fbpx

Vítězství mořské želvy

„Lidé si myslí, že jen lidé mohou cítit spiritualitu, ale já si to nemyslím.“ Jane Goodallová

Prolog

Na hřebeni pyrenejských hor na severu Španělska se jednoho květnového odpoledne objevil osamělý poutník. Chtěl zdolat horu nejvyšší zvanou Coma Pedrosa, měl smělé plány a sebevědomou bradu. Husté vlnité vlasy mu spadaly na ramena a v očích jiskřila touha a nezdolná energie horolezců. Nebyl to žádný začátečník a na zádech si nesl perfektní výbavu. Stále častěji se však zastavoval a s hlavou zvrácenou se rozhlížel po obloze. Nelíbilo se mu to. Počasí se kazilo. Z šedých cárů, které ho doprovázely dopoledne, se stávali černí nacucaní beránkové. I vítr se zvedal a ptáci ustávaly v křiku. A tak se nakonec Ignacio Ábalos Ruiz, jak se muž jmenoval, rozhodl pro návrat do Coll de Nargó, vesnice u široké a točité přehrady Panta d´Oliána, kolem níž se vypínají špičaté vrcholky hor jak ježčí bodliny. 

Ignacio byl obezřetný člověk. Zvolnil, teď už nebylo třeba napínat síly. Na vhodném místě si dokonce dřepl na chvíli na velký balvan a rozepnul batoh, aby si připravil pláštěnku. Pak si všiml, že sedí na velice zvláštním kameni. Barvou se příliš nelišil od ostatních skal a jeho úlomků a přesto byl bělejší. Bylo běžné, že při své cestě potkával oblé balvany velké jako mlýnské kolo a přesto byl tento hladší a pravidelnější a navíc velice úzký a zvláštně zkroucený. Že by ho tak ošlehal čas?

Ignacio Ábalos Ruiz vstal, dokonce odhodil batoh o kus dál a pak poodstoupil, aby si mohl zemní výrůstek prohlédnout ze všech stran. Nebylo pochyb, toto nebyla skála. Zprvu ho napadlo něco o mimozemských civilizacích, ta myšlenka byla tak prudká a dotěrná, až se tomu musel zasmát. Dobře věděl, že jen bláhovec by si mohl něco podobného myslet s vážností. Cepínem, který měl připevněný na svém zavazadle, odloupl kus země. Pravidelnost tvaru pokračovala. Potom si povšiml jiné, drobnější a podivnější věci o půl metru dál. Teď už to bylo naprosto jasné – kost. Objevil nějaké pozůstatky prehistorického zvířete. Muselo být z dob dinosaurů, protože se zdálo obrovské. Vlastně ho to ani nepřekvapilo, katalánská provincie Alt Urgell byla proslulá podobnými objevy. Všechno nafotil na mobilní telefon a pak zkontroloval oblohu. Mraky se mračily, vítr hrozil, musel jít. Ještě ho napadlo, poznamenat si GPS polohu a Ignacio Ábalos Ruiz se nostalgicky rozloučil s pozůstatky pradávného tvora.

Úřady ostatky přenesly do místního muzea, kde ležely jen tak pohozené ve vitríně, protože si experti myslely, že jde o úplně jiného tvora, než to ve skutečnosti byl. Když pak vědecký archeologický tým v čele s profesorem Albertem Sellésem zkoumal kosti tohoto zvířete z vitríny, prohlédli a analyzovali všechno pečlivěji. Tu užasli. Kusy zkamenělého skeletu patřily ohromné mořské želvě a ne dinosaurovi, jak se původně domnívali. Dali jí jméno Leviathanochelys aenigmatica, což znamená záhadná velrybí želva. A pak šli na místo nálezu provést novou sérii vykopávek.

 Díky tomu byly objeveny další zbytky obřího tvora, včetně části pánve a krunýře. Větší množství ostatků pak přineslo překvapivá zjištění, která nebyla pozorována u žádné jiné želvy. Šlo zejména o kostěné hrbolky v přední části pánve, které mohly ovlivňovat dechovou kapacitu těchto zvířat. Umožňovaly jim zadržet dech na mnohem delší dobu, než jiným druhům, a to zejména ve velkých hloubkách. Starověký živočich plaval starověkým oceánem v období pozdní křídy, to znamená před 83 až 72 miliony lety, v době, kdy na Zemi žili dinosauři, jako jsou tyrannosaurus rex či triceratops. V této geologické periodě se většina dnešní Evropy nacházela pod vodou. Doposud největší objevená želva Archelon žila před 70 miliony lety, dosahovala délky 4,5 metru a vážila až 3,5 tuny, zkrátka to byly potvory velké jako auto…

Odložila jsem rozečtenou knihu na okraj vany. Spustila jsem se pod hladinu a snažila se tak vydržet co nejdéle. V uších mi praskaly bublinky, tělo se vlnilo, nadnášeno tlakem vody, teplota příjemná. Pak zase nad hladinu a zprudka se nadechnout. Ručník ležel připravený hned vedle. Jenom otřít obličej, pak prsty, dlaně a dál až do půlky lokte, to stačí. Teď si můžu vzít sešit na poznámky, zatím je prázdný. Měla bych už začít. Jenomže, čím víc se o to snažím, tím méně mě něco napadá. Jako bych měla v mozku hustou temnotu. A když se snažím méně, tak se mi míhají před očima obrazy naprosto neuspořádaně. Je potřeba si klást otázky. Rozmlouvat sama se sebou, nebo si představit, že s někým rozmlouvám. Je dobré se od něčeho základního odpíchnout. Od něčeho velikého.

Představovali jste si někdy ve svých dětských snech, že zachráníte svět, nebo alespoň vykonáte něco velikého? Já ano, a vydrželo mi to až do dospělosti. Chránit živé tvory se stalo mým životním posláním. Nedělám to jako superman nebo jiný akční hrdina, to byste mě špatně pochopili. I když, upřímně řečeno, nikdy bych si nepomyslela, že budu nahánět pašeráky, nebo že se setkám s opravdovým šamanem, a bude to pěkně osudové setkání. Většinou to je však každodenní pomalá a trpělivá práce, někdy rutinně nudná, jindy i vzrušivě objevná – alespoň pro vědce. A sama bych rozhodně nic velkého nedokázala, k tomu je potřeba mít partu oddaných lidí. Ale pěkně popořádku. 

Vždycky jsem si přála poznat všechno o mořských želvách. Fascinovaly mě už od dětství. (Čím to, že vás něco dokáže tak uchvátit? Vždyť to není roztomilé štěně.) My vědci doposud pracujeme na tom, abychom pochopili, kudy vedou životní trasy želv, které v moři migrují tisíce kilometrů. Nechápeme zatím, proč cestují tak daleko. Ale možná se to brzy dozvíme. Máme šanci všemu porozumět podle složení meiofauny, kterou si každá nese na svém krunýři. Je to přelomový objev. Díky tomu mohou vědci lépe sledovat, jak se jejich koridory v oceánech mění, ať už kvůli změnám klimatu nebo dalším vlivům. Zatím se migrace mořských želv sledovaly pomocí mikročipů, které měly připevněné na těle, ale abychom z těchto záznamů mohli skutečně něco vyčíst, musely by jejich baterie vydržet alespoň padesát let, což zatím nevydrží. 

Jako bioložka jsem si vytvořila svoji vlastní hypotézu. A vědci si při tvorbě hypotézy řeknou: připusťme myšlenku… Co všechno se v jejich světě může odehrávat? To mě vybízí a láká vžít se do jednoho z těch nádherných tvorů, které miluji. Dlouhodobě se mořským želvám věnuji, pomáhám jim a pozoruji jejich život. Když se s nimi potápím, cítím se jako jedna z nich. Ponořila jsem se zcela do jejich bytí. Někdy mě to zcela pohlcuje. Postupně se vyvinulo nejen silné pouto, ale jako bych dokázala pochopit i to, co mi chtějí sdělit. Když jsem se o to ve chvílích klidu pokoušela – nechat jen tak rozběhnout představivost – odvíjel se mi před očima sám od sebe velmi silný příběh. 

Byly to obrazy plné kontrastů, rozechvělé radosti i plouživého smutku, přísliby dobrodružství a naděje, zvláštních zvyků, rodových vztahů, a také bezmocného volání. Často mě z nich přeběhne mráz po zádech, tak jsou silné. Potřebuji ten příběh ze sebe dostat, ale mám velmi málo času. Úspěchy s sebou přinášejí i mnoho práce. A moje dvě děti mi nedopřejí chvíli klidu, jsou ještě malé. Klárka půjde za rok do školy a Jeníkovi jsou tři roky. Pracovní záležitosti se mi kupí na stole. Do domu v Nelahozevsi, kde teď bydlíme, jsme se přistěhovali před rokem a půl a já stále mám dojem, že tu věci nejsou správně uspořádané, pořád se něco buduje a předělává, přesouvá z místa na místo. Příští týden mám mít důležitou schůzku s konzulem ze Sri Lanky a nemám ještě pro něj nic přichystané. Nevím, co dřív. Už minulý pátek jsem měla předat připomínky jedné studentce, které vedu diplomovou práci. Dávám si na poznámkách záležet, takže mi to zabírá dost času. Ale chci, aby ta její práce měla úroveň. 

A teď jsem se začala smát, jak jsem se nad tím zamyslela. Vzpomněla jsem si na to zoufalství a rozčilení, když mi vedoucí mé diplomové práce na vysoké škole (to bylo zhruba před dvanácti lety) vracel rukopis k přepracování jedenáctkrát. Šílela jsem z toho a nadávala mu do hnidopichů a puntičkářů. A teď pravděpodobně dělám to samé. Dovedu ho nyní pochopit a jsem mu za to vděčná. No, snad mě nebude moje studentka proklínat podobně, jako já tenkrát jeho.

Nejnáročnější je shánět granty. Pořád dokola, peníze, peníze. Na výplaty ochranářů želv, na jejich vybavení, na další záležitosti. To, co nám dají, vystačí na půl roku a pak zase psát další žádost a s napětím čekat, jestli to vyjde. Pomalu jak v kasinu. Kdo to nezažil, neví. Je to velice únavné, to mi věřte. Pracovala jsem kdysi v jednom projektu, který ztroskotal na tom, že jsme už nedokázali získat další grant. Jak já tenkrát vyčítala šéfovi, že se spoléhá na grantové peníze. Tu práci jsem měla tolik ráda! Dávala mi smysl a měli jsme úspěchy. O financování projektů jsem nic nevěděla, ale byla jsem chytrá až na půdu. 

Vyhradila jsem si tedy čas na psaní želvího příběhu ve vaně. To je jediná mezírka v mém pracovním programu. Každý večer si napustím horkou vanu, přidám trochu pěny, nasypu si tam půl kilo soli, vlezu si do ní na půl hodiny a píši do zvlhlého sešitu. Není to jednoduché, nikdy jsem neměla talent na sepisování a nepíši žádný román, spíše si sama pro sebe potřebuji všechno ujasnit. Hlavně však doufám, že až to udělám, přestanou se mi míhat některé scény a obrazy před očima jako zrychlený film. Možná bych příběh jednou chtěla vyprávět svým dětem. Myslím, že by jim mohl pomoci najít si svoji vlastní cestu. 

Naši rodiče nám v tomhle smyslu moc nepomáhali. Drželi se jistot a jasných věcí, tradičních představ o kariéře. 

„Když budeš učitelka, budeš mít jisté místo a stálý plat,“ říkala moje maminka. „Nebo veterinářka, když máš tak ráda zvířata. A proč bys nemohla být doktorka? Hlavu na to máš!“

Ale já ji neposlechla. A teď zpětně po tolika letech vím, že jsem udělala dobře. Kdybych žila jinak, nemohla bych být šťastná. A navíc, nic vám neuteče, věřte mi, jsem teď trochu učitelka. Ano, trochu učím, předávám své zkušenosti dětem i dospělým. Těší mě rozmlouvat s dětmi o přírodě a inspirovat je k tomu, aby ji milovaly a chránily. Možná i toto sepisování mi pomůže nahlédnout moji práci. Protože mnoho věcí si člověk, pohlcen povinnostmi, neuvědomuje. 

Jak se u takového psaní začíná? Nechtěla bych zapomenout na něco důležitého. Nerada bych se vracela, dělala vsuvky a přepisovala. To je otravné a jeden se v tom nevyzná a tímhle způsobem bych to nikdy nedokončila. Musí se začít důležitou myšlenkou, od které se vše odvine. Co je nejdůležitější myšlenka mého příběhu? Těch myšlenek je tolik…

Pamatuji si jednu dojemnou historku o umírajícím psovi. Je to už dávno, co jsem ji četla. Jeden veterinář se psa snažil zachránit, ale bylo to marné, měl rakovinu. Řekl majitelům, že psa musí utratit. Přáli si, aby mu píchl injekci až u nich doma a jejich syn se mohl se psem rozloučit. Přijeli tedy domů a rodiče synovi vykládali, jak je smutné, že je s nimi jejich dobré a věrné zvíře jen pár let. Malý kluk poslouchal a najednou řekl: „Já vím, proč jsou s námi psi jen krátkou dobu.“

Všichni byli překvapení a vyzvali ho, aby řekl, co tím myslí.

Kluk prohlásil: „Lidé se narodili, aby se naučili, jak žít dobrý život, jak všechny okolo sebe milovat a chovat se správně, že ano?“ Když všichni souhlasili, pokračoval: „Ale psi se už takoví narodili, nemusí se to učit. Proto tady na zemi nemusí žít tak dlouho jako my, lidé.“

Všichni obdivovali jeho vysvětlení, zamýšleli se nad tím, až je to dojímalo. Četla jsem si to na internetu a pod tím článkem mnoho čtenářů připisovalo svůj komentář. Psali, že jim příběh změnil pohled na život. Někteří prý plakali. Na konci článku následoval výčet vlastností, které mají psi a lidé by si z nich měli vzít poučení. Ve zkratce –⁠ jsme zvláštní planeta obydlená bytostmi, které si geniálním způsobem dovedou komplikovat život, proto žijme jednoduše jako psi.

Ale je to hloupost. Co jiná zvířata? Například želvy. Některé z nich se dožívají až sto padesáti let. Co to znamená? Že se toho mají hodně na tomto světě naučit? Řeknu vám něco málo o želvách. Vědci nevědí přesně, jakým způsobem se život z oceánů uchytil na pevnině, nenalezli mezičlánek. Zmapovali až stopy prvních primitivních obojživelníků a plazů. Některým se ve vývoji dařilo, jiným ne. Ale po nějaké době se z jednoho podřádu, který se označuje jako anapsida, vyvinuly želvy. Prý měly šanci stát se velmi vyspělým a nebezpečným druhem, ale zřejmě o to nijak nestály a soustředily se na něco jiného. (To nějak narušuje vaši teorii, že pane Darwine?)

Od té doby postihlo zeměkouli pět velkých událostí a několik menších, při kterých živočichové téměř vymizeli. Po každé katastrofě vyhynulo 60 až 95 procent druhů. Obrovské množství. Pro každý živočišný druh existuje tudíž jen velmi malá šance, že postoupí do dalšího kola. A želvy to dokázaly. Přežily úplně všechno. Vydaly se na cestu nenásilí, když si to dovolím takto nazvat, a dožily se v pohodě dnešních dnů. A já, Brigita Kučerová, nemohu dopustit, aby se člověk stal jejich záhubou. To je ta ústřední myšlenka: nesmí se dopustit, aby to na této planetě želvy prohrály. Jsou jedním z nejstarších druhů. Jsou jedinečné.

Hověla jsem si ve vaně sotva deset minut. Zrovna mi začaly naskakovat vzpomínky a myšlenky, které by stály za zaznamenání, když se ozvalo zaťukání na dveře.

„Copak?“

„Miláčku, snažím se zahustit tu omáčku, ale nějak se mi to nedaří. Jsou tam hrudky…“

Už jsem se nadechovala, abych manželovi přes dveře vysvětlila, co dělá špatně, když tu mě napadlo něco lepšího.

„Snadné cíle nás nelákají, miláčku,“ zvolala jsem povzbudivě.

Chvíli bylo ticho, pak zabručel: „Jo, jasně.“ A vzdálil se.

Mohla jsem směle pokračovat v psaní. Písmenka se na čtverečkovaných stránkách zeleného sešitu objevovala v širokých rozplizlých konturách, jak byl papír nasáklý vodní párou.

Vzpomněla jsem si na svoje setkání s Jane Goodallovou, světově známou bioložkou, která zasvětila svůj život šimpanzům a žila dlouhé roky v Africe u jezera Tanganika, aby jim byla nablízku. Měla mít přednášku na přírodovědné fakultě. Když jsem si přečetla pozvánku, která mi přišla do emailu, moje srdce poskočilo, a to doslova, bylo to, jako kdyby vyskočilo až do krční trubice, abych zaslechla jeho: jupí! Cítila jsem se chvíli na omdlení. Přednáška se měla konat Na Albertově ve velké geologické posluchárně. Výborně, tam se vejdu, pomyslela jsem si, protože na tuto charismatickou ženu bude jistě narváno. Z názvu přednášky mi přeběhl mráz po zádech. Zněl: Důvody pro naději. Ano, to je přesně to, co potřebujeme, šířit naději, protože to nejhorší není chování lidí a znečištěná příroda, ale množství negativního smýšlení, které máme. 

Jsme posedlí špatnými zprávami a katastrofickými filmy. Je v nás velká rivalita, pěstovaná už ve škole. Každý říká: abys obstál, musíš mít ostré lokty. Naše negativní myšlenky předem určují postoj k věcem a záležitostem, o kterých ještě vůbec nic nevíme. Dokážeme bezvadně zmínit deset věcí, které se nepovedly a nemůžeme si vzpomenout, co se podařilo. Poměřujeme se, hodnotíme a porovnáváme, místo abychom měli radost z různorodosti. Ale je tu naděje. Začít se dá pouhou změnou úhlu pohledu. Ten můj text bude o změně úhlu pohledu, ano, to musí být!

Myslela jsem si, že bude plno, ale to, co mě tam čekalo, předčilo všechna moje očekávání. Uvnitř se tísnilo tolik studentů, že ani do největší přednáškové místnosti se všichni nevešli, a tak se přednáška díky kamerám promítala i do několika jiných sálů. Když paní Goodalová vyprávěla, jak si jako malá nosila do postele žížaly, slzela jsem. Vybavilo se mi, jak já nosila domů šneky. Z celé přednášky mi utkvěla hlavně tato věta: Chudý člověk přírodu nikdy chránit nebude, zajímá ho jenom jeho vlastní obživa. Jakým způsobem se tedy dá provádět ochrana přírody? Všechno je v hlavě, všechno je v myšlení, v naučených stereotypech. Živit se přeci můžeme různým způsobem. Je potřeba vybočit ze svazujících tradic. Vzdělání je klíč, řekla nám na závěr přednášky. Ona musela ve svém parku Gombe hodně bojovat za jeho záchranu, a to i v nedávných letech. Upustila od pozorování šimpanzů a věnovala se lidem. Místní domorodce vzdělávala. Tak proto jsem se nakonec stala na částečný úvazek učitelkou. A maminku to potěšilo.

Měla jsem to štěstí, že jsem se s paní Goodallovou mohla setkat osobně. Moje velká přítelkyně Eliška Pálová, manželka ředitele zoo, mi to domluvila. Jane Goodallová totiž do zoologické druhý den zavítala. Při prohlídce se v jednu chvíli ocitla přímo vedle mě. Stály jsme u výběhu žiraf, opřeny o plot. Byla to bělovlasá žena s úžasně laskavýma hnědýma očima. Na sobě měla modrou flísovou bundu. Věděla jsem, že jí je dvaaosmdesát let. Najednou se ke mně otočila, podala mi ruku a pevně ji stiskla. 

„A čím vy se zabýváte?“ zeptala se. 

„Já chráním mořské želvy. Jmenuji se Brigita Kučerová.“

„Ó, to je dobře. Já bych se o mořské želvy starat nemohla.“

„Proč ne?“ vzbudila moji zvědavost.

„Dají se daleko hůře pozorovat než šimpanzi.“

Obě jsme se tomu zasmály. Když jsme si pak celá výprava ještě trochu při procházce parkem povídali, cítila jsem, jak paní Goodallová v sobě nosí naději, že se lidé dokážou domluvit na společném řešení a neskončí jako šimpanzi, kterým někdo rok po roku bral stromy v pralese, až se najednou ocitli v pralesní rezervaci. Podobně by mohla dopadnout i lidská civilizace, kdyby neurvale pokračovala v těžbě přírodních zdrojů. Jednou bychom se rozhlédli a zjistili, že jsme si nenávratně zničili svůj životní prostor. Neměli bychom ale někoho „venku“, kdo by se postaral o nápravu, na rozdíl od šimpanzů v Gombe.

Překvapila mě také svými názory na zoologické zahrady. Chápala potřebu zvířata chránit i tím, že je zavíráme do výběhů. Pro každé zvíře to navíc může být jiné, řekla, velmi nízko postavená šimpanzí samice to má ve volné přírodě kruté. Ostatní šimpanzi ji tak týrají, že jí je lépe v zoologické zahradě. Samozřejmě ale není dobré a ani možné držet v zoologických zahradách všechny druhy zvířat, třeba mořské želvy. 

O to potřebnější je chránit je ve volné přírodě. 

A to je moje poslání. Takže vás teď chci nechat nahlédnout do světa mořských želv. A proč ne, prohlédněte si ho očima malé mořské želvy. Musím se už jednou provždy s tím příběhem vypořádat – nejlépe co nejdřív. Možná se vám to bude číst jako pohádka, protože v tom vyprávění spolu zvířata rozmlouvají, ale ona samozřejmě nemluví lidskou řečí. Dokážou však spolu komunikovat určitým způsobem, o kterém zatím mnoho nevíme. Jak uvidíte, zvířata v tom příběhu nedělají nic mimořádného, nic nadpřirozeného, nedějí se zde kouzla. Je to příběh nejen o mořských želvách. A teprve potom, až želvám budete rozumět, vám odvyprávím celý svůj život – i to o těch pašerácích a šamanech. Také o velkém přátelství, obrovské pokoře a o naději, přestože ostrovy, na kterých působíme, možná za pár let zaplaví zvyšující se hladina oceánu. Teprve až si přečtete o želvičce jménem Brí, dokážete dobře pochopit, co dělám, a proč mi na tom záleží.

Část první

Kde to jsem?

Když se mi podařilo vyhrabat se z písku, nic jsem neviděla. Nerozuměla jsem tomu, kde jsem. Nicméně moje snaha byla hýbat se a nezůstávat na jednom místě. Písek byl teplý a jemný, nebylo snadné v něm lézt, dala jsem do toho všechnu svou sílu. Po chvíli mi přišlo, že slyším nějaký pohyb vedle sebe. A pak i na druhé straně. Co to bylo? Nevím, ale stále to šramotilo v tom písku. A najednou v té hluboké černé tmě zazářilo světlé místo. Byl to takový tmavomodrý proužek, který se nijak neměnil a nepohyboval. Hned jsem se k němu vydala. Chtěla jsem vědět, co to je, musela jsem to vědět, nic jiného tady v té tmě přeci nebylo. A jak jsem se blížila k tomu proužku, rozjasňovalo to i prostor kolem mě. Jen trochu, ale dost na to, abych spatřila, že k tomu místu se mnou lezou desítky dalších malých tvorů jako já. Připadalo mi to tak krásné! Nebyla jsem sama. Hemžilo se nás tolik, a všichni jsme se jásavě škrábali k tomu místu, které matně pableskovalo. Něco začalo šumět. Pravidelně a hlasitěji, jak jsme lezli. Také jsem ucítila zvláštní vůni. Připadala mi tak známá, že jsem okamžitě znásobila svoje úsilí. O chvíli později už jsme se všichni, my malí tvorové, stali součástí vln chladivého moře. Plavala jsem kolmo proti vlnám, chtěla jsem dál a dál. Vlny mě házely zpět, ale nevzdávala jsem se. A jak se břeh začal pomalu vzdalovat, síla vln slábla. Cítila jsem se úžasně. Najednou už pohyb nebyl tak namáhavý a já si užívala jemného pohupování.

Brzy potom, co jsem se s ostatními dostala do vody, mě začalo zajímat, kdo vlastně jsem a co tu dělám. Rozhlížela jsem se kolem sebe a snažila se to nějak zjistit. Ti ostatní tvorečkové asi také, soudě podle všetečných pohybů. Před námi plavalo hejno rybek. V šedé tmě se nedalo dobře poznat, jakou měly barvu, ale vypadaly legračně a roztomile. Když jedna změnila směr, ostatní hned také. Jakmile nás viděly, vrhly se naším směrem a proplouvaly mezi námi, jako by nás vítaly. Pak se zase semkly do houfu a tančily jako živý obraz. Ryba jsem nebyla. My měly téměř černou barvu a každá z nás si plavala, jak chtěla. 

Bylo vcelku příjemné bloumat tím šedomodrým prostorem a hledat někoho, kdo je mi podobný. Honila jsem každý stín. Po nějaké době se stala zvláštní věc. Prostor kolem se měnil. Protahoval se a vlnil. Šedá barva ustupovala a objevovalo se zářivé mihotání, které se slévalo, až všechno bylo jiskřivě modré a houf rybek, který se tu objevil, hrál všemi duhovými barvami. 

Náhle mě zaujalo cosi světlého, bílého, vznášelo se to kousek napravo a pak to jemným trhnutím popolétlo dál. Připlula jsem blíže a zvědavě si to prohlížela. Vypadalo to jako kus závoje. Mohla to snad být i nějaká bublina. Chňapla jsem po tom a kus utrhla. Chutnalo to dobře. Bylo to velmi chutné. Snědla jsem to celé a hned chtěla další.

Pod vodou je tak příjemně, vnímám úplně jiné zvuky. Není mi horko a těžko jako v písku, jsem volná a pružná. Ostatní také už tolik nepospíchají a vychutnávají si tu nádheru kolem. Pozor! Co to támhle plave? Je to hrozitánsky dlouhé, štíhlé a cítím, že nebezpečné. Stříbrně to svítí a je těžké se na to dívat. Zelenavá hlava a na těle tmavé skvrny. Přibližuje se k nám tiše a místo aby to jako ostatní ryby mrskalo ploutvemi, jen se mírně vlní. Oči toho tvora se mi nelíbí.

Teď sebou ryba mrskla tak rychle, že jsem to sotva postřehla. Rozevřela obrovskou tlamu s ostrými zuby a chňap! Pohltila jednu moji družku, která se snažila schovat pod kámen, ale to bylo úplně marné. Ryba ji chytila za ploutev, trhla s ní, pak pohodila hlavou, má družka se jen bezmocně otočila a vtom ji ryba zhltla celou. Nemohla jsem se na to dívat. Úplně se mi zastavilo srdce. To ne, tady nebudu! Nedovedu si představit, že by něco takového na mě znenadání vykouklo. Chci pryč. Pryč! Ale kam? Vrátím se tam, odkud jsem přišla. Ano, to bude to nejlepší.

Přede mnou se mihnul temný stín. Nebyl tak štíhlý a dlouhý jako ta hrozná ryba, přesto mě zachvátila panika. Rozhlížela jsem se kolem sebe v naději, že spatřím něco, kde bych se mohla schovat. Život je tak krutý a nebezpečný! Vůbec jsem si ho takový nepředstavovala. Znovu jsem pravým okem zahlédla tu tmavou skvrnu, blížila se. Byla jsem ještě malinkatá a slabá. Snaživě jsem kličkovala a snad si i myslela, že mohu protivníka zmást.

Docházel mi dech. Musela jsem vyplavat k hladině a nadechnout se. Jen krátce a rychle a pak hned zase pod hladinu a plavat rychle dál, tam k té členité krajině přede mnou. Snad se v jejích záhybech ztratím! Ucítila jsem, jak se vlní voda, něco mě dohání, a najednou přede mnou vyplulo cosi obrovského, určitě největšího, co jsem dosud spatřila. Bylo to světlé s tmavými skvrnami a na zádech hnědé. Mělo to oválné tělo s výraznou hlavou, jakou nemívají ryby. Ve vodě se to téměř zastavilo a zíralo na mě velkýma tmavýma očima.

Zkusila jsem zaprosit: „Prosím, nech mne být.“

Ten velký neodpovídal, jen pozdvihl oční víčka.

„Jsem na světě teprve jeden sluncesvit,“ zafňukala jsem, „není možné, že bych se narodila jen jako něčí sousto.“

V tu chvíli se ten velký začal smát a pak promluvil: „Ty jsi mi ale chytrolín. Je to bohužel tak, mrňousi. Někdo se narodí jako něčí snídaně a nic s tím nenadělá, ani kdyby se rozkrájel.“ A znovu se začal smát, já ale nevěděla čemu. Po chvíli pokračoval: „Tento svět je zařízen jako jeden velký koloběh. I ty jsi s chutí slupla tu medúzu.“

„Ty… tys mne viděl?“ podivila jsem se.

„Ne,“ odvětil a s každým dalším slovem si dával na čas. „Ale kousek ti ještě visí z pusy.“

Hned jsem ten kousek vtáhla do sebe, jako kdyby to bylo něco nepatřičného. Klidný způsob, jakým se mnou rozmlouval, nasvědčoval tomu, že nemá zálusk mi ublížit. Nebo alespoň ne hned. Také jeho hlava nebyla tak velká a hrozivá. Navíc, čím více jsem si ho prohlížela, tím mi připadal známější. Trochu vypadal jako já. Tedy až na tu velikost a jinou barvu. Pak mi to došlo, možná jsme stejný druh nebo tak něco!

Prohlížel si mě, jako kdyby četl moje myšlenky. „Jsem něco jako tvůj dědeček,“ řekl klidně. „Nemusíš se bát. Naopak, ochráním tě, když to bude potřeba.“

„Děde… dědeček?“ vykoktala jsem a chvíli uvažovala o tom, co právě řekl. „Co to znamená?“

„Jsem součástí tvého želvího hejna a brzy uvidíš i ostatní.“

„Kde jsou?“

„Poplav se mnou, ukážu ti je.“

A tak jsme se vydali po proudu. Pluli jsme bok po boku a já se opět cítila úžasně. Svět, ten svět, do kterého jsem se právě narodila, je nádherný, roztodivný, plný překvapení. Tady asi zažiju věcí! Plavání je tak příjemné a voda tak blýskavá… Moje tělo je sice zatím malé, ale až vyrostu, budu vypadat úchvatně jako dědeček.

„Ty a já jsme želvy, kdybys to náhodou nevěděla,“ poučoval mě, „jsme ti nejúžasnější a nejchytřejší tvorové na světě.“

„Vážně, dědečku?“

„Ano, opravdu, jinak bych to neříkal. Život želvy je nádherný. Pokud ovšem víš, jak jej žít.“

„A ty mě to naučíš, viď, dědečku?“

„Ano, samozřejmě, Brí, všechno se naučíš. A budeš se učit nejen ode mě, ale celý oceán bude tvým učitelem. Všechno, co ve svém životě uvidíš a potkáš, ti může pomoci stát se tou nejúžasnější bytostí na světě, to si pamatuj.“

Tak jsem se od dědečka dozvěděla, že jsem želva a jmenuji se Brí. To jméno se mi velmi líbilo a ani na vteřinu jsem nepochybovala, že bych mohla mít nějaké jiné. Také jsem věděla, že udělám všechno pro to, abych se stala tou nejúžasnější bytostí na světě, jak o tom mluvil.

Plavali jsme chvíli vedle sebe a před námi se začaly objevovat roztodivné tvary a barvy nové krajiny. Už nebyla písčitá a kamenitá jako ta u břehu. 

„To je korálový útes,“ prohlásil dědeček.

Zářivá pestrost toho světa mě ohromila. Jasně žlutá se tu mísila se zelenou a přes všechny odstíny červené přecházela až v hnědou. Ze vší té rozkvetlosti se mi až zatočila hlava. Zvrásněné a členité povrchy korálů, tmavé dutiny, ze kterých vylézali různorodí tvorové. Všude se blýskala hejna rybek, některé nám hned něco zatančily, když nás viděly, tak radostné a bezstarostné byly. U hladiny se vznášely desítky medúz. Ze dna vyrůstalo mnoho dlouhých řas a rostlin. Korálový útes zkrátka vypadal jako to nejpříjemnější místo v oceánu.

Po chvíli se před námi otevřela velká plocha sevřená ze všech stran útesy, celá porostlá travou, a tam lenošivě plavaly ostatní želvy a také moji rodiče – dvě nádherné zlatohnědé želvy, karety obrovské. Okamžitě jsem vycítila, že patřím k nim ze všeho nejvíce. Pásly se na trávě a kolem nich velké množství malých želviček. Když nás uviděly, nechaly hostiny a spěchaly k nám.

„To jsou tvoji sourozenci,“ řekl děda. „No, možná některé nevlastní. Ale my želvy jsme všechny jedna velká rodina.“

Vítali jsme se a mně z toho radostného setkání kapaly slzy z očí jako hrachy. V mořské vodě to naštěstí nebylo vidět. Jako by se radovaly z našeho setkání, všude kolem nás se mihotaly žluté rybky, červené rybky, pruhované i tečkované rybky. Všechny barvy, na které želva jen pomyslela, tu byly zastoupeny. Ploché, špičaté, rozeklané ocasy, malé i velké, každá rybka byla jiná a každá měla ve svém hejnu tisíce dalších úplně stejných. Oproti rybkám bylo nás želv jenom pár.

Rodina

Žijeme mezi korálovými útesy u ostrova Tabir-bua, což znamená „zaslíbená země“. Pro nás želvy je důležité zdržovat se poblíž pobřeží, protože se živíme trávou, která roste na mělčinách. Bohužel nás tu často otravují lidé. Stále si nás prohlíží a strkají do nás. Tatínek tvrdí, že jen mají rádi zábavu, ale děda je jiného názoru.

„Jsou skutečně nebezpeční,“ řekl mi jednou, „někteří z nich želvy také chytají a jedí. A jiní zase vybírají vajíčka z želvích hnízd na plážích.“

Byl to nápad jeho pradědečka, zařadit do želvího jídelníčku jeden druh řasy, po kterém se stávají naše vajíčka těžko stravitelnými. Lidem je po nich špatně. Bohužel to lidé asi nevědí, a tak loupení želvích vajíček dále pokračuje. Ta řasa, kterou musím jíst, je fialová a roste v blízkosti korálů. 

„V mělkých vodách se nám žije dobře,“ řekla maminka, „máme tady dost trávy a mořských řas.“

„Já mám nejraději medúzy, mami.“

„Až vyrosteš, přestanou ti stačit. My, dospělé želvy, spásáme hlavně trávu. A tohle je řasa, kterou musíš také jíst,“ ukázala na světle fialové chomáčky, které vyrůstaly z kamenitého dna.

Utrhla jsem jednu a žvýkala ji, vůbec nebyla dobrá. Chutnala hořce a svíravě, hned jsem ji vyplivla.

„Zvykneš si na to. To bude dobrý, za chvíli to ani nepoznáš,“ řekla mi máma. „Je moc důležité, aby lidé pochopili, že jim želví maso a vajíčka nedělají dobře.“

„A mami, tobě ta řasa také nechutná?“ zeptala jsem se.

„To víš, že ne, zlatíčko, ale sežvýkám každý sluncesvit jenom trochu a to stačí.“

A tak jsem se pustila do té nedobré fialové řasy. Chvíli jsem se u toho přemáhala, ale za nějakou dobu mi její chuť skutečně přestala vadit. Doposud jsem žádné lidi nepotkala. Což bylo asi jen dobře. Ne že bych se na ně těšila, ale velmi mi vrtalo hlavou, co jsou zač a jak vypadají. Mluví o nich pravdu tatínek, nebo dědeček? Vzbuzovali zkrátka moji zvědavost. Míjel jeden sluncesvit za druhým a lidé nikde. Pomalu jsem na ně zapomínala. Nikdo jiný se o nich nezmiňoval. Vypadalo to, že si každý přeje, aby se jejich existence nepřipomínala.

Mám ráda korály. Jsou tak zajímavé, členité a barevné. Se svými sourozenci jsem si užila spoustu legrace, když jsme mezi nimi proplouvali a hráli si na honěnou. Schovávali jsme se v tmavých zákoutích, vyhřívali se na mělčinách, poznávali všechny možné tvory, kteří v korálech měli svůj úkryt. Prozkoumávali jsme útesy a zkoušeli, jak silný proud dokážeme překonat, rostli jsme a sílili. Nejvíce divné mi bylo, jak něco tak tvrdého a pevného, jako je můj krunýř, může růst se mnou. Ale bylo tomu tak. Krunýř je skvělá věc, měla jsem s ním pocit bezpečí. Také mi pomáhal se ve vodě bez námahy vznášet, a když jsem se správně natočila, nabral proud a letěla jsem dvojnásobnou rychlostí. Nevím, jestli si to umíte představit, ale krunýř se zkrátka ukázal být jako můj velký pomocník.

Žádná muréna už by si na mě nedovolila. Muréna je ošklivá a zákeřná ryba, dlouhá jako řasy, stříbrně nenápadná jako odlesky vln a s tlamou, v které skrývá ostré řady zubů. Nevím, proč je vysazená zrovna na malé želvičky, když je kolem tolik ryb a jiné potravy. Ale dokáže bezpečně vycítit, že se někde na břehu vylíhla snůška, a pak číhá na nezkušené želvičky a loví s dychtivou úporností, jako kdyby bylo jejím úkolem hlídat korálový útes před novými návštěvníky. 

Naučila jsem se už bezpečně rozeznávat velké kranase od menších střikounů, svítivě proužkované chrochtaly od oranžově proužkatých klauníků; vím, že modré rybky se žlutou ocasní ploutvičkou se jmenují bodloci, hned poznám ploskozubce, jelikož má na hlavě veliký hrb, skvrnitou ropušnici, která chvílemi připomíná list, najdu i straška, kterému ze skulin vykukují jenom oči, když číhá na kořist. Je to korýš a představte si, že každým okem dokáže hýbat samostatně. Po dně se vlní placatý a po okrajích střapatý wobegong. A někteří tvorové jsou mistři převleků. Jedna proužkovaná chobotnice se dokáže například změnit v jedovatého perutýna, mořského hada, trnuchu, sasanku, hvězdici, kraba, mušli, platýze, a dokonce i průhlednou medúzu. Mě ale neošálí. Tedy, není to tak úplně pravda, párkrát se jí to už povedlo.

Ryby jsem zpočátku litovala, že jsou tak bezbranné, nemají krunýř, jsou vidět už zdálky kvůli svým barvám a nikdy nevyrostou natolik, aby se ubránily muréně. Ale pak jsem pochopila, že jejich síla spočívá v rychlosti a mrštnosti. Tím, že zůstávají pořád v hejnu, zvyšují šance na své přežití. Jejich roztodivné barvy jim dávají možnost schovat se mezi korály. Jak je ten život bohatý a vyvážený! Jednu vlastnost vám ubere a jinou přidá! A jak mi vysvětlil dědeček, záleží jen na mně, jestli svoje schopnosti rozvinu a využiju na sto procent. Ano, využiju, já to chci, já to dokážu!

Ze všech svých sourozenců jsem si nejvíce oblíbila Elí. Velmi jsme si rozuměly, byla stejně dobrodružné a zvídavé povahy jako já. Utíkaly jsme z útesů dál na širé moře a pak jsme se zase rychle vracely, když nás přepadl strach z neznámých a tmavých vod, ale touha poznávat vzdálené obzory byla den ode dne silnější.

V noci svítil tak obrovský kulatý měsíc, že mne to vytáhlo nad hladinu častěji než obvykle. Stále jsem se ho nemohla nabažit. Dívala jsem se na něj a říkala si, co je to za bledé a proměnlivé noční sluníčko. Tu noc jsem dokonce měla pocit, že k němu stoupám, letím a všechno je tak obrácené, jako kouzlem proměněné.

A opravdu se stalo nějaké kouzlo. Při dalším sluncesvitu se celý korálový svět proměnil. Odněkud se rojily spousty zářících oranžových teček, které se mihotaly a stoupaly k hladině. Bylo to jako výbuch života, jako zpěněná voda, jako miliony jiker ryb. Ale ryby to nezpůsobily. Ty malinké kuličky vycházely přímo z korálů. Celé to působilo jako oslava veškerého života našeho korálového království.

„To korály vysílají vzkaz do celého světa,“ řekla nám maminka.

„Jaký vzkaz, mami?“

„Kdo život miluje, toho duše svítí.“

„To je krásné, mami.“

Chvíli jsme mlčky pozorovali tu oslavu života. Bylo to nádherné a všichni se radovali. Dravci se někam stáhli a v ten čas se vůbec neukázali.

„A mami?“

„Ano, miláčku?“

„My máme nějakou duši?“

„Jistě. A podívej se, malinkatou duši mají i korály.“

Tatínek nás vzal na východní okraj korálového útesu, tam kde byly nejstarší korály a zdvihaly se strmě až nad hladinu. Některé už bezbarvé a tvrdé tak, že by si na nich zuby vylámal i ploskozubec. Jiné, ty nové, svítily ostře žlutě. Tam jsme se stali svědky zvláštní podívané. Malé sardele, hubené rybky s tmavými hřbety, se proháněly ve velkém hejnu. Najednou jakoby něco zavětřily, utvořily vír a začaly kroužit velikou rychlostí jako roztočená želva. V dohledu se objevili kranasové. Ano, měli na ně zálusk, ale malé rybky kroužily stále rychleji, až se oči míhaly, a připomínaly tak proměnlivé tělo nějakého podivného živočicha, nebo rozbouřenou vodu, která pohltí všechno, co se ocitne příliš těsně v její blízkosti.

Kranasové vyčkávali s pohledem upřeným na ten divoký tanec. Bzum do strany, bzum do druhé, divá spirála tancovala před našima očima, až se voda chvěla. Kranasové potichu a pomalu obklíčili celý prostor. Vzúú nahoru a hned zase dolů, lesklá těla malých rybek se blyštěla. Vůbec jsem nechápala, jak věděly, co mají dělat a kdo ten tanec řídí. Všechny byly stejně malé, stejně staré, stejně čiperné. Vzúúm, bzúúm, trvúú, a pak se útvar náhle zploštil do protáhlého šálu. Na to kranasové čekali. Okamžitě podnikli několik výpadů do krajů kroužícího hejna a podařilo se jim oddělit několik rybek. Hned se staly jejich kořistí. A znovu a opět, jeden kranas za druhým rozrážel okraje víru a pár zmatených sardelí plavalo jiným směrem. Jen okamžik, než je některý z velkých plochých kranasů ulovil.

„Takhle víří celý svět,“ pověděl nám tatínek. „Neustále se hýbe a proměňuje. A když někdo nedává pozor a příliš se od něj vzdálí, je pohlcen temnotou.“

Bylo to strašidelné i fascinující zároveň. Být pohlcen temnotou. Co se stane pak?

Každý sluncesvit jsme se s Elí odvažovaly dál od našeho korálového útesu. Elí povídala, že některé želvy prý dokážou putovat i přes polovinu světa.

„Ale když přijde čas a ony mají naklást vajíčka,“ vyprávěla mi, „vracejí se zase zpět, přesně na to místo, kde se narodily.“

„Jak to?“

„Prostě to tak dělají.“

„A jak to víš?“ vyzvídala jsem a bylo mi to všechno divné. Že by jinde v širém světě nebyly písčité pláže, do kterých se dají klást vajíčka?

„Říkala to máma,“ prohlásila Elí.

Ten den byla voda nějaká tmavá a studená. Vůbec se mi nechtělo plavat přes půl světa a nejraději bych se obrátila hned. Elí však rejdila bezstarostně stále dál. Ohlédla jsem se, ale náš korálový útes už nebyl vidět, tak jsem začala plavat a dohonila ji.

„Jak asi vypadá svět, viď Elí?“ pronesla jsem.

„To nevím, ale určitě to jednoho dne zjistíme.“

Později jsem o tom mluvila s dědečkem a ten mi říkal, že svět vypadá jako obrovská želva a oceán, v kterém žijeme, je její krunýř. 

„Želvy mají na krunýři celý svět a svět leží na krunýři želvy,“ řekl.

Přišlo mi to velice zvláštní. Jak může být voda, v které plavu, stejná jako můj pevný krunýř? Zkrátka mi to nedávalo smysl a i táta se smál, když jsem mu to pověděla, a řekl, že to děda myslel obrazně, což stejně nevím, co znamená. Ale už jsem nechtěla být ta malá hloupá želva, která se stále na něco ptá, a tak jsem jen řekla: „Aha, tak to jo.“

Jak jsem tak snila o tom, jak asi vypadá svět, nevšimla jsem si, že jsme se s Elí od sebe vzdálily. Rozhlížela jsem se pozorně kolem sebe, ale nikde nebyla vidět. Poslouchala jsem, ale oceán jen temně hučel jako obvykle. Vynořila jsem se nad hladinu, abych se nadechla. Elí se také musí nadechnout, třeba ji někde uvidím. Nebe bylo tmavé, pokryté šedými mraky. V dálce za mnou se rýsovaly obrysy ostrova Tabir-bua.

Kručelo mi v žaludku a já zatoužila po mořské trávě nebo bílých medúzách. V dálce na širém moři jsem spatřila pohybovat se po hladině nějakou velkou ploutev. Co to může být za rybu? Ponořila jsem se a vydala se hledat Elí. Byla jsem si téměř jistá, že beze mě by se nevydala sama zpět. Objevila jsem ji po chvíli, jak chytá nějaké tvory, kteří mi nepřipadali povědomí. Vypadali jako medúzy, jen byly o něco větší, spíše široké než dlouhé, vlastně, měly takový divný tvar netvar.

„Elí, tady jsi, hledala jsem tě!“

„Podívej, to jsou líné medúzy,“ pokřikovala, „ani neutíkají. Už jsem jich několik spořádala.“

„Já nevím, Elí, vypadají divně.“

„Možná,“ opáčila Elí, „vyzkoušej je. Ale je pravda, že jejich chuť není nic moc. Budeme jim říkat hlubinné medúzy.“

„Hlubinné medúzy?“

„Jo. Zkráceně hlubomedky.“ A Elí se smála na celé kolo tomu, co vymyslela.

Uznejte sami, že s Elí byla zábava. Dokázala vymýšlet věci! Měla jsem ji moc ráda. 

Najednou moje tělo zachytilo nějaký proud. O zlomek vteřiny později jsem za Elí spatřila připlouvat z hlubiny obrovskou rybu s širokou pootevřenou tlamou, v které se dalo poznat mnoho ostrých zubů. I malá želvička se rychle naučí, že zuby jsou důležité poznávací znamení. Ryba měla modrošedou barvu a světlé břicho. Sunula se tiše vpřed jen pomocí ocasní ploutve.

„Pozor, Elí!“ vykřikla jsem.

Sestřička se lekla, otočila se a v tu ránu jsme začaly obě prchat. Nejdříve bezhlavě přímo vpřed, ale to bychom pro takovou potvoru byly příliš snadný cíl. Brzy nás napadlo použít náš domluvený styl. Já plavala zleva doprava křížem před Elí a ona zprava křížem na druhou stranu, a pak zase obě opačně. Kličkovaly jsme sem a tam a míhaly se predátorovi před očima, jak nám to radil tatínek a jak jsme to viděly u kranasů. Je pak prý pro něj náročné kořist sledovat. Neodvažovaly jsme se ani ohlédnout, takže jsme nevěděly, jaký má naše taktika úspěch. Napínaly jsme všechny své síly a doufaly, že si držíme náskok.

Ó, my lehkomyslné želvičky! Žádná taktika by nám nebyla nic platná. Ryba vyrazila prudce za námi a stačilo by vybrat si jednu z nás, a už by ji měla. Naštěstí se vlevo objevil jiný tvor. Jen koutkem oka jsem ho zahlédla a pomyslela si: „No páni, ještě jeden!“

Prudce se kolem nás smýknul a pak musel vrazit do té dravé ryby, to nevím přesně, odvážily jsme se zpomalit a ohlédnout se až za hodnou chvíli. Ta druhá ryba měla světlejší modrou barvu a hlavu vyšší než širší. Jinak vypadala podobně a měly jsme z ní strach. Dorážela však tak dlouho na toho ostrozubého, že za chvíli mrsknul ploutví, obrátil se a byl pryč. Čekaly jsme, co teď bude. Únava nás už zmáhala. Dopluly jsme k jedné skalce a schovaly se za ni. Druhá ryba nás doplula. V šedé modři její kůže zářily mírné oči.

„Nebojte se delfína,“ řekla, vlastně skoro zazpívala. Řeč delfínů je velmi zvučná a melodická. „Jsem Bobuni a myslím, že si ten žraločí mlsoun může dnes pochutnat na něčem jiném.“

„Tak to byl opravdický žralok?“ vypískla Elí. „Maminka mi o něm vyprávěla.“

„Tak vidíš, a stejně si nedáváš pozor,“ řekl Bobuni, ale řekl to radostně, protože věděl, jak je život zrádný a zákeřný. „Já pomáhám rád. Je to moje poslání.“

„Co je to poslání?“ zeptala jsem se.

„Poslání je něco, co máš dělat, abys byla šťastná,“ odpověděl. A když viděl, jak se stále tvářím nechápavě, dodal: „Víš, někdy je to těžké a neděláš to tak úplně pro sebe, ale když přestaneš, najednou jako by ti to chybělo a nedokážeš si představit bez toho žít. Takže třeba já – musím pomáhat, nemohu si pomoci.“

„Aha,“ pípla jsem.

„A mají ho i želvy?“ zeptala se Elí.

„Co? Poslání? Jistě, každý ho má a každý ho musí nejdříve najít, to je na něm to magické.“

„Je to jako kouzlo?“

„Ano, a pak je to jako kouzlo.“

A od toho okamžiku jsem začala hledat své poslání.

Suchozemec

Postupně jsem se učila víc a víc o mořském životě a byla to pro mě zábava. Té dlouhé, mrštné rybě, která si dovolí jen na úplně malé želvičky, se říká muréna a ten netvor s širokou tlamou se jmenuje žralok. Ale většina tvorů pro nás želvy není nebezpečných. Všude je hodně perutýnů. Mají na těle mnoho roztřepených ploutví, které vypadají jako špičaté ostny, proto si na ně nikdo nedovolí. Oni sami sežerou téměř cokoliv. Zahrabaní do písku číhají odranci. To jsou vám divné ryby. Nemají žádné šupiny. Nikdy nevím, kde na ně narazím, protože vypadají jako kámen. Pak najednou vyskočí a zhltnou malou rybku. Sépie zase mění barvu podle nálady. To bych také chtěla umět. Jedna sépie mi vyprávěla, že když spatří predátora, přestane dýchat a hýbat se. On si jí pak nevšimne. Tuhle radu určitě vyzkouším.

„Až budete větší, už si na vás ani žralok nedovolí,“ povídal tatínek, „jen na jednoho tvora si budete muset dávat pozor stále.“

„Kdo je to?“ chtěly jsme vědět.

„Člověk. Je to ten divný, olysalý suchozemec, který si všechno rád prohlíží a strká do nás. Ale to by ještě nebylo tak hrozné. Někteří nás i zabíjí. A nejvíce ze všeho mají spadeno na naše vajíčka.“

„Ale proč, vždyť přeci jíme tu fialovou mořskou řasu?“ zajímala jsem se.

„Ano, to skutečně pomáhá. Mnozí lidé vědí, že želví vejce jim nedělají dobře, ale řada z nich to neví. Každý člověk se projevuje jinak, to je mi nejvíce podivné. Nedodržují žádný společný řád, jako ostatní tvorové. Jsou nevypočitatelní.“

„Dobře,“ šeptly jsme a slíbily si, že budeme dávat pozor, aby se k nám nějaký nevypočitatelný člověk ani nepřiblížil.

„My želvy cestujeme rády,“ vysvětloval nám jindy, „já a maminka už jsme prozkoumali hezký kus světa.“

„A můžeme plavat příště s vámi, můžeme, můžeme?“ žadonily jsme jedna přes druhou.

„Ale jistě, milé želvičky, až povyrostete, budete také cestovat.“

Měla jsem tatínka hodně ráda. Bývala s ním legrace. Jednou například vyprávěl něco poutavého o delfínech, což mě obzvlášť zajímalo, a jak se na nás stále díval, jestli ho posloucháme, nedával pozor a narazil hlavou do skalního výběžku. Udělal pozpátku kotoul, vykřikl „Au!“, a když se po chvíli vzpamatoval, pokračoval, jako by se nic nestalo: „A pamatujte si, děti, skála je tvrdší než želví hlava!“

Uběhlo pár dní od setkání s delfínem a chování Elí se mi nelíbilo. Působila roztržitě a unaveně. Oči měla vypouklé a její kůže zešedla. Také se mi zdálo, že vůbec nic nejí. Zatímco ostatní se stále pásli na trávě mezi korály, nebo pronásledovali malé korýše či chytali medúzy, Elí plavala nevšímavě kolem.

„Nemám hlad,“ odpověděla mi, když jsem se vyptávala.

„Jak můžeš nemít hlad?“ divila jsem se. „Je to už tři dny, cos jedla ty velké medúzy na moři, hlubomedky, pamatuješ? Jak nás pak napadl ten žralok.“

„Ano, to je právě to. Chutnaly zvláštně a já vlastně doopravdy nevím, jestli to byly medúzy. Stále mě tlačí v břichu. Nemohu sníst nic jiného.“

„Ach, Elí, to zní hrozně. Co budeme dělat?“

„Nemůžu nic dělat. Počkám, až to přejde. Třeba byly velmi výživné.“

„Co když to bylo něco jedovatého? Něco nejedlého pro želvy.“

„Kdyby to bylo jedovaté, tak bych to cítila, Brí. Nech to, neplaš! Nemusíš mít o mě starosti.“

Nerozuměla jsem tomu, jak může být klidná. Život želv je tak nebezpečný. Jsme ještě malé a teprve se učíme. Rozhodně mi připadalo lepší se někoho zeptat, s někým se poradit. A nejstarší a nejzkušenější byl dědeček. Trvalo ale dost dlouho, než jsem Elí přemluvila k tomu, abychom se mu svěřily.

Dědeček mou přítelkyni prohlédl, podrobně se na všechno vyptal a pak smutně řekl: „Je to plastikóza.“

„Plastikóza? Co je to?“ teprve teď Elí naplno projevila strach.

„Velmi nebezpečná věc, moje dítě. To, co jsi snědla, rozhodně nebyla medúza. Nevíme přesně, co to je, dříve to v mořích nebylo. Ale víme, že za to mohou lidé. Pěstují toho v mořích čím dál víc a tomuhle říkají plast.“

O půl dne později tuhle strašlivou diagnózu potvrdila i máma.

„Je to hrozné,“ brečela, když se dozvěděla, co se stalo Elí. „Bohužel i starší želvy si někdy popletou to… no, tamto, co říkal děda…“

„Plast.“

„Ano. Popletou se a nemohou už potom vůbec nic sníst.“

„Co budeme dělat, mami?“

„Nevím, želvičko, nevím. Nemůžeme dělat nic.“

Byla to pravda. Mohly jsme se jen dívat, jak nám Elí mizí před očima, jak mátožně plave a ztrácí orientaci. Několikrát se pokusila obsah svého žaludku vyzvrátit, ale nešlo to. A pak jednoho dne klesla ke dnu a už se nevynořila, aby se nadechla. Nemohla jsem tomu uvěřit. A už vůbec jsem nechápala, proč se tohle stalo mé nejlepší kamarádce. Není nic horšího, než se dívat, jak vaše nejlepší přítelkyně pomalu umírá, trpí, ztrácí se vám před očima a není jí pomoci. Oč milosrdnější se zdá, když blízký odejde náhle. Prostě se něco stane a jednoho dne tu už není. Ještě mnoho sluncesvitů jsem plavala na to místo, kde ležela na dně, dívala se na ni a doufala, že najednou oživne. S kým se budu radovat, s kým budu poznávat vzdálené obzory?

„Moře je slané, protože želvy dokážou ronit slzy,“ říkávala mi maminka. „Je to tak, jsou velmi citlivé a vnímavé. Mají vyšší vědomí než ryby.“

„A žijí o mnoho déle,“ dodával dědeček.

Od toho momentu jsem začala nenávidět všechny lidi, kteří působí nám citlivým tvorům bolest. Co jsou zač, proč to dělají? Neznala jsem jiného podobného tvora na tomto světě. Zabíjejí, aniž by potřebovali maso k jídlu. A přes všechny obavy s nimi spojené jsem zatoužila ty podivné bytosti vidět.

Když jsem to řekla rodičům, plácli mě ploutví a zakázali mi na to myslet.

„Ještě jim sama přilezeš pod čumák,“ hudral táta.

Pokušení vidět lidi ale sílilo. Svěřila jsem se proto dědečkovi. Zamyslel se a odvětil, že to není špatný nápad.

„Máš pravdu, Brí, potřebuješ lidi poznat.“ A pak dodal tišeji pro sebe: „A já taky.“

„A dědo?“ zeptala jsem se se zvědavostí malé želvy. „Ty jsi lidi ještě nikdy neviděl?“

„Ale ano, několikrát. Chci je ovšem poznat co nejvíce, protože mám svůj plán.“

„Jaký plán, dědo?“

„Ten ti zatím nepovím. Je velmi nebezpečný a nehodí se pro malou želvu. Ale slibuju, že tě s ním seznámím, až přijde ten správný čas.“

V tu chvíli mě napadlo něco zajímavého, až jsem sama byla překvapena, odkud to přišlo. „A dědo, nesouvisí to nějak s tvým posláním?“

Dědeček se zasmál a pak řekl: „Jak jsi na tohle přišla?“

„Tak mě to napadlo.“

„Ano, vlastně ano, souvisí to s mým posláním, Brí.“

„A dědo, kdy přijde ten správný čas?“

„To ví jen velký Elvin,“ řekl děda a pohlédl vzhůru k hladině.

Chtěla jsem se ho zeptat, co je to Elvin, ale v tu chvíli hejno pomců, pruhovaných rybek, prolítlo mezi námi jako bouře a bylo zjevné, že před něčím prchají. Hned po nich se řítily klipky a zobci a vlevo jsem zahlédla i nějaké želvy.

„Co se děje?“ volali jsme na ně. Ani se po nás neohlédly, jen ta poslední vykřikla: „Člun! Jede – sem – člun!!!“

A opravdu, ani jsme se nestačili rozkoukat a už se nad námi objevila veliká bílá věc, oblá jako břicho žraloka, která se rychle sunula po hladině. Vzadu z toho člunu místo ocasu trčelo něco, co se rychle otáčelo a dělalo nepříjemný zvuk.

„Nic se neboj a jenom se přikrč,“ řekl mi dědeček. „To vzadu je vrtule. K té se nikdy nepřibližuj. Jinak je loď neškodná. Tohle není rybářská loď, jenom člun.“

Přestože jsem se potřebovala nadechnout, poslechla jsem dědečka a zůstala přikrčená u písčitého dna. Vrtule se přestala točit a člun se nad námi vznášel roztažený a pomalý jako velká medúza, jako kdyby si nás prohlížel. Chvíli se nic nedělo a pak do vody spadlo cosi černého s chapadly jako chobotnice. Napočítala jsem však jenom čtyři. Na zádech to mělo velkou bouli světlé barvy.

„To je člověk,“ zajásal děda, „chtěli jsme jít za ním a zatím on přišel za námi.“

Aha, tak člověk má také něco jako krunýř, pomyslela jsem si. Podivnějšího tvora jsem však vskutku ještě neviděla. Byl celý černý až na část hlavy, na které zářily obrovské bílé oči. Od nosu vypouštěl v pravidelných intervalech bubliny, které rychle pospíchaly k hladině. Chapadly máchal trochu zmateně, jako kdyby ho něco obtěžovalo. Pomalu sestupoval ke dnu.

Leželi jsme přikrčení za kamenem, ale pak jsme se rozhodli prchnout. Také i proto, že jsme se potřebovali nadechnout. Člověk hned změnil směr a plaval za námi. Strachem mi ztuhlo celé tělo. Neustále jsem se otáčela, abych věděla, co dělá a jak je daleko.

„Nevšímej si ho,“ řekl děda, „tenhle ti nic neudělá.“

„Jak to můžeš vědět?“ křičela jsem.

„Podle jeho neobyčejně lesklé černé barvy a navíc, nebezpečí nám hrozí hlavně na souši.“

Člověk nás brzy dohonil a dokonce předplaval. Na dvou končetinách měl široké blány, které mu pomáhaly plavat rychle. Otočil se, vlnil se jako chobotnice a prohlížel si nás. Bylo nám to nepříjemné, obrátili jsme se a plavali na druhou stranu.

„Copak nikdy neviděl želvu?“ vyslýchala jsem dědu, ale on se jenom smál.

Člověk nás zase obeplul a zase se na nás jen díval. Byl neodbytný. Otravný jako štítovec. Pak udělal něco, co bych nečekala. Pohladil dědečkův krunýř. Cítila jsem z toho přátelství, chuť se seznámit. Dokonce to vypadalo jako gesto obdivu. Asi ví, jak je dědeček moudrý a že má svůj velký plán.

Ty myšlenky jsem ale hned zaplašila. Jak mě mohlo něco takového vůbec napadnout? Před lidmi se musí mít jeden na pozoru. „Nechce ti vzít tvůj krunýř?“ vykřikla jsem.

„Brí, lidé nejsou jako ostatní zvířata. Někteří jsou nebezpeční, ale většina z nich je jen otravná. Prostě ti nedají pokoj, i když nemají hlad a nepotřebují lovit.“

Absolutně jsem takovému chování nerozuměla. Chvíli si s námi ještě hrál a pak konečně odplaval pryč, zpátky ke člunu. Za chvíli vrtule začala bručet a velké bílé břicho odplouvalo pryč. V moři na korálových útesech se rozhostil známý klid a ticho. Zase bylo slyšet jen ten klidný a hluboký zpěv hlubiny. 

Šoy druhý

Čas bez Elí ubíhal smutně. Chyběla mi její bezstarostnost a energie podnikat neobvyklé věci. Bez ní jsem se sama neodvažovala na výpravy do hlubin oceánu. Doplavala jsem jen co nejdál, odkud ještě byl vidět korálový útes, a hleděla teskně do tmavozelené prázdnoty přede mnou. Nic nemohlo být podivnější než želví život. Ve chvíli, kdy zažíváme štěstí, stane se něco smutného, ba strašného. Měla jsem spoustu sourozenců, kteří byli milí a které jsem samozřejmě měla velmi ráda, ale proč právě Elí musela odejít k Velkému Elvinovi?

Zdálo se mi to podivné, ale zároveň tu byla možnost, že má všechno nějaký svůj smysl. Je možné, že by to tak Velký Elvin chtěl schválně? Že nechal Elí jen ochutnat želví život a vzal si ji k sobě do služby pro jiné úkoly? Prý stvořil a opatruje tento svět. Prý může všechno a nic většího, než je on, není.

„Ah, Veliký Elvine, kde jsi?“ zakřičela jsem zoufale do tmy před sebe. „Proč jsi tohle nechal dopustit?“

Náhle se přede mnou z hloubi vynořilo něco černého a velkého, hrozně jsem se lekla. Bylo to víc široké než dlouhé, úplně ploché s dlouhým špičatým ocasem. Ploutve to nemělo žádné, šupiny žádné, hlava žádná, vpředu něco jako dvě ploutve, ale otočené k sobě. Nikdy jsem nic podobného neviděla.

Udělalo to otočku a chvíli to mávalo špičatými konci těla jako racci křídly. Není to nějaký pták spadlý do vody? Pak se to naklonilo a odhalilo mléčně bílé břicho, na kterém byly ve dvou řadách žábry. Uf, je to ryba, oddechla jsem si, jen velmi nezvyklá.

„Šelva, to še podívejme,“ řeklo to posměšně, nebo spíše zakašlalo, protože hlas to mělo chraplavý, jakoby nemocný. „Šelva a volá Velkého Elvína. Šchválně še uhádnu, čo še ti štalo?“

To už jsem se vzpamatovala a musela se začít smát způsobu, jakým ten tvor mluvil. „Uhádneš to? Jak bys to mohl uhádnout? Ty znáš želvy?“

„Šamošžejmě, velmi dobše. Šelvy jsou všude a manty šou také všude.“

„Takže jsi manta?“

„Ano, manta, veliký lejnok, jak šíkají někteší. Jmenuji še Šoy dluhý.“

„Tak tedy Šoji druhý, pověz mi, proč jsem volala Velkého Elvina?“

„Protoše ši nevíš lady.“

„Ano,“ přiznala jsem.

„Něčo še ti štalo, něčo velmi šmutného,“ pokračoval Šoy druhý.

„Ano.“

„Hádám, še ti někdo umšel.“

Překvapeně jsem pohlédla na Šoje a přikývla. „No…“

„Nešíkej nič. Hádám, še to byl někdo blíšký. A plotoše došpělé želvy nemají mnoho nepšátel, myšlím, še to byla tvá nejlepší kamaládka.“

„Ano, jmenovala se Elí.“

„To šem nevěděl,“ řekl Šoy druhý.

„Jsi velmi chytrý, Šoji druhý,“ poznamenala jsem.

„Ale kdepak…“ mávl ploutví, takže se díky tomu pohybu překulil na záda. „Jenom lád pšemýšlím, kdyš ši tak plavu a polykám plankton.“ Znovu se obrátil a vpředu se mu rozevřela široká ústa. „Chčeš chvíli plavat še mnou?“

„Velmi ráda, Šoji druhý,“ souhlasila jsem rychle, protože v jeho přítomnosti se mi dařilo zapomenout na všechno smutné.

A pak, když už jsme chvíli plavali vedle sebe, dál a dál od korálového útesu, napadlo mě zeptat se ho, proč se jmenuje Šoy druhý. „Kdopak je Šoy první? Tvůj bratr?“

„Ne, jak by to mohl být můj blatl, čopak nič nevíš o mantách? Je to můj oteč, pšeči.“

„Tvůj otec, aha, to dává smysl.“

Pomalu jsme připlouvali k něčemu podivnému. Bylo to značně obrovské jako nějaká skála. Velmi členité, celé porostlé hnědooranžovými laločnicemi. Jak jsem tu skálu obeplouvala a zkoumala, zjišťovala jsem, že má velmi pravidelné tvary. Spíše to vypadalo jako nějaká konstrukce. Ano, za chvíli bylo naprosto jasné, že se muselo jednat o nějaký výtvor lidského světa.

Přišla mi potřeba nadechnout se a až na hladině bylo poznat, jak hodně jsme se vzdálili od korálového útesu. Znovu jsem se ponořila. Shora to místo, kam mě Šoy vzal, vypadalo velmi pravidelně, jako veliká ryba. Nebo jako břicho člunu, který jsme potkali s dědečkem.

„Je to loď,“ prohlásil Šoy druhý, když jsme zase sestoupili až dolů a plavali kolem velikých, naprosto hladkých stěn červenohnědé barvy. „Oblovšká výletní loď. Mošná vojenšká.“

„Co je to vojenšká?“ zajímalo mě.

„To znamená škušební. Lidé něktelé lodě jen škouší, a když jim nevyhovují, tak je potopí.“

Už znovu v krátké době jsem slyšela vyprávět o lidech. I já už jednoho člověka krátce spatřila. Nemohla jsem si pomoci, ale líbili se mi v těch vyprávěnkách. Zdáli se mi tak hraví a plní nápadů. Prováděli věci jako žádný z jiných tvorů, co jsem znala. Jejich obrovská loď tu ležela na mořském dně a vypadala jako dárek. Nabízela množství průlezů a schovávaček. Pomalu obrůstala korály a řasami a žilo tu množství ryb. Po celé konstrukci lezli krabi, místy byla doslova polepená slávkami a jinými plži. Oblíbily si to tady i lilijice, což jsou starobylí živočichové, které nic nerozhází. Mají množství chapadel, jež se jim větví tak, že připomínají spíše nějakou řasu nebo korál. Některé jsou zářivě žluté, jiné růžové. V jednom z kulatých otvorů jsem spatřila i chobotnici. O kus dál z jedné skuliny nečekaně vyskočila nevzhledná ropušnice. Když se nám zachtělo vplavat dovnitř, do labyrintu pravidelných otvorů a tunelů, nacházeli jsme místa, kde byla naprostá tma.

Na jiném místě, kam hranatými otvory pronikala matná zář slunce, mohla želva jako já obdivovat množství předmětů, které prý lidé vyrábějí. Ani u jediné věci se mi však nepodařilo odhadnout, na co slouží a proč ji lidé potřebují. Některé z nich byly úplně stejné, poházené na hromadě u jedné stěny. Měly tvar, který mi nepřipomínal vůbec nic, rozhodně ne žádné zvíře – byly to dvě nějaké plošky a čtyři dlouhé úzké ostny. Další byly mnohem menší, měly jasně bílou barvu a připomínaly oválné schránky měkkýšů. Jiné vypadaly jako široké mořské řasy. Visely ve splývavých cárech přichycené na horní stěně té prostorné hranaté jeskyně, v které jsme byli. Tento kout si oblíbilo tucet chrochtalů, kteří si nás celou dobu ostražitě prohlíželi.

Strávila jsem v prostorách lidské lodi, snad vojenské, snad výletní, celý sluncesvit. Cítila jsem se bezpečně. Tady mi nehrozilo žádné nebezpečí. Loď se stane mým úkrytem. Sem jistě nejezdí ani lidé. Byl by to pro ně určitě smutný pohled, dívat se na svoji potopenou starou loď. Uběhl rychle sluncesvit strávený ve společnosti Šoye druhého, kterého jsem si velmi oblíbila. 

Ovšem po návratu na útes mě čekala hrozná zpráva. Lidé chytili moje rodiče do sítě a odvlekli je pryč. Nechápala jsem, jak něco takového mohli udělat. Moji rodiče, moji ubozí rodiče! Teď už mám jenom svého dědečka. Hned jsem plavala k němu, abych se přesvědčila, že je v pořádku.

Našla jsem ho pohrouženého v želvím rozjímání. Velmi mě to rozzlobilo. Stala se tak děsivá událost a on si tady rozjímá. Jak může zůstat klidný? Vůbec jsem tomu nerozuměla.

„Vím, že jsi velmi nešťastná,“ řekl mi potom, „já také, věř mi, Brí. Velmi mě trápí to, co se děje. Ale jaký je způsob se s tím vyrovnat?“

„Já… já… já… nevím.“

„Želva nemůže zůstat utrápená pořád, to není dobré. Ničemu to nepomůže. Želví rozjímání je ten nejlepší způsob, jak zklidnit naše myšlenky, jak pomoci našemu tělu překonat žal. A jenom když budeme mít klidnou mysl a silné tělo, můžeme, my želvy, žít dál. Navzdory tomu, co všechno dělají lidé.“

„Ale dědečku, musíme… musíme se jim nějak pomstít.“

„To není dobrý nápad. Touha po pomstě hlavně ubližuje tobě. Jsou to myšlenky, které nejvíc trápí tebe, ne člověka. On o nich ani neví a je mu to jedno. Želva se nemůže nijak pomstít člověku, pochop to, Brí.“

„Tak ale…“ nemohla jsem se jen tak jednoduše vzdát, všechno ve mně toužilo po nějakém činu. Nedokázala jsem si představit, že bych mohla jen tak rozjímat a oddávat se nicnedělání. Bylo to zkrátka naprosto nemyslitelné. „Musíme se pokusit moje rodiče zachránit,“ vyhrkla jsem.

Děda se chápavě usmál. „Kdepak, moje milá. To je nemožné. Ale i já toužím věci změnit. Věnuji se rozjímání právě proto, abych přišel na nápad, jak dát lidem najevo, že to, co dělají, škodí nejenom zvířatům, ale i celé přírodě, planetě a i jim samotným.“

„Tak bychom měli dát lidem najevo, že by měli změnit svoje chování.“ Srdce mi poskočilo nad tou myšlenkou. Začala jsem chápat, že touha po pomstě je špatná, že je možná pozdě zachraňovat moje rodiče, ale něco… něco se udělat musí!

„To bychom určitě měli,“ pokýval hlavou dědeček, „a také to už některá zvířata dělají. Třeba delfíni. Kamarádí se s lidmi a doufají, že jim jednoho dne porozumí, že se lidé naučí jejich řeč.“

„A co ty myslíš, dokážou to?“

„Prý už se to jednomu z lidí podařilo.“ Dědeček se na chvíli odmlčel a hleděl směrem k hladině, pak mávl ploutví. „A vidíš, nic se nezměnilo. Myslím, že to není pravda. Lidé se nikdy nenaučí komunikovat se zvířaty. Tohle bratříčkování s lidmi je marná cesta. A já to také delfínům často říkám.“

„A oni?“

„Někteří to chápou, jiní ne a nehodlají se vzdát.“

„Ale co by tedy bylo nejlepší udělat, dědečku?“

„Neboj se, Brí, myslím, že už jsem na to přišel. Mám svůj plán.“ Dědeček povzbudivě zamrkal a dál se o svém plánu bavit nechtěl. Prý se všechno dozvím, až přijde čas. „Ten plán je pro malé želvy příliš nebezpečný,“ řekl mi pouze. „Uč se želví rozjímání.“

Vynořili jsme se spolu nad hladinu, abychom se nadechli. Před námi ležel náš malý ostrůvek Tabir-bua, kde želvy kladou svá vejce. Pak jsme se otočili a hleděli do dáli širého oceánu, odkud čas od času připlouvá lidské nebezpečí.

„A jak se to stalo, dědečku?“ zeptala jsem se tiše.

„Veliká lidská loď. Připlula blízko útesu. Většinou chytá jen ryby, ale lidé jsou jako černá jáma, která pohltí vše. Používají síť, která vypadá jako propletené mořské řasy. Krouží kolem, a koho chytne, toho nepustí. I delfíni vyprávěli, jak se zamotali do sítí. Nemá zuby, nemá ostrou hřbetní ploutev, ale je tisíckrát nebezpečnější než žraloci.“

„Ale moji rodiče jsou chytří, moc chytří,“ křičela jsem, „určitě by si dali pozor na lidskou síť.“

„Ta věc je pro nás takřka neviditelná,“ vysvětlil dědeček, „nikdo není natolik chytrý nebo bystrý, aby se jí vyhnul.“

„Já tomu nevěřím, nevěřím. Určitě se vrátí, nevěřím tomu. Oni utečou, uplavou, vrátí se, já to vím!“

Dědeček tušil, že nemá smysl mi cokoliv v té chvíli říkat a nejlepší bude, když mi dá trochu času na to, abych se s tím srovnala. Jak jsem plavala těsně vedle něj, cítila jsem jeho lásku a klid. Když jsem se ale vzdálila, znovu to ve mně začalo bublat a chtělo se mi něco udělat, třeba uplavat tisíc kilometrů až na druhou stranu té obrovské želvy, která tvoří náš svět.

Pátrání

V úsilí pokusit se zachránit moje rodiče mě podpořil Šoy druhý, který měl na situaci zcela jiný názor než dědeček.

„Jestli je nějaká možnošt, jak vypátlat tvoje lodiče, pak je vypátláme. Na to dám klk.“

„Vždyť žádný krk nemáš,“ posmívala jsem se mu, ale hřálo mě vědomí, že nevidí moji snahu jako marnou a chce mi pomoci. „Šoji, ty jsi vážně můj nejlepší kamarád, víš to? Manta šišlavá, kdo by to byl řekl.“

„Jenom ploším nepšeháněj,“ odvětil skromně a tančil kolem dokola plný radosti.

„Šoji, máš nějaký nápad, jak moje rodiče najít?“

„Nebude to jednoduché. Mušíme zapojit tolik kamaládů, kolik jen bude mošné. Nejplve bych chtěl žjištit, čo še vlaštně pšešně štalo a jak to ploběhlo.“

„Ty ši tak úžašně chytlý,“ začala jsem samou radostí šišlat.

„Nedělej ši šlandu,“ pokáral mě. „Poplavme na úteš še zeptat.“

Ano, to byl určitě ten nejlepší nápad. Nejprve se potřebujeme dozvědět co nejvíce podrobností. Pátrání musí mít nějaký řád. Zvířata útesu musí spojit svoje síly dohromady.

Když už jsme byli na cestě a všechno se mi to stále dokola honilo hlavou, obrátila jsem se k Šojovi a řekla mu: „Ale mého dědečka s tím obtěžovat nebudeme. Víš, on nevěří, že je možné někoho zachránit. Věnuje se hlavně želvímu rozjímání, to je dovednost zůstávat v klidu za všech okolností.“

Zakrátko jsme doplavali ke korálovému útesu a vyptávali se ryb, jestli něco neviděly. Ale malé ryby bývají dost roztěkané a nechtěly se s vámi vybavovat. Některé dokonce dostaly panickou hrůzu ze slov „loď“ nebo „síť“ a prchly bez odpovědi. Moc tomu nepřidal ani Šoy druhý, protože jeho velké černé tělo plašilo ryby už z dálky.

Pouze jeden z mých bratrů připlaval až k nám a pronesl: „Páni, ty se kamarádíš s rejnokem?“ Ani nečekal na odpověď a chrlil ze sebe otázky na Šoje. „Je pravda, že umíte vyrábět elektřinu? To bych taky chtěl umět, i když nevím přesně, k čemu by mi to bylo. K čemu to slouží? Je to těžké vyrábět elektřinu?“

„Počkej! Poslouchej, Swapi, můžeš na chvíli přestat? Chceme se tě taky na něco zeptat,“ volala jsem na něho. Opravdu jsem se musela hodně snažit, aby mě registroval.

„Chceš se na něco zeptat?“ obrátil se ke mně a vykulil oči, jako kdyby to byla ta nejsenzačnější věc na světě. „Jistěže se mě můžeš zeptat, Brí. Proč bys nemohla? Ale neptej se mě, jestli umím vyrábět elektřinu, protože to já neumím. Dokonce ani nevím, co to je. Jen jsem o tom slyšel od Zlebuche, to je chobotnice, však ji znáš. Ty víš, co to je elektřina, Brí? Seš moc chytrá, rozhodně zvídavá, mohla bys to vědět. Zvlášť, když se kamarádíš s rejnokem.“

„Šem manta,“ řekl Šoy druhý, „ano, je to dluh lejnoka.“

To prohlášení bráškovi na chvíli vyrazilo dech, a tak jsem se ho mohla v klidu zeptat na to, po čem jsme pátrali. „Loď. Neviděl jsi tady loď, která hodila do vody sítě a lovila ryby? Slyšíš, viděl jsi něco?“

„Já? Já ne. Ani mi to nepřipomínej, Brí. Ta hnusná, zatracená loď! Proč jenom lidi tohle dělají?! Jsou to vůbec zvířata, rozumné bytosti? Já myslím, že ne. Myslím, že mají nějakou nemoc. Proč se nezeptáte Krubeho? Krube bude o té lodi vědět. Kdo jiný než Krube. Nebojí se ničeho, ani lodí.“

„Krube?“ protáhla jsem a chvíli uvažovala, kdo to vlastně je. Ach ano, už vím! „Kde ho najdeme? Nebo ne, brácho, víš co? Neobtěžuj se s odpovědí. My si poradíme. Viď, Šoji?“

„Šamošžejmě.“

A odpluli jsme co nejrychleji z dosahu mého povedeného bratříčka.

„Šou všichni tví letošní šouloženči takoví?“ zeptal se Šoy po chvíli.

„Co? Ach ne, vůbec ne. My želvy jsme jinak celkem normální.“

„Jo, dobše, to je dobše.“

Musela jsem na hladinu, abych se nadechla. Když jsem se vrátila, zeptal se Šoy: „A Blí, koho vlaštně hledáme?“

„No ano, Krube. Jak bych ti ho popsala? On je… takový… zvláštní… je neviditelný.“

„Neviditelný?“ vykulil Šoy druhý oči a myslel si určitě něco ve smyslu: tak jak ho ksakru najdeme? Musela jsem ho rychle uklidnit.

„Ano, skrývá se u dna mezi kameny a vypadá jako… kámen.“

„Aha, takže… hledáme kámeň?“

V hlase manty byl poznat jemný záchvěv radosti. Asi si užíval každý úkol, který byl před námi. Anebo měl ze mě legraci.

„Co tšeba tenhle balvaň? Mám do něj pláčnout?“

„Ne, to není on, Šoji.“

„Nebo támhleten, vypadá podezšele.“

Tak teď to bylo jasné, měl ze mě legraci.

„Ten taky ne, Šoji. Ne, ani támhleten. Ten taky ne. Tenhle už vůbec… Tamten je moc malý. Tenhle moc chlupatý… Počkat! Krube, jsi to ty?“

Na jednotvárně šedohnědém hrbolatém mořském dně se cosi pohnulo a pak to prudce vystřelilo o půl metru výš. To, co bylo zprvu šedé a nehybné jako kámen, najednou dostalo obrysy ryby. Ale jak podivné ryby! Neměla žádné šupiny. Tělo celé hrbolaté a bradavičnaté. Byla celá porostlá mořským mechem, zelená a hnědá s červenými skvrnami, chlupatá jako chaluha, oči byly stěží vidět.

„Co chcete? Co plašíte?“ vykřikla ta podivná ryba křaplavým hlasem.

„Nezlob se, Krube,“ uklidňovala jsem ho a chtěla mu vysvětlit, co nás trápí, ale Krube se nedal.

„To víš, že se zlobím. Asi netušíš, co to dá práce bejt nenápadnej! Splynout s vokolím!“

„Ano, je mi to jasné, ale…“

„Víš houby, dyť seš jenom želva.“

Tohle mě namíchlo: „Jak to myslíš, jenom želva? Od kdy jsou želvy něco horšího než takové paryby jako ty?“

„Kdo je u tebe paryba? Co ty vůbec víš vo odrancích, ty nafoukanče?! Želvy jsou tupý jako škeble.“

„Nehádejte še!“ vložil se do toho Šoy druhý. „Čopak je tohle ža chování?“

Oba jsme se zarazili, ale všimla jsem si, že se Krube dál mračí víc než chobotnice. Z tohohle křiklouna určitě nedostaneme žádnou rozumnou informaci. Chtělo se mi mávnout ploutví a důstojně odplout v dál.

Šoy druhý ale roztáhl svoje ústa od ploutvi k ploutvi a začal sladkým hláskem na Krubeho: „Milý odranče, dovolili šme ši tě vyhledat, plotože še chčeme na něčo důlešitého žeptat. Žáleší na tom životy nás všech. Neviděl ši tady náhodou loď, ktelá chytila do švých šítí špouštu našich pšátel? Mám na myšli mnoho, mnoho lyb a také dvě nebohé šelvy.“

Odranec na Šoje chvíli zíral a pomalu z něj odpadával písek, kterým byl maskovaný, takže vynikly jeho paprskovité ploutve. V těch, jak jsem věděla od maminky, ukrýval silný jed. Proto s odranci nebylo radno si zahrávat.

„Jo,“ vyštěkl Krube, „viděl jsem ji. Já se lodí nebojím. Nějaký lodě lidí mi můžou bejt ukradený. Cha, mě si ani nevšimli, tupouni. Nikdy si nevšimnou, ty jejich sítě…“

Rozhodla jsem se jednat, než se nechá příliš unést: „Prosím, odranče, řekni nám, jak ta jejich loď vypadala? Jsi tak statečný, určitě jsi měl čas si ji prohlédnout.“

„To měl,“ zamrkal Krube, „byla tady celkem dlouho, estli můžu tvrdit. Co bych vo ní řek? Dlouhá byla. Jo, asi jako padesát dospělejch želv. A měla červenou barvu, tmavou jako hvězdice, teda myslim tim tmavý hvězdice, že jo? Teda ta byla zespodu, ta barva a nad ní bílej pruh, myslim. No víc sem neviděl. Víc nejde vidět, když je jeden zahrabanej po voči v písku, chápete?“

Pohlédla jsem na Šoje druhého, i jemu se zdálo, že už se toho více nedozvíme.

„Šupel,“ řekl Šoy radostně. „Moč ši nám pomohl.“

„No jo, nemáte zač.“

Odranec nám v tom momentě přestal věnovat pozornost a plaval se znovu zahrabat. Chvíli jsme ho pozorovali, jak to dělá. Vířil svými paprskovitými ploutvemi písek a ten ho postupně zasypával. Pak spočinul pod tím nánosem tak klidně a nehybně, až jsme mysleli, že zemřel.

„A čo teď, Blí?“ zeptal se Šoy druhý, když jsme se od něj trochu vzdálili.

Přemýšlela jsem, co odpovědět. To je jasné, že jsem chtěla co nejdříve vypátrat tu loď. Čím dál více jsem si ale uvědomovala, že vůbec nevím jak. Co vlastně vím o lodích? Jak jezdí rychle? Jak daleko a kde odpočívají? Jsou stále ve vodě, nebo lezou na břeh jako želvy? Co dělají s těmi rybami a želvami, které uloví? Mají je někde schované, sní je rychle nebo pomalu?

Najednou jsem za velkým červeným pahrbkem útesu zahlédla dědečka. Mám rychle zmizet pryč, nebo s ním promluvit? Dědeček pronásledování lodí není vůbec nakloněný, na druhou stranu mu nemusím o celé akci nic vykládat. Představím mu Šoje a popovídáme si jen tak.

Dědeček se téměř nehýbal. Vznášel se kousek ode dna, ploutve vystrčené do stran, oči zavřené. Určitě se oddává želvímu rozjímání. Nebudu ho rušit, řekla jsem si.

Nicméně když jsme proplouvali kolem, otevřel oči a zavolal na mě: „Brí! Věděl jsem, že se přijdeš zeptat.“

Jeho prohlášení mě úplně zmátlo. Dokonce i Šoy druhý tak nějak zvláštně zakoulel očima.

„Ale jak…? Na co se zeptat, dědečku?“

„Cítím, že si s něčím nevíš rady, želvičko. Jsem s tebou ve spojení. To je to velké umění želvího rozjímání.“

„A nejsi ve spojení s mými rodiči?“ vyhrkla jsem.

„Máš nového kamaráda,“ řekl místo odpovědi.

„Ano, to je Šoy druhý.“

„Těší mě, Šoji. Tvých rodičů je mi moc líto, Brí. Snad jsou ještě naživu, ale už jim není pomoci.“

„Poplaveme, Šoji!“ Oči jsem měla plné slz a chtělo se mi plavat, plavat až na konec světa. „Děkuji, dědečku.“ Byla jsem ještě schopna se s ním rozloučit a pak už mě poháněla zoufalost. Jen jsem ještě cítila, jak se za mnou dědeček pořád dívá.

Nový pomocník

Opustili jsme korálový útes a plavali do hloubky oceánu. Chtěla jsem Šojovi všechno vysvětlit, ale nešlo mi zformulovat myšlenky. Byl moc hodný, na nic se nevyptával. Když jsme ztratili korálový útes z dohledu, moje nálada se změnila. Oceán se třpytil azurovou barvou, roztančené pruhy světla na hladině vynikly a prázdnota kolem nás byla nabita klidem a vážností hlubiny. Ano, na dno už se nedalo dohlédnout a prostor pod námi se ztrácel ve fialové propasti. Pryč byl ten neustálý klokotavý rozruch korálového útesu. Milovala jsem otevřené moře čím dál více.

Pak jsem si to uvědomila naplno: plavu s Šojem hledat člověčí loď! Zachráním svoje rodiče. Nikdo nikdy to přede mnou neudělal. Už jen to pomyšlení mi dávalo neuvěřitelnou sílu. Je snad tohle poslání? Ano, musí to být ono. Každá buňka v těle se mi chvěla. Delfín nám vyprávěl, že je to jako magie, a já si připadala jako v úplně jiném světě. Vzpomněla jsem si na první sluncesvit, kdy jsem se vyklubala z vajíčka, přelezla po písku do moře. Ten okamžik, kdy jsem se poprvé ponořila do slané vody, mi připadal jako vstup do jiného světa. Teď znovu ten stejný pocit. Velký Elvin je určitě nade mnou a jemně postrkuje mé tělo správným směrem.

Jakoby na důkaz mých myšlenek jsme najednou zaznamenali pohyb něčeho velkého vlevo před námi. Nějaké zvíře vyskočilo nad hladinu a zase zaplulo do vody s veselým pískáním. Hned jsme poznali, že je to delfín. A jaké bylo moje překvapení, když se ukázalo, že je to Bobuni. Můj zachránce Bobuni! Radostně jsem na něj zavolala. Pak jsem si všimla, že za ním je ještě jeden delfín.

„Á, to je Brí!“ smál se Bobuni. „A tohle?“

„Já šem Šoy dluhý.“

„Šoy dlouhý?“

„Ne, dluhý, šem dluhý, to žnamená ne plvní ani četí.“

„Jasně, Šoy druhý, to si budu pamatovat. A tohle je má přítelkyně Astra.“

Protože byli zvědaví, jak delfíni obyčejně bývají, pověděla jsem jim všechno, co se událo od té doby, co nás Bobuni ochránil. Jak zemřela moje nebohá sestřička Elí a jak rybáři chytili moje rodiče.

„To je hrozné, úplně příšerné,“ vypískla Astra. „Nevěděla jsem, že jsou lidé tak hrozní.“

„Nevěděla jsi, že loví ryby do sítí, takže jich najednou chytí hrozně moc?“ podivila jsem se.

„Ale ano, to jistě, to dělají. Ale pak většinu těch ryb zase nahážou do moře.“

V ten moment Šoy zakoulel očima: „No jo, ale ty lyby šou úplně bež šebe. Šou pomláčené a nad vodou nemohly dýchat. Šádná z těch lyb to nikdy nepšešije.“

„Třeba to lidé nevědí,“ vložil se do toho Bobuni. „Chtějí si je jen prohlédnout a nevědí, jak jim to škodí. Lidé si rádi prohlížejí.“

„Nebuď naivní,“ vyjel na něj Šoy druhý, „lidé šou žlí. Moč dobže to vědí.“

„A proč to tedy dělají?“

„Že šlandy,“ plácl Šoy druhý špičatým ocasem.

„A hážou někdy… zpátky do vody i želvy?“ odvážila jsem se po chvíli zeptat.

„Ne, nikdy.“

„To není možné,“ rozplakala jsem se, „želví maso pro ně vůbec není dobré. Škodí jim, jíme totiž takovou zvláštní řasu a…“

„Poplaveme, Blí,“ přerušil mě Šoy, „najdeme tu lybášskou loď.“

„Vy budete hledat ty rybáře?“ podivila se Astra, ale oči jí svítily vzrušením. „A nemohla bych se k vám také přidat?“

„Astro!“ ozval se Bobuni. „Zapomněla jsi?“

„Copak, Bobuni?“ Astra vypadala tak roztomile, když se na něj nechápavě dívala a čekala na odpověď.

„Plaveme přeci na průzkum k želvím ostrovům.“

„Ale jednu želvu máme přímo tady.“

„To ano,“ připustil Bobuni, „ale někdo na naši zprávu čeká. Všichni ostatní. Celá skupina.“

„Oni to nějak zvládnou,“ odvětila Astra bezstarostně.

„Tak dobře,“ vzdychl Bobuni, „obstarám to sám. Ty si plav s Brí a Šojem dlouhým.“

„Dluhý, šem dluhý.“

„No tak jo.“

„Je moc hodný,“ řekla mi Astra a pak mrkla na svého přítele a ještě se o něj otřela čumákem. „Díky, Bobuni. Želvy ode mě nepotřebují pomoc každý sluncesvit.“

„No…“ začal Bobuni, ale pak si to rozmyslel, potřásl hlavou a vyhoupl se nad hladinu, aby se nadechnul. Poté jsme se s ním rozloučili a pokračovali směrem, který určovala Astra.

„Já vím, kde najdeme lodě, spoustu lodí,“ vypískla a skákala nad hladinu radostí, že nám může pomoci.

Bylo to tak krásné, bylo to tak vzrušující a bylo by to i zábavné, kdyby nešlo o mé nebohé rodiče. Mířili jsme do neznámých vod, tedy do míst, kde jsem ještě nikdy nebyla. Jak jsem si to uvědomila a rozhlédla se kolem sebe, voda jako kdyby změnila svou barvu a její tíže mi připadala větší. Zvláštní pocit. Rychle jsem vyplula na hladinu, abych se nadechla. Široko daleko nebylo nic. Vůbec jsem nepoznávala, kterým směrem je korálový útes, nic ho nepřipomínalo. Ve směru, kterým jsme plavali, také nebylo nic než vlny, houpající se voda stále stejně monotónně až tam, kde se mi obzor ztrácel v mlze.

Znovu jsem se ponořila. Šoy druhý i Astra trpělivě čekali. Chvíli jsem váhala, jestli jim nemám říci, že mi naše mise připadá marná a chci se vrátit, ale pak jsem si to rozmyslela a pokývala hlavou na znamení, že je vše v pořádku.

Astra opět určovala směr. V Šojovi ale jako by narůstal neklid. Měla jsem pocit, že nepluje přímo, ale šněruje ze strany na stranu. Už jsem se chtěla zeptat, co se děje, když promluvil sám od sebe.

„Aštlo! Šeš ši jištá, že mížíme šplávným šmělem?“

Astra se otočila a nejdřív neříkala nic. Zřejmě jí trvalo chvíli pochopit, na co se Šoy ptá.

„Ty jsi legrační, Šoji druhý. Jak bychom mohli mířit špatným směrem?“

„Aštlo, plošímtě, nedělej ši leglaci. My hledáme loď s čelveným dnem, je dlouhá jako padešát želv a na boku jí viší lybášské šítě a…“

„Ano, já vím. A ty Šoji druhý víš, kolik lodí mají lidé?“

„Kolik?“ V hlase manty zněla nejistota.

„Hodně. Spousty. Lidé mají lodě všude, kam se podíváš. Lidé jsou všude, Šoji druhý. Všude. Tak jak bychom mohli mířit špatným směrem? Kam se pohneš, tam jsou lidé.“

Začal mi docházet plný význam toho, o čem Astra mluvila. Možná tohle měl dědeček na mysli, když řekl, že zachraňovat rodiče je marné. Hledat rybářskou loď, která je ulovila, je jako hledat jeden konkrétní oblázek na oblázkové pláži.

„Já chápu,“ řekl Šoy druhý, „ale tahle lybášská loď zžejmě neplula někam daleko, takše hledáme pšíštav lodí, ktelý je plostě nejblíž.“

„Nejbližší je tudy,“ pohodil delfín hlavou směrem, kterým jsme pluli.

Vmísila jsem se do hovoru: „Děkuji, Astro, jsem moc ráda, že nás vedeš.“

„Podívej še, já nepochybuji o tvém vyvinutém navigačním šyštému, Aštlo,“ prohlásil Šoy druhý, „jenom mám počit, plotože už še taky plavím nějakou dobu v těchto vodách, že jeden pšíštav je tadytím šmělem.“ A manta udělala otočku a plavala kus cesty vpravo, aby nám ukázala cestu.

„To je pravda,“ řekla delfínice Astra, „je tady několik ostrovů, na kterých žijí lidé. Přístavy s rybářskými loděmi mají na dvou. Jeden je tudy, druhý tamtudy.“

„No?!“ zakoulel očima Šoy a chtěl asi ještě něco doplnit.

