Útěk na koloběžce
I lidé s mentálním postižením mají své potřeby, příběhy a bláznivé činy.
Útěk na koloběžce je napínavý a dojemný příběh dospívajícího Laurina, který se rozhodne utéct z ústavu a vydat se na cestu za svou láskou, klientkou jiného ústavu na druhém konci republiky. Bez zkušenosti s orientací v mapách a bez znalosti hodnoty peněz se vydává na cestu na ukradené koloběžce. Přestože Laurin trpí lehkou mentální retardací a nemá zkušenosti s cestováním, dokáže se na své cestě vypořádat s různými překážkami a potkat mnoho zajímavých lidí, setkává se s nebezpečím a krizovými situacemi, které v něm probouzejí nové síly a statečnost. Jeho cesta plná nebezpečí a absurdních zážitků trvala rok a den a vedla ho přes dvě stě kilometrů. Knihu vystihuje emocionální popis Laurinových dobrodružství, která jsou často neuvěřitelná, ale zároveň jsou silně autentická. Autor líčí Laurinovy zážitky s humorem a ironií, což čtenáři umožňuje nahlédnout do jeho světa a porozumět jeho touze po svobodě a lásce. Útěk na koloběžce je strhující příběh o síle lidské vůle a o tom, jak i ti nejzranitelnější mohou být hrdinové.
Knihu můžete získat
i s věnováním autora.
Kniha Útěk na koloběžce je mimořádná minimálně ze dvou důvodů. Zaprvé naprostou autorskou vyzrálostí Luboše Pavla, který má sice za sebou už celou řádku knih, ale širší veřejnosti není příliš znám, což není jeho chyba. A za druhé za lehkost a um, s jakým dokáže popisovat milostné scény. V Česku erotické motivy nikdo psát neumí, chybí tradice, ale Luboš Pavel to dokáže, navíc ještě dokáže popisovat milostné scény lidí s mentálním postižením. Kniha se čte s obrovskou lehkostí, obtížně ji dáte z ruky. Už dávno si myslím, že Luboš Pavel patří do předního pelotonu českých autorů.
Oldřich Janeba
Herec, režisér a spisovatel
Příběh, někdy detektivka o Laurinovi, mladém muži, který je tak trochu jiný. O těchto lidech se mluví jako o lidech s hendikepem, o lidech s mentálním postižením, o lidech se specifickými potřebami, ale také o mentálech a bláznech. Ale Laurin je v mnoho ohledech stejný jako většina z nás, ví, co chce a neváhá za svým snem jít daleko a dlouho. Kniha otevírá vtipný a zároveň smutný pohled do života jiných lidí, kteří tady s námi žijí. Laurin je sice knižní postava, popis jeho chování ale není žádná fikce. Je zde mistrně popsáno mnoho rysů lidí s postižením, je zde mnoho pravdy. Co já vnímám jako velmi cenné je, že v jednotlivých kapitolách můžeme vidět reálné chování nás, kteří se s těmito lidmi potkávají. Ano, někdo neví, jak s těmi lidmi jednat, mluvit a někdo ví, jak je využít, zneužít. Příběh, který vykouzlí úsměv, někdy smutek a doufám i zamyšlení nás, kteří za svou láskou nemusí jezdit na koloběžce.
Monika Lampová, zakladatelka agentury pro lidi s postižením
Laurin není typický hrdina. Nemá velké svaly, oslnivý šarm, ani bystrou inteligenci. Je dětsky prostý a upřímný. Tím si mne hned získal. Příběh má spád i vtip, současně mě přiměl se zamyslet nad sebou samým, nad mým vnímáním lidí, kteří jsou nějakým způsobem jiní.
Michal Čagánek, spisovatel
Dvě nejobsáhlejší recenze z Databazeknih
Příjemné, pohodové a místy až téměř pohádkové čtení nejen o tom, že naše sny jdou zrealizovat, jakkoliv se zdají být bláznivé. Nabízí se nám i skvělý vhled do myšlení a způsobu uvažování člověka mentálně postiženého.
Hrdinou je dospívající Laurin, jenž se v ústavní péči ocitl pro svou lehkou mentální retardaci. Jeho vášní je nakupování časopisů.
Na jedné sportovní akci se seznámí s podobně postiženou dívku Simonou, prudce se do sebe zamilují, jenže ona je klientkou ústavu až v Litvínově, tedy na druhém konci republiky. Chlapec od té doby myslí jen na ni a žije představou jejich dalšího setkání. Nerozumí mapám, nemá schopnost orientace, nezná hodnotu peněz, neuvědomuje si možná nebezpečí, nevlastní ani občanský průkaz, uvažuje jako prosťáček s duší malého dítěte, navíc se ztíženou schopností číst – přesto se rozhodl, že se za dívkou vypraví, a svůj záměr zrealizuje.