„A ten bližší je tudy,“ uzavřela Astra a hodlala pokračovat dál v cestě, kterou vytyčila.

Šoy druhý pohlédl na mě, abych rozhodla. „Tak tedy, když je to blíž,“ usmála jsem se na něj.

Znovu jsme se dali do pohybu. Astra si vepředu něco zpívala, zato Šoy, který plaval za mnou, tiše brblal: „Já jenom, aby še vědělo…“

Po nějaké době jsem začala vnímat, jak se ticho oceánu změnilo. Už nebylo pomalé, hluboké a vážně temné. Teď syčelo a pravidelně, sotva slyšitelně pískalo. Pulzovalo jakousi zvláštní nervozitou. To ticho, které se v širém oceánu klidně šířilo jako přátelské objetí, se tady lámalo a tříštilo a vracelo se zpět pocuchané. Blížili jsme se k pevnině obydlené lidmi. Všichni tři jsme vypluli na hladinu. Já stále nic neviděla, ale želvy mají jen průměrný zrak. Delfíni se orientují spíše sluchem. Nejlépe jsou na tom manty. Dokážou dokonce každým okem sledovat něco jiného. 

Ale Šoy druhý si jen odfrknul: „Zatím nič.“ Přesto jsme všichni tři tak nějak tušili, že tam dál je ostrov s přístavem plným lodí. Místo, které jsme hledali. Byla jsem neuvěřitelně rozrušená. Nejvíce z toho, že tam někde jsou možná moji rodiče, kteří potřebují pomoc. Mojí pomoc!

Na ostrově

Po nějakém čase jsem konečně pod námi zahlédla dno, blížili jsme se ke břehu. Bylo písčité, místy porostlé pruhem řas, někde ležel osamělý kámen. Ryby se tu vyskytovaly méně a plavaly v daleko menších hejnech než na korálovém útesu. Zato se tu vyrojilo hodně medúz, těch velkých, širokých a kulatých jako měsíc, co jednou za čas září na obloze, takže je pak voda stříbrná a plná klamných odrazů. Tomu času říkáme „kouzlení“. Ano, jednou za čas vám oceán dává najevo, že věci nebývají takové, jakými se jeví. Několikrát o tom mluvil i můj dědeček.

Světlosvit už velmi pokročil a já měla hlad, tak jsem jednu tu talířovou medúzu ulovila. Musíte se k ní pomalu přibližovat. Nejdříve se několikrát ploutvemi mocně rozmáchnete a pak už se jen necháte volně unášet. Když dospějete k medúze, dříve než se smrští a tím vystřelí vzhůru k hladině, pořádně se zakousnete do její nejširší části, do rozprostřeného závoje, pomocí kterého plave. Potom ji ploutví pořádně a prudce odstrčíte od sebe a tím ji roztrhnete. Teď můžete chvíli spokojeně žvýkat, protože už vám neuteče. Pak zase hryznete do její největší části a medúzu přední ploutví prudce odstrčíte, jinak se vám nepodaří její pružné tělo utrhnout.

Astra s Šojem druhým neměli trpělivost sledovat moji hostinu. „Až se budu potřebovat nadechnout a vyskočím nad hladinu,“ řekla Astra, „hned tu vzbudím pozornost. Měli bychom pokračovat do přístavu a ukrýt se mezi loděmi.“

Byla to pravda, tak jsem nechala medúzu medúzou a plavala za nimi. Jak jsme se přibližovali k pobřeží, najednou jsem přímo před sebou spatřila plavat dva světlé závoje. Zamrkala jsem, abych lépe viděla, co to je. Hlavou mi prolétla myšlenka: to jsou ale divné medúzy. Měly velmi úzký a protáhlý tvar. A vlnily se, což medúzy nedělají.

Byla jsem tak hladová, že jsem se do jedné zakousla. Alespoň kousek jídla pozřít, než mě zase Astra a Šoy poženou dál. Ale ani jsem ji nestihla odstrčit ploutví, když se ozval výkřik, jakoby zdálky a tlumený, a ten závoj se mi vytrhl a poskočil o notný kus dál.

My želvy nemáme ostré a velké zuby, jako například žraloci, musí nám postačit tvrdá čelist, která je obzvláště užitečná na trhání mořské trávy a její pomalé žvýkání.

V momentě ke mně připluli Astra a Šoy druhý. „Čo tu vyvádíš?!“ zuřil Šoy. Ano, opravdu jsem ho takhle nazlobeného ještě neviděla. Vytrčené ploutve se mu vlnily, jako kdyby byl sasanka, a široká tlama hrozila, že mě celou pohltí. „Tohle pšeči je tajná akče, chápeš to? Tajná!“

„Ano, Brí,“ přidala se Astra, „bude lepší, když nebudeš kousat do lidí. Oni to nemají rádi. Stačí, aby se o ně otřela ryba, a myslí si, že je to žralok. Jsou schopni udělat velký poplach. Rozruch, rozumíš?“

To, do čeho jsem se zakousla, nebyla žádná medúza, ale lidská noha. Nic se jí nestalo, zůstala úplně celá. Pod hladinou visely nohy a druhá polovina člověka trčela z vody. Ano, docela určitě měl stejný tvar jako ten člověk, který si nás přijel prohlédnout na člunu s vrtulí. Jenom tenhle zářil čistě bíle, proto mě to tak zmátlo. A jak se ten člověk snažil dostat směšnými pohyby pryč! Zatímco ryby nehlučně a rychle zmizí, on u toho cákal, křičel a vyváděl, že to bylo vážně k popukání. Představovala jsem si, jak se kousání do lidí stává mou oblíbenou kratochvílí. Já jim ukážu, co jsme my želvy, zač!

Chtěla jsem něco říci, ale v tu chvíli dopadlo do vody něco těžkého a málem to trefilo Šojův ocas. Pohlédla jsem ke dnu. Byl to kámen, který sem někdo hodil.

„Jsme velmi blízko pobřeží,“ prohlásila Astra, „už o nás ví a snaží se nás zaplašit.“

„Ale my se nedáme,“ doplnila jsem s odhodlaností, která ve mně narůstala.

„Ovšemže se dáme na opačnou stranu,“ otočila se Astra, „musíme to vzít oklikou.“

Moje odhodlání – zuřivá chuť vzít přístav útokem – postupně opadalo, jak jsme pokračovali podél pobřeží, a dokonce jsem se nad tím i zamyslela, jak je zvláštní, že v želvě vydrží nadšení jen tak krátce. Mají to ostatní tvorové také tak? Velkým obloukem jsme se přesunuli o hodný kus dál, kde se zvedal skalnatý útes. Tam jsme se mohli s Astrou bez obav vynořit nad hladinu a nadechnout se. Pak mě vyslali, abych prozkoumala pobřeží.

Pomalu jsem se přiblížila a ještě pomaleji vylézala ven z vody. Bylo to místo, kde začínala písečná pláž. Dál vlevo už pokračoval palmový les. Sunula jsem se po písku a tvářila se nenápadně. Vnímala jsem, že kus ode mě, naštěstí ne moc blízko, jsou nějací lidé. Trvalo dosti dlouho, než se mi podařilo dostat se až k trsům trávy, za které se dalo schovat.

My želvy jsme poměrně rychlé a obratné ve vodě, ale na souši se pohybujeme jen ztěžka. Je samozřejmě velmi nerozumné lézt na souš a žádná kareta, tedy mořská želva, to nikdy neudělá, tedy kromě kladení vajíček. Pro tuto příležitost si vybere noc a nejlépe odlehlý ostrůvek, kde se narodila. Delfíni ani manty na břeh nemohou vylézt vůbec, stálo by je to život, a někdo průzkum udělat musel. I když to znamenalo výdej ohromné energie a srdce mi přitom tlouklo jako o závod, byla jsem šťastná, že mohu být průzkumnicí v záchranné misi. Polezu polehoučku, nenápadně, stanu se součástí prostředí.

Lidé si mojí přítomnosti nevšimli, zdálo se. Leželi na písku, nebo stáli tam, kam dosahoval příliv, a hleděli do vody. Možná stále ještě zkoumali, kdo je to v moři kousnul. Rozlil se ve mně úsměvný pocit. Nesměla jsem zapomenout na svůj úkol, ale ať jsem natahovala hlavu a napínala zrak, jak jsem mohla, nikde nebyly vidět žádné lodě. Ani jedna jediná. Pouze nedaleko břehu se kolébal člun a v něm seděl jeden člověk. Na rybářskou loď to bylo hodně malé. My potřebovali velkou s rybářskými sítěmi a plachtou.

Po chvíli mi začalo být jasné, že už toho více nevykoukám, a také mě čekala dlouhá cesta do vody. Vylezla jsem z trávy a vracela se po rozehřátém písku zpět. Chtělo se mi v tom vedru odpočívat a spát, ale nemohla jsem se za žádnou cenu zastavovat. Naše mise by byla ohrožena, šlo o každou minutu. A možná už dokonce mým rodičům není pomoci, jak říkal dědeček. Zvláštní, jak mě venku na souši napadaly jiné myšlenky a ovládala úplně jiná nálada než v chladivé vodě oceánu, když jsem obklopena svými přáteli.

Zbývalo už jenom pár metrů, když přiběhly dvě děti a uviděly mě těžkopádnou v písku. Hned vyjekly nadšením. Zvýšila jsem svoje úsilí a drala se k vodě. Bylo to marné, obklopily mě a začaly strkat do krunýře. Snažila jsem se otočit hlavu a vycenit svoji tlamu, ale jenom se smály. Vůbec se nebály a jedno z dětí mi strčilo mezi čelisti klacík. Druhé dítě se mě snažilo nadzvednout a pak za pomoci druhého se jim podařilo mě překlopit na záda a já ležela mezi nimi úplně bezbranně. Tohle je jistě moje poslední hodinka, běželo mi hlavou. Sama jsem vlezla lidem až pod ruku. Nechci zemřít takhle mladá!

Ó, můj dědeček, měl pravdu ve všem, co mi říkal, je velmi moudrý a já tak hloupá. Co mně ty děti asi udělají? Jak mě zabijí? Ani jsem pravidelně nejedla fialovou řasu, jak mi přikazovala maminka, moje maso jim určitě bude chutnat. Teď jsem pochopila naprosto jasně, jak si společenství želv předává mezi sebou ty nejdůležitější zkušenosti, podporují se a to jim pomáhá přežít. Hloupá želva je ta, která neposlouchá.

Po chvíli dovádění mě děti převrátily zpět na břicho a bušily do mého krunýře klacíkem. Ani jsem to nevnímala. Na hlavu mi dopadla sprška písku, tahaly mě za ploutve a pak nic, rozruch ustal. Ležela jsem vyčerpaně, odevzdaně a vylekaně. Teprve po dlouhé době jsem otočila hlavu a rozhlédla se kolem sebe. Děti odběhly a nechaly mě být. Stal se zázrak! Nic mi nebylo. Okamžitě jsem vlezla do vody a vydala se najít Astru a Šoje druhého.

Prozření

Své přátele jsem dlouho nemohla najít. Vody kolem pobřeží byly pusté, jen zřídka se tu mihla nějaká ryba. Teprve když voda ztmavla, jak se slunce sklánělo k obzoru, ucítila jsem jemné vlnění vody, což značilo rychlý pohyb nějakého většího tvora. Obrátila jsem se tím směrem. Neudělala jsem ani deset temp, když se přede mnou zjevilo dno velké lodi. Barvu nemělo červenou jako hvězdice a u hladiny loď nezdobil bílý pruh. Tohle není ta, kterou hledáme. Když mě minula, zahlédla jsem za ní dva stíny, byla to Astra a Šoy druhý.

„Tady ši,“ usmál se Šoj od ploutve k ploutvi. „Neškutečné, všude šme tě hledali.“

„Měli jsme takový strach, že se ti něco stalo,“ přidala se Astra.

„A-ano, bylo to… těžké,“ řekla jsem jim, ale nebylo dobré ztrácet čas vysvětlováním. „Pojďte! Musíme rychle za tou lodí. Ukáže nám, kde je přístav.“

„No, to my víme,“ pískla Astra a zdálo se mi, že se tváří nějak posmutněle.

„Už šme tam byli a všechno šme proškoumali,“ tvrdil Šoy druhý. „Bež výšledku.“

„Jak to myslíš, bez výsledku, Šoji?“

„Myšlím to tak, že tam šou dvě lodě, ktelé odpovídají popišu, ale ani v jedné to nevypadá na žádné žnámky života. Alešpoň želvího… života.“

„Šoji, ty mě balamutíš,“ nadskočila jsem vztekem, „objevili jste dvě rybářské lodě s červeným dnem a teď to vzdáváte? Klidně si plujte domů, jestli chcete, ale já nikdy!“ Loď už se kdesi ztratila, ale mohla jsem přinejmenším sledovat její směr.

„Neblášni…,“ stačil ještě říci Šoy druhý, ale já už bláznila a plavala jsem zuřivě pryč, jako kdybych od nich chtěla mít pokoj. Myslím, že to vytušili, protože mě nenásledovali.

Teprve později mi přišlo hodně líto, jak jsem se chovala. Přátelé jsou to nejcennější, co máme. Už na nás padala únava a já byla obzvlášť vyčerpaná, neuvědomovala jsem si plně, že mě celou dobu hledali, měli strach, prohledali všechno kolem a našli přístav a prozkoumali lodě. A jen co jsem se objevila a oni mi o všem poreferovali, udělám tohle! Bylo to vážně hrozné. Ale já v tu chvíli myslela jen na to, jak se co nejrychleji ještě před setměním dostat do přístavu, abych tam mohla začít s novým, ještě důkladnějším pátráním po mých rodičích.

Naštěstí se přístav nenacházel příliš daleko. Nejdřív jsem ho začala cítit. Chuť vody se velmi změnila. Olejnatá, špinavá voda. Pak jsem je uviděla: velké trupy lodí, jedna, hned za ní druhá a třetí. Další a další. Mezi nimi dvě, které opravdu měly červené dno s bílým pruhem, jak řekla Astra. Odpočívaly klidně a nehýbaly se, připravené zítra vyplout na moře lovit ryby.

Ach, moji rodiče, jak poznám, kde jste? V útrobách těch dřevěných schránek vás už nenajdu. Už odpočívají, spí, jsou jistě prázdné. Vydávají dutý zvuk bachratých tvorů. Všechen úlovek končí někde na pevnině. Jak mám já, želva, prozkoumávat pevninu? Bloumala jsem mezi loděmi a pobřežím, dokud mi nezačaly umdlévat ploutve a dokud jsem si neuvědomila, jak strašný mám hlad.

Mořská tráva v přístavu mi vůbec nechutnala. Mezi loděmi žádné medúzy nebyly. Zato tu proplouvali zlatí kranasové a pode mnou štítovci, kteří se živí zvířeným bahnem. Ve skrýších v kamenech, z kterého byl naplocho vyskládán břeh (asi výtvor lidí), se krčilo několik pyskounů. Pak tu žily také trnuchy, nafouknuté nebo tlusté z toho, jak se jim tady u rybářských lodí dařilo. Oslovila jsem jednoho kanice, který plaval stále dokola, jako by něco hledal. Kanicové mají výrazně červenou barvu s modrými puntíky.

„Můžu se na něco zeptat?“

„Koho? Mě?“ Zůstal plavat na místě s otevřenou hubou, takže mi dával nahlížet na čtyři řady bílých ostrých zoubků.

„Potřebuji zjistit, která z těchto dvou lodí s červeným dnem dnes byla na moři a vrátila se zpět s bohatým úlovkem.“

Kanic stále vypadal, jako když nevěří tomu, že s ním hovořím. „Želva,“ řekl konečně.

„No tak nic,“ obrátila jsem se.

„Počkej, želvo!“

Dala jsem mu ještě šanci.

„Nesmíš na mě tak spěchat, jsem velmi unavený.“

„Ano?“

„Asi usnu,“ řekl kanic a skutečně znehybněl. Už jsem se chtěla vzdálit, ale opět promluvil: „Ptala ses mě na ty lodě.“

Byla jsem fascinovaná tím, že si to pamatuje. Pokračoval svým nevýrazným způsobem. „Na moři byly všechny, pokud vím, tedy až na jednu.“

Cítila jsem potřebu mu to lépe vysvětlit: „Pátrám po dvou želvách, které ulovila jedna z těch lodí s červeným…“

„Tak už po nich nepátrej,“ odvětil kanic a odmlčel se s otevřenou hubou. Po chvíli se vzpamatoval, mrskl malými ploutvičkami, zakroužil sem a tam, asi aby se protáhl, a dodal: „Tahají všechno na břeh, a odtamtud se nikdy nic nevrátilo. Nikdy. Což je pochopitelné, protože ryby nemají nohy. Ale želvy umí lézt… Ale stejně… nikdy. Nic…“

Chtěl asi ještě něco říct, ale odmlčel se napořád. Prokázala jsem tentokrát velkou trpělivost, jenomže už nepromluvil. Asi usnul doopravdy.

Noc byla hrozná. Přístav mi připadal neklidný. Něco tu stále temně vrzalo a skučelo. Spánek mě přemáhal, ale hned jsem se zase budila. Zvuky přístavu se mi nelíbily, ale neměla jsem už sílu odplavat někam dál. Sny se mi prolínaly se skutečností a chvílemi se mi ztrácelo povědomí o tom, kde jsem a co se se mnou děje.

Konečně nastalo ráno. Světlo pomalu pronikající do hloubky vody odhalilo spoustu lidských předmětů ležících na dně. Tento sluncesvit přinesl prozření. O záchraně mých rodičů nemohla být řeč. Jak bláznivě jsem se chovala! Co jsem si představovala? Že tu budou viset v síti na boku lodi, já udělám… nevím, co udělám, ale něco skvělého, chytrého, abych zničila tu síť, a pak spolu odplaveme domů.

Včerejšek mi ukázal, jak bezmocná je želva na pevnině. A při mé hlouposti mě provázelo veliké štěstí. Dědeček měl pravdu. Želva nemůže nikoho zachraňovat. Může být ráda, když dokáže ochránit samu sebe. Jen jedna otázka zůstávala nevyřešená. Kde je mé poslání? Co mám dělat? Přeci nemohu odplavat zpátky na korálový útes a žrát fialovou řasu, která nás před vším ochrání? To ne! Je to všechno tak hrozné! Hloupé lodě, nenávidím je! Vjela do mě zuřivost, jakou jsem ještě nepoznala. Odporné, prašivé, zlé, zabijácké lodě! Vyrazila jsem proti té s červeným dnem, dala jsem do toho všechno, veškerou sílu, odhodlání, zuřivost. Snad nikdy se mi nepodařilo plavat tak rychle a prásk! – narazila jsem vší silou do trupu, až to zadunělo. Nejvíce to ale zadunělo v mé hlavě. Ztratila jsem na chvíli vědomí, a když jsem přišla k sobě, vůbec se mi nedařilo pochopit, kdo jsem a co tu dělám.

Červenožlutý kanic plaval kousek ode mne a díval se s vyjeveným výrazem, tedy jestli se dá říci, že ryby mají vůbec nějaký výraz. Pamatovala jsem si ho, to ano, ale už jsem nevěděla, o čem jsme si povídali.

„Paráda!“ řekl konečně ten kanic. „Udělej to ještě jednou, zavolám na tu podívanou své kamarády.“

Raději jsem se od něj obrátila a vydala se domů na korálový útes. Hlava mě brněla a chtělo se mi spát. Kupodivu se mi podařilo najít cestu a kolem poledne dorazit do našeho ráje. Nejdříve mi přišel do cesty můj upovídaný bratříček Swapi, ale dokázala jsem se mu vyhnout, protože jsem na něj neměla náladu. Vyhledala jsem dědečka a všechno mu vypověděla. Byl na mě hodný. Řekl mi, že jsem si to musela zkusit a že chápe můj žal.

„Neboj se, má milá Brí, jsem už připravený odejít a změnit myšlení lidí.“

„Jak to uděláš, dědečku?“

„To je těžké vysvětlit…“ zaváhal. „Jsi ještě mladá a ještě jsi ani neobjevila hloubku a světlo poznání želvího rozjímání. Je to škoda, neotálej s tím.“

Pak chvíli nad něčím dumal a nakonec mi vyprávěl příběh. Byl o žralokovi, kterému zachutnala krev. Přestal lovit jen pro obživu a z lovu se stala posedlost. Vždy se mu rozsvítily oči, když narazil na někoho, kdo byl bezbranný a nemohl mu utéci. Nenechal ho být, i když měl plné břicho. Zabíjel jen pro potěšení. A ve velké oblibě měl mladé želvy, proto často kroužil kolem pobřežních vod. Stal se postrachem celého korálového útesu. Nikdo mu neřekl jinak než Žrout. Vytahoval se nadutě, že si dovolí i na lidi a že už jich několik připravil o život. Lidi prý mají sladké a dobré maso. A hodně krve, hodně krve, smál se na celé kolo, když to někomu vyprávěl. Ale jednoho dne ho velký Elvin potrestal a proměnil ho v želvu. Proměnil ho v želví vejce, z kterého se malá želva měla teprve narodit, a ten žralok si pak musel projít celou tu nebezpečnou cestu a život mořských želv. Třásl se o svůj život, když narazil na barakudu, chvěl se strachem, když v dáli spatřil žraloka. Nesnesl blízkost lidí, a kdykoli se kolem nějaká loď jen prosmýkla, plaval ze všech sil pryč. Tak Elvin potrestal hamižnost žraloka Žrouta.

„Dobře, dědečku,“ řekla jsem, „a co to znamená? Jak můžeš potrestat hamižné lidi? Požádáš Velkého Elvina? Kde je? Kde se dá najít Veliký Elvin?“

„Veliký Elvin je všude kolem nás i v nás. Nedá se nikde najít. Můžeš s ním jen rozmlouvat v želvím rozjímání, pokud se náhodou rozhodne ti odpovědět. Já mám jiný plán. Ale nemohu ti ho celý vypovědět, měla bys o mne zbytečně strach. Není nutné mít strach, Brí, věř mi. Jenom si zapamatuj tento příběh.“

„Ach dědečku,“ dotkla jsem se ho ploutví, „mám tě tak ráda. Doufám, že se ti nic nestane.“

Želví rozjímání

Začala jsem se tedy věnovat želvímu rozjímání. Nebylo to vůbec jednoduché, jak jsem si původně myslela. Dědeček mi ukázal, jaké místo je vhodné a jakou polohu mám zaujmout. Pak mi řekl, že se mám soustředit na svoje vnitřní světlo a na nic jiného nemyslet. Ale já žádné vnitřní světlo neviděla. Copak mají želvy v sobě ukryté nějaké světlo? Slunce svítí vysoko na obloze, když vykouknu z vody. Nikdy jsem neslyšela nikoho mluvit o tom, že by měl v sobě světlo.

„Jen hledej a najdeš,“ usmíval se dědeček, byl rád, že jsem vůbec začala.

Poučil mě, abych se želvímu rozjímání věnovala pravidelně. Pokaždé, když padne soumrak a vody se zklidní. Vnější světlo pohasne, vyprávěl, a ty v sobě jednou objevíš světlo vnitřní. Opravdu jsem se snažila to dodržet, protože mě pořád strašilo, jaká veliká chyba byla nejíst pravidelně fialovou řasu, po které je želví maso pro lidi škodlivé. Když mě ty děti na pláži chytily, velmi jsem toho litovala.

Takže pravidelnost. Každý sluncesvit po návratu z hlubokých vod oceánu, ve chvíli, kdy slunce zapadlo a vody se zbarvily do červena, vyhledala jsem místo na kraji korálového útesu, kde převis tvořil přirozenou ochranu a pocit bezpečí. Shora ani ze dvou stran tam nebylo vidět. Nejprve jsem se na hladině nadechla a pak se ponořila pod převis, ploutve rozložila do stran, zavřela oči a uvolňovala postupně všechny svaly, až se zdálo, že mé tělo je součástí moře. Že jsem jen řasa houpaná jeho vodami.

Nejhorší ale bylo v klidu rozjímat o světle. Ze začátku se to zdálo jako nemožný úkol. Stále dokolečka se mi vracely vzpomínky na to, jak jsem byla ztřeštěná, když jsem se rozhodla zachraňovat svoje rodiče. Stačilo, abych zavřela oči, a vracel se mi moment mého šíleného nárazu do trupu lodě. Já opravdu chtěla udělat hlavou díru do lodi? Co jsem si v tu chvíli myslela? Moje temné myšlenky nechtěly odejít, ani když jsem je o to žádala. 

Dědeček mi řekl, že minulost se už stala a nemá cenu se jí dále věnovat. Každý z nás provedeme něco, čeho později litujeme, ale skutečnost je taková, že nám to v budoucím životě nijak nepomáhá. Pokud je to tedy možné, pokračoval, má se želva těšit z novým sluncesvitů a nových možností. V tichém rozjímání pak můžeme čerpat sílu a být spokojeni, že se nám sluncesvit vydařil. Staré a uplynulé bláznivé sluncesvity si můžeme představit jako otravné řasy, které se nás někdy snaží omotat a zabrzdit náš pohyb. Je to jenom jejich kratochvíle, protože narostly do délky, všude se motají a překážejí. Z nudy tě tahají k sobě za ploutev.

Po těchto rozhovorech s dědečkem se moje schopnost rozjímat opravdu zlepšila. Žádné zářivé vnitřní světlo se však zatím neobjevovalo. Vládla tu jen fialová tma, která ale byla klidná a přívětivá a občas se v ní objevovaly barevné tečky nebo jiné tvary. Chvíli se objevovaly náhodně a pak se seskupovaly do věcí, které jsem znala. Shlukly se do míhajícího se těla ryby, třpytící se hladinu oceánu, plujícího trupu lodi nebo otevřené tlamy žraloka. Při takovém výjevu jsem ale nezažívala strach, ty obrázky byly celkem nezřetelné a prchavé.

Myslím, že mi to večerní ztišování dodávalo energii. Vyprávěla jsem o tom Šojovi a ten prohlásil, že se mu to zdá jako hloupost. Manty se prý žádnému rozjímání nevěnuji a také je jim dobře. Moc jsem mu neodporovala, bylo pro mě důležitější, že se nezlobil za to, co jsem předvedla v přístavu. Astra prý chtěla plavat za svým hejnem, a tak, když jsem se urazila a nasměrovala si to od nich pryč, už se v přístavu nezdržovali. Jinak by mě neopustil, i když jsem byla nepříjemná.

„Ale to víš, vůbeč še mi tam nelíbilo,“ doplnil, „lidi šou hodně žvláštní.“

„Můj dědeček má nějaký plán, jak jim domluvit,“ vyhrkla jsem.

„Blbošt,“ protestoval Šoy druhý, „těm še nedá domluvit. Nič na ně neplatí. Pšedštav ši, že še jednou pokušila jištá vellyba pošlat lidem vškaš. Naládovala še, čo nejvíč to šlo, tím jejich plaštovým šmetím a pak š pomočí veliké vlny pšištála pšímo uploštčet pláže. No čo myšlíš? Koukali na ni, pitvali ji, našli v ní všechno to žbožíčko a nič. Vůbeč nič se nestalo. Obětovala plo to život. Vellyba. Šmutné, že?“

„Ale můj dědeček je nejchytřejší želva, kterou znám,“ namítla jsem.

„To je plávě to. Moc toho ještě neznáš. Pžižnej ši to.“

To byla pravda, přiznat jsem si to musela. Kde já byla? Na jediném korálovém útesu v celém želvím světě a pak jednou v lidském přístavu. Píchlo mě u srdce, když jsem si uvědomila, že by se dědeček mohl mýlit a jeho snažení by bylo marné, ať už chce udělat cokoli. Už jsem ale zdaleka nebyla maličká želvička. Vyrostla jsem a nemusela se bát murén, žraloků a jiných predátorů. Ti už si na velkou želvu nedovolí. Na tvrdém krunýři by si vylámali zuby. Probouzela se ve mně touha, vydat se na cestu přes širý oceán a poznat svět. A až se vrátím, nebude mi už moci Šoy druhý říci, že toho moc neznám. Budu už velká a dospělá kareta obrovská. Vydám se přes oceán tak jako každá velká kareta. Ten čas se už blíží. Jediné, co mě ještě zadržovalo, byl dědeček. Toužila jsem zjistit, jak předá lidem svoje poselství.

Ale dědeček mi nechtěl říci nic konkrétního. Jen vzdychl a upřel na mě své velké a hluboké oči, tmavé jako dno oceánu, a pak se usmál: „Želvičko, vím, jak moc bys chtěla dosáhnout toho, aby se lidé k želvám i ke všem dalším tvorům chovali lépe. Už dlouho pro mě nejsi jen malá želvička. Vážím si tvé odvahy a snahy pomáhat. Jak víš, želvy jsou jedny z nejmoudřejších bytostí planety a dokážou mít hluboké vhledy. Ale tvůj čas ještě nepřišel. Až budeš mít své vize, můžeš je naplnit, jako já teď naplním své. Nemohu ti prozradit, co přesně udělám, protože bys to nepochopila. Každý z nás má svou vlastní cestu. Mohu ti dát jen tuto radu: nesnaž se dělat to, co dělají ostatní, a řiď se svým vnitřním světlem a poselstvím, které ti přináší.“

„Ale já nemám žádné vnitřní světlo, dědečku,“ skoro jsem brečela. Copak to nechápe? Jsem jiná než on. Já v sobě žádné světlo nenosím.

„Buď trpělivá. Čeká tě první velká cesta přes oceán. Život v jiných vodách a světech. Pak se vrátíš, abys nakladla svá první vajíčka. Uvidíš malé roztomilé želvičky, které budou tvými dětmi. Máš toho tolik co prožít. Nespěchej. Zatím se řiď svými instinkty.“

To bylo všechno, co mi dokázal poradit. Já ale na něj byla nazlobená. Nevěřím tomu, že by mi nemohl říct, jak komunikovat s lidmi, když na to přišel ve svém rozjímání. Nevěří mi. Myslí si, že kdybych komunikovala s lidmi já, provedla bych nějakou hloupost. Ale to bych nikdy neudělala. Poučila jsem se. Šla bych na to chytře a obezřetně. Kdybych měla tu možnost já… řekla bych jim… já bych jim pověděla… Co bych jim vlastně sdělila? Nejdříve bych se jich zeptala, proč nemají rádi želvy. Skutečně je nemají rádi? Možná ne všichni. Ten člověk, který se k nám z člunu potopil, si nás jen prohlížel. Vypadalo to, že ho zajímáme, že se mu líbíme. Vysvětlila bych jim, jak moc nám ubližují, třeba si to ani neuvědomují; vypovím jim příběh mé kamarádky Elí a mých rodičů.

Bobuni mi jednou řekl: „Lidí je hodně a každý je jiný. Jeden má delfíny rád a pomáhá jim a jiný je nenávidí a zabíjí je.“

„A jak poznáš, jaký je který člověk?“ zeptala jsem se.

Pohodil hlavou: „To nepoznáš. Jsou horší než chobotnice.“

Ano, chobotnice jsou mistryně v proměňování. Umí třeba napodobit kraba nebo mořského hada. Chobotnice dokážou změnit svoji barvu. Využívají útesů a rostlin, aby splynuly s okolím. Jsou neuvěřitelně vynalézavé. To takový odranec je proti nim úplné nic. Zvládne se akorát zahrabat do písku. Takže lidé se přetvařují?

„Určitě jsou hodní lidé, ale nikdy si nemůžeš být jistá,“ dodal Bobuni.

Dědečkův plán

Jednoho dne jsem poznala, že se se mnou dědeček loučí. Neřekl mi: „Ahoj, želvičko, opatruj se.“ Nebo něco podobného. Ale vycítila jsem, jak v něm dozrálo rozhodnutí. Trávil se mnou hodně času. Povídali jsme si. Snažil se být klidný a veselý. Pak jsme pluli kolem celého útesu a ukázal mi svoje oblíbené místo. Byla to taková úžlabina pravidelného tvaru, vše tu působilo harmonicky. I barvy řas, korálů a všech živočichů okolo jako by hrály nezvykle veselými barvami. Vládl tu pocit radosti, svěžesti. Jak to, že je toto místo tak jiné, a přeci na pohled stejné jako ostatní?

Odpoledne jsem viděla dědečka odplouvat na volné moře. Nejprve jsem tomu nevěnovala pozornost, ale po nějaké době mě najednou napadlo: „Počkat! Vždyť já viděla dědečka plout pryč!“ Rychle jsem si připomněla, co všechno se v tento sluncesvit odehrálo. Jak byl milý a laskavý a nakonec mi ukázal své oblíbené místo. Teď pluje někam pryč. Všechno to najednou zapadlo do sebe. Dědeček se rozloučil a pluje za lidmi. Chci být u toho! Vykřikla jsem a hnala se za ním. Dávno už nebyl vidět a určitě uměl plavat rychleji než já. Ale napnu všechny síly! Když mě opustil první úlek a hlava mi začala trochu fungovat, napadlo mě vyhledat pomoc Šoje a Bobuniho.

První moje cesta vedla k vraku lodi. Ten se stal naším oblíbeným setkávacím místem. Nikdo z nich tam ale tentokrát nebyl. Čas běžel a já velmi znervózněla. Kam mohl dědeček směřovat? Možná k tomu přístavu, kde jsem hledala své rodiče a který je, jak se zdá, nejbližším lidským teritoriem od našeho korálového útesu. Okamžitě jsem to vzala tím směrem. I když to byla malá pravděpodobnost, musela jsem to risknout. Možná ztratím dědečka navždy; proč by jinak opakoval, jak je jeho poslání nebezpečné a nevhodné pro malé želvy? 

Po cestě jsem naštěstí potkala Bobuniho a Astru a ti mi řekli, že dědečka viděli. Sláva, delfíni jsou úžasní!

„Myslím ale, že plaval směrem k tomu druhému přístavu,“ řekla Astra, „k tomu, kde jsme nebyli.“

„Díky, snad ho najdu,“ zvolala jsem a nabrala tu největší rychlost, které je mladá želva jako já schopna.

„Počkej, plujeme s tebou,“ pískl Bobuni a už mě obklopili, Astra z levé strany, Bobuni z pravé, a zdálo se, že mi chtějí svými pohyby pomoci, abych do přístavu dospěla rychleji.

Vypadalo to opravdu nádherně, želva chráněná dvěma delfíny, a zase plave vstříc lidským obydlím. Nebyl to můj osud? Aniž bych chtěla, lépe řečeno plánovala, ocitla jsem se vždy ve víru událostí a sama dobrovolně plavala tam, kde to bylo pro želvy nebezpečné. Po cestě jsme zahlédli velkého žraloka, jednoho z těch, kteří jsou nepřátelští i pro želvy, ale jak uviděl dva delfíny, otočil se a zmizel pryč. Musela jsem se po cestě několikrát vynořit, abych se nadechla. Na obloze se shlukovaly tmavé mraky. To mohlo být dobré, protože u pobřeží nebude moc lidí. Jak mi pověděl Bobuni, ti se tam nejvíce vyskytují, když svítí sluníčko. Shlukují se, vyhřívají a občas se zchladí ve vodě úplně stejně jako tuleni, smál se. Neznala jsem tuleně, ale smála jsem se také.

Směřovali jsme stále na sever a Bobuni určoval směr k druhému lidskému ostrovu, který jsem zatím neznala. Náhle se před námi objevila tmavá skvrna. Po chvíli jsme se k ní přiblížili natolik, abych rozeznala, co to je.

„Dědeček,“ oznámila jsem radostně delfínům.

Byl to vskutku on. Pohyboval se pomalu a rozvážně. Spíše než plavce připomínal letce – nějakého podivného velikého ptáka kroužícího na nebi. Nebyl daleko od hladiny, takže jsme na něj hleděli vzhůru, jeho spodní část těla zářila bělobou jako lastura.

Uvědomila jsem si, že ani netuším, jak je dědeček starý, ale jistě už mohl zažít padesát či šedesát období. Nejvíce ze všeho se mi chtělo na něj zavolat, jenže jsem věděla, že to udělat nesmím. Všechno bych zkazila. Můj dědeček má poslání a musí ho naplnit.

Tento zvláštní průvod, který jsme vytvářeli, se pomalu blížil k lidskému ostrovu, o kterém jsem se později dozvěděla, že se jmenuje Tawitapo. Napětí ve mně narůstalo. Co dědeček udělá? Komunikace s lidmi určitě nebude probíhat pomocí želvího jazyka. Učil se dědeček celá ta léta lidskou řeč? Dá se toho dosáhnout právě pomocí rozjímání?

Jak jsme se přiblížili a já se musela nadechnout, viděla jsem rozlehlý kus země zhusta porostlý stromy. Mezi nimi, a hlavně blízko břehu moře, bylo rozeseto mnoho lidských obydlí ve tvaru hranatých ulit, svrchu špičatých – neumím to lépe popsat. Některé stály přímo v moři na kmenech stromů bez koruny. Barvu měly většinou stejnou, hnědošedou jako vyschlá hlína a vrchy červené jak korály. 

U břehu kotvilo několik lodí, nebyly to však ty velké rybářské. Většinou měly jasně bílou barvu a čumák špičatější než žraloci. Konec těla podivně useklý, ocas jim chyběl. Když jsme se dostali ještě blíže, překvapilo mě, jak dvě nebo tři obydlí září mnoha malými slunci. Kde je lidé vzali, ty kousky slunce? Jsou tak šikovní a odvážní, že dokážou sbírat sluneční drobty a zdobit jimi své domy? Je opravdu dědeček chytřejší než oni?

„Plave přímo k pobřeží,“ oznámil Bobuni, „chce se s nimi setkat.“

Dědeček opravdu nezaváhal ani na chvíli, přímou cestou dorazil k břehu a lezl pomalu po vyschlé tvrdé hlíně ven. Určitě je pod ochranou Velkého Elvina, pomyslela jsem si, jinak by nemohl vylézt přímo uprostřed, tak nápadně, v místech, kde nebylo za co se skrýt.

Přestože dědeček určitě věděl, co dělá, stále dokola jsem si opakovala: „Veliký Elvine pomáhej mu! Ochraňuj dědečka, prosím!“

„Nemůžeme zůstávat tady tak blízko u břehu,“ upozornila mě Astra a tím prohlášením jako kdyby mě vytrhla z nějakého snu. Rozhlédla jsem se a začala jednat.

„Ano, máš pravdu. Nejvíce nápadní jste vy dva. Musíte počkat někde v ústraní. Tam napravo vybíhá do moře skalnatý výběžek, za ním budete v bezpečí.“

„Co uděláš ty?“ zeptal se Bobuni. Byl tak milý, za každých okolností myslel na ostatní.

„Vylezu na pobřeží za dědečkem,“ zněla má odpověď, ale jako by ji říkal jiný hlas, „vylezu někde stranou, kde si mě lidé nevšimnou. Chci mu být nablízku.“

„Ach, buď opatrná, má drahá,“ pískla Astra.

Připadlo mi v tu chvíli, že už jsem tu samou situaci zažila. Opět polezu na pobřeží tam, kde jsou lidé. Nedělám chybu? Naposledy jsem velmi litovala své neuváženosti. Předtím šlo o mé rodiče, teď je to můj dědeček. Co ale zmůže jedna nedospělá želva? Nebe mělo úplně fialovou barvu a tato skutečnost mě bůhvíproč naplňovala pocitem odvahy. Plavala jsem k místu, kde byla změť naplaveného dřeva. Vylezla jsem na kamenitou půdu nedaleko místa, kde byl dědeček. Ten stále stejným tempem směřoval do vnitrozemí. Skrývala jsem se mezi dvěma kmeny a pozorovala ho.

Netrvalo dlouho a želvy si všiml nějaký muž. Sledovala jsem napjatě, co udělá. Odněkud si přivezl vozík a ještě s jiným člověkem do něj dědečka naložili. Klepala jsem se přitom hrůzou, krčila se mezi větvemi naplaveného dřeva a jen hlava mi vykukovala. Vyrazili s vozíkem směrem ke mně. U Velkého Elvina, snad netuší, že jsem tu i já! Ale jak by to mohli vědět? Lidé mají nějaké nadpřirozené schopnosti, to je jisté.

Přemýšlela jsem, zda vylézt, pokusit se o útěk, nebo zůstat a doufat, že mi nic neudělají. Byli už velmi blízko, neměla jsem šanci se vrátit do vody bez povšimnutí, lidé jsou velmi rychlí. Dorazili k místu, kde leželo několik kamenů kruhovitě uspořádaných. Tam zastavili. Naskládali mezi kameny kousky dřeva a pak nějakým kouzlem vyvolali plameny. Rozhořel se oheň a oni nejprve dřevo přikládali a po nějaké době ho rozhrábli. Jeden z nich položil přes kameny mřížku a druhý mezitím přistrčil vozík k ohni.

Stále mi nebylo jasné, co bude následovat. Dívala jsem se celá vyjevená a tak chtivá se to dozvědět, až mne nepozornost vystrčila ven ze skrýše. Honem jsem se stáhla nazpátek. Muži přistoupili k vozíku, uchopili dědečka a pak ho přenesli na ten rošt nad oheň. Mimoděk jsem vyjekla. Chtějí ho uvařit, chtějí ho zabít! Dědečku!

Na rošt ho položili krunýřem dolů, takže mu ploutve trčely k nebi a chvíli s nimi hýbal sem a tam, jak ho ten rozpálený krunýř nesmírně bolel. Cítila jsem tu bolest s ním. Nechtěla jsem se na to dívat, ale zároveň nebylo možné od dědečkova údělu odtrhnout oči. Teď vystřelovaly jeho ploutve ve stejném rytmu, asi jak přerývaně dýchal a škubal sebou. Muži dědečka naklonili a nějakým předmětem z krunýře seškrabávali želvovinu. Odkládali ji do připravené nádobky. Pak to samé opakovali z druhé strany. Trvalo to hodně dlouho.

Dědeček se stále hýbal, i když velmi pomalu a trhaně. Myslím, že byl stále naživu. Co je tohle za divný rituál? Souvisí to nějak s tím, co dědeček zamýšlel? Pokud ano, musí to být velmi bolestivé a vůbec se nedivím tomu, že mne do toho nechtěl více zasvětit.

Když byli muži hotovi, dědečka sundali – ne – odhodili ho do hlíny. Oheň uhasili a svoji plnou nádobu naložili do vozíku. Pak odjeli. Zdáli se být šťastní a veselí. To, co provedli, je potěšilo. Čekala jsem dlouho, ještě velmi dlouho, než zmizeli mezi domy, abych mohla vylézt ven a přesunout se k mému drahému dědečkovi. Ležel bez pohnutí na hliněné zemi, oči zavřené. Jeho krunýř měl nepřirozeně světlou barvu.

„Dědečku,“ zašeptala jsem mu do ucha, „to jsem já, Brí.“

Vůbec nereagoval, ale zdálo se mi, že slabě dýchá. Z jeho krunýře šlo teplo. Dědeček byl celý vysušený. Šustil jako treska, když se v hejnech otírají o sebe.

„Mám tě moc ráda, dědečku,“ řekla jsem mu, toužila jsem po tom si s ním povídat. „Vím, že jsem neposlušná želva. Radil jsi mi správně, abych se nepřibližovala k lidem. Tvoje poslání je moc nebezpečné. Nevím, proč to udělali, ale chci tu být s tebou, dědečku. To je moje největší přání, co mám.“

Zdálo se mi, že mluvím nesouvisle, páté přes deváté, a kdyby mě dědeček slyšel, neměl by z toho rozum, ale pokračovala jsem dál: „Možná jsi měl na krunýři zprávu a tohle byl způsob, jak ji předat lidem. Možná jenom spíš a pak… za chvíli otevřeš oči a budeš úplně v pořádku, protože ty jsi moc a moc silný a statečný, dědečku. Potom spolu vlezeme do moře… možná mi vynadáš, že jsem lezla za tebou, ale já…“

Dědeček otevřel napůl oko. „Ach,“ vydechl.

„Žiješ, ty žiješ!“ zaradovala jsem se.

„Jsi moc hodná, Brí,“ zašeptal, „opatruj se. Já už musím jít do jiného světa… změnit myšlení lidí vůči želvám… a… celému…“ Na chvíli se odmlčel, ještě se ale vzchopil, aby dodal: „Víš, Brí, neboj se o mě. Stanu se… člověkem. Jedině tak mohu…“

Dědeček oko zavřel, vydechl a už nepromluvil. Dřepěla jsem u něj ještě dlouhou dobu, ale už se nic nestalo. Byl mrtvý. Plakala jsem, moc jsem plakala.

K večeru jsem dědečka opustila a konečně vlezla do moře. Delfíni se mi úplně vypařili z hlavy, namířila jsem si to přímo ke korálovému útesu, zpátky domů. Dohonili mě za chvíli. Prý celou dobu hlídkovali a všimli si, že na břehu už nejsem. Pro rychlé delfíny nebyl problém objevit pomalou želvu. Naplnil mne radostný pocit sounáležitosti, i když jsem nevěděla, co jim mám říci. Vůbec se mi nechtělo mluvit o tom, co se přihodilo. Zůstalo jen suché oznámení: „Dědeček už nežije.“

Delfíni jsou možná někdy blázniví, ale jak jde na želvu smutek, vědí jak ji podpořit. Plavali vedle mne, téměř se mi dotýkali krunýře a poctivě mlčeli celou cestu. Když vám zemře někdo blízký, slova nepomohou. Stále jsem nemohla uvěřit tomu, co se stalo. Přede mnou ve vodě se objevila tmavá skvrna, srdce mi poskočilo a já myslela, že je to dědeček.

„Byla to jen hra, Brí,“ řekne mi, „jen zkouška.“ Vzpomněla jsem si, jak se poprvé objevil, když jsem sotva narozená vlezla do moře. Z té tmavé skvrny šel na mne tenkrát strach. Přála jsem si, aby se objevil a řekl: „Ty jsi mi ale chytrolín…“

Jenom jsem na to pomyslela, začalo se něco dít. Voda zhoustla a ztmavla a z hloubi podivně duněla. Měla jsem pocit, jako by se s námi všechno houpalo. Oba delfíni pocítili tu prudkou změnu také. Astra dokonce na chvíli přestala plavat a vzhlížela k hladině. Ano, tam nahoře se něco dělo. Když jsme všichni tři naráz vystrčili hlavu z vody, užasli jsme. Vlastně se ani nedá říci, že bychom ji vystrčili ven. Voda byla všude. Vzbouřená, zpěněná, svištící a převalující se jako tělo velryby.

V první chvíli jsem si pomyslela: tak tohle je tvář Velkého Elvina! Obloha zmizela a splynula s mořem, vše bylo jedním. Ani jsem hodnou chvíli nedokázala určit, kde je nahoře a kde dole. Bylo obtížné se nadechnout. Oba moji přátelé zmizeli ve vteřině v té změti, nevím, co se s nimi dělo. Byla to tak zuřivá bouře, že to vypadalo, jako když chce Veliký Elvin vyměnit oceán za oblohu. V ohromných sloupech se voda snažila dosáhnout tam nahoru a shora se vždy tomu prosícímu gestu oceánu dočkalo jediné odpovědi – šlehnutí ostrým ohnivým bleskem, který vzápětí zaduněl hrozivě silným smíchem hromu. Někdy se blesky křižovaly tak, jako by mezi sebou soupeřily. A pak, v jedné chvíli po úderu blesku, spatřila jsem, jak se na západě rozhořel oheň, jako nějaké vnitřní světlo, které se náhle objeví ve fialové tmě mysli při želvím rozjímání.

Tam z té strany jsme právě odplouvali, tam byl břeh a lidská obydlí. Nemohla jsem již déle zůstávat na hladině. Poslední velký nádech kříšený sprškami vody a ponořila jsem se dolů pod hladinu. A jako bych překročila hranici do jiného světa. Jen houpavý neklid dával tušit, že se chvěje celý svět. V hlavě mi opět zazněla poslední dědečkova slova. Uvědomila jsem si, jak byla podivná. Jeho velkým plánem bylo zemřít a stát se člověkem, protože jedině tak může… Bylo mi jedno, co může. Jak se ale chtěl proměnit v člověka? Pomocí ohně?

Dlouhá pouť

Skutečně jsem tenkrát v té velké bouři zahlédla Elvinovu tvář. Ano, jsou věci, o kterých sami nerozhodujeme – to byl pravý význam jeho slov v podobě pištivého vichru a hukotu bouřících vln. Uzrávalo ve mně přesvědčení, že vše, co se dosud odehrálo v mém životě, mělo tak být, ať už to bylo jakkoli bolestivé. Jelikož většinu věcí nemám ve své moci ovlivnit, upnula jsem se k přesvědčení, že mnohé skutečnosti mohu pochopit jen v želvím rozjímání, a tak jsem se na ně vrhla jako na něco zázračného a tajemného. A ono takové opravdu je. Trvalo ovšem mnoho měsíců, než se dostavily nějaké výsledky.

Mezitím jsem se ale vydala na dalekou cestu. Seběhlo se to takhle: na korálovém útesu jsem se od dědečkovy smrti cítila velmi opuštěná. Zbylo tu jen několik želv z mého příbuzenstva, z nichž nejbližší mi byl můj bratr Swapi, všichni ostatní postupně zahynuli. Ale s bratrem Swapim jsem nezažívala žádné souznění. Spíše jsem v něm viděla dospívající osamělou želvu motající se životem sem a tam bez jakéhokoli vyššího cíle. Viděla jsem v něm samu sebe a ten pohled mi nebyl příjemný.

A v té chvíli žalu a zmatku jsem uslyšela volání. Vycházelo z mého nitra a nemělo žádný zvuk, alespoň pro ostatní tvory ne. Ale já jej slyšela naprosto zřetelně. Možná, že se ve mně probudil ten hlas díky želvímu rozjímání, říkala jsem si a až později pochopila, že to s ním vůbec nesouviselo. Bylo to volání dálky, volání dospělosti, které jednou zaslechne každá mořská želva, i můj bratr ho uslyšel, ale já byla první a vyrazila jsem dříve než on. Vydala jsem se na cestu úplně sama.

Nutno upřesnit, že velkou část cesty mě doprovázeli moji přátelé. Oba delfíni a manta Šoy druhý. Delfíni se po nějaké době odpojili, aby zase vyhledali svoje hejno. Šoy druhý mi dělal společnost ještě mnoho dalších sluncesvitů, než ho cosi zastavilo a donutilo se rozloučit. Bylo to v místě, kde jsme ucítili mořský proud, který směřoval mým směrem na východ.

Cesta byla dlouhá a proud mi pomáhal. Týdny a týdny jsem nespatřila dno. Při velkém úplňku, když jsem se nad hladinou nadechovala, začalo se mi stýskat po korálovém útesu. Zároveň jsem ale věděla, že se nemohu vrátit. Je úděl mořské želvy poznat šířku světa. Budu pokračovat ve své cestě a objevím, co je tam na druhé straně oceánu. Bude tam jiný korálový útes, kde naleznu ty, kteří mi z života odešli? Bude to místo bez lidí a všech nebezpečí? Dlouhá cesta dávala mnoho příležitostí pro představy. Z představ se rodí přání, z přání se rodí touha.

Touha objevit a pochopit tajemství života je tak silná, že mi nedovolila se zastavit nebo vrátit. Je to stejná touha a síla, která donutila i mé předky, aby se vydali daleko na druhou stranu oceánu, a je jasné, že je to důležité pro každý želví život; v jistém čase našeho života důležitější než všechno ostatní.

Po cestě jsem se seznámila s jednou velrybou. Bylo fantastické, jak tělesně jsme byly naprosto rozdílné, ale spojoval nás stejný rytmus. Dokázaly jsme za jeden sluncesvit pohodlně urazit přibližně stejnou vzdálenost a představte si, že i velryby mají svoje rozjímání. Tak málo jsem toho o velrybách věděla a teď se naskytla příležitost poznat toho báječného tvora pořádně zblízka.

To se ví, velryby na korálových útesech nežijí, a pokud by se pro něco takového rozhodly, pravděpodobně by tam pro nikoho jiného už nezbylo místo, tak jsou mohutné. Zavalily by celý útes a život by na něm možná přestal existovat. Je zajímavé, že velryby jsou velmi moudré a mírumilovné. Žádná z nich by se nikdy nepokusila zavalit korálový útes.

„Některé věci zkoušet nemusíme,“ řekla mi velryba Anaryba, „stačí nám si je představit.“

„Představit?“ zbystřila jsem, znělo mi to jako magické slovo.

„To znamená, že svým vnitřním zrakem vidíš něco, co nevidíš,“ pokračovala a její mohutná tlama se protáhla do úsměvu. Když se velryby usmějí, prozáří to celý oceán okolo nich.

„Ano, to se mi začalo dít, když jsem se vydala na svoji cestu. Je to něco jako rozjímání? Můj dědeček se mi snažil předat tajemství rozjímání. Prý pak pochopím věci, kterým zatím nerozumím. Možná je tedy uvidím ve své představě.“

„Rozjímání, ať je to u želv cokoli, je správná věc,“ řekla Anaryba, „to ti tvůj dědeček radil správně.“

Chvíli jsme pluli mlčky. V hlubokých oceánech je snadné zapomenout na čas. Celé vaše tělo se poddá monotónnímu rytmu a vaše mysl se odpoutá. Najednou vidíte to, co nevidíte. Ano, od té doby, co se odpojil Šoy druhý, jsem ten pocit zažila několikrát. Představy. Vyprávěla jsem Anarybě, co se stalo s mým dědečkem.

„My velryby jsme klidné, co se týče toho, co dělají lidé. V našich představách jsme spatřily, jaký bude svět za mnoho a mnoho let.“

Byla jsem napjatá zvědavostí, ale Anaryba se klidně odmlčela, plula s pootevřenou tlamou a nasávala plankton. Potom se zase rozhodla pokračovat. Takový je styl dlouhých poutí.

„Souš a téměř celou zemi, kde žijí lidé, zaplaví oceán. Voda – náš domov – bude všude. A ze všech tvorů na celé planetě zůstanou jen velryby…“

V tu chvíli se Anaryba přiblížila k hladině, pak vypustila obrovský gejzír vody, opět se ponořila, otočila své pravé oko ke mně a jako by se rozpomněla, o čem před chvílí hovořila, dodala s laskavým úsměvem: „…a karety.“

„Co? Cože?“ nechápala jsem.

„A ze všech tvorů na celé planetě,“ opakovala pomalu a trpělivě, „zůstanou jen velryby a mořské želvy.“

„Ale… jak to?“ Chvíli jsem se snažila si to představit. „A co medúzy?“ napadlo mě.

Velryba otevřela tlamu, nasávala plankton a řekla: „A medúzy.“

Tak vida, že by tohle všechno dědeček věděl? Ale proč bylo tak důležité se jít setkat s lidmi? Chtěl je varovat? Potřeboval jim předat toto strašné poselství? Třeba to bude lidská vina, že se pevnina zaplaví oceánem. Ale proč to dědečkovi vadilo? Vždyť karety tak budou mít na zemi ráj? Svěřila jsem se se svými úvahami velrybě.

„Nevím,“ řekla váhavě, „život je plný záhad.“

Otevřela tlamu, ale široce a voda kolem ní se chvěla. Po chvíli jsem pochopila, že se směje.

„Pověz mi nějakou záhadu, Anarybo,“ prosila jsem ji, a tak jsme plynuly s mořským proudem směrem na východ a velryba vyprávěla.

„Kdysi dávno žila na Zemi lidská kolonie, která vnitřně zářila úplně jinak než dnešní lidé. Uměli žít s ostatními tvory i vodou, zemí a vzduchem v souladu. Dokázali s ostatními tvory rozmlouvat vnitřním hlasem, tak jako většina zvířat.“ V tu chvíli se Anaryba zarazila, pohlédla na mě a pronesla: „Alespoň velryby a karety to umějí, vždyť víš.“

Horlivě jsem přikývla.

„Jejich nejbližšími vodními přáteli byli delfíni, proto delfíni dodnes na toto spojenectví vzpomínají a většina z nich nedá na lidi dopustit. Tito světelní lidé, jak jim říkáme, dokonce uměli předávat poselství i na jiné planety.“

„ Co to znamená ‚jiné planety‘?“

„Ano, jsou tu ještě jiné světy, než je ten náš s širým oceánem. Je jich opravdu hodně. Ale jen na některých existuje život.“

Připadala jsem si jako ve snu. Sotva jsem opustila korálový útes, svůj bezpečný domov, a vydala se prozkoumat neznámý, obrovský oceán, dozvím se, že místo, kde žiji, je jenom kapkou v nekonečném oceánu existence, jak to vyjádřila Anaryba. Bylo to opravdu záhadné, vlastně… nedokázala jsem si to ani představit. Měla jsem pocit, že mě ty kapky pohlcují a já se ztrácela, až jsem zmizela z toho nesmírného světa, ale vlastně jsem stále byla jeho součástí. Bylo to velmi intenzivní, neuvěřitelné a… příjemné. Konečně jsem se přestala o svět a o sebe bát. A možná tohle dědeček věděl a procitl k tomu poznání ve svém želvím rozjímání.

Líbilo se mi toto vyprávění o dávných dobách. Velryba prozpěvovala příběhy hlubokým melodickým hlasem v klidném rytmu, který dával dostatek prostoru pro fantazii a prožitek.

„Znám místo, kde je zatopené veliké město. Stavby z bílého kamene a sochy lidí i pozemských zvířat. Když to velryba vidí, připadá jí, jako by se zastavil čas. Vše je tam vybudované v harmonické geometrii.“

„Co je to harmonická geometrie, Anarybo?“

„To jsou pravidelné tvary lahodící oku, uklidňující duši, protože v sobě mají zakotvený řád a směr. Je to něco, co se v celém světě i ve všech dalších světech opakuje v mnoha podobách, jsou to podoby tak rozdílné a přitom stejné.“

Čím více velryba snila o minulosti a o dalekých světech, tím méně jsem jí rozuměla, ale nevadilo mi to. Dotek jejích slov byl okouzlující. Zapomínala jsem na unavené tělo, které stále jen plavalo vpřed na východ. Zapomínala jsem na samotu uprostřed oceánu. Byly chvíle, kdy jsem nějak cítila, že ta pachtící se mořská želva nejsem já. Ano, jsme nějak propojené, ale nejsem to já, protože moje vědomí se dokázalo povznést a usmívat se na tento svět věčným úsměvem.

„Uprostřed největší lidské stavby ve městě pod vodou se ukrývá mocný kámen, který změní život každého, kdo se k němu přiblíží. Nemá žádnou barvu a je ve vodě téměř neviditelný. Možná to byl on, kdo způsobil zkázu tohoto prastarého kontinentu.“

„Zkázu?“ zeptala jsem se zmateně. Zatím vše působilo idylicky, harmonie lidí s přírodou a se zvířaty. „Tys viděla ten kámen?“

„Neviděla,“ odvětila Anaryba, „není pro mne možné se dostat ani do největšího z lidských obydlí. A nechci ani vidět zkázonosný kámen.“

„Tak co se vlastně stalo?“

„Lidé postupně zapomněli na Velkého Elvina. Zapomněli, že ještě někdo stojí nad nimi. Chtěli být všemocní stvořitelé a zatím se stali všemocnými ničiteli. Velký Elvin je potrestal a zahalil jejich zem oceánem. Na zbytek světa pak seslal veliké zapomnění, tak silné, že nastal temný věk lidí i všech pozemských tvorů. Jen bytosti oceánu byly od tohoto údělu osvobozeny. Nyní se však temnota přelévá i k nám.“

To, co mi vyprávěla velryba Anaryba, bylo strašné. Uvědomila jsem si až teď s plným vědomím, jaké nebezpečí nám všem hrozí. Je potřeba tuto temnotu zastavit. Musíme zlomit kletbu zapomnění. Ano, to bylo ono! To bylo to, o čem mluvil dědeček – lidé se musí probudit.

Dospěli jsme na své pouti k veliké pevnině. Mořský proud se stáčel k jihu podél jejích břehů. Přišel čas rozloučení.

„Já teď mířím na sever,“ řekla mi má obrovitánská přítelkyně. „Tam daleko jsou chladné vody, které mi dělají moc dobře.“

„Dávej na sebe pozor, milá velrybo,“ řekla jsem se staženým krkem, „nikdy na tebe nezapomenu, nikdy nezapomenu na tvé příběhy.“

„To nejsou mé příběhy,“ odpověděla mi, „to jsou procházky v krajinách rozjímání.“

Ano, rozjímání. I dědeček mě nabádal, abych se mu pravidelně věnovala. 

Konec světa

Neuplynul ani půl sluncesvit od loučení s velrybou a přede mnou se ve vodě objevil ještě větší tvor, než byla Anaryba. Vlastně to nebyl tvor, ale břicho lidské lodě, jenže tak ohromné, že jsem takovou ještě nikdy v životě neviděla. Páchla už na dálku trpkou olejnatostí a provázel ji nepříjemný bzukot. Mířila opačným směrem než já, proti proudu, s takovou lehkostí, jako by pro ni všechna zemská pravidla platila obráceně.

Setkání naštěstí trvalo jen krátce, držela jsem si od ní velký odstup pro případ, že by za sebou táhla sítě. Když jsem se vynořila, uslyšela jsem od ní zvláštní tóny, které se nesly po vodní hladině, melodické jako když zpívají delfíni. Zvláštní, nad hladinou lidé zní krásně a harmonicky a pod hladinou nepříjemně bzučí.

Vzpomněla jsem na své přátele Bobuniho a Astru a pocítila smutek. Také Šoy druhý mi chyběl a samozřejmě všechny želvy, které tvořily moji rodinu na korálovém útesu. Co zde na druhém konci světa asi objevím? Bude to stát za to? Mé zemdlené tělo už toužilo po klidném, mělkém zálivu. Měsíc pomalu tloustnul, a když byl největší, konečně jsem znovu dospěla na dohled od veliké pevniny. Čím více jsem se blížila, tím byly rybky barevnější a menší a připomínaly mi hemžení na korálovém útesu.

Plula jsem kolem pobřeží dlouhou dobu, ale země stále nekončila. Jen co se na břehu objevilo světlé místo, stočila jsem se k němu. Světlý břeh znamenal pláž, a dá-li Veliký Elvin, písčitou klidnou pláž bez lidí, která se pozvolna svažuje do moře, kde je v mělkých vodách vhodné místo na odpočinek pro mořskou želvu, která urazila mnoho a mnoho máchnutí ploutvemi od svého domova.

Po dlouhé době se zase pode mnou objevilo dno. K mému obrovskému štěstí bylo porostlé travou a řasami. Celou cestu oceánem jsem se musela živit jen drobnými korýši, nepříliš dobrými chaluhami, které se tam v proudu občas objevily, mechem přichyceným na velrybě a jednou za čas zbloudilou medúzou. Teď jsem se hladová vrhla na šťavnatou trávu. Chutnala velmi podobně jako doma, jen byla křupavější.

Dosyta jsem se napásla a mezitím se snesla noc. Doplavala jsem poblíž břehu, zaklesla se pod kámen a nechala se hladit pohupujícím se přílivem. Teď byl čas na pořádný odpočinek. Cítila jsem klid a bezpečí. Tak zvláštní pocit na úplně jiném místě našeho světa, jednoho z mnoha světů, na místě, kde jsem byla poprvé. Na oblohu vyšel měsíc, stříbrně zářil a já se zasnila. Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsem byla malá a myslela si, že je slunce nějaké nemocné, když září tak bledě a chladně. Vzpomínala jsem na svoje rodiče, kteří mi ukazovali všechny zázraky života korálového útesu. Vzpomněla jsem si na dědečka… Monotónní šum moře se mi ten večer obzvlášť líbil. Před očima mi najednou začaly vyvstávat jiné, zvláštní obrazy. Byly to věci, které jsem nikdy neviděla, a hlavní roli v těch výjevech měli lidé.

Spatřila jsem snědého muže, vysokého a silného, který se usmíval. Oválný hezký obličej mu rámovaly krátké tmavé vlasy. Zvedl ruku a na něco ukazoval. Bylo to lidské obydlí, celkem malé, ale já cítila, že se mu líbí. Pak se obraz proměnil a prostoupil mě pocit, jako bych letěla, oceán pode mnou rychle ubíhal. Ale za chvíli mě překvapilo zjištění, že se vezu na malém lidském plavidlu. Ve svých představách jsem doletěla na opravdu podivné místo. Ocitla jsem se na cestě ohrazené nějakým oboustranným valem, nebo co to bylo, nemohla jsem to pochopit. Jako skály v moři to nevypadalo. Tohle mělo dokonale rovné tvary a čtvercové otvory, které se leskly. Zase nějaká vesmírná geometrie, prolétlo mi hlavou, ale nakonec jsem na to stejně přišla. Byly to domy, jenomže nahuštěné jeden vedle druhého bez jakékoli mezery. I cesta měla přesný tvar a kostkovaný vzor trochu jako krunýř želvy.

Náhle jsem si uvědomila, že mám celou dobu zavřené oči. A přesto jsem nespala, to vím, tohle tedy nebyl sen, jak ho znám a jak se běžně zdává želvám. Určitě jsem upadla do hlubokého rozjímání, o kterém mluvil dědeček. Možná že ho podpořila moje únava.

Měla jsem brzy pochopit, proč bylo dobré putovat na druhou stranu světa. Dospěla jsem, vyrostla a snad i zmoudřela. Zabydlela jsem se u břehů té ohromné pevniny. Všechno tu bylo zprvu tak jiné. Teplota vody i počasí, chuť řas, jiné ryby, jiná nebezpečí. A nakonec i jiní lidé a jejich lodě a domy. Tady u břehů velkého kontinentu byli lidé zvyklí ukládat si do moře mnoho předmětů. Stalo se mojí zálibou tyto věci obhlížet a zkoumat. Jako kdybych chtěla pochopit něco z toho lidského světa. A v tom jsem byla od ostatních želv odlišná.

Našla jsem místo, kde žila skupina karet velkých. Bylo velmi příjemné je potkávat a rozprávět s nimi. Některé putovaly sem k břehům velkého kontinentu poprvé, jiné tu byly už poněkolikáté. Sdílely jsme zkušenosti a radosti života. A nakonec po mnoha měsících jsem tu potkala svého partnera.

O jednom sluncesvitu se náhle začalo něco dít. Vše dostávalo ostřejší barvy, všechno se pohybovalo rychleji. Naplnil mě pocit, jaký jsem dosud nepoznala. Svět se náhle začal rozmazávat a v mém hledáčku zůstávaly pouze ostatní karety. Už jsem na ně nehleděla jen jako na pouhé příbuzné. Zatoužila jsem mít přítele, kamaráda, partnera. Ano, partnera, ne Šoje druhého nebo delfína, s kterým si budu rozumět a naslouchat tomu, co kde viděl a zažil, ale životního druha, který mi vyzná svou želví lásku, přitiskne se ke mně a staneme se jedním tělem. Spočineme v posvátném životním tanci, kdy dvě želvy se po dlouhé době samoty najdou a pochopí, že se mohou oddat tvůrčí energii, která prostupuje všechna stvoření. Potom i já vylezu ztěžka na břeh a nakladu do písku hromádku vajíček. 

Normálně se želvy milují a pak kladou svá vejce tam, kde se narodily, ale já chtěla od všeho utéct. Mým plánem bylo zůstat zde, daleko od míst, která ve mně vzbuzovala jen smutek. Ztratila jsem na korálovém útesu všechny své nejbližší – jak bych se tam mohla vrátit? Své želví partnery, které jsem každý den potkávala, jsem najednou začala vidět zcela jinýma očima. Jiskřilo to mezi námi. Byl to tanec stvoření… tanec stvoření… bušil mi v hlavě pulz touhy a celou mě zaslepoval. Jako kdyby se všechno na několik sluncesvitů ocitlo v mlze.

Můj vyvolený mezi ostatními želvami doslova zářil. Jmenoval se Tibako. Měl červený krunýř a silné, výrazné ploutve. Hlavu nesl hrdě vztyčenou, hruď měl mohutnou a vzadu vlál mocný ocas. Byl rychlejší a pružnější než ostatní. Jeho oči, kouzelně veliké, mi učarovaly. Ach, jak jsou samci v těch dnech žádostiví! Když jsme se milovali, jeden z odmítnutých ctitelů na nás stále dorážel a snažil se naše těla hlavou oddělit od sebe. Druhý želvák surově kousl mého druha do ploutve, ale Tibako nevydal ani hlásku. V našem milostném žáru jsme nic nevnímali. Čtyři kroužili kolem nás, ale naši lásku nedokázali přerušit. Nebyli by toho schopni, ani kdyby byli silní jako žraloci. Já našla svého životního partnera, který mě učinil šťastnou. Ostatní želvy byly pro nás méně než dotírání pyskounů, kteří okusováním zbavují ryby parazitů. Leželi jsme na sobě a splynuli v jeden želví vesmír.

Návrat

Naši lásku mělo završit společné putování širým oceánem. Bok po boku, odevzdat se tichu a snění. Želva plánuje, příroda mění.

„Břehy této východní pevniny jsou příliš nebezpečné pro kladení vajíček,“ řekl Tibako.

Ano, a já cítila, jak chci domů. Najednou se vše změnilo. Strávila jsem tu už dlouhou dobu a bolest zeslábla, úzkost vyprchala. Silná touha mi velela vrátit se zpět.

Přišel tedy čas, abychom se tentokrát spolu vydali na dlouhou cestu zpět na korálový útes. Pomáhal nám tím směrem jiný mořský proud, který se vyskytoval nížeji. Byl o něco studenější, ale to nám nevadilo. Před začátkem cesty jsem se tak nacpala mořskou travou, že jsem málem nemohla plavat.

Tibako se mi smál. „Držet nějakou dobu půst je zdravé,“ řekl.

„Proč by to u Velkého Elvina mělo být zdravé?“ pochybovala jsem a škytala přitom.

„Tělo želvy je velmi moudré. Když želva na čas opustí svoje pohodlíčko, probudí se tělo ze svého polospánku a začne znovu skvěle fungovat.“

Dívala jsem se na něj jako na blázna. Celý život jsem si nepřála nic jiného, než žít v pohodlíčku a bezpečí. A o želvích strastech, překážkách a voláních jsem nikdy takto neuvažovala.

„Jak může být tělo chytré?“ řekla jsem váhavě. „Chytrá jsem já a tělo je jenom schránka.“ Vzpomněla jsem si přitom na cestu sem ke kontinentu po boku velryby, kdy se mi podařilo díky jejím písním odpoutat se na chvíli od svého těla a zažít neobyčejný stav, v němž se mi zazdálo, že tělo je jenom ochranný obal něčeho radostného a svobodného.

„Vím, jak to myslíš, ale podívej se na to takhle: ovládáš svojí chytrostí svůj žaludek?“

„No, já… nevím.“

„Nebo to, že rosteš, když jsi mladá?“

„Asi ne.“

„Nebo že brzy nakladeš vajíčka? Dělá pro to tvoje moudrost nějakou práci?“

„Nic takového nevnímám,“ připustila jsem.

„Takže tělo funguje skvěle i bez tebe.“

Pořád jsem to úplně nechápala, moje úvahy ale byly brzy přerušeny následující událostí: před námi se znenadání vynořil podivný ostrov. Nic podobného jsem zatím neviděla. Byl celý plochý a nerostly na něm žádné stromy ani nic jiného. Celý se mírně vlnil a vůbec nebyl propojený s mořským dnem, takže bychom ho mohli podplout. To jsme se ale neodvážili. Vypadal totiž tak zvláštně, že jistě musel být vytvořený lidmi.

Když jsme připluli blíže, poznali jsme, že je celý seskupen z mnoha a mnoha kousíčků různých tvarů, velikostí a barev, které vlastně vůbec nedrží pohromadě jako ostatní ostrovy, co známe. I když byl poměrně veliký, určitě ani zdaleka nedosahoval velikosti jiných ostrovů.

„Tento ostrov si museli pro sebe stvořit lidé,“ řekla jsem a Tibako se mnou hned souhlasil. „Ale nerozumím tomu, proč na něm tedy nežijí?“

„To vůbec netuším, Brí, vidím takový ostrov poprvé v životě. Ale myslím, že tohle jsou určitě lidské věci.“

„Ano, ano, Tibako, podívej na tohle průhledné. Velmi mi to připomíná věc, kterou snědla moje přítelkyně Elí a pak dostala plastikózu.“

„Co je to?“

„Velmi zrádná a ošklivá nemoc, Tibako. Poplavme pryč, moje tělo mi říká, že tenhle ostrov je pro nás nebezpečný.“

Skutečně jsem cítila, jak se moje tělo dostává do jakési strnulosti a křeče, necítila jsem se u zdejších břehů vůbec příjemně. Ale ty předměty nás začaly obkličovat. Pohybovaly se a shlukovaly tak, že nebylo vůbec jednoduché se vymotat z jejich doteků slizkých jako chapadla chobotnice.

„Myslíš, že tento lidský ostrov také nějak… však víš… jaks to říkal? … Funguje a žije sám od sebe? Že lidé stvořili živý ostrov?“ ptala jsem se Tibaka, když jsme se vzdalovali.

„Všechno je možné, Brí, všechno je možné,“ bručel Tibako a bylo vidět, že je opravdu vystrašený.

Po mnoha dalších sluncesvitech jsme se konečně přiblížili naší domovině. Tibako nevyrůstal na stejném korálovém útesu jako já, pochopitelně, to bych ho byla znala. Jeho rodina žila severněji.

„Tam u nás bylo lidí hodně,“ řekl mi, „netoužím po tom, dospět až domů. Podívám se s tebou na tvůj korálový útes.“

Měla jsem velkou radost. Většinou je volání domova silnější než láska. Ale Tibako byl v tomhle výjimečný. Měla jsem ho za to ráda.

„Dokážu ovládat i moudrost svého těla,“ řekl mi a smál se přitom na celé kolo. Pak se rozhovořil: „Ty jsi potkala za celé své dětství jednoho mořského člověka – to jsou ti v lesklé černé kůži, kterou si navlékají na svoji světlou kůži – potápějí se a prohlíží si želvy. Tam u nás za námi lezli každý den. Dovedeš si to představit?“

Ano, chápala jsem ho, měl těžké dětství, teď byl rád, že potkal mne. Mohli jsme putovat spolu na náš korálový útes. Těšila jsem se, až mu všechno ukážu. Bude to tam stejné, jako když jsem před dlouhým časem odplula? To byla jediná věc, které jsem se bála. Co všechno se mezitím přihodilo? 

„Všechno ti tam ukážu, Tibako, a pak spolu poplaveme objevovat svět. Třeba objevíme harmonickou geometrii.“

„Co je to?“

„Zatopené podmořské město.“

Voda už nabírala známou chuť. Potkávali jsme hejna tuňáků, kteří jsou všude stejní, ale mně připadali tak důvěrně známí. U starého vraku lodi náhle z jednoho otvoru vyrazila manta. Byla o něco větší, než jsem si ji pamatovala, a na pravé ploutvi měla zářez ve tvaru trojúhelníku.

„Šoji druhý, tak ráda tě vidím!“ Můj hlas mi selhával, bylo mi hned jasné, že je to opravdu on.

„Šelva, šelvy,“ pronesl trochu zmateně. „Je to už dlouho, má milá malá Blí. A navíc, ty už nejši malá.“

Když jsem mu představila Tibaka, hned jsem se zajímala, co se mu stalo.

„Ále, šmutná hištolka,“ zakroužil kolem nás Šoy, snad aby dokázal, jak je i se zraněním stále obratný. „Zachytil mě nějaký plovaš višící ž lodi. Táhnul mě šebou mnoho metlů. Nebyla to šíť, jenom plovaš, ale višel kolmo do vody a tak blbě še mi žažíznul do kšídla.“

Manty říkají svým velikým ploutvím křídla, to už jsem dávno věděla. Politovali jsme ho a řekli mu, jak jsme rádi, že to přežil.

„Jo, doštal šem še ž toho. Jen ši teď někdy pletu štlany.“

A přišlo mi, že také daleko více šišlá.

„Snad se to spraví časem,“ prohodil Tibako, zřejmě, aby projevil účast.

„Šnad,“ mrkl na něj Šoy druhý, „vypadá to, že ši optimišta.“

„No, záleží na tom?“ zeptal se Tibako a já poznala podle jeho hlasu, že netuší, o čem Šoy mluví.

„Žáleží,“ odvětil Šoy, „alešpoň pokud budeš chtít žůstat š touto dámou.“

Tím samozřejmě myslel mne. Nervózně jsem se zasmála.

„Je chytlá a odvášná a tlpělivá, ale občaš potšebuje podpolu, chlapše.“

„Tak to ano,“ oddechl si Tibako, „tu já jí rád dám.“

„A jak se má Astra a Bobuni?“ zeptala jsem se, abych stočila hovor jinam.

Šoy druhý posmutněl – měl opravdu velikou pusu, takže na něm bylo hned vidět, když svěsil koutky úst.

„Aštla žmizela, nikdo neví, čo še štalo. Bobuni je v požádku, šnad, štále ji hledá a je velmi, velmi šmutný.“

„Ach, to ne!“ vykřikla jsem.

„Tak to vidíš, kamaláde,“ řekl Tibakovi, „zaše bude bulet jako želva. Nikdy nepochopí, že kamaládi še budou žtlácet, a bude hodně šmutná. I když já…“ větu nedokončil, nechtěl si přiznat, že ani pro něj to nikdy nebude přirozená součást života, kterou se nemáme mnoho trápit.

„A korálový útes…“ zeptala jsem se s obavami, jako bych čekala, že se tu zhroutil celý svět.

„Čeká tam na tebe,“ pokynul Šoy druhý, „to nádhelné míštečko še nežměnilo.“

Když jsem to slyšela, hned jsme se rozloučili. Užuž se mi chtělo plavat k mému domovu, tak velmi jsem se těšila. Také ve mně vzrůstala hrdá vážnost želvy, která vyleze na břeh a do písku naklade snůšku vajec. Není nic důležitější na světě, než myslet na své poslání.

Voda světlala a již bylo možno tušit pod námi dno. Vepředu se objevil velký stín. Neviděli jsme zatím dobře, co to je, ale bylo to určitě o dost větší než žralok. Velryba to být nemohla, ty se v těchto vodách neukazují. Po chvíli jsme rozeznali barvu – červená. Ano, lidská loď, červené dno a nad ním bílý pruh. Nějaká nepochopitelná zvědavost mě poháněla přímo k ní.

Tibako volal: „Zastav, Brí, může mít spuštěné sítě!“

Nebyla jsem neopatrná ani bláznivá. Přibližovala jsem se pomalu a obezřetně. Neměla spuštěné sítě. A blíže už nepopluji. Ale tahle loď s červeným dnem a bílým pruhem…

Náhle spadlo z lodi do vody cosi černého. Oválný balíček se pomalu snášel ke dnu. Nebo možná jsem já měla zpomalené vnímání, nevím. Celý ten obraz se odehrával jako ve snu. Asi v polovině své náměsíčné cesty se černý předmět rozpadl a vzápětí jakási prudká nepopsatelná síla všechno pohltila za pomoci silného hromu a velikého tlaku vln vytvořených pod hladinou. Objevilo se oslnivé bílé světlo. A pak už nic!

Část druhá

„Pro většinu lidí bývá cesta objevování duše spletitá, náročná a delší, než bychom očekávali.“ Bill Plotkin

Dětství

Když jsem se znovu narodila, nevěděla jsem, že jsem se narodila znovu. Navíc, moje tělo vypadalo úplně jinak. Především mi na zádech chyběl krunýř a křehké tělo jsem neměla nijak chráněné. Okamžitě to ve mně vyvolalo pocit bezmoci a úzkosti a moje ústa vydala velmi silný zvuk. Odnesli mne potom do velké místnosti, kde ležela na zádech další mláďata. Pro želvu je nepříjemné ležet na zádech, bylo to nanejvýš zoufalé. Teprve asi za hodinu jsem se dostala k mamince, položila si mne na sebe čelem dolů a já se trochu uklidnila.

Je pravda, že moje tělo získalo daleko více pružnosti a ohebnosti. Nohy mi nezvykle trčely, tenké a dlouhé jako chapadla, přední končetiny zrovna tak. Mohla jsem s nimi snadno mávat a dotýkat se světa kolem sebe. I hlavu jsem měla poměrně velkou a porostlou chlupy. Jinak mi ale ostatní říkali, že jsem malá, a někteří se mi kvůli tomu i posmívali. Prý jsem se narodila dřív.

Nevěděla jsem, co to znamená, ale nevadilo mi to. Připadala jsem si dost velká. Vlastně, oproti želvě jsem byla obrovská, i když tomu druhu želvy, kterým jsem bývala, říkali lidé kareta obrovská. Ano, já už nebyla kareta obrovská. Byla jsem člověk. Zprvu malé a dlouho nemotorné dítě. Je zvláštní, jak dlouho jsou u lidí mláďata bezmocná. Nic neumí. Ani chodit, ani plavat, dokonce ani mluvit s ostatními. Je to k nevydržení a táhne se to dlouhé měsíce.

Dali mi jméno Brigita. A když jsem byla dítětem, volávali na mě: „Brigi!“ Zvykla jsem si být člověkem docela rychle. Člověk si zvykne rychle. To říkávala maminka. Táta mi potom později vyprávěl, že jsem to jméno Brigita vymyslela já. Když se rozhodovali, jak se budu jmenovat, (a bylo to ještě předtím, než věděli, jestli se narodí kluk, nebo holka, zdůraznil), tak jednou večer přiložil ucho k mámině vydutému břichu a rozmlouval se mnou. A pak prý dostal jasný signál, náhlou myšlenku, že se má dítě jmenovat Brigita. Nevěřila jsem mu to, ale měla jsem jeho historku ráda a nutila ho, aby ji vyprávěl znovu a znovu.

„Máma, táta, bába,“ – to je všechno, co malé děti po jednom celém roce dovedou. A tak se mi zprvu moc nelíbilo být dítětem.

Po roce to konečně začala být docela zábava, stejně jako být želvou. Ale až po roce a půl, nebo tak nějak, to je ještě lepší. Lidské mládě totiž už umí stát a chodit a lézt a šišlat a říci pár slov. Ostatní už mu lépe rozumějí. Potřebovala jsem, aby mi rozuměli, abych jim mohla vyprávět, co se děje se želvami. Já jim chtěla tolik věcí vysvětlit! Nemohli mě udržet v žádné ohrádce. Lezla jsem a šišlala v tom věku velmi obstojně na dítě, a čmárala vzkazy všude, kde se dalo. Ovšem nejraději jsem měla koupání. Nejdříve v růžové vaničce a pak ve velké bílé vaně. Byla jsem prý tak šťastná a kopala jsem nohama a máchala rukama, až se mi podařilo většinu vody vycákat ven. Snad i proto mě do velké vany dávali poměrně brzy a s údivem se dívali, jak se tam rochním a potápím úplně bezpečně a samostatně a jejich laskavé a pečující ruce nepotřebuji.

Později mi také dovolili pěnu do koupele. Tu jsem měla ráda, protože mi připomínala mořskou pěnu.

„Nesmíš si ji tam dávat všechnu najednou,“ třímala máma v ruce poloprázdný obal a já vykulila velké kaštanově hnědé oči, slzy na krajíčku, že se máma musela hned začít smát. „Opravdu, Brigi, říkám ti to jen proto, aby ti déle vydržela.“

Moje maminka se pyšnila svými vlnitými tmavými vlasy a já je měla po ní, tak jsem na ně byla taky pyšná. Ona měla modré oči, já hnědé – ty jsem měla po tatínkovi. Do výšky ani jeden z nich mnoho nenarostl a já taky ne. Ani jeden z nich necítil žádný zvláštní vztah k želvám, jak jsem později zjistila, což byla velká škoda. Měla jsem i bratra a s ním to bylo podobné; kolikrát mi přišlo divné, co dělám v téhle rodině. Navíc jsem se narodila v zemi, kde želvy nebyly příliš k potkání. Volně v přírodě se nevyskytovaly vůbec. Dost dlouho tedy trvalo, než jsem nějakou poprvé spatřila.

Kromě těchto věcí se u mě projevovaly i vlastnosti mírně řečeno zvláštní pro bývalou želvu. Například jsem ráda běhala. S úporností sobě vlastní jsem každý den poletovala venku. To mi vydrželo až do puberty. A ráda jsem zdolávala nejrůznější překážky. Takové věci mě jako želvu vůbec nezajímaly. Už jako malá jsem ráda překonávala hranice. Vylézala jsem z ohrádkové postýlky i pětkrát za den. Rodiče nevěděli, co si mají počít, tedy hlavně maminka, na které leželo hlavní břímě hlídání. (To želvy svoje děti nehlídají vůbec).

Tatínek se jednou pokusil odlehčit situaci a pronesl něco ve smyslu: „Tak hlavně, že je ta naše holka mrštná,“ ale vysloužil si od maminky jen pár pohrdlivých poznámek, svědčících o tom, že mu od toho dne zakazuje mluvit do výchovy.

Když už jsem se ocitla venku z postýlky, chtěla jsem toho maximálně využít k cestování po celém domě, který se mi zdál velký jako svět. Protože mi ještě dělalo problémy udržet se na nohou bez držení se něčeho pevného, byla jsem tak chytrá, že jsem si vlezla na korbu velkého oranžového náklaďáku, který patřil mému staršímu bratrovi; ležela jsem tam jako objemný náklad s bradou na střeše a rukama se odrážela od podlahy. Ten pohyb mi připomínal plavající želvu, a postupně jsem v něm získala velkou obratnost.

Tímto způsobem mě plastový náklaďák přemísťoval pohodlně a rychle z jednoho pokoje do druhého, až do tátovy pracovny, která se nacházela na druhé straně domu. Tam jsem přes židli a tátův stůl vylezla do čtvrté police knihovny, vytáhla tu nejtlustší a nejbarevnější knížku a listovala si v ní, prohlížejíc si se zvláštním zalíbením obrázky o zvířatech. Když jsem dorazila až k želvám, přestala jsem listovat, ukazovala na ně a žvatlala: „Euva, euva.“

Nevím, jestli si tohle všechno skutečně pamatuji, nebo jsem to slyšela od svého bratra – je možné a velmi pravděpodobné, že spíše od něj, ale časem moje mysl nabyla dojmu, že je to můj osobní prožitek, má vlastní vzpomínka. Určitě to znáte, také máte spoustu „vlastních“ vzpomínek na dětství, které vám ale vyprávěl někdo jiný.

Když se blížily moje první narozeniny a já urputně vylézala z postýlky, chodil můj bratr Tomáš do první třídy. V té době chtěl být spisovatelem a z nedostatku jiných námětů sepisoval ponejvíce moje příhody. Ve svém věku dokázal sepsat třeba i deset krátkých vět, typu: ségra mi porád bere moje auto, a úplně nejraději se věnoval této činnosti, když trůnil na záchodě a psal na toaletní papír, takže se spousta jeho svitků nedochovala. Tuším nicméně, že zážitky dosti nafoukl a přikrášlil. Navíc, jak mohl být u všech mých příhod, když půl dne seděl ve škole, je také velkou záhadou. Za rok nebo dva ho psaní opustilo a jeho životním snem se stalo být kosmonautem, takže jsem přišla o tento druh vzpomínek na mé dětství.

Jednou věcí jsem si však jistá. Už odmala, jistě od doby, kdy mě rodiče přestali jen vozit v kočárku, ale běhala jsem kolem domu nebo po dětském hřišti, jsem nosila domů hlemýždě. Když se den vydařil, dorazila jsem s plnými kapsami hlemýžďů, takže jakmile maminka přišla do předsíně, ozval se nejprve strašný řev, díky kterému se seběhla celá rodina, a pak zoufalým hlasem prohlásila: „Podívejte, jak je ten věšák úplně obalený lezoucími hlemýždi.“ Což nebyla pravda, protože hlemýžď leze jen po dešti, jinak se pohybuje jen velmi vzácně, takže na tom věšáku, pokud se dobře pamatuji, byl povylezlý z kapsy mé bundy jeden, maximálně dva.

Nejprve je maminka vyhazovala ven se slovy, že si ta zvířátka zaslouží lepší domov, později rezignovala a pomohla sehnat malé Brigitce pětilitrové lahve od okurek, ve kterých se tito měkkýši dali pozorovat.

Tvorové s ulitou mě zkrátka fascinovali. Opatrně jsem zkoumala, jak to mají vlastně s tím domečkem na zádech zařízené. Několik prázdných ulit jsem rozpitvala nožíkem a prohlížela vnitřní uzpůsobení. Zapisovala jsem si do notýsku, že ulita je pravotočivá, uprostřed domečku je osa podobná sloupu u točitého schodiště, tělo hlemýždě je dlouhé asi deset centimetrů. Pak jsem si měřila, kolik hlemýžď váží s ulitou a bez ní a jestli je pro ně tedy obtížné domeček na zádech nosit. Rozvíjela jsem nejrůznější teorie. Rodičů jsem se neustále vyptávala, jak ten domeček hlemýždi udělali a jak to, že ho musejí pořád tahat s sebou. 

„Ulita je velmi lehká, a tak ji na zádech ani necítí,“ oznámila jsem bratrovi.

„To je blbost,“ oponoval mi s vehemencí staršího sourozence, „hodně se s ulitou nadřou, proto lezou tak zatraceně pomalu.“

V noci mě díky těm zarputilým pokusům budily sny, jak zalézám spirálovitě pozadu do ulity a ta je pro mě příliš nepohodlná a těsná. Budila jsem se úplně vystrašená a zpocená. Každopádně zájem o hlemýždě mi vydržel velice dlouho. To bylo pro mého bratra hodně udivující, protože on se mezitím už vzdal všech snah stát se kosmonautem a toužil po kariéře strojvedoucího. Možná to odstartoval vánoční dárek v podobě mašinek a kolejniček ve velikosti TT, který koupil táta až ve východním Německu. Naštěstí, i když byl brácha starší o pět let, nechal mě s nimi také si hrát, takže jsem vozila moje milované hlemýždě v nákladních vagonech.

Bydleli jsme v Mělníku, na soutoku Labe a Vltavy, v rovinatém úrodném kraji, kde se pěstuje vinná réva a sladovnický ječmen. Tatínek pracoval jako zootechnik a JZD mu k bydlení poskytlo jeden starší domek, který býval součástí kravína, ale teď hlavně potřeboval rekonstrukci. Vždycky když někde v domě započal nějakou přestavbu a bouchl do zdi, vypadla ze slepeného kamene i nějaká zkamenělina, takže jsem se mu už jako mrňous pokaždé pletla pod nohy a vytvářela si sbírku trilobitů. Náš dům byl zkrátka ohromně dobrodružný a někdy jsem mlátila do zdi i bez tatínkova vědomí a asistence. 

Moje maminka pracovala jako kuchařka ve školní jídelně, a tak jsme doma dost často měli k večeři jídlo od školního oběda. Bílé omáčky, hnědé omáčky, knedlíky, rozvařená kolínka. Celá rodina díky této stálé hojnosti získala nějaké to kilo nadváhy. Teprve na gymnáziu jsem se trochu osvobodila z vyšší váhové kategorie. Když maminka vařila doma, bylo to lahodné, ale školní jídla jsem ráda neměla a můj bratr už vůbec ne, ale oproti němu jsem téměř nikdy neprotestovala a snědla alespoň většinu toho, co mi maminka naložila na talíř. 

Mamince se nedalo odporovat, Tomáš s tím svým brbláním u jídla nic nepořídil.

„Až si budeš vařit sám, tak si frfněj, jak chceš,“ řekla mu rázně, „a taky poznáš, kolik jídlo stojí a jaká je to práce, stát celý den u plotny.“

„No jo, pořád,“ odpověděl Tomáš potichu, „já jen, že se to maso nedá rozkousat.“

Viděla jsem ho, jak nenápadně hází nažvýkané maso za polstrovanou lavici, na které jsme v jídelně seděli. Ale v tomhle jsem se cítila jako jeho komplic. Já nežalovala. Tedy alespoň se nepamatuji.

Jednou jsme jeli dokoupit do Drážďan mašinky a kolejničky pro bráchu a při té příležitosti jsme navštívili i muzeum Karla Maye. Díky tomu se brácha rozhodl, že jeho životní povolání bude traper, což je chlap, který loví zvířata a prodává jejich kůže. Když mi to oznámil, propukla jsem v hysterický jekot.

„Co se to tady děje?“ přilítla tak poděšená maminka, že byla málem na infarkt.

„Chce zabíjet zvířata,“ ukazovala jsem na bratra a ruka se mi chvěla.

„No, tak jí proboha řekni, že nic zabíjet nebudeš,“ přikázala mu maminka.

„Nebudu zabíjet tvoje zvířata,“ slíbil bratr.

Konflikt mezi námi se ale táhl více než rok a jednou jsem mu při zmínce o zabíjení zvířat ze vzteku rozdupala nádraží. Tentokrát stál nablízku tatínek.

Ten byl naštěstí poměrně klidné povahy, a když uviděl moji záškodnickou akci, domlouval mi: „Ale Brigitko, copak tohle se dělá? Tohle se nedělá. Nemůžeš bratrovi šlapat po věcech. Jak by bylo tobě, kdyby ti něco rozbil? Nebo kdyby ti třeba šlápl na šneka.“

„No právě, o to jde, tati. On rozbíjet nechce, ale chce střílet zvířata, to je horší.“

Tomáš začal povykovat: „Copak jsou to tvoje zvířata? To nejsou tvoje zvířata. To jsou zvířata, která ani neznáš. A vydělaj mi spoustu peněz.“

„No ano, Brigitko, má pravdu, nemůžeš litovat všechna zvířata, co jich na světě je. To by ses z toho zbláznila. Tak se uklidni.“

Z toho bylo vidět, že mi táta vůbec, ale vůbec nerozuměl. Už tehdy jsem tušila, že nemá smysl pokračovat v podobném rozhovoru. Mlčet jsem ale stejně nedokázala.

„Ať se uklidní on. Ta zvířata mu nic neudělala. Tak ať je nechá být.“

„No, on to tak určitě nemyslel. Že ano, Tomáši, žes to tak nemyslel?“

„Myslel. Chci být traperem, tati. To je ta nejsuprovější práce.“

„To určitě ano, Tomáši,“ odvětil táta, „ale nechtěl by sis to ještě promyslet? Přeci jenom to není úplně socialistický způsob obživy.“

Tomuhle zdůvodnění Tomáš moc nerozuměl, ale to nevadilo, protože, jen co to táta dořekl, začala sametová revoluce. V tu chvíli jsem si to neuvědomovala, ale bylo to zvláštní. Vyskočilo to na nás ze zpráv televize jako nějaké znamení. Hádka skončila a táta se usadil před televizi, kde vydržel tak dlouho, dokud maminka celou rodinu nesvolala k večeři, a i potom ji nechal zapnutou a jídlo si nabíral z talíře v podstatě po paměti.

První želva 

Tatínka po revoluci zlákalo podnikání, proto si otevřel v Mělníku malý obchod se smíšeným zbožím. Většinou tam měl věci pro zahrádkáře a chovatele, ale i něco z drogerie a papírnictví, prostě zmatek. On byl takový pravý opak maminky, a kdyby mu tam nechodila dělat pořádek, tak by snad tím chaosem odradil všechny zákazníky a musel by zavřít o dost dříve, než zavřel.

Než všude kolem vyrostly velké řetězce, docela se mu dařilo, na což byl náležitě hrdý. Pečlivě naslouchal, co lidé shánějí a co potřebují, a to pak přidal do svého sortimentu. Když postavili Mountfield, Baumax a OBI, už jenom přežíval. Cenově ani nabídkou nemohl konkurovat.

Jako zootechnik měl zvířata rád, ale svým vlastním zvláštním způsobem. Když to šlo s obchodem dolů a on chtěl ušetřit, rozhodl se pořídit si králíky. Postavil králíkárnu, choval jich tak dva tucty, já je pozorovala, jak jedí, spí, rostou a táta pak přišel a bez sebemenšího soucitu jednoho za uši vytáhl ven a klepl ho paličkou na maso. Věděl, že to nemůže udělat přede mnou, takže jsem potom přiběhla a ptala se: „Kde je Mykísek, kde je Mykísek?“

„Žádný tvor tu s námi není věčně,“ procedil táta.

Králičí kůže sušil v sušárně natažené na drátěné konstrukci a kůže prodával u sebe v obchodě. Připadalo mi to ohavné. Ale ne natolik, abych ty kůže nezkoumala. Rýpala jsem do nich nožíkem a snažila se přijít na složení králičího kožichu. Ovšem táta zuřil, že je jeho kůže zničená. Jednou o Vánocích jsem dostala pod stromeček mikroskop a tím se odstartovaly moje další a rozsáhlejší biologické pokusy. Ale já byla zvídavá ve všech směrech, abyste si nemysleli. Mamka ze mě někdy šílela. 

To bylo pořád: „A mamí, proč se autu říká auto? Nemohlo by se mu říkat třeba koberec?“

„Prosím tě, proč by se mu říkalo koberec?“

„A mamí, proč má pes čtyři nohy a ne dvě jako my?“

„A mamí…“

A maminka řekla: „Prosím tě, neptej se na takový kraviny, já nevím.“ 

Avšak příroda mě fascinovala nejvíce. Jak byla pod mikroskopem členitá, mnohovrstevnatá, ornamentální! Později, když už jsem studovala na gymnáziu, setkala jsem se s fotografiemi japonského vědce Masaru Emota, který dělal pokusy s vodou a fotografoval mnohokrát zvětšené zmrzlé molekuly vody. Jeho velkoformátové fotografie visely vystaveny v Praze v metru. Zůstala jsem při pohledu na ně úplně v šoku. Moje metro mi několikrát ujelo. Emoto působil na vodu hudbou, obrázky, meditací nebo pouhým napsaným slovem na lístečku. To vše mělo velký vliv na výsledné uspořádání molekul vody. Zatímco při slovech krása nebo láska molekuly vody září ve své souměrnosti jak královnin diadém, slova jako nenávist nebo peklo z nich vytvoří pokřivené skrčky. A lidské tělo a zvířecí těla jsou tvořena přibližně ze sedmdesáti procent z vody.

Uvědomila jsem si, že chci dělat jen to, co má smysl, co mi dělá radost, a že to musím dělat nenásilným, laskavým způsobem. Bylo mi jasné, že nikdy nesnesu nad sebou šéfa, jakého měl tatínek v agropodniku, který na něj svaloval všechny skluzy a v podstatě ho šikanoval. Že nebudu jako maminka pouhou námezdní silou, která musí uvařit dětem ve škole oběd podle tabulek, i když někdy protestuje a chtěla by jim vařit po svém.

Já musím dělat něco, říkala jsem si zasněně, kde budu moci diskutovat, podílet se na výsledku práce, mít kolegy jako své rovnocenné partnery. Takové ideály mě provázely už v dětství. Nebyly to jen nějaké dětské představy a vymyšlenosti, skutečně jsem to tak cítila. Dám vám příklad. Hráli jsme s bráchou Člověče, nezlob se; on je velmi soutěživý typ, chce vyhrát za každou cenu. I snídani ráno u stolu se snažil spořádat dříve než já.

„Tobě vůbec nevadí, když tě vyhodím,“ vykřikoval nazlobeně Tomáš. Třímal v ruce svoji červenou figurku, kterou právě odcvrnkl moji žlutou až někam pod skříň do kouta, a nemohl pochopit, že se směju.

„Proč by mě to mělo vadit?“

„Protože je to hra. Takhle nevyhraješ, když si nebudeš hlídat figurky a bude ti jedno, že stojím za tebou a můžu tě vyhodit.“ Úplně ta slova drtil mezi zuby.

„Je to Člověče, nezlob se, tak se nezlobím,“ řekla jsem mu.

„Ty seš vážně divná,“ vyskočil a šel žebrat do kuchyně čokoládu.

A ta nálepka „divná“ mi už zůstala. I pro své rodiče jsem se postupně stala divnou. (Už od pětadvaceti se mě opakovaně ptali, kdy se usadím a založím si rodinu. A já zatím jezdila po světě. Cestovat mě bavilo a vzrušovalo. Jak to vypadá na druhé straně světa? Žijí tam jiní lidé než my? A jaká tam mají zvířata? Jak se k nim chovají?)

Po zápisu do první třídy mě vedl tatínek domů. Šli jsme kolem zverimexu a já ho moc prosila, abychom se tam podívali. Byl v dobré náladě a souhlasil. Jako přitahována nějakým magnetem, minula jsem bez povšimnutí všechny ty drátěné klece s pištícími papoušky, bedny se šramotícími křečky a nasvícená akvária s rybičkami. Zastavila jsem se až vzadu u jednoho terária, kde na písku mezi několika kamínky klidně spala suchozemská želva. Svět ji nevzrušoval. Byla ještě malá, zalezlá pod svým smaragdovým krunýřem. Vypadala jako kámen, oblázek perfektně se hodící do dlaně.

„Tati, já ji chci,“ řekla jsem nekompromisně.

„Želvu?“ pokusil se zpochybnit moje rozhodnutí táta.

„Ano, tu nádhernou, úžasnou, roztomilou, malinkatou želvičku.“

„Ach, co s ní budeš dělat? Jak tě znám, za měsíc se o ni přestaneš starat.“

„Copak už jsem někdy měla želvu? Nebo nějaké jiné zvířátko?“

„Ti tvoji hlemýždi nám lezou všude.“

„Nelezou.“

„Kdo se o ni bude starat, až tě přestane bavit?“

„Nikdy mě nepřestane bavit.“ 

Můj pohled mrkací panenky ho asi úplně odzbrojil. Viděla jsem, jak jeho napjaté tělo povolilo a už si rukou bezděčně sáhl na kapsu, aby si ověřil, zda tam má peněženku. Pak se oklepal a nechtěl se vzdát jen tak. „No, já znám děti,“ bručel při tom. Také dodal, jako by si vzpomněl na něco důležitého: „Víš, kolika let se dožívá taková želva?“

„Suchozemská se může dožít klidně sto padesáti, mořská žije obvykle sedmdesát až osmdesát let, ale dožije se i stovky. Záleží na druhu.“

Táta zamrkal, moje znalosti ho zjevně překvapily. „No, no právě… nechceš raději křečka? Ten žije tři roky.“

Přísně jsem se na něj podívala. „Tati, to chceš, abych se dívala, jak umírá?“

„Ach jo…“

„Co ach jo? Tak koupíš mi ji? Prosím, prosím, tati, taťulínku!“

„Hele, musím si to promyslet, poradit se s mámou. Koupit želvu, to není jen tak.“

Věděla jsem, že po poradě s mámou by z koupě želvičky nebylo nic. „Ale jo, je to jen tak, tati. Uvidíš, želvy nejsou náročné na chov. Želva půl roku zimuje a nic nepotřebuje. Když je vzhůru, potřebuje trochu listí, třeba z pampelišek, občas ovoce a malou lampičku.“

„Na co lampičku?“

„Aby měla světlo a taky teplo od té žárovky. Stačí šedesátka, tati.“

„Hm, no jo.“

Když řekl táta „hm, no jo“, znamenalo to, že souhlasí. A tak rozhovor nepokračoval příliš dlouho a předmět mé touhy mi koupil. Třímala jsem v rukou krabici s želvou a nesla ji domů jako největší poklad, který jsme našli a vykopali někde v lese. Máma moc nadšená nebyla. Sjela mě i tátu a pak šla želvičce nakrájet salátové listy. Brácha nadšený byl a hned prosil rodiče, aby mu taky pořídili želvičku.

„A na co chceš ještě jednu?“ vyptávali se ho.

„Abychom s nima mohli pořádat závody,“ odvětil Tomáš bezelstně.

„Závody želv, to jsou nápady,“ smál se táta.

„A aby té jedné nebylo smutno,“ dodal Tomáš, ale už si to nevyžehlil.

„Začneme s jednou a uvidíme,“ řekl táta a doufal, že to bráchu po pár dnech pustí – v tom se nespletl – a měl představu, že to po pár dnech pustí i mě – v tom se hluboce mýlil.

„Hele, má ta želva už nějaký méno?“ vyptával se bratr.

„Zatím ne.“

„Mohla by se jmenovat Kapitán Parkinson.“

„Cože?“

„To je takový námořník.“

„Bude se jmenovat Arabela, protože je to ona.“

„Jak to víš?“

„Prostě to vím,“ pohodila jsem hlavou a odkráčela i se želvou do vedlejšího pokoje.

Arabelu jsem pak tahala všude s sebou, i když jsme jeli za babičkou a dědou do Prahy, brala jsem si ji na výlety a tahala bych ji i do školy, kdyby to bylo možné.

„Zajímalo by mě, co z tebe jednou, děvenko, bude,“ kývala hlavou babička, když jsem jí poprvé přivezla ukázat želvu. „Máš tak ráda zvířátka a přírodu, možná zvěrolékařka, viď?“

I když jsem tušila, o čem mluví, raději jsem se zeptala: „Co je to zvěrolékařka, babi?“

„Doktorka přes zvířata.“

Každopádně já byla dítě a ještě jsem nechtěla ničím být. A na dospělost jsem se vůbec netěšila. Dokonce mě právě provázelo jedno dlouhé období, kdy jsem si tajně představovala, že díky nějaké záhadné nemoci přestanu růst a stárnout a zůstanu dítětem napořád. Líbilo se mi být dítětem a myslím, že to bylo šťastné dětství.

„Děti, čím byste chtěly v životě být?“ ptala se nás jednou paní učitelka, když jsme mluvili o povoláních.

Tenkrát ve škole ze mě vypadlo: „Chci být učitelka,“ ale to jsem řekla, abych něco řekla. Bylo divné něco neříct, neboť se zdálo, že ostatní děti mají o svém budoucím životě jasnou představu.

Můj tatínek, veliký fanda sportu, zejména fotbalu a hokeje, si ze mě a mého bratra přál mít velké sportovce, nebo alespoň okresní sportovce. Já však na sport nebyla moc průbojná, vůbec mě nezajímalo, že by někdo měl být první a někdo poslední, nechápala jsem smysl toho všeho snažení, takže jsem chodila na tanec, k čemuž mě motivovala maminka, a později na kytaru. Na tu bych se doopravdy ráda naučila, jenže se zdálo, že moje prsty jsou jiného názoru. Schválně po pražcích pobíhaly jinak, než měly, a zahrát čistý tón mě stálo velké úsilí. A tak jsem čím dál častěji vyhlížela z okna učebny a snila o tom, jak si ve volných odpoledních courám jen tak přírodou a nedělám nic. Procházet se podél Labe byla největší zábava.

Vydělávám peníze

Želvy se krmí dvakrát denně a dvakrát za měsíc se jim mění lingocel. Také se terárko musí občas kropit, aby tam měly vlhko. Arabelu jsem pořád měřila a vážila a také zjišťovala, jestli nedejbože není nějak nemocná, protože želvy v našich podmínkách mohou lehko chytit nějakého parazita nebo třeba rýmu, pokud jim neudržujete tu správnou teplotu, ale i rýma je pro ně vážně dost nebezpečná. 

Vedla jsem jí deník, podobný, jaký maminky vedou o svých právě narozených dětech, včetně fotografií, vzorku rohoviny, nakousnutého a poté vylisovaného listu pampelišky a paragonu ze zverimexu. Z druhé strany deníku jsem si vedla seznam prostudované odborné literatury včetně důležitých poznámek odlišených barvou. 

Myslím, že už někdy v té době jsem dost přemýšlela i o smrti. Jaká je? Co se stane s tělem mrtvého tvora? Jestli ve svém hrobečku z hlíny jenom spí, nebo se promění v něco jiného, stejně jako housenka se zakuklí a změní se v motýla. Zajímalo mě, co je to duše a jestli po smrti dřepí vedle mrtvého, nebo putuje neznámou slzavou krajinou, na jejímž konci ale čeká trvalé štěstí. Na konci všeho musí čekat štěstí, to jsem věděla z pohádek.

Občas nás táta o víkendu vzal za babičkou a dědou do Prahy, jak už jsem říkala. Měsíc a půl poté, co jsem dostala Arabelu, s námi vyrazila i máma, protože babička z tátovy strany slavila šedesátiny a to vyžadovalo, aby jí tuto skutečnost připomněl co největší počet lidí. Vezli jsme jí dort, který jsem pomáhala dělat. Byl dvoupatrový, krásně zdobený, dal nám opravdu hodně práce. Měla jsem ještě babičku a dědečka z máminy strany a ti bydleli v Roudnici. Roudnický děda mě brával na výlety po zámcích a kopcích a roudnická babička naši rodinu zásobovala kompoty a marmeládami, bylinkami na nejrůznější nemoci, radami do života, kterými se ženy a dívky vždy tradičně řídily. Jednou vše dokonce sepsala do jakési knížečky a děda jí zařídil, aby to někde v copycentru vytiskli a svázali. Dostali jsme tu knížku pod stromeček. Na titulní straně jsem byla já, vyfocená na její zahrádce se svazkem bylinek v ruce.

U babičky Hanky v Praze se Arabela mohla procházet po stole mezi chlebíčky a jednohubkami, miskami s oříšky a tyčinkami, a tak jsem ji měla pořád na očích. Prarodičům jsem strkala svůj pečlivě vedený deník pod nos, aby mi ho pochválili. 

Po dobrém obědě si děda složil ruce na břiše a nahlas si říhnul.

„Ale dědo, ovládej se,“ vyčinila mu babička.

„Když jsem si říhal jako dítě, tak se ženský jen rozplývaly,“ usmál se pod vousy.

„No jo, ty starej dědku, to říkáš pořád,“ hudrovala babička, „už to není ani zajímavé, ani legrační.“

„Nemá to být zajímavé, je to pravda.“

„Náš děda a jeho pravdy. Měl bys je tesat do kamene.“

„A je to zdravé, je lepší, když to jde horem než…“

„Dost!“ vykřikla babička, „To stačí v přítomnosti dětí.“ Pak šla raději sklízet ze stolu. Takhle se ti dva neustále špičkovali.

Babička rodinu řídila a dědeček se nemusel o nic starat. Měl tedy svoje záliby. Třeba rozebíral elektrická zařízení a pokoušel se je opravit. Krom toho ohromně rád četl, nejraději cestopisy. Po oslavě se ke mně přitočil a dal mi knížku.

„Hele, krásná barevná, bude se ti líbit.“

Dostala jsem encyklopedii přírody tlustou jako moje zápěstí, která se stala mým největším pokladem, obsahovala nádherné dvoustránkové fotografie. Čím více jsem si je prohlížela, tím více jsem si přála do těch cizích zemí cestovat. Mým hlavním přáním bylo poznat moře. Slané, nekonečné moře s vlnami a se vším, co v něm žije, o čem jsem si mohla doposud jen číst v knížkách. Budu se potápět jak malá mořská víla a rozmlouvat se zvířaty. Ale táta odmítal jet o dovolené k moři. Prohlásil, že už jsme jeli do Chorvatska, když mi byly čtyři roky. Vůbec jsem si tu cestu nepamatovala.

„Já tady nebudu šetřit celej rok na to, abych si mohl spálit kůži někde na pláži,“ prohlásil, „spálit si ji můžu klidně u Mácháče.“

Maminka za jeho širokými rameny povzbudivě kývala. Však on se podvolí, říkal její pohled. Neboj, pojedeme, jen až nebude mít takovou honičku v té své prodejně. A když byla příležitost, honila mě, abych se učila cizí jazyky. Němčinu kvůli tátovi a angličtinu kvůli světu. Dědeček z Roudnice mi dal k narozeninám svítící globus, a tak jsem často cestovala prstem po mapě.

Můj bratr skeptik nevěřil, že bych doopravdy dokázala opustit bezpečí domova. Vehementně rozhlašoval, jaký jsem strašpytel. Jeho přesvědčení pramenilo zejména z toho, jak jsem vyváděla u filmů. Nemohlo se tam totiž objevit nic strašlivého, nejen strašidelného, ale i ošklivého, to jsem hned strkala hlavu pod polštář, který jsem si k tomu účelu při sledování televize chovala na klíně. Obzvláště výbuchy všeho druhu mi nedělaly dobře. Třeba scény, které byly v Nekonečném příběhu, kdy vybuchuje a hroutí se celá země Fantazie, se mi zdály tak reálné a ohrožující, že jsem hned utíkala s křikem z pokoje.

„Brigí, neblázni, je to jenom film,“ křičel za mnou Tomáš.

Mně ale připadalo, že se to může stát, že se i můj vlastní svět může takhle zhroutit a rozpadnout.

„Je na to ještě moc malá,“ říkala maminka, „vždyť Tomáš je o pět let starší.“

„Je to taková citlivá holčička,“ kývala sousedka, která u nás byla zrovna na návštěvě. 

„Já nevím, co to natáčí za hovadiny,“ doplňoval tatínek bručivě, „vždyť to má být pro děti.“

„No jo, Američani musí natočit takovou bláznivinu,“ přisvědčila sousedka, „nám stačí princezna a Hloupý Honza.“

„Němci,“ řekl tatínek.

„Cože?“

„Nekonečný příběh natočili Němci.“

„To máte jedno,“ mávla rukou sousedka, „hlavně že na to mají peníze.“

Zlepšilo se to se mnou až tak v deseti, jedenácti letech. Do té doby jsem neviděla polovinu filmů z těch, co viděl můj bratr, a to ani pohádek. A z té druhé poloviny jsem viděla jenom část příběhu. Poklidné pohádky, jako třeba krteček, mi vydržely dlouho, velmi dlouho. Nebo třeba Pat a Mat, ty dva legrační nešiky jsem doslova milovala.

Dá se říci, že jsem byla velmi tvrdohlavé dítě. Když se rodiče zdráhali koupit mi chameleona, začala jsem si na něj šetřit sama sběrem starého papíru. Jenomže to šlo hrozně pomalu. Díky mé kamarádce Mileně Dostálové ale události dostaly rychlý spád. Měla divokou, živelnou povahu a neustále něco vymýšlela. 

Když byl ve škole jednou velký sběr papíru, řekla mi Milena, že se do toho kontejneru, kam se nosil papír, půjdeme podívat.

„Proč?“ zeptala jsem se.

„Řekla bych, že potřebuješ kapku pomoct s tím vyděláváním na chameleona. A taky tam určitě najdeme něco ohromně zajímavýho,“ pohodila hlavou a to slovo „ohromně“ pořádně zdůraznila.

„Jenomže tam sedí školník a ten papír hlídá.“

„Prosím tě, přeci tam nesedí pořád.“

„Sedí tam pořád.“

Vztyčila prst do vzduchu jako šéfka gangsterské bandy: „Někdy musí jít na záchod.“

A pak vymyslela následující akci. Uvařila do termosky čaj, do něj nasypala projímadlo, ale ne moc, aby to nebylo nápadné, a pak jsme mu ten čaj donesly. Přišly jsme na dvůr k velkému oranžovému kontejneru. Před ním na židli seděl školník a četl si v časopisech. Občas přišel nějaký školák, přinesl svázaný balík papíru, školník ho zvážil, zapsal do sešitu a pak si četl dál.

Přichomýtly jsme se k němu a Milena zašvitořila: „Dobrý den, pane školníku. Nedáte si trochu čaje? Maminka vám posílá, abyste tady úplně nevyschl.“

Školník se na ni podíval podezřívavě přes obroučky brýlí a zabručel: „Maminka mi posílá čaj?“

S maminkou Mileny se samozřejmě znali. Její máma byla pěkná štíhlá blondýna, která určitě nenechala v klidu mnoho mužů v našem městě. Myslím, že si toho Milena musela být vědoma. Podařilo se nám narušit jeho strnulou neochotu hlavně díky neobyčejně milému úsměvu, který dokázala Milena vykouzlit. Určitě by se hodila v té době do reklamy.

Já držela v natažených rukou tu termosku, trochu se mi třásly ruce nervozitou, ale už jsem odšroubovala víčko, které sloužilo zároveň jako plastový hrníček, nalila do něj trochu čaje a podávala ho školníkovi. Vzal si ho, začuchal k němu a pak se napil.

„Dobrej, děkuju.“

„Dejte si ještě,“ vybídla ho Milena.

Vyzunknul tedy i zbytek, vrátil mi plastový hrníček a řekl: „To mi stačí, že maminku pozdravuju…“

„Vyřídíme,“ pronesly jsme obě najednou a téměř utíkaly pryč.

Potom jsme vyhlížely zpoza rohu, kdy projímadlo začne zabírat. Trvalo to celkem dlouho a za tu dobu mi vyschlo v puse a já se málem napila toho projímadlového čaje, Milena mě musela plácnout přes ruku. Konečně se školník zvedl a zmizel v prosklených dveřích školy. Přeběhly jsme dvůr a já měla za úkol hlídat. Přilepila jsem se na sklo těch dveří a koukala, zároveň naslouchala a byla připravena při sebemenším pohybu zavolat na Milenu. Připadalo mi, že v tom kontejneru kramaří snad celou věčnost. Za chvíli mi ale poklepala na rameno a běžely jsme pryč.

„Půjdeme k nám,“ rozhodla Milena, když jsme malinko zvolnily. Pod paží si odnášela balík Ábíček, který ukořistila. „Školník je tam měl už vytříděný a připravený pro sebe.“ 

„Spíš pro Lukáše,“ řekla jsem. Školníkův syn časopis ABC miloval a několikrát se ve třídě klukům chlubil s výrobky, které si z něj vystříhal a poslepoval.

„Jo, spíš pro něj. Bude to náš společný úlovek a budem si je prohlížet vždycky spolu.“

Milena bydlela blíž ke škole než já, došly jsme tam za chvíli. Měli pěkný, opravený dům s malou zahrádkou. Vpředu rostly tulipány, astry a růže. Uvnitř to měli také moc pěkné, protože tatínek byl taxikář a vydělával dost peněz. Jeho bratr navíc před několika lety emigroval a posílal jim dárky. Jejich příbytek zdobily různé suvenýry z jeho cest, například kůže krokodýla, kterou si pověsili na zeď v předsíni. Pak tam měli na poličkách kostru dravé ryby piraňa, model benátské gondoly, africké sošky a tak podobně. Než jsem prošla bytem do Milenina pokojíku, vždycky jsem se nějakou chvíli kolem těch věcí ochomýtala a prohlížela si je.

Když jsme dorazily, její tatínek seděl v obýváku na koženkové sedačce, na sobě měl trenýrky a tričko a v ruce držel nějakou kovovou věc, kterou si prohlížel.

Vzhlédl, a když zaznamenal ten balík, zeptal se: „Co to máte, holky?“

„To jsou ábíčka, tati,“ odvětila Milena bezelstně, „vzaly jsme si je ve škole ze sběru. Myslím, že nebudou nikomu chybět.“

„No, alespoň k něčemu je ten sběr dobrej,“ zašklebil se její táta.

Pak jsme šly dozadu do pokojíku a celé odpoledne si ty časopisy prohlížely. ABC se mi vždycky líbilo. Vycházely tam články o přírodě, různé zajímavosti, vystřihovánky a kreslené komiksové příběhy, které se daly číst pěkně v celku, když jste měli pořádný štos všech čísel za jeden rok.

Tatínek taxikář se v Mělníku znal s kdekým a Milena žila v představě, že si může všechno dovolit, protože se to vždy nějak vyžehlí. A příhoda s ábíčkama měla samozřejmě dohru. Když se školník vrátil ze záchodu a nenašel svoje časopisy, všechno mu došlo. Ale vyříkal si to s tatínkem Mileny a ten mu nabídl zřejmě nějakou protislužbičku, takže se nic víc nestalo. Pouze se školník na nás od té doby, kdykoli nás viděl, šklebil a hrozil prstem. Nic ale neřekl.

Každopádně jsem od té doby navždy přestala s nelegální činností a zvolila jiný způsob vydělávání peněz. Rodiče mi nechávali nějaké drobné, když jsem došla bez odmlouvání na nákup. Zavětřila jsem svoji příležitost, takže jsem co chvíli otravovala, jestli není potřeba jít něco obstarat.

„Není potřeba,“ vzkřikl jednoho dne otec a jak byl v pracovním rauši, trhnul rukou, postříkal bílé stěny hnědou barvou, protože právě štětcem přemalovával starý nábytek. „Běž se zeptat sousedky, jestli nepotřebuje tvoje služby,“ dodal už spíše z rozčilení, ale já ho vzala vážně a šla jsem, přestože nakupování jsem vážně nesnášela. 

Nezamířila jsem si to ovšem k sousedce Krákorové, která mi byla nesympatická, ale o tři ulice dál k Pálovým. To byli přátelé mých rodičů a měli už téměř dospělou dceru Elišku, s kterou jsem se kamarádila a o které jsem věděla, že také chodí nerada nakupovat.

Rodina Pálových mě přijala vřele.

„Takže, ty bys nám chtěla dojít na nákup?“ zeptala se paní Pálová váhavě. „A co tě to napadlo, miláčku?“

„Asi plní bobříky,“ mínil pan Pála, starý skaut, který rád chodil v klobouku s liščím ohonem a v zelené vestičce.

„Jen ať jde,“ prohlásila Eliška, stála zapřená ve dveřích a žvýkala žvýkačku, „je to záslužná věc.“

„Ty by sis z ní měla vzít příklad,“ namířil na ni táta prst a řekl to docela zlostným tónem, až mi zatrnulo. Přestala jsem se v té situaci cítit dobře. To bude zase ostuda! Začala jsem couvat.

„Já mám skvělý nápad!“ spráskla ruce maminka a rozzářila se jako světlomety na stadionu. „Brigitka nám dojde na nákup a Eliška nakoupí Kučerům.“

Bylo to horší a horší. Přemýšlela jsem horečnatě, jak jí to rozmluvit. Naštěstí ani pan Pála tomu nijak zvlášť nerozuměl, potřásal hlavou a odfrkával.

Eliška rovnou vykřikla: „To ani náhodou, mami!“

„Já…“ začala jsem, abych je přerušila. „Chtěla jsem si vydělat nějaké peníze na chameleona.“ A bylo to venku!

Všechny oči se na mě zvědavě upřely.

„Moji rodiče mi nechají za nákup korunu nebo dvě.“

„Ach tak…“ vyrazil ze sebe pan Pála úlevně a všichni se najednou roztomile usmívali, i Eliška, a byli zjevně rádi, že neplním bobříky nebo něco podobného, ale jde mi jen o peníze. A tak jsem jim tenkrát došla koupit mlíko a rohlíky a dali mi dvě koruny.

Puberta

V pubertě jsem řešila svoji postavu, která začala připomínat hrušku. Narostla jsem jen do sto padesáti šesti centimetrů, a že bych byla nějak souměrná, o tom nemohla být řeč. Měla jsem pocit, že se ve mně všechno převaluje a nic není na správném místě. Když mi bylo čtrnáct a půl, odjela jsem v létě s Milenou na Slapy. Jejich rodina si tam koupila chatu. V ní jsme s Milenou bydlely a pracovaly na pláži ve stánku s pivem a párkama. Hleděla jsem z písečné pláže na širokou vodní hladinu. Hezké, ale já chci moře, já chci opravdové moře… Líbil se mi pocit samostatnosti. Všechno zvládnu. Stačí jen krok po kroku jít cílevědomě za svým cílem. Krok první – ospalá hladina Slap. Krok druhý – rozbouřený a pěnící slanovodní živel. Zatímco Milena hned všechno utratila na diskotéce a za oblečení, já šetřila. Chtěla jsem cestovat, to byl můj sen… našetřím si na Itálii! A čas přes léto rychle utíkal.

Kluci se o nás dvě zajímali. Byli to ovšem samí hejskové, kteří mě nijak nepřitahovali, a nemyslím si, že by měli nějaké vážnější úmysly. S jedním jsem sice zažila cosi jako lásku, ale byl to spíše krátký úlet. Když jsem pak ty další jednoho po druhém odmítla, začali mě provokovat. Jejich chování se rychle změnilo. Brzy o mně po celých Slapech začaly kolovat různé zvěsti. To byla jejich pomsta.

Zato Milena se očividně snažila získat svoje první sexuální zkušenosti. S klukama, kteří se poflakovali kolem místní diskotéky a nakonec se přidala k těm, kteří rozhlašovali, že jsem nějaká divná. Proto jsem s ní občas zašla alespoň na tu diskotéku. Jinak jsem se ale nejraději procházela po setmění po pláži okolo přehrady. Byla jsem samotářská? Náročná na mezilidské vztahy? Snílek, kterému je nejlépe na břehu jezera? Jednoho večera jsem Milenu potkala. Ležela v křoví s nějakým klukem z diskotéky a tlumeně vzdychala. Bylo jí přesně patnáct let. Milena zkrátka chtěla od života všechno a co nejdřív.

Možná to měla z domova. Její otec se po revoluci začal jako taxikář nudit, a tak se ohlížel po nějakém předmětu podnikání, které by mu vyneslo daleko více peněz. Chtěl mít všechno to krásné, blyštivé, západní. A nejlépe hned. Měl samozřejmě spoustu kontaktů a našetřenu slušnou sumičku. Vyzkoušel několik věcí, než se uchytil jako dodavatel mikrotenových pytlíků. S tím slavil nebývalý úspěch, protože všechny supermarkety, co všude kolem rostly jako houby po dešti, plastové pytlíky potřebovaly. Milenin táta jezdil dokonce až do Prahy a jednu dobu zavážel třetinu hlavního města. Stal se v tomhle oboru velice úspěšným.

Tak se stalo, že Milena dostala všechno, na co pomyslela. Ale nevadilo mi to u ní, nikdy jsem nebyla závistivá a neměla jsem tendenci se s druhými poměřovat. Taky jsem si zároveň uvědomovala, že nepotřebuji ty cetky, které Milena hromadila, a ani po nich netoužím. Toužila jsem cestovat a poznávat přírodu a svět. A na cestování by se peníze samozřejmě hodily.

Přechod na gymnázium, kde člověk dostal za stejný výkon o stupeň horší známku než na základce, jsem zvládla celkem bez problémů. Gympl jste v Mělníku našli přímo v centru nedaleko zámku. Byla to nízká rozložitá budova celá nově zrekonstruovaná a natřená světle šedivou barvou. Směrem do centra se rozkládaly Jungmannovy sady, které se staly mým útočištěm v době poledních přestávek a při jedné procházce jsem tam poznala Honzu. Jeho světlé vlnité vlasy mu vytvářely svatozář a velké plné až zženštilé rty dokreslovaly vzhled anděla. Byl vysoký a štíhlý. V létě rád běhal a plaval a v zimě jezdil s rodiči na lyže. Jan byl krátkozraký, ale ostentativně odmítal nosit brýle, takže všechno viděl rozmazaně. Říkal, že kdyby začal, tak se mu bude zrak ještě zhoršovat, a z toho měl hrůzu. Loučil se se mnou vždycky tak, že mě poplácal po zadku a prohodil: „Tak ať si to dneska užiješ.“ To jediné mi na něm vadilo (v té době).

Hned první léto našeho vztahu jsme vyrazili do Itálie, protože se mi snažil naplnit můj sen. Konečně spatřím moře, ponořím se do jeho chladivých vln a nechám si na rtech pálit jeho slanou chuť. On zas toužil vidět Benátky, Pisu a Florencii. Také Řím, ale ten nám už připadal moc daleko, tedy na naše finanční možnosti. Jako studenti jsme se samozřejmě museli uskromnit. Já něco našetřila ze slapských brigád, ale Honza na tom byl o dost hůř. Jeho studium vyžadovalo plné nasazení po všech stránkách a na brigády neměl čas.

Myslela jsem si, že jako muž vše zařídí, naplánuje cestu a koupí jízdenky, zarezervuje ubytování. Nejsem náročná, můžu spát třeba pod širákem, když na to přijde. Ukázalo se ale, že je to pro něj příliš velký úkol. Na všechno se mě ptal. Začalo to nenápadně, vypadalo to, že chce znát můj názor a přizpůsobit vše mým potřebám. Působil tak starostlivě.

Každou větu začínal slovy: „Co si myslíš…?“ (Těšilo mě, že se tak zajímá, a tak mi to dlouho nedocházelo.)

„Co si myslíš, měli bychom jet spíš vlakem nebo autobusem?“

„No, vlak bude asi o dost dražší…“

„To máš pravdu, autobus bude fajn.“ Na chvíli se odmlčel. „A co si myslíš, kde se dá sehnat dobré ubytování?“

„Co se týče mě, můžeme bydlet klidně v hostelu. Sice se moc nevyspím, protože tam na pokoji bude zaručeně někdo chrápat, ale těch pár dní to vydržím.“

„To jo, to máš pravdu, to je dobrý nápad bydlet v hostelu. A co myslíš, měl bych ho zarezervovat už teď, nebo až když tam přijedeme?“

Ne nadarmo se ale říká: chceš-li pořádně poznat svého partnera, jeď s ním na dovolenou. Vyrazili jsme 19. července 1999, a to datum se nám ohromně líbilo. Přisuzovali jsme mu až magickou moc a mluvili o něm polovinu cesty. Zároveň, aniž bychom na to pomysleli, to bylo období, kdy se pro dovolenou rozhodla další polovina zeměkoule. Vezl nás autobus, ve kterém ještě nevynalezli klimatizaci, takže se vedro postupně dostalo nejen do mé kůže a mých plic, ale i do mých kostí. Nadávat jsem mohla ale akorát sama sobě, protože jet autobusem byl vlastně můj nápad. Honza mi to navíc neváhal připomenout.

Už před cestou, ale i v autobuse, jsem se věnovala studiu informací o Itálii a učení se základním italským frázím, jako je  Come stai? a Sto bene, gracie. Potom také slova ape, zanzara, vespa, libelula, coccinella farfalla a formica, což znamená vosa, moucha, komár, vážka, slunéčko sedmitečné, motýl a mravenec. Věděla jsem, že Itálie se dělí na dvacet regionů a sto deset provincií. Toskánská Florencie je nazývána perlou Itálie. Právě v tomto regionu leží kolébka renesance Florencie a také světoznámá Pisa se svou Šikmou věží. 

V Benátkách je z kanálů nejvýznamnější Canal Grande, který je čtyři kilometry dlouhý a asi sedmdesát metrů široký. Protéká napříč celým městem a slouží jako hlavní dopravní tepna, která spojuje vlakové a autobusové nádraží a zámořský přístav s Náměstím svatého Marka. Itálie má více uměleckých děl na metr čtvereční než kterákoliv jiná země na světě. Zato Honza věděl pouze to, že je tam nejpopulárnějším sportem fotbal. 

Když jsme se přiblížili na dohled Středozemního moře, otevřela jsem okénko a nasávala vůni slaného vzduchu. Připadala mi tak osvěžující a lákavá. Moře mě hrozně lákalo, voda mě vábila; chtěla jsem se projet na gondole, ale Honza soudil, že je to moc drahé. Úplně jsem z něj šílela. Procházeli jsme se spolu městem, mé okouzlení narůstalo. Bloudili jsme sem a tam uličkami Benátek a bylo to krásné bloudění. Tolik zajímavých zákoutí, chodníčků a mostků, nikde žádná auta, všude lidé a malé krámky a tisíce holubů a racků na náměstí svatého Marka. Honza si všechno pořád fotil, takže se mnou moc nemluvil. Pořád jsem někde čekala opřená o zábradlí, až najde tu nejlepší kompozici. Ale nevadilo mi to, líbilo se mi, že má svou věc, do které je zapálený.

Překvapilo mě, jak Italové neradi mluví anglicky, a uvědomila jsem si, že je vždycky dobré naučit se alespoň pár frází jazyka země, kam jedete. Navíc italština je tak zpěvavá, líbilo by se mi umět jejich jazyk. Na gymplu jsem se kromě angličtiny přihlásila i na francouzštinu, a až budu umět oba ty jazyky, určitě nebude problém zvládnout i italštinu. 

Čím více jsme poznávali město, tím bylo jasnější, že zde žádné hostely nemají. Honza se po mém přemlouvání osmělil zeptat v jednom hotelu a po chvíli vypadl zpocený ven. Odpolední romantická idylka se změnila v úzkostný pocit vězení. Co tady budeme dělat? Přeci nemůžeme spát někde v průjezdu! Zoufale jsme hledali ubytování s marnou snahou trefit se do našich finančních možností. Začali jsme propadat zoufalství. Jsme v tak krásném městě a nemáme zajištěné ubytování. Proč jsem byla tak důvěřivá?

Pořád jsem si naivně myslela, že nás někdo zachrání, jako ve filmu, že potkáme laskavého člověka, který se na nás podívá a řekne: „Vy nemáte kde spát?“ My tiše přikývneme a on nás vezme k sobě domů. Nic takového se ale v pohádkových Benátkách nestalo. Z města jsme ten den doslova utekli. Někdy před půlnocí jsme nasedli do vlaku a usnuli v kupé zmoženi problémy a únavou.

„Jak sis to vlastně celé představoval?“ dorážela jsem na Honzu, i když předstíral, že klimbá.

„Chtěl jsem jenom, aby to bylo trochu dobrodružství a ne naplánované jako od cestovky. Je to taková výzva.“

„Jo, já jsem dobrodružná povaha, ale všechno má svoje limity.“

Pokrčil rameny: „Dobrodružství nezná hranice.“

Nevěděla jsem, jestli vtipkuje, nebo to myslí vážně, ale už jsem ani neměla náladu to zjišťovat.

V Pise jsme se konečně ubytovali. Byla to první věc, o kterou jsme se starali, když náš vlak dorazil do cíle. Nechali jsme si věci na pokoji, překonali touhu lehnout si na hodinku či dvě do postelí a dospat rozlámanou noc a šli zase na nekonečnou pouť ulicemi starobylého italského města. Tolik jsem se těšila, že se do sebe zavěsíme a užijeme si tu italskou romantiku bez obav, kde budeme spát. Že mi Honza dopřeje také můj prostor a lehneme si alespoň na jedno odpůldne na pláž a budeme se dívat na moře. Dopadlo to ale úplně jinak. 

Připadala jsem si jako blázen, když mě nutil, abych mu pózovala na notoricky známou fotografii, kdy se tvářím, jako že podpírám šikmou věž, aby náhodou nespadla. Navíc u patníku, odkud jsou nejlepší záběry, stála dlouhá fronta lidí, kteří si všichni přišli splnit svoji představu o kouzelně iluzorní fotce s věží. Nestává se mi to často, ale ve mně vybublala všechna ta frustrace, praštila jsem Honzu do hrudníku a prohlásila: „Klidně si tady počkej na tu svoji fotku. On ti někdo tady z těch lidí rád zapózuje.“ Naštvaně jsem odkráčela pryč.

Za chvíli mě dohonil, chytil za rukáv a sykl: „Počkej, co blbneš? Je to jen fotka. Kam jdeš?“

Zastavila jsem se a hrdě mu řekla: „Jedu domů. Ty si tady klidně zůstaň.“

„Co jsem provedl? Co se ti stalo?“ kroutil hlavou, „Vždyť víš, že miluju focení, stejně jako ty miluješ zvířata.“

„Tohle ale není žádné focení, to je turistické šílenství. Kvůli tomu jsem do Itálie nepřijela, abych tady stála ve frontě u patníku na fotku s šikmou věží, kterou si zkrátka každý musí vyfotit, protože to je úžasný nápad.“

„No dobře, dobře, stačí říct,“ mírnil moje emoce Honza a pak to ještě úlisně zkoušel: „A kdyby tam nestála ta fronta, tak by ti to nevadilo?“

„Vadilo, samozřejmě že vadilo, vůbec jsi nic nepochopil.“ 

Tohle mi už vážně zvedlo mandle. Proč jsem doposud nevnímala, že je z úplně jiné planety než já? Jak jsem si s ním mohla rozumět? Doufám, že nikdy nebudu tak povrchní. Najednou jsem v tom všem rozhořčení jasně uslyšela zvláštní vnitřní hlas, který prohlásil: Máš tu svůj úkol. Pečlivě si vybírej, s jakými lidmi se budeš přátelit. 

Moc jsem tomu nerozuměla, ale tady nebylo čemu rozumět, byl to hlavně pocit, jasný a silný a uklidňující pocit, že moje emoce jsou správné a ukazují mi cestu. To je asi ta ženská intuice, napadlo mě a větší váhu jsem tomu nepřikládala.

Celý zbytek výletu do Itálie, na kterou jsem si dva roky šetřila, už byl zkažený. I když jsme se ještě autobusem dopravili na pobřeží a já konečně objala vlny, stejně se mi neulevilo. Myšlenka jet dál do Florencie se najednou zdála bláznivá. Nechala jsem se přemluvit, abychom strávili ještě další tři dny v Pise, a jezdila jsem sama každý den autobusem k moři, zatímco se Honza procházel po památkách, ale pak už jsme nasedli, společně a přeci každý sám, na vlak domů. Můj první velký cestovatelský zážitek nestál absolutně za nic.

V kupé jsem mu oznámila, že se s ním rozcházím. Nesl to těžce, atmosféra by se dala krájet. Mlčeli jsme skoro celou cestu nazpátek, tedy skoro osmnáct hodin. Až do konce studia na gymnáziu už jsem nikam nejela. Na nic mi nezbýval čas. Výuka ve třeťáku a ve čtvrťáku a maturitní zkoušky člověku daly dost zabrat. V rámci středoškolské odborné činnosti jsem ve třetím ročníku napsala práci na téma Tropické deštné lesy – destrukce a její rizika pro globální biodiverzitu na příkladu plazů. To téma ničení plic planety se mého cítění velmi dotýkalo a možná to byl tak trochu způsob, jak se s tou frustrací vypořádat. Ve čtvrťáku mi moje gymnázium umožňovalo zvolit si buď humanitní, nebo přírodovědný směr – zvolila jsem samozřejmě přírodovědný, i když matematika a fyzika rozhodně nepatřily k mým nejoblíbenějším předmětům.

 Práci mi ohodnotili velmi kladně, ale celkově bych to období popsala jako melancholické, kdy jsem měla pocit, že se nic nedaří. Na konci třetího ročníku mi zemřel dědeček z tátovy strany, ten co bydlel v Praze, ten co tak rád nahlas říhal, protože je to pro organismus zdravé.

Vysoká škola

Když vás přijmou na vysokou školu do Prahy, máte pocit, že jste dosáhli všeho, protože vyšší škola než vysoká už být samozřejmě nemůže, i když všechno teprve začíná a je to pořád jen jakási velmi nedokonalá přípravka na samotný život plný překvapivých nároků, důležitých rozhodnutí, odpovědnosti a nečekaných propadů a změn. 

Zářila jsem radostí. Zdálo se to být jako můj splněný sen. Konečně svět kolem sebe pochopím a postupně, doufejme, i nějak proměním. Navíc se na vysoké setkám s podobnými lidmi, jako jsem já. S dušemi toužící po poznání, po souhře člověka a přírody. Studium na Karlově univerzitě, přírodovědecká fakulta, obor biologie na katedře ekologie. Znělo to tak honosně, opakovala jsem si ta slova několikrát dokola a třímala v ruce dopis podepsaný děkanem univerzity.

Naše budova se nacházela ve Viničné ulici přímo nad botanickou zahradou. Bylo odtud možno zahlédnout i špičky katedrály na Vyšehradě, vzdáleném asi patnáct dvacet minut chůze, a tak se ten kopec, kde byla založena Praha, stal mým oblíbeným místem k procházkám. Když jsem tam vyšplhala poprvé, okamžitě jsem pocítila jeho magickou atmosféru. Asi není krásnější pohled na Prahu než z jeho hradeb. Stříbrná tepna Vltavy mě spojovala s rodným Mělníkem, s domovem. Stačilo by sednout si na lodičku a po proudu bych tam pohodlně doplula. A přímo pod kostelem svatého Petra a Pavla bych přistála. Uvázala loďku k nějakému kůlu, vyškrábala se nahoru po prudké stráni k vinohradům a sedla si na svoje oblíbené místo. Takovým sněním jsem zaháněla smutek z odloučení.

Botanická zahrada u školy je poměrně malá, a tak ji měl člověk prostudovanou za pár dní. Velká botanická zahrada se nacházela v Troji vedle zoologické zahrady. Zoologickou jsem znala, protože jsem několikrát donutila rodiče, abychom se tam vypravili. Také moje gymnázium tam jednou uspořádalo výlet. Zkrátka jsem se tu brzy cítila jako doma.

Přijímací rituál se neskládal jen z ústních a písemných zkoušek, ale po úspěšném absolvování přijímaček byl ve velké učebně každý pasován mohutným kovovým mečem jak do nějaké templářské sekty.

„Pasuji tě rukou svou na studenta prvního ročníku a budoucího velkého ekologa…“ pronášel profesor Frouz, kterému nikdo neřekl jinak než „brouk“. Měl vousy až po prsa a břicho jako buben. Na tričku výrazný nápis Katastrof se nebojíme. To mi bylo hned sympatické.

Po takovém veselém divadle jsme se všichni rychle seznámili. Na biologii se nás sešlo kolem stovky, takže s většinou studentů se člověk jen míjel. Spousta z nich introverti, kteří rádi o něčem hloubali a bádali a každý dostal někdy kolem desátého roku mikroskop a u něj trávil hodiny, aby zjistil, jak vypadá struktura listu nebo tvar měňavky ve vzorku vody. Tvořili jsme poměrně semknutou skupinu studentů, které spojovala stejná vášeň pro životní prostředí. Kupodivu mezi námi nebylo mnoho aktivistů, přivazujících se ke stromům nebo k temelínským komínům. Přeci jen se ale nějací našli. Pavel Hajml se v tomto směru nedal přehlédnout. Brzy dostal přezdívku Nástěnkář, protože zahlcoval naše školní nástěnky plakáty s aktivistickou tématikou.

Hned druhý den po pasovacím obřadu jsem se spřátelila s Jirkou Hybnerem, což byl pohodový kluk, který si na nic nehrál, a především s Katkou Slabou. 

Podívala se na mě a řekla: „Připadáš mi nějaká povědomá.“

Byla to až příliš vysoká hubená dívka s velmi bledou tváří. Používala výraznou voňavku, protože prý, jak sama říkala, pochází z oblasti, kde odnepaměti zuří válka mezi Pardubičáky a Hradečáky, tak aby přehlušila ten dým a střelný prach. Zasmála jsem se tomu a jelikož kvůli tomu maloměšťáctví nerada jezdila domů, strávili jsme několik víkendů spolu v Praze nebo na výletech po okolí. Zejména jihozápad města nás okouzlil, stačilo popojet vláčkem a člověk se rázem přemístil do jiného světa. Díky těm výletům jsme se staly velmi dobrými kamarádkami. Já malá nehubená, ona vysoká jak bidlo a štíhlá jak prut.

Místo na studentských kolejích jsem se ubytovala u své babičky, která bydlela na Žižkově, v té stejné ulici, jako je kino Aero, což do školy trvalo asi půl hodiny a to docela šlo. Raději jsem jezdila tramvají než metrem, nevadilo mi cestovat o pár minut déle. Měli jsme k dispozici dva pokoje a kuchyň. Tak akorát pro nás dvě. Pokoje oddělené krátkou chodbičkou poskytovaly dostatek soukromí.

Babička se ráda oblékala elegantně a hlavně si potrpěla na klobouky. V předsíni měla skříňku jen na klobouky. Vzala si černý prošívaný kabát z Francie, co jí jednou přivezl děda ze služební cesty, a vyrazila do klubu seniorů. Tam byla za dámu. A kromě kafíčka, časopisů a povídání s ostatními babkami chodila do počítačového kurzu.

„Myslíš, že budeš na něco používat počítač?“ zeptala jsem se jí.

„A proč ne? Už jsem si založila email.“

O měsíc později začala chodit do kurzu španělštiny. Dialog se tudíž opakoval.

„A proč bych nemohla využít znalost španělského jazyka?“ rozhodila furiantsky ruce. „Navíc je v mém věku víc než potřeba udržovat si bdělé mozkové funkce. A ten lektor je velmi šarmantní.“

Měla jsem pocit, jako bych ji předtím vůbec neznala. Jako kdyby si najednou vzpomněla, že je nejvyšší čas si užívat života. Ale abych ji podpořila, ve volných večerech jsem s ní konverzovala v kuchyni, takže se pár šikovných španělských vět stalo mojí výbavou.

Moji rodiče nekouřili, jediný z rodiny, kdo kouřil, byla babička. Vždy si stoupla v kuchyni k oknu, podle toho, jak byla venku zima, ho víc nebo míň pootevřela, zapálila si cigaretu a foukala kouř ven.

„Neměla bys kouřit, babi,“ řekla jsem jí laskavě.

Přimhouřila jedno oko, potáhla si o něco víc než obvykle a pak odpověděla: „Ty jsi pořád stejná, holčičko. Pamatuji si, jak jsem se jednou vrátila z nemocnice, protože mi dávali endoprotézu. No, však víš, mám blbé kyčle. A když jsem se vrátila, mohla jsem se jen ploužit o berlích. Vy jste přijeli na návštěvu, tobě byly myslím tak čtyři roky, a jakmile jsi zahlédla, že kouřím cigaretu, hned jsi vymyslela plán. Nejdřív jsi mi odnesla berle, postupně jednu a pak druhou, já se jen podivovala, kam je vlečeš, pak jsi přišla a jako by se nechumelilo, vzala jsi ze stolu cigarety a odnesla je do vedlejšího pokoje. Tvůj táta se tomu smál, až mu slzely oči.“

„A ty?“ zeptala jsem se, protože jsem nevěděla, jestli na to mohu být dnes hrdá, nebo dělat, že se stydím.

„Já? Co já? Mně zas tak moc do smíchu nebylo. Měla jsem chuť si zapálit. Víš, co to je, když ti dají endoprotézu?“

„Nikdy není pozdě na to přestat kouřit. Vždyť to způsobuje rakovinu.“

„Brigitko, v tomhle mém věku už nemá cenu přestat kouřit. Co bych z toho života pak ještě měla? To je, jako by někdo tobě sebral želvy.“

Úplně jsem se otřásla: „To přeci není stejné, babi.“

„Každý máme to svoje,“ uzavřela a už se o cigaretách nechtěla bavit.

Vzpomněla jsem si, jak dědovi jednou svatosvatě slíbila, že kouřit přestane, děda se dmul pýchou, když jsme dorazili na návštěvu, a my pak babičce gratulovali. A když se děda vzdálil a my jí nepřestávali blahopřát a chválit ji, jak je statečná a má silnou vůli, přiznala se nám, že si schovává cigarety na lustru, aby to děda nevěděl.

Katka Slabá si také potrpěla na nikotýn. Nasávala ho se sykotem mezi přivřenými zuby a oči se jí na chvilku zamlžily. Proč lidi dobrovolně na sobě páchají něco takového? Ztratili jsme všechny instinkty? Pár studentů od nás z katedry si zvyklo chodit na pivo do hlučné a zakouřené hospody U suché dásně, která nebyla od školy daleko. Tedy, po pravdě, já pivo moc nepila, spíše džus. Někdy se k nám dvěma a k Jirkovi přidala i Veronika Svobodová. Ta hospoda byla pro ostatní lidi ze školy pod jejich úroveň, oni navštěvovali studentský klub Mrtvá ryba hned nad zahradou v Benátské ulici, ale nás to z nějakého podivného důvodu táhlo sem, do ústraní, kde byla víceméně jistota, že se žádná známá tvář z naší školy neobjeví.

„Musíme se otužovat v náročných podmínkách,“ prohlašoval vždycky Jirka Hybner, když jsem si stěžovala, že to tu smrdí. Viděl to jednoduše, všechno viděl jednoduše. Globální oteplování, úbytek druhů zvířat, zastaralý školní systém. 

Zalezli jsme si do zadní místnosti, kde hlučelo méně lidí a dalo se tu normálně mluvit. Od hrubého dubového stolu ztmavlého potem a špínou jsem měla výhled na kovovou plastiku na čelní stěně, která znázorňovala loď v bouři. Nebo také, když se člověk trochu zasnil, mohla připomínat velrybu polykající plachetnici. Ve vzácných chvílích, kdy jsem se v naší společnosti nudila, jsem se zaměstnávala přepínáním tohoto úhlu pohledu. A uvědomovala jsem si přitom, že se takto mohu přepnout při pohledu na jakoukoliv věc na této planetě. Zajímavý a vzrušující objev: mám v hlavě přepínátko.

Ani Jirka, ani já jsme nekouřili, zato Katka čoudila hodně. Proto nechtěla do nekuřácké kavárny hned u školy. Vytvářela kolem nás mlžnou atmosféru. „A odkud jsi ty?“ zeptala se Jirky a ukázala na něj cigaretou. Měla cigaretu i jako ukazovátko.

„Z Prahy,“ řekl, „jsem odkojenej Vltavou. Pravej Pražák. Možná jedinej na naší škole.“

„To určitě!“ zasmáli jsme se, ale opravdu, nepotkávala jsem v Praze moc lidí, kteří by se v hlavním městě narodili a už vůbec ne na naší katedře.

Sem k Suché dásni to k nám brzy přitáhlo ještě Sandru Vopěnkovou a Aleše Rybáka a v tomto počtu jsme už obsadili celý stůl, takže když bylo v podniku plno, nikdo jiný se s námi u stolu nemačkal. 

„U Japonska se potopil ropný tanker, sto třicet tisíc tun ropy vyteklo,“ oznámila nám Sandra na uvítanou. „Chudáci delfíni. Dost na tom, že je Japonci dennodenně masakrují. Viděli jste ten dokument?“

Dokument naštěstí nikdo neviděl, takže se debata záhy stočila jiným směrem. Nechtěla jsem poslouchat o masakrovaných delfínech. Stačily mi přednášky ve škole o diverzitě půdy a době rozpadu různých materiálů, o úbytku druhů a změně klimatu a už mi naskakovala husí kůže a propadala jsem úzkosti. Tak jsem si ten den objednala pivo, abych příchuť tisíců tun ropy náležitě spláchla.

Náš tavící kotlík, jak jsem ho nazvala, tedy sevřená skupinka zanícených diskutérů, odrážel nejrůznější postoje k ekologii a přírodě.

Jirkovi stačilo říci: „Chci pochopit přírodu v celé její kráse.“ A s tím byl spokojený. Bylo to pro něj takhle jednoduché. Co k tomu více dodat? Příroda nějaká je, je krásná taková jaká je, a když co nejvíce obsáhnu její poznání, učinil jsem maximum. 

Sandru poháněla jakási melancholie. Emoce z ní prýštily na každém kroku. Rozplývala se i nad sklenicí piva. Připadala jí tak souměrná a krásná s tou čepicí bělostné pěny. A hned si ji musela vyfotit, protože všechno je „tak hrozně pomíjivé“. Aleš se ukázal být celkem normální až nudný. Věděl, co ho baví, a chtěl se tomu věnovat. Jeho specializací se staly žáby, pulci, obojživelníci a vůbec všichni ti záhadní tvorové, kteří dokážou žít ve vodě i na suchu. Jsou snad tím záhadným prostředním článkem mezi obdobím, kdy život vznikl ve vodě a postupně se rozšířil i na souš? Oslovovali jsme ho „bratře batrachologu“, protože batrachologie je věda zabývající se obojživelníky. Jelikož se Aleš se Sandrou většinou všude objevovali spolu, začalo být brzy patrné, že ti dva spolu chodí, ale oficiálně to přiznali až v druhé polovině roku. Proč to zatajovali, netuším. 

Katka Slabá se o přírodu a ekologii začala zajímat náhodou. Dlouho nevěděla, co by měla a chtěla studovat. Protože milovala koně, rozhodla se nakonec pro přírodovědnou fakultu. A k nám, konkrétně na katedru ekologie, se přihlásila, protože jí z nějakého důvodu připadaly přijímačky nejsnazší. Asi si moc nevěřila, nebo ji zrovna dvakrát nebavilo učení. Rozhodně nebyla největší čtenářka, ani knih ani skript, ještě se tak dokázala doplahočit na přednášku. Výzkum v laborkách ji ale celkem zajímal a bavil.

„Když jsem byla dítě, strašně moc jsem se chtěla změnit a neustále jsem se ptala každýho, kdo mě neviděl třeba dva měsíce, jestli jsem se konečně změnila,“ svěřila se mi, „a teď vidím, jak se příroda neustále proměňuje, všechno je tak krásný a přitom pomíjivý. Jak je celá poskládaná z drobnejch pravidelnejch tvarů, stejně jako jeden člověk je kapkou v oceánu sedmi miliard lidí na naší planetě.“ Oči jí zazářily smutným leskem. A zdánlivě bez souvislosti řekla: „Ale chybí mi koně.“ Vzdychla a snažila se přeskládat si tašku tak, aby se tam vešly všechny papíry a skripta, která jsme dostali ve škole. „Učila jsem se na nich jezdit odmalička. V Praze mít příležitost asi nebudu.“

Ředitelem našeho ústavu byl doktor Cajthaml, sympatický a usměvavý pán s krátkými tmavými vlasy a věčně neoholenou tváří. Kdyby nosil klobouk, mohl připomínat Indiana Jonese, ale on nosil brýle. Jeho přednášky vždy přinášely nějaká překvapení, jelikož rád improvizoval a vyjadřoval se k aktuálním tématům a otázkám. Do naší krajinové posluchárny ve druhém mezipatře zval i dost zajímavých zahraničních hostů. 

„Zase ty přednášky tak nežer,“ říkával mi na chodbě Nástěnkář, nechápal moji horlivost, „stejně z toho polovičku nebudeš vůbec potřebovat. Mammaliologie, batrachologie a herpetologie, ichtyologie… Není důležitá teorie, ale akce. Hele, nechceš jít večer do kina?“

Zvažovala jsem to. Zatím mě do kina ještě nikdo nepozval. Ale přišlo mi to zavazující. Nezdálo se, že mě zve jenom tak.

„Možná příště, tenhle týden toho mám hodně.“

A to byla pravda. V prvním ročníku jsem měla v hlavě pěkný guláš. Přednášky byly sice zajímavé, náš výukový obor je založen na moderních poznatcích světové vědy a na zkušenostech domácí i mezinárodní praxe, ale v mnohých ohledech a detailech dosti depresivní. Kolik živočišných druhů už nenávratně zmizelo z naší planety… Ostatní jsou na pokraji vyhubení. Hmyz ubývá raketovým tempem a přitom, což si nikdo z normálních lidí vůbec neuvědomuje, je pro život na naší planetě naprosto zásadní. Pokud zmizí úplně, postupně vyhyne i všechno ostatní. Různé predikce a scénáře slibovaly nevyhnutelnou záhubu. Wow! Bylo to, jako kdyby se od naší generace očekávalo, že nastoupíme jako záchranné komando a nasadíme své životy pro záchranu lidstva. Čím více jsem se toho dozvídala, tím více jsem se z toho nervovala. Moje myšlenky mi jako nějaký vír tornáda vytahovaly všechnu energii. 

„Jsi citlivý člověk,“ říkal mi Jirka. “Ale v devatenáctém století jsme se taky ve městech dusili smogem a pak někdo vymyslel ústřední topení.”

Bylo jasné, že si musím najít nějaké odreagování, možná nějaký záměr. Chtěla jsem radostně studovat a zatím to vypadalo, že jsem se narodila do světa, který se hroutí jak ve filmu Nekonečný příběh (který jsem jako dítě mohla sledovat jen škvírou mezi prsty), a pokud se brzy něco zásadního nezmění, přijde velká katastrofa. Bránila jsem se těm představám, ale brzy mě úplně pohltily. U Suché dásně už jsem si místo džusu pravidelně dávala svoje malé pivo.

INEX

Když zbyla volná chvíle, zašla jsem na náměstí Republiky do centra pro volný čas, s podivuhodným názvem INEX, kde člověk narazil na zajímavé lidi. INEX je společnost dobrovolných aktivit. Chodili tam mladí nadšenci, kteří chtěli něco dělat, cestovat, pomáhat, hledali smysl života. Asi jako já. Měli tam dvě malé, útulné místnosti, ozdobené rozvěšenými fotografiemi z projektů, které organizovali. Přednášky dobrovolníků, kteří se vrátili z cizích zemí, rozhodně dovedly člověka nadchnout a inspirovat. Ani nevím proč, ale jednou jsem sáhla po letáku o dobrovolnictví v Mexiku. Přemýšlela jsem později o tom, co mě k tomu vedlo, když je to země vzdálená přes půl zeměkoule, ale asi mě jen zaujala krásná fotka moře při západu slunce.

Pak ale, když jsem se do letáku v tramvaji podívala, abych si ukrátila čas, překvapením se mi úplně podlomily nohy. Zasunula jsem se na volnou sedačku a hltavě sála všechny informace. Dobrovolnictví se totiž týkalo ochrany mořských želv. Je to možné? Ze všech možných aktivit, která INEX pořádá, si vylosuji zrovna tuhle? Pak rozum začal pracovat na plné obrátky. Proč by to nebylo možné? Všechno v tvém životě funguje tak, jak má. Vše je propojené a připravené, nemusíš mít starosti.

To byla ta základní životní úvaha, od které se všechno odvíjí – přijde všechno v ten pravý čas, bez ohledu na to, jak se snažíme a jaké chyby děláme? Máme od začátku předurčený smysl našeho bytí? Má každý z nás dané, v jaké oblasti bude lidem a planetě nejvíce prospěšný? Nebo je všechno jenom chaos a záleží na nás, jak dobře si vše uspořádáme a dobudeme, jak ostrými lokty si vymezíme svůj prostor? 

Lidé v mém okolí se podobnými myšlenkami vůbec netrápili. „Dělej něco pořádného,“ řekne babička. „Hlavně potřebuješ práci, kde si tě budou vážit,“ myslí si mamka. „Život je jenom náhoda,“ domnívají se další a ostatní ti tvrdí, že když vyděláš pořádné peníze, můžeš si pak dovolit žít, jak potřebuješ. Teprve až potom, dřív ne! Ale zase na druhou stranu taťka i mamka mi vždycky říkali: „Když se budeš dost snažit, můžeš dělat cokoliv, co si budeš přát.“ Až na to, že tohle úsilí dělat cokoliv naší planetě moc neprospívá. Možná by bylo lepší se tolik nesnažit.

 A babička taky, i ve svém stáří. Stále se pilně učila s počítačem a stále studovala španělštinu. Tak jsem si dělala myšlenky, že s ní o prázdninách do Španělska vyjedu a udělám jí radost. Ale teď jsem tyto altruistické plány vzdala, protože do toho Mexika určitě pojedu. Hleděla jsem okýnkem tramvaje, zatímco projížděla kaňonem činžovních domů, ale já ty domy vůbec nevnímala, moje duše prolétala nad oceánem a kolem bělostného pobřeží jižního cípu Severní Ameriky. V mém mozku se aktivovalo nějaké centrum, které doposud spalo, a teď, jako kdyby mi tam začala blikat červená kontrolka “Jdeme na to!” Myšlenka pomáhat mořským želvám mě úplně nadchla. To byla konkrétní akce, jak říkal Nástěnkář, ne jenom slova, ne jen teorie.

Začala jsem kalkulovat, jestli se mi do prázdnin podaří našetřit potřebné peníze, ale ať jsem to promýšlela tak nebo onak, nevycházelo mi to. Bylo potřeba co nejdříve pořídit letenku, zaplatit registrační poplatek dobrovolnické společnosti a mít k dispozici alespoň 750 dolarů na pobyt. A také to oznámit ve škole. Já si totiž hned tajně a čistě prakticky plánovala, jak mi ta zkušenost pomůže k bakalářské práci. Čím dříve budu vědět, o čem bakalářku napíšu, tím lépe. 

„O mořských želvách?“ zeptal se mě nevěřícně profesor Frous a pak zvolna pokračoval. „Bakalářská práce může být i převážně rešeršní povahy. Ale přeci jen, nechcete si vybrat něco, řekl bych, praktičtějšího?“

„Chci vyjet v létě do Mexika,“ prozradila jsem mu. Pravda, v době, kdy kolem dvaceti miliónů lidí po celém světě zajímala jediná věc, a to protesty proti válce v Iráku, jsem si připadala s tím oznámením trochu nepatřičně. „Běží tam program na ochranu mořských želv. Mohla bych dělat dobrovolnici a nasbírat spoustu dat.“

„To ano, to je výborné, určitě…“ zaváhal profesor a stále se tvářil, jako by o něčem hluboce přemýšlel. „Jenom jsem si myslel, že by vaše téma mohlo být už takovou, řekněme, přípravkou na to, čemu se pak budete věnovat i v budoucnu.“

„Ale chránit mořské želvy je důležité,“ namítla jsem.

„Jistě, chránit všechny živé tvory je důležité. Je ovšem tolik živočichů, které je třeba chránit…“ nedokončil a já stále nevěděla, co tím myslí. Asi mi nechtěl radit. Mrkal na mě a loupal si při tom jablko.

„Nemohu se ale věnovat všem najednou.“

„Ne, to jistě ne,“ usmál se profesor Frous.

„Vás přeci zajímají hlavně vodní ekosystémy, pane profesore.“

„No dobře, a budu rád, když vás také budou zajímat, ale začněte raději něčím, co máme v České republice. Bude to pro vás o dost jednodušší. Myslím to s vámi dobře.“ A pak dodal, stále se tváře pobaveně: „Klidně to může žít pod vodou. Vždyť později, až budete mít zkušenosti, můžete svoji oblast pozornosti rozšířit.“

„Chtěla bych psát o tom, z čeho jsem nejvíc nadšená,“ pronesla jsem opatrně.

„Momentálně jste nadšená. Ale já se na to dívám z dlouhodobého hlediska.“

„No ale mořské želvy potřebují naši pomoc dlouhodobě.“

Najednou se profesor poťouchle usmál: „Poslyšte, Brigito, neviděla jste teď film Hledá se Nemo? Já vím, je to moc krásný film, ale…“

„Ne, to není kvůli filmu.“ No tohle, co si o mně myslí?

„Ale vždyť u nás nemáme moře!“ rozhodil profesor rukama.

Já pohodila rameny a hledala nejvhodnější odpověď. Nic mě nenapadalo, najednou v mé hlavě zela prázdnota.

„Mimochodem, vím, že to není úplně moje věc, ale výlet do Mexika vám platí rodiče?“

„Ne, to ne.“

„A tak máte asi našetřeno dost peněz.“

„Ještě úplně nemám.“

Bylo zvláštní, pomyslela jsem si, jak přesně vytušil nejslabší stránku věci. Opravdu byla ta otázka tak trefná, až jsem ucítila ostré píchnutí u srdce. Najednou jsem znejistěla. Je to profesor, má zkušenosti, ví, jak to chodí. Výzkum je nákladná věc. Aby člověk mohl jít do hloubky, musel by u moře žít. Nenaléhal jen tak pro nic za nic.

Profesor se chvíli přehraboval ve své knihovničce, pak mi vrazil do ruky nějakou knihu v angličtině a řekl: „Tady máte, tohle si přečtěte. Třeba vás to bude zajímat. Člověk nikdy neví.“

Ano, člověk nikdy neví, profesor byl asi zastáncem té teorie chaosu, pohybujeme se uprostřed guláše možností a vařečkou nemíchá žádná inteligence. Já si ale naopak myslela, že je všechno provázané a želvy jsou můj osud. Když jsem se na chodbě pozorněji podívala na obálku, naštvalo mě to, dal mi nějakou knihu o hydrobiologii. Bušila jsem chvíli pěstí do stěny a pak jsem se rozhodla, že mu ukážu, jak si jeho názoru a rad vážím, a tu knihu vážně celou přelouskám. To jsem ale nevěděla, jak těžký to bude úkol. Výzva, výzva, je to jenom další výzva, říkala jsem si. Text obsahoval samozřejmě spoustu odborných anglických slov, která jsem neznala, takže mi to trvalo víc jak měsíc intenzivní práce, než jsem se prokousala až na konec, a u každé druhé či třetí věty jsem musela listovat ve slovníku. Sto patnáct stran těžké dřiny. Ještě že tam byly i obrázky.

„Zajímavá kniha, hlavně ta pátá kapitola,“ řekla jsem profesorovi s šibalským úsměvem, jaký mívají malé děti, „ale já bych se přeci jen raději věnovala želvám. Rozhodně do toho Mexika pojedu.“

„Tvrdohlavá dívka,“ povzdechl si profesor, ale pak se pousmál, „to se mi líbí. Rozhodně budu rád, když nám tady potom uděláte malou přednášku.“ 

 Na naší škole byli tací, kteří zkoumali zadní nohu nějakého brouka a hodlali tomu věnovat klidně i deset let, ale podobná práce pro člověka mého založení postrádala smysl. I přes množství exkurzí a pokusů a pozorování v laboratořích se naše studium převážně zaměřovalo na biflování informací, porovnávání, statistiky. Tantalova muka! Pro mě, praktického pozorovatele, to bylo dost náročné, alespoň ten první rok, než jsem si zvykla. Z toho neustálého přemýšlení, čtení a opakování mi hučelo v hlavě jako v úlu, a to jsem byla zdatný čtenář. Já bych daleko raději šla na silnici odnést na druhou stranu přecházející skupinu žab, než abych zkoumala jejich nohu. Proč je veliká tak, jak je, jaký vliv to má na její funkci a jestli, kdyby byla o něco větší, by to způsobilo nějakou zásadní změnu v chování žáby. No, nepřipadá vám to také legrační?

„Jistěže je to důležitý,“ řekl mi Aleš, „nemůžeš chránit něco, co důkladně neznáš.“

Jenže já v jeho výroku náhle zahlédla samu sebe, jak celý život pořád jenom čtu a čtu a nic nedělám. „Ale mě to rozčiluje. Než to všechno vyzkoumáme, tak ohrožená zvířata vyhynou.“

„Bože, nebuď z toho tak dychtivě nervózní,“ prohodil Jirka a Lucie z formulace té věty dostala štkavý záchvat smíchu.

Opravdu jsem si najednou uvědomila, jak mnou třese určitá nervozita. Zatrnulo mi. Nepřeháním to? Kde se to ve mně bere? Cítím jakýsi přetlak. Opravdu, já se tady snažím zachraňovat svět a to jsem teprve v prváku. Máme za sebou jeden semestr výuky. Dost na to, abych si dokázala představit, jak asi bude probíhat těch dalších pět semestrů bakalářského studia. Přednášky, semináře, laboratorní cvičení, sem tam nějaká exkurze.

Opravdu nejsem flegmatik, nejsem rozvážný diplomat. Znervózňují mě věci, kterým dávám velkou důležitost a které nefungují, jak mají a hned jsem pak dychtivá po jejich nápravě. Ale bylo by fajn naučit se trochu té diplomacie. Čistě kvůli rovnováze. Rovnováha ekosystémů… jsem taky takový ekosystém. A možná mi k rovnováze pomáhala Katka Slabá.

Ona milovala hudbu a ráda se bavila, takže jsme spolu několikrát šly do klubu. Byla jsem ráda, že se mohu trochu odreagovat a poznat město a lidi a možná se seznámím i s nějakými těmi Pražáky. To byla samozřejmě úsměvná myšlenka. Chtěla jsem zkrátka poznat i jiné lidi než jen z naší školy. Ono se to nezdá, vážení přátelé, ale mluvit stále o ekologii je nesmírně vyčerpávající. 

„Do poloviny dubna se mají odevzdat závazné přihlášky na workcampy v zahraničí. Pokud jsem chtěla jet do Mexika dobrovolničit a pomáhat na pláži se želvami, musím si rychle zajistit nějakou práci. A to navíc takovou, kterou bych mohla dělat při studiu, a nejlépe tu, která by mi dávala smysl. Chápej, rozhodně nepůjdu kmitat někam do McDonalda. Ani kdyby mi někdo řekl, že je to výzva,“ vykládala jsem celou cestu v tramvaji.

„To je jasný, leda že bys tam chtěla provádět nějakou sabotážní činnost, co? Hele, možná to není špatnej nápad,“ perlila Katka.

„Nech toho.“

Vagon na Národní třídě je dost komorní klub na to, abych se tam cítila dobře, a vystupují tam kapely různých žánrů. Asi při druhé nebo třetí návštěvě jsem si šla na bar objednat pití a u pultu stál Honza. Jeho světlé vlasy, kdysi až na ramena, byly nakrátko střižené a na nose měl brýle. Lehké čtverhranné s poloviční nenápadnou obroučkou. V první chvíli jsem ho ani nepoznala.

„No né, co tady děláš?“ rozzářil se.

Přistoupila jsem blíž. „Ptáš se mě, jako kdybys sem chodil denně.“

„To ne, jsem tu náhodou. Hraje moje oblíbená kapela.“

„Aha. Ani jsem nevěděla, že Krausberry je tvoje oblíbená kapela.“

Jenom se zašklebil, opřel se ležérně o pult a řekl: „Vůbec jsi se nezměnila.“

„Proč bych se měla měnit? Mluvíš, jako bychom se neviděli deset let.“

„To je pravda,“ připustil a pak se mě zeptal, jestli mi může koupit něco k pití.

Ale jo, vypadalo to, že z toho nečekaného setkání moje srdce nedostane infarkt a tak jsem souhlasila a vzala ho pak k nám ke stolu. Katce připadal sympatický, prohlížela si ho zálibně, a já byla ráda, že nebyla narušena naše uvolněná atmosféra.

Honza mi řekl, že v Praze studuje na filozofické škole, že ho moc mrzí ten výlet do Itálie, že dospěl, že je Praha nádherná, že mi to moc sluší a jestli nám může koupit další dvojku vína. Já mu zase na oplátku vyprávěla o naší škole, o tom, že bydlím u babičky, že hledám nějakou brigádu a že tolik vína nepiju, ať mi raději přinese džus. Honza potom kreativně vymýšlel, co všechno bych mohla dělat, a s přibývající družností měl stále bystřejší a vtipnější jazyk. Byl to vcelku příjemný večer a před půlnocí jsme se rozešli na poslední denní tramvaje. 

Podobné večery mi pomáhaly pročistit si hlavu. Ráno, které je moudřejší večera, mi jasně ukázalo, že mi Honzovy kreativní nápady nijak nepomohou, protože to byly nadsazené a nerealizovatelné výmysly, a už jsem opět řešila peníze.

„Nevíš o nějaké brigádě?“ zeptala jsem se Pavla Hajmla.

„No, to nevím, ale sehnat něco v Praze nebude problém. To u nás v Bozaku…“ A jéje, tahle debata se protáhne! O Boskovicích Pavel vykládal už asi po padesáté a já měla dojem, že tomu městu nadává. Nástěnkář se tam narodil, ale ve třinácti letech se jeho rodiče přestěhovali za prací do Brna. „… v Bozaku chcípnul pes, tady v Praze je spousta příležitostí a pořád se tady něco děje. Včera jsem byl na skvělý výstavě. Masaru Emoto nafotil zmrazený kapky vody…“

„Ano, to znám, je to fantastický, že?“

„Naprosto úžasný, zkoušel jsem to hned doma taky, ale nefungovalo mi to. Nevím, jak to dělal.“ Pak se odmlčel, strčil si ruce do kapes a opřel se o zeď.

„Máš sourozence?“ zeptala jsem se ho, protože jsme sami dva čekali na chodbě školy. Ostatní se ještě zdrželi v laboratoři.

„Ale ano, mám,“ odvětil poměrně záhadně a zachmuřil se.

„Já mám bratra…“ naťukla jsem.

„Já mám taky bratra, ale vůbec spolu nemluvíme. Už deset let.“

„Vážně? Co jste si udělali?“ Zeptala jsem se jen tak, abych rozproudila řeč. Nečekala jsem, že má Pavel napjaté rodinné poměry.

Vyprávěl mi, že bratr je starší o pět let, a když se narodil on, tak bratr začal žárlit, hlavně proto, že Pavel hodně marodil, takže mu rodiče věnovali velkou pozornost a péči. „A v něm to nějak zůstalo, nebo co,“ pokrčil rameny.

„Musíte si to vyříkat…“

„Prosím tě, zkoušel jsem to mockrát, nechce nic slyšet. Čím víc mluvíš, tím je to horší. On je cholerik a má jiný priority a já miluju život, rozumíš? A vadí mně, když planetu někdo ničí. Ale my jim ukážeme, že si tady nemůžou dělat, co chtěj,” zaťal ruku v pěst.

“To jo, ale vztahy jsou taky důležitý, obzvlášť v rodině.”

“Fakt to nemá cenu. Ani se mi nechce jezdit domů, takže zůstávám v Praze i na víkendy. Co ty děláš tenhle víkend?“ zeptal se se zvláštním zájmem.

Na konci chodby se objevila Veronika a za ní i Aleš Rybák. Nesli nějakou krabici.

„O víkendu, já…“ Ale už jsem nedopověděla.

Aleš se svalil vedle mě na lavici i s nákladem. Veronika nám zamávala a spěchala rovnou na toaletu.

„Co je uvnitř?“ zeptal se Pavel.

„Křeček,“ odpověděl Aleš. „Verča si pořídila křečka.“ Pak se k nám trochu naklonil a rozšafně dodal: „Respektive, Kuba jí ho pořídil.“

Teprve teď jsem si všimla, že v krabici jsou malé dírky. Odklopili jsme víko. Na vrstvě pilin tam dřepěl křeček a oslněn náhlým světlem na nás ustrašeně hleděl. Pak se odběhl schovat do kouta, ale stále na nás kulil jedno černé korálkové oko.

Veronika dorazila ze záchodu a už zdálky hlásila: „Už dlouho jsem si přála nějaké zvířátko. Je mi doma po večerech smutno.“

„Vždyť máš nás,“ podotkl Pavel, ale nezdálo se, že by někdo pochopil, co tím chce říct.

„To ti ho donesl Kuba?“ zeptala jsem se.

„Jo, on věděl, že si přeju nějaké morče, myš, nebo tak něco. Křeček je nejlepší. Je tak roztomilý a má tak rozkošné tvářičky.“

Dívala jsem se na Veroniku, jak šišlá a oči jí vlhnou, a najednou mě napadlo, jestli vypadám jako ona, když mluvím o želvách. Připadala mi legrační, když křečka vytáhla z krabice, hladila ho a mluvila něžně o jeho prdýlce. Pak se jala vysvětlovat, jak mu to doma zařídí, a opět to působilo spíše tak, jako když zařizuje dětský pokojíček – věděla přesně, kolik věcí se musí nakoupit, jakou budou mít barvu a jak budou rozmístěny. A já se od té doby snažila o želvách mluvit co nejméně a hlavně co nejnormálněji, abych nevypadala jako úplný blázen. 

Brigáda

Telefonoval mi Honza. Ptal se, jestli bych si nechtěla jít v sobotu někam sednout, prý že když teď oba studujeme v Praze, mohli bychom se občas vidět. Řekla jsem mu, že jsme se viděli minulý týden, a on na to odpověděl otázkou, jestli tedy potřebuji více času. Odvětila jsem, že stejně tento víkend nemůžu, protože jedu do Mělníka, jelikož maminka slaví narozeniny. Začal se omlouvat, že na to zapomněl. 

„Neomlouvej se,“ reagovala jsem, „nikdy jsem ti neřekla, kdy má moje maminka narozeniny. Nemohl jsi to vědět.“

„Já jsem ale popleta,“ plácal do telefonu, „skutečně jsem to nemohl vědět. Ale mohl jsem se více zajímat o tvoji rodinu.“

Neměla jsem moc náladu s ním rozebírat náš uplynulý vztah, tak jsem jen prohodila: „Co bylo, bylo.“

„To ano, musíme se spíše zaměřit na budoucnost,“ řekl, „já jsem teď jiný člověk.“

„Skutečně?“ to sebevědomé prohlášení mě překvapilo. „A v čem?“

„No, tak… to se nedá popsat jedním slovem. Pracuji na sobě. Jde o to, že má člověk v hlavě naučené programy, které musí nahlídnout. Devadesát procent toho, co děláme, řídí naše nevědomí.“ A zrovna, když mě začalo trochu zajímat, co se mu podařilo nahlídnout, změnil tón hlasu, zřejmě to chtěl odlehčit. „A co ty? Je z tebe ještě větší milovnice zvířat?“

Myslel to zřejmě jako vtip, ale u Honzy jsem si tím nebyla jistá. „Říkala jsem ti, že bych chtěla jet do Mexika pomáhat mořským želvám.“

„Ano, vzpomínám si. Ještě že nechceš třeba na Filipíny, tam se teď bude bojovat jako v Iráku.“

Moc jsem nechápala, proč o tom mluví, tak jsem jen pokračovala ve své promluvě: „Už si jenom vydělat na letenku a letím tam.“

„Půjčím ti,“ nabídl se ochotně.

Zaváhala jsem. Bylo to příliš náhlé a příliš… zavazující. Najednou mě přepadla nejistota, jestli Honza svým překvapivým zájmem něco nesleduje. Já nehodlala nic měnit. Okamžitě jsem si ale vynadala za svoji podezřívavost. Nesmím být hned ze všeho tak nervózní. Nech věci plynout, život ti nabízí možnosti. Zatím jsem svému bývalému příteli jenom poděkovala, neřekla ani ano, ani ne a pod záminkou, že se mi na plotně pálí jídlo, jsem telefonát co nejdříve ukončila.

Protože byl teplý začátek jara, uspořádala se maminčina velká oslava u nás na zahradě. Příbuzenstvo vidím ráda, ale co se týče hromadných rodinných sešlostí, ty nemám zrovna v oblibě, připadám si ztracená mezi tou spoustou lidí, kteří se do jednoho usmívají a to samé očekávají od vás. Ukusují chlebíčky a postupně se všichni zeptají, jak se mám a co je nového v Praze, jak mi jde škola (přesně v tomto pořadí). Dohromady vytváří intenzivní šrumot jako včely v úle. Vypouštět fráze z úst není moje hobby. Navíc na těchto oslavách panuje přesvědčení, že atmosféra se musí zahustit hlučnou hudební produkcí, aby se všichni dobře bavili, což vede k tomu, že spolu lidé rozmlouvají ještě více nahlas. Tyto akce pro mě nejsou ani lákavou příležitostí ukázat nové šaty, jelikož já chodím pořád v tom samém. Více mi vyhovuje malá uzavřená skupinka, kde si mohou všichni navzájem povídat a to povídání není jen společenské švitoření.

Maminka se tvářila uhoněně, tak jsem se jí snažila co nejvíce pomáhat, protože absolutně nechcete, aby si oslavenec oslavu neužíval. Ovšem moje maminka je ten typ člověka, kterému podobná služba vlasti vyhovuje, takže moje snaha ničemu nepomohla. Pouze se mi podařilo rozbít dva talíře, když jsem v přeplněné kuchyni vrazila do odkapávače.

Na to mi mamka řekla: „Nemotej se tady!“ a já se šla uklidit někam na zahradu.

Sedla jsem si na kraj betonového poklopu studny a přemýšlela, jestli budu pokračovat v držení diety, nebo se dnes pustím ze řetězu. Z hloučku postarších dam ze sousedství se oddělila Eliška Pálová a sedla si ke mně. Měla načesané na blond odbarvené vlasy, výraznou rtěnku, krásné modré stíny očí a oblečena byla v barevných volných šatech, které zvýrazňovaly ženské přednosti. Skoro by se dalo říci, že my dvě jsme byly svým outfitem v příkrém kontrastu. Já nenalíčená, vlasy rozpuštěné, volné tričko, vytahané domácí kalhoty.

„Slyšela jsem, že jsi v Praze na vysoké,“ zahlásila na uvítanou, protože jsme se tak čtyři pět let neviděly.

„Ano, na přírodovědecké fakultě. Jsem ohromně spokojená. I když některé přednášky jsou hrozné.“

Eliška se chytila za srdce, jako kdyby ji to opravdu zasáhlo, a jako herečka jihoamerické telenovely deklamovala: „Hrozné? Vážně? V jakém smyslu?“

Musela jsem se smát jejímu nehranému zděšení a přitom se pokoušela výrok uvést na správnou míru. „Přednášky jsou dobré, kvalitní, ale dozvídám se na nich, jak je naše planeta v hrozném stavu, a to mě děsí. Někdy kvůli tomu v noci nemůžu spát.“ Normálně svými pocity nikoho nezatěžuji, ale teď by se mi udělalo líp, kdybych mohla do něčeho pořádně bouchnout a vykřičet všechno do světa.

„Zlatíčko, to chápu. Byla jsi vždycky tak citlivá. Ale pozitivní přeci je, že se s tím snažíme něco dělat.“

„To snad ano, ale… jenom pár lidí.“

„Nikdy to nesmíme vzdát, říkává můj muž. Nic netrvá věčně, ani to špatné.“

Matně jsem si vzpomněla, jak se máma jednou zmínila o tom, že se Eliška Pálová vdala. Ale říkala mi to o vánocích a nějak jsem tu informaci vytěsnila z hlavy. Snažila jsem se tvářit, jako že to pro mě není překvapení. „A kdo je vlastně tvůj muž?“ zeptala jsem se opatrně.

„Králík.“

„Cože?“

„Petr Králík, před rokem se stal ředitelem pražské ZOO.“

„Opravdu?“ vytřeštila jsem oči v nepředstíraném úžasu.

„Takže když můj Petr Králík řekne, že se to nikdy nesmí vzdát, tak už to něco znamená,“ pomrkávala na mě.

„To ano. Určitě má přehled.“

„Když jsi teď v té Praze, mohli bychom se někdy navštívit. Já si tam plánuji otevřít obchůdek.“

„No to je báječné.“ Já ale pořád musela myslet na tu ZOO. „V létě bych se chtěla podívat do Mexika.“

„To je skvělé, určitě jeď. Petr také ohromně rád cestuje a Mexiko si chválí.“

„Chtěla bych se tam zapojit do dobrovolnického projektu na ochranu mořských želv.“

„Já si pamatuju, jak sis už v pěti letech na tátovi vyprosila želvu. Nedala jsi mu pokoj, dokud ti ji nekoupil.“

„To mi bylo šest.“

„No vždyť to je jedno. Nebo jednou, jak jsi k nám přiběhla a vykládala, jak bys nám chtěla dojít na nákup.“

Rychle jsem odehnala vzpomínky, protože mi ta situace teď s odstupem času připadala nesmírně trapná, a rozhodla se raději kout železo, dokud bylo žhavé. „Říkala jsem si, že abych mohla jet do toho Mexika, měla bych si najít nějakou brigádu.“

„No vždyť…“ chytila se toho Eliška. „Hele, třeba bys mohla dělat v ZOO. To je výborný nápad, zeptám se Králíka.“

„Vážně? To bys byla moc hodná.“

„V ZOO, to by bylo přeci něco pro tebe.“

„Taky mě to napadlo.“ Snažila jsem se, aby to znělo obyčejně.

„A už jsi to řekla vašim? To o tom Mexiku?“

„Ještě ne. Mám trochu obavy.“

„Tak to udělej. Klidně můžeš říct, že ti s tou brigádou pomůžu, protože já to určitě udělám.“ Zvedla se energicky jako kapitán pirátské lodi, kterému právě došlo, kde je ukrytý poklad. „A teď mě omluv, paní Bláhová odchází, musím jí ještě něco říct…“

Měla pravdu, rodičům už bych to měla říct. Jejich podporu budu potřebovat. Vyčkala jsem takticky na konec oslavy, kdy energie zvolnila, hosté i mamka se unavili a všichni plně nasyceni přemístili svoji energii do žaludků a odpočívali se založenýma rukama. Když se řeč točila okolo politiky, ještě jsem mlčela, ale když se téma přehouplo ke sportu, který moji maminku moc nezajímal, hned jsem ji polohlasně seznámila se svým plánem.

„Co sis to zas vymyslela?“ zalomila máma ruce, zděšení v jejích očích bylo skutečné. Upoutala tím pozornost většiny hostů. Chvíli jsem skutečně přemýšlela o tom, že ten nápad okamžitě popřu.

„Každý rok tam jezdí spousta dobrovolníků…“ zkusila jsem to ještě.

„Ale Mexiko? Taková nebezpečná země!“

„A dálka,“ přidal se tatínek, „kolik tam bude stát letenka?“

„Ale copak letenka,“ nedala se přerušit máma, „ale ti Mexičani. Vždyť tam mají různý gangy. A mafii a drogy a prostituci.“

„No já pochybuju, že by zrovna v tom centru na záchranu mořských želv…“ snažil se mě podpořit brácha.

„A špínu…“ Máma hartusila a nenechala si od nikoho nic vymluvit: „Já tě nikam nepustím.“

Příbuzenstvo se rozdělilo na dva tábory, ale nestejně veliké, protože většina rodiny do dalekých zemí nikdy necestovala a bylo pro ně pohodlnější souhlasit s mámou. Táta zůstal někde napůl a brácha hlasoval pro mě. Nicméně tato první bitva s celým rozsáhlým příbuzenstvem za zády vypadala prohraně.

„Nebyl dobrý nápad to probírat na rodinné oslavě,“ řekl mi později brácha a já s ním musela souhlasit.

„Udělala jsem to jen proto, abych to měla co nejdříve za sebou.“

„Tys nikdy neuměla být taktická,“ připomněl mi a to zafungovalo jak rána kladivem.

Moje sebevědomí dostávalo poslední dobou zabíračku. Patří tohle k hledání své životní cesty?

ZOO

Eliška Pálová, vlastně už Králíková, splnila svůj slib a opravdu mi domluvila brigádu v pražské zoologické zahradě, z čehož jsem doma skákala do stropu, obrazně řečeno (ve skutečnosti to bylo něco jako záchvat padoucnice). S vidinou pracovní perspektivy jsem si okamžitě poslala přes INEX přihlášku, aby se mohla zarezervovat letenka do Mexika. 

Dělala jsem průvodce návštěvníkům, hlavně dětským skupinám, kdy v komentované prohlídce měli naplánováno deset hlavních zastávek po areálu ZOO. S dětmi jsem pracovala poprvé a ukázalo se, jak je náročné udržet jejich pozornost. Hned se vrhali k plotu nebo ke kleci a moji promluvu vůbec nevnímaly, přestože jsem měla k dispozici malý mikrofon na drátku u pusy a zesilovací zařízení. 

Mojí nejoblíbenější zastávkou se stali outloni. Jejich hustá srst a obrovské kulaté udivené oči z nich činily tvory, které si nejeden návštěvník chtěl pomazlit. Pohybují se zvláštním ladným vlnitým pohybem. Patří mezi poloopice, takže jsou nám něčím velmi blízcí. Ve volné přírodě se vyskytují hlavně v Indonésii, Malajsii a Thajsku. 

„Mají ale hodně ostré zuby a v podpaží dokonce jedovaté žlázy,“ říkala jsem dětem, když radostně poskakovaly a sápaly se na pletivo klece, „nejsou to žádní plyšáci.“

Ale zdálo se, že děti tomu odmítají věřit. „Jé, jsou tak roztomilí. Jednoho bych chtěla domů. Spal by se mnou v posteli.“

„To by ale nešlo,“ vysvětlovala jsem pokaždé trpělivě, „outloni spí ve dne a aktivní jsou v noci, když vy spíte, takže byste si je moc neužili. Proto je máme tady v noční expozici.“

Outloni spí v typické poloze, kdy mají hlavu schoulenou do klubíčka mezi stehny, což nám připomíná roztomilá koťátka. Tváře dětí se vždy rázem změní dojetím. A já se také rozněžním, když vidím ty děti, jak si prohlížejí outloně. 

Práci pro děti jsem si zamilovala. Kolik radosti mají ze zvířátek! Ony budou také chtít žít na této planetě v radosti a porozumění. Už to nebudou lovci a bojovníci. Nebude se jim líbit, že se z planety stává skládka. Bože, jak rychle k tomu došlo? Trvalo to padesát sedmdesát let? To, co se naučí teď, pomůže změnit jejich chování do budoucna. Jestli někdo může doopravdy pohnout s tímto světem, tak to nejsem já, není to ani můj tatínek nebo maminka, kteří mají už své zaběhnuté životy a stálé představy o světě, ale jsou to děti. Byť to může znít jako fráze, já to popisuji hlavně proto, že jsem si to při setkáváních s nimi začala skutečně uvědomovat. 

Viděla jsem, jako mohu ovlivňovat jejich způsob uvažování a chování. Dalo se vnímat, jak se při setkání s živými zvířaty zjemní, zkrásní a projede jimi radost, jak při mých vhodně zvolených poznámkách zaměří pozornost požadovaným směrem. Některé měly v sobě agresivitu, která se projevuje ceněním zubů, ale většina z nich by nikdy nechtěla, abychom jakýmkoliv živým tvorům na této planetě ubližovali, a některým bylo dokonce tak líto zvířat zavřených v ohradách a klecích, že jim tekly slzy z očí. Možná jsem to takhle všechno jen chtěla vidět, omámena pachem kobylinců, kakofonií skřeků a příliš silným kafem, který mi vařila kolegyně. Každopádně mi tohle období přineslo dost důležitou vzpruhu. 

Dny ve škole byly rušné, jak provoz na dálnici, bylo potřeba rychle pohnout s některými projekty, aby se vše stihlo do konce semestru. Březen skončil a venku vládlo opravdu aprílové počasí. Po třech dnech, kdy padal sníh v podobě malých krupiček, se teplota konečně vyšplhala na příjemných osmnáct stupňů. 

„Dnes tedy můžete jít se mnou,“ vykládala jsem Jirkovi a Katce, „všechno je domluvený a potvrzený.“ Chystali jsme se společně do ZOO, protože jsem dojednala, že bych mohla jednoho dva spolužáky někdy přivést s sebou, aby nahlédli do zákulisí péče o zvířata.

„Pojďte si rychle koupit něco do bufetu, než začne další přednáška, nebo umřu,“ prohlásila Katka, a tak jsme se přesunuli o dvě patra níž.

Postávali jsme před bufetem na chodbě u okna, ukusovali bagety a Sandra si fotila pavučinu roztaženou v rohu okna. Vedle na lavici seděl Nástěnkář a četl si časopis Respekt. Venku nádherně zářilo jarní slunce a my trávili celý den ve škole na přednáškách. Najednou se mi zazdálo, jako by se venku na chodníku mihla známá postava. Že by to byl… ale ne, jenom někdo podobný. 

Ale když jsem s Katkou a Jirkou Hybnerem vycházela ze školy, přecházel zrovna přes ulici. Honza. Bylo brzy po třetí hodině, odešli jsme dříve, abych stihla odpolední směnu. Tak je to opravdu on. Zamířil přímo k nám.