Podaří se mu utéci z ústavu, kdesi najde koloběžku, rychle se na ní naučí jezdit a stane se tak na dlouho nezbytným doplňkem jeho nevelkého inventáře, včetně mapy, kterou s sebou narychlo přibalil.
Během své cesty se setkává s různými typy lidí /stařec s trabantem, svérázná léčitelka/, pochopí, že ne všichni jsou hodní a jeho záměru zrovna nefandí /manželský pár, který si z něj udělá otroka/, několikrát ujde i zatčení policií, ocitá se na psychiatrii i v doupěti narkomanů a k dovršení všeho přežije i pád z okna. Mnohdy prožívá situace natolik absurdní, že jeho zážitky jsou chvílemi až za hranicí uvěřitelnosti.
Zajímavě působí záznamy jeho vnitřního dialogu: občas totiž nahlas vede sám se sebou jakési rozhovory, tento vnitřní hlas pak nazývá „Móňou“. Jeho cesta trvala rok – a najel na ní přes 200 kilometrů.
Celý děj je líčen retrospektivně: autor vychází z Laurinových skutečných vzpomínek.
Úvodní a závěrečná kapitola knihy fungují jako spisovatelův komentář, v němž přibližuje okolnosti dění, popisuje své setkání s ním a zmiňuje vlastní motivaci, proč se rozhodl jeho zážitky sepsat. Pro samotný příběh je použita er-forma. Vyprávění má spád, příjemně a svižně utíká, občas působí jako scéna z nějakého filmu.
Autor skvěle vystihl i zarážející až otřesné poměry, panující v ústavní péči: téměř vojenský režim, důmyslný systém trestů, sexuální obtěžování, útisk ze strany vychovatelů, nevhodné ošacení. Zároveň se zaměřil na světlou budoucnost v podobě různých agentur, viz agentura „Lepší zítřek“, kam Laurin docházel na terapie.
Luboš Pavel je člověk s tříletou zkušeností s lidmi s mentálním postižením, kterou přetavil do románu Útěk na koloběžce. Prolíná se v něm drsnost s humorem a dává nám, obyčejným lidem, nahlédnout do světa lidí s hendikepem. Knížka se výborně čte a je až s podivem, s jakou lehkostí a citem se podařilo autorovi přiblížit choulostivé situace. Hlavní postava, mladý dospívající muž s lehkým mentálním postižením, má neobvyklé jméno Laurin, což mě přimělo, abych zapátrala, kolik nositelů tohoto jména je v naší republice. Na internetu na mě vyskočil údaj tři. Nevšední jméno patří v příběhu nevšednímu hrdinovi, který se řízením osudu ocitne v ústavu pro osoby se zdravotním postižením v Kytlicích.
Jak sám autor uvádí, byl pro sociální služby přelomový rok 2007, kdy se na klienty začalo konečně pohlížet jako na svobodné bytosti se svými právy a více se pořádaly kulturní a sportovní akce. Jedna taková sportovní událost v Meziboří zcela změnila Laurinovi jeho dosavadní život. Zamiloval se do hendikepované dívky Simony, prožili spolu velmi krátký románek, při kterém byli přistiženi vychovatelkou, což nezůstalo bez následků. Laurin psal Simoně spoustu dopisů, bohužel bez řádné adresy, takže v důsledku stížností pošty mu v ústavu zakázali psaní dalších dopisů. Laurin však v psaní pokračoval, jen ty dopisy se mu hromadily ve skříňce. A pak se jednoho dne rozhodl pro útěk a cestou si přivlastnil nalezenou koloběžku.
„To je moje…“ začal Laurin. „Nevím, kde jsem ji vzal… ale… stála u plotu, stála u plotu, stála. Tak jsem si ji vzal. Protože jsem ji potřeboval.“ Šéf stavby zkrabatil rty a pokýval hlavou: „Jo, takhle to bylo…“ Po chvíli řekl: „Ty jsi docela číslo, co?“ „Já nevím,“ přemýšlel docela upřímně Laurin, „nemůžu si vzpomenout. Myslím, že nemám žádný číslo, ještě… je-ještě mi žádný nedali, právě. Co-copak vypadám, jako bych měl nějaký číslo?“ Laurin se obhlížel tak vážně, že to šéfa až rozesmálo.