„Byl jsem tady na policii, neuvěříš, co se mi stalo,“ vykládal. „Ukradli mi doklady. A víš, co ten policajt řekl? Co my s tím? řekl. Povídám mu, že jsem to přišel jenom nahlásit, protože je mi jasné, že pachatele nenajdou.“

„A to ti je ukradli na ulici?“

„Ne, v kavárně, šel jsem tady kousek za rohem do kavárny dát si k obědu něco k jídlu…“

„To máš sem z Filozofické fakulty trochu daleko.“

„No, já tady měl nějakou práci, tady v ulici je jeden obchod, kde…“

„Dobře, Honzo, omlouvám se, my jdeme trochu pozdě. Musíme do práce, víš?“

„Aha, jo tak, nezlob se.“ A když už jsme odcházeli, dodal: „Zavolám ti.“

„Kdo to byl?“ chtěli vědět kamarádi.

„Můj bývalý přítel.“

„A neobtěžuje tě?“ zeptala se Katka.

Její otázka mě překvapila. „Proč si to myslíš?“

„Já nevím, působil tak. Byl takový… nátlakový.“

„Asi ho rozhodilo, že mu ukradli doklady.“

„Jo, asi.“

„Mně nepřišel moc rozhozený,“ soudil Jirka, „usmíval se od ucha k uchu. To já kdybych přišel o doklady… nosím je v peněžence, takže tam mám ještě kreditku a tramvajenku…“

„Tak třeba přišel jenom o občanku,“ ušklíbla se Katka. „To je stejně hloupost nosit všechno pohromadě, to asi děláš jenom ty.“

„Nedělám, dělá to spousta lidí.“

„Jestli vás to tak zajímá,“ přerušila jsem je, a hlavně jsem doufala, že se přestanou dohadovat, „tak já se ho příště zeptám.“

„Takže se stýkáte? Míváš randíčka s bývalým přítelem?“ zajímal se Jirka a významně u toho pozdvihoval obočí, jako kdyby tím chtěl naznačit: bacha na to, já tohle znám, nedělá to dobrotu.

„Nestýkáme, byla to náhoda.“

Mezitím jsme došli na tramvajovou zastávku. Naproti na rohu byla policejní služebna. Dívala jsem se do jejích oken a zachmuřeně přemýšlela, jestli by byl Honza schopný si svoji historku vymyslet. Poznámky spolužáků mě nahlodaly. Nakonec jsem tuto teorii zaplašila jako příliš podivnou smyšlenku. Honza určitě neměl potřebu takhle bláznit. 

Jenomže jsem se mýlila. Další podobné setkání mělo brzy následovat. Ten den na mne už padla pořádná únava, protože v ZOO je člověk pořád na nohou a já jsem kromě průvodcování pomáhala také s úklidem. Práce je náročná i psychicky, jelikož někteří návštěvníci jsou neuvěřitelně neohleduplní a musíte je neustále napomínat. Jsou dny, kdy si připadám více jako policajt než průvodce. U goril je nebezpečné pořizovat si selfíčka a fotit. Gorilí samec Richard nesnáší foťáky a už jednou zlostí rozbil sklo. Ale návštěvníci tomu, zdá se, odmítají věřit. 

Navíc jsem se v noci moc nevyspala. V jednu hodinu po půlnoci mě vzbudila babička, která upadla, když šla na záchod. Bylo poměrně náročné ji dostat zpět na nohy a do postele. Představovala jsem si, co se všechno může stát, zatímco jsem celý den ve škole a v práci. Puštěný plyn na sporáku, zvonící podvodníci u dveří, kteří se snaží obalamutit důchodce, nebo zapomenuté klíče v zámku, když odejde na nákup.

A tenhle den na mě čekal u východu ze ZOO Honza. Musel tu stepovat už hodinu a půl, protože o tolik se dnes moje normální pracovní doba protáhla. Navíc, jak vlastně zjistil všechny informace o tom, kde pracuji a v kolik končím? 

„Ahoj, vím, že máš hodně práce a studia, tak jsem ti přišel naproti.“

„No, to jsi hodný,“ odvětila jsem chladným tónem a otírala si kapesníkem šmouhu na rameni.

„Doufám, že ti to nevadí.“

„Proč za mnou chodíš?“

Nevěděl, co říct, jen se rozpačitě usmíval.

„Myslíš si, že to není nápadné, jak na mě čekáš před školou nebo tady?“

„Já ale opravdu…“

Nenechala jsem se přerušit, ta energie zlosti a vyčerpání chtěla ven. „Bude nejlepší, když se nebudeme stýkat. Opravdu si myslím, že to bude užitečné pro nás pro oba. Já navíc zrovna dneska nemám nejlepší den.“

„Nemusíš být snad tak krutá…“

„Krutá? Co to říkáš? Na koho já jsem krutá? To už snad opravdu přeháníš. Říkám ti tady, jak je mi nepříjemné, když mě pronásleduješ. Potkali jsme se v klubu, mohli jsme jít jednou někam na kafe, ale nechci, abys na mě každý týden někde čekal nebo mi telefonoval, jestli se uvidíme. Rozumíš tomu?“

„Jo, jistě… já jen, že… podle mě to zbytečně přeháníš. Nikdo tě nepronásleduje. Jenom… teď když oba studujeme v Praze…“

„Tak to jsem ráda, že jsme se domluvili,“ bouchla jsem ho do hrudníku. „Praha je dost veliká na to, aby sis tady našel někoho jiného.“ Pokračovala jsem v chůzi na autobus a doufala, že pojede velmi brzy. Honza mě několika rychlými kroky dohonil. Očekávala jsem to, samec pronásledoval svoji kořist. Čím více dokázal zazářit inteligentními postřehy jako humanista a filozof, tím více se zdálo, že mu chybí pochopení pro vztahové záležitosti. No jo, všechno musí být v rovnováze! Prohlásil, že mě jenom naposledy doprovodí, protože stejně máme společnou cestu na nádraží Holešovice. Absolvovala jsem tedy útrpnou jízdu autobusem, kdy jsem se ze všech sil snažila chovat normálně a držet své emoce na uzdě. Honza se snažil vymýšlet nějakou konverzaci, ale já reagovala maximálně jednoslovně.

Katka celou záležitost později okomentovala s pohrdlivým mávnutím ruky. Prý je to ubožák, a ona za svůj život potkala taky jednoho takového bačkoru, který byl ještě ubožejší, protože před ní klečel a prosil jí se slzami v očích, aby se k němu vrátila, z čehož se jí udělalo fyzicky tak špatně, že musela běžet na záchod se vyzvracet. Mám tedy být ráda, když to proběhlo bez větších komických výstupů. Nedalo se úplně říci, že by mi její názor zvedl náladu, ale alespoň jsem se mohla svěřit někomu, kdo mi rozumí.

V INEXu se mi podařilo vyřídit všechny potřebné formality a rodiče mi půjčili zbytek peněz na letenku, protože jsem nemohla čekat, až si nastřádám celou částku z peněz za brigádu. Pochopila jsem díky tomu, že navzdory obavám a prohlášením, jak je Mexiko nebezpečné, hodlají mě v mých plánech podporovat. Mí zlatí rodiče! Možná jsou i trochu pyšní na to, že si jdu za svým cílem. 

Maminka občas prohodí: „Ty víš, co děláš.“ A já teď rozumím tomu, jak to myslí. Věří mi, i když má obavy. Každá mamka má obavy.

Kámošům jsem zatím o svých plánech neřekla, protože když něco není jisté, zmítám se v pověrčivé obavě, že to zakřiknu. Raději si držím plány a sny pod pokličkou svého srdce a vylezu s tím na světlo teprve, až když všechno klapne. Takže jednoho dne, když už přišla do emailu potvrzená rezervace, nastala vhodná chvíle. 

„Mě láká Afrika,“ reagoval na to Aleš Rybák a tvářil se jako Livingstone, který si musí posunout klobouk více do čela, aby ho neoslňovalo prudké rovníkové slunce. Byl v tom výrazu tak dobrý, až jsme se všichni rozesmáli.

Ostatní spolužáci povzbudivě bručeli, že mi to přejí. 

Zmínila jsem se i o profesoru Frousovi a jak si neodpustil škádlící poznámku, jestli mě inspiroval film Hledá se Nemo.

„No jó, já ho chápu,“ ušklíbl se Jirka Hybner. „My Češi jsme takoví usedlí tady v té naší kotlině. Takže když se chceš něčemu do hloubky věnovat, nedává moc smysl vybrat si zvíře, které nemůžeš mít ani doma v akvárku.“

„A jaký smysl má zkoumat, co za zvláštní výrůstek má jistý druh žáby, který se vyskytuje jenom v jižních Čechách?“ nadhodila jsem.

„To není to samý. Zkoumáme přírodu, v který žijeme.“

„Chápu,“ řekla jsem mu na to, „ale kdo určuje ty hranice? Celá naše planeta je příroda, v který žijeme.“

„Jestli hledáš svoji specializaci, nemusíš mít hned něco exotickýho.“

„Ale jak je možný, že mě fascinují už odmala zvířata s domečkem? Mně to přijde zajímavý. Jako malá jsem sbírala plné kapsy hlemýžďů, a když jsem pak ve zverimexu uviděla želvu, tak jsem zůstala u jejího terárka úplně jak u vytržení. Já myslím, že náhody neexistují. Jsou věci, pro které se nerozhoduju, ale prostě je mám dělat.“

„Jo, já jsem zase jako malej zavíral pavouky do krabiček a mučil jsem je… teda pozoroval jsem, kolik vydrží, a teď zkoumám lesní mravence,“ svěřil se Jirka Hybner. „Dokonce jsem napsal – už v osmi letech – poutavej příběh o tom, jak se mladej kluk rozhodne zachránit umírajícího pavouka a vyrobí pro něj speciální miniaturní kyslíkovou bombu. To abyste si nemysleli, že jsem je neměl rád.“ 

„Já chápu, že jsou pro tebe zajímaví mravenci, ale těm nehrozí vyhynutí…“ začala jsem, ale pro Jirku to byl jen odrazový můstek pro jeho nadšení z vlastního výzkumu.

„Jako, hele, mravenci jsou extrémně důležití. My si to ani neuvědomujeme, ale oni například dost efektivně a dobře likvidujou spoustu škůdců. A teď si vemte, jak vypadají naše lesy. To je jenom tím, že se o mravencích málo mluví.“

„Jo, naposled o nich pořádně mluvil Ondřej Sekora, viď?“ zamrkala na něj Sandra a od té chvíle se debata zvrhla úplně jiným směrem.

Ale Jirka to nemyslel nijak vážně. Nakonec pokýval hlavou a řekl: „Přesně tak, biologie se musí vnímat globálně. Člověk si nemůže jen hrabat na svém malém písečku v pupku Evropy a myslet si, jak je to důležité. Já Brigitku obdivuju! A proto jí dnes připíjím na zdraví.“

Všichni jsme pozvedli své číše. Byl to zvláštní pocit, že mi někdo se vší důstojností a opravdovostí připíjí na zdar mého úsilí. Cítila jsem se povzneseně. Přeci jen je tady na katedře skvělá parta lidí, přesně jak jsem si to představovala.

Termín odletu se přiblížil. Dostavila se i cestovní horečka. INEX pro dobrovolníky uspořádal intenzivní přípravný kurz, který mi měl dodat trochu sebejistoty, ale místo toho jsem se někdy v noci budila úplně zpocená. Seděla jsem na pelesti a jenom si opakovala: klid, vždyť jedeš jenom sama přes půlku světa, ale to už dneska v globalizovaný společnosti nic neznamená. Přes den se moje myšlenky točily jen kolem toho, co je nutné a potřebné si vzít s sebou, abych nezapomněla proboha něco, co je naprosto nutné k přežití. A těch věcí bylo tolik, jako kdybych měla jet na opuštěný ostrov. A k tomu jsem trávila spoustu času na internetu s nadějí, že si z fotografií a pročítáním blogů cestovatelů všechno virtuálně prožiji nanečisto dopředu a na místě mě nic nepřekvapí. 

Jenomže překvápko nastalo hlavně doma. Najednou se to začalo komplikovat s babičkou. Jednou v noci se ozvalo drsné vřískání zvonku. Než jsem se úplně probrala, nechápala jsem, co to je, a z nějaké zvláštního důvodu mé tělo ovládla ohromná úzkost, takže jsem ani nemohla vstát a těžko se mi dýchalo. Ten kovový zvuk, jakoby kilometr ode mě vzdálený, mi nedělal dobře. Zvonek na chvíli přestal, takže jsem ho chtěla už jen považovat za další těžký sen, když v tom se rozezněl znovu. Vstala jsem a došourala se ke dveřím. Málem jsem dostala infarkt. Na chodbě stáli dva policajti a mezi sebou drželi moji babičku. V tu chvíli mě napadlo, že mám skutečně nějaký hodně zvláštní můrovatý sen, a rukama jsem si protírala oči ve snaze se probudit.

„Tohle bude asi vaše babička,“ promluvil jeden z policistů a postrčil mi ji dveřmi dovnitř.

„A-ano,“ vykoktala jsem.

„Procházela se venku na chodníku,“ dodal druhý muž a ukázal na ni, „v noční košili.“

„Stalo se to už někdy? Jinak… je v pořádku?“

Samozřejmě by rádi věděli, jak k tomu došlo, ale já neměla sebemenší ponětí, proč si moje babička ve dvě ráno vyrazila na procházku. Vypadala omámeně. Otevírala pusu jako ryba a vycházely z ní nějaké nesrozumitelné zvuky. Pak se mi vybavilo, kolik prášků ona za den spolyká, a hlavně před spaním.

„Zajdu s ní zítra k doktorovi,“ zahuhňala jsem.

„Dobře. To určitě udělejte.“ To jim stačilo, zasalutovali a odešli po schodech dolů.

Mexiko

V letadle jsem si krátila čas nádherným sněním o ráji, do kterého mířím, což zmírňovalo utrpení z mnohahodinového letu. Ohromně jsem se na Mexiko těšila, a na mořské pobřeží a želvy a… vůbec na všechno. Budou tam desítky, možná stovky želv v přirozeném prostředí, které budou vylézat na břeh, a já uvidím, jak kladou svá vejce. Naučím se daleko více než jen z knížek a přednášek. Pochopím jejich život a možná i mentalitu, vcítím se do jejich duše a spatřím před sebou jako zářivou vizi, co by ze všeho na světě nejvíce potřebovali. Možná se tam přihodí něco zázračného!

S rodiči jsem probrala všechny záležitosti ohledně babičky a na tu dobu, co budu pryč, se najala ošetřovatelka, která za ní měla pravidelně každý den chodit a dohlížet na její zdravotní stav. Zároveň jí doktorka trochu změnila skladbu medikamentů, blouznivé stavy pravděpodobně vyvolávala kombinace léků na vysoký tlak a prášků na spaní. Táta si naplánoval několik cest do Prahy, aby svoji maminku mohl navštěvovat. Přes všechna tato opatření mě po dobu mé cesty myšlenky na babičku neopouštěly.

Mexiko – krásná barevná země. Teplo, které tolik miluji. Rozhrkané autobusy, milí usměvaví lidé. Dva dny trval přesun do vesnice Mazunte v mexickém státě Oaxaca. Jen cestování autobusem vyšlo na devatenáct hodin z Mexiko City. Dorazila jsem proto utahaná a rozlámaná. Hlídači u vchodu do želvího centra mě s lhostejným výrazem ve tváři odbyli, a nakonec mi řekli, ať zajdu nejdříve do dobrovolnického kempu.

Dobrovolníků se nás tam sešlo pět. Sebevědomá Američanka Ellen, která plánovala věnovat se v budoucnu právům zvířat (nepochybovala jsem, že bude úspěšně bojovat za brouky i vepříky třeba i se zbraní v ruce). Měla dlouhé blonďaté vlasy, dlouhé nohy i ruce a vůbec všechno na ní bylo dlouhé. Než jsem si všechny zapamatovala jménem, přejmenovala jsem si ji na žirafu. Pak tu byl Francouz s věčně našpulenou pusou. Vypadal legračně. Stále se na něco vyptával a vypadalo to, že ho ve škole asi vůbec nic nenaučili. Jmenoval se samozřejmě Pierre jako polovina Francouzů. Dále sem přijel Číňan, který mě zaujal, protože jsem doufala, že mi bude vyprávět něco o Asii. Bohužel nebyl příliš sdílný. Navíc neuměl moc dobře anglicky a jeho přízvuku jsem téměř nerozuměla. Ještě tu pomáhala jedna Mexičanka, divoká tmavá žena, která se ráda všemu smála. Jako poslední jsem dorazila já.

„Ukradli mi na letišti foťák,“ svěřil se mi Pierre. „Měl jsem ho pověšený přes rameno, a stejně zmizel.“

„Vážně? Jak se to stalo?“

„Hledal jsem směnárnu, ptal jsem se nějakých lidí, kde ji najdu, a pak, když jsem ji našel, zjistil jsem, že mi přes krk visí jenom popruh. Foťák byl pryč.“

„Pane jo,“ řekla jsem, abych nějak vyjádřila účast.

„Raději si dávej pozor na svoje věci.“

Dobrovolnický kemp měl podobu nevelkého plácku obklíčeného ostnatými keři a šedivou zdí, kde se všichni houpali v hamakách zavěšených mezi borovicemi, a když přišla řeč na práci, jen rozhodili rukama v bezradném gestu. K dispozici jsme tu měli kuchyň s jedním vařičem, místo nábytku u stěny stály na sobě narovnané bedny. Lednička tu nebyla. Za jakousi chatrnou zástěnou z palmových listů se nacházela sprcha. Dostavil se úlevný pocit štěstí, když jsem se mohla po té dlouhé štrapácii osprchovat. V hamakách se zjevně i spalo, ačkoli mi Žirafa ukázala i malý dřevěný domek, v kterém sklesle stálo několik postelí. Bohužel všechno – postele, zdi, stropy, kouty, okna – už měli zabydlené pavouci, šváby a ještěrky. Také se v tomto stinném místě rojilo nebývalé množství komárů, ta ubytovna patřila jim, udělali si z ní líheň. Nakonec jsme se po poledni zvedli a odšourali se na výzvědy do želvího centra. Ředitelka už mezitím dorazila.

Paní Daigézová si zjevně uvědomovala, jak důležité je být vedoucím střediska mořských želv. Chodila oblečená v kostýmku s perfektní manikúrou a načesanými vlasy do drdolu. Na nose měla velké moderní hranaté brýle a shovívavě se na nás usmívala se zdviženým nosem. Sama osobně nás provedla celým střediskem, které bylo celkem malé, vykládala nám, co všechno se tu děje a kolik turistů ho ročně navštíví. Vůbec, čísla si pamatovala dokonale.

„Během pobytu tady budete vykonávat různé pracovní role, a to buď přímo zde v našem návštěvnickém centru, nebo v některém ze tří záchranných stanovišť. Každé místo má své důležité pracovní charakteristiky a slouží k tomu, abychom více pochopili životy a potřeby mořských želv a mohli lépe přispívat k navrhování a provádění strategií pro jejich ochranu a záchranu.“ Slovo záchranu paní Daigézová obzvlášť zdůraznila, asi abychom pochopili, jak je naše dobrovolnická práce důležitá. Zhluboka se nadechla a pokračovala: „Výzkum se uskutečňuje prostřednictvím provozu záchranářských stanovišť na plážích La Escobilla, Barra de la Cruz a Morro Ayuta na pobřeží Oaxaky. Naše práce se zaměřuje na zjišťování zdravotního stavu hnízdících populací a ochranu nakladených vajíček. Využíváme výzkumného modelu, který navrhli René Márquez a Han Van Dissel v práci nazvané Metoda pro evaluaci velkého počtu hnízd karety zelenavé v době kladení. Tento model je založen na vzorkování deseti procent území, které nám umožní udělat si celkový odhad počtu hnízd. Díky tomu se nám podařilo trvale monitorovat želvy již více než pětadvacet let. Na základě této mravenčí práce bylo zjištěno, že dopad vyhlášky o uzavření pláže z roku 1990 je pozitivní z hlediska počtu hnízdících želv. Doba, kdy můžeme potkat karetu zelenavou klást vejce, pokrývá jedenáct měsíců počínaje květnem a konče únorem nebo až březnem následujícího roku. Tím pádem se počet registrovaných hnízd každou sezónu výrazně zvýšil.“ Paní Daigézová mluvila a mluvila a její nekonečný proslov připomínající odbornou přednášku končil zdviženým kostnatým prstem: „Od roku 1996 je prodej želv nebo výrobků z nich v Mexiku považován za federální zločin, trestaný pokutou a vězením. Jsou místa, kde kromě ochránců hlídají pláž i vojáci, a slyšela jsem o nejednom případu, kdy stříleli na pytláky, kteří nedbali žádných varování.“

Znělo to všechno mohutně a důstojně a já cítila, jak námi všemi dobrovolníky prochází vlna vzrušení. Už jsme se těšili, až budeme moci také střežit pláže a ohrožená želví hnízda, a vlastními těly je bránit před padouchy všeho druhu. Tímto jsme tedy byli náležitě poučeni a předáni malému hubenému klukovi, aby nám rozdělil práci a staral se o nás.

„Kdysi vyšel zákon,“ mumlal kluk, „že jeden Mexičan může zabít denně sto želv, a za rok tady nebyla málem ani jedna želva. A tak se založil tenhle projekt na záchranu želv, který tady v Mazunte probíhá už dvacet pět let.“

Bylo poznat, že je na projekt, jehož je součástí, náležitě pyšný.

„Mexičani chtějí všechno hned zpeněžit,“ prohodil Pierre polohlasně.

Ve středisku měli veliká prosklená akvária, aby mohli ukazovat turistům život mořských želv pěkně názorně. Nás brigádníky tam měli na to, abychom jim ta akvária každý den čistili. To nás bavilo tak dva dny, ale třetí den jsem si kladla vážnou otázku, jestli tohle vydržím celý měsíc. Jako kdyby to paní Daigézová tušila, zařadili nám třetí den na program ještě sekání trávy a natírání zdi centra vápennou směsí. To měly být ty pracovní role s důležitým významem. Neměla jsem vůbec pocit, že bych přispívala k ochraně zvířat, nebo že bych se dozvěděla o želvách něco, co jsem ještě nevěděla. Po dvou dnech pozorování přes sklo akvária působily pořád stejně. Určitým zpestřením se stala naše role průvodců. Měli jsme turistům vysvětlovat všechno, co o želvách víme a co si byli líní přečíst z informačních tabulí.

Co budeme návštěvníkům vykládat, zůstalo čistě na nás, takže když jsem šla jednou poblíž Pierra, který se věnoval několika Američanům, slyšela jsem ho, jak vykládá: „Na letišti mi ukradli foťák, představte si, jak to proběhlo…“

Při průvodcování jsem se ráda procvičila v angličtině a také mě bavilo s lidmi komunikovat a ptát se jich na názory ohledně ochrany přírody. Dost mě bolelo zjištění, že většině z nich byla ochrana přírody ukradená, tedy lépe řečeno, mysleli si, že příroda je dostatečně v pořádku a není potřeba podnikat nic zvláštního než třídit odpad a ohrožené druhy zavřít do zoologické zahrady nebo třeba do akvárka jako v našem centru. Případné další drobné problémy s přírodou by přenechali práci odborníků, kteří vědí nejlépe, co kde zakázat vyhláškou, vyčistit, vysadit, převézt do jiné oblasti. 

„Já se tomu věnovat nemůžu. Mám ženu a dvě děti,“ řekl mi doslova jeden pán.

„Myslím, že bychom si práci měli rozdělit,“ navrhla Žirafa, když si dostatečně zažila denní režim. „Vzala bych si na starosti návštěvníky.“

„Proč?“ zeptal se Číňan; tuto jednoduchou větu zvládl.

„Protože umím nejlépe anglicky,“ vysvětlila mu.

Mexičanka Sáchéz horlivě nesouhlasila a my ostatní jsme se přidali k jejímu postoji.

Zjistila jsem, že se Pierrovi líbím, kroužil kolem mě jako žralok a snažil se využít každou příležitost k rozhovoru.

„Máš moc pěkný přívěšek, kde jsi ho koupila?“

Chvíli jsem koketovala s myšlenkou, že odpovím: „Dal mi ho můj přítel.“ Ale neudělala jsem to. Pierre byl pěkný chlap a já se rozmýšlela, jestli by takový vztah stál za to. Mohla bych se přestěhovat do Francie. Moře je tam blíž.

„Odkud jsi, Pierre?“ zeptala jsem se ho.

„Teď studuji v Paříži, ale jsem z Nantes.“

Vida, v Nantes to může být pěkné. „A od kdy tě zajímá ochrana mořských želv?“

„Nantes je u moře, a já vždycky obdivoval všechno, co plave. No, Francouzi nejdříve všechno prozkoumají na talíři, to je pravda.“ Krátce se zasmál a dodal: „Líbí se ti tady ve středisku?“

„Nelíbí se mi, že zdravé želvy, které nepotřebují žádnou pomoc nebo péči, jsou zavřené v akváriích jenom proto, aby se ukazovaly turistům.“

„No jo, co naděláš. I ochranářské organizace si musí nějak vydělat peníze na svoje aktivity. Tak to prostě je.“

Domluvila jsem se se Sáchéz, že se projdeme do města. Pierre projevil ochotu jít s námi. Vlastně se ani moc neptal, považoval za samozřejmé, že dobrovolníci drží pospolu. Courali jsme se pomalu úzkými přehřátými uličkami s tušením, že brzy projdeme městečko celé skrz na skrz a už nebude co objevovat. Pierre vyprávěl. Žvanil o sobě, o tom, kde všude byl. Vypadalo to, že je velký cestovatel. Kromě Evropy navštívil i Indii a Vietnam. Vykládal o počasí a o politice. Z druhé strany ve stejnou chvíli žvatlala Sáchéz o Mexiku, o módě, jídle a rodině. Vypočítala všechny své příbuzné. Já kráčela mezi nimi. Je možné, že se ti dva přese mě neslyšeli? Přemýšlela jsem, jestli si příště nevyrazím s Číňanem. Třeba z něj přeci jen něco dostanu. Například jeho jméno.

Francouz Pierre nakukoval do výloh obchodů častěji než kdejaká žena, a zřejmě aby se na ubytovnu nevrátil s prázdnou, což by považoval za prohřešek proti dobrým mravům, koupil si v jednom obchůdku sluneční brýle a v druhém obchůdku pletenou peněženku. Prošli jsme centrem Mazunte, zjistili, že je to jen velká vesnice, došli jsme brzy až na jeho okraj a v jedné zahradní restauraci, co už pamatovala lepší časy, jsme si dali jídlo.

Krátila jsem si tedy čas procházkami a učením se španělštiny, s čímž mi pomáhala Sáchéz. Obešli jsme všechny nejbližší pláže a přečetli jsme všechny knížky, které jsme tu dohromady měli. Vyrazili jsme na dva výlety. Jednou do nejbližšího města San Pedro a podruhé do džungle. Stopli jsme si náklaďák a kodrcali se na jeho korbě několik hodin po prašné silnici. Kosti se mi za tu dobu v těle kompletně přeskládaly. Do džungle se ovšem pořádně nedalo vstoupit, nevedly tu žádné cesty, lesní porost se dral všude a tvořil neprostupnou hradbu. 

Prakticky každý druhý den někdo z party přemlouval paní Daigézovou, aby nás vzala na pláž podívat se, jak se chrání mořské želvy v terénu, ale vždy nám odpověděla stejně: Biologové v terénu zrovna pomoc nepotřebují. Dvacátý den pobytu nám konečně vyhověla. Za tu dobu mě Pierre dvacetkrát pozval na večeři do místní restaurace a já mu jednou řekla ano. Po jídle, kdy jsme hovořili převážně o mexické, francouzské a české kuchyni, jsem mu svěřila, že bych se za ním mohla někdy podívat do Paříže, protože je milý a přátelský. Velmi ho to potěšilo a úplně se rozzářil.

„Jako kamarádka,“ dodala jsem.

„Ne jako přítelkyně?“ opáčil.

„Ne.“

„Kamarádů mám hodně,“ odvětil zklamaně. Protože jsme mluvili anglicky, nebylo poznat, jestli řekl kamarádů nebo kamarádek.

„Vztah na dálku by nemohl fungovat.“ 

Natáhl ke mně ruku. „Ale teď jsme si blízko.“

Ucukla jsem. „Takové naléhání je mi nepříjemné.“

„Jsou všechny Češky takové?“

„To nevím. Já ano.“ Tím skončila naše romantická večeře při svíčkách.

Druhý den po večeři nás odvezli několik kilometrů po pobřeží do míst, kde rangeři chránili mořské želvy.

„To jsou naši tortugeros,“ zachrchlal řidič místním přízvukem a ukázal na dva mladíky asi kolem pětadvaceti, kteří seděli u stolu a hráli karty. Bydleli v dřevěném domečku plném pavučin, moskytů a špíny. Přivítali nás mručením, které asi znamenalo: A hele, pomocníci. Řekli, že jsou biologové, a tvářili se trochu povýšeně, což jsem nikdy neměla ráda, ale byla jsem ochotná jim to odpustit, protože obětovali své mládí pro ochranu želv.

Čas utíkal, Héctor a Carlos s námi klábosili, ale já stále čekala, kdy půjdeme zkontrolovat želví hnízda. Když už byla skoro půlnoc, odvážila jsem se jich zeptat: „A co želvy? Kdy se půjdeme podívat do terénu?“

Pobaveně se zasmáli a jeden z nich nadhodil: „Jistě, vždyť oni se přijeli podívat, jak se to dělá.“

„Hlídat snůšky před pytláky je hrozně náročný,“ vysvětloval druhý, „člověk se na to musí pořádně přichystat.“

„Co je k tomu zapotřebí?“ zajímalo Pierra.

„Už jste někdy vyhrabávali želví hnízdo?“ zeptal se nás.

„Ne. Právě kvůli tomu jsme tady,“ odpověděla jsem.

„Správně se mu říká kladiště,“ poučil nás, „a v takovém kladišti je třeba i stovka vajec. Umíte počítat do stovky?“

„Nech toho, Carlosi, nedělej si z nich srandu. A pojďme ven, mládež už je netrpělivá.“

Zatímco si z nás takhle utahovali, nasadili si na hlavy čelovky, do batohů dali igelitové pytle, desky s papíry, foťák a láhev s vodou. Pak nám pokynuli, abychom je následovali. Pláž byla rozdělena očíslovanými kůly na jednotlivé úseky. Kluci nasedli na čtyřkolku, nastartovali a zmizeli nám z dohledu. Slyšeli jsme jenom, jak ji tůrují a prohánějí se sem a tam. Vrátili se asi po půl hodině. Na přední korbě přivezli karetu obrovskou.

„No,“ začal vykládat vážným tónem Carlos, když slézal ze čtyřkolky, „našli jsme dvacet čtyři nových kladišť a deset jich bylo moc blízko pláže, tak jsme je museli přemístit trochu dál, aby je nezaplavil příliv.“

„Tak rychle?“ zněl můj údiv.

„Čtyřkolka je dobrá věc,“ podotkl Héctor, „spolehlivě vyplaší pytláky.“

„Jaký má výkon?“ zeptal se Pierre.

„Může jet rychlostí až 120 kilometrů za hodinu.“

Žirafa si stoupla před čtyřkolku, dala si ruce v bok a zírala na tu bezmocnou želvu. Zeptala se: „A jak přesně vaše práce probíhá?“

„Jednoduše,“ řekl Héctor, vytáhl cigarety a jednu nabídl i svému kumpánovi. „Každou hodinu projedeme pláž sem a tam a odhadneme, kolik želv vylezlo z moře ven.“

„Pak samozřejmě napíšeme, že jsme tolik snůšek odnesli do bezpečí,“ přidal se Carlos a pobaveně se usmíval, jako kdyby přechytračil samotného pana krále.

Zřejmě se nás snažili ohromit svojí mazaností a ležérností hrdinů westernových filmů.

„Ale proč je skutečně neodnášíte?“ zeptala jsem se a snažila se o klidný tón.

„Ano, vždyť jste tady přeci od toho, abyste želvy chránili,“ přidal se Pierre. „Když to nebudeme dělat, tak vyhynou.“

Carlos pokrčil rameny a potáhl si z cigarety. „No, důležitý je hlavně vyplašit pytláky.“ Pak lakonicky dodal: „Vláda platí málo.“

„Dřív jsme to doopravdy počítali,“ řekl Héctor, „pak nás to přestalo bavit. Jsou to pořád stejný čísla.“

„Takže je vlastně naše taktika úspěšná.“

„Jo.“

Všechno se ve mně vařilo. Ovšem, co by si tak dělali z dobrovolnice, která sotva před pár dny přiletěla se svými středozemskými ideály zachraňovat želvy. Koneckonců jsou to jenom dva mizerní demotivovaní biologové na jedné mexické pláži. Třeba záchrana želv jinde skutečně funguje. Snažila jsem se zaměřit na příčiny toho, proč jsou znudění a ve své práci nevidí skutečný smysl. Ale ten den jsem byla příliš plná emocí.

Najednou, jako by mi někdo sundal černé brýle, spatřila jsem jejich zabedněnost. Zjevně považovali za velmi důležité, že tady drží stráž v malém dřevěném domku, před kterým mají zaparkovanou čtyřkolku, na kterou by si jinak nikdy nevydělali. Jako kdyby to samo o sobě stačilo, aby se želvy cítily bezpečně. Existence funkce přeci stačí. Hlavně, že nám jednu přivezli ukázat. Zaplavil mě pocit veliké lítosti. Na světě není moc míst, kde by probíhala ochrana mořských želv, a vsadím se, že na většině z těch nemnoha míst probíhá tímto způsobem. Ti kluci asi měli ohromnou legraci z naší exkurze a jejich zábava spočívala v předvádění toho, jak jsou v pohodě. Pyšně ukazovali, jak je jim práce u zadku. To chce přeci větší kuráž a silnější nervy než zodpovědnost. Zkrátka příjemná brigádička na břehu moře. Asi jim to ani nemohu zazlívat, protože evidentně nechápou smysl své práce.

„Mysleli jsme si, že si taky zkusíme přenést nějaké kladiště,“ nedala jsem se.

Héctor vzdychl a podíval se na Carlose. „Tak jdeme,“ řekl po chvíli.

Sundali želvu dolů, aby mohla odlézt do moře, a vedli nás po pláži, dokud jsme na kraji přílivu nespatřili matnou siluetu. Všichni jsme se zarazili a sledovali ji, jak se těžkopádně sune z příboje na břeh. Za sebou zanechávala v písku dvě znatelné rýhy, vroubkaté jak od kol traktoru, a vprostřed pravidelné vlnky od ocasu. I přes hukot moře se dalo zaslechnout její namáhavé funění.

Héctor nám pokynul a pomalu jsme se k ní blížili.

„Nechoďte ale před želvu,“ řekl tiše Carlos, „mohla by se leknout a vrátit se zase do moře.“

Obešli jsme ji tedy zleva a pak, asi tři metry od ní, si přičapli a napjatě sledovali, co se bude dít. Želva se rozhlížela, bylo možné, že nás nějak zaznamenala. Potom se posunula ještě o metr dál a spokojeně se zastavila. Ploutvemi jako dětskými plastovými lopatkami si začala vyhrabávat pod sebou písek, který létal na všechny strany. Nejprve jen odhrnula suchý písek na povrchu a pak střídavě levou a pravou zadní ploutví nabírala a odhazovala vlhký písek vespod. Je ohromně zajímavé, jak zkroutí ploutev a písek nabere jako lopatkou a pak ho z té lopatky vysype na stranu jámy. Všechno provádí velmi úsporně a mechanicky. Asi po deseti minutách je na ní už znát únava, přeci jenom je pro ni veškerá práce na souši velkou námahou. Její tělo je celé přizpůsobené životu ve vodě.

Když už byla jáma pod ní asi šedesát centimetrů hluboká, želva spokojeně přestala. Nejprve si chvíli odpočinula, přivřela oči a pak začala klást vejce. Všimla jsem si, že Žirafa je v duchu počítala. Celé to bylo napínavé, jako pro mého tátu sledování hokejového zápasu. Když nakladla celou snůšku, želva pomalu, mateřsky díru zahrabala. Připadalo mi, že jí to trvalo déle než vyhrabávání, ale pohled na hodinky tento dojem nepotvrdil. Náhle nás zasáhla sprška suchého písku. Héctor s Carlosem stáli v bezpečné vzdálenosti a šklebili se. Věděli, co bude následovat, a nechali nás v tom.

„Podívej,“ šeptal mi Pierre, „jak ten písek teď rozhazuje všude kolem. Chce celé místo zamaskovat.“

„Je pečlivá,“ pokývla jsem.

Vraceli jsme se pomalu nazpátek. Mobil mi ukazoval skoro jednu hodinu po půlnoci, všechny nás přemáhala únava. Ohlédla jsem se, jako bych doufala, že ještě někde zahlédnu další lezoucí želvu, a to, co jsem spatřila, mi vyrazilo dech. Stopy, které jsme za sebou zanechávali, pableskovaly fosforovou zelení.

„Co je to?“ zeptala jsem se.

Mexičtí kluci nevěděli, jen pokrčili rameny.

S odpovědí přispěchal Číňan. „Jsou to malá, malá zvířátka.“ Ukázal jejich velikost palcem a ukazováčkem a oba prsty držel téměř u sebe. Pak pokračoval dál lámanou angličtinou. „Moře je sem hodilo. Když na ně někdo šlápne, rozsvítí se.“

Bylo to moc krásné. Poděkovala jsem mu a zeptala se ho, jak se jmenuje.

„Ling Fu,“ vyrazil ze sebe, jako kdyby jen čekal na tuto otázku.

Mluviti pravdu

Když jsem se vrátila z mexické srážky s realitou, z které se mi ještě v letadle točila hlava, našla jsem chválabohu babičku i byt v pořádku a to mě uklidnilo. Ó, jak skvělá je sprcha bez švábů, solidní postel na čtyřech nohách a spokojená babička přežvykující svůj denní chleba! Slíbila jsem si, že s ní budu trávit více času. Chodili jsme ven do parku a povídali si. Babička si vždy vzala svůj parádní klobouk, jako kdyby hodlala jít do opery, lavičku si pečlivě utřela kapesníkem, pak si sedla a rozhlížela se kolem a pohlížela na svět, jako kdyby to bylo naposledy. Teprve potom mrkla na mne a usmála se. Vyprávěla jsem jí svoje zážitky z Mazunte a babička přikyvovala a přimhuřovala oči, snad jí moje slova uspávala; ale ne, ona snila.

„Jednoho dne stejně odjedeš do nějaké daleké země, kde mají moře, a už u těch želv zůstaneš,“ řekla mi prorocky. V tu chvíli mi to ovšem připadalo jako bláznovství a napomenula jsem ji, aby nezapomínala, že mám velmi ráda svoji rodinu a svůj domov. Navíc mohu pracovat v zoo, což je báječné. Kde jinde se mi to poštěstí?

„Všechno se mi daří.“

„To ano, doma je doma…“ Nostalgicky se odmlčela. „Ale tobě to stačit nebude. Zvědavost tě žene. Pamatuji se, jak jsi nám vždycky prozkoumala celý byt, co je u nás nového. I pod postel v ložnici ses podívala. Co povídám… prolezla jsi sem a tam. Vytíračka prachu.“

„Protože mi tam zalezla Arabela.“

„Ne, to ne. Dělalas to vždycky. Já si to dobře pamatuju.“ A její tvář zvrásněla úsměvem. “Prý, já tady mám svoji skrejvárnu, říkala jsi, skrejvárnu.”

Odjela jsem za rodiči a trávila klidné slunné dny na zahrádce našeho domu s knížkou v ruce. Po obědě jsem vstala a šla navštívit některou ze svých kamarádek, která zrovna byla k mání. Trvalo to asi týden nebo tak od mého návratu a z výletu do Španělska se vrátila Milena, takže jsme se hned sešly v cukrárně. 

„Španělsko je úžasné,“ rozplývala se, přes tři židle poházené různé serepetičky, co si tam nakoupila, „rozhodně se tam musíš jet podívat. Španělé jsou boží, všechno je u nich v klidu, nemusíš se nikam honit. Oni si prostě řeknou, že je siesta, všude zavřou na pár hodin a nic je nemůže rozházet. A ty krásný pláže, to bys koukala. A Barcelona, ta je prostě nejlepší. Sagrada Família – to musíš vidět. Nikdo nikdy nepostavil nic podobného, divím se, že to nespadne. Jenom jak jsou líní a nikam se neženou, tak ji ještě nemají hotovou, a to už tu katedrálu staví asi sto dvacet let, bože, to já bych nemohla něco stavět, když bych věděla, že se nedožiju konce.“

Máchla před sebou rukama, jako kdyby rozhrnovala oponu svého života. Viděla Španělsko, viděla Sagradu Família a teď může v klidu zemřít. Nasála žhavou energii toreadorů a ta z ní teď prskala. Když zjistila, že já prožila měsíc v Mexiku, její exaltovanost trochu ochladla. Nechala mě stručně povědět, jak probíhalo dobrovolničení, s útrpností člověka, který má důležitější věci na práci, a pak se vrátila ke svému Španělsku. 

„Mexičané jsou jenom takoví sedláci. Nechali vás klidně celé dny umývat akvárka, a aby dělali něco pořádného, to je ani nenapadne. Tohle by se ve Španělsku stát nemohlo. Tam jsou skvělí lidi, ukázali by ti všechny pláže široko daleko a k akvárkům by tě zavedli možná poslední den, když už by jim nic jiného nezůstalo. Ne, já myslím, že oni by želvy do akvárek vůbec nezavřeli. Španěl si zakládá na své volnosti a svobodě a to samé by chtěl dopřát želvě.“

Musela jsem se usmívat nad tou naivitou. Je možné, že si tohle všechno opravdu myslí? Připadala mi tak jiná, tak odlišná od té kamarádky, s kterou jsem chodila do školy. Tehdy byla mým vzorem a vzhlížela jsem k ní. Jaký nápad vyslovila, to jsme šly udělat. Jako například s tím školníkem, když jsme mu ukradly balík časopisů. Na co jsme ho tenkrát potřebovaly? Ach ano, chtěla jsem si vydělat peníze na chameleona. Dala jsem mu jméno Bertík. Jsem moc ráda, že ho mám. Chameleoni jsou opravdu úžasní. Jistě, Sagrada Família také, ale Bertíka dovedu fascinovaně pozorovat každý den. Naprosto legrační jsou jeho oči, kdy se každé z nich dokáže dívat jinam a zvířátko vypadá jako rozbitá hračka. Má velmi dlouhý jazyk, kterým střílí po hmyzu, když ho chce ulovit, a já už poznám o vteřinu dříve, kdy to udělá. Dokonce i vodu pije tak, že jazykem sestřeluje kapky rosy z listů. A je nesmírně zajímavé pozorovat ho, jak se pohybuje, protože má velmi ladné, houpavé pohyby jako latinskoamerický tanečník. Umí samozřejmě měnit svoji barvu, jak všichni dobře víme, ale nedělá to jen proto, aby splynul s prostředím, je to způsob jeho komunikace. Jako dítě jsem si ohromně vyhrála s tím, že jsem mu měnila zadní stěnu jeho terárka. Malovala jsem různá pozadí a byla zvědavá, jak se jim přizpůsobí, nebo jsem z časopisů vystřihovala celostránkové fotografie přírody.

„Nezdá se mi, Milen, že by Španělé, kteří vymysleli toreadorské zápasy, měli nějaký zvlášt chápavý přístup ke zvířatům.“

„Všechno se mění, to by ses divila. Stále více lidí to považuje za týrání zvířat. Určitě mladší generace to tak cítí a dělají kvůli tomu protesty. Ach, Španělsko je tak akční!“

Po gymnáziu šla Milena studovat Vysokou školu Jana Amose Komenského, kterou jí platil tatínek. V té době to ještě nebyla akreditovaná univerzita, takže teprve později se přejmenovala na UJAK. Když jsem si s ní povídala o škole, přišlo mi, že vlastně studuje jen proto, aby měla nějaké vzdělání, nějaký papír, a ještě vůbec neví, co chce v životě dělat. Já bych na žádné škole v takovém rozpoložení nevydržela. Neměla bych motivaci. Ale ona opravdu působila tak, jako kdyby byl hřích nevyzkoušet vše, co život nabízí. 

„A co doma?“ zeptala jsem se ještě. „Co tvoji rodiče?“

„Jo, tátovi se daří. Prodává ty svoje pytlíky,“ uchechtla se, „no a mamka sedí doma, nemusí nic, peněz táta vydělá hodně. Podnikatelova manželka. Takže si lezeme na nervy, protože má čas mít ke všemu svoje připomínky.“

Podivovala jsem se, že o ní mluví s takovým despektem.

„Protože mi to vadí, že je celý den doma. Člověk tam pak vůbec nemá klid. Mám ji pořád za zadkem, je hrozně zvědavá. Nemá co dělat, tak se zajímá o mě. I na úklid si najímá služku. Já kdybych nevypadla do toho Španělska, tak se tam o prázdninách zblázním.“

To jsem samozřejmě věděla, co tím míní, protože moje maminka, která pracovala ve školní jídelně, měla o prázdninách volno.

Zbytek léta se rozmělnil v drobných výletech a návštěvách a začal další ročník školy. Po prváku nám všem myslím dost otrnulo a rozjely se studentské večírky plné alkoholu a odhodlaných řečí. Rozhodně jsem nechodila na všechny, ale je pravda, že pár oslav a studentských družeb jsem si nenechala ujít, protože mě na ně Jirka Hybner pořád zval. A tak nám poklidně ubíhaly další semestry.

Výsledky mé dobrovolnické práce nepřijali všichni tak nadšeně, jak jsem očekávala. Hlavně nějak stále nemohli pochopit, že želvy hodlám systematicky studovat a zkoumat a Mexiko bylo jen začátek mé fascinující životní cesty.

„Nebyl to jen obyčejný dobrovolnický výlet, abych mohla někam cestovat,“ tvrdila jsem Cajthamlovi, „chtěla jsem hlavně poznat práci v terénu a mořským želvám se hodlám věnovat i nadále.“

„Ach tak,“ odpověděl a zdálo se, že se mu brýle orosily potem. „Ano, jistě, my tu studujeme zejména přírodovědné aspekty environmentální problematiky, všechny vlivy, které naše prostředí pozměňují. A je potřeba, abychom přírodu chápali jako celek.“

„Zajímá mě všechno, co jim škodí a co ovlivňuje jejich prostředí.“

„V naší zemi ale žádné želvy nemáme, a to ani suchozemské. To vám ovšem nemusím vykládat. Každopádně… bude velmi náročné se jim věnovat…. systematicky.“

Vlastně se k tomu stavěl stejně jako profesor Frouz. Při všech pochybách, které vycházely z jeho úst, jsem ale cítila i určitou podporu. Líbilo se mu, když měl nějaký student skutečnou vášeň. Zřejmě ale bylo jakýmsi pedagogickým folklórem studentovu vášeň otestovat. A já si řekla (a stalo se to mojí motivací): Nesmím ho v tomto smyslu zklamat. Moje nadšení pro mořské želvy, jakkoliv je u nás nemáme, předčí jeho očekávání a jednou na mě bude hrdý. Už jsem si představovala, jak mu pyšně září oči, když mě po letech potkává a říká něco ve smyslu: Já to o vás vždycky věděl.

Budovat svoji zářnou budoucnost jsem hodlala okamžitě. Rozesílala jsem na všechny strany nabídku na uspořádání besedy o ochraně mořských želv v Mexiku. Dala jsem si na tom záležet. Text emailu byl po několika menších testovacích rozesílkách vypulírovaný jako křišťálové sklo, vybrala jsem několik skvělých fotek, které brácha ještě upravil ve Photoshopu a strávila jsem mnoho hodin tvorbou databáze vhodných kontaktů. Kypělo ve mně natěšení předávat dál svoje zkušenosti ze zahraničí. Mohlo by to být prospěšné studentům, biologům, milovníkům přírody, cestovatelům. Nejvíce ze všeho mě však udivil chladný nezájem. Přehazovala jsem slova, věty, dopisovala superlativy, škrtala fakta, aby pozvánka zněla zajímavěji, a vyhledávala nové, lepší kontakty. Dosáhla jsem pouze toho, že mi z několika míst poděkovali a připojili větu, že se jim beseda nehodí do dramaturgického plánu.

„Do prdele, co dělám špatně?“

„Víš, kolik takových cestovatelů je?“

„Já nejsem jenom cestovatel, který si vyjel na dovolenou…“

Káťa Slabá mě uklidňovala, když jsme spolu seděli v kavárně a rozmlouvali. Říkala: „To přijde, jenom to nesmíš vzdát. Snaž se nějak odlišit.“

“Odlišit, a to jako jak? Nabarvím se na zeleno.”

Rady jak z reklamní agentury. Překvapovalo mě, v jak hojné míře připlouvaly emoce, když jsem to s ní rozebírala. Smutek, lítost, beznaděj. To přijde, jenom to nesmíš vzdát, neslo se mi hlavou jak ozvěna. „Ale co mám dělat do té doby?“

„Představuj si to.“

„Co?“

„Žij z toho pocitu, že to přijde. Z toho dobrého pocitu.“

„Občas mi říkají, že jsem snílek.“

„No a?“

Ta lhostejně pronesená otázka mě překvapila. „Mám pocit, že bych neměla být.“

„Hloupost. Svět patří snílkům. Závidím ti.“

„Pročpak? Ty nejsi snílek?“

„Já nejsem… to je jedno.“ 

„Co je jedno? Dokonči to!“

Dívala se ven obrovským oknem kavárny. Nějaká paní tam právě venčila svého chundelatého psíka, vodítko se jí zapletlo kolem kandelábru. „Já nejsem člověk, který by něco plánoval. Proto o tom ani nemohu snít.“ A pak, jako by slyšela moji nevyřčenou námitku, doplnila: „Prostě mě baví mít svoje bláznivý nápady. Neplánovaný.“

A bláznivě se tomu zasmála. Psík venku se rozštěkal. To s tím ale nemohlo mít nic společného, nemohl ji slyšet.

A tak jsem si večer před spaním dovolila snít. Představovala jsem si samu sebe, jak stojím v místnosti, kde se shromáždilo množství lidí. Co jim chci vlastně vyprávět? Je to příběh nadšené dobrovolnice, která v Mexiku zažila zklamání, jak to tam všechno dělají špatně? Nebo ze zážitků vycizeluji pohádku a to negativní zamlčím? Možná se soustředím jen na želví život a vylíčím ho co nejpodrobněji, srovnám to, co můžeme pozorovat v akvárku, se zážitkem z pláže. A začala jsem zcela uvolněně rozmýšlet nad tím, jak se dá moje zkušenost pojmenovat a vyprávět někomu druhému, aby to nebyly jen dychtivé útržky dojmů a pocitů. Ten den jsem si šla lehnout ve dvě hodiny v noci a vůbec jsem nemohla usnout.

Nenásilí

V Praze byla za účasti Václava Havla a dalajlamy zahájena 4. mezinárodní konference skupin na podporu Tibetu. Nadchla mě myšlenka nenásilí, kterou dalajlama opakovaně prosazuje, a hned jsem si koupila jeho knihu Cesta k plnohodnotnému životu. Nečetla se úplně snadno, ale ocenila jsem, že na konec každé kapitoly zařadil praktické cvičení, které mohl člověk převzít do svého každodenního života. Ne že bych se tím dnem stala buddhistkou, a ne že bych praktická cvičení praktikovala, ale inspirovalo mě to a naplnilo zvláštním optimismem. Bylo to přesně to, co jsem v té chvíli potřebovala. Kniha přinášela odpovědi na některé moje otázky. Je svět skutečně místo, kde jsou věci navzájem propojené? Má život člověka nějaký hlubší smysl? Je tento smysl předem určený? Měla jsem pocit, že kdybych pravidelně četla podobné knihy, udržovalo by mě to šťastnou a naplněnou. Jakou moc mohou mít pouhá písmenka! 

Brzy se stmívalo, venku větrno a sychravo. Čas, kdy je nejpříjemnější sedět v lenošce u topení. Kniha obsahovala úžasně uklidňující věty, jako třeba: „Jste-li stoupenci jiného náboženství, přizpůsobte si, prosím, cokoli vám může být ku prospěchu. A pokud si nemyslíte, že by to mohlo pomoci, prostě to nechte plavat.“, nebo: „Jestliže projevujete jiným lidem laskavost, lásku a úctu, budou vám odpovídat stejně.“ Opravdu by to mohlo být takhle jednoduché? Pomalu ze mě začala opadat ta urputnost a, jak jednou prohodil Jirka, dychtivá nervozita.

Uvědomila jsem si, že pokud si chci někde domluvit přednášku, musím se organizacím neustále připomínat. To ovšem nebylo tak jednoduché. Moje vnitřní nastavení mi říkalo: nemůžeš někoho pořád zbytečně otravovat. Když jim napíšeš, i když na tebe předtím nereagovali, zařadí si tě do černé škatulky. Do této chvíle mi připadalo rozumné, že stačí dát o sobě vědět jednou, a pokud se věc má stát, tak se stane. Ale nahlédla jsem tuto skutečnost jako svůj blok, jako brzdu, mylné přesvědčení. Takhle by člověk nikdy ničeho nedosáhl. Lidé mají miliony důvodů, proč zrovna neodpověděli na váš email. Ovoce přináší vytrvalost, což souvisí i s tím, co pronesla Katka: „To přijde.“ Jenomže to přijít může jenom, když z vás odejde dostatek hybné energie.

Stalo se to náhodou. Napadlo mě napsat do jedné přírodovědné společnosti, jestli jim můj email nespadl do spamu, a odepsali mi, že nespadl, že moc děkují, přednášku by chtěli, jenom toho měli hodně a jestli bych jim znovu poslala celou nabídku, což jsem samozřejmě s velkou radostí hned udělala. A za dva dny se ozvali telefonicky, abychom domluvili vhodný termín. Nádhera!

Na papíře zní myšlenky o nenásilí celkem jednoduše a všichni víme z filmu Sedm let v Tibetu, že dalajlama by nezabil ani mravence. Ale jak byste reagovali vy, kdybyste se ocitli uprostřed takovéhle debaty? 

„Já vám nevím, přátelé,“ prohlásil s přehrávaně nabubřelým úsměvem Jirka, „ale my středoevropané jsme se už úplně odstřihli od reality.“

„No, nejenom středoevropané, celé lidstvo,“ řekla Veronika Svobodová a vyšpulila rty, aby naznačila, jak je to vážné. Vypadalo to dnes na obzvláště pesimistickou debatu. 

„Je to fakt tragédie,“ přidala se Sandra, „hlavně nechápu, proč se tím chlubí na sociálních sítích.“

Už nevím, kdo to přinesl, ale naši diskusní skupinu u Suché dásně, kde jsme si navykli vést chlemtavé řeči a náročné úvahy o nesmrtelnosti chrousta, jednou ovládlo téma lovu zvířat v afrických rezervacích. Někdo viděl na sociálních sítích českého lovce, který pózoval s nabubřelým úsměvem u zabitého lva, a hned se tam strhla smršť nenávistných komentářů, takže naše filozofická skupinka také musela všechno probrat a převrátit několikrát z rubu na líc a naopak, dokud jsme z toho neměli v hlavě pořádný guláš.

Aleš se to pokusil vysvětlit s postojem fyzika analyzujícího přírodní zákon: „Je to profesionální lovec. Vytahuje se tím, protože je to jeho práce. Možná má i svoje webovky, kde říká, jaká puška se hodí na jaké zvíře, jaké je nejlepší počasí na lov a co si vzít s sebou do batohu.“

„Je to hajzl,“ povzdechla si Sandra.

„Není to hajzl. Takhle to nemůžeš brát,“ rozhodil rukama Jirka. „Profesionální lovci pracují legálně, mají na všechno povolení.“

„Já bych jim to povolení nedala.“

Musela jsem s Jirkou v něčem souhlasit. „Jo, ten lovec za to ani moc nemůže. Problém je v tom, že ta vláda je zkorumpovaná.“

„Ale není zkorumpovaná,“ odmítl Jirka. „Teda je asi zkorumpovaná, v mnoha věcech, ale těch povolení se vydává jenom omezený množství a stojí to dost peněz. A ty peníze živí místní lidi, chápete?“

„Jako my to chápeme,“ pohodila hlavou Katka, „a to jako kvůli penězům uděláme všechno? Necháme vystřílet všechna zvířata?“

Začalo to působit tragikomicky, jako kdyby Jirka byl ten lovec zvířat a teď se tady přede všemi musel obhajovat. Bylo mi ho trochu líto, jak se do toho navezl, ale zároveň jsem stále nechápala jeho soucitný postoj k lovcům divoké zvěře. Jak jsem znala Jirku, nebylo to jenom tak. Všechno se snažil vnímat v nejširším celku a souvislostech. A tak nám i teď dal malou přednášku.

„Rozhodně nejhorší jsou pytláci, kteří loví načerno. Loví naprosto nekontrolovaně a třeba jenom kvůli klům nebo nosorožčímu rohu. Profesionální lovci jenom vodí do rezervací turisty a ti si smějí odstřelit přesně určené množství zvířat. A ty peníze, které tam utratí, jdou místním lidem, takže ti právě třeba nepytlačí nebo mohou ostatní zvířata chránit před pytláky.“

„Jenomže to není jejich chyba,“ ucedila jsem, „pytlák není nic než chudý člověk, který jde zastřelit zvíře, protože si to od něj objedná pracháč ze zahraničí.“

„No jo, o tom mluvím, aby místní lovci měli možnost si vybrat i legální způsob obživy.“ 

„No o tom pochybuju, že by to byli ti samí lidi,“ namítl Aleš a já si všimla, jak si celá skupinka už nervózně poposedává. Uvědomila jsem si, jak krajně nepříjemné je změnit názor.

„Někteří ano, někteří ne,“ pokrčil rameny Jirka Hybner, „jsou různí pytláci. Někteří loví zvířata kvůli masu, protože mají doma deset dětí, nebo ho dodávají do místní restaurace. Takhle ho mohou dodat do restaurace úplně legálně. Není to pro ně lepší?“

„Přesně tak,“ řekla jsem, „vlády nemůžou všechno jenom zakazovat, ale musí se hledat způsoby. Všichni chtějí z něčeho existovat. Třeba se postupně naučí víc chovat například kozy. Lovení zvířat já nepodporuji.“

„Je pravda, když jsem o tom tak přemýšlel,“ začal vykládat Aleš, „že pro ně jsou antilopy a žirafy a zebry to stejný jako pro nás kozy a prasata. Nemají k nim takový falešný sentiment jako my a ten jsme si stejně vypěstovali z pohádek a z toho, že se na ně chodíme koukat maximálně do zoologický a je jich tam jenom pár kusů. Kdežto v Africe se jim tam na pláních prohání celý stáda. V Číně je zase pro lidi normální dát si k jídlu třeba psa.“

„Nebo delfína,“ prohodila Sandra.

„Já vás teda nemůžu vůbec poslouchat,“ kroutila hlavou Katka, „já miluju koně a je pro mě šílená představa, že bych měla jíst koňský maso. A zebra je vlastně pruhovaný kůň.“

„Ne, Aleš má pravdu,“ vpadl do toho Jirka, „africký rezervace si nesmíte představovat jako kus volný přírody, to jsou spíš takový farmy. Na velkým území tam jejich majitelé chovají přesně spočítaný kusy zvířat, a když se přemnožej a když viděj, že by je to území neuživilo, tak vydají povolení k odstřelu třeba sto kusů zvířat. Na tom není nic hroznýho, je to v pohodě. Daleko šílenější jsou ty podmínky zvířat na našich farmách a statcích. To jsou přece taky zvířata.“

„To jo,“ souhlasili všichni soudržně.

„Tohle já bych vůbec neporovnávala,“ řekla jsem.

Sandra využila každou příležitost, aby mohla vylíčit nějakou hrůzu: „Viděli jste někdy záběry z velkochovů? Třeba slepice, jak jsou namačkané v klecích? Prasata, která se nemůžou ani pohnout? A ti agresivní zaměstnanci, co do nich kopou, jako kdyby to byl kus hnoje?“

Tímto jsme se přenesly od tragédií v Africe k tragédiím u nás doma na hnoji a ještě dobrou hodinu jsme si notovali v tom, jak šílené podmínky mají zvířata v chovech, v jejich častých nemocech, čím je krmí, jakým způsobem umírají a že se to vše úhledně zabalené ve sterilních balíčcích dostává k nám na talíř. Myslím, že po téhle diskusi se většina zúčastněných rozhodla stát vegetariánem. Včetně mě. Nebylo to zrovna praktické rozhodnutí na začátku prosince.

Nastaly Vánoce a na svátky jsem pochopitelně odjela domů. Můj bratr vystudoval elektrotechniku ve snaze stát se v budoucnu IT specialistou. Viděl, že v tomhle oboru bude mít zajištěnou velmi dobrou budoucnost, firmy se o schopné ajťáky perou a plat se pohybuje od padesáti tisíc výše. Tomáš však postupně shledal, že je pro něj programování příliš náročné a studium na vysoké škole nezvládne, a tak nastoupil pracovat do jedné telekomunikační společnosti, kde začínal na pozici pokladače kabelů. 

„Je to velmi dobré rozhodnutí,“ prohlásila maminka, „budeš mít jistou práci. Kabely v dnešní době potřebují všichni.“

Bratr se tvářil spokojeně a tvrdil, že má rád pohyb a že sedět celý den za počítačem by ho stejně nebavilo.

Maminka celý den kuchtila, smažila, vařila a pekla, až kuchyň zaplnila pára a muselo se vyvětrat. Přemýšlela jsem, jak rodině sdělit, že nejím maso a nedám si ani kapra, ani řízek. Mohla bych být totiž nařčena ze sabotáže pohody a vánoční atmosféry.

Nejdříve jsem se mamince vnutila ku pomoci, ale přišlo mi, že mi nedůvěřuje, možná už něco tuší. „Ty jsi nikdy neměla zájem o to, naučit se knedlíky nebo omáčky.“ 

A to byla pravda. Kuchařskému umění jsem nikdy moc nedala. Sice jsem se neodbývala jako někteří spolužáci pizzou a polévkami z pytlíku, přeci jen jsem dcera kuchařky, ale že bych se patlala s knedlíkama nebo omáčkama, to tedy určitě ne. Nakrájet zeleninu na kostičky, osmažit na cibulce, uvařit k tomu rýži. Brambory na plátky a zapéci se sýrem v troubě, to byly moje recepty. Docela jsem se těšila na bramborový salát. Ten dělá maminka úžasný. A ona kyprými pohyby, které připomínaly kreace kouzelníka, všechno zvládala sama.

Brácha s tatínkem připravovali vánoční stromeček a zdálo se mi, že se u toho dobře baví, i když se sem tam vztekali kvůli rozbitým ozdobičkám a že jim nesvítí žárovčičky a že stromeček je celý našikmo, každopádně mě u toho nepotřebovali. Tak jsem si šla zabalit do pokoje dárky a naskočila mi zpocená vzpomínka, jak jsem je nakupovala. Ani druhý rok v Praze jsem si nezvykla na to, že se všechny ulice zaplní lidmi a ten živý dav se přelévá z obchodu do obchodu a nikde není k hnutí a k dýchání, natož k nakupování. Proč musí být vánoční klid vykoupen šílenstvím?

Když se kuchyně uvolnila, nastala moje příležitost. Šla jsem tam a vyndala si z ledničky celer, ukrojila si plátek, obalila ho a usmažila si celerový řízek. Přichystala jsem si ho na zvláštní talířek. Potom jsme se šli projít na hřbitov, abychom vzpomněli příbuzné. Maminka u toho začne vždy vzpomínat na mládí a to mám ráda. Bratr maminčina tatínka byl farářem, a tak asi díky němu maminka vnímá život jako službu bližnímu, což se projevovalo i v takových maličkostech jako, že když si od někoho něco půjčila, třeba od sousedky mlýnek na ořechy, musela ho za každou cenu vrátit v ještě lepším stavu, než si ho vypůjčila. 

Přiblížila se večeře. Tatínek měl dobrou náladu a dělal si ze všeho legraci. On byl vůbec bezstarostný člověk. Většinu svého života pracoval u zvířat a zvířata člověku nemohou přidělat opravdové starosti. Opravdové starosti vám může přinést jenom člověk, protože zvířata jsou nevinná, autentická, ale člověk se přetvařuje. Ale viděla jsem, jak mu opravdové starosti přineslo jeho podnikání. Z toho byl v poslední době dost ustaraný a na tváři se mu objevila spousta vrásek. Milovala jsem ho a bylo mi ho líto, ale zároveň jsem pro něho nemohla nic udělat. Nemohla jsem jít a říci mu: „Tati, nech už toho podnikání, jenom tě to ničí. Vrať se ke svým zvířatům. Chtěl sis to po revoluci vyzkoušet a už máš dost.“ Nepřijal by to. Myslel si, že je spokojený a šťastný. Přesvědčil sám sebe, že toužil celý život podnikat, ale režim mu to nedovoloval a teď po revoluci konečně může. Ve skutečnosti ho to nikdy před rokem 89 ani nenapadlo. 

Sesedli jsme se ke stolu.

„Kde mám svůj talířek?“ pídila jsem se po kuchyni.

„Jaký talířek zase?“ ptala se mamka.

„Připravila jsem si tady svůj řízek.“

„Všechno jsem dala do jedné kopy. Co se tady má povalovat hromada talířků? Co jsi na něm objevila, že sis ho musela dát na stranu?“

Nezbylo mi, než jít s pravdou ven.

„No, bože můj, to by mě teda nenapadlo!“ prohlásila mamka.

Táta s bráchou se jenom smáli. A pak jsme všichni hledali v hromadě řízků ten můj.

Nejstarší symbol planety Země

Katka ráda nosila kvalitní sportovní oblečení, které jí bylo pohodlné a zároveň dobře vypadalo. Nechtělo se jí nakupovat samotné, a tak naléhala, abych ji doprovázela na prohlídky obchodů a průzkum slevových akcí. Co všechno jsem musela vydržet pro naše kamarádství!

„Pojď,“ chytla mě vždycky za rukáv, „půjdeme podpořit svoji jedinečnost.“

Takže jsem po několika měsících byla i já kompletně vybavena do města i přírody, pro jakékoli počasí a jakékoliv roční období. Ve škole se nám pak kvůli tomu smáli a začali nám říkat dvojčata, což bylo legračně v přímém protikladu s jejím nakupovacím heslem. Jenomže kdyby nebylo Katky, asi bych dodnes chodila v jednom a tom samém tričku a džínách. Vypadat jedinečně mi ale moc nesedlo. Nakupování mě absolutně nebavilo a uvědomila jsem si, že mým stylem je nenápadnost a co největší splynutí s okolím, tak jako to dokáže můj chameleon Bertík. 

„Ještě že jsem tam nebyla,“ uplivla si Katka, když jsem jí vykládala o studentském večírku, kde se Nástěnkář přiopil a vyprovokoval ostatní k debatě o politice, takže se všichni pohádali a odneslo to i několik skleniček.

„Copak se dá nějak rozumně bavit o politice? To přeci každý normální člověk musí vědět.“

„Ty mě vždycky rozesměješ.“

Seděly jsme v kavárně a dopřávaly si výborný jablečný závin a horkou čokoládu. Odměnily jsme se za to, že jsme vydržely běhat po městě v tom neútulném sychravém počasí a zvládly se vyhnout všem nástrahám pádu na zledovatělých chodnících. To mě také moje kámoška naučila –⁠ umět se odměňovat.

Pak Katka vytáhla z tašky knížku a řekla: „Tu jsem dostala pod stromeček. Je docela zajímavá. Hele, píše se tady i o želvách, co vlastně znamená symbol želvy. Chceš kousek přečíst?“

„No tak jo,“ přisvědčila jsem.

Nalistovala příslušnou stránku, zamžourala na písmenka a začala potichu předčítat.

V nauce amerických indiánů představuje želva nejstarší symbol planety Země. Je personifikací energie bohyně a věčné Matky, ze které se vyvíjejí naše životy. V úctě k Zemi nás želva žádá, abychom si byli vědomi koloběhu dávání a braní a vraceli Matce to, co ona dala nám. 

Želva má krunýř podobající se ochranné vrstvě, kterou Země po staletí používá, když je její tělo ničeno. Ochrana Matky Země se projevuje jako zemské změny, růst nových rostlin, vulkanická činnost a změny klimatu. 

„To je zajímavý, změna klimatu vlastně zemi chrání, co říkáš?“ pozdvihla oči.

„No jo, možná je to něco jako horečka,“ napadlo mě, „jako když má člověk horečku, která ničí bacily.“

„To je fakt,“ řekla Katka a četla dál.

Tak jako želva, máme i my krunýře, které nás chrání před zraněním, závistí, žárlivostí a nevědomostí druhých. Želva nás svým chováním učí, jak se chránit. Obtěžují-li vás slova nebo činy druhých, nastal čas vstoupit do svého nitra a respektovat své pocity. Jste-li napadeni, je na čase dát druhým pocítit svůj mocný ochranný štít.

Želva je skvělým učitelem umění spojit se se zemí. Pozorujte své myšlenky a jednání a zpomalte je na rychlost, která zajišťuje dokončení. Želva zahrabává své myšlenky jako vejce do písku a nechává slunce, aby je vysedělo. Měli bychom se od ní naučit rozvíjet své myšlenky dříve, než je vyneseme na světlo světa. 

Založila stránku a zahleděla se ke stropu. „Želva, takový nenápadný zvíře.“

„Jo, to jo. Hlavně, jak přirovnávají krunýř k ochranné vrstvě planety. Želva je jedinečný tvor, to mi nikdo nevyvrátí. Nejstarší symbol planety. Nebo že se myšlenky mají zahrabat jako vejce do písku a nechat vysedět, prostě krásné.“

Takže se mám naučit používat svůj ochranný štít a být trpělivá. Zpomalit se. Že by změna, zpomalení životního rytmu měnilo naše vnímání? Zamyslela jsem se a pak řekla spontánně: „Trvá to dva měsíce, než se vylíhnou želví vajíčka.“ 

„Dávání a braní, to musí být v rovnováze. Nikdy předtím jsem o tom takhle neuvažovala, víš?“ řekla Káťa. „Mně se v posledních letech dost radikálně změnily životní hodnoty. Hlavně díky tomu, že žiju jiným způsobem, stýkám se s jinými lidmi.“ 

„To je pravda, nemá cenu všechno zakazovat, nebo nechat každého, ať si dělá, co chce. Všechno je otázka míry.“

„Ale právě poznat tu správnou míru je někdy problém.“

„Můj děda, ten z Roudnice, vždycky říkal: poznej údolí, ale poznej i vrchol hory.“ 

„Jasně! A pak někde na cestě můžeš potkat i střed.“

A tak jsme si o těch krásných slovech z knížky společně notovali. Želva je skvělým učitelem, psalo se tam. Zajímavé, kdo by to byl řekl, že někomu bude želva připadat jako skvělý učitel. Většinou lidi říkali – pomalá, nezajímavá, schovaná pod svým krunýřem. Nejstarší symbol planety Země Tak jsem se zamyslela, že jsem si ani neuvědomila, jak Katka sedí zamračeně, ani čokoládu nedopila. 

Po chvíli zamumlala, tiše, jako kdyby ani nechtěla, abych to slyšela: „Víš, že na šlechtitelských farmách jde osm z deseti narozených hříbat na jatka, protože na jezdectví a chov jich je potřeba mnohem méně?“

„Proč o tom teď mluvíš?“

„Ani nevím.“

„Chtěla by ses zase vrátit ke koním?“

„Jo, to bych chtěla,“ polkla nervózně. „Třeba ani všichni lidi nejsou potřeba. Stejně jako nejsou potřeba všechny koně… Naše problémy jsou způsobené přelidněním.“

„Ale o tom se přeci nedá takhle uvažovat, protože to člověk tvrdě zasahuje koňům do jejich života.“

„No, v divoké přírodě slabší kusy uhynou, připadá mi to stejný. My každýho jen strašně opečováváme, i když už třeba ani sám nechce žít. Není to v rovnováze, víš, to kolik nás tady je.“

O měsíc později Katka náhle přestala docházet do školy na výuku. Pak jsme se dozvěděli, že leží v nemocnici. Propustili ji po čtrnácti dnech a ještě týden trvalo, než se vrátila po rekonvalescenci ke svému běžnému dennímu režimu. 

Když dorazila do školy, zarazilo mě, jaké velké černé kruhy má pod očima. „Co se ti stalo?“ vyptávali jsme se. Moc se jí nechtělo mluvit.

„Mám od narození silnou anémii,“ dvěma prsty si promnula oční víčka, „teď se to nějak zhoršilo, ale už je to zase dobrý.“ Tím skončila. Ale když jsme si ve čtvrtek spolu zašly do sauny, řekla mi, že jako dítě na tu anémii málem umřela a zachránila ji nějaká bylinkářka od Plzně a její čajová bylinná směs. Potěšilo mě, že už se zase cítí v pořádku.

Mezitím jsem pro INEX uspořádala svoji první přednášku o želvách. Chystaly se velké přípravy na další letní kolo dobrovolnických výjezdů a já měla svým příspěvkem motivovat případné nové zájemce. Mě to tak ohromně bavilo! A jako by tento den odbrzdil zabržděný vlak. Brzy se zrealizovala ta beseda pro přírodovědnou společnost, se kterou jsem si psala už před vánoci. Uskutečnila se v budově gymnázia v Bílině, kde měla společnost sídlo. Dorazilo asi třicet lidí, kteří dokázali vytvořit milou, podporující atmosféru. Debata na konci trvala čtyřicet minut.

Hned poté se mi začaly ozývat další organizace. Nejvýznamnější z těch událostí bylo vystoupení v pořadu Českého rozhlasu 2 a článek o želvách v Respektu s názvem Čekání na Godota. Upozorňovala jsem v něm na to, že mořským želvám hrozí vyhynutí. Trochu jsem si dávala naději, že můj příspěvek rozvíří nějakou diskusi, protože Respekt je jeden z našich nejčtenějších časopisů, ale vůbec nic se nestalo.

Článek vyšel dva měsíce po setkání s Káťou v kavárně nad šálkem horké čokolády. Želví vajíčko se vylíhlo. Cítila jsem, jak dozrál čas na něco velkého, myšlenky uzrály, po měsících inkubace se věci daly do pohybu. Nic mi nedělalo tak dobře jako možnost rozšiřovat povědomí o způsobu života a ochraně mořských želv. Zároveň tím skončilo skoro půlroční období, kdy mě ve škole s mým výzkumem brali jako nějakého exota, který se narodil a studuje na špatném místě. Kdosi dokonce článek z Respektu, kde byla samozřejmě i moje fotografie, připíchl na nástěnku. Že by to udělal Nástěnkář?

Cizí záležitosti

Vraceli jsme se z exkurze u docenta Frynty, který měl ve své vile na Ořechovce v celém jednom patře malý zoologický pavilón plazů, což působilo opravdu bizarně, a i pan Frynta působil praštěně, jako nějaký umanutý vědec z filmu. Ovšem všichni jsme ho za jeho vášeň milovali a nikdo by nevynechal jedinou hodinu jeho předmětu. Pavel Hajml řekl, že si půjdeme dát někam pivo, jelikož se mu nechce na přednášku o kognitivní neuroetologii.

„Když tam nepůjdem všichni, můžem říct docentovi Mrázovi, že nás Frynta zdržel.“

„Jo, taky se mi tam nechce,“ přidávali se ostatní.

Kroutila jsem se jako kočka a bylo mi nepříjemně, tolik bych chtěla mít odvahu říct, že se mi to nelíbí. „Já vás nechci zklamat, ale… i kdybych na ten seminář nešla, nebudu říkat Mrázovi, že nás Frynta zdržel.“

„Proč jako?“

„Protože to není pravda.“

„Myslíš jako, že se ho může náhodou zeptat?“

„To nevím, jestli se ho bude ptát, asi ne, ale nechce se mi říkat něco, co není pravda.“

„No tak, co chceš říct? Víš, že je to blázen. Vždycky zjišťuje, jaké jsi měla důvody. Pořád opakuje to svoje: minimálně osmdesát procent docházky, vážení, minimálně!“

Aleš se tomu zasmál. Ano, Mráz byl legrační ve své upjatosti, bezpochyby, takřka protiklad rozevlátého Frynty, ale já cítila, že bych měla žít správně, nebo alespoň naslouchat tomu, kdy mi srdce říká ano a kdy se mi svírá. Želva nás učí ukotvenosti v zemi. Člověk zalže jednou a pak už nemluví upřímně pořád, zvykne si, že se slova dají ohýbat. Čemu pak můžeme věřit? Chci vytvářet svět takový, jaký bych chtěla, aby byl. Znovu se mi připomněla dalajlamova knížka: To, co budete projevovat ostatním, bude se vracet vám. Toto období je možná období zkoušek, a tak jsem se od ostatních přemluvit nenechala a nakonec to dopadlo tak, že se na pivo nešlo a jeli jsme na přednášku. 

Jenomže to netrvalo ani týden a v zoo utekla opice. Pobíhala nám po zahradě dvě hodiny a až poté se ji podařilo zvěrolékaři uspat. Když jsem o tom večer vyprávěla babičce, celá se vylekala a řekla mi: „Co kdyby ti ta opice něco udělala? S tou brigádou bys měla skončit.“

„Ale babi, všechno bylo v pořádku, nehrozilo mi žádné nebezpečí.“

„Já ti říkám, že s tím musíš skončit, jinak tady budu odteď trnout strachy.“

„Je to taková hloupost… neměla jsem ti to vyprávět.“

„Není to žádná hloupost. Každou chvíli se může stát něco nebezpečného. Se zvířaty člověk nikdy neví. Příště uteče slon a co potom?“

Byla s ní těžká řeč. Dohadovali jsme se dlouho, až jsem nakonec musela babičce, která vypadala, že se už o ni pokouší infarkt, slíbit, že si najdu nějakou jinou práci. Opravdu jsem jí v tu chvíli musela říct: „Ano, babi, už do zoo nepůjdu,“ i když jsem to vůbec neměla v úmyslu. Seděla jsem ovšem potom sklíčeně v pokoji a uvažovala nad tím, proč proboha musím lhát. Něco takového mi vůbec nebylo příjemné. 

S Katkou jsme si jednu sobotu společně vyrazily do divadla. Po představení mě ta moje bláznivá přítelkyně táhla do herecké šatny. Říkala, že se s tím jedním hercem seznámila minulý týden na baru. Zákulisí bylo dosti malé a stísněné, zdálo se mi, že se tam ani nedá dýchat. Vzduch zahustil pach pudru. Všichni se převlékali a odličovali. Pokřikovali na sebe nějaké poznámky, které se týkaly představení.

 Připadalo mi nevhodné se tam dlouho zdržovat, ale Káťa se smíchem prohlásila: „Žijeme jenom jednou a chci si to užít. Zvlášť, když jsem se teď seznámila s hercem.“

Vrhala na něj pohledy a on se její poznámce usmíval. Katka úplně bezostyšně dodala: „A tenhle fešák bude jednou slavnej a bude hrát v seriálech.“ To už herec nevydržel a vyprskl smíchy.

„Ty bys chtěla být slavná, kdybys měla tu možnost?“ ptal se jí. „Hrála bys třeba i v bezduchejch seriálech?“ Zjevně pro něj hraní nebylo čistě jen řemeslo –⁠ udělám cokoliv, zahraju cokoliv a kdekoliv, je mi to jedno.

„A proč ne?“ opáčila Katka. „Na seriálech není nic špatnýho.“

„A ty?“ obrátil se ke mně.

S černými šminkami kolem obočí a namalovaným knírem vypadal seriózně, jako kdyby se nás právě chystal do nějakého seriálu obsadit. 

Pohodila jsem hlavou: „Já po žádné slávě netoužím. Ani v seriálech, ani jinde.“

„Tak tu máme jednu do světa a jednu do domu,“ zhodnotil to takovým tónem, jako kdyby deklamoval nějakou roli. Pravděpodobně ta věta pocházela z některé divadelní hry.

„Jó do domu,“ protáhla Katka, „Brigita už byla v Mexiku, v Itálii a bůhvíkde ještě, a já maximálně s rodičema v Chorvatsku.“

„Však jsem to taky myslel obráceně,“ zakroutil muž očima, ale nevěřily jsme mu, protože by prohlášení nedávalo žádný smysl. Prostě na nás hrál divadlo. Jak ohebná byla slova v jeho ústech!

Asi to bylo tím, že venku začalo nádherné počasí, kdežto uvnitř školy se nedalo dýchat. A Katka se ze školy vytrácela. Doslova. V tomto semestru někdy nepřišla do školy celý týden, ale jednou se stalo, že se neukázala čtrnáct dní. Končili jsme práci v laboratoři na předmětu Fyziologie epitelů, kdy se snažíme biochemicky měřit enzymové aktivity. Umývala jsem si ruce. Káťa se ke mně přitočila. 

„Byla jsem s tím hercem. Je to ďábel, hrozně vášnivej. A zná spoustu zajímavejch lidí. Dokonce i Mariana Rodena.“

„Kdo to je?“

„Přeci brácha Karla Rodena, je taky herec.“

„To je skvělý, ale nemůžeš přeci na školu tak okatě kašlat,“ domlouvala jsem jí, bylo to nepříjemné i vůči našemu týmu, protože jsme dělali práci za ni. „Takhle tě brzy vyhodí.“

„Ale co, když vyhodí, tak vyhodí,“ pokrčila rameny. „Ale nemysli si, oni mě potřebujou, mají na každého studenta peníze.“ 

„Chápu,“ řekla jsem mírně, „ale randit s ním naplno můžeš, až skončí semestr. Teď to ještě chvíli vydrž a budeš mít klid.“

Stočila ke mně velké kulaté oči, kterými zasněně hleděla ke stropu, odfrkla si a ucedila: „Ty mluvíš úplně stejně jako moje máma.“

„Tak promiň,“ vyhrkla jsem polekaně, nejméně ze všeho jsem chtěla někomu připomínat jeho poučující mámu. Životní styl ostatních zkrátka nebyla moje starost.

Studijní poměry na škole se zhoršily obecně, proto jednoho dne principál svolal setkání všech studentů katedry a pak pronesl velkou kázací řeč. Vypadal hodně rozezleně, což se při jeho mírné povaze nestávalo často. O to horší a bolestnější bylo sledovat, jak máchá rukama, jak křičí, že tahle škola není žádný hobby kurz, kam si můžeme přijít, jen když se nám zrovna chce.

„Semestr ještě neskončil, jestli jste si toho nepovšimli, vážení!“ halekal. „A hned tak neskončí. Jestli nebudete mít splněné všechny, opakuji všechny své studijní povinnosti, protáhneme si ho klidně přes celé zkouškové období. A jestli si někdo myslí, že se tady nevyhazuje, tak je na velkém omylu. Klidně se rozloučíme třeba s polovinou katedry. Jako v dřívějších dobách.“ 

Už byl z toho celý udýchaný. Špikoval pohledem každého studenta, jak tu seděli v řadách za sebou, a všichni před ním klopili oči. Málokdo studiu dával tolik jako v prváku. Pozorovala jsem principála, jestli se pohledem zdrží na Katce, a skutečně se mi zdálo, že ji probodává pohledem asi o vteřinu déle.

Když se hned po tomto setkání moje kamarádka sebrala a šla kouřit na dvůr, rozhodla jsem se za profesorem jít. Zapínal si právě sako a povytáhl obočí, když mě uviděl.

„Chtěla jsem, pane profesore, jenom… trochu orodovat za Kateřinu. Ona má teď nějaké problémy… doma,“ zalhala jsem.

Profesor Cajthaml se zvláštně podíval s hlavou nachýlenou na stranu a po chvíli pronesl, velmi pomalu, jako kdyby stále váhal, jestli mi to má prozradit: „Já vím. Katka Slabá je omluvena. Jí se moje řeč netýkala.“

„Opravdu?“ zalapala jsem po dechu.

„A vy, slečno Kučerová, byste se neměla tolik angažovat v cizích záležitostech.“ To už řekl rychle, pokynul hlavou a spěšně odešel.

Aha, tak ona má asi i nějaké problémy v rodině. Co se děje? A proč mi vůbec nic neřekne? Myslela jsem, že je to moje nejlepší kamarádka. Bože, už zase! Já se chovám úplně jako moje máma. Také mi vždycky vadilo, jak propírala doma problémy a spory sousedů, a nejen to, klidně došla až na městský úřad, aby záležitost vyřídila. Generál ulice. Nic ji nenechalo chladnou, když chtěla někomu pomoci nebo vyřešit napjatou záležitost sousedských vztahů. A dělala to s takovou vehemencí, že by ji mohl každou chvíli skolit infarkt. 

Když jsem se jí jako dítě ptala, proč to dělá, vždy mě odbyla jednou strohou větou: „Prosím tě, neptej se na to, čemu vůbec nemůžeš rozumět, ano?“ A držela u toho ruce zdvižené, jako člověk, který se vzdává, jako kdyby to gesto znamenalo: dokážu všechno, ale něco vysvětlovat je nad moje síly.

Ale třeba jenom Káťa nechce některé záležitosti vytahovat na světlo. Ano, bůhví, co za tím je. A já se vzdávám veškerého strkání nosu do cizích záležitostí, i když se týkají mé nejlepší kamarádky. Jenže ta věc mi stále ležela v hlavě. Vybavilo se mi, jak zvláštně profesor odpověděl na moji lež. Řekl: „Já vím, je omluvena, Katky se to netýká.“

Jak je možné, že se jí to netýká? Že by si něco začala i s profesorem? Byla v poslední době čím dál extravagantnější. Pro ni profesor nepředstavoval nic jiného než výzvu. Nedivila bych se, kdyby si vedla sešitek se jmény těžko dosažitelných „cílů“. Sakra, vždyť to vůbec nejde ovládat svoje myšlenky, já si během chvíle vyfantazíruju cokoliv. Končím s tím, nezajímá mě to! Ale stejně bych byla hodně nerada, aby na škole skončila.

Soustředila jsem se raději na hledání další zajímavé stáže nebo pobytu někde u moře v zahraničí. Něco mi říkalo, že bych mohla zkusit druhou stranu zeměkoule, třeba Austrálii, tam je přeci největší korálový útes na světě. Naučila bych se potápět. No, to má čas, ještě stále musím splácet Mexiko. Brigáda v zoo se rozhodně nedělá jenom pro peníze.

Darmasiswa

Druhý rok mého studia na přírodovědné fakultě Univerzity Karlovy, obor ekologie, se překulil a i ten třetí uběhl rychle. Moje studium se chýlilo ke konci. Člověk si nejvíce pamatuje rozpačité počátky, jak pro něj všechno bylo nové a zajímavé, ale jak čas běží a všechno se stává důvěrným a známým, vzpomínky již nejsou tak silné. Spíše než chronologicky, tedy popíšu tento rok dojmologicky, tak jak to ve mně zůstalo, setříděné podle nějakého zvláštního řádu, který se řídí podvědomím, odkud se k nám časem vzpomínky vynořují. Studentský život je rušný a povinností hodně. A život s babičkou může přinést i další nároky. 

Vodila jsem ji na kontroly k doktorovi. Pořád si stěžovala, jak má oteklé nohy a špatně se jí chodí. Stále se dožadovala nějakých léků, které by jejím nohám pomohly. Ale každá nová kombinace prášků jen zhoršovala její halucinace. 

Jednou za mnou přišla do pokoje, ať jí představím toho mužskýho, kterého tam mám. Říkala, že slyší mužský hlas. „Ale, babi, já tady nikoho nemám,“ protestovala jsem.

Nevěřila mi, začala dokonce prohledávat skříň a závěsy, a když nikoho nenašla, nabyla přesvědčení, že utekl oknem. 

Velmi vážně tu historku vykládala i mým rodičům, když přijeli na návštěvu, a nabádala je, abych si domů nevodila chlapa bez jejího svolení. Má prý strach, když ani neví, jak vypadá.

Postěžovala jsem si ve škole Jirkovi Hybnerovi a toho hned napadlo, že se babičce půjde domů představit jako můj přítel. „Uvidí mě, jakej jsem sympaťák, a bude klid.“

„Prosím tě, Jirko, tím bych jenom v babičce utvrdila dojem, že má pravdu.“

„Stejně ji nikdy nepřesvědčíš o opaku. Hele, já to znám. Můj táta umíral na rakovinu. Proležel celej den v posteli sám v pokoji, nemusel ani brát hromady prášků a měl z toho představy. Hlavně jsme se s ním nesměli o ničem hádat. Stejně to nepomohlo.“

„Jak to?“ zeptala jsem se s předtuchou.

„Doplazil se k oknu a vypadl ven.“

„To je mi líto.“

Měl samozřejmě pravdu, babičku těžko přesvědčím. Spíše si na její projevy stáří budu muset zvyknout. Ovšem, i když jsem odmítla ten jeho nápad jít ho představit babičce, paradoxně se tím odstartoval náš vztah. Stalo se to na jeho narozeninách. Uspořádal velkolepou oslavu, kde se v jednu chvíli pohybovalo asi dvacet lidí, což jeho malý byt snášel s vrzáním a úpěním. Když jsme seděli vedle sebe namačkaní na gauči, uchopil do dlaně moji ruku. Možná z nervozity začal o něčem drmolit.

„Díval jsem se teď na zajímavé dokumenty o přírodě a její dokonalost a vyváženost mě nikdy nepřestane udivovat.“

„Ano, to mám podobné,“ usmála jsem se.

„Třeba malé ryby se pohybují ve velkém hejnu jako jeden celek, protože tak nemá predátor šanci ulovit žádnou z nich. Všechny dohromady působí jako jeden obrovský organismus. Takže predátor, dejme tomu žralok, vyčkává. Ale hejno stále nádherně tančí prostorem jako neuchopitelný vír. Protože ho nic neruší. Dokázaly by to dělat hodiny. Žralok to tuší, a tak vyrazí. Nejdřív se nesnaží ulovit rybu, ale jen rozbít společný rytmus hejna. A když se mu to podaří, teprve potom on nebo jeho společníci zaútočí na rybu, která se oddělila od ostatních.“

„To je zajímavé.“ Úplně jsem se ponořila do jeho vyprávění.

„Ano, ale je to velmi inspirativní i pro mě jako pro člověka. Vypozoroval jsem, že pokud se nechám vyvést z míry, když se nechám strhnout třeba politikou, nebo svou bídnou finanční situací, věci se od té chvíle jen zhoršují. Vypadl jsem z rytmu. To je důvod, proč mniši meditují. Napojují se nějakým způsobem na ten základní celek, na společný rytmus, na něco vyššího. Musí tady existovat nějaký společný rytmus všech lidí, nebo planety země, který je pro nás důležitý. Možná jsi slyšela o Schumannově rezonanci.“

Svým postřehem mě úplně fascinoval. „Vypadli jsme z rytmu a podřezáváme si pod sebou větev,“ povídám a brada mi zůstává viset v hlubokém zamyšlení.

„Ano.“

„Žijeme v době, kdy nás musí zajímat planeta jako celek, nejen to, co se děje v naší malé kotlině,“ řekla jsem.

Na souhlas mi stiskl ruku. Pak jsme chvíli mlčeli a najednou jsme sebou úplně stejně trhli, když se z kuchyně ozvalo řinčení rozbíjeného nádobí. Někdo vypadl z rytmu. Oba jsme se tomu začali bláznivě smát. 

V pokoji hrála hudba, ale v tu chvíli poměrně tlumeně. Jirka se ke mně naklonil. „Slyšel jsem, že je možné získat stáž na Filipínách, to by tě možná mohlo zajímat, co říkáš?“

„A kdes to slyšel?“

„No, na studijním asi. Už nevím, kdo mi to říkal.“

„Tak já se tam půjdu zeptat.“

„Jo, to běž.“

Chvíli jsme mlčeli a tiskli si ruku.

„A jak tě napadlo, že by to mohlo být zrovna pro mě?“ chtěla jsem vyzvědět, co se dalo.

„Na Filipíny se přeci jezdí za želvama, ne?“

„Aha, máš pravdu,“ došlo mi. Ano, byla to obecně známá informace, že celá Indonésie je rájem pro želvy; žije tam celkem šest ze sedmi druhů mořských želv. Zároveň tam téměř neprobíhá žádná jejich komplexní ochrana. Páni, Jirka tohle všechno ví! Zajímá se.

Nebyly to sice Filipíny, ale brzy jsem zjistila, že indonéské velvyslanectví v Praze prostřednictvím programu Darmasiswa skutečně posílá do Indonésie zájemce o studium. Bylo ovšem potřeba vyplnit velmi dlouhý dotazník a v části věnované motivaci a zdůvodnění se pokusit opravdu účinně přesvědčit komisi, aby vybrala právě vás. Pravděpodobnost, že se to podaří, byla velmi malá, protože brali jen asi sedm zájemců.

V programu Darmasiswa si můžete vybrat z několika témat; lze studovat tanec, indonéskou batiku, místní jazyk a další věci. Musela jsem si vybrat něco, o čem bych mohla dostatečně přesvědčivě napsat, že mě to zajímá a podpoří to mé dosavadní směřování. Volba padla na studium indonéštiny na Sumatře. Přeci jenom znalost jazyka by se mi hodně hodila pro pozdější působení v oblasti a při výzkumu mořských želv. Když jsem o tom začala uvažovat a skládala si v hlavě věty pro dotazník, znělo mi to velmi nadějně. 

Dokud bylo teplo, šli jsme se s Jirkou projít na Vyšehrad. Ukázala jsem mu tam své dva oblíbené stromy. Stály kousek od zadního vchodu na hřbitov. 

„Tomuhle říkám Adam a tomu druhému Eva,“ svěřila jsem se mu. A pak jsme se pod Adamem líbali.

Jakmile má člověk partnera, přestane se s ostatními tolik stýkat. Jako nejzajímavější z těch řídkých setkání se spolužáky si pamatuji akorát, jak se probíralo dopadení a smrt Saddáma Husajna, a pak na rozsáhlou debatu o nějaké indické žábě. 

„Je to objev století,“ vykřikoval Aleš Rybák.

„Co je na té žábě tak zvláštního?“ zeptala se ho Veronika.

„Je veliká sedm centimetrů, naducaná jako kobliha, má temně fialovou barvu. Od ostatních současných žab je fylogeneticky vzdálená natolik, že ji zařadili do samostatné čeledi. Vědci si myslí, že je to skutečně pravěká žába, která skákala po nohách dinosaurům.“

„Hm,“ reagovala Veronika a Jirka se tomu jejímu hm zachechtal. Bylo přesně poznat, co si oba o fylogeneticky vzdálené žábě myslí. Prostě že to nestojí za řeč.

„No a ta žába žije po většinu roku skrytě v podzemí a ven vylézá pouze na dva týdny v období monzunu za účelem páření. Časopis Nature píše, že mezi Seychelskými ostrovy a Indií existovalo biogeografické spojení a ta žába potvrzuje tuto hypotézu,“ pokračoval Aleš.

„To by mě zajímalo, jak tu hypotézu potvrzuje,“ utrousila jsem, ale nikdo mě neposlouchal.

„No, co je na tom divnýho,“ řekl Jirka, „původně přeci byla země jeden jediný kontinent.“

„Tak to samozřejmě není vůbec nijak dokázané,“ protestoval Aleš a už se diskuse překulila do střetu vášní dvou vědců, kteří si jsou schopni vjet do vlasů kvůli žábě.

Ten den byl celý nějaký divný. V hlavě mi bzučelo jak pod stožárem vysokého napětí. Možná byl úplněk. Na chodbě ve škole jsem potkala Veroniku a v očích se jí leskly slzy. Po chvíli z ní vypadlo, že její křeček umřel.

„Ber to tak, že se reinkarnuje v něco lepšího,“ prohodil Jirka.

„Třeba v kočku,“ dodal se smíchem Aleš.

A Jirka mu hned sekundoval: „Pořiď si kočku.“

„Nechte toho,“ odbývala je nervózně Veronika, „já nevěřím na nějakou blbou reinkarnaci. Ňuňáček mi prostě umřel a je s ním konec.“

Měla nejspíše špatný pocit z toho, že se nedokáže postarat ani o malého křečka. Jak bych se cítila já, kdyby mi umřela Arabela nebo Bertík?

Co se týče našich společných představ o budoucím životě, životě po škole, nijak jsme se nevymykali z myšlení jiných vrstevníků a patřili jsme spíše k umírněnému průměru. Přeci jenom, výzkum vyžaduje jistou nudnou pravidelnost a trpělivou povahu. Po dokončení studia si většina z nás hodlala najít nějaké klidné místečko v oblasti výzkumu životního prostředí, nejlépe ve státní správě, kde je v této pracovní oblasti největší jistota dlouhodobé práce, protože se stanete nenahraditelnými experty. Budete mít jasnou perspektivu postupu podle tarifních tabulek a jistý předvídatelný mechanismus navyšování platu a přidaných benefitů, což vám umožní v této neklidné době naplánovat si rodinu, dovolené, zubaře, volný čas, koníčky a vůbec všechno, co k životu patří i s výdělkem, pohybujícím se těsně pod českým průměrem.

Nikdo z nás nebyl žádný mistr v plánování a improvizaci, práci pod tlakem a ve stresu. Myslím, že většina biologů jsou veskrze poklidné duše milující mír a pohodu, klidný a romantický život, totéž přející zvířatům a ve volných chvílích tiše vzdychající, že pravěký člověk trávil prací denně celkem tři hodiny a současná civilizace vše přehání. Měli jsme velké pochopení pro jasný řád a vývojové fáze rostlinstva, stromů, půdy, zkrátka všeho, co se nazývá život. A ten řád nebyl nudný, ale cyklický. 

Jak jsem o tom tak přemýšlela, má hlava začala snít a popadla mě zvědavost vědět hned teď, kde a jak každý z nás skončí. Tušila jsem, že předpoklady se málokdy naplní, častěji životní osudy naberou značné vychýlení a někdy dospějí i k pravému opaku toho, co si člověk představoval. Jako kdyby přeci jenom převládala síla chaosu a náhody, která je silnější než zavedené obyčeje a rituály a obyčejná lidská přání.

A možná jsme to tušení měli všichni, protože nikdo z nás o plánované budoucnosti nemluvil a raději jsme s úpornou pravidelností rozvíjeli své teoretické úvahy o zvířeně a jiných aktuálních pohybech planety, a nebo… o facebooku.

„A proč ty nemáš fejsbuk?“ ptal se Tomáš Seidl Katky.

„Proč bych ho jako měla mít?“

„Každej ho má, tak se ptám, chtěl jsem si tě přidat do přátel.“

„Hele, já nemám zájem o tyhle instantní vztahy. Mě zajímá jen opravdovej život. Jestli se necítíš bejt jako můj přítel naživo, tak nemůžeš bejt můj přítel ani namrtvo.“

„Ty jo, ty seš na ten fejsbuk nějaká nabroušená.“

„Nejsem nabroušená na fejsbuk, ale nesnáším argumenty typu: každej ho má, tak bys ho měla mít taky.“

„Takhle jsem to neřekl.“

„Líbíš se mu,“ polichotila jsem později Kátě.

„Řekneš mu jedno slovo a ono se ti to hnedka vrátí jako bumerang,“ zašeptala mi spiklenecky.

„To proto, že s tebou rozvíjí konverzaci.“

„Aboridžinec jeden. Aboridžinec s fejsbukem.“

„Já ho taky ještě nemám. Fejsbuk.“

Poslední rozloučení

Na začátku druhého semestru posledního ročníku studia na vysoké škole jsem se dozvěděla, že mě do projektu Darmasiswa vybrali. Ježíšikriste, měla jsem v létě odjet na Sumatru na univerzitu Andalas v Padangu! Bylo to ohromné, tak já přeci jenom pojedu! Zdálo se, že vše v tomto světě je tak jednoduché, zázračné, dokonalé. Přála jsem si to, přihlásila se a jedu. Recept na život je tak snadný. 

V nějakém náhlém záchvatu radosti jsem si nakoupila kyblíček chilli papriček nejlepší kvality. Mým záměrem, jako správné cestovatelky, bylo vytrénovat se co nejlépe na indonéskou kuchyni. Moje metoda spočívala v přidání alespoň jedné papričky do každého jídla. Jenže poté, co jsem ji vrzla i do ovocných knedlíků, a dokonce do babiččiny polívky – takže když si dala lžíci, vyprskla přes celou kuchyni –, zase jsem toho hezky nechala. 

Babička nadávala: „Ty mě chceš zabít! Už ti tady překážím. V mém vlastním bytě!“

Takový perný večer jsem už dlouho nezažila, neexistoval způsob jak jí to vysvětlit. 

Když jsem tu epizodu vyprávěla Jirkovi, smál se na celé kolo tak, že spadl z postele. Leželi jsme spolu v peřinách v jeho pokoji, kde každou chvíli hrozilo, že vám na hlavu žuchne nějaká knížka. Měl jich plné police a nad postelí jich měl nejvíc, překážely v hromadách na zemi, měl je i v kuchyni. Zatímco já kromě skript vlastnila pouze Jane Goodalovou, Dian Fossey, Paola Coelha a jeho knihu Alchymista, která mě naučila jít si za svým snem. Ostatní knihy jsem si buď půjčovala, nebo skladovala v domě u rodičů.

Jirka poslouchal svůj oblíbený pořad Českého rozhlasu a upíjel přitom brčkem ledovou kávu z krabičky, což byl jeden z jeho drobných stravovacích zlozvyků.

„Proč i doma piješ kávu z krabičky, když si ji můžeš dát z hrnku?“ zeptala jsem se ho.

„Copak mám ledovou kávu?“ odvětil bezelstně.

Na to se nedalo nic říct. Kromě toho, co ta káva obsahuje za zbytečné přídavky, právě vyprodukoval jednu zbytečnou krabičku odpadu. A navíc brčko, které se zapichuje želvám do nosu. 

Po chvíli vstal a vypnul rádio. „Chtěl bych, abychom tenhle víkend spolu vyrazili na Moravu. Uděláme si krásný výlet.“

Povzdychla jsem si: „Vždyť víš, že většinu víkendů pracuju v zoologický.“

„Ale teď je jediný období, kdy kvete koniklec. Až uvidíš nádherně fialově rozkvetlou louku, půjdeš z toho do kolen. Je hrozně vzácný…“

„To je hezké, co mi vyprávíš, ale už jsem ti odpověděla, že tenhle víkend nemůžu, ani příští. Až za čtrnáct dní.“ 

Přiklekl si ke mně na postel a mhouřil oči hypnotickým pohledem. „Určitě tam nejsi nepostradatelná, je to jenom brigáda, zavolej jim, že máš něco důležitého.“

„Co jim mám jako říct? Že se jedu podívat na koniklec?“

„Někdy mám pocit, že se mnou ani nechceš být,“ vyčetl mi.

„Ale tak to není,“ koktala jsem. „Dělám ráda svoji práci a není to vůbec nic proti tobě.“ Pak jsem ho dlouze a vášnivě políbila. 

Abych rozptýlila jeho náladu a nějak nahradila ten výlet, vytáhla jsem Jirku na Koncert pro Tibet, který byl v Paláci Akropolis. Vzali jsme také Káťu a Veroniku. Hrála tam Zuzana Navarová, Labutě & krysy, Chorchestr a Létající koberec, zkrátka super sestava.

Katka si pořídila nové šaty, bledě modré s drobnými kytičkami, a vznášela se v nich jako víla. Vyprávěla, že začala chodit s nějakým sportovcem. (Takže její vášnivý vztah s komediantem už byl ten tam.) Hraje prý americký fotbal, což jsem nevěděla, co znamená. Nikdy mě nenapadlo, že by byl nějaký rozdíl mezi evropským a americkým fotbalem. 

„Jaký je?“ vyptávala jsem se, aby měla pocit, že jevím o její známosti zájem.

„To víš, sportovec, má moc pěkný tělo,“ uculovala se.

„A dál?“

„No, v posteli je úžasnej.“

„A jinak? Mimo postel?“

„Jinak už moc ne. Zajímá ho jenom ten fotbal a posilovna.“

„Takže jaké s ním máš plány do budoucna?“

„Já nemám žádné plány do budoucna, jasný?“ Káča se skoro rozčílila. Nechápala jsem, co ji tak najednou vzalo. Asi jí toho kluka moc kritizuju.

„Jo, jasný. Seš moc mladá na to mít nějaký plány.“

„Možná moc mladá, možná moc stará,“ zavrčela. Byla už prostě taková, její nálady se střídaly jako počasí. Není divu, že jsem se s ní na škole přátelila už jenom já.

Na začátku května už všechno kvetlo o sto šest. Seděli jsme s Jirkou na mém oblíbeném místě na Vyšehradě a pozorovali líně plynoucí Vltavu, tu stříbrnou tepnu života, která inspiruje tolik umělců a tolik lidí na ni vzpomíná. Narodila jsem se v Mělníku, ale tady v Praze jsem se cítila jako doma hlavně díky řece. Vltava se vlévala do Labe přímo pod Mělníkem, Labe plynulo českou krajinou, nevšímalo si hranic, razilo si cestu Německem syceno přítoky té stejné životodárné vody a pak líně dospělo až do Severního moře. Opřela jsem si hlavu o Jirkovo rameno. Bylo skvělé, že ho mám. Někoho, komu se můžu svěřit i se svými nejbláznivějšími sny a on mě pochopí. Doopravdy? Je schopen přijmout všechno, co si myslím? 

„Jirko?“

„Ano, miláčku.“

„Co je tvůj největší sen?“

„Sen? Já… chtěl bych se stát vedoucím nějaké expedice,“ odpověděl se smíchem. „I kdyby to měla být jen výprava na dno Vltavy. Ale abychom tam objevili něco doopravdy zajímavého, víš? Třeba neznámý druh živočicha, nebo důkazy toho, že se řeka umí čistit úplně sama, i když… samozřejmě vím, že to neumí… prostě něco takového… bláznivého.“

„Já bych chtěla umět rozmlouvat se zvířaty,“ svěřila jsem se mu tiše a byla připravena na cokoli – úšklebek, shazování, nebo dokonce výsměch. 

Jirka řekl: „Nikola Tesla měl holuba, s kterým telepaticky rozmlouval. Nosil ho na rameni a on mu radil.“

Vykulila jsem na něj oči. Problém byl v tom, že u něj člověk nikdy nevěděl, kdy si dělá legraci. 

„Taky bych to chtěl umět,“ pokýval hlavou a pohazoval si s kamínkem. „Jednoho dne bude vymyšlený přístroj, který nám bude překládat zvířecí řeč.“

Vypadalo to, že to myslí úplně vážně a že by mi ten přístroj hned koupil k Vánocům.

„Zvířata jsou inteligentní, viď?“ řekla jsem.

„Jo, hodně inteligentní, až budeme schopni to vyzkoumat a pochopit, tak nás to ještě překvapí. Pořád je příliš poměřujeme s námi, ale nedají se srovnávat hrušky a jablka. Oni jsou hlavně napojení na zdroj, kdežto my nedokážeme být napojení ani sami na sebe.“ Trhnutím dal najevo vzrušení. Vždycky, když se pro něco nadchnul, tak se celý chvěl. To se mi na něm líbilo, sálala z něj energie. „Znáš to moudro o rybě, která má soutěžit v lezení na strom?“

„Ne, to neznám.“ 

„Každý je génius. Ale pokud budete posuzovat rybu podle její schopnosti vylézt na strom, bude celý svůj život žít s vědomím, že je neschopná.“

„To je dobré. Kdo to vymyslel?“

„Myslím, že to řekl Albert Einstein.“

Byla jsem ráda, že už je teplé počasí. Zima se mi zdála tak dlouhá… Konečně může člověk trávit velkou část dne venku. Mám hodně ráda slunce. Asi jsem byla v minulém životě ještěrka, ty se také rády vyhřívají na kameni na sluníčku. To je přesně moje pozice. Vyhřátý kámen a já se na něm nastavuji slunečním paprskům jako klobása na grilu. 

Dostali jsme žízeň. Zvedli jsme se a šli se projít podél hradeb až do zahradní restaurace, kde jsme si dali jedno pivo. Tady na Vyšehradě je všechno: výhled, klid, restaurace, procházka – je to moje nejoblíbenější místo v Praze.

„Těším se na Sumatru,“ řekla jsem Jirkovi.

„Já ti to hodně přeju,“ zakřenil se, „ale zároveň se mi bude hodně stýskat.“

„Já vím. Mně taky.“

Políbila jsem ho.

Chvíli jsem ho upřeně pozorovala. Pomrkával jako školák u zkoušky. „Myslíš, že na mě zvládneš čekat tak dlouho?“

„No jo,“ řekl nejistě a pak už sebevědoměji jako nějaký transparent, s kterým jde do nebezpečného boje: „Snadné cíle nás nelákají. – A ty?“

„Já určitě.“

„Měl bych ti dát s sebou něco na památku, abys na mě nezapomněla.“

„Já mám paměť jako želva.“

„Chacha, neříká se – paměť jako slon?“

„Když si želvy pamatují, kam se mají po letech vrátit naklást vajíčka, tak jsou na tom myslím také hodně dobře.“

„To jo.“

Zalovil v kapse a dal mi malou baterku na přívěšek, která se používá, když si chcete v noci přečíst jméno na zvonku.

„Je to takový maják, který ti vždycky ukáže cestu.“

Jednoho odpoledne jsme se vraceli do Prahy vlakem z Veselí nad Lužnicí. Míváme tam terénní cvičení ze zoologie. Hrála jsem si v kapse s Jirkovým dárkem. Katka seděla v kupátku naproti mně a zdálo se, že klimbá. Ale když se blížila cílová stanice, protáhla se a pak řekla, že mě zve k sobě domů na večeři. Její pozvání znělo dost slavnostně. Bylo to neobvyklé, ještě nikdy mě na jídlo domů nepozvala. Na návštěvu ano, to hodněkrát, ale otevřela maximálně láhev vína. Nebyla zrovna kuchařka, stejně jako já.

Stejně jako Jirka nebydlela na koleji, ale rodiče jí platili garsonku. Byla jsem u ní už několikrát, vládl tam vždycky neuvěřitelný nepořádek. Tentokrát měla uklizeno, všechno svítilo jako o Vánocích. Na stole stálo pečené kuře.

„Ty už nejsi veganka?“ zeptala jsem se.

„Ne, už jsem se na to vykašlala. Chci se taky jednou pořádně najíst.“

Rozhlížela jsem se kolem sebe. „To je nějaká oslava, či co?“

„Ano, chci oslavit to, že se známe, že jsme se potkaly v tomto životě. Víš, jaká je to obrovská náhoda?“ zažertovala. 

Já sama začala jíst maso už v únoru, což se může zdát paradoxní, protože začínalo masopustní období. Jenomže já měla problém s jídlem celkově. Nešlo jen o to, že jsem se stala (na čas) vegetariánkou, ale já vůbec jedla hodně málo, zkrátka držela jsem dietu. Připadala jsem si po Vánocích tak tlustá, že se ani nevejdu do bot, a tak jsem nejedla, což v kombinaci s tím, že bylo zimní období a mně se nedostával přísun masa a tuku, vedlo k celkovému oslabení organismu. Takže zkrátka a jednoduše, jednoho dne to se mnou švihlo přímo uprostřed pozorování rostlin ve skleníku, kde bylo poněkud dusno a těžko. K masu jsem se vrátila, i když ho jím jen tak zhruba jednou za měsíc, abych příliš nepodporovala ty šílené chovné farmy. 

Káťa vystrojila hostinu a spláchly jsme to lahvinkou vína, takže ten večer byl opravdu uchechtaný a plný dívčích poznámek směrem k mužům. To téma nám vydrželo většinu času a já se od Káti dozvěděla mnoho detailů z jejího rušného života. Vedla si podrobný deníček i s fotkama, které pořizovala zásadně ve chvíli, kdy dotyčný jedinec spal a výraz jeho tváře vyzařoval hluboké bezvědomí po provedeném koitu. V tu chvíli mě napadlo, že s muži spí, aby se jim nějakým bizarním způsobem pomstila, ale to byla jen taková náhlá myšlenka. 

Při tom listování deníčkem a upíjení rudého moku, ani nevím proč, jsem se od ní nechala přemluvit k tomu, abych vyzkoušela cigaretu, přičemž největší motivací bylo pochopit nejen Káťu, ale i babičku v její náruživosti, ale kouř mně způsobil záchvat kašle a odpornou chuť v ústech, takže moje pokusy s tabákem rychle skončily. Nakonec jsme se objaly a pravily, že jsme nejlepší kamarádky na světě. Doprovodila mě na tramvaj, v které se mi podařilo usnout, takže jsem dojela až na konečnou, kde mě laskavý řidič nechal uvnitř přečkat pauzu, než pojede zase zpět.

Co ještě povyprávět o čase studií, která byla, z dnešního pohledu, velmi příjemně stráveným časem? S tou mírou odpovědnosti mladého člověka, který má v podstatě obavu jen o jedinou věc, a to aby udělal následující zkoušku. Jinak nevázaně diskutuje a žertuje se spolužáky, ponocuje a popíjí pivo U suché dásně. Samozřejmě by bylo daleko lepší, kdyby se člověk hledal, přemýšlel o sobě, proč se narodil, jaký je smysl lidské existenci a jakou záslužnou práci v životě vykoná. Kdyby si prohluboval znalosti četbou a tříbil své názory zasvěcenou diskusí. Já maximálně s ospalou melancholií dlouhé minuty zírala z okna do velké dálky a přemýšlela o neúprosném běhu času. Pamatuji se, jak jsem jako dítě nechtěla vyrůst a zestárnout. Ale jako studentka vysoké školy jsem se nemohla dočkat, až začnu dělat něco opravdického, něco co bude pomáhat zlepšovat náš svět. A ten okamžik už se nezadržitelně přiblížil a já cítila nervozitu a cítila se na to mladá.

Ale jak řekla Káťa: „Možná moc mladá, možná moc stará.“ Nejhorší bylo, že jsem se o tom dozvěděla ze školní nástěnky. Možná kdyby se mnou někdo mluvil, někdo mi zatelefonoval, nebyl by to takový hrozný šok, jaký jsem prožila, když jsem toho červnového rána přišla do školy na zkoušku. Nemíjela jsem nástěnky lhostejně jako obvykle, kdyby se na nich náhodou vyskytlo něco důležitého ohledně zkoušek. Zarazilo mě, že parte viselo uprostřed nástěnky u nás nahoře ve druhém patře. Obvykle bývala vyvěšena dole u vchodu, když zesnul některý z profesorů Karlovy univerzity. I úplně neznámý člověk z jiné fakulty tam většinou míval oznámení. 

Zastavilo se mi srdce, když jsem si přečetla jméno mé nejlepší kamarádky. Srdce, myšlenky, dech, všechno se zastaví, jako kdyby zamrznul čas. To musí být nějaký velmi hrubý žert. To není absolutně možné. Ale hned jsem věděla, že to možné je. Mohlo ji srazit auto, nebo se stát něco podobného. 

„Ne, nebyla to žádná nehoda,“ vzal mě kolem ramen Jirka, který už věděl podrobnosti od sekretářky. „Zemřela, protože byla dlouhodobě těžce nemocná.“

„Cože? Co jí bylo? Jak to, že jsem o ničem nevěděla?“ bombardovala jsem ho otázkami, jako kdyby za to byl zodpovědný.

Udržel si svůj klid a účast: „Já nevím,“ řekl, „nikdo to nevěděl. Teda principál něco možná věděl.“

Okamžitě jsem si vzpomněla, jak se mnou tehdy na chodbě mluvil. Ano, musel to vědět, ale spolužáci zřejmě neměli o ničem ani tušení. Zřejmě to souviselo s tou anémií, o které mluvila jen se mnou v sauně. Jinak nemoc skrývala a povedlo se jí to dokonale. Náhle jsem si uvědomila, že myšlenky v mé hlavě znějí jako výčitky. Odešla mi nejlepší přítelkyně a teď jí to v hlavě vyčítám. Zaplavil mě žal. Moje nejlepší kamarádka tu už není. Nikdy by mě nenapadlo, že naše přátelství bude trvat tak krátce. 

Vzpomněla jsem si na její poznámku při oslavě: „Víš, jaká je to obrovská náhoda, že jsme se v tomto životě potkaly?“ Teprve teď jsem pochopila. Tenkrát si nedělala legraci. Bylo to pro ni opravdu důležité, a proto mě pozvala, zorganizovala ten večer jako oslavu, jenom pro nás dvě. Byla to oslava konce naší společné cesty.

Tohle přátelství se rozvinulo postupně a nenápadně jako vzácná květina, která kvete jen v noci. Bylo to úplně jiné než kámošení se Milenou Dostálovou, s kterou to začalo spíše spiklenecky a náhle. Katka se projevovala jako živel a nikdy bych nečekala, že tak brzy dohoří její životní plamínek. A možná to bývá právě tak – lidé, kteří žijí překotně, jako by věděli, že jim nezbývá mnoho dní. Ten měsíc se stal časem filozofování o smyslu života; ani jsem nevěděla, jak jsem udělala zkoušky – ty najednou nebyly vůbec důležité. Připadala jsem si duchem úplně nepřítomná. 

Chodila jsem snad každý den na Vyšehrad, abych zírala z hradeb na město rozložené po úbočích kolem Vltavy. Vynořovaly se ve mně okamžiky prázdnoty a zmaru, všechno bylo tak duté a beze smyslu. Pode mnou stříbrná řeka, která se leskla a lákala jak vnadička rybu, a já najednou měla děsnou chuť skočit dolů. Skutečný svět je úplně jiný, než jsem si ho jako dítě představovala. 

Moji mysl zaměstnávaly zkoušky, což bylo dobře, jinak bych se možná i zbláznila. Najednou se mi nechtělo letět pryč až někam na Sumatru. Co tam proboha budu dělat? Je to ohromně daleko, v cizí zemi, která má úplně jinou kulturu než ta naše, a ten rozdíl bude ještě daleko větší, než to bylo v Mexiku, tím jsem si úplně jistá. Zřejmě se tam v té změti všeho úplně ztratím a budu mít problém si dojít i na záchod. Musím se usadit tady a věnovat se nějakému stabilnímu výzkumu, nebo mi utečou vhodné kontakty. Dělají to tak všichni. Nemohu skákat z místa na místo po zeměkouli a plýtvat svým časem; cožpak jsem tak lehkomyslná? A mám tady Jirku. A Jirka si domluvil praxi v jednom makrobiologickém ústavu. Zůstane tam tak dlouho, jak bude chtít, a kdyby mu to nevyhovovalo, může si souběžně hledat něco jiného. Co si budu já souběžně hledat, když mi to tam nebude vyhovovat?

Konečně po několika dnech a nocích podobného blouznění se mozek unavil a byla jsem schopna trochu od svých duševních útrap poodstoupit. Přemýšlím jak stará babka, uvědomila jsem si. Především se tam naučím indonésky, což u nás mnoho lidí neumí, takže získám určitou výhodu. Dále jsem velmi přesně věděla, proč jsem si z mnoha možných destinací vybrala právě tu rozlehlou oblast připomínající na mapě rozsypaný čaj, zemi tisíci ostrovů. Ve skutečnosti jich bylo přes sedmnáct a půl tisíce. Je to region, kde se vyskytuje celkem šest ze současných sedmi druhů mořských želv. Opravdu vzácné místo pro někoho, jako jsem já. Aby toho nebylo málo, oproti Mexiku nebo třeba Austrálii či Řecku se v Indonésii ochranou mořských želv nikdo moc nezabývá. Takže pokud bych vážně chtěla někde na této planetě začít, bylo to nejlepší zrovna tam. Čistá startovní dráha. Hodně neskromná představa pro čerstvě dospělou dívku, která sice úspěšně udělala zkoušky, ale neměla ještě ani čárku své bakalářské práce, jen několik stran neutříděných poznámek.

A přišlo ještě další překvapení. Rodina Katky mě pozvala na zádušní setkání. Zvažovala jsem hodně, jestli se ho zúčastním, protože termín byl těsně před mým odletem. Její rodinu jsem neznala a nechtělo se mi přiživovat svůj srdcebol. Budu se pak moci vůbec soustředit, abych si sbalila všechny potřebné věci a nic nezapomněla? Přeci jenom odjíždím tentokrát na čtyři měsíce. Ale nakonec jsem se rozhodla pozvání přijmout. Jistě, zádušní setkání se už nebude opakovat. Už nikdy se nebude opakovat a já se mohu sbalit dříve. A když dáme prostor svým pocitům, volně odplynou. Snad. Doufám…

Dopravila jsem se do rodinného domku na okraji Pardubic, kde bydlela rodina Slabých. Překvapilo mě, jak je dům malý a starý. Dvě malé místnosti a malá okna. Zahradu ale měli rozlehlou, táhla se až k lesu. Asi v polovině ji přetínal potok, kolem něhož rostly mohutné stromy. Všude po zahradě člověk nacházel rozvěšené fotografie a pod nimi na lísteček někdo připsal i několik slov nebo dokonce verš či dva. 

„To její bratr je takový básník,“ prozradila mi paní Slabá.

Cože? Ani jsem nevěděla, že má bratra. Jako já. A přitom jsme si byly tak blízké! 

„Ani… mi neukázala jeho fotku,“ řekla jsem.

„Támhleten, to je on,“ ukázala na vysokého štíhlého mladíka s kaštanovými vlasy, který se právě bavil s postarším mužem. 

Když se setmělo, zahrada působila impozantně. Pod stromy, na kterých visely fotografie, svítily svíce ve sklenicích. U stolu s chlebíčky jsem se s bratrem Markem dala do řeči.

„Taky nám dlouho tajila, že jí něco je. Ale nakonec to přeci jen přiznala. Měla takový strach umřít, dělala všechno pro to, aby na smrt nemusela myslet,“ hluboce vzdychl a mnul si bradu. „Myslela si samozřejmě, že jí nějak pomůžeme. Dělali jsme, co jsme mohli, ale nemáme žádné známé doktory. Možná by to ani nepomohlo. Její stav byl dost komplikovaný.“

„A co jí vlastně přesně bylo?“

„Ani já tomu moc nerozumím. Jmenuje se to sarkoidoza, ale na to se přímo neumírá. Měla zkrátka nějaké komplikace.“

„Ona… hodně kouřila,“ řekla jsem váhavě.

„Ano, ale to překvapivě zmírňuje obtíže.“

„Vážně?“

„Tedy, ne že by to bylo něco, co by doporučovali doktoři, samozřejmě, ale z nějakého důvodu to tak je, říkala, že jí to pomáhá.“

Byla jsem moc ráda, že jsem se zúčastnila toho vzpomínkového setkání, její rodina to celé pojala fantasticky, asi jako když se lidé loučili se zemřelými před mnoha lety. Dnes už se většinou jen odbude obřad v krematoriu. Pocity z té události ve mně rezonovaly ještě dlouho poté a po tomto rozloučení jsem pocítila zvláštní úlevu, asi jako když jste úplně zpocení a dáte si chladivou osvěžující sprchu.

Přílet na Sumatru

Tak jako v Čechách máme prezidenta Václava Havla, kterého obzvláště uznáváme, a dokonce jsme po něm pojmenovali i letiště, aby jeho jméno vítalo cizince, tak je v Indonésii velebeno jméno prvního prezidenta Sukarna, jehož vlastní jméno zní jinak, ale to není důležité. V Jakartě byla patrná přítomnost Sukarna všude, hlavně v podobě soch a velkých monumentů. A pro všechny ty skulptury a obelisky mají Indonésané hanlivé názvy. Na podobiznách je zobrazován s jakýmsi černým hrncem na hlavě, což je asi tradiční indonéská čepice. Do roku 2004 byla prezidentkou i jeho dcera Megawati. Myslím, že by mi bylo velmi příjemné, kdyby i Česká republika měla jednoho dne v čele státu ženu.

Cestou sem jsme letěli většinou nad mraky, teprve až koncem letu člověk mohl zahlédnout rozeklané pohoří na Sumatře, nekonečná rýžová políčka a mořské pobřeží zpěněné jak mléko, hnědé shluky měst a jedno dobře patrné veliké jezero. Letištní budova mě už při pohledu z okénka letadla překvapila tím, jak byla rohatá. Později jsem pochopila, že je to stará minangkabauská tradice a Bandar Udara Internasional Minangkabau Padang je natolik důležitá stavba, že se k této tradici musí přihlásit. Ano i další nové a důležité stavby po celé Západní Sumatře se tímto způsobem odkazovaly k architektonické tradici. A některé kostely mají také rohaté střechy, což působí legračně.

Babička můj odjezd obrečela. Připravovala jsem ji na to dlouhou dobu, vyprávěla jsem jí, jak jsem šťastná a že jí budu posílat pohledy, ale když přišlo balení, tvářila se tak vyděšeně a překvapeně, jako kdyby právě dostala výpověď z bytu. Odjížděla jsem s velkou lítostí a nebyla si přitom vůbec jistá, jestli dělám dobře. Smrt mé kamarádky, zdravotní stav babičky, to působilo jako hodně varující znamení. Ostrov Sumatra je přeci součástí Indonésie, kde není zas tak neobvyklé, že někde vybuchne polospící sopka, přižene se cyklón nebo tajfun, zdvihne se obrovská vlna tsunami, nebo alespoň zem rozhýbe zemětřesení. Když se člověk podívá na globus, je mu jasné, že tak titěrné ostrůvky nemohou být pro život člověka žádnou velkou oporou.

Nakonec jsem všechny starosti odmávla jak protivného komára a stejně tak i všechny ambice a mojí touhou bylo jen si od všeho odpočinout, přijít na jiné myšlenky, získat odstup od upachtěného života, od všech mých dosavadních plánů a přesvědčení. Snad je to pravda, byla jsem jen nedospělé dítě se svými bláznivými sny. Nastal čas dospět a začít se chovat rozumně. Možná mi tahle pauza pomůže nahlédnout můj nový směr. Třeba dostanu nějaké znamení, kam mám v životě směřovat. A ta velká vzdálenost mezi Indonésií a Evropou mi pomůže i zjistit, co pro mě domovina znamená. Začala jsem se těšit na to, že se něco stane. Něco nečekaného, co si nebudu plánovat.

Největším problémem bylo sehnat v polovině jara levnou letenku, ale pak mi můj bratr poslal odkaz na akční cenu za deset tisíc a já prožila úlevný pocit štěstí, že se nemusím někde zadlužit. Tohle nemám ráda ze všeho nejvíc. Budu žít jakkoliv skromně, ale peníze si půjčím jen v tom nejnutnějším případě. Náklady přímo v Indonésii jsou už celkem malé. Se svým stipendiem ve výši tři tisíce korun na měsíc bych mohla vystačit.

Ale už jsem v Padangu, už bydlím na koleji jako ostatní místní studenti v podivně zašlém pokoji, kde nikdo stěny nemaloval od dob, co to tu postavili, kde vržou dveře a je slyšet hovor z pokojů vzdálených i přes půl chodby. Holé turecké záchody a brouci lezoucí kolem oken. Uvnitř celkem čisto, o to víc se bordel nejrůznějšího druhu hromadil pod okny. 

Holky a kluci mají koleje samozřejmě oddělené. My měly pro čtyři studentky malou místnost s palandami. V mé posteli zřejmě nějaký čas pobývala nějaká velmi umaštěná kuchařka a pak se to po ní snažili vyprat, ale nebyli moc úspěšní. Z nábytku jsem si nejvíce oblíbila starý dřevěný stůl a rozvrzanou židli. Přisunula jsem si je k oknu a četla si tam knihy, psala své poznámky, studovala jazyk a na stěnu nad stolkem si lepila lístečky se slovíčky a frázemi, dokud celá stěna nezářila žlutě jako citrón. Okno naší cimry poskytovalo výhled na plechové poslepované střechy, velkou rezavou nádrž na vodu, na nedostavěné zdi domu, a co zatím nezvládli dostavět, to dotvořili igelitovými plachtami. Žádná velká romantika jen šedivý cement a cákance staroby.

V pokoji bydlela ještě studentka ze Slovenska a z Maďarska a jedna holka z Mali. Celkově studovalo na univerzitě v Padangu osm cizinců. Hned vedle čtyřpatrového domu s pokoji se nacházela jídelna a pak dům, kde bydleli kluci. Zvenku vypadal ještě zoufaleji než ten náš, což každý den vylepšovali ještě tím, že si míčem kopali o jeho zdi.

Se Slovenkou Majkou jsme toho nabrebentili nejvíc, i když jsem si dávala za úkol procvičovat si hlavně angličtinu. Vyprávěla mi, jaká byla zapálená sportovkyně, zejména se věnovala běhání, ale pak si přivodila dost ošklivý úraz kolene, a tak se dala na studium přírody. Na noze nosila stahovací punčochu, která jí končila až v polovině lýtka. Říkala jsem jí důvěrně Pipi Dlouhá punčocha.

Ráno mě probudil zvláštní pach. Posadila jsem se prudce na posteli a vyhrkla: „Co se děje, hoří?“

„Kdepak, Brigita, upokoj sa, to je len cigaretový dym.“

Mluvila pravdu, pach cigaretového kouře byl všudypřítomný. Sumatřani jsou doslova obaleni dýmem. K tomu cigaretovému se přidal i kouř z odpadků, které na ulici pálí. Chvíli zůstávám v posteli a poslouchám život. Když jsem přicestovala, viděla jsem všude kolem města úžasné pralesy a hory, ale ve městě necítíte vůně stromů a květin. Jen prach a smrad. Kdosi kdesi, asi v koupelně, si velmi nahlas zpíval. Všechno kolem mě vrzalo a skřípalo jako na staré lodi. Později jsem zjistila, že to bylo kvůli tomu dnešnímu větru.

Šla jsem ven. Rektorát školy působil neprůstřelně a nedobytně jak nějaký obří válečný bunkr. Jeho mohutné sloupy, dva na každé straně kolem vchodů, zaoblené do tvaru ploutví, snad měly odkazovat na nějaký symbol v tradiční architektuře. Podobně šedivé byly i ostatní budovy jednotlivých fakult, některé ale zkrášlené jasně červenou barvou kolem balkonů, rohů nebo sloupů.

Chtěla jsem se projít po hlavní ulici Padangu, výjimečně sama, protože moje hlava už tak vstřebávala tisíce vjemů. Foukalo hodně, ale to bylo vlastně dobře, alespoň nebylo takové vedro. Všude ve městě nad hlavami se táhla spousta drátů, křížem krážem vedoucích bez jakéhokoli smyslu pro rovné linie. Na ulici panoval neustálý ruch, stálé řinčení hlasů a drnčení vozíků, pořád někdo na někoho volal, troubil, hulákal a smál se. Celé to klokotání mě tak vtáhlo, že jsem se myšlenkami spolehlivě odpoutala od svého domova, od zemřelé kamarádky a od babičky. A bakalářská práce? Ta se tady zdála jako ta největší prkotina na světě. Prašné ulice a ostré slunce, na které jsem si musela zvykat. Chyběly tu stromy, které by chodcům poskytly trochu stínu. Domy tu měli převážně dvoupatrové. Zašla jsem se podívat na místní trh a jeho barevnost a neustálé klokotání mě uchvátilo.

Děti za mnou jako za cizinkou, která je nezvykle bílá, spontánně běhaly a snažily se mě dotknout a ten dotek v nich vyvolal erupci smíchu. Někdy se o to snažili i dospělí.

„Dotknout se bílého člověka znamená mít štěstí,“ smál se jeden bělovlasý chlapík, s kterým jsem se na tržišti dala do řeči. Stále něco žvýkal a chyběly mu zuby. Pak mě pozval k sobě domů na čaj. 

Takže já jsem něco jako u nás kominík, pomyslela jsem si. Ale stejně nebylo jasné, jestli mu mohu věřit. Lidé tady odkývali cokoliv, o čem si mysleli, že mi udělá radost. Všichni se tvářili tak mile a vstřícně. 

Nějakou dobu mi trvalo, než jsem si zvykla na jídlo. Zpočátku to šlo, ale po smaženém pokrmu každý den vám ztěžkne žaludek i mysl. Nejsem přitom nijak náročná a vybíravá. Strava ze školní jídelny od mé maminky mě vytrénovala spolehlivě. Tady se chodilo většinou do univerzitní menzy. Bylo štěstí, že tam jídlo podávali formou bufetu. Člověk si nabral na talíř, co chtěl, a přidal jen tolik pálivé omáčky, aby porci bez problémů pozřel. Jó, na ulici nebo v restauraci to byl daleko větší nápor na chuťové buňky!

Ano, kuchyně v Indonésii je ostrá. Zřejmě hlavní ingrediencí při přípravě jídel jsou papričky všech možných velikostí a barev. Proč je tolik používají, když úplně přebijí chuť jídla?

Jedna Číňanka z mé studijní skupiny mi to vysvětlila: „Papričky jsou zdravé a mají dezinfekční účinky. Je to ta nejlepší prevence proti všem žaludečním problémům. V tomhle horkém podnebí otevírají póry a tělo ochlazují…“ Myslím, že o papričkách mluvila ještě asi dvacet minut. 

Indonéská kuchyně je velmi mastná. Jestli někdo prohlašuje, že naše knedlo vepřo zelo není zdravé, tak asi neokusil goreng rýži. Vše doslova plave v omastku a všechno se smaží, dokonce i ananas. Navíc tady asi neznají slané pečivo – když si koupíte ve stánku tuňáka, přidají vám k němu sladkou buchtu na zakusování. Pak také často servírují maso a vnitřnosti, ty nejsou zrovna mým oblíbeným pokrmem. Jako malá jsem měla problém dojídat obyčejná játra na cibulce. 

Gurmánskému zážitku na Sumatře navíc nepomůže ani fakt, že kuchyně je poměrně jednotvárná a pořád, pořád se jí rýže, kterou mám sice ráda, ale každá věc se jednou přejí. Alespoň Evropanovi. Na druhou stranu bylo fajn si dávat čerstvé ryby, exotické ovoce a delikatesní omáčky z kokosového mléka. Mňam!

Vyhovovalo mi, že muži se na Sumatře ke mně chovali maximálně slušně. V Mexiku to bylo o dost horší. Tam jsem se nevyhnula pokřikování nebo obtěžování. Čas od času měl někdo nutkavou potřebu brát mě kolem ramen, nebo mi sáhnout na zadek. Sumatra působila v tomhle směru velmi umírněně. A přeci to nebylo jako u nás. Nebyl v tom odstup, chlad, nezájem, spěch nebo obava z oslovení neznámé ženy na ulici. Tady z mužů vyzařoval respekt a to bylo něco, co jsem absolutně nečekala. Naopak, moje duševní příprava před odletem spočívala v promýšlení vhodných kombinací mého oblečení, abych budila co nejmenší pozornost. Potřebovala jsem něco, co mě bude zahalovat, ale zároveň mi v tom nebude vedro.

Kolotoč dojmů vykonal své. Hned první den v Padangu jsem zabloudila. Všechno mi připadalo tak členité a neznámé, že jsem dlouho chodila na vlastní pěst, protože mi už už nějaká ulice začínala být povědomá. Vydala jsem se po ní, a když jsem ani po půl hodině neobjevila žádný orientační bod z okolí univerzity, musela jsem si přiznat svou mýlku. 

„Univerzita Andalas,“ osmělila jsem se konečně vyptat kolemjdoucích, „Andalas.“

„Capek? Capek?“ přikyvovali, usmívali se a pak mě někam táhli. Nemysleli tím našeho spisovatele, to slovo znamená unavený. Skutečně, moje tvář se už dosti protáhla, asi jako ve filmu Maska. Předpokládala jsem, že mi ukážou nějakou hlavní cestu, mávnou určitým směrem a řeknou: „univerzita“, ale ukázalo se, že mě jen zvou k sobě na čaj. „Dari mana?“ Tohle jsem se naučila velmi rychle, ptali se mě, odkud jsem. „Dari Republik Ceko.“

Už se stmívalo, když mě nějaký mladík posadil na svoji motorku a odvezl přímo k ubytovně. Dělá to proto, aby se pak mohl se mnou mermomocí sbližovat, honilo se mi hlavou sedíc za ním na sedačce, ale naštěstí mi jen zamával a odtrandil zase pryč. Ten den přinesl jednu velkou výhodu, při tom bloudění jsem prozkoumala významný kus města a uvědomila si, že když chci k univerzitě, musím jít vzhůru do kopce a také po směru větru, který většinou vane od moře. 

Citlivá duše

První, co jsme společně s holkama z mého pokoje chtěly podniknout, bylo jít se vykoupat k moři. Já, Slovenka Majka, maďarka Lujza a Kunto z Mali. Když jsme došly na pláž, začal na nás nějaký stařík pokřikovat a mávat. Vůbec jsme nechápaly, o co mu jde. Ukazoval na naše plavky a ručníky a přišel k nám blíž. Pak nám teprve došlo, že mu dělá problém náš očividný záměr.

„Cože? Koupání je tu zakázané?“ Ohlédly jsme se k moři a skutečně, nikde ani živá duše, která by se cachtala ve vodě.

„Zdá se mi, že je pátek,“ řekla Kunto.

„To ano, je pátek.“

„Muslimové se tu v pátek modlí do dvou hodin, všimla jsem si.“

„Ale co to má dělat s námi?“ podivovala se Lujza.

Šouraly jsme se zaraženě podél pláže a až za chvíli nám nějaký mladík, který mluvil anglicky, vysvětlil, že je to opravdu kvůli náboženskému klidu. Moře prý také potřebuje odpočinek. To je skvělé, i moře potřebuje odpočinek, ta věta mi zůstala v hlavě.

Cestou nazpátek jsme se zastavily v jedné sympatické kavárničce. Seděly jsme pod vybledlým slunečníkem u plastového stolečku a objednaly si největší indonéskou specialitu neboli kávu luwak. Přinesli nám ji na plechovém tácku a chutnala docela dobře, ale shodli jsme se na tom, že žádný zázrak to není. Připravuje se z kávových zrnek, která sežere cibetka, takový hlodavec velikosti lasičky. V jejím zažívacím traktu projdou zrna fermentací a lidé zrna pro svoji kávičku dostanou z jejich trusu. Takže jsme se při popíjení vydatně nasmály, jak jsme u toho na sebe dělaly různé obličeje. Zhruba o měsíc později mě napadlo, jak to asi s těmi cibetkami chodí – farmáři je znovu a znovu nutí jíst kávová zrna, protože poptávka je velká. Určitě větší, než by cibetkám bylo příjemné. Bůhví jakými různými způsoby to do nich cpou. Takže káva luwak na mém jídelníčku skončila.

Od myšlenek na želvy jsem se záměrně držela co nejdále. Přijela jsem, abych tady odloučena od všednodenních problémů všechno přehodnotila a vytvořila prostor pro něco nového. Pro něco smysluplného. Určitě se pohybuji v nějakém myšlenkovém stereotypu, který mi brání vidět věci takové, jaké doopravdy jsou. Jsem tu, abych se především naučila indonésky. Je tu úžasná kultura, příroda, lidé. Jsem biolog, zajímá mě všechno. Chci pochopit souvislosti. Člověka. Ano, člověka především. Co ho ovlivňuje? Proč se chová ke své planetě tak macešsky? Proč si podřezává sám pod sebou větev? Cítím, že tady na Sumatře můžu k tomu nalézt klíč, nebo alespoň začátek toho zamotaného klubka. 

To může být práce na roky, protestoval můj vnitřní hlas. Možná jsi měla studovat psychologii, vysmíval se mi.

Může to být na dlouho, snadné cíle nás nelákají. Ach jé, a už zase myslím na Jirku. 

„Ženy sú tu velmi krásné, ale muži sa mi nepáčia,“ konstatovala jednoho dne Majka. „Príde mi to také zvláštné.“

„Mně je to jedno,“ pokrčila jsem rameny, „žádného chlapa nehledám.“

„No ale, Brigita, prídeš mi taká smutná. Čo ťa trápi?“

A tak jsme si chvíli povídaly, nejen o mužích, ale také o tom, že mi zemřela nejlepší kamarádka. Aby alespoň Majka věděla, že si zde nehodlám jako studentík jen užívat dny plné pohody, ale dopadá na mě smysl lidské existence jako nějaký neviditelný svěrák a ke slovu se hlásí i jiné životně důležité otázky, například si nejsem jista, zda budu chtít zbytek života strávit s Jirkou, založit rodinu a běhat kolem dětí. Měla by o mně něco vědět, když budeme spolu několik měsíců na jednom pokoji.

Na to mi Majka po chvíli řekla: „Vieš, Brigita, ty si taká citlivá duša. Je veľmi dobre, že o tomto premýšľaš, lebo je to dôležité, ale život se skladá i z tých malých a veľkých radostí, z veselej mysle, z bezstarostnosti a z poznávania mužov. Veď práve toto môžeš videť na tých luďoch tuná. Oni žijú prítomnosťou. To sa mi veľmi páči.“

Ano, žít přítomností, s tím jsem mohla souhlasit. Však ono se uvidí, co se všechno přihodí. Jestli se něco přihodí. Také se nemusí přihodit vůbec nic důležitého. A je pravda, že když jsme si po měsíci zvykly na všechno to barevné, členité a hlučné, začaly mi připadat dny neuvěřitelně všední. Bylo to velmi zvláštní, ale také mě to velmi uklidňovalo. Mnoho mých problémů totiž zůstalo doma. Mohla jsem tady na ně myslet, mohla jsem se trápit, ale po určité době se mysl nějak unavila a jakoby ji to všechno, co jsem zanechala ve vzdálené Evropě, přestalo zajímat. Zdá se, že mysl je neuvěřitelně praktická. Nikdy jsem si to o ní nepomyslela. Mysl používáme k přemýšlení a vymýšlení, ale to je jen zlomek času, jinak dokáže být dost otravná. Většina myšlenek se dokolečka opakuje. Tady jsem pochopila, že je to jen kvůli tomu, jakým způsobem přemýšlíme. Děláme to tak, že si ukládáme naše problémy do pomyslného batohu na zádech a vláčíme ho stále s sebou, protože je náš. Chceme vlastnit majetek, spousty harampádí i svoje problémy. Čím více, tím lépe. A pak se v mysli v tom batohu neustále přehrabujeme. Nedokážeme si mysl vyčistit. Mít ji klidnou, bez neustálého plánování a chtění. Ekonomika musí neustále růst. Životní standard musí neustále růst. Naše osobní štěstí musí neustále být silnější a větší.

Tady na Sumatře se mi otevřely oči. Jaký smysl mělo, jestli studuji školu nebo ne? Důležitější byl zájem. Chceš to vědět? Ptej se a dozvíš se to. A je ten zájem opravdický? Chceš to teď? Není to něco, co tě vzrušovalo před deseti roky? Všechny moje postoje se tu jakoby ověřovaly. 

Začalo to těmi maličkostmi. Chodila jsem kupříkladu s taškou plnou odpadků po ulici a přemýšlela, kam je mám vyhodit. Na Sumatře nebyly nikde žádné popelnice. Zato se všude válely obrovské hromady odpadu. I když nešly přehlédnout, nedokázala jsem v sobě nějak najít odvahu jen tak tam svoji igelitku s odpadky odhodit. Bylo ale evidentní, že to musím udělat. Trvalo mi však celé tři dny, než jsem to učinila. Když jsem potom ležela večer v posteli a přemýšlela o té absurditě, objevila jsem v sobě nastavený stereotyp. Odpadky se vyhazují do popelnice, ne na hromadu. Uvědomila jsem si tu zápaďáckou tendenci mít na všechno systém, abychom nemuseli přemýšlet o problému. Máme zavřené oči před tím, kolik odpadků vytváříme. Nevidíme, jak obrovské jsou to hromady, protože naše popelnice jsou celkem malé a obsah se pravidelně odváží. 

Jaký je totiž rozdíl mezi tím, že se odpadky odhodí na okraj ulice a někdo je jednou za čas spálí, a tím, že je hodíme do plastové nádoby, popeláři je odvezou do spalovny, kde je také spálí? No dobrá, nebo je odvezou na skládku a navrší na ně hlínu, a tak nám za městem rostou čím dál větší hory odpadků. Ony tam stále jsou, jenom nejsou vidět. 

I když tato myšlenková konstrukce nebyla dokonalá, odhalovala mi naučené způsoby mého myšlení. Jestli jsem chtěla být jiná, otevřená, začít žít jiným způsobem a třeba i jednou pracovat v nějaké cizí vzdálené zemi, kde se vyskytují mořské želvy, musela jsem se otevřít novým možnostem, musela jsem především nahlédnout svoji evropskou kulturu. A zde ze Sumatry se to dělalo báječně. 

Učitelé ve škole, kam jsme docházeli se učit indonésky, neuměli anglicky. Bylo na tom něco překvapivého? Vůbec ne, podle jejich logiky bylo hlavně potřeba denně slýchávat indonéštinu, ne angličtinu. Jenom jejich učební metody se nedaly označit zrovna za moderní. Neměli úplně dopracovaný způsob, jak nám osvětlit význam těch indonéských slov, která jsme se měli naučit. Nakonec bylo nutné koupit si slovník, ležet v něm, biflovat se slovíčka, aby člověk mohl vůbec nějak začít konverzovat. Po dvou měsících usilovné práce jsem si už uměla říct alespoň o jídlo, poděkovat a okomentovat počasí. A byla jsem za to na sebe patřičně hrdá. 

Indonéština není úplně těžký jazyk, protože nemá pády ani slovesné časy, ale možná právě proto je záludná. Všechno se totiž řeší předponami a příponami. Množný čas se vytváří tím, že se slovo řekne dvakrát, což byl pro mne docela oříšek, jelikož mi to zaprvé připadalo legrační a za druhé nesmyslné a zbytečné. Do poslední chvíle jsem se chovala tak, jako bych věřila, že si jen dělají legraci a nakonec mi prozradí, že existuje ještě jiný, zkrácený způsob, který se běžně používá. Ale nestalo se tak. Naopak se velmi divili, že mi musejí takovou jednoduchou věc neustále vysvětlovat. 

U sloves se základ slova, který se první naučíte, téměř nepoužívá – jen pro rozkazy (a není běžné, aby člověk někomu rozkazoval). A slovesa jsou zrovna podstatnou částí řeči, nemyslíte? Ani pravidla jazyka, zdá se, nejsou něčím, co by v této zemi bylo ustálené, a zřejmě podléhají momentálnímu rozpoložení mluvčího, protože mi každý učitel vysvětloval něco jiného. Je to zřejmě způsobeno tím, že slova mívají mnoho příbuzných tvarů a jejich koncovky se mění a liší se jedním, dvěma či třemi písmeny. Něco jako pomíchaná čeština a slovenština a v Indonésii je to pochopitelné, protože tu pospolu žije spousta národností. 

Ovšem jako pravidlo v Indonésii platí, že pokud se naučíte jeden výraz, všichni kolem vás budou používat výraz jiný, a pokud ho začnete používat i vy, začnou ostatní používat výraz, který jste vy používat přestali. Což už je celkem na obtíž a nedodává to žákovi tu správnou motivaci. Případů, kdy jsem od několika rodilých mluvčích dostala rozdílné odpovědi na dotaz, jak něco indonésky nejlépe vyjádřit, bylo za ty první tři měsíce studia, než už jsem leccos pochopila a osamostatnila se, snad více než sto. Je to způsobeno tím, jak jsem se později dozvěděla, že indonéština je nový jazyk. Vznikla až po 2. světové válce. Většina lidí tedy mluví místním nářečím nebo nějakým regionálním jazykem.

Jednou mě v parku obklopilo několik indonéských dětí, chtěly mi něco říci, ale nemohly se vymáčknout díky tomu, jak se pořád hihňaly. Vybídla jsem je indonésky: „Tak co? Co chcete?“ A až teprve potom z nich vylezlo, že jim učitel angličtiny dal úkol natočit rozhovor s nějakým cizincem v angličtině. Tak si mě pak pořád natáčely na mobilní telefon a vyptávaly se neustále dokola: „Jak se ti u nás líbí? Co tady děláš? Jak dlouho zůstaneš na Sumatře? Chutná ti naše jídlo?“ A podobně. Bylo to milé a připomnělo mi to, jak jsem i já jednou na gymnáziu běhala po městě a měla za úkol natočit zajímavý rozhovor pro učitele. My se ale měli ptát Čechů – pamětníků. 

Takže neustálým omíláním takových základních frází se v jazyce konečně zabydlíte a začnete si konverzaci užívat. Přitom v češtině, v mé rodné zemi, jsem velice nerada z úst vypouštěla prázdné fráze. Nemluvila jsem jen proto, abych mluvila. Považovali mě za introvertní osobu. Měli mě za intelektuálku, která stále o něčem přemýšlí. Ale zde jsem si uvědomila význam frází. Všech těch vět, nad kterými vlastně nemusíte přemýšlet, ale obohacujete je emocí, energií vyslanou k příjemci. Soustředíte se na pohled očí, na stisk ruky, na úsměv. Zamilovala jsem se do frází a rozdávala je každý den na všechny strany. Stala jsem se pro lidi sympatickou osobou, na kterou neustále pokřikovali, se vším se jí svěřovali a nadbíhali jí.

Biolog 

„Tebe sa páči ten biolog,“ řekla Majka až příliš nahlas.

Seděli jsme v menze a já neměla moc velký zájem probírat tohle téma, i když nám okolí samozřejmě nemohlo rozumět.

„Ale ne,“ odvětila jsem lhostejně.

„Ále áno, veď já to poznám, mňa neobalamútiš.“

„Nechci nikoho obalamutit, jenom… nevím, co bych dělala s biologem?“

„Čo by si robila s biológom? Mňa jebne, o čom to tu hovoríš? Čo by si s ním mala robiť asi?“ A Majka se rozhovořila naplno, měla zvučný hlas jako slovenská halekačka z hor, a po nás se už všichni otáčeli a pochichtávali se, jako ty děcka v parku, když měly natočit rozhovor. Zřejmě dovedli vytušit téma.

Abych si ukrátila čas, využila jsem toho, že měli na škole biologickou fakultu, a tak jsem s nimi chodila na exkurze. Ten biolog, o kterém jsme mluvily, se jmenoval Iwan. Průměrný Indonésan měří tak sto padesát centimetrů, je snědý, všichni tady mají stejně černé, rovné vlasy. Iwan byl na Indonésana pořádně urostlý, měřil o hlavu víc než já, měl delší husté černé vlasy jako Sandokan a ramena jako skříň.

Jít v Palangu se školou na exkurzi se rovnalo velkému zážitku. Přišlo mi, že takhle to mohlo probíhat u nás před sto lety, když šli žáci do parku a měli sesbírat všechno, co jim přišlo zajímavé. Paní profesorka dala v lese rozchod a každý dostal za úkol přinést nějaký zajímavý objekt zájmu. Studenti se rozprchli do okolí. Iwan ke mně přišel a řekl, že kdybych nechtěla chodit po lese sama, tak mi bude dělat průvodce. Tak jsem kývla, že ano. Vnořili jsme se mezi stromy, nic nesbírali a netrhali a jen si pěkně povídali. Vyprávěl mi mimo jiné i o těch rohatých budovách. Začalo to válečnou lstí ve válce mezi Minangkabauy a nájezdníky z Jávy. Pověst praví, že aby se předešlo zbytečnému krveprolití, byl dohodnut souboj býků. Majitel vítězného býka se stane i vítězem válečným. Javánci postavili do boje svého nejsilnějšího býka, mohutného a zuřivého, a Minangkabauové vybrali tele, které ještě bylo zvyklé sát od matky. Na hlavu mu připevnili rohy, vyztužené ostrými bodci. Tele hned na začátku boje běželo radostně k obrovskému býkovi, protože se domnívalo, že je to matka, a chtělo se napít, a jak býkovi proběhlo pod povislým břichem, ostrými železnými rohy mu břicho rozpáralo. Tak Minangkabauové na počest této události začali u významných budov stavět hřeben střechy ve tvaru U s vyvýšenými špicemi po obou stranách, aby to vypadalo jako rohy. Miluju takové legendy.

Když všichni studenti v lese otrhali, co mohli, vrátili jsme se se vzorky do laboratoře, kde nám sloužily k podrobnému zkoumání.

V noci jsme chodili chytat plazy. Pobíhali jsme s baterkami sem a tam, a když někdo uviděl ještěrku nebo hada, skočil po něm, zavřel ho do plastové krabičky a ve škole se nebohý tvor naložil do lihu. Na policích podél stěn se pak rýsovaly sbírky mrtvých zvířat. Bylo mi z toho zle. Biologové ničí v rámci studia zdejší biodiverzitu jen proto, aby se naučili dávat zvířata do lihu. Nestačí, že by to udělali s jedním vzorkem. Vyzkoušet si to musí každý student a se všemi zvířaty, která se mu podaří objevit v lese. Hrůza a děs, ještě v noci jsem z toho měla noční můry. A pach té místnosti si budu pamatovat napořád.

Iwan poskytoval vítané zpestření. Vzal mě jednoho dne i do místního muzea. Tvořilo ho několik ponurých nevelkých místností. Docela zajímavě působily předměty spjaté s různými rituály Minagkabauů: například rituál při narození dítěte, při jeho obřadním vykoupání v řece (což připomíná náš křest), při svatbě, úmrtí, obřízce chlapců a podobně. Jednu místnost také věnovali zvykům domorodců, kteří žijí na Mentavejských ostrovech. V muzeu jsou ještě další části, určené asi hlavně pro vlastivědnou výchovu školáků: najdete tu místní živočichy (vycpané či aspoň na obrázcích), ukázky kultur dalších oblastí Indonésie (Batáků, Javánců, obyvatel Kalimantanu a Sulawesi) nebo obrazy významných místních rodáků. Úžasné jsou různé hudební nástroje, třeba gongy používané v gamelanových orchestrech. Těch tu měli celou sadu. Ani jsem nevěděla, že existuje tolik různých druhů gongů. Ten největší byl ještě o pár centimetrů vyšší než Iwan. 

Procházeli jsme podél řeky a pozorovali nakládku a vykládku různých lodí. Bavilo mě sledovat tu činnost a čilé pohyby lidí, kteří vnímali to spojení s životodárnou tepnou města. Došli jsme po proudu až k ústí řeky do moře, bylo tak smaragdově zelené! Naše procházka pokračovala po nábřeží mořském. Ostrý kamenitý sráz znemožňoval přístup až k vodě. Narazili jsme na řadu stánků, kde prodávali želví vejce. Dělala jsem, že je mi to jedno, ale všechno ve mně vařilo. Těch stánků bylo tolik! Na konci tržiště stála obrovská jídelna (jak říkají Indonésané, „rumah makan“), kam jsme si šli sednout najíst se. Iwan mi objednal rybí kari s omáčkou sambal asli. Chutnalo to báječně.

„Co si myslíš o tom, že se tady všude prodávají želví vajíčka, Iwane?“

Vypadal překvapeně, jako kdyby nerozuměl mojí otázce. Chvíli vraštil čelo: „Tady ve stáncích? Ano, mají tady všechno možné. Všechno, co nám příroda poskytuje.“

Jaká úžasná neutrální odpověď Indonésana, aby nikoho neurazil.

„Nejsou náhodou želvy chráněná zvířata?“

„Jistě, máme tady velkou ochranu mořských želv. Mohu ti ukázat, kde to je.“

Žít několik měsíců v Padangu a nenarazit na tohle malé oprýskané středisko s obrázkem želvy na venkovní ceduli by se asi rovnalo kouzelnickému umění nebo naprosté ztrátě zraku. Ale já skutečně doposud tohle místo nepotkala. 

Univerzita ležela v severovýchodní části města, na samém okraji, daleko od moře. Ale chodili jsme se na pobřeží pravidelně koupat a procházet se sem a tam. Nejlepší pláže se táhly směrem dolů na jih, ale večer jsme zase vyrazili nahoru do centra. A jen ještě o kousek dál směrem na sever se nacházelo Středisko pro ochranu mořských želv. Od pohledu státní instituce. Uvnitř vybudovali malé bazénky, v kterých plavalo čtyřicet padesát malých želviček. Všimla jsem si, jak jsou některé z nich okousané. Voda byla špinavá, a jak jsem po chvíli zjistila, sladká a ne z moře, pro želvy naprosto nevhodná. Nahrnuly se mi slzy do očí. Takové týrání! Okamžitě jsem si vzpomněla na Mexiko a na zážitky s tím spojené. Želvičky slouží jako atrakce.

Stál tam mladík s rukama v kapsách a se zářícíma očima se díval, jak mu turisté hází do kasičky drobné jako příspěvek na provoz centra. Pozorovala jsem ty malé tvorečky, kteří se plácali v kachličkovém bazénku, lezli po sobě a připadali mi tak zmatení a nešťastní. Někteří už ani neplavali. Černovlasý kluk ve vytahaném tričku mě zvědavě sledoval. Mé pečlivé obhlížení si vyložil po svém. Nevyrážela jsem žádné vzdechy jako běžný turista a asi jsem se dost kabonila.

„You don’t like turtles?“ pokývl směrem k bazénku.

„I love turtles!“ vyrazila jsem ze sebe.

Jeho tvář se rozzářila.

„Jestli chcete, můžete si nějakou z nich vyndat ven.“ A dodal celkem zbytečně: „Nic vám neudělá.“

Chvíli mě lákalo hrát si s ním na hloupou Evropanku, která v životě neviděla želvu. Ale nebyl to dobrý nápad. Už proto, že bych mu pak nemohla zasvěceně říci, jak ty želvičky v tom malém špinavém bazénku strádají a že mají málo potravy a vůbec jim neprospívá, jak je voda mělká. Teprve v hloubce se jim totiž mohou dostatečně vyvinout plíce.

„Jak dlouho ta želvička musí být v tom bazénku?“

„Asi čtyři pět týdnů. Tyto jsou ještě maličké. V přírodě by všechny nepřežily. Tady u nás zesílí, víte?“

„Co s těmi želvičkami děláte, když povyrostou?“

„Vypouštíme je do moře.“

No, alespoň, že si je neopečou k obědu. Musela jsem odejít. Kdybych mu totiž něco začala vykládat v tom vnitřním hněvu, který mě ovládal, nebylo by to vůbec dobré a prospěšné. Potřebuji mírnit svoji urputnost. A dnes není vhodný den, kdy si s ním mohu promluvit. Iwanovi asi bylo divné, proč hned odcházíme, ale neřekl nic.

Chodila jsem potom ke středisku často, a tak jsem se nachomýtla i k tomu, když je vypouštěli z bazénků do moře. Želvičky ovšem nikam neplavaly. Seděly na pláži, nebo se plácaly u břehu a působily zmateně, oslněné odpoledním sluncem.

 „Vždyť je to hezké,“ říkali mi lidé, kteří tu okouněli, „alespoň si s nimi mohou turisti hrát.“

„No dobře, ale taková želva nikdy nenaklade vajíčka a umře podle mě daleko dříve než normální nechráněná želva,“ rozčilovala jsem se. „Víte, že po dvou dnech malá želvička ztrácí schopnost orientačního smyslu?“

„Jak to víte?“

„Protože se dělají různé výzkumy. Četla jsem o tom.“

„U nás takové knihy nejsou.“

„Ony potřebují svůj životní cyklus. Musejí migrovat, a když je želva dospělá, plave hodně daleko a pak se zase vrátí, aby na pláži, kde se narodila, mohla naklást vajíčka.“

„A proč ty želvy plavou tak daleko? K čemu je to dobré?“

„To my nevíme,“ zasmála jsem se. „Mořské želvy jsou tu sto deset miliónů let a my nevíme, proč to dělají. Možná dříve bylo všechno jinak a bylo to nezbytné. Možná je to pro ně důležité i dnes, já nevím, nikdo to zatím nezjistil, ale to není to důležité, co vám chci říct…“

Ten černovlasý kluk se coural mezi turisty a usmíval se. Mohl klidně pracovat v zábavním parku a prodávat lístky na lochnesku. Dorazil až ke mně.

„Posíláte je na smrt,“ řekla jsem mu.

Pokrčil rameny: „To je příroda, nepřežijí všechny.“

Ksakru, vůbec mě nepochopil, moje poznámka v tomto kontextu navíc působila dost marně a možná i naivně. 

„Žádná nepřežije,“ snažila jsem se o klidný tón, „protože v tom bazénku ztratily přirozené instinkty.“

„Všechny snad ne,“ zazubil se kluk a prohrábl si vlasy. „Viděla jste želvy zblízka, když je vypouštíme do moře?“ Nečekal na odpověď: „Jsou tak šťastné. Hned běží k vodě.“

Bylo to tak absurdní, až jsem se rozesmála. 

„No vidíte, jako vy,“ řekl.

„Jasně, že jsou šťastné, když dorazí do vody. Normálně ale chodí v noci a vy je vypouštíte ve dne na horký písek. Vaše pomoc jim vůbec nepomáhá.“

Byly to drobné rozhovory, které jsem si dovolila zhruba jednou za týden. Časem si na mé návštěvy zvykl. Měl legraci z toho, když viděl, jak pomalu, váhavě přicházím a těšil se, co budu zase vykládat. Tak mě to přeci jen dostilo –⁠ želvy, můj osud. Také další významné setkání zařídil Iwan.

Nabídl nám totiž, že pro nás zařídí výlet na ostrov Siberut.

„A v kolik to teda zítra jede?“ ptáme se.

„V osm večer, ale indonéského času, chápete…“ odpověděl nám s mírným úšklebkem, který mohl znamenat úsměv stejně jako omluvu. Prohlášení „indonéského času“ znamená, že to také může jet i o hodinu později, nebo dříve. 

Bylo nám nejprve trochu divné, proč výletní loď odjíždí večer, ale pak jsme vše pochopili. Iwan se postaral o lístky a loď, kterou jsme se plavili, se postarala o to, aby cesta trvala více jak čtrnáct hodin. Na mapě ten ostrov vypadal tak blízko pevniny… Dorazili jsme tam až pozdě odpoledne druhého dne. Iwan prohlásil, že si uděláme výlet do džungle.

„Budeme na to potřebovat celý den,“ vysvětloval, „přespíme tady ve vesnici na pobřeží a vyrazíme zítra ráno.“

„Je zajímavé, že harmonogram celého výletu se nám neobtěžoval říci dopředu,“ utrousila Lujza.

„Oni to tady mají dost na volno,“ odpověděla jsem, „všimla jsem si, že pojem času jim nic neříká.“

„Ano, to jsem si také všimla,“ zasmála se Lujza.

„Jeden den sem, jeden den tam,“ přidala Majda. 

Když jsme se vypotáceli z lodi na břeh pod dřevěný přístřešek, začalo pršet. Voda padala z oblohy v hustých provazcích a zem se měnila v bláto. To mělo předznamenat celou naši výpravu, ale Iwan si s tím, zdálo se, nedělal žádnou hlavu.

Druhý den ráno začala naše cesta do pravé a nefalšované džungle. Celou dobu jsme se brodili bahnem, přelézali liány a co chvíli se zastavili, když se ozval divný skřek. Snažila jsem se v sobě objevit nezdolnou amazonku, vášnivou vědkyni z filmů, která zvládne výkyvy teplot, šeredné obrovské pavouky, tropické nemoci, nebezpečné pády i tonutí v bažinách, po zuby ozbrojené domorodce, jenomže tuto část mé osobnosti mám zřejmě zasunutu velmi hluboko. Vycházka po turistické značce po českých kopcích je ten nejlepší relax, co znám; na výpravy mě vždy brával můj rokytnický dědeček a cesty po vyšlapaných pěšinkách většinou dobře utíkaly. Ovšem tady jsme postupovali hlemýždím tempem, což bylo dost frustrující, a pohyb houštinami se pomalu měnil v utrpení. Kdybychom si začátek cesty nezkrátili malou motorovou lodí, která nás odvezla proti proudu řeky hlouběji do vnitrozemí, bloudíme tam ještě doteď. Iwan vypůjčenou loď řídil, ale asi to moc neuměl, protože jsme stále naráželi do nějakých kořenů a kusů stromů, takže jsme celou plavbu protrpěly úzkostí, že se někde převrátíme.

To, co nám chtěl náš biolog ukázat, byla vesnice Mentawajců. Domorodci nežijí ve vesnicích v pravém slova smyslu, ale vždy narazíte uprostřed pralesa na jednu velkou budovu zvanou uma. Je to podlouhlý dům na kůlech, kde bydlí v průměru deset až patnáct lidí, kteří jsou všichni členové jedné rodiny. Domy jsou to poměrně rozlehlé a nahoru do prvního patra se vystoupá po uzoučkém schodišti vyrobeném z klády. Uvnitř je šero, protože stavení vlastně nemá žádná okna, jen sem tam průduchy nebo otvory. Celé to připomíná seník nebo půdu našeho starého domu.

Když se člověk rozkouká, objeví na zdi pověšené lebky zvířat, kožešiny a pak také různé nástroje a svázané snůpky plodin. Některé jsou nádherně vyzdobené černými malbami připomínajícími pravěké obrazy nalezené v jeskyních. Všude kolem běhají výskající děti. Tolik radosti už jsem dlouho neviděla.

Iwan se ke mně naklonil a řekl: „Oni nesmí na děti křičet, protože jejich duše je ještě slabá a mohla by se zaleknout, opustit tělo a dítě by zemřelo.“

„To si myslí?“

„Ano, tak to je.“

To mi přišlo nesmírně zajímavé: výchova bez pokřikování a výhružek. Jestli je výsledek štěstí dětí, tak chci stejným způsobem jednou vychovávat i svoje potomky. Mentawajci jsou divocí potomci lidojedů, kteří mají celé tělo potetované, brousí si zuby do špiček, chodí polonazí a zvířata loví otrávenými šípy. Pod podlahou domu chovají domácí zvířata, většinou prasata a slepice. Všechno dokonale připomíná středověk. Jenom dnes už mají na sobě většinou normální oblečení z obchodů v Padangu, vytahaná trička a džíny.

Jedna žena mi ukazovala, jak vyrábí mouku ze ságové palmy. Je potřeba dřeň stromu dobře rozmělnit v dřevěném hmoždíři, mouka se pak praží na ohni. Dozvěděla jsem se, že palma jim nejen poskytuje jídlo, ale z listů vyrábí střechy domů a z vláken si tkají bederní roušky. Ságoví červi jsou navíc vítanou pochoutkou, asi jako pro nás sušenky ke kávě. Červa jsem pro tentokrát odmítla. Dala jsem si kus sušeného masa. Doufám, že nebylo opičí.

Největší překvapení se dostavilo v podobě starého muže, který na mě kýval a usmíval se od ucha k uchu. Seděl na zápraží a pohazoval nohama jako dítě. Polohlasně něco drmolil. Pod očima a na tvářích mu kůže stářím povisla, ale na čele neměl jedinou vrásku. Hlavu mu zdobila žluto-červeno-modrá čelenka, tělo pokryté tetováním. 

„Kdo je to?“ zeptala jsem se.

Iwan k němu přistoupil, prohodili spolu pár vět, otočil se na mě: „Prý tě zná.“

To sebevědomé prohlášení starce mi vyrazilo dech.

„Viděl tě ve zvířecím světě.“

Přiblížila jsem se k nim, abych tomu porozuměla lépe. „V jaké zvířecí říši?“

Po přetlumočené otázce stařík něco chvíli vyprávěl, ukazoval na nebe a výrazně gestikuloval, takže jsem část pochopila sama od sebe. 

Iwan tlumočil: „Podle Mentawajců existuje pět nadzemních světů, do kterých umí cestovat ve stavu vytržení. První úroveň je svět kamenů, tam se mohou dozvědět o vlastnostech kamenů a minerálů. Druhý svět je rostlinný. Do této říše cestují, když potřebují pochopit léčivé vlastnosti rostlin a stromů. Další svět je říše zvířat a to je také místo, kde tě potkal. Měla jsi zvířecí podobu.“

„Aha. A jak to, že mě tak dobře poznal, když teď momentálně mám podobu člověka?“ nedalo mi, abych si trochu nerýpla.

Stařík se začal smát, když mu Iwan přeložil otázku. 

„Prý není z těch, kteří se nechají zmást fyzickou podobou,“ vysvětlil Iwan.

„Chápu,“ usmála jsem se, „a jaké jsou ty dva další světy?“

„Ten čtvrtý patří lidem, velrybám a delfínům.“

„Cože? My sdílíme nadzemskou říši s velrybami a delfíny?“

Stařík to vysvětlil takto: „Ve třetí říši nepotkáváme zvířata jednotlivě, ale v podobě kolektivní duše. Například opice mají jednu kolektivní duši, orli mají svoji kolektivní duši. Ale velryby a delfíni mají stejně jako lidé individuální duše, proto s námi sdílí společný nadzemský svět. Jsou to velice vyspělí tvorové.“

Poslouchala jsem staříkovo vyprávění s úžasem. Pak se vrátilo moje racionální uvažování. No, jsou to tradiční vyprávěnky mentawajců, potřebují si přírodní svět nějak roztřídit. Zřejmě soudí vyspělost velryb podle jejich velikosti a vyspělost delfínů podle jejich schopnosti pomáhat ostatním, nejen delfínům, ale i dalším tvorům a také lidem. 

„Kdo obývá pátý svět?“

„V posledním světě je možné potkat světelné bytosti.“

Aha, takže také věří na anděly, pomyslela jsem si. To mi přišlo zajímavé ze všeho nejvíce. Nečekala bych, že se tady bude míchat všechno dohromady. Možná jde o nějaký křesťanský vliv.

Šli jsme od jedné umy ke druhé. Cestou pralesem se člověk neustále brodil bahnem. Tak po kotníky až po lýtko. Abychom se nenudili, průběžně pršelo a všechno se ještě zhoršilo. Bahno se pokrylo vrstvou vody, takže nebylo vůbec vidět, kam může člověk šlápnout. Občas jsme se pro změnu museli přebrodit přes řeku, což znamenalo namočit se asi po pás. Voda plná bublin doslova vřela a získala kávově hnědou barvu. Člověk neviděl, co mu proplouvá kolem těla, nebo kde číhá nějaký tvor, vynoří se z hlubiny a rozevře obrovskou tlamu. Celé okolí tu působilo na všechny smysly a násobilo naše fantazie. Tělo se mi úplně chvělo. 

Jestli někdo popisuje džungli jako velmi divoké místo, tak se k němu přidávám všemi deseti, byly okamžiky, kdy jsem měla jediné přání – opustit dobrodružný život biologa a stát se kancelářskou krysou. Každopádně, když opadne prvotní strach, stane se toto prostředí pro biologa pravým rájem. Opravdu tu máte co pozorovat a nad čím žasnout. Třeba nad nádhernými láčkovkami – to jsou masožravé rostliny. Fascinovaně jsem před nimi stála jak pod vlivem hypnózy.

Když už jsme byli málem snědeni pijavicemi a uštípáni houfy komárů, zavelel Iwan k návratu. Zpátky v přístavním městečku jsme zjistili, že ze Sumatry nedorazil trajekt, jelikož moře se silně rozbouřilo. Nikomu se tu nechtělo zůstávat ještě další den, ještě další hodinu. Po dlouhých diskuzích vyhrál nápad zaplatit si předražený motorový člun, který nás přepraví přes průliv zpátky do civilizace. Tento výlet měl otestovat moje hranice. Nikdy mi nepřišlo na mysl, jak může být příroda vyčerpávající, jak vyčerpaně se člověk může cítit. A ještě nemělo být všemu konec. I když člun byl velký, široký, se dvěma motory, skákal divoce po vlnách jako hozené oblázky. Modlila jsem se celou dobu, abychom se nepřevrátili. Všechna nervová vlákna stále napjatá k prasknutí. Hotová cesta smrti. Trvat ještě o půl hodiny déle, tak určitě umřu.

Dorazili jsme totálně promočeni a nasoleni jako tresky. V přístavu jsme doslova běželi ke stánku koupit si nasi goreng, smaženou rýži s kořením, zeleninou a vajíčkem, jak jsme byli vyhládlí. A pak nás odvezl taxík k ubytovně, kde jsme ze sebe strhali mokré oblečení a zachumlali se do teplých peřin. Tuhle výpravu jsem odstonala a týden si poležela ve svém pokoji. A ten čas jsem využila k důkladnému přemýšlení. Nejen nad tím, co mi řekl stařec o pěti světech. Fascinovala mě naprostá soběstačnost Mentawajců, vlastně jsem doteď nevěřila, že je něco takového možné. Samozřejmě, u jistých izolovaných kmenů kdesi v Brazílii, kteří nespatřili bělocha, je to logické, ale na Siberut jezdí pravidelně trajekt a turisté a přesto si dobrovolně odříkají většinu výdobytků naší civilizace. 

Každý dům uma je kompletně samostatný a nezávislý na podpoře z venku. Všechno jídlo si dovedou obstarat v pralese. Rádi přijímají od turistů tabák jako dar a ten potom se zálibou kouří, muži i ženy, ale bez něj by určitě neumřeli. A vybavení domácnosti vylepšilo jen pár skleněných korálků, moskytiéra a kovová pánvička. Politici je absolutně nezajímají a neuznávají žádnou nadvládu, neplatí nikomu daně. Všechny problémy si řeší čistě mezi sebou. A působí tak šťastně. Zatímco my jsme plní chtíčů, rozervanosti, frustrace a úzkostí, čím dál více drancujeme planetu a ovládá nás nenasytnost, oni si poskakují kolem umy, chodí si v bahně po pralese, baští červy a září z nich štěstí a harmonie.

Jezero Toba

Jednou jsem šla sama na pláž a courala se trochu dál od míst, která už jsem znala. Říkala jsem tomu stavu poznávání vzdálených obzorů. Slunce pražilo, horko mělo omračující dech a možná celý tento den byl jenom můj přelud. Dorazila jsem do míst, kde se pobřeží změnilo ve skalnatý pás a nebyla tam ani noha. Jen v malých jezírkách, které se utvořily při odlivu, se brodil mladý rybář a sbíral do plastového kbelíku kraby. Když viděl, jak si místo obhlížím, šel se mnou a ukázal mi bezpečnou zátoku, kde se dalo krásně koupat. Měla jsem na nohou levné sandály ze stánku, které se mi při prvním zaškobrtnutí o kámen rozpadly. 

Rybář se tomu smál a půjčil mi svoje boty do vody. Sám pak chodil po ostrých útesech bos. Běhal mrštně sem a tam a na chodidlech měl snad rohovinu. Nakonec, když nasbíral dost krabů, půjčil mi ještě potápěčské brýle a vrhal se se mnou do vody, aby mi ukázal všechny krásy zátočiny. Jak nádherné bylo mít takového průvodce vodním světem! 

Z drátu si vyrobil veliký háček a odchytil ve škvíře útesu oranžovou chobotnici. Trvalo to půl hodiny, než ji dostal ven. Jak jsem si ji zblízka prohlížela, skočila na mě a obtočila se mi kolem celé paže. Rybář vyndal nožík a rychle šmikl do nějaké její části. Chobotnička náhle celá zbledla. Úplně ztratila barvu a zprůsvitněla, nikdy předtím jsem tohle neviděla. V té chvíli se dala snadno sundat.

Pak rybář řekl: „Je veliké horko, slečno, musíte být unavená a hladová. Kousek odsud se můžete občerstvit.“

Předpokládala jsem, že mluví o nějakém stánku, ale dovedl mě domů, kde mi představil svou maminku a dvě sestry. Ženy připravily chobotničku a několik ryb s rýží a pak naservírovaly opulentní hostinu, vytáhly ze spíží všechno, co měly. Byly nadšené, když se dozvěděly, že se učím indonésky. Jásaly a tleskaly a všelijak si mě předcházely. Když jsem opouštěla jejich dům, rybář za mnou vyběhl a věnoval mi svoje boty do vody. Byla jsem úplně dojatá, ani jsem neměla sílu to odmítnout. Slíbila jsem si, že jim donesu něco za odměnu, dárek jako poděkování. Jenomže nejzvláštnější na tom všem bylo, že když jsem se pak během pobytu pokoušela jejich skromný domek najít, nebo potkat rybáře na břehu moře, už nikdy se mi to nepodařilo. Zkrátka záhada, sen, pohádka.

To je mystický zážitek jak z Parsifala, psal mi v emailu Jirka a připojil k tomu smajlíka. Myslím, že byl raději, když to byl přelud, než aby hrozilo, že se do toho rybáře snad zamiluju. 

„Kolik vás tu pracuje?“ zeptala jsem se v Centru na záchranu mořských želv kluka, s kterým jsem se mezitím už docela dobře seznámila. Jmenoval se Riki Rusli. 

„Střídáme se tu tři.“

„A kde berete čas na sbírání vajíček?“ podivila jsem se. Musí to být náročné, být celý den v centru, a ještě zachraňovat vajíčka z pláží. Potom je nechat v bezpečí vylíhnout a pak malé želvičky naložit do bazénků a pravidelně krmit.

„Kupujeme je od rybářů, vajíčka nechodíme vyhrabávat my,“ řekl Riki.

To mě úplně odzbrojilo a šokovalo. Oni dávají peníze lidem, kteří želví vajíčka kradou kvůli penězům. Tím vlastně jejich nelegální činnost ještě podporují. Celá tato sumaterská záchrana začala nabývat zvláštních rozměrů, bylo to ještě horší než v Mexiku. Tohle nevymyslíš. Měla jsem se raději držet svého původního záměru pustit mořské želvy k vodě a myslet alespoň chvíli na něco úplně jiného. Jenomže copak to jde, když jsem si vybrala Sumatru? Boží humor, jak těmto situacím říkával Jirka.

Dobře, ale rozhodně tu nebudu jen tak stát a tvářit se, že mi nic z toho nevadí. 

„Takže kvůli tomu, abyste na výkup měli peníze, nabízíte turistům možnost koupit si za dolar želvičku, kterou si můžou vypustit do moře?“ zpovídala jsem Rikiho.

„No jo, turisti rádi dají dolar, když to želvám pomůže,“ odpověděl mladý ochranář. „Nám to taky pomůže, všichni jsou spokojení.“

„Všichni až na želvy.“

„Jak to?“

„Protože je tady držíte v bazénku několik týdnů, takže se jim pak do moře nechce.“

„Kdybychom je vypustili moc malé, tak by je sežraly ryby.“

„To je přirozené, že některé z nich nepřežijí, jenomže v zajetí jim zakrní svaly, nenaučí se lovit a ztratí orientační smysl. Žádná taková želvička z bazénku nepřežije.“

Riki se zasmál. „Tomu nevěřím.“

Tak on tomu nevěří. Výborné! V bazénku mají želvičky sladkou vodu místo slané, je tam mělká voda, a navíc jim dávají velmi málo krmení. Copak to nevidí, jak se želvy navzájem okousávají a mají postižené ploutvičky, záněty očí, krunýř porostlý řasami a co chvíli se snaží nad hladinou nadechnout, protože se jim nedovyvinuly plíce? Měly by pod vodou zvládnout daleko delší dobu. A tak jsem mu všechny ty znaky na želvičkách ukazovala, mhouřil oči a snad si toho i začal všímat. 

„A čo keby si, Brigitka, urobila tu na škole prednášku pre všetkých, koho to zaujímá?“ navrhla mi Majka. 

To je to poslední, co já umím, něco zařizovat a organizovat, pomyslela jsem si. Navíc, což bylo ještě děsivější, nikdo nebude přednášce rozumět v angličtině, takže bych samozřejmě musela mluvit indonésky. Představa, jak u toho koktám, potím se a úporně hledám slova, nebyla ani trochu lákavá. „Myslíš, že by na tu přednášku někdo přišel?“

„Istěže áno. My tri tam budeme nabetón, na to sa môžeš spoľahnúť.“

„Samozřejmě, Brigita,“ kývala Lujza zaujatě hlavou. „Já kdybych toho věděla tolik o želvách jako ty, tak pořádám přednášku každý týden.“

„Já si to promyslím.“ 

„Dobre to zváž! Veď my sme už dobrý základ.“

Takže si celou prezentaci budu muset slovo od slova v indonéštině napsat a naučit se ji zpaměti. Skvělý program na večer. A když odpoledne přišla Kunto, bylo hned poznat, že se dozvěděla něco zajímavého. Vždycky legračně špulí rty, když má něco na srdci. 

A při večeři, když jsme seděly kolem podlouhlého stolu žvýkala jídlo, až se jí dělaly boule, uprostřed černé tváře se jí blýskaly oči a vykládala: „Byl to ohromný výbuch, něco jako dvě stě megatun výbušniny. Ohromné, rozumíte? Výbuch atomové bomby v Hirošimě je v porovnání s tím novoroční ohňostroj. Ta sopka se jmenovala Krakatau. Prach z toho výbuchu úplně zakryl atmosféru a teplota se na celé zeměkouli snížila na několik dní o skoro dva stupně Celsia. A nakonec, vědci odhadují, že asi před sto tisíci lety na Sumatře vznikla taková exploze, vedle které je i Krakatau dětským ohýnkem. Ještě mnohem, mnohem větší,“ máchala rukama a naznačovala valící se explozi. Pak ukončila své dramatické vyprávění: „Na tomto místě je dnes jezero Danau Toba. Prý úžasné místo.“ 

Majce se hned rozsvítily oči: „Uděláme si výlet!“

Ovšem Kunto kroutila hlavou: „Jenom doufám, že to nedopadne podobně jako na Siberutu.“

„Siberut organizoval Iwan. Ne, že by to zorganizoval úplně špatně, ale on jako muž nedokáže úplně pochopit naše potřeby. Tenhle výlet si zajistíme my samy.“

„Ano, správně. Dobrodružství v mezích přijatelnosti.“

„Jasně, tohle si zajistíme my,“ vypískla Lujza s takovým tím přehnaným a hraným nadšením jak z amerického sitcomu.

Na autobusovém nádraží v malé budce prodávali lístky. Ten domeček vypadal jako naše trafika. Stál před ním hlouček lidí a na něco čekal, asi až dovezou zahraniční cigarety. Zjistily jsme, že lístky na autobus se začnou prodávat až v určité chvíli. Nemůžete si je pořídit dopředu. Co tu chvíli určuje, jsme nedokázaly pochopit. Jakmile ten správný okamžik nastal, okamžitě se k okénku nahrnulo množství lidí, které tu postávalo, a vytvořila se nekonečná fronta. Možná v ten stejný okamžik prodávali lístky na více autobusů, ale my po velkém přetlačování odhalily, že nám prodali jízdenky na autobus, který nejede. Nikde nestál, nikdo o něm nevěděl. Jen dva mladíci v okénku si skálopevně stáli na svém, že jsou to správné lístky k jezeru Toba. Bylo to nekonečné dohadování, než nám vrátili peníze a my se rozhodly jet o něco dražším minibusem, do kterého prodává lístky přímo řidič. Cesta teprve začínala a já už litovala rozhodnutí vyrazit tentokrát bez Iwana. 

Řekli nám, že pojedeme čtrnáct hodin. Čtrnáct hodin, to i z Prahy do Londýna dorazíš dřív! Kunto si nalistovala v průvodci Lonely Planet příslušnou stránku. 

„Je tady napsáno,“ řekla nám vesele, „že cesta z Bukittinggi k jezeru Toba vede po trans-sumaterské magistrále. Pokud člověk tuto cestu absolvuje, zjistí, jak se cítí ponožka v pračce.“

„Ponožka v pračke?“ nechápala Majka. „Ach ták! Úplně nás to vyždíme.“

Nejprve jsme se tomu všechny čtyři smály, ale byla to bohužel pravda. Při stavbě této magistrály cestáři zřejmě soutěžili o to, kdo vytvoří více zatáček. Povrch byl kamenitý jen s občasným zbytkem asfaltu. Terén navíc neustále prudce stoupal nebo klesal a řidič, jako by to byl nějaký nervózní dědek, dupal na brzdy a znovu prudce šlapal na plyn, takže motor rachotil a z výfuku, jak jsem si všimla, se valila oblaka ocelově modrého kouře. Příroda dostávala svoji dávku škodlivin. Jako kdyby to nestačilo, kouřilo, dýmalo a bafalo se i vevnitř. Snad více jak polovina cestujících jakéhokoliv věku si dopřávala cigaretu. Tento detail dělal z celého toho výletu opravdové peklo. Co chvíli jsem dostávala záchvaty kašle, a když náhodou odezněly, pojímaly mě záchvaty hrůzy, že se zřítíme ze srázu. Z okénka autobusu se opravdu zdálo, jako bychom byli půl metru mimo silnici. Skutečnost však byla taková, že tělo autobusu je zvláštně vyboulené, ale kola jsou daleko blíže u sebe, takže autobusy jezdí bezpečně po pevné silnici. Všimla jsem si, že ostatní cestující to nijak nevzrušovalo a jeden po druhém se do sebe zaklínili a oddali se odpočinku a spánku.

Když jsme vyjeli úplně nejvýše, na samém hřebeni skal se mi začalo chtít na záchod. Bylo to čím dál horší. Modlila jsem se, aby řidič už někde zastavil, ale ten si dál nevzrušeně procvičoval svá brzdová cvičení, která jen zhoršovala má muka. 

„Až sa vrátime domov, budeme celé šťastné, ako to u nás všetko dobre funguje,“ řekla najednou Majka. 

Jen Kunto krčila rameny, u nich je to zřejmě podobné. Prohlížela jsem si z okénka krajinu, ostře řezané svahy pokrývaly palmy a jiné tropické rostliny, všechno, co jsem doposud viděla jen na obrázcích v knížkách, mi tu defilovalo přímo před nosem.

Konečně řidič udělal přestávku, hlavně proto, aby nabral další cestující. Pádila jsem dopředu, abych mu vysvětlila, co potřebuju, aby na mě počkal a neujel mi. Sice přikývl, ale měla jsem pocit, že mi nevěnoval příliš pozornost. Odbavoval nové cestující. Vyskočila jsem ven a zoufale hledala nějaké kryté místo. Místní nechápavě koukali, myslím, že oni by si prostě přičapli a vykonali svoji potřebu kdekoliv. Trvalo mi to nekonečně dlouho. Konečně trochu stínu a zákrytu. Můžu se vrátit ze své úspěšné výpravy pyšná jak Livingstone. 

Kolem našich sedaček si posedaly ženy žvýkající betel. Od toho žvýkání mají velmi výrazně rudé rty. Vypadá to, jako by jim z pusy odkapávala krev. Chvíli nás s úsměvem pozorovaly a pak nás začaly chlácholit. 

„Už nejsme lidožrouti, nemusíte se bát!“

Rozesmálo nás to. „Ano, my se nebojíme.“

Po tomhle ujištění nám nabídli betel a já byla jediná z nás čtyř, která neodmítla. Jen tak, pro jednou. Z výzkumných důvodů. Chutnalo to zajímavě, asi jako kdybych žvýkala čerstvý bobkový list. Vyvolal u mě mírně euforickou náladu a zřejmě i nějak zahustil čas, protože to netrvalo dlouho a pak, když se autobus přehoupl přes miliontý z kopečků, se před námi konečně rozprostřela nekonečná vodní plocha, náš cíl.

Jezero Toba je největším jezerem v Jihovýchodní Asii. Má víc jak sto kilometrů na délku a třicet na šířku. Uprostřed jezera je ostrov Samosir, velký asi jako Singapur. Jako džin z lahve se najednou objevil mladý kluk, který vykřikoval, že je průvodce a že dokáže zajistit cokoliv, co si budeme přát. Pak nám tvrdil, že ostrov Samosir je opravdový ráj. Jeho ruce malovaly do vzduchu vzdušné zámky.

„Nejnižší ceny na celé Sumatře,“ lákal sonorním hlasem.

Zmáhala nás malátnost. Těla nás bolela od nepohodlných sedaček. Nechali jsme se od něj vést jak ovečky a po chvíli nám ukázal, kde si můžeme pronajmout chatičku. Vybrali jsme si krásnou, modře a bíle natřenou, s výhledem na jezero a s prostornou teráskou, na které jsme plánovaly rozjímat a lenošit. Bylo tu kouzelně, útrapy z cesty autobusem zůstaly rázem zapomenuty. Jak krásná a pestrá je Indonésie! Mé srdce zatoužilo po tom tady pracovat a žít. Pocítila jsem něco jako blaženost a spokojenost a moje rty byly od betele rudé jako zralé tobolky skočce, nejjedovatější rostliny světa. 

Průvodce k nám mluvil dlouho a zaníceně a my okamžitě pochopily, že se ho už nezbavíme. 

„Ukážu vám největší zajímavosti ostrova. Vím všechno o historii tohoto místa. Každého tady znám. Jsem levný, jsem levný! Dobře uděláte, vy jste chytré turistky.“

Stále jsme váhaly. Když mladík při následné konverzaci zjistil, že jsem z České republiky, začal nadšeně vykřikovat: „Ceko! Milan Baros! Poborsky!“ Můj tatínek by měl radost.

Přihnal se opět hned ráno, a tak jsme i s naším průvodcem, který se jmenoval Mamak, v přístavu nasedli na loď odplouvající na ostrov uprostřed jezera. Loď zastavovala skoro u každého hotelu, takže jsme se vyloďovali už dosti pozdě. Povečeřely jsme v restauraci, kde vystupovali batačtí hudebníci a jejich tradiční tanečnice, ale přišlo mi, že tomu tancování moc nedali. Bylo to jen takové pohupování.

Ráno kouzelné jak z disneyho filmu nás nalákalo, abychom se šly vykoupat do jezera, a potom nás čekala výprava do nedaleké vesnice k hrobce krále Sidabutara. Připadalo mi to stejně důležité jako výlet k pyramidám. Představte si ten pocit, když kráčíte po cestě a najednou potkáte obrovský květ tak metr v průměru, jež se zdá vyrůstat rovnou ze země. Máte obrovské štěstí, protože zrovna náhodou kvete Raflézie. Její barva je smyslně červená a na dotek má strukturu jako lidská kůže. Vůně tototo největšího květu na světě není nic moc, dost zapáchá, někdo říká, že hnije jako maso. Když se nadechnete opravdu zhluboka, mohli byste omdlít. Příroda vás na něco naláká, aby vás vzápětí omráčila.