Laurin jede za svou milovanou Simonou až do Litvínova právě na koloběžce a na krkolomný příběh se spoustou neuvěřitelných situací je zaděláno. Tato emotivní knížka vám pomůže porozumět duším bytostí, o kterých mnozí z nás smýšlíme s despektem a leckdy netušíme, jakých hlubokých citů jsou schopny.
Dana Butorová
Tři namluvené ukázkové kapitoly
Ukázka z knihy
Večer se vyjasnilo. Laurin si navařil litr kávy, nalil ji do velké plechovky, a aby se káva nevylila, zalepil víčko pečlivě izolepou. S taškou přes rameno, ve které měl zubní kartáček, sušenky, kávu, slipy, ponožky, tričko, 150 korun a baterku, kterou dostal minulý rok k narozeninám, vyrazil na dlouhou cestu do Litvínova. Ivan Hanič sledoval jeho přípravy s všímavým úsměvem, ale na nic se nevyptával. To byla výhoda. Pouze, když si Laurin bral jeho prostěradlo a roztrhal ho na pruhy, několikrát významně pozdvihl obočí.
V pečlivě připravovaném, avšak mnohokrát měněném plánu se dospělo k finálnímu rozhodnutí: uteče večer po kontrole léků. Ústav se na noc zamykal a v oknech byly mříže. Naštěstí pouze v přízemí. Laurin, inspirovaný hrdinou z filmu, který nedávno viděl v televizi, šel na záchod do prvního patra s prostěradly svázanými k sobě.
Prostěradlový provaz přivázal k topení, vyhodil ho z okna, sám prolezl ven a pak, aniž by se díval pod sebe, se po provaze opatrně spouštěl dolů. Vážil ale něco přes osmdesát kilo a příliš s tím prostěradlem cukal, takže se lano nakonec přetrhlo a Laurin se zřítil dolů do pytlů s odpadky. Cesta ještě ani nezačala a už byl celý špinavý od zbytků kečupu a hořčice a ulepený od marmelády.
Nadával jako špaček a vůbec mu nepřišlo na mysl, že ho může někdo slyšet. Pak vyhrabal z pytlů tři kousky párků, strčil si je do mošny a prošel zšeřelým dvorem ústavu až k zadní brance. Našel ji zamčenou, ale v zámku trčel klíč. Laurin si odemkl a stísněně dával pozor, aby klíč ani trochu nezavrzal. Branku za sebou zase přivřel a vydal se do nočních Kytlic.
Končilo září, byla vlahá noc a na jasné obloze svítily hvězdy. Prošel přikrčeně celou vesnicí a u poslední lampy si všiml, že mu z mošny něco odkapává. Bylo to kafe, které prosakovalo skrze izolepu a promočilo a obarvilo veškerý obsah mošny. Mapu měl naštěstí v zadní kapse kalhot. Pro jistotu ji vyndal a kontroloval, jestli je v pořádku. Přestože mapám vůbec nerozuměl, zklidnilo ho, že je neporušená. Potom vyndal z mošny baterku a vešel váhavě do temného lesa.
Kapitola čtvrtá – Koloběžka
Brzké ráno probudilo Laurina zpěvem ptáků a paprsky slunce, které probleskávaly skrze větve stromů. Pomalu se vyhrabával ven z hromady sena v krmelci. Ruce měl celé zdrápané od šlahounů ostružinových keřů a ve vlasech měl hlínu. Jeho kostkovaná košile a hnědé manšestrové kalhoty byly celé pomačkané.
Laurin zívnul a v krmelci se posadil. Vytáhl z tašky sušenky a pomalu snídal. Přemýšlel, kde je, a pozoroval paprsky slunce. Nálada se mu postupně zlepšovala. Rozhlížel se kolem sebe, aby z něčeho vytušil, kudy se má vydat k Litvínovu. Pak si všiml cestičky v jehličí a vydal se napříč lesem. Po nějaké době dorazil až k asfaltové silnici. Pozorně se na ni díval a zkoumal oba směry, kterými by mohl jít. Najednou zprava doleva projelo auto. Laurin byl rád, že už se nemusí déle rozhodovat, a vydal se vlevo, jako kdyby mu auto ukázalo směr.
Kráčel po krajnici a liboval si, že cesta vede z kopce. Po několika kilometrech těžkopádné chůze dorazil ke značce, na které bylo napsáno Kytlice. Ocitl se tedy zpátky v místě, odkud vyrazil. Opřel se o značku a oddychoval. Výpravu do Litvínova ale nehodlal vzdát.