Mamak nám vyprávěl: „Tobu je největší sopka na světě. Před strašně dlouhou dobou, nějakými osmdesáti tisíci lety, způsobila na zemi úplnou katastrofu a může i za dobu ledovou.“

„Proč je tady tak málo turistů, Mamaku?“ vyptávala se Lujza.

„Náhoda,“ lhal nám Mamak, „bývá tady plno. Všichni chtějí vidět jezero Tobu. No, ale možná některé lidi odrazuje ta náročná cesta sem nahoru.“

„To bude ono,“ přikývly jsme.

Mamak pronajal tři motorky neurčitého stáří. Seděla jsem na rachotícím přibližovadle poprvé v životě, ale byla to nízká kubatura, o něco lepší než naše babeta, tak jsem se nechala přemluvit. Jen takhle bylo možné si prohlédnout okolí. Projížděli jsme se po ostrově, viděly vodopád bráněný zuby nehty houfem komárů, potkaly pár vesnic s polonahými domorodci, až jsme dorazili na louku, kde stály zajímavé žluté tříposchoďové domečky, dokonce nahoře s rohatou stříškou. Mamak nám řekl, že to jsou rodinné hrobky Bataků. Po cestě do jeho vesnice nám vyprávěl o Batacích různé zajímavosti. 

„Já jsem Batak, vím toho opravdu hodně.“

Než jsem odjela do Indonésie, něco málo jsem si o nich četla, třeba to, že odsouzence snědli zaživa, což mi Mamak s blýskavým pohledem potvrdil, a nesmírně mě zajímala jejich historie, soužití ve velkých rodinných klanech a také víra v protiklady, které se doplňují a tvoří rovnováhu světa. Já sama měla pocit, že vlastně ve svém životě hledám rovnováhu světa. Vůbec by mě nenapadlo, že budu mít příležitost se dostat do batacké rodiny!

A tak jsme se v jiné starobylé vesnici, kde nikdo nežil a domy se měnily v ruiny, dozvěděli, že Batakové byli původním sumaterským kmenem, který žil v oblasti severní Sumatry, právě kolem jezera Toba a pod Acehem. Do 18. století byli Batakové animisty a kanibaly. Často mezi sebou válčili, kvůli čemuž stavěli vesnice tak, aby se do nich nemohly dostat jiné batacké rodiny. Seděli jsme kolem kamenného kulatého stolu jak z krále Artuše, rozsazení na kamenných židlích, za námi rostl mohutný cypřiš.

„Mezi vesnicemi nebyly cesty a přes řeky nevedly mosty, nikdo nemohl nikam cestovat, protože by padl do rukou nepřátelům,“ vyprávěl Mamak. 

V 18. století se Batakové setkali s protestantskou vírou, kterou jejich král brzy přijal za svou a která se rozšířila do celého kmene. Hlavním motivem určitě byla finanční podpora vesnic, které přistoupily na monoteistickou víru, ze strany Holanďanů. To zapříčinilo, že skončili s válčením a s kanibalismem.

Když jsme dorazili do Mamakovy vesnice, zjistili jsme s překvapením, že je atrakcí pro turisty. Turistické trasy tu označují oranžové cedulky. Staré věci, nářadí, hudební nástroje, různé ozdobné předměty, odvezli do jednoho domku, na který přitloukli ceduli Muzeum. Byla to sice čistá, upravená vesnička, ale vůbec ne autentická.

Přednáška

Nebylo na co čekat, do konce mého pobytu zbýval měsíc. Tak tedy hned po návratu od jezera Toba jsem se rozhodla uspořádat přednášku o želvách. Zašla jsem za vedoucí přírodovědecké katedry. Nápad ji ohromně zaujal. Povstala a prohlásila, že přikáže studentům, aby se povinně zúčastnili. To jsem kategoricky odmítla. Nakonec mi tedy vyhradila malou aulu v prvním patře, kde bylo asi padesát míst. Když přijde deset lidí, nebude to vypadat tak smutně. Pozvu i toho kluka Rikiho z Centra pro ochranu mořských želv, zamýšlela jsem. Ale stejně nemůžu doufat, že doopravdy přijde.

Na chodbě univerzity jsem si všimla plakátu na nějaký koncert. Tradiční sumaterská kapela, barevné kroje, původní kultura. Vypadalo to hodně lákavě. Rozhodla jsem se poctít kapelu svojí účastí. Přidala se i Majda a zeptaly jsme se také Iwana. 

„Je to tradiční hudba,“ upozornil nás, „velmi tradiční.“

„To je dobře, chceme poznat sumaterskou hudbu.“

„Dobře, půjdu s vámi. Jsem zvědavý, jestli se vám to bude líbit.“ A pak z nějakého důvodu doplnil: „Mojí babičce by se ta hudba líbila.“

Po cestě jsem se ho zeptala, jaký žánr má v oblibě.

„Různý. Třeba poslouchám Michaela Jacksona, nebo něco veselého a tanečního.“

A tak v rozhodný den se na dvoraně školy zjevil Arbanat String Ensemble, který muzicíroval v obsazení: cello, dvě kytary a housle. Jeden z kytaristů měl širokou žlutočernou čelenku s černými pery, takže připomínal peruánského indiána. Ostatní vypadali umírněně evropsky. Všichni měli pestrobarevné košile. Svým uměním celý ansámbl působil jak při závěrečné zkoušce studentů základní umělecké školy. Nedalo se říci, že by mě jejich muzika nějak uchvátila. Byly to spíše takové tahaniny, nebo pochoďáky jak z pionýrského tábora. Iwan se na mě významně usmíval, ještě předtím, než jsem mu tlumočila své dojmy. Diváků nebylo moc, možná kolem čtyřiceti.

Na té akci se ale přihodilo něco velmi důležitého. Hned ze začátku koncertu jsem si povšimla usměvavé široké paní se zlatými vlasy, ověšené korálky a náramky. Moji pozornost upoutalo hlavně její tričko, na kterém se skvěl nápis Turtle My Life i s obrázkem malé želvičky. Stála z boku vedle pódia, s kapelou měla něco společného. Po koncertě jsem za ní zašla, nedalo mi to, abych se jí nezeptala, jestli má něco společného se želvami, když nosí takové tričko.

„Ach ano, jistě že mám,“ usmála se na mě sluníčkově. „Jsem donátorkou jedné menší organizace na Berau, kde chráníme mořské želvy.“

„V bazénkách?“ vypadlo ze mě a hned jsem si uvědomila, jak byla moje otázka netaktní.

„Cože? Ne, kdepak. My chodíme po pláži, kde želvy kladou svá vajíčka, a rangeři přenášejí ta vajíčka do bezpečí. Ale ne do bazénků. Jak jste na to přišla?“ pozdvihla jedno obočí a na tváři se jí objevil pobavený výraz. 

„Jen mě to tak napadlo. Tady v Padangu vidíte pouze bazénky…“

„No ano, už chápu. Je to špatné, místní ochranáři tomu vůbec nerozumí, těm želvičkám se v bazéncích daří velmi špatně. Vy se o to zajímáte?“

Ukázalo se, že je z Německa a patří do skupinky potápěčů, kteří už několik let pravidelně navštěvují kvůli podmořským krásám Indonésii. Oblast Berau si oblíbili natolik, že se rozhodli pravidelně přispívat na ochranu její fauny a flóry. Pro ten účel založili neziskovou organizaci Turtle my life. To mi bylo neskutečně sympatické a okamžitě jsem zatoužila po tom, abych mohla navštívit jejich komunitu. Chvíli jsme si povídaly, a když ji o přestávce povolali, aby šla překládat, šla jsem s Iwanem ke stánku, abychom si koupili nudle v krabičce. Iwan, jak stál u stánku s peněženkou v ruce, více ji rozevřel, aby mi ukázal, jak tam schovává kus tygří kůže.

Poškrábala jsem se na hlavě a zeptala se ho, na co to má.

„Dává mi to sílu,“ odvětil naprosto bezelstně. „Když mě někdo napadne, nebo se bude se mnou hádat, ta síla z tygra do mě vstoupí a já ten spor vyhraju. A ochraňuje to i moje peníze.“

Zatmělo se mi před očima a zřejmě jsem i povyskočila o půl metru, protože Iwan o půl kroku odskočil. Vyjekla jsem: „Děláš si legraci? Vždyť je to úplná pitomost! Jak si vůbec biolog může něco takového myslet?“ A všichni ostatní hned pochopili, že si povídáme něco velmi zajímavého a začali nás upřeně sledovat. Stali jsme se součástí programu.

Iwan zrudnul, což bylo mimochodem poprvé, kdy jsem to na nějakém Sumatřanovi zaznamenala, kvůli jejich tmavšímu odstínu kůže, zasunul kus z tygra zpátky do peněženky, vzal si svoje nudle a odešel. Už potom se mnou nikdy nepromluvil ani slovo, a ani se ke mně nepřiblížil.

Zato se přiblížil den přednášky na univerzitě. Moje nervozita vzrůstala. Ne, kdepak, ovládal mě panický strach. Nebylo se mnou k vydržení. V noci, když ostatní spali, ležela jsem s očima široce rozevřenýma a zírala do tmavého flekatého stropu. Odvíjel se tam hororový film. Připravila jsem si powerpointovou prezentaci s množstvím fotografií, abych snad nemusela celou dobu jen mluvit, a celé noci jsem ležela v knížkách a na internetu, abych dokázala zodpovědět jakoukoliv otázku, která by se během diskuse naskytla.

Do malé auly v prvním patře univerzity dorazilo tolik studentů, že se dovnitř ani nevešli. Dalo mi dost práce prodrat se mezi nimi ke svému stolku, někteří si zabrali svoje místo už hodinu předem. Bože, co vlastně očekávali od mé přednášky? Natěšené pohledy a vydýchaný vzduch mému rozpoložení moc nepřidal.

„Mořské želvy jsou skupina plazů, která je stará více než sto milionů let,“ vykládala jsem s určitou nervozitou, ale s čím dále větším zaujetím. „Ty, které přežily do současnosti, řadíme do dvou příbuzných čeledí: Dermochelyidae s jedním druhem kožatkou velkou, která dorůstá až dva metry a může vážit i osm set kilo, což je tolik jako vypasená kráva, a Cheloniidae neboli karet, kterých je šest druhů. Pro karety je typický kostěný krunýř, zatímco kožatka má krunýř tvořený tenkou pevnou vrstvou elastické kůže, která je vyztužena tisíci malými kostěnými plátečky. Je to zřejmě kvůli tomu, že se potřebovala přizpůsobit na hluboké ponory. Potápí se totiž až jeden kilometr hluboko, kde hledá potravu. Představte si to: kožatka velká je tak nejhlouběji se potápějícím plazem – úžasné, že?“ Poprvé jsem pohlédla na své posluchače.

Seděli tam, ani nedutali, a asi je tato fakta zajímala, protože mírně kývali hlavami jako stromy ve větru, ale hlavou mi blesklo, že bych přeci jen měla vyprávět poutavěji. Nějakou historku by to chtělo, říkala jsem si. Jenže moje pusa dál vypouštěla množství dat a čísel, protože jsem to všechno měla tak pečlivě připravené: „Mořské želvy během svého života putují mezi územím, kde se rozmnožují, ale kde mají potravy málo, a územím, kde mají jídla hodně. Tahle místa můžou být od sebe vzdálené i tisíce kilometrů. Želvy dokáží překonávat velké vzdálenosti a opakovaně putují sem a tam. Orientují se pomocí magnetického pole Země. Zvládnou to ale jenom tehdy, jestliže se jako malé želvičky dostanou z hnízda nejdéle do dvou dnů do moře, jinak tuto schopnost ztrácejí. Takže záchranné bazénky pro ně nejsou z toho důvodu nejlepší volba. Jejich putování sem a tam, jak si dovedete představit, je hodně náročná cesta spojená s mnoha nebezpečími, a proto se nerozmnožují každý rok. Šetří energii. Jestliže ale k reprodukční migraci dojde, páří se každá samice nedaleko pláže, kde se sama kdysi před zhruba třiceti lety vylíhla. Dokáží toto místo v celém širém světě bezpečně najít díky svému úžasnému orientačnímu smyslu. Během dvou měsíců naklade želva i sedm snůšek a každá z těch snůšek obsahuje osmdesát až sto vajíček. Po asi dvou měsících se mláďata hrabou z písku ven a chystají se mířit hned do moře. Tedy, pokud je někdo neodchytne. Líhnou se a vylézají z dobře zakryté snůšky obvykle v noci. Musí se co nejrychleji dostat do vody. Opouštějí tmavá místa, kde je ukryté hnízdo, a míří k světlejší vodní hladině ozářené hvězdami, to je jejich navigace. Pokud se ale vylíhnou na pláži, která je osvětlená, jsou velmi zmatené a nevědí, kam se vydat.“

Překvapilo mě, když se po přednášce v davu objevil Riki Rusli. Přišel ke mně a řekl: „Bylo to hodně zajímavé. Nevěděl jsem, že toho o želvách tolik víte. Vlastně jsem si uvědomil, že já o želvách nevím skoro nic.“

„To bych neřekla,“ usmála jsem se na něj, „jsem ráda, že se snažíte mořské želvy chránit. Ony nás potřebují. Jenom se musíme naučit, jak to dělat nejlépe. Všichni.“

„Tak díky,“ řekl a podal mi ruku. 

Přednáška se stala jakýmsi výchozím bodem. Abych ještě více upozornila na nepříznivou situaci mořských želv, začala jsem vyhledávat další možnosti, jak o těchto kriticky ohrožených plazech Indonésany informovat. Kromě další přednášky na univerzitě se mi podařilo domluvit si návštěvu tří základních škol v Padangu. A pak jsem jednoho večera sepsala i článek do indonéských novin. Kupodivu mi ho vydali.

Povzbuzena tímto úspěchem, rozhodla jsem se domluvit si setkání na magistrátě Padangu. Ten vysoce postavený úředník, se kterým jsem potřebovala mluvit, vypadal jako generál. Měl na sobě něco na způsob uniformy, byl tlustý a rozkazovačný a i ostatní podřízení úředníci kolem něj čile pobíhali, jako kdyby je v případě nelibosti mohl zastřelit kapesním revolverem. Na jednání dorazil i starosta města, což bylo pro mě překvápko. 

Řekl mi, že četl můj článek v novinách a má zájem na tom, abych vybudovala vzorové želví centrum.

„Už jsem vybral i vhodné místo,“ prohlásil bohorovně, „stavělo by se v Painanu, což je asi padesát kilometrů od Padangu směrem na jih. Byli bychom rádi, kdybyste se stala takovým supervizorem všech budoucích center, která postupně vyrostou zde na Západní Sumatře.“

Na souhlas zavřeštěla v rohu místnosti horská majna, což je místní oblíbený mluvící pták, podobně jako u nás papoušek. Byla tam zavřená v pověšené proutěné kleci a průběžně naše jednání komentovala.

Připadalo mi to naprosto neuvěřitelné a zároveň úžasné. S jakou lehkostí a odvahou se tady plánuje. To, co by u nás trvalo mnoho porad, změn, prohlášení a zamítnutí, se zde odbylo jen tak mimochodem při prvním setkání. A všechno to svěří studentce. Starostovi svítily oči a máchal rukou do vzduchu, jako kdyby vše stačilo jen nakreslit a ono se to nějakým kouzlem zmaterializuje. Ano, místní úředníci setrvávají ve svých postech velmi dlouho, což je dobře, protože si pak mohou dovolit být vizionáři. 

Tlustý úředník se usmíval a bubnoval si prsty o stůl; napadlo mě přitom, že je to zřejmě univerzální gesto vyjadřující spokojenost. To nám to pěkně ubíhá, ťukají si prsty v klidném rytmu. A za chvíli budeme mít polední pauzu.

Na střídačku se mě vyptávali na moje předchozí zkušenosti. Pochválili Karlovu univerzitu, že má světový ohlas. Chtěli znát moji motivaci, proč jsem přijela studovat na Sumatru. Podivili se s lehkým a uznalým pokývnutím hlavy tomu, že se chci naučit indonéštinu. Pochválili moji indonéštinu, i když se vůbec nedalo říci, že mluvím dobře. Byly to spíše rozpačité pokusy, které jsem prokládala delšími pasážemi v angličtině, aby se mi vůbec podařilo něco vysvětlit.

Když to vypadalo, že už budu muset vylíčit i svoje dětství, vzal si slovo úředník a jal se vyprávět, jak hodně jim zde na Západní Sumatře záleží na ochraně životního prostředí.

Řekl doslova: „Životní prostředí je základ sumaterské kultury“ a „lidé zde na Sumatře, ač jsou velmi rozdílní a z mnoha kultur, respektují vládní nařízení a oceňují vše, co pro ně vládní systém dělá“, čímž chtěl bezpochyby upozornit na svoji důležitou roli v tomto systému, protože si přitom několikrát bezděky poklepal na hruď.

Pokud zcela sebejistě neovládáte cizí jazyk, zmůžete se jen na obvyklé fráze: „Ano, všimla jsem si toho“ a „vaše země je nádherná“. Tyto fráze jsou však očekávány, a když je úředník zaslechne, s uspokojením se pohodlně rozloží v křesle, široce se usměje a nabídne vám ještě trochu čaje a kousek smaženého banánu. 

Setkání se blížilo ke konci, což jsem vycítila z otázky, jestli ještě něco nepotřebuji a zda se mi líbí úředníkova pracovna. Odpověděla jsem nejprve „ne“ a pak „ano“ a začala se loučit, protože indonéský hostitel by vás nikdy nevyzval k odchodu přímo. 

Večer mě na pokoji ubytovny uvítaly mé kamarádky a nadmíru zvědavě se vyptávaly, jak jsem pochodila.

„Dobře,“ odpověděla jsem lakonicky a odešla se záhadným úsměvem do koupelny, abych se osprchovala, protože jsem byla zpocená, jako kdybych se prošla pod vodopádem. Teprve potom jsem jim vše nadšeně povykládala.

Od té chvíle mě měly za hvězdu. Za někoho, kdo to v životě nejspíš hodně daleko dotáhne. Kéž by to tak bylo! Ne kvůli tomu, aby moje ego rostlo a nafukovalo se, nebo abych měla snadný život, ale úspěch v mém oboru zároveň znamenal úspěch v ochraně mořských želv a to bylo zásadní. Se starostou jsem se ještě jednou setkala a domluvili jsme se, že okamžitě začne vyřizovat všechna potřebná povolení, abych mohla příští léto, až se sem vrátím, hned začít pracovat na budování vzorového centra.  

Chtěla bych se sem vrátit, ohromně moc bych chtěla. Indonésie mě uhranula svou rozmanitostí. Člověk, který miluje přírodu jako já, tady najde všechno, o čem v Čechách jenom sní. Je tady moře, vysoké hory i tropický deštný prales. Žijí tu želvy, orangutani i sloni, prostě nádhera. Celkově vzato, ze Sumatry jsem odjížděla s tím, že život není jen všední pachtění, dny převážně naplněné každodenními povinnostmi, ale občas připomíná pohádku, někdy je dobrodružný, plný krásy a překvapení a občas nepohodlný, drásavý, plný nepříjemností. A život má v sobě kromě radosti a úspěchů i smutek a stýskání. Ano, po čtyřech měsících se mi už stýskalo. Ani ne po Praze nebo české krajině, ale už jsem se těšila na Jirku a taky na rodiče, bráchu a kamarádky. Podzim už skláněl svoji hlavu před přicházející zimou a to znamenalo loučení, balení a návrat do Čech, abych dodělala diplomku a dokončila vysokou školu. Ovšem natěšeně jsem si už představovala, jak se do Padangu v srpnu vrátím a vrhnu se do práce na novém nádherném projektu.

Výbuch

„Cože?“ vykulil oči Jirka. „Pojedeš zase zpátky na Sumatru?“ Zjevně byl na tu novinku ještě málo opilý.

„Ale jenom na měsíc, ty hlupáčku,“ uklidňovala jsem ho. Bylo pochopitelné, že ho ta zpráva vyvedla z míry, odloučení snášel špatně. Říkal, že mu to připadalo jako celý rok, co jsem byla pryč. „Nebyl jsi to náhodou ty, kdo řekl, že snadné cíle nás nelákají?“ připomněla jsem mu.

„No dobře, ale…“ zaváhal, vlastně vůbec nevěděl, co na to odpovědět. „Ale to jsme mluvili o čtyřech měsících, které jsem statečně přetrpěl.“

„Teď jsme tady spolu, máme před sebou tři čtvrtě roku,“ pokračovala jsem a chytila ho za ruku. Třetí, téměř dopitá sklenka vína stála na čtvercovém mramorovém stolku, vedle miska slaných buráků. Malá vinárna na Moráni byla fantastická. Sami jste si chodili k soudkům a čepovali si odrůdu, kterou jste zrovna chtěli. Po procházce na Vyšehradě nás chytla slina. A to byla ta správná příležitost vyložit mému drahému plány do budoucna.

Když jsem se vrátila ze Sumatry, překvapila mě zpráva, že babičku odvezli do nemocnice se zánětem cév a nějakou dobu si tam poleží. Hned druhý den jsem ji chtěla navštívit a Jirka projevil zájem jít se mnou. Dorazili jsme do Vinohradské nemocnice a ve vrátnici nás navigovali k pavilonu D2, který byl zasunut až vzadu. Babička ležela sama v malinké místnosti, kam se sotva vešlo polohovatelné lůžko. Stěžovala si, že ji bolí nohy a že nemůže spát. 

„Potřebovala bych něco na usnutí,“ řekla mi.

Vyskládali jsme jí na stolek banány, mandarinky a nějaké sušenky, které měla ráda.

„Nic mi tady nenechávej, holčičko, já stejně nemůžu moc jíst.“

Nechtělo se nám to ale zase házet zpátky do tašky, a tak jsme mávli rukou a řekli: „Ale, třeba přeci jen dostaneš na něco chuť.“

Chvíli jsem jí masírovala nohy, což jí zklidnilo a pak už jsme šli.

Návštěva nemocnice nás nějak rozhodila, hlavně mě, a tak jsme vyrazili na náš oblíbený Vyšehrad. A potom pod Vyšehrad. A teď se tedy opíjíme ve vinárně. Cítila jsem se odpočinutě a vyčerpaně zároveň, ale těšila jsem se na všechny ty výzkumné projekty, do kterých mě mí přátelé lákali. Většinou byly charitativního rázu. Nastalo tedy nové období mého života, kdy člověk začal řešit, jestli vydělá dost na nájem a který jogurt je levnější. Ze všech sil jsem se snažila myslet pozitivně a vzpomínala na chudobu na Sumatře. Moc to nepomáhalo. Měla jsem přesně rozpočítané, kolik můžu každý den utratit. Získat nějakou placenou práci bylo klíčové. Naštěstí se Jirka ukázal jako gentleman a návštěvy vináren platil on.

„Když je to jenom třičtvrtě rok, tak to asi ani nemá cenu začínat nějakou novou práci, že jo?“

Jirkova slova zněla ironicky, ale mohlo to být tím alkoholem.

„Za tu dobu se dá udělat spousta práce,“ oponovala jsem, „na Sumatře jsem chodila po školách a dělala přednášky pro děti. Strašně mě to bavilo.“

„A dávali ti za to nějaký peníze?“

„To ne…“

„Tak to nebyla práce. Přednášky si samozřejmě klidně dělat můžeš.“

„Seš protivnej.“

„Díky.“

„Nemáš zač.“

Chvíli jsme mlčeli. Přemýšlela jsem o tom, že si to dnešní víno raději zaplatím sama a hrdě dám najevo svou nezávislost, protože mě shazuje, místo toho, aby mě nějak podpořil… Kolik jsem měla skleniček? 

„Copak si vážně myslíš, že tě někam vemou jen na třičtvrtě roku? Možná na brigádu do mekáče.“

Klid, tohle musím ustát, klid, říkala jsem si. Dnešek byl hodně náročný. 

„Seš hrozně naivní, Brigi. To jako ten tvůj sen naučit se komunikovat se zvířaty. Jak můžeš věřit nějakejm videům na youtube?“

Jirka má v hlavě a provokuje mě. Ale místo toho, abych udržela emoce na uzdě, jsem začala ječet.

„Co si to dovoluješ? Chceš mi ukázat, jak je celá moje práce nesmyslná? Že se mám na všechno vykašlat a najít si nějaké teplé místečko v laboratoři jako ty?! A nebudeš mi říkat co můžu a co nemůžu, jasný?“

„No jo, jen se uklidni,“ ohlížel se kolem sebe. „Proč děláš scénu? Jsem ti to musel říct.“

„Nebudu se uklidňovat! Že jsem se ti vůbec svěřovala.“

„Hele, mně se líbí, že seš takovej ten správnej typ blázna, kterej se do všeho hrne, aby uskutečnil svý sny a hlavně aby přispěl dobrý věci. To je všechno skvělý. Ale pak jsou taky chvíle, kdy je lepší přibrzdit. Chci říct, nejde všechno hned.“

„Ty seš tak úžasně pragmatickej!“

„To snad není špatná vlastnost.“

„Ne, to není.“ Odmlčela jsem se. Z vína mi bylo horko. Jirka do sebe hodil zbytek skleničky. Já měla chuť mu ten svůj zbytek vylít na hlavu. „Mohu si přece najít takovou práci, do které se budu moci vrátit, kde mi dovolí na měsíc a půl odcestovat. Až se vrátím, budu pracovat dál. Nemíním si hledat něco jen na tři čtvrtě roku. Ale samozřejmě nemohu tušit, co se poštěstí a co ne.“

Zamyšleně si mě prohlížel, pak pokýval hlavou: „Tak fajn.“

Když jsme se potom rozešli v nabručené náladě a rozjeli se každý svým směrem domů, napětí ve mně zůstalo. Jaký je vlastně můj vztah s Jirkou? On je tak strašně zahleděný do sebe. Pro moji vášeň a životní poslání nemá špetku pochopení. A když si jde do kuchyně uvařit čaj, ani se mi nezeptá, jestli chci taky, a udělá si ho jen pro sebe. Kdy mi vlastně naposledy koupil kytku? Všechno je pro něj samozřejmost. Je to podobný egocentrismus jako s Honzou, jen v jiném hávu. Přitahuju si stejný lidi? Podobá se mému tátovi?

Samozřejmě že nehledám dokonalého ideálního chlapa. Ale jak se s tím má člověk vyrovnat? Na vztahu se musí pracovat. Jsem ochotná pochopit některé věci, ale ať také on pochopí mě. Dnes byl těžký den. Ukázal mi, jak jsou věci doopravdy. Nebo to znamená, že dělám něco špatně? Všichni mi to přeci říkali: rodiče, škola, kamarádi – proč pomáhat někde ve vzdálené tramtárii, když u nás je práce dost. Podle čeho člověk pozná, co je pro něj správné? Musí přeci existovat nějaká vodítka, která ukazují, kde je doopravdy vaše místo, jaké je vaše poslání. Každý má v životě nějaký svůj speciální úkol. Je prostě jen možné, že má Jirka úkol, který není slučitelný s tím mým. Není to špatný kluk, ale nepatříme k sobě. Já fakt už nevím. 

Já ale cítila, že tady musí být něco víc. Nějaké místo, kam patřím a kde budu dělat přesně to, co mám ráda a bude to pomáhat. Nebudu si jenom vydělávat na živobytí. Bude to pomáhat nejenom lidem, ale i zvířatům, celé planetě. A když to budu dělat správně, peníze přijdou také… Cítila jsem, že jen musím být trpělivá a snažit se, neuhnout z cesty.

Zatím to ale tak nevypadalo. Jenomže možná jsem jenom neměla ta vodítka. Myslela jsem si, že se to pozná tak, že u toho člověk cítí štěstí. Dá se vůbec cítit štěstí pořád? Tak tedy alespoň určitou spokojenost. Naplnění – to je to pravé slovo. No, a k tomu mám ještě hodně daleko. Jenom jestli to nemám po mámě, ta také nebyla s ničím zcela spokojená. Všechno muselo být perfektní. I potah na gauči stále narovnávala. Nespokojeně obhlížela svět kolem sebe a hledala na něm nějakou nedokonalost. Nechám to plavat, dneska už mám všeho po krk.

Uvařila jsem si lehkou večeři, osprchovala se, přečetla si kousek z knížky, abych přišla na jiné myšlenky, a šla jsem spát. Ale v noci se mi zdálo, jak bloudím v tmavém a neprostupném lese, mám na sobě jenom plavky, v ruce táhnu nemožnou igelitku s bůhví jakým harampádím a nemohu se z lesa vymotat. Všude cinkaly tramvaje, jenomže žádná nebyla vidět. Na jedné dubové větvi stála veverka s šiškou v tlapkách a doslova čekala, až budu procházet pod ní, aby mě tou obrovskou šiškou zasáhla do hlavy. A pak se tam najednou objevil nějaký rytíř, chlap v těžkopádném brnění a Jirkovým hlasem mi řekl: „Stalo se hrozné neštěstí!“ Z toho jsem se probudila, jenomže realita byla ještě tíživější a já musela stále zařizovat nějaká potvrzení, která mi chyběla, aby se mi začalo dobře dařit. Cítila jsem se jak otrok v matrixu a když mi jeden úředník řekl vážným hlasem: “Slečno, vy byste neměla nic dělat, jenom ležet doma v posteli. Vypadáte hrozně”, sedla jsem si do jakési koženkové sedačky, hlava mi klesla a už jsem byla schopna jen zírat na podlahu, která měla čtvercový černobílý vzor jako šachovnice. Opakovalo se to pořád dokola a dokola, nikde to nekončilo až už konečně bylo ráno. 

Druhý den hned v devět hodin mi volal Jirka a rozrušeným hlasem do telefonu vykládal: „Už jsi slyšela, co se stalo?“

„Ne, neslyšela.“ Myslela jsem podle jeho rozechvění, že způsobil nějakou vážnou dopravní nehodu, protože zrovna v té době dělal autoškolu. Ale bylo to něco úplně jiného.

„Šílený zemětřesení, dneska v osm hodin ráno, teda sumaterského času,“ mluvil zadýchaně, jako kdyby odtamtud zrovna přiběhl. „To je síla, co?“

„O čem to mluvíš? Jak sumaterského času?“

„No v Indonésii bylo ohromný zemětřesení, snad největší, co kdy bylo. Asi devět tři Richtera. A trvalo to víc jak deset minut, šílený… a tys tam byla. Vrátila ses před třema týdnama, chápeš?“

„Já… nechápu. Ale, jo jasně… to je hrozný… Co o tom ještě víš?“

Ta zpráva byla naprosto šokující. Vykládal mi, že epicentrum se nacházelo jen pět set kilometrů od místa, kde jsem čtyři měsíce pobývala.

„Zemětřesení vyvolalo obrovskou vlnu tsunami a odnesla to celá severní Sumatra a samozřejmě daleko více oblastí,“ líčil mi dál do telefonu Jiří. 

Nevím, jestli jsem ho v té chvíli ještě vůbec poslouchala. Před očima se mi míhaly výjevy z mého pobytu a z míst, kde jsem se ještě před nedávnou chvílí v klidu a míru procházela. Bylo to, jako když vám před očima těsně před smrtí běží film vašeho života. Alespoň tak se to vypráví. 

„Katastrofa zasáhla půlku zeměkoule…“ zněl velmi, velmi vzdáleně hlas Jiřího.

Otřáslo to i mými přesvědčeními. Proboha, co se to děje? Už včera to začalo v té vinárně hádkou s Jirkou. Dnes už se boří celý svět. A mé cítění je doslova rozbouřeno jako vlny na otevřeném oceánu. Všechno se chvěje, praská a odhaluje se ve své pomíjivosti. Babička možná umírá. Já si nejsem jistá ani vztahem, ani prací. Diplomku mi profesor zase vrátil k přepracování. Nic se nevyvíjí, jak má. Chci se v tom vyznat. Teď hned! Ach jo!

Teď už vím, že jsem zažívala něco velmi podstatného. Dnes už mi toto období dává smysl, ale tenkrát jsem se trápila a tonula v rozpacích. Bože, jsem tak obyčejná, jsem tak naivní ve svých snech!

Uběhlo několik dní a já o tom stále dokola mluvila. Je možné, že mě v tu dobu už měl Jirka plné zuby, ale já v tom viděla jen jeho lehkomyslnost a lhostejnost.

„Jak je možné, že se odněkud vrátíš a pak, měsíc na to, tam je zemětřesení tak silné, že se to stává jen jednou za tisíciletí?“ řekla jsem vzrušeně.

„Já nevím, co mám říct. V Indonésii asi častěji…“

„Jak je to možné?“ 

„A proč by to nebylo možné?“ krčil rameny Jirka. „Měsíc je dlouhá doba.“

Zírala jsem na něj nevěřícně. To nechápe, o čem mluvím? Snažil se vše zlehčovat, nebo mě nechtěl pochopit?

“Jako kdyby mě někdo zasáhl elektrickým proudem.”

„Je větší pravděpodobnost, že tam zrovna v tu dobu nebudeš, než že tam budeš.“

Chtěl vypočítat pravděpodobnost, nebo co? To nebylo to, co jsem chtěla slyšet. Potíž s touhle diskusí byl v tom, že já tam byla a on ne.

V té chvíli někdo zazvonil. Byl to jeho soused, kamarád, s kterým se hojně navštěvovali. Přišel s prosíkem půjčit si trochu mouky, protože se mu už nechtělo do obchodu. Takové záminky k návštěvě u něj nebyly nic výjimečného.

„Dělám si omeletu,“ pochechtával se spiklenecky, možná se do ní chystal přidat marihuanu, „chtěl jsem si dát k večeři vajíčka, ale zjistil jsem, že nemám ani kousek chleba, ani mouku, abych si udělal omeletu.“

„Pojď dál,“ řekl Jirka, jako kdyby vůbec nevnímal jeho kručení v břiše. „Máme tady takovou zajímavou debatu.“

Ach jé, tak on to bude chtít rozmazávat na veřejnosti, pomyslela jsem si. To už vcházeli z předsíně do obýváku.

„Brigitka se vrátila před měsícem a půl ze Sumatry…“

Jak to natahuje! Když mi telefonoval s tou zprávou, mluvil o třech týdnech.

„Ahoj,“ prohlásil hodně hlasitě soused.

„…a teď, před třemi dny, jak jsi určitě četl na internetu, tam bylo zemětřesení a tsunami.“

„Wau,“ téměř vykřikl jeho kamarád, „tos měla z prdele kliku, co?“

„To ano!“ souhlasila jsem se založenýma rukama na hrudi a podmračeným výrazem.

„No je to hrozně zajímavý, tyhle věci,“ pokračoval s neslábnoucím nadšením, „třeba když má někdo lístek na letadlo, ale nakonec nenastoupí a to letadlo se zřítí.“

„To vůbec není to stejný,“ vložil se do toho Jirka.

„Hm, to záleží na tobě, jak si to přebereš,“ pokrčil rameny soused.

„Tady si to přečti,“ položil před něj Jirka noviny. „Vlny byly způsobeny zemětřesením o síle přesahující devět stupňů Richterovy škály, které pohnulo mořským dnem západně od ostrova Sumatra v délce asi dvanáct set kilometrů. Tsunami zasáhlo nejen oblasti v Indickém oceánu, ale jeho účinky byly pozorovány i na pobřeží jižní Afriky nebo v Antarktidě. Celkem si tato přírodní katastrofa vyžádala přes tři sta dvacet tisíc obětí na životech.“

“Ještě že žijem tady v srdci Evropy, co, lidi?”

Přistihla jsem se, jak stále znova vyhledávám na počítači nové a nové podrobnosti z té katastrofy, jako kdybych snad doufala, že v těch útržcích zpráv se dozvím něco konkrétnějšího o místech, kde jsem byla, a objevím snad i to, co je s těmi lidmi, kteří tam žijí a které jsem potkala. Jestli ještě stojí Centrum pro záchranu mořských želv, které bylo přímo na pobřeží. Jak to asi všichni přežili? Měla jsem v noci několikrát zvláštní sen, kdy se mi zdálo, jak se vznáším a houpám v nějakém zářivě modrém prostoru, někdo je tam se mnou, možná Jirka, spatříme před sebou nějakou oblou hnědou věc, možná pobřeží ostrova, a pak vše rozmetá černá tma, jako kdyby celý ten prostor explodoval. Zřejmě se mi tsunami dostalo už i do spánku. 

Zodiak

Já prostě miluji, když něco začne fungovat, když se úsilí konečně zúročí a síly se propojí. Je to jak proud elektrické energie, která tím spojením začne probíhat a na konci obvodu uvede do chodu nějaké veledůležité zařízení. Tak i já začnu svítit a zářit, když do sebe všechno zapadne a pro mne to spojení je kontakt s lidmi. Dostalo se mi pozvání na cestovatelský festival Kolem světa, kde chtěli abych udělala přednášku o životě v Indonésii. Byla to jedna z těch mála příležitostí, kdy se zúročil ten čas vysezený u počítače. Kolik nabídek už jsem rozeslala na různé strany! 

„Ale je dobré, že se ti čas od času někdo ozve,“ řekl Jirka.

„To ano.“ Zdálo se, že už to přeci jen přináší výsledky.

„Chtělo by to nějaké úspěchy,“ řekl Jirka a chvatně dodal: „A pak se ti určitě ozve někdo i z novin.“

„Proto potřebuji odjet na Sumatru. Co když tsunami postihlo jiné části ostrova? Kdo ví, jak to tam doopravdy vypadá. A jak to tam bude vypadat za půl roku.“

„No, ty jsi prostě snílek.“

„V Indonésii jsou zemětřesení běžná. I když samozřejmě uznávám, že ne v takovém rozsahu.“

„Já vím, jak moc si to přeješ. Ale teď na to není vhodná doba. Možná na to přijde čas za pět deset let.“

Asi měl pravdu. Já si zkrátka nechtěla připustit, že by tou katastrofou byla moje životní příležitost zcela pohřbena. A on třeba jenom nechtěl, abych odjela. Plánování budoucnosti teď nemělo význam. A tak jsem se raději zaměřila na přítomnost –⁠ na cestovatelský festival. A v tu chvíli se vykloubené věci začaly vracet na svá místa.

Organizátoři mi umožnili se v přednášce zaměřit nejen na jihovýchodní Indonésii, ale i na téma ochrany mořských želv a vystavit ve foyer i pár fotografií. Abych pořídila kvalitní velkoformátové reprodukce, musela jsem si půjčit peníze od rodičů, ale ti s tím neměli problém, rádi výstavu podpořili. Nehodlala jsem promeškat ani jedinou příležitost, abych upozornila na současný kritický stav, v kterém se želvy nachází kvůli neomalenému chování člověka. A tak jsem pochopitelně chtěla mít ty fotky co největší. Aby se dobře vystavovaly a pěkně to vypadalo, nechala jsem je natisknout na kapa plastové desky. Výsledek vypadal skvěle.

Když jsem se v přednáškové místnosti vpředu u plátna připravovala, přišel za mnou nějaký kluk a vesele pozdravil: „Nazdárek.“

Chvíli mi trvalo, než jsem ho poznala. Měl pruhované tričko a na blond odbarvené vlasy. Byl to Marek Slabý, bratr Katky. Hned se mi při vzpomínce na ni rozbušilo srdce. 

Předpokládala jsem, že přišel na besedu. Abych zamaskovala svůj neklid, zeptala jsem se ho jak učitelka mateřské školy: „Taky máš rád zvířátka?“

Ušklíbl se a odvětil: „Jo, pohladit, podrbat a vrátit.“

Zasmála jsem se tomu. „A co tady děláš? Nečekala bych tě na mojí besedě. Jak jsi se o ní vůbec dozvěděl?“

Trpělivě přečkal všechny moje otázky a pak řekl: „Jsem tu pracovně. Budu ti dělat zvukaře.“ A pohodil hlavou na druhou stranu místnosti, kde stál malý zvukový pult. „Nevěděl jsem, že tady budeš. Teda, nějak jsem zaregistroval na plakátu jméno Brigita Kučerová, ale nevybavil jsem si, že seš to ty. Promiň.“

„To se nemusíš omlouvat. Viděli jsme se jenom jednou…“ A nějak se mi nechtělo pokračovat dál, abych nemyslela na minulost. „Je tu hodně zajímavý program. Celý cestovatelský festival je super, že?“

„To jo, děsně mě to inspiruje, hned bych prásknul do bot a někam vyrazil.“

„Jenom nejezdi na Sumatru, tam bylo tsunami.“

„No jo, já vim. Poslal jsem jim tam nějaký peníze na charitu.“

„Fakt?“

„Jo, proč ne?“

Přichystal mi stojánek s mikrofonem, nastavil na pultíku intenzitu a slíbili jsme si, že spolu ještě po besedě prohodíme pár slov.

„Škoda že je na všechno hrozně málo času,“ posteskl si, „měly by být mezi těma přednáškama větší přestávky.“

Můj blok proběhl uspokojivě. Já sice měla celou dobu pocit, že jenom bojuji s trémou, bušilo mi srdce a pletl se mi jazyk, ale po skončení za mnou chodili lidi a tvrdili, že se jim to líbilo. Vyptávali se na všechno možné. Hlavně na tsunami, jako bych tam byla v té době, kdy se to stalo, a mohla o tom něco vědět.

Marek opravdu neměl mnoho času. Pořád někam odbíhal, nebo natahoval nové kabely. Poslechla jsem si i následující přednášku, vystála frontu na bufet, pojedla vegetariánský guláš z hub šitake, prohlédla si všechny cetky vystavené na stáncích a už jsem byla odhodlaná odejít. Bylo mi líto, že si s Markem alespoň krátce nepromluvím. Jako bych se jeho prostřednictvím mohla ještě jednou setkat s mojí největší přítelkyní, která mi odešla. Najednou jsem do něj narazila v hloučku u informačního stánku.

„Už tě chvíli hledám,“ řekl mi potěšeně, „pojď si sednout támhle na čaj. Teda, jestli máš čas.“

„Odbarvil sis vlasy,“ řekla jsem mu, když jsme se usadili.

„To jo, je ze mě novej člověk,“ šklebil se a vlasy si láskyplně pohladil.

„Úplně záříš.“

Napil se čaje, chvíli o něčem přemýšlel, pak na mě kouknul a prohlásil: „Byl jsem totiž na pobytu ve tmě a přišla mi vize, že mám blond vlasy. Tak jsem si je odbarvil. Vždycky jsem to chtěl zkusit.“

„Kde že jsi byl?“

„Je to taková metoda tibetských mnichů, říká se tomu smyslová deprivace, seš zavřená v úplný tmě nějakou dobu, až se ti úplně vyčistí hlava.“

Smyslová deprivace? Ten výraz jsem už někde slyšela, ale nenaskakovalo mi kde. „A jak dlouhou dobu jsi zavřený?“ Mluvil o tom tak záhadně, že mě to začalo zajímat.

„Většinou týden, ale mniši ve tmě trávili i čtyřicet devět dní.“

„Cože? Týden! Tak to bych nikdy nedala. Ve tmě? Já ze tmy nemám úplně dobrý pocity.“

„No, to má ale svoji příčinu a tu tam můžeš objevit.“

„A co tam celou dobu děláš? A kde to je? V nějaké jeskyni?“

„Je to jako meditace, nepotřebuješ nic dělat. Ráno si zacvičíš a tak… v poledne ti přinesou jídlo, večer si dáš sprchu, ale jinak jsi v úplným klidu a rozjímání. Žádná jeskyně, malá ale útulná chatka se zabedněnejma oknama.“ Důvěrně se ke mně naklonil, jako kdyby nechtěl, aby to nikdo jiný z kavárny slyšel. „Jako dítě jsem si vybavoval detaily z některejch svejch předchozích životů, pamatoval jsem si různý předměty, místnosti, přírodu a pak jsem na to zapomněl. A teď v té tmě se mi něco z toho znovu vybavilo. Bylo to úžasný. Fakt doporučuju.“  

„To seš jako dalajláma.“

Oba jsme se zasmáli.

„Jo, ten má taky čistou hlavu a jasnou mysl. Přesně takovej stav jsem na chvíli zažil. Zaplaví tě přitom obrovská vlna euforie, úplná nádhera. Ještě když jsem jel vlakem domů, chtělo se mi pořád smát. Ve vlaku bylo narváno, stál jsem v uličce na jedný noze a ještě ne na svý, znáš to? Vedle mě matka s dítětem, který furt řvalo, a já byl vysmátej jak lečo. Absolutně v pohodě.“

Vnímala jsem, jak z něj pozitivní energie přímo sálá. Určitě si jen tak nevymýšlel.

A pak řekl: „A jak jsem se vrátil, věci se daly do pohybu.“

„Jaký věci?“

„To, co jsem chtěl dělat. Zvukaře. Přišly první nabídky, ani jsem o to sám nijak neusiloval.“

„Čím to je?“

Poklepal si na čelo: „Jenom svejma myšlenkama si brzdíš uskutečnění svejch přání. Nic jinýho. Myšlenkový stereotypy. A ve tmě se ti rozplynou.“

O tomhle smělém prohlášení jsem trochu pochybovala. Nemohu svýma myšlenkama ovlivnit, jestli bude v Indonésii tsunami nebo ne. Některé věci člověk neovlivní, jak říkával můj tatínek. Ale pěkně jsme si spolu popovídali, to byla pravda.

Odbrzdila jsem potlačované naděje a myšlenky a má vize o světlých zítřcích se měla naplnit v projektu, který vyhlásilo sdružení Zodiak. Začátek nebyl zrovna nejlepší. Vylíčila jsem popravdě přijímací komisi mé zkušenosti, motivaci i ostatní zájmy a pak jsem čekala, koho si vyberou z patnácti uchazečů. Hledali dva lektory. Do užšího kola jsme postoupili tři. Řekli nám, že jsme všichni stejně zajímaví a že budeme měsíc pracovat všichni, pak se ukáže, s kým se budou muset rozloučit. Nepřišlo mi to zrovna šťastné, působilo to dojmem rozpačitého tápání, koho si mají vybrat, že se prostě neumí rozhodnout. Nicméně jsem nic neříkala a pustila se do práce.

Naším úkolem bylo vymyslet a vytvořit ukázkové výukové hodiny biologie, které by byly pro děti názorné a praktické, a hlavně by je bavily. Opřít jsme se měli o přirozenou dětskou zvídavost. Z dětí se měly stát malí badatelé, kteří si na všechno přijdou sami s návodnou pomocí. Bylo potřeba navrhnout, vytvořit a otestovat program, ve kterém žáci bádají o přírodě vědeckými metodami a pomáhají zlepšovat životní prostředí ve svém okolí. Projekt se inspiroval již funkčními zahraničními programy a my měli vytvořit českou verzi, ale začínali jsme prakticky od začátku. 

„Inspirovat se, ale ne kopírovat,“ nabádal nás pan ředitel Pospíšil a dělal u toho grimasy jak Santa Claus na zlobivé děti. „Vneste do toho trochu invence, přizpůsobte se českým podmínkám.“

Naše trojka ještě ne zcela vybraných adeptů tvořila onen invenční tým, jako parťáka jsem měla Marii Svítkovou, což byla drobná, světlovlasá žena, která hýřila energií, a Luďka Lukáše, který působil spíše intelektuálním dojmem, všechno analyzoval, rozebíral a řešil detaily. Oba už měli za sebou pedagogické zkušenosti. Já se mohla ohánět jen několika přednáškami na Sumatře a pedagogickým minimem z vysoké školy. Možná bychom se takto ve třech velice dobře doplňovali, nicméně lektoři měli zůstat jen dva. Já jediná neměla doopravdy praxi.

„A zaplatí ti ten zkušební měsíc?“ bylo první, co chtěl vědět Jirka, když jsem mu líčila, jak jsem pochodila.

„Já nevím, snad ano, to mě nenapadlo se zeptat.“

„To nejdůležitější a ty se nezeptáš?“ ušklíbl se. Stříhal si přitom nehty velkými nůžkami na papír a místo toho, aby je potom vyhodil do koše, smetl odstřižky pod stůl.

Vyptávat jsem se na to už nechtěla, co kdyby to byl zrovna ten rozhodující element, kvůli kterému mě nevyberou. Byla to jediná práce, která by mi dovolila o prázdninách být dva měsíce v kuse pryč, protože o prázdninách je ve školách volno. Mohla bych odletět na Sumatru začít pracovat na projektu centra pro mořské želvy a vrátit se, nebo když tam všechno půjde nadmíru dobře a budou mě nutně potřebovat, nevrátit se. Stále jsem někde v koutku duše věřila, že tsunami mé naděje nezničilo. Alespoň se v Zodiaku něco naučím, říkala jsem si. Bude to, jak to má být.

„Já vím, že seš dobrá, vážně dobrá. Já si tě vážím a oceňuju všechno, co děláš…“

Čekala jsem napjatě, co přijde. Proč takový úvod?

„… ale myslím si, že se jim do projektu nejvíce hodí ta ženská s tím chlapem.“

„A to jako proč?“

„Jsou prostě starší, mají více zkušeností. Ten, ten… Karel.“

„Luděk Lukáš.“

„Ten Lukáš bude mít ve škole s žákama a hlavně učitelkama větší autoritu.“

„To jako že já ji mít nebudu?“

„Mluvím o tom, jak to asi vnímá ta komise, co vás vybírá do projektu.“

„Vždyť je ani neznáš.“

„Jo, jo, jenom to cos mi vyprávěla… Proč vás nemůžou vzít všechny tři?“

„V projektu není na tři lidi dost peněz, no.“

Jirka si hluboce povzdychl, zavrtěl hlavou, ale nic už neřekl. Šel ke svému pracovnímu stolu přerovnávat věci a předstíral, že něco hledá. No, podporu mi zrovna nedává… Ale řekl nahlas jen to, co já si sama myslím.

Jeden musí z kola ven

Kolébání tramvaje mě uspávalo a pach opilce sedícího za mnou mě zase probouzel. V noci jsem se vzbudila v půl čtvrté a už se mi nepodařilo usnout. Prožívám nervozitu a napětí posledních dní. Letadlo egyptských aerolinií Flash Airlines se zřítilo do Rudého moře u pobřeží Egypta. Při katastrofě zahynulo všech 148 lidí na palubě, četla jsem v deníku Metro nějakému pánovi přes rameno. To nás budou tento rok provázet jen samé katastrofické zprávy? A co bude dnes na té veledůležité poradě v Zodiaku? Doufala jsem, že se nebude týkat toho, s kým se organizace rozloučí. Anebo ano, ať se to dozvíme co nejdřív.

„Tento projekt vznikl na základě zkušeností s tím, že se výuka dá dělat i trochu jiným způsobem, než na školách většinou probíhá, zejména předměty, jako je biologie, na které jsme se zaměřili v této úvodní fázi,“ vysvětloval nám náš vedoucí Květoslav Pospíšil, vysoký robustní chlap, který rád nosil kovbojský klobouk. Když ho neměl a sklonil hlavu, bylo vidět, jak mu řídnou vlasy. Tvář měl porostlou ostrými tvrdými vousy jako srst starého jelena. Brr, nechtěla bych se s ním líbat. Snažil se mluvit vlídně, ale měl v sobě určitou přísnost, která mohla znamenat prostě to, že si snaží držet svoji autoritu. Snad si nevšiml toho, jak klimbám.

„Jde o to, že si mohou žáci vybrat téma, které je zajímá. Kladou otázky, jako třeba kolik vody vypije jedna rostlina za den, pak si každá skupina vytvoří svoji hypotézu. Následně si svůj předpoklad ověřují měřením. Hrají si na výzkumníky, což je ohromně baví, protože jsou zvědaví, jak dobře si svůj odhad vytvořili. Když tohle všechno udělají, mohou si popovídat s učitelem nebo také s lektorem a dozvědět se, k čemu všemu jim vědomosti mohou být v životě užitečné.“

„Zní to skvěle,“ řekla jsem, abych projevila aktivitu. „To je něco, co zrovna mně ve škole hrozně chybělo. Hodně jsme se toho učili, ale často jsem se sama sebe ptala: A co? K čemu mi to vlastně bude?“

„No právě. K sestavení první ukázkové a testovací hodiny můžete využít strukturu, kterou máme v materiálech od zahraničních organizací, nebo se můžete pokusit vytvořit svůj vlastní koncept. Meze kreativity se vám nekladou.“

„Asi nebudeme vymýšlet už vymyšlené, když to někde v zahraničí funguje,“ prohlásil Luděk Lukáš a rozhlédl se kolem sebe.

„To nechám na vás. Co funguje jinde, nemusí fungovat v českém školství. Každopádně bych chtěl, aby to byl tak trochu výzkum i pro nás. My si také budeme stanovovat hypotézy a pak si je ověřovat.“

„Aha, chápeme.“

„Jste tým, když budete mít nějaké nové nápady, využijte své kolegy k tomu, aby vám dali zpětnou vazbu. Já se také rád zapojím v rámci možností. Využijte svoje dřívější kontakty, pokud je nemáte, sežeňte si je.“ 

Pan Pospíšil se na nás podíval, vyzýval nás doširoka rozevřenýma očima k velkým činům, a pak zavlnil rukama do strany jako by žehnal. Ucítila jsem mrazení v zádech. Rozešli jsme se mlčenliví, zadumaní.

V poledne jsme se vydali (jako tým) prozkoumat restaurace, které se nacházely v okolí naší kanceláře. Vybrali jsme si jednu, kde nebylo moc rušno a vypadalo to, že nabízí obědové menu. K jídlu jsem si objednala obalovaný květák s bramborem. 

„A ty nejíš maso?“ pohlédla na mě Marie zkoumavě.

„Ale ano, jenom… velmi málo. Chutná mi všechno, co je zelené a bílé a zlatavé,“ dodala jsem v humorném tónu a pozvedla na vidličce obalovaný kousek. Jak jsem si tu růžičku květáku držela před očima a dívala se na ni trochu zespodu, připomněl mi ten tvar najednou malou roztomilou medúzu. Těstíčko vytvořilo krásný závoj. „Vlastně, mám ráda i žampióny,“ uvědomila jsem si nahlas a pořád jsem držela tu vidličku ve vzduchu před sebou. 

„Ty jsi opravdu výzkumnice,“ uchechtl se Luděk.

„Nejprve prozkoumáme strukturu a barvu zrakem, poté dekantujeme z ruky do ruky a nakonec provedeme chuťovou analýzu,“ vložila jsem pomalu sousto do úst.

„Já jednu dobu nejedla maso vůbec, ale musela jsem přestat, nedělalo mi to vůbec dobře,“ řekla Marie. „Mám nějaké problémy.“

Okamžitě mi zatrnulo a v hlavě mi zasvítila varovná kontrolka, která by se dala popsat jako: Zakázáno! –⁠ Bzzz, bzzz! –⁠ Hlavně se nepokoušej s touto ženou více přátelit! –⁠ Bzzz, bzzz! –⁠ Vytvářet si nějaké větší citové pouto! Snažila jsem se ten iracionální pocit zaplašit. Člověk si snad nepřitahuje stále ty stejné situace?

Marie byla z nás tří nejstarší. Chodila oblečená v nemódních svetříkách a džínách a pořád si o všem dělala poznámky. Měla propracovaný systém svých zápisníčků. Působila mile a spořádaně.

Říkala: „Když nemáte ve věcech pořádek, zbytečně plýtváte energií na to, abyste se v chaosu zorientovali.“

„Nejlepší nápady vznikají z nahodilostí,“ mínil Luděk.

„Samozřejmě, každý způsob práce na novém projektu má několik fází,“ pohotově reagovala Marie. „Ve fázi kreativní, kdy je potřeba hledat nápady, můžeme využít různé metody, jako je třeba brainstorming.“

„Já neumím ze sebe na povel chrlit nápady,“ protestoval Luděk. „U mě přichází nečekaně. Třeba na záchodě,“ zašklebil se.

„Je fajn, že jsme každý jiný,“ vložila jsem se do toho, „budeme se doplňovat.“

Napětí nepatrně povolilo, alespoň tolik, abychom byli schopni si už jen tak volně povídat. Nicméně se nedala zaplašit myšlenka či představa, jak by to těmhle dvěma spolu šlo, kdybych to byla já, kdo bude muset po zkušební době odejít.

A asi o týden později nám Marie u oběda zcela vážně vyprávěla o svém období pocitu totálního zmaru, kdy vnímala jen to, jak se svět řítí do nevyhnutelné záhuby. „Já nevím, jestli jsem taková citlivka, nebo co? Já si všechno hrozně beru.“

„Tak si to tak neber,“ poradil jí Luděk. On se snažil být nad věcí a trousit humor, což někdy vyznělo povýšeně a spíše nás to provokovalo.

„Vždycky mě lákalo se vypravit do Indonésie,“ brebentila upovídaná Marie, „a tak můj muž koupil jako vánoční dárek letenky na Filipíny a měl to vymyšlené tak, že přejedeme lodí do Vietnamu a vrátíme se z letiště v Hanoji. A po cestě na té lodi, což bylo opravdu romantické, najednou koukáme a vidíme ohromný plastový ostrov.“

„Co to znamená?“

„Šíleně moc plastového bordelu nakupeného uprostřed oceánu. Bylo to větší než pět strahovských stadionů.“

Přestalo mi chutnat. „To si děláš srandu!“ 

„Ne, nedělám. Byla jsem z toho tak v depresi, že když jsme se vrátili domů, chodila jsem po ulici a ulamovala jsem autům zpětná zrcátka.“

„Cože?“ vytřeštili jsme oči, tohle bychom od té distingované ženy nečekali. „Proč?“

„Já si v té chvíli prostě představovala, jak druhý den vyrazí do ulic méně aut. S tím autem nepojede nikdo minimálně po dobu, dokud se to nespraví.“

„To je hovadina,“ rozohnil se Luděk, „to ničemu nepomůže.“

„Já to samozřejmě vím, ale já byla v tu chvíli v hrozném stavu.“

„Ještě pořád to děláš?“ zeptala jsem se.

Marie zaváhala, ale pak řekla důrazně: „No, jistěže ne. To bylo před lety. Chtěla jsem vám tím jenom říct, že neexistují žádná rychlá zázračná řešení. Vzdělávání je to nejlepší, co můžeme dělat. Je to poslání.“

Přeběhl mi mráz po zádech. „To je krásný,“ souhlasila jsem.

Marie doplnila: „Pro mě je tento projekt srdeční záležitost.“

„No, pověz tuhle sladkou historku Pospíšilovi a máš to místo jistý,“ utrousil Luděk, ale to už jsem moc nevnímala.

Je moje srdeční záležitost tady, nebo na Sumatře? Maruška má pravdu, tenhle projekt má smysl. Bude to krásná práce. Ale změnit systém ochrany mořských želv je také ohromné. Jenže jsem Češka, neměl by to dělat někdo jiný? Každopádně jsem měla o čem přemýšlet. Zkušební období se přehouplo do své druhé poloviny. Třeba se to rozlouskne nějak samo.

A večer mě v tom utvrdil Jirka. Povedlo se mu to jeho vlastním originálním způsobem. Nejprve se ušklíbal, když jsem mu vyprávěla, jak probíhal den, a pak začal filozofovat. Ale alespoň jsem se dozvěděla, kde se bere ta jeho tendence, všechno si měřit z odstupu.

„Jo, všechno se vždycky nakonec nějak rozlouskne samo. Je to nutný, vždycky přijde nějaká změna, stejně jako je jistý, že se mění celej vesmír, protože se roztahuje. Milan Machovec má takovej názor, že vývoj naší země musí řídit nějaká vyšší síla nebo inteligence, že to tady vypadá jak v nějaký laboratoři. A Milan Machovec je nějaká kapacita! Alespoň pro mě.“

„Co tím myslí? Vůbec tomu nerozumím.“

„No, prostě to vypadá, jako kdyby to tady někdo ponechal napospas pouhé evoluci, pak se přišel podívat, jak se to vyvinulo a hele – vládnou tady tomu dinosauři – tak to ne, takhle jsem si to nepředstavoval, to je slepá ulička evoluce – bum, prásk! nastane nějaká katastrofa, dinosaři vymřou a evoluce pokračuje dál, ale už dostali šanci savci, kteří předtím byli úplní outsideři.“

„Takže Darwinova teorie neplatí?“

„No, ne, vlastně ne tak docela, ale částečně ano. Když se ten někdo tam nahoře zrovna nedívá.“

„Zajímavý. Zeměkouli postihlo nejméně pět obrovských katastrof a několik menších.“

„Už mě unavuje ten staromódní názor, že člověk je něco víc, než ostatní tvorové na této planetě. Stejně jako se běloši po staletí dívali na černochy spatra, díváme se jako lidi spatra na živočichy. Machovec tvrdí, že klidně taky můžeme bejt – jako lidskej druh – slepá ulička evoluce.“

„Dokážeš si představit tu pálivou nejistotu, když se snažíš vytvořit něco nového, zajímavého a smysluplného, ale vůbec nevíš, jestli to bude mít pokračování? Tohle je na tom nejhorší.“

A vesmír se asi dostatečně roztáhl o čtyři dny později, kdy přišel Luděk Lukáš s tím, že odchází. Dobrovolně, ještě před koncem zkušebky.

„Je to hodně zajímavý projekt,“ řekl, „ale nebudu tady měsíc čekat, jestli si mě tu náhodou nechají nebo ne.“

„To chápeme,“ pokyvovaly jsme hlavou, Maruška a já, a připomínaly jsme u toho dvě mrkací panenky.

Tak to bychom měli, řekla jsem si v duchu, když za ním zaklaply dveře.

„To víš, musí zajistit rodinu,“ kývla na mě Marie. „Má už určitě něco jiného.“

„Proč myslíš?“

„No, konec měsíce je za chvíli. Začal si něco hledat hned druhý den, jak se dozvěděl, že ze tří zůstanou jen dva. A včera se mu zadařilo.“

Ve stejném čase, kdy bylo třeba vymyslet a sestavit ukázkovou hodinu biologie, jsme museli pro náš projekt domluvit partnerství alespoň devíti základních škol. Znamenalo to projekt jim prezentovat a získat závazný podpis na dokumentu s názvem Dohoda o partnerské spolupráci. Abyste si dohodli schůzku ve škole, k tomu nestačilo jen tak obyčejně rozeslat email na několik adres a čekat, jestli nabídka někoho zaujme. Pravděpodobně by si ji nikdo ani nepřečetl, nebo by na tu zprávu hned do hodiny zapomněl. Je potřeba počítat s tím, že ve škole panuje neustálý ruch. Čas je taktován nemilosrdným zvoněním na vyučovací hodiny a přestávky. Je daleko lepší zvednout telefon a opakovaně se pokoušet trefit do chvíle, kdy ho někdo zvedne a bude se vám alespoň tři minuty věnovat. Musela jsem si tedy pečlivě připravit svůj proslov, k čemuž mi Jirka poradil, že si mám představit, že svůj projekt představuji řediteli v jedoucím výtahu a musím ho z přízemí do pátého patra, kde vystupuje, zaujmout. 

Většinou mi telefon zvedla paní zástupkyně nebo někdo podobný a ta většinou řekla něco ve smyslu: „Dobrá, já se zeptám pana ředitele, popřemýšlíme o tom a pak se vám ozveme.“ Což se ovšem nikdy nestalo. 

Musela jsem překonávat svou vrozenou stydlivost a opakovaně se připomínat. Bylo mi to trapné až do morku kostí. Raději bych v Africe lovila krokodýly, než se opakovaně vnucovala do přízně českých škol. Neskutečně jsem se těšila na samotnou práci s vymýšlením a organizováním naší badatelské výuky založené na zvídavosti.

Moje radost z první domluvené schůzky ve škole v Hořovicích nevydržela dlouho. Přijela jsem vlakem, sešla z kopce dolů na hlavní silnici a pak znovu šplhala do protější stráně až nahoru. Po tomto tělocviku jsem zatelefonovala paní Mykiskové, která si mě vyzvedla u vchodu. Pak jsme vystoupali do třetího patra. V prostorné třídě s vysokým stropem sedělo už několik učitelů, ale většina se teprve trousila dovnitř. Předpokládala jsem, že když už souhlasili se schůzkou, budou projevovat větší natěšenost, nebo alespoň zájem, ale připomínali spíš znuděnou partu dělníků čekající na materiál na stavbu. 

Moje představa byla, aby přišli jen ti, koho koncept projektu zaujal, ale zřejmě je sem někdo dotlačil všechny. Můj plán byl sejít se s menší skupinkou pozitivně naladěných lidí a sednout si někam ke stolu a popovídat si o možnostech, ale zatím jsem se měla postavit před celou třídu kantorů a doslova obhájit myšlenky našeho projektu. Na mé situaci se už evidentně nedalo nic změnit. Někdo, snad ředitel, řekl: běžte na tu přednášku, koho tam neuvidím, má u mě černý puntík. 

Nádech, výdech, není kam utéct: „Přijela jsem na toto setkání, abych vám nabídla účast na projektu, který má za cíl dětem odpovědět na otázku: A co? K čemu mi to v životě bude? Proč se učím? Na co si musím pamatovat všechny ty názvy, vzorečky… Děti jsou zvídavé, rády se učí, ale některé předměty je zkrátka nemusí bavit a zajímat, protože nerozumí tomu, proč by se je měly učit. Možná i vám už několikrát položily otázku: K čemu mi to bude? Já ji slyšela už mockrát. Takže náš projekt, do kterého se můžete zapojit, připravují lidé, kteří mají velkou praxi ve svém oboru. Já jsem například biolog a ekolog. Vystudovala jsem přírodovědeckou fakultu, obor ekologie, a snažím se chránit mořské želvy, protože jim hrozí vyhynutí. Nedělám to tak, že bych o tom jen přemýšlela, sbírala nějaká data a dělala statistiky. Ale také nevymýšlím žádné velké plány na záchranu světa. Zkrátka jsem se už dvakrát sebrala a jela do Mexika a poté do Indonésie a tam jsem se snažila želvám pomoci. Nejvíce ohrožená jsou jejich vajíčka, která nakladou a lidé je vybírají z hnízd. 

To jsem trochu odbočila, ale chtěla jsem nějak nastínit, že je to konkrétní práce, práce v terénu, něco zajímavého, a když o tom vyprávím dětem, září jim oči a hned by si také chtěly zkusit stěhovat želví hnízdo do bezpečí. A tak několik odborníků ve svém oboru si v tomto našem projektu dalo za cíl vymyslet praktické výukové programy. Nechceme ale samozřejmě, aby vznikaly jen u nás v kanceláři podle toho, co my si myslíme, že je nejlepší. Náš plán je, aby se ty návrhy vyvíjely v přímé spolupráci se školami. Proto potřebujeme několik partnerských škol nakloněných ke spolupráci…“

Ještě asi půl hodiny jsem mluvila v tomto tónu a vypadalo to, že mě poslouchají, i když to už asi na ně začalo být dlouhé. Srdce mi u toho neuvěřitelně bušilo a potila jsem se tak, jako ještě nikdy. Chvílemi jsem měla výpadky paměti a nemohla si vzpomenout na nějaká jména nebo názvy programů. Chvěla jsem se trémou. Na konci se všichni zvedli, poděkovali mi za návštěvu a postupně odcházeli. Víc nic. Jako by to stačilo a oni si svoji část odpracovali tím, že si odseděli potřebný čas. 

Pak se ke mně přitočila paní Mykisková: „Děkujeme vám velice, my si to promyslíme a dáme vám vědět. Učitelé toho mají moc a nechci je ještě více zdržovat a vyptávat se jich. Ale určitě to brzy probereme.“

„Ano, moc vám děkuju.“

Takže to mám za sebou. Moje první návštěva ve škole s tímto projektem. Tak takhle to určitě nemůže probíhat. Byl to trapas! Ty jo! Už nikdy více. Připadalo mi to tak náročné, jako odstěhovat hromadu uhlí do sklepa. 

Postupujeme pomalu

Znervozňovalo mě, jak pomalu postupujeme s projektem, protože to celkem snižovalo šance na to, aby mi v Zodiaku povolili vzít si v létě volno dva měsíce v kuse. Možná by stačil měsíc a půl, uvažovala jsem. No, každopádně ještě nemám ze Sumatry žádné nové informace, budu se jim muset připomenout. Uf, už mě to zmáhá, všem aby se člověk připomínal. Jak já to nemám ráda, ovládá mě pocit, že se vnucuji. Jako pan Popper, když prodával mucholapky v knize Smrt krásných srnců. Když jsem ji četla, moje duše toužila, aby srnci utekli, ryby uplavaly, a i ty mouchy jsem litovala. Celkově mi přišla ta knížka hrozně dojemná, ale asi jiným způsobem než pro jiné lidi.

„Na co myslíš?“ zeptal se Jirka, který mě pozoroval, jak bezcílně bloumám sem a tam po knihkupectví, kam jsem ho sama zatáhla. Chtěla jsem si koupit nějakou novou inspirativní knihu. Původně.

„Na nic,“ ošila jsem se, „říkám si, kde asi můžou mít nějaké hry pro děti.“

„Tohle nebude v dětském oddělení. Odborná literatura, přízemí vlevo.“

Vypadalo to, že se v Luxoru vyzná daleko lépe než já.

„Dělal jsem tady brigádu,“ usmál se, jako by mi četl myšlenky.

„Vážně? Nikdy jsi mi neřekl…“

„Nikdy jsi se nezeptala.“

Takže mě jako zkušený prodavač knih dovedl na to správné místo. Měli jsme v rámci projektu možnost nakoupit si odbornou literaturu za tisíc korun, takže jsem během necelé hodinky odcházela se třemi knihami.

„A kde jsi ještě pracoval?“

„Už nikde. Při vejšce se toho moc stihnout nedá. Pak už jsem jezdil rovnou na odborný stáže, ale o tom víš.“

„Proto máš doma tolik knížek,“ odtušila jsem.

„Možná se mi ta brigáda tady zase tak moc nevyplatila.“ Ušklíbl se a chvíli přemýšlel. „Nechal jsem tady tak polovinu výplaty.“

Zase mě spolehlivě rozesmál. Jirka byl fajn, z ničeho si nedělal tak těžkou hlavu jako já.

„A o co v tom projektu vlastně přesně jde?“ nadzvedl obočí.

„Naším záměrem je přitáhnout děti k přírodním vědám. Aby je výuková hodina bavila a také aby viděly tu využitelnost znalostí.“

„Není jedna hodina málo?“

„Je to samozřejmě hlavně inspirace pro učitele, aby využívali naši metodu. Můžou ji zařadit do výuky, jak často budou chtít. Plánujeme dělat celé moduly, to znamená rozpracovat téma do několika navazujících hodin. Postupně to třeba nakazí celý systém výuky.“

„To je skvělý slovo,“ poskočil Jirka, „musíte je pozitivně nakazit. Stát se epicentrem epidemie. Takže, jak má ta hodina přesně vypadat?“

Byla jsem nadšená, když mi kladl takové otázky, protože jsem cítila, že přesně tohle zrovna potřebuji. Jedna věc je zformulovat si myšlenky sama v hlavě, druhá věc je dokázat to někomu vysvětlit, jak se dostatečně dobře ukázalo v Hořovicích.

Začala jsem opatrně: „Badatelská výuka nemá děti hned ze začátku poučovat, jako je to v normální výuce. Tam učitel dětem řekne nějaký vzoreček z matematiky nebo data v dějepise a pak je z toho zkouší. My chceme, aby si děti samy kladly otázky. Proč je to tak a tak? Proč když zasadím semínko, dlouho se nic neděje? Co tam pod tou zemí dělá? Důležité je, aby děti přišly věcem na kloub samy. Hlavně mají víc pracovat v týmu, kde se navzájem inspirují a zformulují si nějaký předpoklad, rozumíš? Nějakou hypotézu jako opravdoví vědci. Ony samy. Každý tým může mít jinou a pak každý tým bádá a snaží se měřit a sledovat a zkoušet různé věci, aby si svoji hypotézu ověřil. Provádějí různé pokusy a informace, které jim normálně řekne učitel, si musejí samy vyhledat a roztřídit. Je toho hodně, a proto pracují v týmu. To má ale také tu výhodu, že se doplňují a pomáhají si. Nesoutěží mezi sebou, kdo je lepší. Nejde o výkon, nebo aby se porovnávaly, kdo je lepší. Nakonec musejí svoje výsledky prezentovat ostatním týmům. Tak jako opravdoví vědci.“

„Wau,“ obdivně hvízdl Jirka, „jestlis to takhle prezentovala v těch Hořovicích, pak vůbec nechápu, proč do toho nešli.“

„Právě že jsem to takhle neprezentovala.“

„Zní to fantasticky. Škoda, že nejsem mladší a nechodím na vaše hodiny.“

„No, ještě žádné nemáme.“

„Všechno bude,“ mávl rukou, „máte vážně skvělý záměr. Cesta k němu bude samozřejmě obtížnější, ale…“ Udělal významnou pomlku a já už věděla, co doplní. „Ale, snadné cíle nás nelákají!“

„Díky za podporu, lásko,“ objala jsem ho a dala mu pusu. Igelitka s knížkama se mi přitom zhoupla na ruce a praštila ho rohem knihy přímo mezi nohy.

„Jaujaujauuu,“ poskakoval po ulici.

V našem projektu Zodiak jsme postupně tvořili web přímo pro učitele, kde se shromažďovaly vyzkoušené a ověřené materiály. Potom bylo potřeba dát dohromady tým pedagogů, kteří budou ochotni dobrovolně ve svém volném čase – jen za malý symbolický peníz z projektu – s námi konzultovat naše nápady. Nebylo to jednoduché, a po několika setkáních na školách jsem rychle došla k závěru, že dnešní učitelé jsou přetížení, nespokojení s neustálými změnami a vlastně vůbec nemají chuť do něčeho nového, protože mají co dělat, aby udrželi v chodu to staré.

Postupně se ale ukázalo, že jsou jen opatrní. Aktivit, do kterých se je snaží někdo přizvat, nebo dokonce přes vedení školy natlačit, je totiž v poslední době opravdu požehnaně. Jejich představy o grantových projektech většinou nebyly moc lichotivé.

„Možná před deseti lety, ale teď už je přegrantováno,“ sdělil mi důvěrně jeden upřímný učitel. “Kdybyste byli alespoň zaběhnutá organizace, ale takhle… nemáte nic za sebou.“

V tom jsem mu musela dát bohužel za pravdu. Uvědomila jsem si, že zájem, nadšení a píle nebudou stačit.

„To ano, ale my navazujeme na nově schválené rámcové vzdělávací programy a nové způsoby výuky, které nabízí,“ reagovala jsem naučeně. Několik týdnů jsem totiž strávila studiem příslušných dokumentů.

„To jo, bůhví co to zase bude,“ smutně se pousmál, z čehož bylo poznat, že už má ze své praxe různé zkušenosti. „Uvidíme, já to docela vítám, ale dost pedagogů si stěžuje, že je to jen další papírování.“

„Musíme navázat kontakt alespoň se šesti školama,“ řekl na poradě pan Pospíšil. „Šest škol – ministerstvo nám tuto změnu snad schválí. Každá z vás tři školy, to snad zvládneme, ne?“

„Určitě, snadné cíle nás nelákají,“ pronesla jsem zvesela.

„Jak to myslíte? Snad to není tak náročný cíl – tři školy – nebo snad ano?“

„Ééé, to ne, omlouvám se, to říkám jen tak ze zvyku.“

„No tak dobrá, nějaké další otázky? Ne? Pusťte se směle do práce. Jste ty nejlepší odbornice, které jsme si vybrali.“

Snad vybrali dobře. Teď šlo o to, že když je někdo dobrý, kupříkladu, v rozpoznávání želv, nemusí být nejschopnější v organizování schůzek a shánění partnerů. Odebraly jsme se z hlavní místnosti, kde se konaly porady, do naší kanceláře, či lépe řečeno, do našeho kumbálu s výhledem do světlíku. Všechno – poradní místnost, kuchyňka i kanceláře – bylo titěrné. Šetřilo se na nájmu a také se předpokládalo, že budeme pracovat částečně z domova a že hlavně budeme často v terénu – na výjezdech do škol. To by mně vyhovovalo, jelikož není mým snem trávit celý den v kanceláři.

„Musíme se setkávat nejenom s učiteli,“ prohlásila Marie, „ale také s žáky. A to co nejdříve. Oni nám dají ty nejlepší podněty. Už to mám – přestaneme se zaměřovat na to, abychom učitele poučili o tom, co mají dělat lépe v hodině přírodopisu nebo chemie, ale nabídneme jim ukázkové hodiny. To znamená, že tu práci uděláme za ně, chápeš? Oni mají prostě pocit, že by měli něco měnit, že je to bude stát hodně práce, a proto jsou takoví vlažní. Zaměříme se na to, co jim práci ušetří, a to je ukázková hodina.“

Tohle dávalo smysl. Začaly jsme přemýšlet, jak by to vypadalo. Jak by to prakticky fungovalo? Jaké jsou v tom záludnosti? Ale ten nápad se jevil jako funkční. Jakmile jsme se vžily do pozice učitele, hladce nám vyskakovaly možnosti. Týmová spolupráce – každý žák má svoji roli jako v opravdovém týmu vědců. Možná by atmosféru dotvořily jednoduché kostýmy, třeba bílé pláště, něco levného, snadno dostupného, skladného. Sešity a pracovní materiály mohou nést logo fiktivního výzkumného ústavu…

Za tu dobu, co jsme s Jirkou chodili, jsem mohla sledovat, jak se pomalu přeorientoval z biologa salónního, který celé dlouhé dny oblažuje svou pozorností mikroskop, v biologa krajináře, co neváhá vyrazit i do nečasu a nepohody. Hodlal pochopit problém, který se dotýkal většiny jeho oblíbených živočichů včetně člověka, jak vtipně poznamenal. Už nějakou dobu se zatím v úzkých odborných kruzích mluvilo o tom, jak mizí z krajiny voda a jakými opatřeními bychom tento proces mohli změnit. Jirka hodlal tento problém pochopit a stát se součástí jeho řešení, zkrátka vyměnil mikroskop za dalekohled.

Cestoval kvůli tomu často po celé republice, ale i na Slovensko a do Polska. Proměnil se dokonce i jeho šatník. Místo jednobarevných košil nosil kostičkované a místo plátěných kalhot manšestráky, které byly brzy na kolenou ošoupané. Na hlavu si pořídil bekovku šedozelené barvy. Chápala jsem to jako mimikry, snahu o nenápadnost, protože ta barva byla hrozná. Když v tomhle stál vyšňořený v předsíni, nikdy jsem se neubránila smíchu.

Trávili jsme s Jirkou spolu hodně času, jako bychom se snažili užít si jeden druhého, než zase odjedu do Indonésie. Brala jsem ho s sebou i na návštěvy k rodičům. Přijali ho vlídně, zdálo se, že je jim sympatický. Každopádně byli rádi, že s někým chodím, vypadalo to na vážný vztah, a jak znám maminku, určitě už se těšila na vnoučata. Ale my založit rodinu neplánovali.

S Jirkou to někdy bylo opravdu zábavné. Jednou jsme na poslední chvíli dobíhali autobus do Mělníka. Jirka měl přeci jen více sil a byl rychlejší, vběhl do autobusu a stál tam u řidiče. Mě chytla křeč do nohy, takže jsem se blížila opravdu želvím tempem. Normální řidič by už jistě dávno zaklapl dveře a ujel, ale tenhle pořád stál. Když jsem vpadla do dveří, slyšela jsem jen od Jirky, jak říká: „Dě-děkuju.“

Koupila jsem si lístek a usadili jsme se až úplně vzadu. Všichni lidé v autobuse si nás prohlíželi.

„Prosím tě, cos mu vyprávěl?“ vypadlo ze mě, jak jsem byla zvědavá, hned když jsme dosedli.

„Nic,“ odpověděl bohorovně Jirka, „dě-dělal jsem ce-ce-celou tu do-do dobu ko-ko koktavý koktavýho.“

Smála jsem se tak, až jsem málem spadla do uličky, Jirka mě musel chytit.

Doma se večer dne 22. února sešla rodinná rada, které byl přítomen i Jirka, což jsem si později vyčítala, a hlavním tématem bylo probrat, co bude dál s babičkou.

„Musíme zavčasu zajistit pro babču domov důchodců,“ zahájila to mamka.

„No já nevím,“ opáčil táta, „máma si vždycky přála zemřít doma.“

„To se ale nic nedá dělat, Zdenku. Už na to nestačí a Brigitka se o ni nemůže starat, pořád někde lítá.“

„Nebude s tím souhlasit,“ trval na svém táta.

„To je mi jasné, jak ji znám, ale od toho jsme tady my, abychom ji nějak namotivovali.“ Mamka se významně rozhlédla kolem sebe a pak dodala: „Zvláště Brigita.“

„Cože?“ nadskočila jsem na židli, protože se mi také nechtělo dávat babičku do domova důchodců. Představila jsem si sebe na jejím místě. Až budu stará, přijdou za mnou a řeknou: „Tak pojď, babi, doma už zůstat nemůžeš.“ Úplně mi z toho přeběhl mráz po zádech.

„Máš k ní nejblíž, tak s ní prostě promluvíš,“ pronesl lakonicky brácha, „a uvidí se. Pak teprve kdyžtak budeme vymýšlet plán B.“

„Jaký plán B, prosím tě?“ obořila se na něj máma. „Tady je jenom jeden plán, a to postarat se, aby babička měla péči. Tu nejlepší, samozřejmě.“

„No a tady by být nemohla?“ zeptala jsem se.

„Kde tady? U nás? Copak my máme čas? Ještě chodíme normálně do práce.“

„Ona asi nepotřebuje, aby u ní byl někdo celý den. Čtyřiadvacet hodin,“ mínil brácha.

„No ty tomu tak rozumíš. Ani ses ještě neměl čas zastavit za ní v nemocnici.“

„Já vím, že je to moje maminka a měl bych se o ni postarat,“ vztáhl táta ruce, jako by se něčemu bránil, „ale v současné chvíli opravdu není reálné, aby byla tady.“

„No jo, vždyť vás nikdo nenutí,“ pohodil brácha rameny.

Máma se výchovně zamračila: „Ještě to aby…“ Ten pohled jsem z dětství dobře znala. Snažila se tak udržet si svou autoritu.

„Přísnost musí být,“ řekl by její tatínek a můj dědeček.

„Takhle se nikam nedobereme,“ řekl táta. „Maminka má pravdu, domov důchodců je jediné možné řešení, ať se nám to líbí nebo ne. Můžeme se tedy Brigito spolehnout na to, že za babičkou zajdeš a promluvíš s ní?“

Vůbec se mi na to nechtělo kývnout. V tu chvíli, když cítil mé váhání, se do toho vložil Jirka.

„No, já myslím, že si to Brigitka rozmyslí, že jo?“ Přelétl pohledem všechny zúčastněné a nejistě se obrátil na mě. Ale to neměl říkat. Tátu to úplně rozčílilo.

„Tak jestli se chcete spolu poradit, jak nám máte říci, že to nejde, můžete to udělat hned. Zvedněte se a běžte za dveře se domluvit.“

„Ale tati, Jirka to tak určitě nemyslel,“ řekla jsem napjatě.

„To je zvláštní, jak mluvíte jeden za druhého.“

„Já se půjdu raději projít a nechám vás tady o samotě,“ zvedal se Jirka.

Myslela jsem, že se mu omluví nebo řeknou něco jako: jen klidně zůstaňte sedět, ale nikdo nepronesl ani slovo. Postavila jsem se, že půjdu s Jirkou, ale on mi mezi dveřmi řekl, ať si to s rodinou vyříkám. Že se projde sám.

Když Jirka odešel, zvedla se teprve pořádná vřava. Pustili se do mě a já se chabě bránila: „Proč to mám vyřizovat já? Myslíte si, že si od vnučky nechá domluvit?“

„Vždyť stejně nic nevnímá,“ zvýšil hlas brácha, jako kdybych nevnímala já.

„Ono by tě ubylo, kdyby ses zeptala, když spolu bydlíte. Napodruhé s ní promluvím já.“

„Prostě jí to jenom oznámíš,“ přidala máma.

Táta bručel, podoben medvědovi, stoupnul si k tomu, krčil ramena a rozevíral ruce: „A také musím vyřizovat jiné věci. Budu objíždět všechny domovy důchodců. Chtěl bych, aby byla tady někde blízko. Samozřejmě, když už přijmeme takovéhle řešení…“

Všichni se hájili ušlechtilými úmysly. Zdálo se, že nemám nejmenší šanci jim odporovat.

„Než jí najdeme nějaké místo v domově důchodců, to určitě potrvá dlouho. To je na dlouhý lokty, takové vyřizování. Tyhle věci musíme rozhodnout zavčasu,“ uzavřela debatu mamka.

Bylo mi z toho špatně. Zalezli jsme si pak s Jirkou do mého pokoje. Nemohla jsem ten šílený rozhovor ze sebe setřást. Pozorovala jsem moji želvu Arabelu, jak leze, mrká, medituje o životě, a její úplně jiný životní rytmus mě velmi uklidňoval. Připomínal mi, že některé věci jsou pouze přechodné a je dobré si představit, že máte kolem sebe krunýř, který vás spolehlivě chrání před nároky života.

Bádáme

Hádali jsme se jako obvykle, jestli si pustíme Eda Sheerana (můj favorit), nebo Nouvelle Vague. Ta zpěvačka se samozřejmě líbila Jirkovi. Pak, když potichu zazněly drnkavé a šustivé zvuky nové vlny, se mi snažil svým osobitým způsobem vysvětlit, proč nemáme na školách u učitelů úspěch. Měl naléhavý tón, jako kdyby nesl za projekt odpovědnost. Ten den byl nějaký nervózní, asi z toho, že se mu v autoškole nedařilo. Prý si má přikoupit další jízdy, aby měl větší jistotu, že zkoušku udělá.

„Je to jen jeden z mnoha grantových projektů, který si vymyslel bývalý učitel, který by všechno dělal líp, jenže mu to na škole jako učitelovi nechtěli dovolit, tak si založil neziskovou organizaci a chce změnit svět,“ vykládal rozšafně.

„Nepřeháněj, nikdo nechce změnit svět, jen udělat výuku zábavnější.“

„Já vím, já vám to neberu. Každý máme svoje ideály. No, tak o to školy nemají takový zájem, jako jste si mysleli. Nejste žádná firma, která musí za každou cenu vydělávat peníze. Tak si to tak užívej.“

„Co si mám jako užívat?“

„Tu pohodičku, kterou máš v práci.“

„Já mám úžasnou pohodičku, když máme jen polovinu škol, co potřebujeme…“

„A co se stane, když zbytek neseženete ještě měsíc nebo dva? Myslíš, že vám Pospíšil dá kopačky? Jasně že ne, ví moc dobře, jak to na školách chodí. Počítá s tím.“

„Vidím, že ho znáš líp než já.“

Ještě chvíli jsme se dohadovali a pak už jsem z toho byla unavená, sbalila se a šla domů. Odmítla jsem, aby mě Jirka doprovodil na tramvaj, potřebovala jsem klid, a pak se mi celou cestu v hlavě honily myšlenky jak ve slosovacím bubnu. Jak může mít někdo tak laxní přístup k situaci, kdy se vám nedaří? Co laxní – on z toho má ještě radost. Je šťastnej, protože mě nenechají odjet na dva měsíce do Indonésie.

Pro Jirku je snad důležitější se mnou nesouhlasit než souhlasit. A vůbec, čím dál víc si uvědomuji, že se oddalujeme jak voda a olej. Jsou věci, o kterých vůbec nemluvíme. Co pro nás znamená náš vztah? Je to podpora toho druhého, nebo ho chceme jenom vlastnit? Nejsem člověk, který potřebuje mít vztah jenom proto, aby někoho měl. Nehledám svůj protipól, ale svoji svébytnost. Zajímá mě hlavně, jaký úkol mám na tomto světě. Čemu mohu pomoci? Myslím si, že každý člověk může něčemu konkrétnímu pomoci a dohromady to vytváří naši společnou věc a že až teprve pak, když v tomhle máme jasno, můžeme vážně pomýšlet na partnerský vztah, protože ten se od toho odvíjí a oba s tím musíme být v harmonii. Kam by směřoval jakýkoli vztah, kdyby partneři neměli společný životní cíl, společné hodnoty?

A Jirka se mnou diskutoval i v mé samotě, jeho hlas mi zněl v hlavě úplně zřetelně, hádal se se mnou a nesouhlasil, i když jsem jela úplně sama v tramvaji. No jo, já vím, jsme na to ještě moc mladí, abychom se brali tak vážně… Je mi jasné, co bys řekl, Jirko, a víš, co si o tom myslím já? To si jenom tak namlouváme, je to výmluva pro naši nesvědomitost a lenost, jenom se snažíme odpovědnost za svůj život odsunout v čase co nejdál. Pořád jako děti. Času není nekonečně mnoho, podívej se na Katku. Já bych jenom hodně potřebovala vědět, proč tu jsem, co mě tak bláznivě nutí jezdit až někam do Indonésie, kde vybuchují sopky, země se třese a tsunami řádí, i když to znamená, že budu bez přátel, bez rodiny, a hlavně bez tebe, bez člověka, kterého miluju. A on na to, to máš jenom pocit, že tě něco nutí, vůbec nic tě nenutí, jsi svobodná, to jenom naše stereotypy nás svazují a výchova a morálka a milion dalších věcí.

Bylo to stále dokola a nešlo to zastavit, ani když už jsem vyšplhala do druhého patra a odemkla dveře od bytu. Ani můj přívětivý pokoj a obvyklé domácí rituály mě nemohly odvést od téhle nekonečné samomluvy. Takže pokud se naše myšlenky a rezonance jakýmsi kvantovým způsobem přenášejí do prostoru a ovlivňují naše životy, musela Jirku ten den jistě hodně brnět hlava.

Vytyčili jsme si pět oblastí, na které se budou žáci zaměřovat: meteorologii, hydrologii, vegetační pokryv, fenologii a pedologii. Už jenom ty názvy pro ně musí znít hrozně.

Seděli jsme na poradě a já nahlas uvažovala: „Chtělo by to nějakou figurku, nějakou postavičku, která by je ve všech těch materiálech, které vytváříme, provázela a dodávala tomu takový přívětivý rozměr.“

„No a co by to mělo být?“

„Co třeba želva. Malá roztomilá zvídavá želvička?“ nadhodila jsem.

„Já nevím, želva je spíše takovým symbolem pomalosti, nerozhodnosti. Potřebujeme něco… no něco zvídavějšího,“ namítl pan Pospíšil.

„Želva je náhodou ohromně zvídavá,“ hádala jsem se.

„Jo, já vím, že ty o nich víš všechno, ale já mluvím o symbolech.“

„No dobře.“

„Co třeba myšák?“

„Ten už tady byl tisíckrát, to není zrovna originální.“

„Nemusí to být originální. Hlavně aby se to jednoduše malovalo a bylo to dětem blízké. Děti mají rády myšky v kreslené podobě. Kdo se toho ujme, aby našel ilustrátora?“

„Já se toho ujmu,“ řekla jsem po několika minutách ticha. Alespoň trochu budu mít tuhle věc pod kontrolou.

Odcházely jsme do své kanceláře a Maruška mi pošeptala: „To je škoda s tou želvičkou, mohla vypadat legračně. On si prosadí myš.“

Celý zbytek dne pak sedím u stolu a na počítači smolím medailonek pro naše webové stránky v projektu Zodiak.

Maruška se kýve ve dveřích, drží v podpaždí srolovanou fialovou karimatku. „Tak já odcházím…“

„Dobře, Maruš, já doplním ten web, rozdělím témata na pět oblastí, jak jsme se domluvili, a pak ti všechno pošlu.“

„Děkuju, večer se na to podívám. Teď si jdu zacvičit, tak pa.“

„A kam chodíš cvičit?“

Maruška už na odchodu se ještě obrátila a potěšena řekla: „Cvičím jógu, chodím kousek tady na Anděl.“

„Aha.“

„Chodí tam bezvadní lidi a vede to skvělá lektorka. Neděláme jenom jógu, ale na závěr hodiny se ještě medituje, pak si povídáme u čaje, prostě taková bezvadná duševní hygiena. Je to skvělý, kdybys to taky chtěla zkusit…“

Upřímně řečeno, zatím jsem po meditování nijak zvlášť netoužila a představa jógy byla pro mě něco pomalého, téměř strnulého, jakési vytrčené pozice. Asi to bylo tím, že jsem činorodý člověk. A byla jsem velmi mladá. Marušce se už přeci jen překulila pětatřicítka, a tak měla zájem se nějak udržovat ve formě. Nějak se mi ale díky našemu rozhovoru vybavilo, co vyprávěl Marek Slabý o pobytu ve tmě. Nazval to permanentní meditací. Co to vlastně je za stav, že z toho byl tak u vytržení? Musím Maruš trochu vyzpovídat. No nic, zpátky k práci…

Žasnu, divím se, bádám, fascinuje mě příroda a svět okolo, přemýšlím o něm a snažím se mu aktivně pomoci. Rozhodla jsem se pomáhat učitelům, protože děti jsou ti, kteří budou svět a přírodu chránit v budoucnu. Věřím, že Zodiak, badatelsky orientované vyučování, program ZÁŽITEK a skvělí učitelé, kteří s námi spolupracují a kterých si nesmírně vážím, k tomu děti motivují. Tahle práce mi dává smysl… datluji soustředěně do počítače a každou větu přepisuji pětkrát, než jsem s ní spokojená. Na obrazovce se to nakonec (vedle fotky studenta v bílém plášti a obrovských brýlích) vyjímá pěkně. Věci se pohnuly kupředu, chybí nám už jen jediná škola.

Byla jsem u toho jen já a Jirka, když přijela sanitka a dva saniťáci ji podpírali z obou stran a vyvedli domů do druhého patra. Medikaci babičce změnili, už to bylo trochu lepší, nefantazírovala tolik, ale pomalu ztrácela ponětí o věcech.

„Bude to pozvolné a nevíme, jak rychle bude nemoc postupovat,“ řekl doktor, když jsme ho s tátou navštívili. „Hlavně musíte být trpěliví a nenechávat ji bez dozoru. Rozhodně nemůže obsluhovat třeba sporák.“

Babička působila svěže a spokojeně: „Starali se tam o mě dobře, ale jsem ráda, že už jsem doma.“

Sedli jsme si v kuchyni a protože chtěla, abych jí něco vyprávěla, rozpovídala jsem se o své nové práci. Vypadala nadšeně. Pořád mi tiskla ruku a říkala, jak jsem šikovná.

„Tvůj tatínek měl jednoho takového bezvadného učitele, který je často brával ven a všechno jim vysvětloval názorně. Poznala jsem, když měli jeho hodinu, protože pak přišel se špinavými koleny.“

Fascinovalo mě, jak si může pamatovat tak dávnou vzpomínku, když jí lékaři právě diagnostikovali stařeckou demenci. Uvědomila jsem si, jak moc ráda bych se dozvěděla něco o rodinné historii. Střípky, které mi ještě nikdo nevyprávěl. Vzpomínky nejen na to, co jsem dělala já, ale i na to, jaký byl můj tatínek jako malý kluk.

Bylo radostné mít babičku doma, ale zároveň jsem měla obavy, jak to zvládnu. Jezdit k Jirkovi na celý den už teď nebylo myslitelné, nebo jít někam do podniku dlouho do večera. Takže cesta z práce vedla rovnou domů. Táta zajistil, aby se tu přes den otočila pečovatelka a všechno zkontrolovala. Další služba jí vozila v poledne obědy. Byla naděje, že to takhle bude nějakou dobu fungovat. Na prázdniny jsem se chtěla domluvit s bráchou, snad ho přemluvím. Dovede mě ale oblažit kreativností svých výmluv.

Uběhl měsíc a pomalu jsme si všichni zvykli na nový životní rytmus. A to svěží a nové snad zažívala celá planeta v nekonečném měnícím se rytmu. Prvního května jsme byli spolu se Slovenskem přijati do Evropské unie. Připadalo mi to báječné, cítila jsem se jako Evropanka; když jsem nadechla tu zprávu, rozlil se mi v žilách báječný pocit svobody a jednoty. A všechny problémy, které řešil malý rybník České republiky v politice i jiných oblastech, se mi zdály menší, a věděla jsem, že jako lidstvo směřujeme k jednotě a vzájemné pomoci. Doufala jsem. Věřila. V tu chvíli mi přišlo všechno možné. A jako by tím odstartovalo nové období, kdy se mi v práci začalo dařit.

Naše prvotní nápady jsme museli několikrát předělat a vytvořit z nich téměř komiks, aby žáci (ale i učitelé) vůbec projevili ochotu je číst, ale podařilo se to a projekt běží k všeobecné spokojenosti. Bádám společně s dětmi a moje práce mě fascinuje. Je úžasné sledovat děti, jak se noří do nitra přírody, jak dokážou samy odvodit její zákonitosti. Tato práce mě naplňuje novou nadějí, že generace, která přijde po nás, se bude vztahovat k naší planetě novým způsobem. Předtím je ale potřeba udělat veliký kus přípravné práce. Máme celkem pět tříd na třech školách, ale to stačí k tomu, abychom si mohli ověřovat naše předpoklady, jak by mohly vzdělávací moduly vypadat. Učitelky, s kterými spolupracujeme, jsou nadšené. Na zbývajících třech školách se učitelé zapojují jen jako konzultanti, ale to nám prozatím stačí.

S panem Pospíšilem, tedy s Květákem, jak mu můžeme důvěrně říkat, si už dávno tykáme. Je to upřímný, skvělý chlap, který ví, co chce, a také ví, jak toho dosáhnout a jak nás motivovat. Jsem ráda, že jsem součástí smysluplného projektu, a nerada bych o tu práci přišla. Musím vymyslet, jak to udělat, abych mohla alespoň na měsíc a půl odcestovat do Indonésie.

Jedno čtvrteční odpoledne mě Marie vzala na lekci jógy. Bylo to zajímavé, učili jsme se nějaký jiný, dynamičtější druh jógy, než jsem si představovala. V těle mi to rozproudilo energii. Závěrečná meditace neuvěřitelně zklidnila moji roztěkanou mysl. Odcházela jsem tak uvolněná a radostná, jak po dvou skleničkách vína.

6. června přijela do Prahy Milena Dostálová na koncert Paula McCartneyho, a tak jsme se setkali v pizzerii za rohem Jirkova domu. Chtěla jsem, aby tam byl taky. Bylo by fajn mu představit mou nejlepší kamarádku z dětství a také mě trápilo, jak málo se vidíme. V poslední době totiž nebylo mnoho času a příležitostí.

Mileně to moc slušelo. Měla na sobě úplně nové šaty, a když vešla dovnitř, pohybovala se tak houpavou chůzí, že na ní jen vlály. Dokázala své přednosti řádně zdůraznit. Na Jirku mrkla a pak mu nastavila ruku k polibku. Jirka byl jejím příchodem tak konsternovaný, že toto gesto přehlédl, ruku normálně uchopil a bodře s ní zatřepal. Až jsem se tomu smála. Pak Milena zvolnila, přestala tak náruživě hrát to svoje divadlo, dřepla si normálně na židli, vrhla se k jídelnímu lístku, jako kdyby týden nejedla, a převracela stránky sem a tam. Nakonec vzdychla, že si nemůže vybrat a abychom jí něco doporučili.

Moje kámoška ze základky našla své životní uplatnění ve společnosti svého tatínka na distribuci mikrotenových pytlíků. Začala si na svůj úděl stěžovat hned od svého příchodu. „Pracuju v odbytu,“ řekla a naklonila se ke mně, jako kdyby to byla velmi důvěrná informace. „Komunikuju se zákazníky. Nedovedeš si představit, jaká je to šílená práce, zákazníci jsou někdy úplně vymatlaní, nemůžeš se s nima domluvit.“

„Co po tobě chtějí třeba?“ uculoval se Jirka.

„Například udělají objednávku a až dodatečně ti zavolaj, že ji potřebujou rozdělit na pět různých adres, ale když jim řekneš, že se tím změní i cena, protože na takovou objednávku už se nevztahuje sleva, tak to nedokážou pochopit a hučí do tebe, abys to nějak zařídil. Jako jak já to mám asi zařídit, když to nejde, protože je to v systému nějak nastavený?“ Milena rozhodila rukama, až převrhla solničku.

„To chápu,“ pokýval hlavou účastně Jirka.

Mně to připadalo jako běžný pracovní problém, tak jsem zatím mlčela. Vzala jsem solničku a dala ji na své místo, protože kamarádka něco zaujatě vykládala dál a nevěnovala jí pozornost.

„Není lehký pracovat pro tátu, co? Má na tebe velký nároky,“ ševelil Jirka jak vroucí pouštní větřík.

„To si piš, vůbec mě nešetří. Řekne mi všechno, co se mu nelíbí, i to, co by někomu jinýmu neřekl. Jako proč já mu mám dělat hromosvod?“

„A přemýšlela jsi o tom, že bys šla dělat někam jinam?“

„Ale tak, znáš to? Všechno má svý výhody a nevýhody.“

Když jsme po setkání přicházeli k domu, vycházel právě ven Jirkův soused s nějakým mladším klukem. Prakticky jsme se málem srazili ve dveřích.

„Ahój,“ zdravil mě halasně, „slyšel jsem, že odjíždíš do Indonésie.“

„Jo, no to ano.“

„Tak snad tam nebude zase nějaké zemětřesení.“ Pomrkával, jako by to byla bůhvíjak legrační záležitost. „Jo, tohle je Pavel,“ představil mi svého kamaráda.

Pozdravili jsme se. Přestože vycházeli z domu, pravděpodobně nikam zvlášť nespěchali a měli zvláštní potřebu nám svěřit svoje myšlenky.

„Věděli jste,“ řekl Pavel tichým a vláčným hlasem, jako kdyby měl spavou nemoc. „… věděli jste,“ polkl a připravoval si řeč, nebo doopravdy na chvíli usnul, „že Češi patří ke světové špičce v oblasti pašování zvířat? Obzvláště z Afriky do Číny nebo Indonésie.“

Chvíli jsem netušila, jestli je pyšný na to, že Češi v něčem, a je úplně jedno, co to je, patří ke špičce, nebo se jen dělá zajímavým. Z jeho smutné, bezvýrazné tváře se nedalo nic vyčíst.

„Nepovídej,“ zamračil se Jirka.

„No, Češi…“ uvedl to hned na pravou míru Pavel, informace nám se záhadným úsměvem Mony Lisy dávkoval. „Je to vietnamská menšina žijící u nás.“

„Jeho tatínek je policajt,“ upřesnil situaci soused.

„Z Indonésie se přes Čechy zase ve velkém pašují třeba papoušci a želvovina.“

Úplně mi zamrazilo v zádech. „To jsem nevěděla.“

„Člověk netuší, kolik toho máme společného s Indonésií,“ rozesmál se soused. Jakékoliv téma a jakákoliv věc se pro něj mohly stát zdrojem veselosti.

„Je to jeho přítel,“ prohodil potom Jirka, když jsme se rozloučili; oni odcházeli na tramvaj a my stoupali do třetího patra.

„A-aha,“ řekla jsem na dvakrát, jak to chvíli trvalo, než mi to došlo. „Oni spolu chodí?“

„Jo.“

Nový směr

Zpátky do Indonésie jsem odjížděla vybavena teoretickými znalostmi z několika knížek, které jsem přelouskala s pečlivou laskavostí, protože to byly texty různorodé a nijak zvlášť mě nebavily. Ale mám neustálou potřebu se vzdělávat, a v tomto směru jsem tedy byla dostatečně nasycena. Vcítit se do role odborníka, který má zakládat vzorová centra, pro mě není jednoduché a člověk má pocit, že čím více informací přelouská, tím jistěji se bude cítit. Nakonec se ale jen víc a víc pohybujeme ve sféře známého, místo toho, abychom se stejnou měrou otevřeli i vlastní intuici.

A ta by se mi skutečně hodila. Ono, vzít si volno nakonec nebyl takový problém, protože o prázdninách jsou stejně školy zavřené a učitelky se vrací do práce až poslední týden v srpnu. Navíc jsem mohla na projektu dále participovat i na dálku přes internet. Ale já byla ve svém myšlení zacyklená jen v řešení tohoto jednoho problému a ostatní důležitosti mi unikaly. 

Můj přílet na Sumatru poznamenaly dvě věci. Jedna byla celkem malicherná a druhý den na ni bylo zapomenuto, totiž, že moje letadlo z Jakarty mělo pět hodin zpoždění kvůli počasí. Horší bylo, co mě u toho napadalo: Proboha, pomyslela jsem si, snad to není předzvěst nějaké další přírodní katastrofy. Něco jako tornádo. Jedné jsem v podstatě o vlásek unikla, a hned bych vletěla do druhé. Zpráva v novinách: Sumatru postihlo další ničivé neštěstí, které si vyžádalo stovky obětí. České velvyslanectví hlásí, že mezi nimi registruje i jednu Češku. Nikdy jsem si nemyslela, že budu přikládat význam různým znamením. Něco jako černá kočka nebo potkat kominíka. Zdá se, že je to otázka věku.

Druhá věc, která se mi přihodila, byla závažnější – někdo mi ukradl peněženku. Lidé žijící na Sumatře jsou velmi milí, srdeční, úžasní a můj téměř čtyřměsíční pobyt zde neprovázela v podstatě žádná nepříjemnost, takže jsem úplně přestala být obezřetná. Také netvrdím, že to udělal nějaký domorodec, nacházela se tu i spousta přistěhovalců a cizinců, a úplně nemohu vyloučit ani možnost, že jsem peněženku ztratila, a mohu si za to tudíž jenom já sama. Nemělo smysl o tom hloubat a nemělo ani smysl jít na policii. Jako nejlepší možnost se zkrátka jevilo jít co nejdříve za starostou, přihlásit se kvůli plánovanému projektu a zároveň mu nějak vysvětlit situaci. Třeba mi pomůže alespoň s ubytováním.

V Padangu v podstatě nebyly vidět nějaké důsledky ničivého zemětřesení. Ve městě to vypadalo stejně jako před rokem. Silnice pulzovaly, troubily, kvičely, lidé se na sebe usmívali a posedávali venku na rozvrzaných židličkách. Hlavní rušnou čtyřproudou třídu, kde se nacházel úřad, lemují kokosové stromy a občas nějaký kokos spadne na auto nebo na člověka, který si pod stromem dává šlofíka. Musela jsem tam jít po travnatém okraji, protože v Indonésii nemají chodníky. V recepci mi oznámili, že se už starosta v kanceláři nenachází, a to bylo teprve půl čtvrté. Okamžitě jsem si připomněla zpoždění letadla a řekla si – jak by se asi všechno vyvíjelo, kdybych dorazila dříve. Takhle jsem si musela pomoci sama. Napadlo mě kupodivu hned několik možností. Určitě se dalo jít na univerzitní kolej, kde mě znali, a poprosit je, jestli bych mohla v nějakém volném pokoji jednu noc přespat, případně kdekoli jinde, jako třeba v jídelně nebo v knihovně. Jevilo se to jako jistota, ale zároveň se mi do toho nijak zvlášť nechtělo.

Také jsem mohla jít za klukem z centra pro ochranu mořských želv. Pamatovala jsem si, že se jmenuje Riki. I když určitě nejsme žádní velcí přátelé, je to Indonésan a ti vás s ničím neodmítnou. Navíc jsem doufala, že po té přednášce, na kterou přišel, pro něj znamenám i určitou autoritu. A do třetice mě také napadlo jít za tím rybářem, který mi dal boty a v jehož společnosti jsem strávila celý den. Pozval mě k sobě domů a seznámili se se mnou všichni členové rodiny. Byli by rádi, že jsem si na ně vzpomněla a opět je poctila návštěvou. Ale přeci jen se to odehrálo před více jak třičtvrtě rokem a pamatuji si, že jsem to místo podruhé nemohla najít. Nejblíže se stejně nacházelo středisko pro ochranu mořských želv.

Když mě Riki uviděl, neskrýval překvapení: „You are still here? Why you didn’t stop by for such a long time?“

Myslel si, že jsem ještě neodjela, a vyloudilo to na mé tváři široký úsměv. Ne, já se doslova kuckala smíchy a chvíli jsem mu nemohla vysvětlit, jak je to doopravdy. Když to pochopil, sedli jsme si na schůdky do centra a zeptal se, proč jsem přiletěla zpět.

„Jsem tady kvůli velmi zajímavému projektu. Poslouchej, to tě bude zajímat, týká se to mořských želv.“ A pak jsem ho zasvětila do podrobností.

Byl najednou zaražený, i když se pořád snažil se mnou bezstarostně konverzovat. Cítila jsem, jak ho ta informace vzala, nebo spíše jak úžasná to byla zpráva, že sumaterská vláda chce věnovat mořským želvám daleko lepší péči a hodlá postavit zbrusu nové centrum a v budoucnu celou síť středisek, a tak jsem předpokládala v Rikiho očích větší jiskření a snad i něco jako pochvalnou hroudu do zad.

Místo toho se mě vyptával na Prahu a na Čechy a jakou dělám práci tam a jestli jim nevadí, když se chci úplně stěhovat na Sumatru.

„Asi se nebudu úplně stěhovat na Sumatru,“ opravila jsem ho. „Pomohu ten projekt rozjet a možná sem několikrát přijedu, ale neplánovala jsem se stěhovat.“

Zřejmě tomu moc nerozuměl – Sumatřani jsou dost zvyklí se za prací stěhovat a držet si ji, pokud se jim zdá dobrá.

„Nenabídli ti mnoho peněz, že?“

„Ale… já vlastně nevím… o peníze zase tak moc nejde. Já totiž mám v Praze přítele.“ Využila jsem příležitosti, abych tohle řekla, zvlášť když jsem u něj hodlala spát.

„No – tak ať se ti ten projekt podaří.“

A zase ten zvláštně melancholický tón.Odmlčel se a kreslil si do písku botou. A v tom tichu jsem si to uvědomila. Jestli vznikne nějaké nové báječné středisko s novým konceptem, třeba tohle staré zruší a Riki přijde o práci. Ale proč by ho měli rušit, jenom se to tady předělá, změní se přístup, přestanou se používat bazénky… Ovšem, co já vím, jak to chodí na Sumatře? Tady ve městě navíc není nejvhodnější poloha pro středisko, které si představuji já. Nebude to místo, kde se budou želvičky ukazovat turistům. Starosta vytipoval Painan, který je o padesát kilometrů dál na jih.

Otázka na nocleh mi zaskočila v krku. Čas utíkal. Riki si zapálil cigaretu a hleděl k moři. Po šesté hodině, když se slunce začne dotýkat mořské hladiny, zalézají lidé do domovů a život venku utichá. Nikdo už nechce nic řešit nebo podnikat.

„Vezmu si tě jako pomocníka,“ navrhla jsem najednou.

Překvapeně zamrkal. „Ohó, já bych byl skvělý pomocník. Nejlepší. Hodně rychle se učím.“

„Já vím,“ ujistila jsem ho, „byla jsem opravdu nadšená, když jsi dorazil na moji přednášku. Je vidět, že tě všechno o želvách zajímá.“

„Dělám tu práci už čtyři roky,“ reagoval pyšně.

Dokouřil cigaretu, pak jsme se šli projít kousek po pobřeží, nechala jsem ho vyřídit několik dotazů od turistů, a nakonec jsem mu vyklopila, co se mi přihodilo a že vlastně hledám útulek.

„I Sumatřani kradou,“ mávl rukou nad mojí teorií o cizincích, „ale možná ne tak moc jako v Evropě. Většina lidí tady jsou totiž Minangkabauové a to jsou muslimové, krádež je pro ně velký hřích.“

„Hřích je to v každém náboženství.“

„To ano, ale muslim, alespoň tady u nás, má opravdu strach. Asi víc než křesťané, já nevím.“

„Problém je spíše, že Evropané jsou nevěřící. Ateisti. Nevěří v nic, jenom v peníze. A tak je kradou.“ Znělo to jako celkem geniální vysvětlení, ale co já vlastně vím o lidech a o jejich vírách?

„A Číňané,“ prohodil Riki, „ti jsou také nevěřící.“

„Ano, jsou to komunisti.“

„A Malajci,“ řekl, „ti podporují teroristy.“

„Vážně?“

„Jo, za některými bombovými útoky na Bali stojí oni.“

To už byl opravdu tenoučký led, kam jsem nechtěla vstupovat. Nejenže o tom nic nevím, ale ani nemám ráda babrání se v náboženstvích, porovnávání a škatulkování. Tak jsem naši rozpravu šikovně uzavřela.

Po práci jsme odjeli autobusem k okraji města, kde měl ve starém činžáku Riki podnájem. Ani jsem neočekávala, že bude bydlet sám, bylo to velmi málo pravděpodobné, asi tak, že až zestárne, stane se prezidentem nebo kosmonautem. Namísto klasické rodiny – matka, otec, bratři, sestry, ale i bratranci a možná i nějaký strýček – bydlel Riki se samými muži v jeho věku. Postupně se ukázalo, že je to také z větší části široké příbuzenstvo. I když mohl být z pátého kolene, říkal každému „bratranec“. Celkem se jich tu pohybovalo pět a všichni se na mě zubili, jako kdyby mě chtěli mít k večeři. Občas někdo z nich odešel a za nějakou chvíli se zase objevil.

Obývák hned za prahem, žádná předsíňka. V místnostech nebyl téměř žádný nábytek, zato na stěnách a hlavně na zemi měli rohože nejrůznějších barev a velikostí. Na zdech měli plakáty bolywoodských filmů, většinou s nějakou pěknou herečkou v popředí. Všude se povalovaly dévédečka a kusy oblečení. Malý vyřezávaný stolek uprostřed, kam si odkládali svoji sklenici s ledovým čajem. Večeře se podávala jednoduchá – spousta rýže a chilli, takže jsem si okamžitě vzpomněla na svůj domácí trénink, při kterém jsem posypala chilli kořením i ovocné knedlíky. Jinak bych ji asi tak ostrou nesnědla. Ještě před večeří mi nabídli kafe, které bylo sladké jako cumel. To jsem nedopila, myslím, že by mi vypadaly všechny zuby.

Kluci přinesli několik matraček a uprostřed většího ze dvou pokojů vytvořili jakési skautské ležení. Mně nabídli čestné místo uprostřed. Nechala jsem si na sobě dvě vrstvy oblečení.

„Kde žijí tvoji rodiče, Riki?“ zeptala jsem se, když jsme se zachumlali každý do své pokrývky.

„Moje rodina pochází z chudé části Jižní Sulawesi. Já a několik kamarádů z okolních vesnic jsme odešli na Sumatru, protože je to tady lepší.“

„Co je tady lepší?“

„Je tu práce a… více obchodů a… více příležitostí. Zábavy a tak.“

Toužila jsem se dozvědět co nejvíce o jejich životě, o motivacích, kultuře, ale moje vyptávání si zřejmě vyložil jinak. „Než jsem přišel sem na Sumatru, neviděl jsem nikdy želvu. A zajímalo by mě, jak ses k nim dostala ty, když žiješ uprostřed Evropy?“

Ano, uvědomila jsem si, že i když žijete v Indonésii, ale někde v horách, může to znamenat, že o moři a jeho obyvatelích nevíte vůbec nic. A bylo dost obtížné Rikimu vyprávět celou moji životní cestu od nošení hlemýžďů v kapsách domů až po obsah mé diplomové práce.

Tak jsem si jenom vesele povzdechla: „Já musela asi být v minulém životě želva, Riki. Fascinují mě odjakživa.“

„No jo,“ souhlasil, „to by mě zajímalo, co jsem byl v minulém životě já.“ 

A hned se všichni řehotali a létali poznámky ke všem přítomným. Vymýšleli si čím dál bláznivější věci, kterými byli v minulém životě.

Nedalo mi to, abych se nezeptala: „Lákalo by vás žít v Evropě?“

„Cože? Proč? Tohle je Indonésie. Tady nám nic nechybí. Kdo by chtěl odtud pryč?“

A když jsme si tohle vyjasnili (což zabralo ještě spoustu klábosení), šli jsme všichni pokojně spát.

Druhý den ale moje strasti pokračovaly. Tolik jsem se těšila na svoje poslání. Být první, kdo začne budovat centra na ochranu mořských želv úplně jinak. Stanu se postupně supervizorem všech ostatních center v oblasti… Ale Starosta Padangu mi oznámil, že projekt zatím nemůže začít, protože výše postavení politici na něj neuvolnili peníze. Nerozhodli se ho ani zrušit ani povolit, zkrátka neměli čas se záměrem vůbec zabývat, a tak rozhodování odložili. Na neurčito. Ale ono se to nějak vyřeší, ať jen neztrácím dobrou náladu. 

Ach bože, já se asi pěkně kabonila. Nechápala jsem, proč mi nenapsali. Táhnu se sem přes půlku zeměkoule. Za všechno se zaručoval, měla jsem to za hotovou věc. Cítila jsem se poslední půlrok tak zavalená problémy, že jsem úplně zapomněla si všechno před odletem ověřit.

„Já kvůli tomu přiletěla,“ bylo mi do breku.

„Doufám, že se vám u nás líbí, slečno,“ odvětil servilně jak číšník a kdyby tady na stole ležely koblihy, hodila bych mu je na hlavu.

Proboha, oni si snad myslí, že my Evropané si můžeme klidně létat sem a tam, jako kdyby si člověk jen odskočil do obchodu. Nebo snad doufal, že na Sumatře zůstanu a počkám, až se věc nahoře posune dál. Oni si s kalendářem hlavu nelámou! Hrozně jsem to s ním chtěla řešit, ovšem byla by to jen vysilující ztráta času. Cítila jsem se strašně unavená a nevyspalá. Ó, jak skvělé je pohádat se s obyčejným českým úředníkem! Alespoň si všechno vyříkáte a víte, na čem jste. A i když vás pošle zase dál za jiným úředníkem a postupně absolvujete kafkovské kolečko, dá vám alespoň jakousi naději. Sumaterský úsměv je odzbrojující, vezme vám všechno.

Ani si už nepamatuji, jak se mi odtamtud podařilo odejít. Zřejmě jsem se prostě zvedla a řekla něco jako: „Děkuji a na shledanou.“ Případně jsem dokonce řekla: „Děkuji vám za váš čas a na shledanou.“ No né, to jsem musela být úplně mimo! A pak jsem bloudila po chodbách té příšerně složité budovy.

Další nepříjemné překvapení

Bylo mi to velmi líto a musela jsem se vrátit do Čech. Mělo to jediné plus – stihla jsem to na Jirkovy narozeniny. Rozhodnutí, že mu nepošlu zprávu o svém předčasném návratu do Prahy, a přijedu slavnostně jako veliký narozeninový dárek, dodnes lituji. Chtěla jsem být obrovské překvapení, a zatím on obrovsky překvapil mě.

Přiletěla jsem v jedenáct večer, dala si doma sprchu a jídlo, vyspala se a druhý den odpoledne odpočívala a pak sháněla narozeninový dárek. Když jsem se blížila k Jirkovu domu, bylo mi nějak zvláštně a ten pocit se zesiloval jako bzukot komára, když zhasnete. Prošla jsem parkem a procházela ulicí kolem zaparkovaných aut, seřazených jak zuby hřebenu. Přicházela jsem po protějším chodníku a zahlédla, jak má Jirka v oknech zatažené závěsy, ačkoli bylo krátce po páté hodině odpoledne. Zvonit jsem nemusela, protože mi jednou v rozmařilé náladě dal klíč.

Vydrápat se do třetího patra mi dalo větší námahu než obvykle, protože jsem byla celkově vyčerpaná a hlavně stále ve stavu velkého zklamání. Od horních dveří jsem klíč neměla, ale slyšela jsem, jak za nimi někdo je. Asi pořádal večírek. Zazvonila jsem a čekala, ale nic se nestalo, nikdo nepřišel otevřít. Zkusila jsem to ještě dvakrát, ale bez výsledku. Obrátila jsem se k odchodu. Vrtalo mi to hlavou. A než jsem v polomátožném stavu došla až na ulici, byla jsem přesvědčená, že to byl nějaký omyl, zvuky a hlasy asi vycházely z jiných dveří, anebo mi z jet lagu šumělo v hlavě.

Na protějším chodníku jsem ale zaváhala a podívala se zpět k oknu, a vtom se zcela zřetelně pohnul závěs. Dokonce to vypadalo, jako když mě někdo sleduje. Schovala jsem se do zákrytu stromu a do výklenku protějšího domu. Tohle bylo hodně divné. Byla jsem rozhodnuta zahrát si na detektiva a sledovat třeba hodinu, co se bude dít.

Ani jsem nemusela čekat tak dlouho. Asi po deseti minutách vyšla z domu vyzývavě oblečená dívka, jakou jsem tu nikdy předtím nepotkala. To samozřejmě nemuselo nic znamenat, ale závěs v Jirkově okně se opět pohnul, ve škvíře se objevila jeho hlava a byla jsem si jistá, že sleduje, jak ta dívka odchází. Vlnila se ulicí směrem k parku, ale po několika metrech nastoupila do černého Audi, a když projížděli kolem mě, rozpoznala jsem za volantem silného vousatého chlápka s tmavými brýlemi. Jako její táta nevypadal.

Nezajímalo mě, kdo byla ta dívka a co tam spolu všechno dělali. Jirka přede mnou něco schovával a to bylo to podstatné. Nemohu žít ve vztahu bez důvěry. Hodlám hodně cestovat, a kdybych se měla pokaždé trápit tím, co se asi zatím děje doma, to by mě zabilo. Já potřebuji někoho, komu nevadí, když se pár měsíců neuvidíme. Budeme si psát emaily, budeme na sebe myslet, ale nemusíme jeden druhého vlastnit jako nějaký předmět. Zeměkoule je kulatá proto, abychom mohli putovat z jednoho konce na druhý. Všechno je tu v neustálém pohybu – mořské proudy, migrace zvířat, vítr, příliv a odliv, východ a západ slunce. Cítím se být součástí mořských proudů. Moje poslání cestování vyžaduje.

Bylo krásné takhle přemýšlet. Koupala jsem se v myšlenkách na vzdálené země, cesty, mořský příboj ze mě omýval úzkost, ale ať jsem se snažila sebevíc, nic nedokázalo přehlušit tu bolest v hrudi, kterou jsem pociťovala. Musela jsem se nutit k tomu, abych vůbec dýchala, abych šla dál po chodníku a nesedla si na nejbližší obrubník. Doma jsem vzala ze stolu baterku na přívěsku –⁠ maják, který mi má vždy ukázat cestu –⁠ dárek od Jirky, a mrštila s ní vší silou o zeď. Pak, aniž bych se obtěžovala to uklízet, jsem se zhroutila do postele a plakala tak, až byla peřina dokonale promáčená.

Jirka za mnou přišel hned druhý den. Nevím, jak se dostal do baráku, asi ho dole někdo pustil, ale zazvonil u dveří do bytu. Otevřela jsem, a když jsem ho viděla, zapřela jsem se o rám dveří: „Co mi neseš?“

„Půjdeme dál?“

„Ne. Nejdříve mi řekni, proč jsi přišel? Ani jsi nedal dopředu vědět.“ A pak mě napadla ještě jedna lepší otázka: „A jak víš, že už jsem doma?“

„Všechno ti vysvětlím, ale nemusím to snad dělat tady na chodbě.“

„To je tak složité?“ Za mými zády z pokoje vykoukla babička a zahuhlala: „Kdopak to je?“

Otočila jsem se. Ona zamžourala a pak, když rozpoznala Jirku, pokývala hlavou a opět zašla do pokoje.

„Není to složité,“ navázal Jirka, „byla jsi včera u mě.“

„Ano, to jsem byla,“ řekla jsem, když nepokračoval.

„Nemohl jsem otevřít, protože…“ kňoural váhavě, „… jsem měl návštěvu. Ale nechtěnou, byl to… byl to hloupý vtip.“

„Mně to moc vtipné nepřipadalo. Ani když jsem pak viděla, jak ten hloupý vtip vypadá.“

„Tys ji viděla?“ vyhrkl užasle.

Na otázku jsem nereagovala a jen jsem si založila ruce na prsou a vyčkávala, co z něj ještě vypadne.

„No, byla to jenom návštěva, vůbec nic se nestalo. Vlastně to vzniklo tak, že můj soused…“

Evidentně se snažil celou záležitost zlehčovat a hodit na svého souseda. Vůbec jsem na to neměla náladu. Za mými zády opět vylezla babička, protože asi cítila průvan z otevřených dveří.

„Promiň,“ řekla jsem mu, „nemám teď čas, myslím, že na podobné vtipy nejsem zvědavá. Ani na historky o tvém sousedovi. Měj se.“ A zavřela jsem dveře. No, možná spíše zabouchla dveře. Hlavně aby nezačal zvonit a nedělal na chodbě tyjátr pro sousedy. K ničemu takovému ale naštěstí nedošlo a Jirka odešel pryč. Viděla jsem ho, jak jde schlíple po ulici, ale schlíplost ho nemohla dostatečně ospravedlnit. Pak se ztratil za stromy.

V Zodiaku měli nelíčenou radost z toho, že jsem se rozhodla ukončit svoji dovolenou dříve, a protože se zhroutil můj osobní život, vrhla jsem se s dvojnásobným úsilím do práce. Jirka mi několikrát volal, ale já mu to nezvedla. Pak začaly chodit esemesky, kde se snažil všechno vysvětlit, ale já je nečetla, stačilo mi, když jsem zahlédla slovo „soused“. Posílal je hlavně přes den a já se v práci potřebovala soustředit.

„Je to hrozné, jak žijeme,“ řekla Maruška. „Představ si, že mám kamarádku, která má pětiletou dceru a té už rostou prsa.“

„Jak to?“ podivila jsem se.

„No právě… šla s ní k doktorce a ta jí to vysvětlila tím, že příliš jí kuřata.“

„Nechápu, jakou to může mít souvislost.“

„Ale ono opravdu má. Ta holčička měla kuře k obědu snad každý den. Cpou do nich hormony, antibiotika a já nevím co ještě, takže to má potom i takovéhle důsledky, chápeš? Člověk už opravdu neví, co si má dát k jídlu. Chudák holka. Jak bude vypadat v osmnácti?“

Grrr, to mi ještě chybělo. Takovéhle rozhovory v práci! Copak mám hlavu jak pátrací balon, abych to všechno zvládla?

Trávila jsem několik hodin přípravou materiálů. Bylo potřeba dát dohromady příručky k jednotlivým modulům. Vyhledávala jsem na počítači nejrůznější zdroje a inspirace a při takovém průzkumu mi jednou padl do oka článek o jednom zvláštním psychologovi. Byl to starý článek a ten psycholog, který se jmenoval John C. Lilly, působil v šedesátých a sedmdesátých letech. Rychle jsem si vyhledala, jestli ještě žije, a opravdu – byl stále aktivní, stejně jako Jane Goodallová.

Jeho příběh znovu probudil můj dětský sen, který se mi pak později v dospělosti začal zdát bláznivý a mnozí dospělí mi to i ochotně potvrdili. V tom snu jsem si představovala, jak umím komunikovat se zvířaty, ony se mě nebojí a tulíme se k sobě jako dvě radostná mláďata. Nemyslím tím naučit se na pusu pískat jako myš, nebo mňoukat jako kočka, nebo dávat povely psovi, ale opravdu se na ně napojit, jakýmkoli způsobem, třeba telepaticky se s nimi dokázat domluvit. Nejenom nějakou posunkovou řečí jak se šimpanzi, ale doopravdy s nimi sdílet, mluvit, rozumět jim, přenášet myšlenky. V dospělosti byl sen odsunut jako obtížně splnitelný plán veškerou dospěláckou racionalitou. A teď jsem četla článek o tom, jak John Lilly komunikoval s delfíny.

Vynalezl k tomu účelu speciální vanu, které říkal floatační. Našla jsem si o něm na internetu několik informací: Byl také průkopníkem v pokusu navázání mezidruhového kontaktu mezi člověkem a delfínem. Jeho práce pomohla vytvořit ve Spojených státech ujednání o ochraně mořských savců. Vymyslel první floatační vanu čili izolační nádrž, což je tmavá zvukotěsná nádrž s teplou mořskou vodou, ve které se člověk může vznášet po dlouhé hodiny se smyslovou izolací. Lilly a jeho výzkumní kolegové byli prvními, kdo se zúčastnil tohoto výzkumu. Později studoval jiné savce s velkým mozkem a v pozdních 50. letech založil centrum zasvěcené rozvoji lidsko-delfíní komunikace: Institut pro výzkum komunikace na ostrově St. Thomas na Panenských ostrovech.

Pokud si uchováme dětské sny, můžeme dokázat úžasné věci. Jsou dětské tužby a sny předzvěstí našeho životního poslání? Vždyť o možnostech člověka jen tušíme díky mnichům z vysokých Himálají, o kterých se říká, že dokážou levitovat nebo sušit na holém těle mokrá prostěradla uprostřed zimy; nebo šamanům Jižní Ameriky, kteří umí přivolávat déšť a léčit nemoci. Nemyslím si, že by to všechno byly jenom vyprávěnky. Telepatii zkoumají i vědci. Ale ta smyslová izolace mi rezonovala v hlavě, až jsem si uvědomila proč. O smyslové deprivaci mluvil i Marek. Není deprivace a izolace v tomto případě to samé?

A tak prvním logickým krokem se zdálo vyzkoušet pobyt ve tmě. Musí to být něco velmi hlubokého. Celková vnitřní transformace, jak prohlašoval bratr Katky Slabé. Budu pokračovat ve výzkumu jako John Lilly. Napojím se na zvířata ještě jiným způsobem, než jakým jsem doposud přemýšlela. Studovala jsem o něm všechny materiály, které byly dostupné na internetu. Na jedné nahrávce říkal, že izolační vana neznamená izolaci, ale že to jsou dveře, které duši umožňují odejít z těla a komunikovat v různých úrovních. Tenhle výzkum začínal být velmi vzrušující. Je potřeba se zbavit myšlenkových stereotypů. V člověku se skrývá ohromný potenciál. Než začala Jane Goodallová se svými pozorováními, všichni byli přesvědčeni, že používání nástrojů je jen a pouze výsadou lidí. A ona s překvapením viděla, jak jsou šimpanzi vynalézaví a využívají třeba větvičku k lovení termitů.

Po několika týdnech se mi podařilo v jednom antikvariátu ukořistit Lilliho knížku Člověk a delfín vydanou v Čechách v roce šedesát šest. Hned první věta Úvodu zněla: Během příštích deseti nebo dvaceti let bude člověk schopen dorozumět se nejen s člověkem, ale i s jiným živočišným druhem. Velmi pravděpodobně to bude živočich mořský, zcela jistě obdařený vysokou inteligencí a možná i vyvinutým rozumem. A první věta první kapitoly to zopakovala: Není zdaleka vyloučeno, že by se člověk nemohl dorozumět se zvířaty. Došel jsem k tomuto závěru po pečlivém zhodnocení důkazů, které jsem získal během vědeckých okusů s delfíny.

Po této inspiraci Johnem Lilly jsem si začala s Maruškou více povídat o józe a meditacích. Všechno spirituální mě začalo zajímat. Budu bádat holisticky, nic neopomenu. Nejvíce nás omezují naše předsudky. Vyprávěla mi zajímavé věci. Meditaci se věnuje už od svých dvaceti let, kdy objevila Oranžovou knihu od duchovního mistra, který se jmenuje Osho. Překvapilo ji, kolik různých meditací existuje. Zkoušela třeba zírání do plamenu svíčky nebo dynamické meditace, u kterých se tančí, nebo meditaci chůzí. Nikdy předtím jsem si neuvědomovala, že určitý způsob chůze by mohl být meditací, a představovala jsem si tu chůzi tak, jako když kráčí náměsíčný po střeše. Vysvětlila mi, jaké účinky má meditace na člověka. Pouhé zklidňování mysli dokáže nastartovat imunitní systém, zpomalit stárnutí a regenerovat mozek, ale také překonat stereotypní škodlivé návyky a vyléčit určité zdravotní potíže. Znělo to fantasticky. Proč to lidi nedělaj stejně jako každodenní čištění zubů?

Jenomže ani kdybychom v Zodiaku všichni meditovali od rána do večera, nemohli jsme předejít velkým problémům, které se objevily ve chvíli, kdy měl už člověk pocit, že vše v projektu běží hladce. Jirka by v té chvíli určitě pronesl vtipnou poznámku ve smyslu: „Jakmile se začneš zabývat duchovnem, narazíš tvrdě na hmotu.“ Ach jé, Jirka! Nebylo tak jednoduché na něj přestat myslet.

Najednou, zčistajasna, uprostřed našich skvělých hovorů o duchovnu svolal šéf extra poradu. Objevily se totiž problémy s financováním projektu. Grant, který jsme čerpali, pokrýval pouze plat pro mě, Marušku a manažera projektu Květoslava Pospíšila. Nezahrnoval nájem kanceláří, platy ostatních lidí organizace a různé další výdaje. Náš hlavní sponzor, který toto pokrýval, nám přestal vyplácet peníze. Květák to na poradě pojmenoval lakonickou větou: „Představovali si to jinak. Bohužel.“ Za tím se mohlo skrývat cokoliv.

Maruška se zeptala, proč nebyl grant napsaný velkoryseji. „Tak se to přeci dělá. Projekty musí mít určitou rezervu. Většinou se každá položka nadsadí.“

„Granty pokřivují společnost,“ prohlásil Květák. „My jsme získali sice malý grant, ale poctivě. A je napsaný přesně pro ten účel, který plníme. A na ostatní věci si musíme sehnat peníze jinde.“

Když jsem se ale s lehkou výčitkou přidala, že je přeci hlavní, aby náš projekt pokračoval, zapřel si hlavu o dva vztyčené ukazováky, chvíli naslouchal a pak řekl: „Něco ti povím, Brigito, vím moc dobře, jak to s granty chodí. Podávali jsme v minulosti několik grantů – představ si, všechny byly výborně napsané, všechny se dostaly bez připomínek do posledního kola a tam je shodili pod stůl. Potkal jsem pak jednoho známého a ten říkal, že se tam u toho posledního kola vždycky motá nějaký chlápek a chce desetiprocentní podíl z celkové částky. Když mě tam připíšete jako konzultanta, vysvětloval, pak vám můžu zaručit, že váš projekt projde. No není to hnus?“

„Jo, to je,“ souhlasila jsem, ale všechno ve mně vřelo. Nebylo by přeci jen správné tam toho člověka dopsat? Důležitější přeci je, aby se zrealizovala dobrá věc. Účel světí prostředky, říká se.

„Tohle byl jediný projekt, který prošel, aniž jsme museli něco takového udělat… Možná proto, že nebyl nadsazený. Možná proto, že někoho v komisi opravdu zaujal.“

No, snad měl přeci jenom pravdu. Jak daleko je člověk ochoten zajít, aby dosáhl svého? I když si myslíme, že děláme něco absolutně správného, co stojí za to, zároveň se tím podporuje něco nesprávného. Korupce při přidělování grantů. A teď mě napadla i tahle myšlenka: třeba na Sumatře nedostali ti správní lidé ze státní správy svůj podíl, a tak se nezabývali nápadem na vybudování vzorového centra pro ochranu mořských želv. V Indonésii mnoho věcí funguje jen díky úplatkům. zajímavé, jak se to odehrává synchronně.

Z našeho šéfa na mě kvůli jeho postoji dýchlo zvláštní charisma. Najednou jsem ho viděla v jiném světle. Ne jako člověka neschopného, ale s pevnými zásadami. Dokázal obětovat svoje pohodlí a dokázal obětovat i svůj projekt. Ale nebyla to přeci jen škoda?

Ale náš vedoucí byl velmi schopný muž a hned vymyslel, že budeme organizovat jako doplňkovou činnost placené kroužky pro děti a v nich si budeme moci ověřovat náš model výuky.

„Každá taková situace je jenom výzvou pro další hledání. Pro kreativní řešení problémů.“

„Tak mi ti teda věříme, Květáku.“

Skutečně se nám podařilo otevřít dva takové tematické kroužky, ale situaci to moc nezachránilo, pouze to prodloužilo naši krizi o čtvrt roku.

Náš šéf Květoslav se tvářil sebejistě a tvrdil, že peníze určitě dříve nebo později sežene. „Vím, že je to velmi odvážné, ale myslím, že si můžeme důvěřovat, po nikom jiném bych to nežádal. Chci říci, že jedno z řešení je pracovat nějaký čas bez nároku na plat, respektive, až se peníze seženou – a já pevně věřím, že se tak stane brzy –, společnost vám bude splácet výplatu zpětně. Nemusíte mě hned kamenovat, je to jenom návrh.“ Vytrčil dlaně v obraně před kamenováním, odmlčel se a čekal na naši reakci. Nastalo ticho, které mi přišlo dlouhé a dusné.

„No, já nevím, co říct,“ pronesla jsem tiše, abych ten nepříjemný okamžik překonala.

„Tak určitě by bylo třeba si stanovit, do kdy budeme maximálně čekat, a vyjasnit si podmínky, co se stane, když se peníze neseženou,“ reagovala praktická Maruška.

„Jistě, nechte si všechno projít hlavou, nechci, abyste mi odpověděly hned. Koneckonců je to velmi důležité rozhodnutí. Chci jenom dodat, že práce bez nároku na okamžitý plat se týká samozřejmě i mě a už kvůli sobě a své rodině si nemohu dovolit neuspět.“

Nepomohla mi ani procházka na můj oblíbený Vyšehrad. Jak divná a nepříjemná situace… Jeden den je člověk přesvědčen o tom, jak je život ohromující a druhý den má tendenci vidět všechno v slzavých barvách. Nedokázala jsem jen tak jednoduše přijmout za svůj zářivý optimismus Květoslava. Já se toužila soustředit na vytváření výukových programů pro děti, které měly smysl. Bylo to tak úžasné. Konečně se nám podařilo je vyladit. Proč se mám zabývat financováním? Bylo to zvláštní: pokud se jednalo o želvy, moje nezdolná víra by myslím byla schopna pohnout světovými póly, ale teď – v tomto okamžiku, v tomto projektu – nedokázala rozdmýchat uhlíky naděje, které ležely schované někde v mé hrudi.

„Já se rozhodla, že budu pokračovat,“ řekla mi druhý den Maruška. „Máme velký potenciál a dobré nápady a náš tým pracuje s láskou a nasazením. Určitě se nám zadaří.“

A tak jsem se nechala přesvědčit a zatlačila na svoji odpovědnost a přehlížela intuici.

Světlo v duši

Jenže zřejmě když něčemu není přáno, můžeš se postavit na hlavu. Anebo si člověk musí projít branou osudu, těžko říct. Věci se dál nevyvíjely dobře. Maruška Svítková byla zřejmě ten typ člověka, který se usmívá a šíří optimismus, ale hluboko uvnitř prožívá vnitřní nepokoj, který musí nějakým způsobem ventilovat. Povahou bojovnice, ale tím nesprávným způsobem. Zase jednou se rozhodla zachránit svět před ekologickou katastrofou. Chytili ji, jak ulamuje autům zrcátka (och, to nemohla zkusit něco jiného?); vybrala si bohužel místo, kde vše natočila pouliční kamera. Trvalo to jen pár dní, než ji vypátrali, a souběžně s vyšetřováním policie dorazilo oznámení i do práce. Zásadový Květoslav se pochopitelně rozhodl rozloučit se s ženou, která mohla pověsti projektu uškodit. Sponzoři na podobné věci reagovali jak lakmusový papírek.

Co se týče mě, byl to jasný signál, kterou cestou pokračovat – s rozpadem týmu jsem se rozhodla odejít i já. Celé to přišlo nečekaně, neměla jsem žádné rezervy, žádné našetřené peníze. Tento rok se vykrystalizoval do podoby těžkého balvanu, který vám uskřípne nohu, a zdálo se, že teď na začátku zimy se situace zcela vyhrotila a hrozila úplným zavalením. V takových chvílích už chceme listopad a prosinec jen nějak přežít a s nadějí se upínáme k příštímu roku, jako kdyby Silvestr a Nový rok byli tou kýženou očistou, která všechno rázem změní.

Táta zajistil babičce místo v domově důchodců v Litoměřicích, tedy další významná změna, která se odehrála na podzim. Snažil se, aby to měl z Mělníka co nejblíž. Musela jsem si upřímně přiznat, že to přineslo jistou úlevu, nemuset se každý den strachovat, v jakém stavu najdu náš byt. Nicméně teď bylo na mně platit celý nájem. V tu nejméně vhodnou chvíli. Opět zvláštní synchronicita.

„A jak jsi to místo dokázal tak rychle zajistit?“

„Jeden můj bývalý spolužák tam pracuje jako údržbář,“ vysvětlil mi táta.

Rozplynul se můj sen o Indonésii, o práci v projektu Zodiak, odešla babička, a jak kdosi řekl, když odchází staré, musí zákonitě přijít něco nového. Co jen to bude? Co mám ještě tento rok s dvojkou, čtyřkou a dvěma nulami pochopit a změnit? A jednou v sobotu, když jsem jela navštívit babičku a zastavila jsem se po cestě nakoupit něco v Albertu, všimla jsem si na nástěnce mezi inzeráty lístku s nápisem: Pobyt ve tmě – rozsviťte světlo ve své duši.

Ukázalo se, že na nějaké farmě nedaleko Litoměřic je centrum, kde je možné podstoupit terapii tmou, jak to nazýval Marek. Vzpomněla jsem si, jak seděl u toho kiosku s čajem a oči mu svítily, když o tom vyprávěl. A také vlasy mu svítily! Ale neopsala jsem si žádné informace ani kontakt a myslela jsem na nákup a na babičku. Jenomže mi to zůstalo v hlavě. Pořád se mi do ní vracely myšlenky na pobyt ve tmě, až jsem se vyprovokovala k tomu, abych zjistila o tom seberozvojovém centru u Litoměřic něco víc.

Nebylo to však jednoduché, farma evidentně neměla žádné webové stránky, nebo jsem je alespoň nemohla najít. Je však pravda, že bych nemohla odpřisáhnout, jestli si název farmy pamatuji úplně přesně. Bylo potřeba se tedy znovu vydat do Litoměřic, ale v Albertu už lístek s oznámením nevisel. Nabralo to podobu bojovky, musela jsem se vydat přímo na farmu, protože název vesnice mi zůstal jako jediná informace, kterou jsem si pamatovala. Možná proto, že měla velice zvláštní název: Homole u Panny.

Dorazila jsem tam v sobotu v deset dvacet dva dopoledne autobusem z Ústí nad Labem. Malé náměstí liduprázdné, stála tam pouze dvoupodlažní omšelá budova s nápisem Muzeum a zavřená prodejna potravin. Potřebovala jsem se někoho zeptat, kde najdu farmu. Na druhé straně v kopci byl jakýsi penzion, jak prozrazovala reklamní cedule dole na plotě. Vydala jsem se tam. Řekli mi, že o žádné terapii tmou nevědí, ale ta farma by prý mohla být tam za kostelem, na konci vesnice.

„Tam žijou takový bláznivý lidi,“ řekl číšník a pozdvihl obočí.

Vracela jsem se cestou, kudy přijel autobus, a po pravé straně míjela kostel. Byl suchý a mrazivý vzduch, ale jinak slunečné počasí. Rázovala jsem si to po silnici a přemýšlela o svém životě. Za potokem jsem musela odbočit doprava, jak mně vysvětlili v penzionu. Hned u kostela stál polorozbořený dům, ale zbytek vesnice vynikal svou malebností. Pěkné a udržované domky, další restaurace nebo snad cukrárna prozrazující, že tady vládne určitý turistický ruch. Jak vysoké životní cíle si dávají lidé v takovéto vesnici? A nejsou náhodou spokojenější se svými malými úkoly?

Správnou odbočku jsem minula a musela se vracet. Asfaltová cesta se změnila v polňačku. Cesta vedla dál z vesnice, což mě znejišťovalo. Konečně se za stromy vynořil bílý domeček, který vůbec nepřipomínal něco, co bych já nazvala farmou. A tam už také visela cedule s nápisem Centrum poznání.

„Je tu nádherný klid a ticho,“ mrknul na mě spiklenecky chlapík v hnědém kloboučku, když jsem mu líčila útrapy hledání jeho centra. Měl velmi vysokou postavu a také tendenci se neustále shýbat k lidem, když k nim mluvil, což působilo důvěrně. Široce se usmíval a zdálo se, že se jemu osobně podařilo v sobě probudit vnitřní světlo.

Jmenoval se René Šámal, což mi znělo tak nějak židovsky. Uvedl mě do malé, ale útulné kanceláře. Usadil se do otáčivého křesla. Za zády měl knihovnu, kde byly od shora až dolů police plné knih. Další stěnu zase zaplňovaly obrázky, ale přišlo mi, že je měl pověšené tak nějak bez ladu a skladu. Visel tam nějaký indický duchovní mistr, hned vedle něj Ježíš Kristus, nějaký starý pán, který připomínal českého dědečka ze vsi, a pak hned mandala a vedle ní zase rozkvetlý strom, evidentně malovaný nějakým nadšencem bez větších zkušeností s kresbou.

Prohlížela jsem si ty obrázky a pan Šámal zatím trpělivě čekal. Když jsem si toho všimla, rychle jsem se posadila na nabídnutou židli. Stále se usmíval. Kolem očí a úst ho zdobily jemné vrásky, vypadal mladě, ale muselo mu být už kolem padesáti let.

„Dáte si kávu nebo čaj?“

„Ne, děkuji, přišla jsem jen na chvíli. Zajímají mě ty pobyty ve tmě,“ vysvětlila jsem pro případ, že by tady pořádal více aktivit.

„Ano, jistě,“ reagoval nezvykle měkkým a příjemným hlasem. „Pojďte se tedy podívat.“

Pak mě vzal ven a ukázal mi dvě malé chatky: „Naše centrum se neustále rozrůstá. Není problém si domluvit vhodný termín.“

„Na jak dlouho je potřeba se zavřít… podstoupit ten pobyt ve tmě?“ zeptala jsem se.

„Nejlepší pro začátek je týden. Jsou lidé, kteří to zkusí jen na tři dny, ale to je spíše dobré pro někoho, kdo potřebuje zjistit, jak se ve tmě bude cítit. Proces hlubokého vnitřního zklidnění a ponoření se do sebe potřebuje alespoň těch sedm dní. Pobyt ve tmě vychází z dávné tibetské tradice, které se říká jangtik a která probíhala celkem čtyřicet devět dní.“

„A vy jste to někdy zkusil na tak dlouhou dobu?“ zeptala jsem se ze zvědavosti.

Pobaveně se usmál. „Byl jsem na pobytu už několikrát, ale nejdéle tři týdny. Říkám si ale, že si to jednou zkusím. To však má ještě čas. Nic se nesmí uspěchat. Á, to je naše kuchařka Anka, hned vás seznámím. Její výtvory jsou opravdu dokonalé, obzvlášť, pokud jste vegetariánka.“

„Ale kdeže, on zase trochu preháňa,“ řekla Anka slovensky. Mohla být zhruba stejně stará jako René Šámal, takže jsem pojala podezření, že to jsou manželé.

Ale nebyli. Anka mi vyprávěla, že pracovala jako švadlena, úmorná práce, rozpíchané prsty, bolavé oči, jednoho dne měla všeho dost a rozhodla se změnit svůj život. Pak jí padl do oka inzerát v novinách, že Centrum poznání hledá kuchařku, a i když o pobytech ve tmě nevěděla vůbec nic, okamžitě to s ní zarezonovalo a vypravila se do Homole až ze Slovenska.

„Som tu spokojnučká,“ prohlásila s úsměvem ještě zářivějším, než měl René.

Prostě mě oba přesvědčili. I když statek byl jen malý domek a vedle něj dvě chatky, připadala jsem si tu jak v nějakém chrámu, tak z toho místa vyzařovala nějaká vnitřní moudrost.

Přemýšlela jsem, co budu dál ve svém životě dělat. Pobyt ve tmě jistě nic nevyřeší, to já sama budu muset učinit důležitá rozhodnutí a podniknout nějaké konkrétní kroky, ale snad mi poskytne soustředěnou chvíli si všechno promyslet. Asi jsem v tomto období bloumala jako tělo bez duše, protože mě jednoho dne oslovil před domem soused a ptal se, co mi je, jestli nejsem nějaká nemocná.

„Ne, jsem v pořádku, jen stále myslím na to, jestli je babičce v tom domově důchodců dobře. Víte, já jsem si to nepřála…“

„Buďte rádi, že jste vůbec sehnali místo.“

Hm, taky názor.

Do toho nastoupil oblbující kolovrátek vánočních koled. Bylo to asi poprvé, kdy jsem se moc na Vánoce netěšila. Připomínaly mi můj rozpadlý partnerský vztah, nehledě na to, že je poměrně náročné vymýšlet a shánět dárky, když nemáte práci a peníze. Připadala jsem si strašně neschopná.

Žiješ s hlavou v oblacích, říkával mi táta – a tyhle Vánoce mi to asi znovu připomene.

Utíkala jsem na Vyšehrad, na to místo inspirace a širokého rozhledu. Jednoho dne jsem si tam uvědomila, že je to na rok přesně, kdy Indonésie zažila to hrozné zemětřesení, a zároveň se mi vybavila ta Němka s nápisem Turtle My Life na tričku, kterou jsem potkala na koncertě. Rozhodla jsem se oživit náš kontakt, napíšu jí email. Jen tak nezávazně se zeptám, jak se jí daří.

Doma jsem hned sedla k počítači. Ale nešlo mi to. Asi dvacetkrát jsem text zprávy přepisovala a proškrtávala, až zbylo pouhé přání k vánočním svátkům, nostalgická vzpomínka na folklorní koncert v kampusu univerzity a otázka, co je u nich nového a jak se daří jejich želvímu centru. Kupodivu se mi dost ulevilo, když jsem email nakonec odeslala, asi jako někomu, kdo ví, že pro svou věc udělal maximum, i když to bylo jen pár řádek textu.

V těch chvílích před Vánoci jsem často pomyslela na Jiřího a na jeho rodinu. Zatímco já pocházela z velmi klidné a velmi normální středostavovské rodiny, která mě někdy popichovala, ale častěji podporovala, Jirka si v dětství prožil svoje. V jeho zájmech ho nikdy nikdo nepodpořil. Rodiče se prakticky stále hádali, oba dominantní a energičtí. Tatínek byl vysoký funkcionář o deset let starší než maminka, kterou poznal jako svoji sekretářku a opustil kvůli ní svoji předchozí ženu, s níž měl dvě děti. Maminka byla velice schopná a chytrá, dokonce i ten rozvod zařizovala ona, když se Jirkův tatínek Miloš příliš dlouho k ničemu neměl. Zaúkolovala podnikového právníka a tlačila na ženu i Miloše, dokud oba nestáli u rozvodového řízení a roztřesenou rukou nepodepsali příslušné dokumenty.

Protože Jirkova maminka vždycky věděla, co chce a jak by se věci měly vyvíjet, a tatínek měl zas pocit důležitosti úspěšného a o hodně staršího muže s dobrým postavením a zvyklého ve své funkci rozhodovat, spustilo to mezi nimi doslova atomovou reakci. Dohadovali se prakticky o všem. Kdyby se alespoň po čase toho nesouladu rozvedli a žili odděleně, ale to ne. Jirka už jako dospívající pojal podezření, že jim takový způsob komunikace a stálý rozruch vyhovuje.

„Nesnáším je,“ vypadlo z Jirky jednou, ale později tvrdil, že to tak nemyslel.

Chtěl zapomenout a žít si vlastním životem. Měla jsem tendenci ho omlouvat za to, jak se ke mně zachoval. Nemůže za to, nikdo ho nenaučil, jak má zdravě prožívat vztahy. A to mu mám já teď dělat terapeuta? ozval se hned druhý hlas. Mám ráda výzvy, ale bez důvěry se pokračovat nedá.

O Vánocích u rodičů se mi dařilo na všechny strasti zapomenout. Bylo to však za cenu přílišné konzumace drogy zvané bílý cukr, obsažené v hojném množství ve veškerém vánočním cukroví. Nedalo se uniknout, moje maminka kuchařka se opět, jako každý rok, neskutečně činila. Pracny a kokosové koule, linecké slepené rybízovou marmeládou, dvojbarevná rolka, pěnové hubičky, vanilkové rohlíčky – pekla všechno, co existuje. Naaranžovala to na stůl v obýváku i v kuchyni, a kde cukroví nebylo, tam dosahovala jeho vůně. Tyhle povedené Vánoce jsem ztloustla nejméně o deset kilo.

„Proč ty jsi v tom vzdělávání nezůstala?“ řekla mi ostře maminka, když bylo po Štěpánovi a s tím pominula i sváteční nálada.

„Mami, to nešlo…“

„Nešlo, nešlo, všechno jde, když se chce.“

A po určité pauze, během níž přepečlivě urovnala ubrus, dodala: „Ten váš šéf je šikovnej, on by určitě vymyslel, jak problémy vyřešit.“

„To možná ano, ale hromadilo se toho víc…“

Maminka však vůbec neposlouchala, což bylo normální.

„Mohlas´ jít pracovat do školy. Ve státním sektoru možná není tolik peněz, jako by sis představovala, ale je tam jistota.“

„Já jsem si nic nepředstavovala…“

„No a teď nemáš peníze ani jistotu.“

Její zdůraznění věty vyznělo fatálně. Pravděpodobně tím zároveň říkala: teď se o tebe budeme muset zase starat my. Projevilo se to i pod stromečkem, neboť zhruba čtvrtina dárků, které jsem dostala, měly podobu nějak naaranžované bankovky – třeba jako obrázek v klipovém rámečku, bankovka v průhledném prasátku ze skla, nebo rulička ve středu ruličky toaletního papíru – zřejmě brácha, a přišlo mu to velmi vtipné. Byl to tentokrát tatínek, kdo si večer se mnou sednul, vyptal se na všechno a měl pro mě smířlivá slova.

Nemohla jsem za žádnou cenu dopustit, aby si mysleli, jaký jsem chudák, nebo aby skutečně došlo k tomu, že mi budou posílat peníze a starat se. Jakákoli půjčka, třeba na letenku na Borneo, tím pádem byla ztracená.

A v tomhle stavu – rozuměj: v podobě koule a s depresí za krkem – jsem se setkala s Milenou Dostálovou, která byla naopak vychrtlá jako bulimička a přes rameno měla přehozenou zlatou kabelku.

„Prosím tě, není ti něco?“ vyhrkla jsem neuváženě, hned jak jsme se v restauraci U Hrocha setkali. Okamžitě mi naskočil okamžik, jak mi podobnou otázku položil můj soused. Rozesmálo mě to.

Teprve až smích Milenu znejistěl: „Co je na mně?“ prohlížela se.

„Na tobě nic,“ mávla jsem rukou, „to já jsem poněkud z formy.“

„Ale, vypadáš dobře,“ zalhala kamarádsky Milena, a aby to zamaskovala, začala zběsile mávat na číšníka.

Objednaly jsme si pivo a já jí vyprávěla celý ten rozhovor s mámou.

„Jako absolutně nechápu, proč bys měla ve svým věku už bejt úspěšná, spolehlivá a mít stálý zaměstnání,“ řekla mi Milena. „No neboj, na to pivko tě zvu.“

„Díky, to nemusíš.“

„Já to mám dobrý, jelikož pracuju ve firmě mýho fotra. Platí mně dobře.“

Ta skutečnost na ní byla dobře vidět. Kromě kabelky to byl nejnovější telefon vyzývavě položený na stole, nové kozačky a bunda a melír na hlavě. A vlastně i její řasy vypadaly nepůvodní.

Když jsem přemýšlela nad tím, jestli náhodou nešla na plastiku, protože mi její prsa připadala pod bílým tričkem nějak nadmutější, než jsem si je pamatovala, vypadlo z ní: „Hele, budu mít auto. Dělám si řidičák, a až ho budu mít, fotr mi koupí auto.“

„No to je paráda,“ řekla jsem. „Není nadto, když věci plynou. Tvýmu tátovi se hodně daří, co?“

„To jo, je megaúspěšnej. Nikdy jsem si toho nevšímala, říkala jsem si – blbý plastový sáčky, co na nich může bejt. Až teprve teď, když tam pracuju, vidim, jakej je to byznys.“

Hned mi před očima naskočil obraz, jak stojím v samoobsluze u regálu s pečivem a každý zákazník si trhá z roličky dva tři pytlíky, aby si do nich naskládal rohlíky, rolky a bagetky. A u oddělení se zeleninou se to opakuje. Ne, vlastně obráceně, protože zelenina bývá hned u vchodu. No, to je jedno.

„Jako, jestli chceš, Brigi, tak já se ti fotříka zeptám na nějakou brigádu…“

Prozření ve tmě

Stále jsem odkládala rozhodnutí, zda si zarezervuji pobyt ve tmě. Jo, já to stále neudělala, to jsem vám neřekla? René i Anka mě sice přesvědčili, ale odešla jsem s tím, že jim zavolám, který termín by se mi hodil. Pořád jsem to odkládala, důležitější bylo procházet pracovní inzeráty, pak shánět dárky, pak nastaly Vánoce a… a pak jsem to najednou pochopila – já vždycky jako malá měla strach ze tmy, bála jsem se jít třeba sama do sklepa. Usínat v naprosté tmě nepřipadalo v úvahu, na noční stolek mi rodiče koupili svítící hvězdičku. Teď ale nevím, jestli se s tím strachem chci poprat. Vždy, když jsem na tmu pomyslela, zachvátil mě instinkt útěku, ale zároveň mě ten zážitek zvláštním způsobem lákal. Chtěla jsem se ponořit hluboko do svého nitra a objevit tam, co je mojí podstatou. Asi jsem si to představovala naivně, ale dokud to člověk nezkusí, neví nic a nezjistí nic.

Hned druhý den (dřív než mě zas popadly drápy strachu) jsem zatelefonovala do Centra poznání. Když jsem tu nepříjemnou věc, kterou je rezervace termínu, měla za sebou, opět se dostavil hluboký a úlevný pocit. A tyhle chvíle mi dávaly poznat moji intuici, nebo co to bylo. Možná jsem jen díky rozhovorům sama se sebou pochopila, co mně brání jít dál, jaké strachy mě blokují. Jestliže chceme dojít svého naplnění a štěstí, musíme překonávat svoje bloky, protože ty se vytváří v minulosti v situacích, které s tou současnou už nemají vůbec nic společného. No, uvidíme, jak budu řádit ve tmě. Třeba dostanu záchvat panické hrůzy a rozmlátím dveře, jen abych se dostala ven na vzduch. Třeba umřu vyděšením, dostanu infarkt už ve svém věku…

Podmínkou toho všeho bylo přijmout tu brigádu u plastových pytlíků, i když za normálních okolností by to bylo to poslední, co bych chtěla podporovat. Jednorázové plastové sáčky, které po tunách končí i v oceánech. Sakra! Všechno se to ale seběhlo hodně rychle a Milenin otec mi nechal vzkázat, že mohu přijít 5. ledna za ním do kanceláře.

„Chtěla jsem se vás zeptat,“ řekla jsem, když se vyptal na moji rodinu, na mé zdraví, školu a všechny další náležitosti, „jestli by se daly udělat ty pytlíky více ekologické?“

„Co tím myslíš?“ Zdálo se, že vůbec neví, o čem mluvím.

„No, já jsem vystudovala ekologii, tak o tom teď nahlas přemýšlím – takový plastový pytlík se přeci v přírodě rozkládá velmi dlouho.“

„Ne, to nedaly. Plast je plast,“ odpověděl rychle. Pak pozdvihl obočí a probodl mě pohledem: „Tak chceš tady pracovat nebo ne?“

„A–ano, jistě.“

„Tak fajn, pojď se podívat po budově.“

Orosilo se mi čelo, s tou otázkou to bylo špatné načasování. Že já se do všeho musím tak hnát a nevyčkat na příhodnější chvíli. Neříkali mi něco takového spolužáci na vejšce? Pan Dostál vstal, oblékl si zvláštně střižené sako, v němž vypadal hodně ramenatý, a zamířil ke dveřím, aniž mi věnoval pohled nebo úsměv. Kývavými pohyby spokojeného člověka se přemisťoval sem a tam po budově a ukazoval mi všechny důležité místnosti.

„Říkám otevřeně, že tu práci chápu spíše jako brigádu,“ řekla jsem panu Dostálovi a zase mi zatrnulo, jestli to bylo citlivé.

„To je mi jasný,“ zabručel a otevřel další dveře. „A i přesto, jak vidíš, jsem si na tebe našel čas osobně.“

Když mi ukázal všechny čisté a útulné kanceláře, dovedl mě do velkého tmavého skladu, kde to profukovalo. Došel až k východu na rampu. Tam vlevo v rohu stál dřevěný pultík osvětlený malou lampičkou.

Řekl mi: „Tady je tvoje místečko. Budeš přijímat, vydávat, podepisovat dodáky, kontrolovat, jestli je od skladníků na paletě všechno, jak má bejt a ve správnym množství.“ Pak se ke mně důvěrně naklonil: „Jsou to lemplové. Důvěřuju ti.“

Poklepal mi na rameno a rozzářil se jako sluníčko. Přemýšlela jsem, jestli to takhle zaranžoval schválně; pravděpodobně ne, proč taky? Působil naprosto bezelstně. Zřejmě mi doopravdy důvěřoval.

Ukázal na zašlé velké okno, za nímž se nacházela ještě nějaká místnost. „To je tvoje zázemí, můžeš se tam ohřát, uvařit si čaj a posedět, když zrovna nic nebude.“ Zachechtal se, když si všiml, jak se tvářím. „Neboj, to půjde, není tady takovej frmol.“

To si ovšem myslel jenom on. Určitě se domníval, že jeho podnik má veliké rezervy v distribuci zboží. Nakonec jsem sice nekmitala jak u pokladny v supermarketu, ale ani se mi nevyplatilo jít si sednout, nebo si uvařit čaj v té zaprášené kukani, protože když už bych tam došla a postavila si vodu, hned bych zase musela vyskakovat ze židle a jít zpět k pultíku.

Dostala jsem naštěstí k Vánocům od našich novou péřovou bundu, a tak mi zima nebyla. Chodila jsem do práce nabalená jako kulička a až teprve v březnu se to změnilo. Abych všechno překonala, musela jsem si každý den připomínat svůj cíl jako mantru. Tato práce je pro mě jenom prostředek k tomu, abych si vydělala na pobyt ve tmě a na mé vysněné Borneo. A samozřejmě jsem se neubránila tomu, aby mi občas nenaskočila Jirkova hláška Snadné cíle nás nelákají. Ne, tohle snadné určitě nebude.

„A co děláš dneska večer?“

Skladníci jsou hrozně hloupí lidé, protože jak si lze jinak vysvětlit jejich neoblomnost a opětovné vyptávání, i když jim pokaždé řeknete: „Nemám čas.“ Naznačování jim nedochází. To jim vážně musíte naplno vmést do tváře: „Hele, nezkoušej to na mě, já prostě nemám zájem!“? Nechtěla jsem být nepříjemná, koneckonců, já tady byla nová. Možná mají velmi citlivý smysl na lidi, kteří momentálně nemají partnera a jsou sami. Třeba je to na vás poznat.

Začala jsem odpovídat: „Jdu s jedním klukem do kina.“ Ale reagovali smíchem a zvědavým: „Jó? A s kterým? Jak vypadá? Co dělá? Má taky tak pěkný auto jako já?“ Prostě to byl pro ně jen podnět ke konverzaci. Možná si prostě tím flirtováním jenom krátili čas.

Bylo fajn, když se za mnou zastavila Milena. Přicházela s pozdvihnutým obočím a otázkou: „Tak co? Jak to de?“ Pak hned ale rozváděla svoje pocity a problémy: „Teda bože, mě to dneska tááák móóc nebaví.“ Většinou u toho žvýkala žvýkačku, takže vypadala opravdu jak znuděný teenager. „Jo a kdyby na tebe nějakej skladník něco zkoušel, tak mi řekni. Zmíním se tátovi a ten ho vyrazí.“

To by je musel vyrazit všechny, pomyslela jsem si, a dokonce mi to vyloudilo úsměv na tváři.

Nahlas jsem ale prohlásila: „Dobře, díky. Jsem ráda, že v tobě mám takovou oporu.“

„A zajdem spolu někdy na oběd,“ nabídla Milena na odchodu, ale nemyslela to vážně, protože se nám to povedlo tak jednou za měsíc.

Nikdy nechtěla jít do restaurace poblíž naší společnosti, kam chodila většina zaměstnanců. My se táhly o pár bloků dál do drahé taiwanské restaurace nebo do pizzerie. V tom prvním případě jsem si dávala jenom polévku za šedesát korun, jelikož jsem šetřila, ale bylo mi příjemné pobýt s Milenou a povídat si o holčičích věcech. Měla teď jednoho kluka, s kterým se neustále rozcházela, takže bylo co poslouchat. Jak o tom mluvila, přišlo mi zásadní, když se člověk s někým jednou rozejde, nedávat se s ním už za žádnou cenu dohromady.

Otáčení kolem slunce nezastavíš a tak nastal termín mého pobytu ve tmě, už nebylo úniku. Nástup v pátek odpoledne, aby měl člověk po skončení před sebou ještě volný víkend, kdy má čas sestoupit z vyšších sfér zpátky k sobě. V kanceláři jsme se u čaje sešli tři. Já, jakási postarší žena, co si nervózně poposedávala, a mladý kluk celý v tónech hnědé, který si během výkladu udělal maximální pohodlí, takže připomínal kládu opřenou o židli. René Šámal nám vysvětloval několik organizačních záležitostí, rozdával praktické rady a několikrát nás upozornil, že do tmy jdeme dobrovolně. Začínala jsem mít opravdový strach. Dotazů moc nebylo, a tak jsme se brzy rozešli do svých chatek. Ta postarší žena měla na pobyt místnost přímo v hlavní budově, kterou dokončili nedávno.

Za vstupními dveřmi v miniaturní předsíňce byl vpravo na stěně věšák na věci a vedle druhých vstupních dveří háček, kam vždy kuchařka Anka pověsí tašku s jídlem. Hned o krok dál byl záchod, vedle natěsnaný sprchový kout a umyvadlo. Koupelnou jsem prošla na dva kroky. Už jsem si všechno odměřovala. Hlavní pokoj o velikosti dvakrát tři metry byl tmavý a širší stěnu zdobil namalovaný kmen stromu, jemuž se ztrácely větve někde ve stropu. Rohy místnosti někdo dotvořil nabarvenou montážní pěnou, asi aby pokoj připomínal útulnou jeskyni. Naštěstí to ve tmě nebude vidět, ale pocit, že bivakuji pod montážní pěnou, mi nepřidal. Vpravo v rohu stála postel vyvýšená od země asi o patnáct centimetrů, jinak nic, žádná skříňka nebo polička. Zřejmě je nejbezpečnější mít všechno na zemi.

Snažila jsem se rozmístit si všechny své věci tak, aby to dávalo smysl a nemusela jsem je potom šátravým pohybem ve tmě hledat nebo dokonce přerovnávat. Moc možností stejně nebylo. Vpravo do rohu jsem si vyskládala všechno oblečení a vlevo naproti posteli, kde byl i CD přehrávač, jsem si položila švýcarský nožík, zápisník a několik banánů, které jsem si přinesla pro případ, že bych se nemohla dočkat toho jídla, které nosí jednou za den.

Každý z nás byl zřejmě tak zvědav na to, co nám pobyt ve tmě přinese, že jsme už kolem čtvrté zalezli do chatek a zhasli. První, co člověk po zhruba půl hodině začne vnímat, je klid a ticho. První dny mi měl ulehčit můj dokonalý podrobný plán toho, co budu dělat. Potřebovala jsem přežít těch několik dní, než se dostaví hluboká meditace, jak mi líčil Marek. Představa, že jen tak sedím a nedělám vůbec nic, mě celkem děsila. Takže jsem už doma zkoušela cvičit jógu, jíst, sprchovat se, psát si do sešitu poznámky, to vše se zavřenýma očima. Naučila jsem se různé techniky automasáže a akupresury nohou, vzala jsem si sebou malý bubínek, který jsem si koupila na Sumatře, abych se na něj naučila hrát.

Nápady to byly dobré, ale čas ve tmě utíká daleko pomaleji, asi tak dvacetkrát, takže přestože jsem všechny aktivity první i druhý den zopakovala dvakrát, druhý den navečer jsem toho měla dost. Říkala jsem si, že to nevydržím a zblázním se nudou. Každopádně se úplně rozplynul strach ze tmy. Bylo to tím, že jsem neustále něco viděla – bledé světlo, svítící červené tečky, mihotavé obrazce – až mne z toho bolely oči. Na třetí den jsem tancovala, běhala sem a tam, sama sobě si vyprávěla, jaké to bylo na Sumatře, a vůbec dělala všechno možné i nemožné. Kdybych uměla lézt po zdi, tak bych lezla. Neskutečně moc jsem se těšila na ten okamžik, kdy mi donesou jídlo. Ne ani kvůli hladu, ale že to byla událost. Milý hlas té slovenské ženy, která se mě zeptala, jestli chci sdílet své dojmy, mi připadal jako vysvobození ze samoty. Ze tmy ne, protože si dávala pečlivě pozor, aby nejprve zavřela jedny dveře a zatáhla závěs a pak otevřela druhé ke mně do pokoje. Několik chvil uběhlo v tichém rozjímání, než jsem začala tiše vyprávět, kdo jsem a co dělám, proč to dělám, a nakonec jsem dodala, že je pro mě nezvyklé jen tak sedět ve tmě a nedělat nic.

„Áno, preto sem ľudia jazdia,“ odpověděla mi. „Väčšinou to sem pritiahne tých, ktorí nevedia nerobiť nič. Keby to vedeli, možno by tmu nepotrebovali.“

Jo, na tom něco bude, pomyslela jsem si.

Vypnout ambice, neustálé chtění a nepokoj. Naskakovaly mi myšlenky: snažíš se změnit svět a nedokážeš změnit ani sama sebe. Další hodiny jsem seděla nehnutě, nedělala nic a sledovala nic. Dokonce mě to nic i začalo zajímat. Nešlo ani o meditaci a ani o odpočinek. Možná by se to dalo nazvat klidnou pozorností.

Takto existovat se mi dařilo asi dva dny a nic zvláštního se neodehrávalo. Spánek býval vysvobozením, ale než se mi podařilo zabrat, minula hodina utrpení, v které mi před očima pableskovala barevná světýlka jak stroboskop. Moje myšlenky se pořád dokola opakovaly, stále jsem probírala různé rodinné problémy, vztahy a životní výzvy. Nakonec z toho máte pocit, že musíte mít horečku a blouzníte. Nedokázala jsem ani s jistotou určit, jestli se mi doopravdy podařilo usnout, nebo jsem se jen propadla do fantazírování. Fungovala jsem ve zvláštním polospánku, musela jsem se občas hmatem přesvědčit, jestli mám zavřené, nebo otevřené oči. V mém deníčku se objevil záznam: čím je sauna pro tělo, je pobyt ve tmě pro mysl. Díky absenci světla je zde mysl přivedena do varu, aby posléze myšlenky jako mýdlové bubliny postupně vyprchaly.

Došlo k tomu zcela nenápadně. Anka, která kolem poledního přinesla jídlo, mi na moje stěžování, že se pořád nic neděje, odvětila: „Ono to nemá byť žiadne Las Vegas, ta prirodzenosť bytia je skôr vo všednodennosti.“

Měla jsem pak na dalších pár hodin o čem hloubat, a jak jsem byla zabraná do toho přemýšlení, najednou se odkudsi z hloubky mé mysli pomalu začaly vynořovat barevné obrazy. Zkoušela jsem už párkrát meditaci, ale nikdy jsem neměla tak hluboké ponoření do vnitřního klidu, ve kterém se fialová tma postupně promění ve skutečné obrazy, tak zřetelné, jako kdybych si pouštěla televizi.

Seděla jsem v rohu opřená o stěnu, ani jsem nemusela mít zkřížené nohy v lotosovém sedu, a bezmyšlenkovitě jsem se usmívala. Bylo jedno, jestli mám zavřené nebo otevřené oči. A najednou jsem si všimla, že sedím na pláži a vidím palmy a za nimi moře. A pak jsem se ponořila do toho moře a plula v něm jako mořská želva. Všude barevný svět korálů a šedavé stíny jiných želv. Kličkovaná mezi řasami. Tiché objetí oceánu. Jak neskutečně věrný zážitek! A pak mě napadlo, jen tak ze zvědavosti, zkusit létat v oblacích jako racek. Přání se okamžitě vyplnilo. Vylétla jsem z vody jako pták. Zdálo se mi, že cítím vítr na těle. Moje představy se měnily podle mé nálady. Defilovaly tak barevné, jako jsem nikdy v meditaci neviděla. Od toho dne se tento kontemplativní stav jen prohluboval.

Jíst jídlo ve tmě byl ohromný zážitek, smysl chuti, který bývá většinou přehlušen zrakem, se dostal do popředí. Chroupala jsem syrovou zeleninu a bylo to, jako kdybych jedla tu nejlepší delikatesu. Jednu věc jsem nemohla poznat: naplocho rozříznutá, veliká a oválná jako menší celer, ale velmi sladká. Co to jen může být? Přišla jsem na to až dalšího dne. Kedlubna.

Potom jsem upadala do ještě hlubší meditace – ano, myslím, že to tak mohu nazvat; projevovala se ochablostí těla, naprostou absencí touhy cokoli dělat, ale mysl byla velmi uvolněná a otevřená a já měla možnost zahlédnout různé světy a různé vize, jako když máte velmi živý sen, který si ráno pamatujete. Přišlo ke mně poznání, že procházíme různými životy, že nejsem na zemi jen jednou a smysl toho opakování je dospět k harmonii, kterou jsem právě zažívala a cítila. To nejpodstatnější ze všeho jsou vztahy mezi jednotlivými bytostmi, jak mezi lidmi, tak i mezi lidmi a zvířaty. Vztahy se musí opečovávat a léčit. I když nějaký vztah ztroskotá, musí se ošetřit a ozdravit, uzavřít, pokud není něco dořešené. Je to vlastně stejné, jako když se řekne, že nejdůležitější je láska. Protože ona je ta léčivá medicína. Pocitem křivdy a naštvanosti na někoho ubližujeme hlavně sami sobě. Lidský život je velká příležitost léčit vztahy láskou, která musí být bezpodmínečná, stejně jako je láska matky k dítěti. Bez podmínek a závislostí. Bez myšlenek na prospěch. Bez ublíženosti. Bez černého závoje strachu. Přišlo mi to tak úžasné v té tmě, když moje rozjímání absolutně nic nerušilo, a všechno, co mě napadalo, jsem přijímala jako axiom. Vnímala jsem vše naprosto přirozeně. Zažívala jsem doslova láskyplné chvění. Ohromnou vlnu toho pocitu. Koupala jsem se v lásce. V naprosté tmě ozářena a prostoupena zlatavým světlem.

Potom jsem spala. Věděla jsem o sobě, že spím, v tom snu mě to napadlo: Ty spíš. Ano, já spím. Je to tak úžasné a bezpečné, teď se mohu rozhlédnout všude kolem sebe a nic se mi nemůže stát, protože je to jen sen. Zprvu jen jako bych viděla svoje tělo ležet v posteli v chatičce. Zároveň jsem ale byla někde úplně jinde, svoje tělo jsem opustila a ocitla se v prostoru plném namodralého světla a to světlo se najednou proměnilo v hlubinu oceánu. Ne, nebyla to hloubka, plavala jsem těsně pod hladinou, tam, kam dosahují paprsky,  a cítila se krásně a svobodně.

A pak, aniž by se vnímání tohoto výjevu přerušilo, jsem si vzpomněla, že i jako dítě jsem měla podobné sny. Obzvlášť jeden stále se opakující se mi vybavil. A to možná ovlivnilo i podobu toho, kým jsem v tu chvíli byla, protože jsem se změnila v mořskou želvu. Ležela jsem na zádech v chatičce – ano, to jsem ještě byla schopna si uvědomit, ale nedokázala jsem rozlišovat sen, vize a skutečnost. Všechno se odehrávalo jako v temně zeleném akváriu. Viděla jsem jinou želvu, velice mohutnou a krásnou, jak leze z vody ven, škrábe se po písku vzhůru k zelené řídké trávě a tam ji obklopí dva lidé. Chytí ji, každý z jedné strany, a překlopí na záda na krunýř. Potom si nanosí naplavené dřevo na jednu hromadu a rozdělají oheň. Nevím, proč jsem měla takovou vizi, nebyly žádné otázky ani odpovědi, ale pamatuji si pocit. Ten byl naprosto jasný: musím se vrátit zpátky do Indonésie, mám tam svůj životní úkol. Ta želva byla se mnou spřízněná. Naskakovala mi slova: Můj dědeček! On tam na mě čeká.

Cesta na Borneo

Okamžitě po návratu z Centra poznání jsem napsala Stefanii Hees z Turtle My life další email a poslala jí i celou svou diplomovou práci o želvách v angličtině. Napsala mi, že děkuje a že si to přečte. Uběhlo celkem dvanáct týdnů. Práce v expedici se mi už stala rutinou. I se skladníky jsem se skamarádila. Už jsem ani nedoufala v odpověď, když v tom mi dorazil od Stefanie email. Text zprávy byl dlouhý, ve vřelém tónu a plný upřímných dotazů na moji školu, výzkum, koníčky a zájmy. Na konci emailu stálo jednořádkové pozvání do jejich ochranářského centra na Borneo. Doslova psala, jestli nechci jet jako dobrovolnice na osmé nejdůležitější místo na světě pro karety obrovské. Povyskočila jsem na židli o půl metru a okamžitě začala pátrat po nějaké levnější letence. Nejlepší by bylo vyrazit ještě v květnu, nejpozději do poloviny června, abych to zvládla mimo sezónu. Nedařilo se mi ale žádný rozumný spoj najít, strávila jsem nad tím týden. Nakonec mi můj bratr Tomáš poslal dobrý tip a k tomu připsal: Až se někdy uvidíme, povím ti, jak hledat levné letenky. Tak díky, Tomáši! Věci se najednou daly do pohybu. To bychom měli, letím na Borneo!

Byl už začátek března, kdy jsem si letenku rezervovala. Ke konci května jsem konečně mohla přestat se svojí brigádou v pytlíkárně, jak jsem tomu říkala, a odletět na osmé nejdůležitější místo světa. Svůj byt po babičce se mi podařilo pronajmout, dokonce za dobrou cenu, takže jsem měla jistotu, že se nedostanu do dluhů. Ohromně jsem se na ten výlet těšila. Turtle My Life – jak to znělo slibně a lákavě!

Z toho všeho na mne dolehlo něco jako mořská nemoc. Cestovní horečka. Myslím, že se tomu tak říká, když se to týká nervozity z odletu. Projevuje se špatným spánkem, kdy se vám zdá, že dobíháte na letiště a letadlo právě odlétá. K tomu postrádáte obvyklou chuť k jídlu, horečnatě se balíte a opět vybalujete, protože si nemůžete s jistotou uvědomit, jestli máte na dně kufru doopravdy patery ponožky.

Všechno si přepočítáte desetkrát, než to definitivně zabalíte, a ve chvílích klidu najednou zcela neovladatelně dostáváte strach, že právě vaše letadlo spadne. Vybavují se vám důležité věci, o které určitě přijdete, když doopravdy odletíte. Máte pocit, jako by se váš mozek rozpadal a paměť vynechávala jak v nejhorším stavu sklerózy. Potíte se nadměrně a máte chuť běžet pro teploměr, protože musíte zcela jistě mít teplotu třicet devět a půl a je nejvyšší čas vyrazit k doktorovi.

Přijde vám zcela nemožné se z tak vzdálené země, jako je Borneo, dokázat vrátit. Z Německa bych přinejhorším zvládla dojít i pěšky, ale z Bornea a přes oceán? Co je tohle za myšlenky? Copak jsem nebyla v Mexiku? Nežila jsem pět měsíců na Sumatře? Ale tyhle námitky váš mozek zcela ignoruje. Ach ano, říká se tomu cestovní horečka, tak je to dobré, to znamená, že nemusím polykat acylpyrin – ale ne, teď si nemohu vzpomenout – sbalila jsem si léky? Taková cestovní horečka je tím horší, čím více se na cestu těšíte, a podle tohoto měřítka se já těšila opravdu moc! Při cestě na Sumatru mě od toho ochránila jakási otupělost, která se dostavila po pohřbu. Teď ve mně proudilo vzrušení, jestli na Borneu najdu svého želvího dědečka a celé moje tělo bylo citlivé jak elektrárna na sebemenší podnět.

Po všech útrapách kodrcání se přes půl zeměkoule, čekání a vzlétání, po třech dnech cestování přes několik časových pásem jsem konečně vystoupila z letadla v Tanjung Redeb. Ne, ještě se přeci jen musím vrátit o pár hodin zpět na letiště v Balikpapanu. Tam se přihodil jeden malý detail. Když jsem ubíjela čas couráním po letištní hale, nahlížela jsem také do všech možných obchůdků a stánků a první, co mě doslova praštilo do očí, byly – náramky. Lesklé, žlutohnědé oválné náramky. Věděla jsem, z čeho jsou vyrobené, nemusela jsem si je ani ohmatávat, ale – stejně jsem to hned udělala. Byly samozřejmě z želvoviny.

Pro vysvětlení – strhávat želvám želvovinu je v celé Indonésii, tedy i na Borneu, už několik let zakázané!

„Víte, že je to ilegální?“ ptala jsem se prodavačky.

Usmívala se poťouchle, nebo jsem alespoň měla ten pocit. „To je tradiční výroba, paní. Suvenýr z Kalimantanu. Není to drahé, podívejte.“

Cena je mi šumafuk. Jakákoli cena je příliš vysoká za náramek z želvoviny.

A ještě jeden postřeh z cestování letadlem. Když mluví letuška indonésky, je to jako kdyby telegrafista vysílal morseovku. Vážně někdo dokáže mluvit takhle rychle?

Takže jsem v Tanjung Redeb. Letiště měli vymalované podmořským rájem s nápisem Destination of Paradise – Berau. Turisté se u toho výjevu fotili. Hned vedle hrála tříčlenná kapela navlečená v tradičních kostýmech. Zašla jsem se na ně podívat a všimla si rozložitého schodiště vedoucího do prvního patra, celého pomalovaného velikou mořskou želvou.

Naplno jsem si užívala ten pocit, že jsem na Borneu. Jiná vůně vzduchu, švitoření indonéštiny, teplé a vlhké počasí. Opět mě překvapilo, kolik je možné cítit ve vzduchu vůní, pachů, odstínů a teplot. Oproti tomu, co člověk vnímal v Indonésii, byl vzduch v Čechách sterilní a nudný jak podniková klimatizace. Pralesní klima je na Borneu jiné než na Sumatře. Poznám to podle svých vlasů, které velmi pružně poznají změnu vlhkosti.

Nechala jsem se odvézt taxíkem do centra Tanjung Redebu, jiná doprava tu koneckonců ani nefungovala. Za taxík zaplatíte u okýnka a přidělí vám první volný vůz. Taxikář mi vyprávěl o svém údělu. Přes den pracuje pro uhelné doly a po směně ještě jezdí taxíkem. „Mám nemocnou ženu, není jednoduché vydělat na doktora, víte, paní?“

Dovezl mě před dům, který nejevil žádné známky toho, že jsou v něm kanceláře Turtle My Life. Budova měla několik stejných vchodů a díky otevřeným dveřím se dalo poznat, že se tu spíše bydlí než pracuje. Jeden dům měl zavřené dveře i okna a v nich zatažené závěsy. Teprve teď jsem si všimla, že na dveřích je malá cedulka. Vzala jsem za kliku, ale bylo zamčeno.

Sousedka, která neustále vybíhala ven, aby něco vyklepala nebo křikla na dítě, které si hrálo na chodníku, na mě gestikulovala, abych pořádně zabouchala.

„Myslíte, že tam někdo je?“ zeptala jsem se indonésky.

„Ano, jistě,“ zahulákala pobaveně, „oni spí.“

Bylo pravé poledne, takže to vypadalo na siestu. Bušila jsem na dveře čím dál víc. Trvalo dobrých patnáct minut, než se zevnitř ozvaly zvuky. Pak vrzly dveře a v nich se objevil pohledný mladík, který rozespale mžoural. Nic neřekl a zase zmizel uvnitř. Dveře ale nechal pootevřené. Vešla jsem do kanceláře. Všude se válely nějaké věci. Štosy papírů na stole a dva starší notebooky. Kopírka postavená na zemi. Skříň přetékající oblečením. V rohu naházené nějaké potápěčské vybavení. Dvě matračky opřené o stěnu. Velké srolované školní mapy, nebo co to bylo. Stará zaprášená vysílačka na skříni.

Z kanceláře vedla úzká chodbička dozadu, kde se nacházela kuchyně se záchodem. Celé to působilo zatuchle a ponuře, ale člověk ocenil příjemný chládek.

Mladík, který zrovna vařil vodu na kávu, se mi představil jako Dominic. Vyšlo najevo, že Stefanie Hees tady není a ani se nepředpokládá, že přijede. O mém příjezdu nikdo nic nevěděl. Nezdálo se ale, že by s tím Dominic měl nějaký problém. Prohraboval se ve vlasech, jako by si je chtěl prsty učesat, a po prvním loku černého nápoje se mu dokonce na tváři objevil úsměv.

„Přijela jsi se podívat na želvy?“ řekl a zapálil si cigaretu. Zkoumavě si mě prohlížel.

„Ano, zajímám se o mořské želvy už mnoho let.“

„Jsi potápěčka?“

„Ne, to nejsem. Potápět se s přístrojem neumím.“

Nic neodpověděl, ale obočí mu poskočilo, jako kdyby o mé odpovědi pochyboval, nebo si pomyslel: Jak chce bez potápěčského vybavení vidět želvy? Pak se mě zeptal, jestli mám hlad, já řekla, že ano, a on šel uvařit čínskou nudlovou polévku.

Večer zastavil před kanceláří terénní vůz a z něj vylezli muž a žena. Evidentně nebyli právě v dobrém rozmaru. Německy se o něčem dohadovali. Ukázalo se, že jsou to potápěči z Turtle My Life.

„Měla jsi dobrou cestu?“ zeptali se mě jako staří známí, ani se nepředstavili, ani se nezdržovali dalšími frázemi. Dalo se z toho minimálně poznat, že o mém příjezdu vědí. Docela se mi ulevilo, neboť se mi připomněla situace, kdy jsem přiletěla na Sumatru budovat síť nových záchranných středisek a po obhlédnutí situace nezbylo nic jiného, než si zase koupit lístek domů.

„Já? A… ano, letěla jsem přes Čínu a trvalo to tři dny…“

Neposlouchali mě. Nosili z auta tašky a potápěčskou výstroj. Všechno skládali do jediného volného kouta, kam jsem si doufala rozložit matračku na spaní.

Muž nahlas anglicky prohlásil: „Panebože, já bych jedl. Ale bylo to trochu nebezpečný, Jolo, u toho útesu, nesmíš…“ A pak hned zase přešel do němčiny.

Jola reagovala mírně nakvašeně.

„Kde je sakra Dominic?“ zeptal se zase muž anglicky, pravděpodobně proto, abych mu mohla já odpovědět, nebo aby se Dominic sám ozval.

„Šel nakoupit,“ vysvětlila jsem mu.

„Teď? V sedm hodin? Věděl, že přijedeme, měl už mít nakoupeno.“

„No, už by měl být každou chvíli zpátky, je to…“

Muž zase začal něco vykládat německy Jole a z toho, jak na něj reagovala, jsem postupně vytušila, že měli nějaké problémy na moři. Také se dalo tak nějak odtušit, že se jmenuje Herman. Konečně se obrátili ke mně a přešli do nepřerušované angličtiny.

„Omlouváme se, jsme dost unavení. Zvedl se vítr a bylo náročné dostat se zpátky ke břehu, do toho ta taška, kterou jsme utopili… no nic.“

„Jak se jmenuješ?“ zeptala se žena.

Podali jsme si ruce a představili se, ověřila jsem si, že jsem jejich jména odhadla správně. Před kanceláří na motorce zastavil Dominic. Chtělo se mi ven už nějakou chvíli, protože jsem hrozně nerada přítomna tomu, jak se někdo hádá. Vyšla jsem ven pomoci mu s taškami. Překvapilo mě, jak rychle se změnilo počasí. Jemně poprchávalo a vítr profukoval v úzkých uličkách mezi dřevěnými domy. Kolem po silnici projel muž na skútru, jednou rukou řídil a druhou rukou vezl bicykl.

Dominic měl jenom dvě tašky a nenechal mě, abych mu s jednou pomohla. Obočí mu u toho zase nadskočilo. Asi to znamená: to je v pořádku, nebo tak něco.

Herman na první pohled vypadal zdravě, ale když se chvíli pohyboval, člověk si všiml, že mu levá ruka divně trčí z rukávu. Vyprávěl mi, jak ho v mládí postřelil myslivec a ranou mu roztříštil klíční kost.

„A to jsi neslyšel, že v lese probíhá hon?“ ptala jsem se ho.

„No, já byl zkouřenej trávou,“ přiznal mi s úšklebkem. „Bloumal jsem po lese a najednou prásk! ležel jsem na zemi.“

„On vždycky rád hazarduje,“ vložila se do toho Jola a pohladila Hermana po zádech. „Viď?“

„Ne,“ odvětil Herman, „jenom si užívám života. To je rozdíl.“

A znovu se začali hádat o to, v čem ten rozdíl spočívá.

Na pobřeží

Město, v kterém se nacházela kancelář organizace, jste přešli sem a tam za jeden den a ještě vám zbylo dost času na oběd v restauraci. Pravda, tady nikdo pěšky sem tam nechodí. A pravda, není zase tak malé, přejít byste ho sice stihli za jeden den, ale byli byste opravdu dost utahaní, poněvadž v tom vedru to není zase tak příjemná a snadná procházka. Jsou tu sice chodníky, nebo spíše jakési betonové desky zakrývající odpadní stoky, ale kolem vás po silnici jezdí s velkým hlukem spousta motorek a aut a rozviřují prach. Navíc, přejít na druhou stranu silnice není zase tak jednoduché. Nikdo chodce nepustí, musíte si vyčíhat ten správný okamžik.