U jedné blízké chalupy kousek za značkou dováděli dva kluci na koloběžkách. Maminka vystrčila hlavu z okna a zavolala: „Kluci, pojďte dovnitř! Něco pro vás mám.“
Děti radostně odběhly a koloběžky si opřely o plot. Laurin popošel blíž. Koloběžky si zvědavě prohlížel. Líbily se mu. Byly velké a barevné. Ohlédl se, nikdo nebyl nablízku. Popadl tu větší koloběžku, vybavenou sedátkem, klaksonem, světlem a zpětným zrcátkem a už na ní ujížděl pryč, směrem, kterým právě přišel. Teď věděl, že cesta do Litvínova vede na opačnou stranu.
Do strmého kopce se mu však jelo velmi těžko. Po několika minutách zdrchaně zastavil a koloběžku tlačil vedle sebe až nahoru na kopec. Tam na ni opět naskočil a po rovné silnici si to šněroval od patníku k patníku, jak mu to řízení ještě moc nešlo. Dlouho ho poháněl strach, představoval si, jak za ním ti dva kluci běží,, ale pak, když mu trochu otrnulo, napadlo ho vyzkoušet ten krásný barevný klakson připevněný na řídítkách. Ozval se zvuk jako z projíždějícího kamionu, který Laurina vylekal, že slítnul i s koloběžkou rovnou do příkopu.
Mezitím, když se Laurin neobjevil u snídaně, nastal v ústavu v Kytlicích rozruch. Po dlouhé chodbě rychlými kroky kráčela teta Olga. Vrazila do kanceláře, kde u počítače seděla Irena.
„Nevíš, kde je Laurin?“ vyštěkla na ni.
„To nevím, neviděla jsem ho.“
„Musíme ho najít, je to podivné, myslím, že se s ním něco stalo.“
„Co se s ním stalo? Kde je?“ zeptala se Irena zmateně.
„To právě nevím.“
Obě ženy došly chodbou k jeho pokoji a vlezly dovnitř. Na první pohled nebylo vidět nic zvláštního. Pomuchlaná peřina s polštářem na posteli a pod nimi holá matrace. I postel Ivana Haniče byla bez prostěradla. Chvíli jim trvalo, než Ivana Haniče sehnali a dotáhli ho do jejich pokoje.
„Kde je Laurin?“ vyptávala se ho Ivana.
„No,“ usmíval se zeširoka jako vždy, ale k obšírnější odpovědi se nechystal.
„Tak, kde je? Víš o tom něco, Ivane?“
„Nevím.“
„Poslouchej, tohle je vážně dost nebezpečná hra. Jestli v tom jedete oba, tak si mě nežádej,“ vyhrožovala Olga.
Ivanovi cukalo ve tváři, pomrkával, ale jinak z něho nic dalšího nevymáčkly. Irena postupně zotvírala všechny Laurinovy skřínky a prohrabávala je. Tak po chvíli našla i balíček dopisů ukrytý za horou letáků a papírů.
„Co je tohle?“ nechápala. „Simona, Litvínov.“
„Tak on toho nenechal?“ řekla Olga.
„Myslíš, že jel do Litvínova?“
„Vypadá to tak. Jdeme na nádraží.“
Vtom vešel do dveří Dušan a třímal v ruce kus prostěradlového provazu, který odvázal od topení na záchodě v prvním patře.
„Tohle jsem našel,“ řekl udiveně.
Chvíli nikdo nechápal, jakou to má souvislost s Laurinem, a ani později, když jim došlo, že je to jeho prostěradlo a pověsil ho z okna na záchodě v prvním patře, nerozuměli tomu, k čemu vlastně mělo sloužit. Nedokázali si vůbec představit, že by Laurin mohl po prostěradle lézt dolů. On, skoro devadesátikilový pořízek, který byl na závodech v Meziboří ve všem poslední.
Trvalo jim dost dlouho, než prohledali celý ústav a všechno vyšetřili. Venku pod oknem záchodu na pytlích s odpadem našli zbytek prostěradla. Nikdo nevěděl nic o tom, jaké měl Laurin plány. Nikomu nepřišlo nic nápadné.
„To je jako v blázinci,“ postěžovala si Olga, „tady nikdo nic neví a nikdo nic neviděl.“
„Zavoláme na policii?“
„Půjdeme nejdřív na to nádraží.“
A tak odešli, aby měli pocit, že udělali vše, co je třeba.