Já jsem se procházela ráda a první slova z indonéštiny, která jsem používala už na Sumatře, zněla jalan jalan, což je nejlepší odpověď na neustálé dotazy místních, kteří chtějí vědět, kam kráčíte.

Jalan jalan – jen se tak procházím,“ řeknu a v nich to bezpochyby vyvolá ohromné pobavení, nicméně dál se už nevyptávají. Bílí turisté jsou zkrátka zvláštní tvorové – jen se tak procházejí, nevídáno, kdo by chtěl tohle dobrovolně dělat? Vždyť jsou bohatí, proč si nekoupí motorku? Nebo proč si ji nepronajmou? Můj strýček má servis. Nebo proč si nezavolají taxíka?

Jsem procházková a jsem objevitelský typ člověka, ovšem nemám ráda spěch a stres. Takže mi to tady vlastně dost vyhovovalo. Na druhou stranu, když jsem se zeptala Fisriho, kdy mi ukáže statistiky kladení vajíček na ostrovech, mávnul rukou a řekl: „Teď ne, možná odpoledne.“ Takže tady člověk pořád na něco čeká. 

Fisri Katurin má funkci hlavního vedoucího kanceláře. Je to statný Indonésan s oválnou tváří a velkými masitými rty. Na čele má jednu podélnou vrásku, která se vlní, když něco vysvětluje, má řídnoucí vlasy s kouty a hlava je skoro bez krku. Ruce jako pádla mu od těla odstávají a nohama hrozně dupe. Připomíná přerostlého králíka. Chvíli nedělá nic a pak se rychle a dusivě přesune na jiné místo. Třeba do kuchyně, kde vykládá o tom, jak by se nádobí mělo přerovnat. Nikdy to ale sám neudělá. Je na něm na první pohled vidět, že je vůdčí typ a dělá mu dobře rozdělovat úkoly.

Ovšem na papíry si sáhnout nenechá. „Já sám!“ zahlomozí a začne je přeskládávat, jako kdyby v nich měl do té chvíle nepořádek. Někdy to připomíná hru s kelímky, kdy je pod jedním ukrytá kulička, kelímky se rychle přesouvají a vy musíte uhádnout, kde se kulička nachází. Pokud pobývá v kanceláři, jdu se raději projít.

Město působilo relativně čistě a upraveně, rozhodně více než na Sumatře a rozhodně více než v Jakartě, kde je to blázinec, i když i tady jste našli plno podivných uliček, špinavých stok, odpadků v ulicích, pobíhajících krys, prachu, zvířat a zmatku a celého toho běžného koloritu Indonésie, na který jsem si už zvykla.

Tolik jsem se těšila na palmy, lidi, děti před školou a v parku, na neorganizovaný barevný chaos stánků, prodejen a pouličních restaurací. V mých očích to všechno představovalo líbivou batiku života a architektura českých měst pro mne nemohla být víc než strohý kostýmek.

Jak se vnímání člověka časem mění! Vzpomínám si, jak jsem jako dítě neměla ráda špagety. Kdybyste se mě tenkrát zeptali, co je nejhnusnější jídlo na světě, řekla bych, že rozvařené a slizké špagety s tou červenohnědou školní omáčkou a kousky divného masa, v němž jsou tlusté hrbolky a chrupavky, fuj! Potom mi špagety jednou uvařil Jirka Hybner a bylo to nejlepší jídlo, co jsem kdy jedla.

„Musíš je vařit jenom dvě minuty,“ poučoval mě, „a pak je nechat osm minut dojít. Tak nebudou rozvařené. To víš, moje teta žije v Itálii.“

Co asi dělá Jiří? Možná nebylo úplně správné nedat mu žádnou příležitost o celé té záležitosti promluvit. Stýská se mi, to si musím přiznat. Vždyť to znám u sebe, je v tom veliká bezmoc nedostat možnost vysvětlit, co vás k nějakému činu vedlo. Co kdyby Katka Slabá nikdy nedostala šanci říci, proč tak často chyběla ve škole? Profesoři by prohlásili: „Nic nás nezajímá, jen vaše docházka a studijní výsledky.“ Jako na medicíně, kam chodila sestra Sandry Vopěnkové. Potřebovali protřídit stavy, tak je protřídili podle záznamů v papírech. U nás na fakultě vládla úplně jiná atmosféra, bylo to nádherné bádání v úzkém kruhu kamarádů, možnost dělat chyby.

„Když vám nějaké pozorování nevyjde, tak jak předpokládáte,“ povzbuzoval nás profesor Franc, „probudí to ještě více vaši badatelskou zvědavost. A to je to, co potřebujete, opravdový zájem o záhadu ukrytou v přírodě. Víte, že musí existovat nějaký systém, ale nevíte zatím jaký.“

Tohle ho spolehlivě dokázalo rozněžnit. Když to vykládal, vždycky mu u toho svítily oči, jako kdyby se užuž těšil na naše neúspěchy. Člověka to uvolnilo a také si přestal klást nesmyslné cíle. Ale byl můj záměr zkoumat mořské želvy nesmyslný? On byl přesvědčený o tom, že ano. Kdyby mě tak viděl, jak jsem přijela bádat na Borneo. Kdyby tak viděl moji badatelskou zvědavost! Dostala jsem ohromnou chuť dát profesorům nějak vědět, ale zatím bylo ještě brzy. Až přijde čas a příhodný okamžik.

Doposud mnoho úspěchů nemám. Vlastně můj jediný a největší úspěch je, že jsem dorazila do Tanjung Redeb, našla kancelář a že mě v ní nechali pobývat na matračce na zemi. I když se cítím v té chodbičce do kuchyně trochu stísněně. Potřebuji si však šetřit peníze a zatím, dokud to půjde, si nebudu pronajímat hotel. Vlastně ani nevím, na jak dlouho se můj pobyt protáhne.

Na Kalimantanu se setkávám s méně kulturními rozdíly a nedorozuměními než na Sumatře, protože Kalimantan je méně muslimský. Jelikož jsem běloška a žena, hned mi chce nějaký místní chlapík pomoci. Stará se o mě jako strýček. Vede mě do obchodu nebo do restaurace, dokonce mi ukazuje, co si v té restauraci mám objednat. Bylo by to roztomilé, ale mě to dráždí a mám tendenci si z toho dělat legraci. Nejsem přece malé dítě, kterému se musí všechno ukázat a strčit až pod nos. Navíc v jejich rozjančené náladě to působí jako pokřikování na psa. Moje odmítání si pak místní vysvětlují různě, ale vždycky špatně.

V restauraci číšník úslužně donese menu a když si objednáte, tak jídlo a pití, a pak už za celou dobu nepřijde. Dokud si ho sami nezavoláte, číšník si vás nevšímá. Takže lidi dřepí i hodinu na svém místě u jednoho prázdného pohárku, které vyzunkli po dvaceti minutách a povídají si a povídají. 

Ke konci týdne mělo dojít ke střídání rangerů, tedy ochranářů, na dvou ostrovech, kde probíhá ochrana mořských želv. Je to několik hodin cesty motorovou lodí z pobřeží. A několik hodin cesty autem na pobřeží. Zkrátka výprava na celý den. Bylo domluveno, že pojedu také, abych se co nejvíce seznámila s prostředím a způsobem práce Turtle My Life. Velmi jsem si oddechla. V tomto bodě to byl rozhodně jiný přístup než v Mexiku. Jak já se na ty želvičky těšila!

Přesto se dostavil třetí den a třetí noc můj starý známý – skepticismus. Ačkoliv jsem ještě ani nevytáhla paty z Tanjung Redeb a neviděla práci v terénu, a nebylo tedy dost možné nic porovnat a soudit, byl tady. Ani jsem ho nezvala a přišel sám. Možná tomu nahrávala jistá povolenost, kterou jsem vnímala při práci v kanceláři. Na Fisriho chování mě cosi provokovalo a Dominicovi bylo, zdá se, všechno jedno. Pak tady pracoval ještě Andi. Mohlo mu být tak dvacet a zdál se mi příliš mladý na to, aby u něj vznikl opravdu vážný zájem o osud jedinečných živočichů. Přišel k večeru do kanceláře, přinesl několik plechovek piva a pak seděli s Dominicem v kuchyni, kouřili a popíjeli. Jenom ty karty jim k tomu chyběly.

Den před odjezdem na pobřeží jsem zaslechla Andiho, jak se ptá, jestli by se dala koupit ještě jedna čelovka. Ta pravděpodobně měla být pro mě. Ale Fisri prohlásil, že si novou čelovku nemůžeme dovolit.

„Vždyť víš,“ řekl Andimu a kývl významně směrem k německým potápěčům.

Němci uměli Indonésky jen málo, ani ne z poloviny tolik co já. Zajímalo by mne, kolik němečtí donátoři přispívají na chod organizace. Věděla jsem, že je to jediný příjem Turtle My Life, že z toho musí pokrýt všechno.

Včera jsme seděli u čaje a Jola mi vyprávěla, jak jejich parta jezdila ráda na Borneo a ostrovy, kde jsou korálové útesy. Zamilovali si to tady. Když zjistili, že je populace mořských želv kriticky ohrožena, založili před třemi roky tuhle neziskovku. Stefanie Hees je ředitelka celé organizace, má teď hodně práce v Německu. Navíc často cestuje jako překladatelka.

„Myslím, že nestudovala nijak podrobně tu tvoji práci,“ vyvrátila Jola moji domněnku, „prostě jí to jen dlouho trvalo, než se dostala k tomu, aby ti odpověděla.“

„Ono ani nejde o to, co člověk studuje,“ doplnil s úšklebkem Herman, „ale jestli dokáže vydržet sám se sebou.“

„Proč?“

„Protože na ostrovech je děsná nuda.”

Fisri je prý šikovný a hlavně rozumí papírování, což je u Indonésanů vzácnost. Dokázal vyřídit mnohá povolení s úřady. „Bez něj bychom nebyli,“ rozhodila rukama Jola.

„Kolik je vlastně celkem pracovníků Turtle My Life?“ zeptala jsem se později Dominica.

„Sedm. Dva jsou na ostrově Maratua, dva na Bilang-bilangan, pak já a Andi a Fisri, který řídí kancelář.“

„A jezdí Fisri také na ostrovy?“

„Na ostrovy se mu moc nechce,“ řekl Dominic a jeho tmavé oči se rozšířily.

„Proč nemáte spravedlivě rozdělené služby?“ zeptala jsem se, ale on evidentně netušil, o čem mluvím.

„Práce v kanceláři je také potřeba.“

„Ano, ale určitě jí není tolik. Jezdí sem vždycky na dvě hodiny a hodinu stráví kouřením a pitím kafe.“

„Jemu to papírování jde nejlíp,“ uzavřel Dominic.

Druhý den ráno jsme vyrazili do Lengga. Dominic se ujal úlohy řidiče, Andi si sedl vedle něj a já se uvelebila vzadu. Když jsem se dívala na mapu, nepřipadalo mi to tak daleko, ale jakmile jsme vyjeli za město, došlo mi, proč cesta trvá pět až šest hodin. Rychlost naší terénní Toyoty většinou nepřekročila sedmdesátku. Vpřed jsme se dostávali poskakováním, cukáním a jinými škytavými pohyby. Tedy tak, že Dominic chvíli rychle jel a pak rychle brzdil, protože cestu rozvrásněly výmoly a strupovaté hrboly. Některé úseky byly tak katastrofické, že jsme museli jet pomalounku a najíždět třeba až na druhou stranu silnice, kde zůstaly ostrůvky asfaltu. Podobně jako při cestě k jezeru Toba.

Když jsem si zvykla na tento způsob jízdy, začala jsem se rozhlížet po krajině. Zatím vedla cesta houštinou stromů, občas se krajina rozevřela a já si mohla prohlédnout nádherně zvlněnou zemi, krásně oblé kopce přetékající zelení. Mechový pohled. Podél cesty jsem spatřila několik tradičních longhousů, dlouhých dřevěných staveb pro celou rozvětvenou rodinu, ale nevypadalo to, že by v nich ještě někdo bydlel. Stály dost daleko od cesty, takže těžko soudit.

I novější domy byly postavené na kůlech, některé rozpadající se, jiné pečlivě natřené zářivou barvou. Několik jich měli postavených na kůlech tak vysokých, že se pod domem dalo pohodlně sedět jak na zakryté verandě, parkovat tam motocykl a skladovat dřevo.

Dominic pustil z rádia jakési indonéské techno, aby nám cesta lépe ubíhala. Nebyla jsem zrovna nadšená, pro mě je taková hudba jen monotónní dunění, ale neřekla jsem nic, abych nevyvolávala hned z počátku nějaké špatné nálady. Jak bral zatáčky prudce, převaloval se nám vzadu v kufru náklad a vydával tupé rány. Asi po třech hodinách cesty jsme zastavili u malebné restaurace, která stála na kopci nad údolím, dole se stříbrně lesklo jezírko a svahy zdobily kokosové palmy a pomerančovníky a další nádherná květena. Na talíř si každý z nás z vystavených misek nabral, co chtěl, a talíř měl jednotnou cenu. Opravdu jsem si pochutnala a osvěžila se po trmácivé cestě.

Lenggo, kam jsme dorazili pozdě odpoledne, je roztahaná vesnička, která má podle mapy ležet u moře, ale neleží. Nachází se uprostřed pralesa. Představa, že si tady vyjdete pěšky na pobřeží nadýchat se slaného vzduchu a potěšit se obzorem, je mylná. Teče tudy řeka, tedy spíše rozvětvená delta, po které se zítra ráno na moře vydáme motorovým člunem. Musíme vyčkat na příliv, aby se zvedla voda.

Ubytovali jsme se v chladivém domě, který svojí architekturou a atmosférou připomínal přestavěný prasečinec. Každý z nás vyfasoval malý pokoj s koupelnou, v které byla zděná vana, napuštěná až po okraj vodou na sprchování a zalévání záchodu. V Indonésii se sprchujete tak, že si naberete do plastové nádoby studenou vodu a tou se poléváte nad tureckým záchodem, tedy temným otvorem v zemi s dvěma porcelánovými šlapkami.

„Tohle je nejlepší hotel ve vesnici,“ mrknul na mě Dominic. Určitě už zažil pár zhýčkaných turistek z Německa, ale já se jen usmívala.

Zatímco kluci v klidu rozjímali, kouřili svá cigárka a hleděli do slunce, mně nebylo vhod dlouho jen tak sedět, takže jsem se vydala objevovat vesnici. Za mešitou a policejní stanicí se mi zjevilo nádherné jezírko. Bylo to tak kouzelné místo, že zde vybudovali i půjčovnu pramiček, šlapacích kačerů a stánek s občerstvením. Když se díváte na loďku na jezírku, voda je tak průzračná, až máte pocit, jako by se loďka vznášela. Lidé se sem pravděpodobně sjíždějí koupat z daleka. Jeden kluk, s kterým jsem se dala do řeči, se mi snažil namluvit, že u nich ve vesnici se koupat nemohou, protože tam mají krokodýly.

Už jsem odcházela, když mě uviděl správce areálu. Hned přispěchal a začal se věnovat „té bělošce, která k nim zavítala“.

„Tohle místo má už svoji největší slávu za sebou,“ vyprávěl a vůbec u toho nebyl posmutnělý. „Stánek s občerstvením je zavřený už dávno.“

Po cestě sebral ze země plastové víčko. „Lidi všechno pohodí na cestu,“ řekl.

Hřálo mě u srdce, jaké má ekologické smýšlení, nečekala bych něco takového v zapadlé vesnici kdesi ve východním Kalimantanu. Když jsme došli na konec areálu, to víčko odhodil za křoví. Tam nebude vidět. Je to vyřešené.

Starosta

Podél delty jsou poskládané domy jak vosí hnízda, visí tu na kůlech nad vodou. Přetlačují se, kdo bude blíž. Domy tu staví z trámků a prken, nebo cihlami vyzdí dřevěnou konstrukci. Často jsou vidět jakési nízké stodoly s tradiční dvojitou střechou, ale místo došek kryje střechu rezavý plech.

„To jsou farmy na chov slepic,“ vysvětlil mi Andi.

Řeka je průzračná a můžete počítat oblázky na dně. Jako kdybychom šli někomu přes dvorek, protáhneme se uličkou podél jednoho domu až k řece a přes nějakou větší dřevěnou loď přejdeme k našemu motorovému člunu. Nosíme do něj zásoby, které jsme dopoledne nakoupili ve vesnici. Zelenina, vajíčka, pětadvacetikilové pytle rýže, celé kartony cigaret, pět galonů nafty.

Na prknech u vody si samo hrálo asi roční dítě. Batolilo se sem a tam a dělalo mu obtíže přeskočit z jedné strany na druhou přes odtokovou strouhu. Dominic s Andim něco probírali s majitelem domu, u kterého kotvily lodě. Pak se na ně bezzubě usmál a pokynul rukou. Neslyšela jsem, o čem mluví. Zdržujíc se nablízku, bedlivě jsem sledovala dítě, kdyby snad někam padalo, abych přiskočila.

Kluci sešli dolů, nastoupili jsme do lodi a Andi odstrkoval náš člun dlouhou tyčí, abychom se vymotali ze spleti lodí a lodiček kotvících zde na konci říční delty. Potom Dominic přelezl na záď a snažil se nahodit motor, ale nešlo to. Sundal kryt, motor otřel hadrem a něco na něm šteloval. Andi vlezl za ním a kafral mu do toho. Konečně se podařilo motor rozběhnout. Dominic ho chvíli túroval, vypnul, nasadil kryt a zase nahodil. Zdálo se, že teď už vrčí klidně a spokojeně a spolehlivě nás doveze až na ostrovy Derawan a Bilang-bilangan.

Byla jsem usazená vepředu. Dominic si sedl vedle mě a Andi na zadní sedačku. Vyjeli jsme, Dominic točil volantem a pomocí páky přidával nebo ubíral plyn. Brzy se nám rozevřel pohled na nádhernou lagunu s mnoha odbočkami a zákoutími, břehy byly porostlé hustým mangrovovým porostem a ve větvích zpívali ptáci. Zdálo se mi, že jsem viděla mihnout se v koruně stromu opici. V jednom rameni delty jsem si všimla velké polorozpadlé lodi, která tiše odpočívala opřená o mělké dno.

Po několika námořních mílích se laguna rozlila do moře. Dominic přidal plyn, motor se rozvrčel a loď se s trhnutím rozjela. Při tom pohybu jsem zažila nával radosti, jaký jsem ještě nikdy nepoznala. Chtělo se mi smát, chtělo se mi křičet, chtěla jsem vstát jak ve filmu, ale ve skutečnosti nic není jako ve filmu, gravitační síla vás drží v sedačce a víte, že kdybyste ji s velkou námahou překonali, s prvním trhnutím byste sletěli přes palubu do vody. Vítr mě hladil ve vlasech a vůně soli byla svěží a příjemná.

Jeli jsme několik minut a z vody se náhle vynořil les do poloviny zatopených stromů, koukaly jen zářivě zelené koruny, jako kdyby si užívaly koupele, dovolené u moře. Loďka skákala po vlnách čím dál více a slunce pražilo. Uvědomila jsem si, že jsem se zapomněla namazat opalovacím krémem. Kluky jsem neviděla mazat se a pravděpodobně to nikdy nedělali, i když to nebyli původně mořští tvorové – Dominic pocházel z hor a Andi ze Sulaweského vnitrozemí.

Dominic jednou rukou rozbalil sušenky a nabídl mi, sám si nevzal a místo toho si zapálil cigaretu. Chvílemi voda měnila barvu z temně modré v tyrkysově zelenou tam, kde se nacházely mělčiny. Vjeli jsme pod mrak a zasáhly nás první kapky, pak se proud deště zahušťoval, až se z něj stala regulérní sprcha, která nás promáčela skrz naskrz. Smáli jsme se tomu, ale kapky byly čím dál prudší, až jsme si museli krýt obličej a hlavu tím, co kdo měl po ruce – tričkem, záchrannou vestou, čepicí. Brzy jsme z deště vyjeli ven. Zase naplno pražilo slunce.

Asi po dvou hodinách jízdy jsme dorazili na dohled ostrova Derawan, který je obydlený. Domy na kůlech stály seřazené za sebou a jejich lávky vybíhaly do moře. Ostrov je celkem malý, a tak se obydlí rozlézají jak paprsky slunce. Přistáli jsme u jednoho mola a přivázali loď ke kůlu. Žluté, zelené, modré, oranžové domy tu zdobí pobřeží jako barevné kamínky. Cítila jsem se tu příjemně, i když se musíte dost soustředit, abyste se na dřevěné lávce nepropadli do moře, a na písku na pláži se povalují hromady odpadků. Hned přiběhly malé děti a chtěly se se mnou fotit.

Přivítali jsme se s dvěma místními rangery, tenkými mladými kluky ve špinavých kraťasech a tričkách s nápisem.

„Máme problém,“ zaslechla jsem, jak hlásí hned na úvod Dominicovi.

Začali o něčem jednat stranou ode mě, jako by nechtěli, abych to slyšela. Natočili se tak, že tvořili uzavřený kruh a něco si špitali. Rangeři rozkládali rukama a Dominic se na něco vyptával.

Odvedli mě k malému domku, kde bydleli, a uvařili kafe. Potom jsme šli na pláž. Ranger s výrazným špičatým nosem a hlubokýma tmavýma očima, který se jmenoval Ugik, mi ukazoval místa, kam želvy chodí klást svá vejce.

„Přenášíme je tam do té ohrádky,“ ukázal k domu a drbal si úzkou šermířskou bradku, jako se zamyšleně podrbává učenec nebo vědecký výzkumník. „Kdybychom je nechali tady, zloději by hnízda vykradli.“

„Je tady hodně pytláků?“ vyptávala jsem se s velkým zájmem.

„Ó ano, tady je to nejhorší.“

„Vážně? Čím to je?“

Ale Ugik jenom mávnul rukou a vysvětlovat mi to odmítl. Ugik je muslim a jako jediný pochází odsud, z ostrova Derawan. Druhý ranger, Taffi, se mezitím nečinně pohupoval v hamace. Od něho se asi taky nic nedozvím.

Postupně jsem zjistila, že na Derawanu se nachází rybáři, rybáři a zase rybáři. Pak je tu škola, mešita a půjčovna kol, protože se tu rok od roku zvyšuje počet turistů, kteří objevili tento doposud zapomenutý ráj. Ostrov se obejde za pětatřicet minut. Na severní straně ostrova je zapíchnutý do pláže vrak plachetnice. Asi třicet metrů velká bachratá loď, krásná ve své ztroskotanosti, působí tu jako z filmů o pirátech z Karibiku.

Když si dokončím kolečko kolem ostrova, přijdu na pláž právě ve chvíli, kdy se nějaké muslimské dívky jdou vykoupat. Věděla jsem, že v Indonésii se nikdo nekoupe v bikinách, a na Sumatře chodily ženy do vody oblečené, ale tyhle holky jsou zahalené v modrém sarongu od hlavy až po paty a kolem těla ještě mají oranžovou záchrannou vestu. Chvíli se tam cachtají, ale spíše to vypadá, že je jim ve vodě zima, protože si omotávají ruce kolem těla. Jdu se také vykoupat v tričku a volných kalhotách. Nasadím si brýle a šnorchl a potápím se. Je to nádhera. Těch barevných ryb, sasanek, mihotajících se řas, korálů a ostnokožců… a pak, když už jsem chtěla vylézt, jsem dokonce potkala i dvě želvy, které se líně pohybovaly podél pobřeží, jako kdyby byly na výletě. Byly dlouhé asi metr a půl, křižovaly kousek pod hladinou poklidným tempem, oči vyboulené jak zvědavé děti. Když želva spatří trs trávy, povytáhne hlavu co nejvíc, zakousne se do ní a pak hlavu prudce stáhne do krunýře. Tráva rup! a už ji žvýká. Já myslela, že se zalknu štěstím. To je poprvé, kdy je vidím v jejich přirozeném prostředí. Všechny tři si tady plaveme, volně, bezstarostně.

Vyprávějí mi o svém lebedění v písčitých tišinách i dlouhém putování hlubinným masivem oceánu, povídají neslyšným šepotem a já jim rozumím. Jsem omámená. Najednou si připadám jako v ráji. Jako kdybych se vrátila někam domů, ke svým kořenům. Živé organismy vznikly v moři. A moje buňky poznaly, vzpomněly si na tu velkou událost. Celé moje tělo se rozplývá v slané vodě, že ho ani necítím. Tohle je moje lázeň příjemná jak floatační vana Johna C. Lilliho, v které se pokoušel meditovat. Měl odjet do Indonésie. Hahahá! A tohle teď budu zažívat na ostrovech každý den!

Pak při druhé obchůzce Derawanu narazím na místní svatební obřad. Na plastových židličkách pod barevným stanem sedí široké příbuzenstvo a na malém pódiu, vyzdobeném jak na nějaké divadelní představení, se odehrává svatební rituál. Nikdo se neusmívá, ženich i nevěsta jsou smrtelně vážní, navlečení do elegantních černých šatů a obleku vyšívaných zlatou nití, atmosféra jak na pohřbu. Nevěsta drží kytici růží a se zlatou čelenkou na hlavě připomíná perskou princeznu. Zřejmě se něco přihodilo, někdo nedorazil. Nějaký svědek oznámil něco nevhodného z života ženina.

Když se vrátím, i Dominic se najednou tváří zasmušile. „Musím se jít setkat se starostou,“ oznámí stroze a obočí mu nadskočí.

„Proč? Co se děje, Dominicu?“

„Nic, jen běžná návštěva.“

Nevěřila jsem mu. „Chtěla bych se jít za ním podívat s tebou.“

Věděl, že umím dobře indonésky, takže po chvíli vyměkl a s pokrčením ramen přiznal, že starosta chce zrušit neziskovce povolení k ochraně želv na ostrově.

„Rozhodně jdu s tebou,“ řekla jsem.

Možná mu najednou přišlo praktické mít s sebou bílou bioložku, kterou představí jako světovou odbornici na mořské želvy, takže s mírným zaváháním souhlasil. „Dobře, ale jestli tě mohu poprosit, ať bude starosta říkat cokoliv, nic mu neříkej a nevysvětluj, kromě toho, že mu povíš, jak se ti v Indonésii líbí.“

„Ano, samozřejmě.“

Starostu jsme potkali na verandě místní restaurace. V kanceláři měl zavřeno, ale bylo jasné, že na ostrůvku malém jako pěst ho brzy objevíme.

Když nás spatřil, kroutil krkem, jako kdyby ho něco bolelo, a pak s přehnaným úsměvem povstal a podal nám ruku. Ukázal na ženu vedle sebe a řekl: „Moje sekretářka.“

Dominic ukázal na mě a řekl: „Slečna Kucerova z Evropy. Věnuje se výzkumu mořských želv.“

Starosta i sekretářka řekli: „Ó!“

První půlhodina proběhla velmi nenáročně. Zeptali se mě, jestli jsem se už sprchovala, což je pro Indonésany to samé jako zeptat se, jak se vám vede. Tento pozdrav Sudamandi pochází z dávné tradice, kdy se ráno lidé potkávali u koupele v řece a navzájem se na sebe smáli a ptali se, jestli už je dotyčný po koupeli či nikoli. Nějakým způsobem se to přeneslo do něčeho, čemu můžeme říci pozdrav nebo zdvořilostní otázka, taková varianta amerického „how do you do?“.

Pak chtěli vědět, jak se mi v Indonésii líbí, jestli zůstanu dlouho a jaké mám plány, neopomněli se zajímat ani o moji rodinu a práci, prozkoumali moje zájmy a koníčky, a jednotlivě se zeptali, jestli je tatínek zdráv, maminka zdráva a sourozenci zdrávi. Na to jsem odpověděla, že mám jenom bratra. „Ó,“ zakroutili starosta a sekretářka očima, „škoda.“ Asi jim bylo líto, že se tak rychle vyčerpali moji příbuzní, když se z toho vzpamatovali, začali se horlivě zajímat o zdraví Dominicovy rodiny, takže uběhlo bez přehánění čtyřicet minut.

Pak starosta na přímou otázku, jestli dostaneme povolení pro Turtle My Life i na příští rok, zareagoval odtažitě.

„Lidé protestují,“ oznámil nám. „Oni si myslí něco jiného. Nedá se, nedá se. Oni nechtějí, nechtějí, co mám dělat?“ Krčil rameny a vypadalo to, že skutečně čeká na naši radu. „Oni tady mají jiné starosti,“ pokračoval starosta. „Mořské želvy jsou moc krásné, ale oni si nějak poradí.“

Bylo zajímavé, kolikrát dokázal říci v pěti minutách slovíčko oni.

„Pracuji pro lidi, to je nutné si uvědomit,“ vykládal a naklonil se důvěrně ke mně: „Ve vaší zemi to máte určitě stejné, nemýlím se? Máte demokracii.“

„Ale proč jim to konkrétně vadí?“ zeptal se celkem rozumně Dominic.

„To já nevím, zeptejte se jich. Já vím, že oni protestují, a to není dobré pro vesnici, pro naši komunitu. My musíme držet pohromadě. My musíme udržovat klid, demokracii.“ A zase se přitom díval na mě.

To, co říkal, mi připadalo jako naprostá blbost, a tak jsem se rozhodla porušit slib, který jsem dala Dominicovi. Namítla jsem: „Ale uvědomte si, že když želvy jednoho dne vyhynou, turisté sem přestanou jezdit. Měl by to být i váš zájem je chránit.“

Starostu to, zdá se, pobavilo: „Ohó,“ zasmál se, „my víme moc dobře, co je náš zájem.“ A mně ta věta zněla velmi dvojznačně. „Jste u nás poprvé?“ A když jsem přikývla, dodal: „Máme tu hodně želv, hodně, budete se divit. Není třeba mít strach. My známe želvy moc dobře, ony plavají daleko a pak zase zpátky.“

Když jsme se vraceli ze schůzky, pronesl Dominic: „Tohle je problém každý rok – získat povolení.“

Odjezd na opuštěný ostrov Bilang-bilangan se odložil, protože doba pokročila a prošvihli jsme vhodnou hodinu pro vyplutí. Bylo tedy nutné odnosit z lodi všechny zásoby a schovat je do lednice a do stínu. I když jsem se všemožně nabízela, kluci mě do této činnosti nenechali zapojit.

Andi dokonce řekl: „V Indonésii muž nenechá ženu pracovat.“

A tak jsem se jenom dívala a přemýšlela, co bych si mohla vzít na starosti, aby to nevypadalo jako práce. Večer se vyptávali, jak se mi líbí ostrov.

„Dopoledne jsem viděla svatební obřad,“ svěřila jsem se. „Asi se něco stalo, protože nevěsta i ženich vypadali spíše jak na pohřbu.“

„To je událost!“ vykřikl Taffi. „Tváří se vážně, protože je to slavnostní.“

„Opravdu? Takže všechno bylo v pořádku?“

„Určitě, čím důstojněji, tím víc v pořádku.“

„Starosta se moc důstojně netvářil,“ utrousila jsem mimoděk.

Dominic pohodil rameny: „To je něco jiného.“

Druhý den se bohužel nedostavilo vhodné počasí potřebné k vyplutí na moře v naší malé, byť motorizované kocábce. Jak mi byl ostrov Bilang-bilangan stále vzdálen, začala jsem snít s otevřenýma očima o tom, jak to tam asi vypadá, až jsem dospěla k dokonalému ráji pro mořské želvy, kde je nikdo neruší, mají tam hojnost potravy a seskupuje se jich tam tak obrovské množství, že by mohli uspořádat oslavnou párty. Při tomto snění za bílého dne jsem si najednou všimla, že se procházím kolem místní školy. Děti si mě zvědavě obhlížely, a když jsem je konečně kontaktovala očima, některé smělejší přiběhly a začaly se vyptávat, odkud jsem. Nakonec si chtěli udělat selfíčko, klasika.

Postupně se kolem mě nahromadilo tolik dětí, až jsme při tom focení připomínali hromadnou sochu dětských partyzánů slavících vítězství nad fašistickými okupanty, a do tohoto oslavného procesu se zapojilo i několik učitelek. Když největší zájem dětí opadl, dala jsem se s nimi do řeči a zeptala se, jestli by nebylo možné udělat malou přednášku v některé třídě o místní fauně, zejména o mořských želvách.

„Ale to by bylo výborné!“ zaječely nadšením. „Ve třetí třídě zrovna nemají učitelku.“

„Ne? A jak je to možné?“

„Odjela za příbuznými.“

„Aha, a to ji nikdo nezastupuje?“

„Kdepak, ona se zase někdy vrátí.“

„Vy ani nevíte kdy?“

„Přesně to nevíme. Měla dorazit už předevčírem, ale asi se zdržela.“

A tak jsem získala třetí třídu a odvážila se před ně předstoupit sama, bez učitelky a jakéhokoliv dozoru, což znamenalo, že jim mohu bez cenzury vykládat cokoliv. A to si pište, že jsem to pojala velmi osvětově. Vzala jsem to od vyhazování odpadků do moře, přes delfíny, manty a želvy, až po výrobky ze želvoviny, což některé děti natolik dojalo, že po skončení hodiny utvořily frontu u katedry a odevzdávaly mi svoje náramky s tím, že už je nechtějí nosit. To zase naprosto dojalo mě, takže jsem brečela jako želva.

Odpoledne jsem se ještě seznámila s Ugikovým dědečkem. Pozval nás na večeři do svého domu. Vypadal poměrně mladě, možná proto, že nosil barevné bermudy a sportovní tričko. Měl svalnaté tělo rybáře. Vlasy na hlavě mu už trochu prořídly a sbíhaly se vpředu do špičky. Jeho oválná tvář působila mile a hodně se usmíval. Pohostil nás grilovanými banány a čajem se sušenkami.

Byl velmi zajímavý a také velmi zvědavý. Nevyptával se vás půl hodiny na vaši rodinu z čistě konverzačních důvodů, ale protože se chtěl opravdu něco dozvědět. Když jsem odvyprávěla, jak probíhala moje přednáška v místní škole, vysvětlil mi, že děti náramky dostávají od rodičů proto, aby je chránily před zlými duchy. Je to pro místní obyvatele velmi důležité, jsou silně pověrčiví. Pokud děti odložily ve škole náramky, možná budou mít doma problém.

Pak se hovor stočil až k významu turismu pro tuto oblast a on prohlásil: „Slyšel jsem, že vedle na Maratui chtějí postavit letiště.“

Dominic, a dokonce i Ugik vykulili oči a vyjekli: „Páni, kdes to slyšel?“

„Je to tajné, ale já mám svoje informační zdroje.“ Tak nějak to indonésky řekl ten starý pán, jako kdyby mluvil o tom, že má svoje tajné místo na chytání ryb.

„To bych řekla, že to musí být tajné,“ přikývla jsem a rozhlédla se po okolí, jako kdybych se chtěla naposledy podívat, jak to tady vypadá, předtím než se to tu úplně změní.

„Ale proč by to mělo být tajné, Brigi? Neměli by nás o tom náhodou informovat?“ zeptal se Dominic.

„Jenomže to si musí nejprve jistí podnikaví lidé od místních koupit za levno pozemky, aby je pak mohli vládě za draho na to letiště prodat. Nemají zájem na tom, aby se ta informace rozšířila.“

„Náš starosta je takový podnikavec,“ vzdychnul si Ugikův dědeček a mírně se k nám naklonil. „Nikomu to neříkejte, ale proslýchá se, že je hlavou mafie.“

To mi připadalo trochu přehnané. Jestli ten starý pán není jenom velký povídálek. Čekala jsem, že se každou chvíli rozesměje, začne se plácat do kolen a pak si pyšně odfoukne, jak nás všechny napálil.

„A ta mafie tady kšeftuje s pozemkama?“

„Ne, to ne,“ řekl a vůbec se nehodlal smát a plácat do kolen. „Vybírají želví vajíčka a ve velkém je prodávají Číňanům. Vždyť Ugik to ví,“ strčil toho hocha do ramene.

„Ano, je velký problém tady uhlídat všechna vajíčka. Na jedné straně ostrova je odneseme do bezpečí a zatím je zloději vyberou na druhé straně.“

„Jak může něco takového řídit zrovna starosta?“ nevěřila jsem vlastním uším.

„Nedělá to oficiálně, Brigito. Naopak, má plnou pusu řečí o zákonech.“

„Tak tak,“ mlaskl si Ugikův dědeček, „plnou pusu řečí. A starostou je proto, aby se mu všechno lépe organizovalo.“

„Potřebovali bychom více ochranářů,“ přidal k tomu Dominic. „Ale Němci nám nedají více peněz.“

„Kdybych se tak mohla podívat do účetnictví,“ zamyslela jsem se, „třeba bych přišla na to, kde by se dalo ušetřit.“

Ostrov Bilang-bilangan

Dominic k ostrovu nemířil přímo, ale najížděl kolmo na vlny, zprvu jsme se tedy zdánlivě vzdalovali a pak to otočil o devadesát stupňů. Vlny byly veliké a poskakovali jsme jako pingpongový míček. Dominic vždy citlivě ubíral a přidával plyn, aby náš skok nebyl smrtonosný a nepřevrátili jsme se. Nakonec si to zamířil šikmo podél pobřeží až na druhou stranu, kde vjel do mělké laguny. Pár metrů od pláže tam stál dřevěný přístřešek rangerů. U pobřeží jsme zastavili, vyskočili z lodi a brodili se na břeh. Slunce pálilo a voda příjemně chladila.

Přišoural se jeden starší a jeden mladší ochranář a pomáhali nám vykládat věci. Ten starší se jmenoval Jhon a ten druhý Philipus neboli Pip. Dům rangerů byl strohý, postavený uprostřed severního a jižního pobřeží – šířka ostrova má v tomto místě nejvýše padesát metrů. Ve stínu palem tu stála polorozpadlá bouda. Asi na přivítanou se jedna z okenic pod vlivem vánku se skřípáním pootevřela a odhalila, že visí jen na jednom pantu. Zašlá smutná chatrč ze starých prken postavená samozřejmě na kůlech, ale vyvýšená asi jen o třicet čtyřicet centimetrů, takže si pod ní nevlezete. Před vstupem do domu si musíte sundat sandále, ve vaničce z uříznutého barelu si omyjete nohy a přes kus hadru ze starého trička vejdete. Rangeři překvapivě často zametají. Jemný písek by se brzy usadil všude.

Vonělo to tu mastnotou a mrtvým hmyzem. Vlevo pod oknem přisunutý odrbaný stůl a na něm rozložena kniha, kam se zaznamenávají snůšky. V rohu stojí skříň a na ní usíná zaprášená vysílačka, mikrofon visí na zkrouceném kabelu dolů jak liána. Mezi tím jsou v chaosu naházené různé věci. Na druhé straně obývacího pokoje mají své místo dvě patrové postele. Vzadu je ještě jedna menší místnost, která evidentně slouží jako skladiště, ale dala by se z ní udělat útulná ložnice pro jednu osobu – pro mě.

V lékárničce na zdi je jen jeden obvaz a jakási divná zelená lahvička s ruským nápisem. Po zdi chaty lezou ještěrky. Když něco ze stromu spadne na plechovou střechu, mám pocit, že se hroutí celý dům. Druhými dveřmi z obýváku se dostanete do kuchyně s východem do strany a dozadu, kde je záchod. Kuchyň je velmi tmavá a připomíná černou kuchyni středověku, ačkoliv se tu nevaří na otevřeném ohni. Na umaštěném elektrickém dvojvařiči Pip právě kuchtí oběd. Jhon venku pod nízkým děravým přístřeškem na otevřeném ohni v kotlíku převařuje vodu. Ta se zachytává z okapů do obrovských barelů. Voda na pití se musí převařit a po vychladnutí se uchovává v kuchyni ve vysokém hrnci.

Roste tu hodně kokosových palem a všude se válejí skořápky ořechů. V písku se batolí množství malých krabů. Kolem domu pobíhá i jedna slepice a jeden černý kohout. Mají tři kuřata; mívali jich šest, ale varani je postupně snědli. Pod stromy na jižní straně ostrova je vyskládáno asi deset úzkých lodí v různém stavu rozkladu.

Pip osmažil tofu a tempeh se zelenými fazolkami, k tomu máme samozřejmě kopec rýže. Rýži jedí ke všemu, i ke snídani, a rýži dostanete v Jakartě i u McDonalda. V jídelně nebyl stůl, takže jsme seděli na prkenné podlaze opřeni o stěny a povídali si. Otázku, která mně připadala klíčová, jsme vyřešili rychle. Když jsem se kluků zeptala, proč dělají práci ochranáře, rozpačitě se usmáli, pokrčili rameny a to bylo všechno. Asi jako když se v Praze zeptáte uklízečů v oranžové vestě.

Nicméně jsem se dozvěděla, že Jhon je křesťan z kmene Dajáků, nejmladší z deseti dětí. Dominic je také z Bornea z kmene Dajáků. Jeho vesnice se nachází daleko v horách uprostřed lesa, kam nevede žádná silnice. Odjakživa měl k přírodě blízko a jeho dědeček ho naučil poznávat stromy, květiny a zvířata.

„Takže ty jsi také křesťan, Dominicu?“ zeptala jsem se ho.

„Ano, já jsem křesťan,“ odvětil a vypadalo to, že to říká napůl hrdě a napůl udiveně.

„A když jsi křesťan, tak chodíš do kostela?“ vyzvídala jsem.

„Ano,“ zasmál se, „občas. Když jsem na ostrovech, tak ne. Když jsem v Tanjung Redeb, tak někdy zajdu do kostela. Teda, spíše dřív.“

Líbilo se mi, jak je upřímný. „Proč dřív?“

„Teď mám moc práce.“ Znělo to trochu jako výmluva. Do kostela se přeci chodí v neděli. To má i v neděli moc práce?

„A modlíš se, Dominicu?“

„Ano, modlím se, třeba před jídlem.“ Mrknul na talíř, který držel v ruce, aby bylo jasné, že to jídlo je teď požehnané.

„U nás v Čechách…“ Uvědomila jsem si, že Česko mu nic neřekne. „U nás v Evropě jsme u modlení spínali ruce. Teda hlavně dřív, dneska se už většina lidí před jídlem nemodlí.“

Trochu to vypadalo, že je z této zpovědi nervózní, ale pak celkem klidně vysvětlil: „Pomodlím se vnitřně, sám pro sebe. Modlení děláš pro sebe, ne pro Boha nebo někoho jiného. Modlím se, protože se pak cítím líp.“

„Takže když se nepomodlíš, cítíš se provinile?“ Při té diskusi se ostatní zřejmě dobře bavili, protože se pošklebovali a zadržovali smích. Bílá holka z Evropy přijela vyzvídat? Anebo si Dominic neskutečně vymýšlí a tahá mě za nos?

„Ne, tak to není. Provinile bych se mohl cítit, kdybych se modlil kvůli někomu. Třeba kvůli faráři nebo kvůli rodičům.“ Dominic měl opravdu velkou trpělivost, protože viděl, že to vůbec nechápu. „Nemusíš se modlit, samozřejmě, nikdo tě za to nepotrestá. Ale je to, jako když si dáš sprchu. Je vedro, tak si dáš sprchu a cítíš se líp. Nemusíš si ji dát, je to jen na tobě.“

„Ale co to má společného s jídlem?“

„Modlitbou se na jídlo naladíš, cítíš se líp, jsi připravena dobře přijmout jídlo, které ti dává energii. Jídlo ti víc chutná, lépe ho trávíš, jsi v souladu s okamžikem přijímání jídla, cítíš radost.“

Tak to mně připomnělo moje okamžiky přijímání jídla při pobytu ve tmě. Něco na tom bylo, to jsem musela uznat. Přijímání jídla jako rituál, byla jsem v souznění s jídlem, protože jsem na nic jiného nemyslela a nerozptylovala se. Byla jsem udivena z chuti kedlubny. Stačily mi malé porce, které můj hlad dokonale uspokojily. Náhle jsem pochopila, co Dajákové vědí už dávno. A možná všichni křesťané, kteří se před jídlem modlí. Jídlo není samozřejmost – když ho nemáš, umřeš. Ale v dnešní době, kdy máme regály v samoobsluze přecpané dvaceti druhy jogurtů, jsme na to pozapomněli.

Dominic pokračoval: „Kupříkladu jiná situace – máš strach letět letadlem, pomodlíš se a zaplaví tě pocit klidu.“

A teď mi tu geniální myšlenku zase zbořil, protože přesně tohle mi nefunguje. Já mám strach létat letadlem, a kdybych se mohla na Borneo dopravit pěšky, udělala bych to, takže se spontánně modlím, při vzletu a při přistávání. Ale nezaplavuje mě pocit klidu.

„Takže jsi přesvědčen o tom,“ nedala jsem mu pokoj, „že s tebou díky modlitbě letadlo nemůže spadnout?“

Zatvářil se mírně zoufale. „Ale ono samozřejmě může spadnout. To ti nikdo nemůže zaručit. Ani Bůh, není to žádný ručitel. Když se to má stát, tak se to stane.“

„Jenom se při letu cítíš líp.“

„Ano,“ přisvědčil nadšeně Dominic a zazubil se. Obočí mu poskočilo. Byl rád, že už mi to vysvětlil, anebo jen v tématu nechtěl pokračovat. To je indonéský způsob. Nikdo vám neřekne: Hele, nech už toho, nebaví mě ti to pořád dokola vysvětlovat. Jsou trpěliví jak myšky.

Večer vyrážíme na obchůzku. Rozdělili jsme se do dvojic a Jhon zůstává hlídat dům. Jdu s Pipem. Vůbec nedbá na to, že má každou vietnamku jinou. Nejspíš je vylovil z moře. U dveří vytáhne z písku kovovou tyč s dřevěným držátkem jako od vývrtky, prohlíží si ji, nohou ji narovnává, aby nebyla pokřivená, a pak s pohozením hlavy jako lázeňský švihák, s kbelíkem a tyčí vyrazí podél ostrova.

Kolem jižní části je mělká laguna obklíčená roztrhaným pruhem pevniny, porostlá mangrovníky, kterým z větví visí dlouhé lusky. Hned po pár desítkách metrů máme štěstí – našli jsme želvu. Zrovna zahrabala svoje hnízdo. Velká jak lavor šinula si to přímo do větví stromů. Odklonili jsme naše čelovky. Světlo jí mate a ona bloudí. Zůstala tu po ní mělká, široká prohlubeň zužující se do špičky a zdvihající se do hrbolu. Tím směrem odhazovala písek, a tam je tedy třeba hledat zahrabaná vejce.

Pip propichuje písek naučenými pohyby. Píchne do písku, zakrouží a zabodne ještě hlouběji, ale opatrně, aby nezmasakroval vajíčka. Chvíli hledá a pak hlásí, že objevil správné místo. Miskou z kokosové skořápky vyhrabává písek. Jde to pomalu, protože se mu z okrajů stále sype zpátky. Když je tam zamotaný nějaký list, opatrně ho vyndá, jelikož je pichlavý, a je to ještě horší, písek se v lavině sesype.

Trvá to snad dvacet minut, než narazí na vajíčka, já jen sedím na bobku a učím se. Pak je opatrně po čtyřech vybírá a klade vedle jámy. Musí ještě několikrát odebírat písek, než má všechny. Některé jsou promáčklé, ale to nevadí, skořápka je pružná, kožovitá. Tenká, ale pružná, hlavně nesmí prasknout. Na jejich slizovitý povrch se nachytala zrnka. Vysypu dno kbelíku trochou písku a pak je dávám dovnitř. Přitom je počítám a docházím k číslu sto třináct. Dobrá snůška.

Na jiném, bezpečném místě, raději hlouběji ve vnitrozemí, se vyhloubí stejně hluboká jáma a vajíčka se opatrně nakladou dovnitř. Pak Pip na barevný červený lístek nesmyvatelnou fixou napíše počet vajec, datum a místo nálezu. Jámu zahrabeme a posypeme suchým světlým pískem, aby nikdo nepoznal, že se tady něco dělo.

Celkem tuto noc najdeme na ostrově Bilang-bilangan ještě pět hnízd, dále dvě místa, kde želva vylezla z moře ven, ale na pobřeží se otočila a zase se vrátila do vody – buď se jí prostor nelíbil, nebo ji něco vyrušilo. U dvou stanovišť jsme pak nemohli určit, kde želva vejce nakladla. Želva někdy klade pod keři a křovinami, takže vůbec není jednoduché hnízdo vyhrabat. Po necelých dvou hodinách jsme se slastně unavení vrátili na základnu a šli spát.

Ráno ležím v houpací síti a nad hlavou mi v korunách stromů koncertuje celá příroda, jako kdyby někdo hodně nahlas a rychle škrtal tisíci sirkami. Najednou zprava několikrát zavolá pták – taková místní sojka – a vše nad hlavou mi utichne. Jen šumot moře mě uspává.

Poležení v houpací síti je můj veliký objev – já, činorodá bytost, neposedná od přírody, tu nehybně ležím a houpám se – a houpání, to je pohyb. V síti můžete dobře rozmýšlet o životě, číst knížku, nebo popíjet kávu. Když Dominic řeší nějaký problém, obvykle ho jde nejprve promyslet do houpací sítě. Leží-li člověk v síti, vědí ostatní, že ho nemají rušit; je to tedy důležité i pro možnost uloupit si trochu toho soukromí, které tady jinak moc nemáte, ledaže byste si zalezli někam do lesa. A v tropickém lese to není, řekněme si to upřímně, zrovna pohodlné.

Jhon a Pip už odjeli motorovou lodí na pevninu, zůstali jsme tu jen tři. Andi si celé dny pouští z telefonu napojeného na zesilovač indonéskou muziku. Je to něco mezi popem, folklórem a dobrou taneční muzikou. Musím říci, že jsem si některé songy oblíbila. Najednou jsem si vybavila, jak jsme se s Jirkou vždycky dohadovali o tom, co si pustíme. Tady je mi to úplně ukradené. Hudbu nechávám na Andim, jako kdyby to byl námi zvolený dýdžej.

Tyčí dlouhou dobrých pět šest metrů shazuje Dominic kokosy z palmy. Mačetou několika rychlými švihy oseká vnější zelenou slupku a zbude bílý vnitřek mladého kokosu, kterému usekne špičku. Pak mi to donese jako číšník v restauraci nějakou lahůdku. Beze slova mi nabídne a já piju tu kalně bílou osvěžující vodu, lehkou jako bezová limonáda, a připadám si tady jako královna.

Třikrát denně se obchází ostrov a poctivě se přenášejí snůšky. Vše se zaznamenává a statistiky se zanáší do velkého sešitu. Jenom je potřeba v tom udělat menší pořádek. Navrhuji klukům několik změn a zlepšení a oni se rozpačitě ošívají. Prý už mají zavedený způsob práce. Nemohou to měnit, mají to od Němců takhle nařízené. A co by řekli Fisrimu, ten má svoje tabulky už nějak nastavené.

„Myslím, že bychom měli obvod ostrova rozdělit na jednotlivé sektory, abychom věděli, na kterém místě želva vejce nakladla. Také zjistíme, kam želvy chodí nejčastěji.“

„Vždyť to tam píšeme,“ namítá Andi, „východ, západ, sever, jih.“

„Ty tady napíšeš „na konci ostrova na jihu“, Andi, ale to není moc podrobné. Kdybychom měli úseky řekněme po třiceti metrech, věděli bychom přesně.“

„Já nevím… nezdá se mi to tak důležité.“

Odpoledne jsme obhlíželi hnízda vylíhnutých želviček. Opět se musel odhrabat písek a počítaly se prázdné skořápky. V jednom kladišti jsme objevili sedm želviček, kterým se nepodařilo dostat z pískové jámy. Položila jsem je do kbelíku a večer je pustím do moře. Tak je to pro ně nejlepší. Bledý odlesk mořské hladiny je povede, v šeru nebudou nápadné pro predátory, pěstují si svoji želví intuici. Samy vědí nejlépe, co dělat, když jim my lidi, co nejméně překážíme.

Rozjímání o životě

U základny je i několik přeložených kladišť a z jednoho se zrovna rodí želvičky. Je asi šest večer a Andi odhrabává písek, aby jim pomohl. Želvičky dáváme do kbelíku, je jich tam tolik, že se rojí jako mravenci. Šramot a netrpělivost, všichni chtějí ven a lezou si po hlavách, po zádech.

„Proč je nenecháme, aby si samy vylezly z hnízda?“ ptám se. Asi bych si přála, aby všechno probíhalo co nejpřirozeněji.

„Protože z domu svítí světlo.“

Aha, to je pravda. Světlo by je mátlo a pobíhaly by tak akorát kolem dokola.

„A taky by je mohla ulovit nějaká krysa,“ doplní napůl pusy.

Vezmu kbelík ke břehu a překlopím ho hned na začátku pláže, abych viděla, jak želvičky běží.

Nadšeně se hrnou k vodě, vypadají hrozně legračně. Odráží se střídavě levou a pravou ploutvičkou, neohrabané jako batolata, jako když dítě dělá ve sněhu andílka. Ale když se potom ocitnou ve vodě, i ten největší nemotora najednou získá jistotu a rychlost a změní se ve zkušeného plavce, který důraznými tempy míří k cílové metě. Předními ploutvemi dělá tempa, zatímco zadní ploutvičky mu slouží jako kormidlo. Po pár tempech jede k hladině, nadechne se a pak zase pln radosti si to sviští pod hladinou do hloubi vodního živlu. Dvě želvičky si to namíří příliš šikmo po břehu, takže trvá dlouho, než je spláchne vlna do moře.

V noci obcházím s Dominicem a natrefíme na želvu, která zrovna klade vejce. Když dokončí svoji práci, těžce funí. Neodolám tomu si ji pohladit. Má hladký krunýř příjemný na dotek, je jako hladký vnitřek kokosu. Ploutve má pevné, kožovité s rýhami. Popoleze o pár metrů a odpočívá. Naše světlo z čelovek ji asi zmátlo a leze špatným směrem.

„Musíme koupit čelovky s červeným světlem,“ říkám tiše Dominicovi, „tohle není dobré, bílé světlo je ruší, ale červené jim nevadí. Některé čelovky se dají přepínat.“

Dominic chápavě přikyvuje.

Kareta obrovská prolezla křovinami a leze směrem do vnitrozemí, opisuje bludný kruh. Když nás opět míjí, stoupne si Dominic za křoví směrem k moři a čelovkou tlumeně svítí do země. Želva na to světlo zareaguje a vyrazí tím směrem mezi dvěma křovisky, za kterými se jí otevře volná cesta k vodě. Nespěchám pryč, chci ji pozorovat co nejdéle. Nechá se ošplouchnout vlnami, což ji osvěží, zase chvíli odpočívá, posune se o kus dál vstříc k přílivu, až ji příští vlna nadnese, a pak tiše splyne s vodou a navždy zmizí.

Na východní straně ostrova je pozůstatek jakési budovy a o kus dál podivný betonový kvádr, jakoby obří rukou vhozený na šikmo do moře.

„Co je to?“ zajímá mě.

„Tady býval maják označující lodím místo, kde jsou korálové útesy. Teď mají o kus dál v moři jednoduchou tyčovitou konstrukci se světlem. Podívej, támhle.“ Dominic ukázal na mihotavé, blikavé světlo, které jsem považovala za loď.

Dokončit obchůzku už trvá jen chvíli. Zalezeme do spacáků, poznámky se do sešitu přepíší až ráno. Tuhle noc ale nejsem unavená. Možná je to tím, jak jasně svítí měsíc.

Nikdy jsem si neuvědomila, kolik pantoflí spláchne lidem moře. Tolik jich připluje až na ostrov Bilang-bilangan. Když se procházím po pobřeží, je tak slastně příjemné cítit teplý písek pod nohama. Naplavené kusy dřeva připomínají klínové písmo, kterým se nám moře snaží něco sdělit. A o to dřevo a chaluhy se zachytává spousta plastových lahví různých velikostí. Mezi nimi kelímky, pytlíky, různé pásky a provázky, úlomky bůhvíčeho, tácky a krabičky, kusy z plastových křesílek, zšedlé a obroušené mořem, boty, kabelky, různé gumové těsnění, zarážky a vycpávky, a dokonce i celá pneumatika Goodyear – dobrý rok. Je to nekonečná barevná řada, jak nějaký ochranný pás. Pro mě však smutný pohled.

Další noc mám štěstí na želvu, která se teprve pouští do díla. Když si připravuje hnízdo, vyhrabe si předními ploutvemi v písku nejprve mělkou jámu, hlubokou asi čtyřicet centimetrů, v které šikmo leží. Pak, když už je pohodlně uvelebená, zadními ploutvemi vybírá písek hlouběji. Ty zadní ploutve jsou opravdu jak lopatky. Střídavě jednou a pak druhou ploutev zaboří do písku, podebere ho a vyhodí až na vrchol jámy. Vytváří perfektně okrouhlý otvor, a to se na něj nekouká! Pořád dál a dál trpělivě hrabe, i když už vyhazuje písek po troškách, hloubí jak nejvíce dokáže. Vždyť na tom bude záviset život mnoha jejích dětí! Když je hotova, chvíli si odpočine. Jáma je hluboká skoro metr. Ploutvemi si zakryje zadeček a kloakou klade vajíčka jedno po druhém, malé míčky obalené slizem, které měkce spadnou na dno jámy. Nespěchá, je trpělivá a důsledná, trvá jí to asi půl hodiny. Z očí se jí řinou slzy, které chrání její oči před pískem.

Znovu odpočívá. Zadními ploutvemi zasype kladiště, stejně ladnými pohyby, jako když si člověk maže máslo na chleba. Uplácá to jako bábovičku. Nakonec se posune zhruba o metr dál a předními ploutvemi širokými jako list vrtule od letadla zaháže místo, kde právě vytvořila snůšku. Tam, kde byla jáma s vejci, je teď kopeček. Spokojeně si odfoukne a plazí se za bledým světlem moře. Voda ji přivítá, obejme a umyje její unavené tělo. Laskavě jí řekne: Jsi dobrá matka, jen tak dál! Ale teď pojď a na pár týdnů si odpočiň. Potom znovu vyleze na břeh a klade další snůšku. Až čtyři nebo pět snůšek zvládne želva v jedné sezóně.

Nedaleko od břehu se vznáší tělo unavené želvy, už jen spokojeně pomrkává. Dostala chuť na trochu mořské trávy. Protáhne si ploutve a pak udělá pár temp, snese se ke dnu a bezzubou tlamou s ostrými dásněmi trhá a okusuje mořskou louku, která se v řídkých pásech tvoří na mělčinách.

Druhý den dopoledne šnorchluji nad korálovým útesem. Miluji tu tyrkysově modrou vodu plnou ryb a rybiček. Občas zahlédnu stín manty anebo narazím na želvu, která se tiše vznáší uprostřed mezi keříky korálů a hladinou. Připadám si jako v akváriu. Zářivě žlutí bodloci se vesele míhají sem a tam. Když se nadechnu a ponořím hlouběji, objevím i ježovky napresované mezi sasankami, na dně jsou rozesetí ostnokožci a tam napravo se najednou rychle mihnou barakudy – je jich asi dvacet, letí vodou jako sehraný tým a krouží, až to udělá vír, pak zase rychle pryč! Místy tam jak špagety zářivě žlutě povlávají chuchvalce provázků, to nějaká řasa zdobí útes.

V moři je mi nejlépe. Vlastně jsem si dříve nikdy neuvědomila, jak žalostně potřebuji tu houpavou náladu vln a jak protivný je mi ruch a spěch velkoměsta. Sůl na rtech je můj největší pamlsek a pablesky světla pod vodou a zelené mávání řas nejkrásnější výhled. Pestrost a ohnivá živost korálového útesu je potom úplná blahodárná vyjížďka do kouzelné podvodní říše. Léčivý dotek všeobjímající vody, která dokáže mateřsky rozpustit všechny vaše splíny. Uvědomuji si přitom s živelnou radostí, že je to kolébka veškerého života na zemi. Neustálá migrace ryb upomíná na to, jak život stále běží dál neopakovatelným způsobem, a přitom zároveň v určitém rytmu a v krouživé spirále, v které dokážeme najít smír a klid řádu. Spirála se nikdy zcela neopakuje, ale obsahuje v sobě jistý neměnný vzorec, na který je možno se spolehnout. Život není chaos, ale ani nuda.

Chtěla bych prožít aspoň jeden den jako želva, vidět svět jejíma očima, cítit to, co cítí ona, a třeba bych se dozvěděla, že všechno v mořském světě je úplně jiné, než se zdá. Ale to by nevadilo, jsem otevřená každé nové myšlence. Třeba spolu všichni tvorové telepaticky rozmlouvají (a John C. Lilly to věděl). Jeden korál má tak nádherně modrou barvu, že zasténám, díky čemuž mi do šnorchlu nateče voda a málem se utopím. Plácám se ven a Andi mě z břehu překvapeně pozoruje. Aby přispěchal a bouchnul mě do zad, to ne. Asi nechápe, co se mi stalo.

Sledovala jsem kraba, který si chytil rybu třikrát větší než on. Vlastnicky si ji držel na mělčině mezi kameny, klepetem jí nejprve rozpáral břicho a pak rychlými pohyby klepítek nabíral sousta a házel je do krabích úst. Byl tak klidný a spokojený. Každý tvor na zemi se potřebuje v klidu najíst.

A zase to jídlo! Vždyť před několika dny jsem o tom dumala po rozhovoru s Dominicem. Vzpomínala jsem na chvíle oběda, když jsem působila v projektu Zodiak. Jak chaoticky jsme žili! Stěží jsme si dokázali najít pauzu na svačinu, a i v tom čase jsme rozebírali problémy. Pracovní, osobní, jakékoliv. Stále bylo potřeba toho tolik udělat a zařídit! Neustále něco nebylo hotové.

Teď při pohledu na malého kraba jsem vnímala něco úplně nového. Nebyl to zlý netvor, který si ostrými klepety ulovil slabší rybu a teď ji hltá. On dokonale zapadal do koloběhu života, v kterém je všechno v pořádku. Tělo se stává manou pro jiného tvora, který má svůj tělesný pobyt na zemi také časově omezen. Je důležité přijímat pokrm s vděčností a vnímat jeho hodnotu, přijmout a odevzdat se. Pro člověka je nesmírně důležité vybírat si vhodné jídlo a neládovat se vším, co objeví na regálech v supermarketu. Také jídlem samozřejmě neplýtvat. Kolik zvířat zemře zbytečně! Těch kilometrů, které urazí náklaďáky s potravinami! Kolik plastu se spotřebuje na jejich obaly! Kdyby lidé při obědech a večeřích nemysleli na nic jiného než na pokrm a na vděčnost, byli by mnohem zdravější a šťastnější. 

Za pár dní už jsem se naučila, jak probíhá kontrola želvích snůšek zde na ostrově. Ne že by mě Dominic nebo Andi nechali píchat tím kovovým prutem do písku, chce to prý velké zkušenosti, ale smím už sedět u stolu u velké knihy, do které se zanášejí data. Zaznamenává se počet vajec a hodina snůšky. Zapisujeme sem, kolik želviček zemřelo ve snůšce po vylíhnutí, nebo kolik se jich nevylíhlo. Připíše se poznámka, kam se snůška přemístila, ale z těch poznámek to mohou poznat jedině kluci.

Byla bych raději za univerzální systém, kdy by se pobřeží rozdělilo na sektory. Nejraději bych zaznamenávala i počasí a teplotu vody, velikost vajíček, velikost želvy, pokud ji potkáme, prostě všechno, co by mladou bláznivou bioložku mohlo napadnout, jen aby se dozvěděla něco nového o životním cyklu mořských želv. A škoda, že ještě nikdo nesestrojil dostatečně odolný přístroj, který by se malým želvám připevnil jako sonda na krunýř, abychom mohli sledovat jejich dlouhodobý pohyb, obzvláště když se vydávají na dlouhé poutě. Ovšem v takové vysílačce by baterie musely vydržet alespoň třicet let. Vždyť my stále nic nevíme o tom, co dělají od doby, kdy jako malé rodnou pláž opustí, do chvíle, než se jako dospělé na stejné místo vrací klást vejce. Nevíme, co dělají samci, kteří se na rodný ostrov vracet nemusí. Je toho ještě tolik k bádání…

Některé malé čerstvě narozené želvy jsou deformované, ale i s handicapem mohou přežít. Když je najdeme, dáme do kbelíku a přeneseme k nám, rozdělíme je podle stáří. Některé zůstanou několik dní na stanici, dokud nestráví žloutkový váček, který by jim bránil v pohybu a díky kterému by je vyčuchaly ryby a sežraly.

Pohlaví želvičky určuje teplota, vysvětluji Andimu. Pozdvihne obočí a se zájmem mě pozoruje, jako by si myslel: jak je to možné? Večer se na to téma strhne vášnivá debata.

Dominic nadhodí: „U želvích vajíček to chápu, a u želv to není tak důležité, hlavně aby se rodily samice; ale fascinuje mě, jak dokáže matka příroda řídit, aby se rodilo stejné množství mužů a žen. Jako kdyby to tam nahoře někdo počítal a rozhodoval.“

„To jo,“ uchechtne se Andi.

„Myslím, že je to padesát jedna procent žen a čtyřicet devět procent mužů,“ řeknu vědecky.

Dominic pohodí hlavou: „To je zanedbatelný rozdíl. A možná to má nějaký důvod.“

„Nic není náhoda,“ připojí Andi.

„Na přírodu je spolehnutí,“ usmívám se. „A víš co ještě je zajímavé? Že některé druhy zvířat se mohou měnit z jednoho pohlaví na druhé.“

„Cože?“ vykulí oči Andi. „To je neuvěřitelné. Jak to funguje?“

„No třeba u některých ryb, když je nedostatek samců, některé samice se mohou změnit na samce, aby se mohly pářit. A naopak u některých žab se může stát, že samci se změní na samice kvůli určitým podmínkám.“

„To je úžasný. Příroda je fakticky geniální.“

„Jo, příroda má neuvěřitelnou schopnost se přizpůsobit.“

„Zajímalo by mě,“ poškrábe se Dominic na nose, „jestli matka příroda vyvažuje i počty lidí, kteří přírodu chrání a kteří ji ničí.“ A pak, jat náhlým nápadem, tuto myšlenku rozvíjí: „A jestli se rodí stejné množství demokratů jako liberálů, lidí chytrých a hloupých, jestli ve všem neexistuje náhodou určitá rovnováha.“

Zaujalo mě to: „To ano, my to můžeme vnímat jako neustálé soupeření. V politice se pořád hašteří. Ekologové se dohadují s podnikatelama, ale kdyby se to nějak spočítalo…“

„Možná jsou klimatické změny pozitivní proces,“ nadhodí Dominic.

„To uvidíme. Každopádně se díky změnám rodí více samic.“

„Aha! Což znamená více vajec!“

„A jak se tohle ví?“ zeptal se Andi. „V jiných ochranářských stanicích počítají i samce?“

„To určitě ne,“ řeknu. „Jak by to dělali? Ale vědci se snaží získat různá data. Monitorují želvy ve vybraných oblastech. Ale hlavně měří teplotu v kladištích. Podle toho dokážou určit, jaké želvy jakého pohlaví se narodí.“

„Ale jak dokážou určit, že to před deseti lety bylo jinak?“

„To právě dokážou říct až po dlouhém a systematickém výzkumu. Pracují na tom už roky.“

Po večeři se i přes protesty kluků chopím nádobí a jdu ho umýt. Nemohou se o mě starat donekonečna, jako kdybych tady byla na prázdninách. Dochází nám voda, teď dlouho nepršelo, je potřeba ji dovézt lodí a doplnit z velkých kanystrů, které se naplní vodou z delty v Lenggo. Nádobí teď musíme omývat vodou z moře, abychom šetřili vodu k pití a sprchování.

Je západ slunce, na zápraží si ke mně sedne z jedné strany Dominic a z druhé Andi. Je to moje tělesná stráž, cítím se tady tak bezpečně. Klesající slunce zbarvuje vše do oranžova a pak do ruda. Nastává romantická chvíle, západ slunce na malém ostrůvku v Sulaveském moři, kde žijí a kladou vejce karety obrovské, moje nejoblíbenější želvy.

„Jak často sem jezdí ti potápěči z Německa?“ ptám se.

„Dvakrát do roka, no,“ protáhne Dominic a pak po chvilce váhání řekne: „To se dá zvládnout.“

Dva milí Dajáci

Po deseti dnech nás přijeli vystřídat. Ne že bych si to nepřála. Nebyla jsem ještě úplně přivyklá meditativnímu životu na téměř opuštěném ostrově. Navíc se sem brzy vrátím. Neodjíždím od svých želv napořád. Hodně jsem tady načerpala a zjistila, že někdo dokáže chránit moje nejoblíbenější zvířata i smysluplně. Naplnilo mě to vděčností. Ale také bych si potřebovala zavolat do Čech, stýská se mi. Chtěla bych si dát pořádné jídlo. Vyspat se zase jednou někde, kde nejsou komáři. Odpočinout si od té zpěvačky Lagi Bugis – ó ano, mám ji ráda, ale přeci jenom, Lagi Bugis každý den! Chci se projít mezi lidmi a s někým si povyprávět. Myslím, že i ten automobilový ruch mi udělá dobře. A pak… pak se sem zase vrátím. Jako želva, na stejné místo. A tak pořád dokola, je to tu báječné!

Nebyla to malá motorová loďka, ale pořádná rybářská loď, která přivezla tři barely vody, které se dlouhou hadicí přečerpaly do nádrží na ostrově. Cesta na pobřeží s touto pomalou bárkou trvala dvojnásobek času, ale jak proplouvala svým klidným tempem, bylo možné vidět v moři dovádět delfíny a několikrát jsem spatřila i široký stín manty.

Moře je zrádné, tedy přesněji řečeno, plavba po moři pod rovníkovým sluncem je zrádná. Vypadalo to, že jsem dostala úpal. Nebylo mi úplně nejlíp a kodrcavá cesta do města mi jen přihoršovala. Možnost dát si jídlo v restauraci napůl cesty jsem nevyužila.

V malátném stavu jsem vklopýtala do kanceláře, v chladivém koutě místnosti jsem se na matraci schoulila jako kočka a prospala půl dne. Večer po otevření notebooku v poště čekalo množství emailů a Milena Dostálová mi poslala žádost o přátelství na Facebooku. Byla jsem vděčná, že si zachováváme kontakt. Jeden z emailů byl od Stefanie Hees se srdečnými pozdravy a s dotazem, jak se mi daří a co si myslím o fungování projektu společnosti Turtle My Life, zejména jak vnímám aktivitu ochranářů, když v místě není přítomen nikdo z německé strany.

Dala jsem dohromady veškerou svoji energii a napsala jí dlouhý a obsažný popis toho, co jsem viděla, co se mi líbí, a také seznam doporučení pro případné zlepšení. Nedoufala jsem však, že si organizace vezme moje rady k srdci. Určitě se jim nebude chtít měnit zavedený systém. Snažila jsem se věty formulovat velmi delikátně a takticky. Okamžitě, jak jsem ho odeslala, jsem si začala vyčítat svoji zbrklost. Také to mohlo počkat až na druhý den. Třeba bych všechno promyslela lépe. Bože, co já jí to tam vlastně všechno vyzvonila? Stojí o to vůbec? Teď po odklepnutí enteru mi to přišlo jako bezduché výlevy.

Druhý den se mi udělalo lépe. Vyšla jsem si do centra a u mostu, kam se mi ještě nepoštěstilo zabloudit, jsem narazila na pravý orientální trh. K dostání tu bylo všechno: malé banány, velké banány, oříšky, cizokrajné ovoce, živá kuřata, naporcovaná kuřata, orientální šaty, nábytek, elektronika, přívěsné vozíky i motorky. Tak jsem courala sem a tam a koupila si selaky. To je ovoce podobné hrušce s třemi peckami. Když jsem to snědla, koupila jsem si s sebou ještě rambutany, takové oválné plody, které se loupají. Jsou červené a pokryté měkkými ostny, pod slupkou je šťavnatá kulička příjemné aromatické chuti. Obojí jsem už znala ze Sumatry.

Ale zjistila jsem, že moje oblíbená čerstvá limonáda je z plodů pitája.

„Dej si Buah Naga,“ říká mi Dominic indonésky, „dá ti dračí sílu.“

Prodavač rozkrojil oválnou červenou bobuli pokrytou třírohými šupinami, která vypadala jako dračí vejce. Uvnitř je fialově červená s černými tečkami, jako kdyby ji někdo posypal mákem. Nakrájí ji na kostičky, vhodí i s ledem do mixéru, přidá tajné přísady a umixuje koktejl, který popíjím z kelímku, zatímco se dál couráme.

Zastavili jsme se u jednoho stánku, kde připravují jídlo. Nějaká žena, zřejmě z Jávy, protože má snědší pleť a muslimský šátek, nás pozoruje. Všechno už má nasekané a připravené v miskách. Vypláchne si woku pánev, postaví ji na plynovou plotýnku a naleje do ní množství oleje. Pak postupně přidává kousky kuřete, zeleniny, zasype kořením. Někde vedle se jí už napařuje rýže ve velké přikryté nádobě.

Odpoledne se mi zase přitíží. Pokašlavám a tělo mě bolí jako při chřipce. Vzpomenu si na ty nelítostné komáry, kteří mě každé ráno kousali na ostrově Bilang-bilangan a řeknu Dominicovi, že chci jít k doktorovi, aby vyloučil riziko malárie. Ten dobrácký Daják ochotně souhlasí, a dokonce i zavolá taxi, které nás odveze do lékárny. Přemýšlím, jestli mi chtěl Dominic rovnou koupit léky, ale ne, vedle je malá ordinace.

„Bohužel, doktor tu právě není,“ oznámí nám sestřička, ale jakmile se dozví, co nás trápí, mávne rukou a indonésky Dominicovi něco vysvětluje. Mluví rychle jak turbína a já se s ní snažím držet krok, ale stejně ničemu nerozumím. Možná jen používá slovíčka, která neznám. Znovu se taxíkem přemísťujeme, tentokrát do nemocnice, která je vybavena laboratoří. Zašlá špína na kachličkách a rozvrzaný nábytek zrovna nebudí velkou důvěru. Nevím, jaké vybavení tu mají, protože je všechno malé, stísněné.

Doktor sedí v zašedlé místnosti a podle rozložených věcí to působí, jako kdyby tady i obědval, převlékal se a spal při noční směně. Jediná vymoženost je mikroskop na stole. Cítím studený pot na čele. Je mi čím dál hůř.

Nechystá se zjevně k žádné akci. Konverzuje se mnou půl hodiny, jako starosta Derawanu u sklenice džusu v kavárně, jako každý Indonésan, který má vždy naléhavou potřebu zjistit, jak se vede i vaší prababičce z třetího kolene. Dnes na to nemám náladu.

Pak vejde sestřička. Hurá, drží v ruce injekční stříkačku a propíchne mi prst jehlou. Jestli je sterilní, to netuším, ale vím, že ji nevyndala z žádného obalu. Vymáčkne trochu krve na sklíčko, které si doktor zasouvá pod mikroskop. Zatímco tam něco zkoumá, sestra mi vystaví účet na dvanáct tisíc rupií. Když se po chvíli čekání dozvím, že lékař netuší, co mi je, ale malárie to určitě není, oddechnu si a Dominic, který se mnou všechno statečně absolvoval, mě zase taxíkem odveze do kanceláře.

Chvíli přemýšlím, jestli si nemám pronajmout hotel a pořádně si tam odpočinout, ale pak ten nápad zavrhnu, hledání dobrého hotelu by mi vzalo další porci energie. Jsem asi jen hodně přetažená změnou prostředí a tropickým počasím. A ti prevíti komáři, nebo co mě to v noci tak štípalo, v tom určitě také hrají svoji roli.

Ve chvílích, kdy už jsem přeležená a nemám bolest hlavy, protože mi zabral paralen, si čtu časopisy. Povaluje se jich tady celý štos. Narazím na velmi zajímavý článek o Dajácích. Přesný jejich počet se neví a odhaduje se tak něco přes dva miliony. Tvoří velkou část populace Bornea. Je jich mnoho kmenů a jejich zvyky se dost liší. Mnozí z nich byli dříve obávaní lovci lebek, kteří pásli po nepřátelích, jako by šlo o nejlepší oběd. Tak si představte, že ještě v roce 2001 během krvavého konfliktu na Borneu mezi Dajáky a přistěhovalci z ostrova Madura domorodí Dajákové prokazatelně zabíjeli Madurijce a uřezávali jim hlavy. Šušká se dokonce o několika neznámých kočovných kmenech, které se skrývají v hloubce pralesa a dodnes své animistické náboženství praktikují včetně vzájemných šarvátek s jinými kmeny a sbírání krvavých suvenýrů. Ale lidé asi rádi fantazírují a do časopisu se hodí všechno.

Jejich domovy jsou stejné jako ty, co jsem viděla na Siberutu. Ale některé longhousy na Borneu jsou opravdu dlouhé, mohou mít délku i několika stovek metrů a bydlí v něm celá vesnice. Vesnice se vždy nacházejí na břehu nějaké řeky, voda je pro domorodce životně důležitá a kvůli povodním se domy staví na vysokých kůlech. Nahoře si žijí a všechny zbytky hážou pod sebe dolů, kde chovají prasata a drůbež a ti to ekologicky recyklují. Se záchodem se nemažou, většinou to vyřeší jen vynechaným prknem v podlaze. Tetování je u nich důležité jako pro nás mít občanku, mnoho obrázků má nějaký informační význam. Ženy se jím zdobí i kvůli kráse, a ještě více zkrásní, když si pověsí tak těžké náušnice, že jim postupně vytahají boltce až na ramena.

Proč vlastně byli Dajáci tak fascinováni uřezáváním hlav nepříteli? Vždyť jim to muselo dát velkou práci. A jak já si to představuji, určitě to bylo velmi nebezpečné, protože zatímco někomu pižlali hlavu, což určitě není za pět minut, mohl je u té činnosti skolit jiný nepřítel. Tajemství je jednoduché: věřili, že to zvyšuje potenci a plodnost. Jak jinak. Mám pocit že chlapi rabují svět kvůli své blbé potenci. Nebo spíše představě o potenci. Želví vajíčka také jedí kvůli tomu, ale ta prokazatelně nic nezvyšují, leda cholesterol. Pro dospívající mladé muže z kmene dajáckého bylo nutností někomu uříznout hlavu, jinak nemohl souložit s ženou. Prostě nesměl, asi by s ním žádná žena ani spát nechtěla. Tak se omlouvám, ženy mají také svoje máslo na hlavě. Jak píše časopis: dospívající jinoch, kterému se nepodařilo získat ani jednu hlavu nepřítele, se nemohl oženit.

Zdá se mi neuvěřitelné, jak mohli být Dajáci kdysi lidožravý národ a jejich velkým zájmem bylo sbírat lidské lebky a vychloubat se s nimi stejně samozřejmě, jako se můj děda chlubil cizokrajnými známkami. Teď žijí jako všichni ostatní lidé, chodí do školy, do práce, používají moderní techniku. Někteří jsou ale prý obdařeni speciálními schopnostmi, jako je telepatie, léčitelské schopnosti anebo věštění.

Ale když se vyptávám Dominica, tváří se, že neví, o čem mluvím, a asi si myslí, že blouzním. S náramnou pečlivostí mi upravuje moje lůžko a vyštrachal někde ještě další deku, abych byla v teple. Jsem v tropech, a přitom se choulím pod dvěma přikrývkami.

Překvapilo mě, když mi nazítří přišla nadšená odpověď od Stefanie Hees. Jsi člověk, kterého jsme hledali, psala, s velkými zkušenostmi a přehledem. Každý návštěvník většinou jenom chválí a málokdo dokáže vnímat věci i s odstupem. Umíš perfektně zformulovat konstruktivní zpětnou vazbu.

To bylo velmi potěšující. Okamžitě jsem se začala uzdravovat. Ne, vážně, v noci jsem se dobře vyspala a snad i vypotila a teď jsem seděla s horkým čajem u notebooku a mohla bych si zpívat radostí a tím, jak mi bylo lehce na těle i duchu.

Závěrem emailu Stefanie vyslovila přání, jestli bych mohla dohlédnout i na práci Firsiho a případně mu pomoci s účetnictvím a statistikami. Neposílá jim prý tolik dat, kolik by si přáli. Hřmotný a důležitý pan Fisri Katurin se musel podvolit. Dostal to nařízeno shora.

Nejprve mi připadalo, že se s účetnictvím nikdy nemůžu kamarádit – tolik šanonů, papírů naskládaných na sobě, neočíslovaných, takže když vám náhodou vypadly na zem, nemohli jste si nikdy být jisti, že v nich máte znovu pořádek. Postupně jsem v sobě ale objevila přepečlivost mojí maminky, která mi pomohla srovnat se s těmi čísly a postavit je do latě tak, aby výdaje odpovídaly příjmům a všechny součty vycházely z logických důsledků. Tímto se ze mě oficiálně stal odborný poradce.

Na facebook jsem začala dávat fotky z ostrovů a z naší ochranářské práce. Okamžitě zaznamenaly velký úspěch. Byla jsem ráda, potřebovala jsem nějaký jednoduchý a účinný prostředek, jak rozšiřovat potřebné informace do světa, protože, řekněme si to upřímně, většina nepravostí se děje kvůli turismu. A při brouzdání na facebooku jsem si všimla, že Milena často sdílí na své zdi nepřátelsky laděné články a příspěvky. Byly to samé protiuprchlické názory, konspirační teorie, vláda tají, vláda lže, v čínské laboratoři klonují člověka… Nemohla jsem tomu nějak uvěřit. Tohle na Milenu nevypadá. Není to jen nějaký falešný profil? Facebook mi přišel jako nějaká temná hlubina, kde se na vás může vynořit cokoliv.

Večer se v kanceláři stavil Andi, Dominic a někdy i jeho kamarád Norfi, jenž byl také Daják a pocházel ze stejné vesnice jako Dominic. Pracoval v uhelné společnosti. Většinou přinesl několik plechovek piva, které rozdal a sám se alkoholu ani nedotknul. Byl příjemný svým chováním a velmi pokorný, zdálo se. Když jste mu něco řekli, nezůstával jen sladký jako bábovka, ale dokázal projevit i odlišný názor. Mohl pokýval hlavou a pomyslet si: no jo, bílá dívka z Evropy, co ty nám tady budeš vykládat, jak máme žít. Norfi o všem přemýšlel a uznal, že by se mnoho věcí mělo dělat jinak.

Například ta těžba uhlí na Borneu. Vždyť je to likvidace přírody. Z letadla člověk vidí obrovské vytěžené jámy. Navíc je paradoxní, že Borneo žádné uhlí nepotřebuje, všechno vyváží do jiných zemí. A kluci mi vzrušeně přizvukují, Dominic, Andi, a dokonce i Norfi se přidá, přestože u důlní společnosti pracuje.

Řeky domorodcům tradičně sloužily jako dopravní tepny a hlavně zdroje pitné vody. Nutně vodu pořebovali i k zavlažování polí a k zakládání rybníků. Teď je řeka Berau, která protéká Tanjung Redeb, kalná jako kafe a nedá se v ní ani rybařit.

„Dříve to takové nebývalo,“ tvrdí mi Dominic. „Souvisí to s těžbou uhlí.“

„Mohou za to záplavy,“ namítl lehce Norfi.

„Ano, ty souvisí s důlní činností, dříve to opravdu tak nebylo. V řece jsi viděl na dno, pamatuješ si, Norfi?“

„Ale jo, pamatuju,“ zabručí ten vysoký chlápek s vlnitými vlasy. Jeho tvář se mi zdá zvláštně ušlechtilá, stejně jako Dominicova. Opravdu, Dajákové jsou velice hezcí lidé. Klidně bych se zamilovala.

Mezi největší důlní společnosti na Borneu patří Indo Tambangraya Megah. Společnost vlastní na Východním Borneu osm uhelných dolů a ty její pekelné jámy vyprodukují celkem devět miliónů tun uhlí ročně. Místní obyvatelé si teď musí pitnou vodu kupovat. Vydělávají na tom společnosti, které vlastní vrty hlubokých studní.

Ekologické otázky pro noviny a jiná média dokáže hnědouhlená společnost elegantně vyřešit tím, že si vybere nějaké místo na Borneu s tradiční Dajáckou vesnicí, začne tam posílat štědré peníze, za které se vybuduje cosi jako skanzen nebo něco na způsob indiánské rezervace, a tím získá dostatek fotogenického materiálu, který může dodávat do novin a televizí. Podívejte, jak se staráme! Ředitel společnosti, který si vřele podává ruku s náčelníkem vesnice a oba se usmívají do hledáčku fotoaparátu. V pozadí poskakují vesničané v tradičních krojích. Největším takovým úspěchem firmy KPC byla fotka guvernéra Awanga Faroeka a Arnolda Schwarzeneggera, která se objevila na titulních stránkách mnoha časopisů. Dokonce i toho mého, který jsem si prohlížela jako nemocná. Tuší vůbec Schwarzenegger, co podporuje? Neměla bych mu napsat?

„Proč jsi opustil svoji dajáckou vesnici, Dominicu?“ ptám se.

„Přišli tam křesťanští misionáři, a když viděli, jak dobře studuju, tak mi domluvili střední školu v Jogjakartě. Dostal jsem stipendium, takže jsem nemusel platit školné.“

„Jo,“ rozesmál se Norfi, „já mám podobný příběh. Jenomže Dominic ještě studoval vysokou a já ne.“

„Ale ty jsi studoval střední v Tanjung Redeb, tady to není tak drahý. Já školu málem nedokončil, neměl jsem peníze. Když mně máma poslala na jídlo, tak dorazily za měsíc a půl.“

„Jak to?“ udivilo mě to.

„Indonésie.“

„Dominic je hodně šikovnej,“ chválil ho Norfi, za což se mu jmenovaný odměnil šklebem. „Opravoval lidem věci a nabízel jim různý služby, nemám pravdu, kámo? Vždycky ses dokázal postarat. Už v patnácti.“

„Bylo mi šestnáct, když jsem začal, vyráběl jsem různý suvenýry, taky jsem kreslil…“

Všimla jsem si, že se v Indonésii lidé nevychvalují, určitě ne tolik jako Američané, jsou skromní a drží se zpátky jako Češi. Máme s nimi hodně společného. A pak kluci začali vyprávět na přeskáčku jeden o druhém.

„Tatínek Norfiho byl katolický pastor. Jenomže ho to přestalo bavit, chtěl být učitelem, a tak požádal vládu, aby mu našla nějaké místo, a oni mu přidělili školu na Derawanu. Celá rodina se tam musela přestěhovat.“

„Dominic po škole začal pracovat ve stejný společnosti jako já. Byl to důležitej člověk, objednával součástky na rozbitý stroje.“

„Je to pravda?“ vložila jsem se do toho. „Také jsi pracoval pro doly?“

„Ano,“ potvrdil Dominic a obočí mu poskočilo.

„A ty, Andi? Také jsi tam pracoval? Vzpomínám si, že když mě vezl taxikář z letiště, říkal, že tam také pracuje a taxikaří až po směně.“

Ale Andi zavrtěl hlavou. „Já pocházím ze Sulawesi,“ připomněl mi.

„No to víš, uhelné společnosti platí dobře,“ uzavřel Dominic.

Zmínila jsem se klukům o své touze navštívit několik místních škol a povědět dětem něco o želvách, přírodě a ekologii. Po úspěchu na Derawanu mi to připadalo jako smysluplný nápad, který může nějakým způsobem, i když jistě pomalým, změnit přístup místních lidí k životnímu prostředí a ke zvířatům.

Protože jsem si zvykla v tomto podnebí snídat lehce, stačilo mi nakrájet si do mističky nějaké ovoce, dala jsem si toho dne durian. Slyšela jsem o tomto ovoci mnoho podivností. Přezdívá se mu král ovoce. Dokáže prý zmírnit i horečku a rozhodně obsahuje tak skvělý mix vitamínů a minerálů, že ho mnozí považují za nejlepší ovoce na světě. A já se chtěla po své nemoci co nejlépe zotavit. Jeho netradiční zápach jsem statečně vydržela, ale i po vyčištění zubů mi v puse zůstala velmi podivná pachuť. Do toho venku zaparkoval Dominic svoji motorku, vešel dovnitř a oznámil mi, že zařídil, abych mohla mít dvě výukové hodiny v nedaleké škole. To jako dneska dopoledne, Dominicu? Přepadla mě nervozita, aby mi nepáchlo z pusy, když budu mít přednášku. Vzpomněla jsem si, že je zakázáno nosit plody durianu do úřadů, mešit, kostelů a škol, právě proto, že je puch tak intenzivní, takže jsem si okamžitě nacpala do pusy celou hrst žvýkaček.

V téhle škole na mě čekalo v každé třídě o dost víc neposedných capartů než na Derawanu a musela jsem napnout všechny síly a vymýšlet různé příběhy, abych dokázala udržet jejich pozornost. Možná by to se staršími dětmi bylo lepší, blesklo mi hlavou. Tohle jsou třeťáci a neumí skoro slovo anglicky. K dovršení všeho se na mě na dvorku sesypali i učitelé a chtěli vědět, o čem jsem hovořila. Zajímalo je všechno – má práce, želvy, orangutani, delfíni, problematika pěstování palmového oleje, znečišťování vody uhelnými společnostmi, vyhazování odpadků do moří a řek. Nevím, jestli si z toho něco skutečně vezmou, největší nadšení u nich vzbudilo společné focení. Jak jinak. Ale cítila jsem se dobře, cítila jsem se už jako součást komunity.

I v účetnictví a statistikách Turtle My Life jsem se zorientovala natolik, že kdyby mě někdo požádal o data z června minulého roku, hned bych věděla, kam sáhnout. Při té práci jsem si povšimla zvláštní věci – bylo nakoupeno příliš mnoho zařízení a vybavení, které jsem nikde neviděla, ani v kanceláři, ani na ostrově, a dokonce mi ani nedocházelo, k čemu by ho organizace mohla potřebovat. Tak například dvě vodní pumpy, motorová pila, DVD přehrávač a tablet. Dále pak množství spotřebovaných potravin. Pamatuji si, jak jsem se Andiho jednou v kuchyni zeptala, jak dlouho jim vydrží pětadvacetikilový pytel rýže. Zamyslel se a pak celkem sebejistě odvětil: „Asi dva měsíce.“ V účetnictví se však pravidelně objevovaly čtyři pytle rýže na měsíc. A také příliš velké množství oleje, kávy a kukuřičné mouky. Rozmýšlela jsem, jestli se mám o téhle věci poradit s Dominicem. Každopádně tady něco nesedělo. Nemají ještě někde další ochranářské centrum?

Pohřeb želvy

I když byl Dominic pouhý řadový člen organizace, stal se mým neoficiálním poradcem. Vždy nablízku, ochoten pomoci, milý a usměvavý. Zároveň jsem si všimla, že celou problematiku ochrany živočichů chápe daleko více do hloubky než ostatní, pro které to byla hlavně práce. Získat práci – jakoukoliv – je na Borneu velmi obtížné. Každý si váží zaměstnání, které právě má, ale to nemusí znamenat, že ho vykonává pečlivě a obětavě.

Nakonec jsem se ale rozhodla Dominicovi nic neříkat o Fisriho podezřelých nákupech a dál situaci sledovat indiánským zrakem. Moje postavení tu nebylo valné. Byla jsem pouhá dobrovolnice. Evropanka, která se z bůhvíjakého důvodu přijela podívat na želvy. A teď jim budu mluvit do jejich práce a do jejich systému – na to se musí dát pozor! Nechci tady skončit ze dne na den kvůli nějakému mylnému podezření.

„Děláte ochranu ještě na jiných ostrovech než na Derawanu a Bilang-bilanganu, Dominicu?“

„No, ještě je tu Maratua, ale nemáme tolik peněz a lidí. Zajedeme tam jen občas, aby si zloději dávali více pozor.“

„Aha.“ A za chvíli se ptám: „Už Fisri koupil ty čelovky s červeným světlem?“

„Ne, říkal, že je to zbytečné.“

„A co si myslíš ty?“

„To je jedno, co si myslím já.“

„Souhlasíš s tím, že bílé světlo želvu ruší?“

„Jistě. Ale dá se to vyřešit i jinak.“

„Jak?“

„Nesvítit na ni.“

Teprve při další cestě do Lengga jsem si znovu povšimla těch zvláštních betonových budov. Byly vysoké jako třípatrový panelák, ale stavba neměla okna, jen nahoře jakousi terasu a úzké průzory. Ta věž vypadala jako obranná nebo jako sýpka, šedivý nevzhledný dům.

„To je sarang burong,“ řekl mi Dominic a pokýval důležitě hlavou, jako bych snad měla tušit, o jakou významnost se jedná.

Nevěděla jsem nic o té významnosti, ale cesta nabízela dost času, aby mi o tom povyprávěl. Byla to vskutku velká vzácnost. Sarang burong walit jsou vlaštovčí hnízda. Vlaštovky si staví svá hnízda pod střechami budov nebo na skalách pod převisy, a tak jim vybudovali betonová stavení, která mají nahoře ve správné výšce úzké průzory, sympatické zraku vlaštovky, a ony si tam v šeru staví ze svých ztvrdlých slin hnízda. Ptáci se dovnitř lákají pomocí tlampačů hrajících ptačí pípání. Poté, co odletí mláďata, se hnízda vlaštovkám berou, sklízí se třikrát do roka a prodávají – kam jinam než do Číny. Vlaštovčí hnízda ze ztvrdlých slin jsou vyhlášená pochoutka, za kterou se platí mnoho peněz. Kilo vyjde na třicet tisíc korun.

To hnízdo vypadá jako hromádka kravského trusu. Číňané ho ale nemají na talíři v této podobě. Hnízda se rozpouštějí na želé a přidávají do polévek, dezertů i nápojů. Prý jsou vlaštovčí hnízda hodně bohatá na proteiny a Číňané jim přisuzují až nadpřirozené léčivé účinky. Ach ano, vůbec bych se nedivila, kdyby si mysleli, že je to účinné afrodiziakum. No, jestli ty vlaštovky nezabíjejí, tak mi to nevadí.

Také jsme po cestě míjeli několik palmových plantáží. Dlouhé řady palem olejných, seřazených za sebou jak u nás jabloňový sad. Stříkají je různými chemikáliemi, aby zahubili plevel, aby dobře rostly, aby je nenapadli škůdci. Málo se ví, že každá palma denně ze země vysaje asi dvacet pět litrů vody, což způsobuje další pokles hladiny podzemních vod. Řeky už jsou znečištěné a kalná voda se nedá použít ani k zavlažování. Už tak se na Borneu hodně odlesňuje kvůli těžbě uhlí, ale také kvůli výrobě papíru. Když potom projíždíme deltou řeky na motorovém člunu, všimnu si, jak jsou podél břehu vyskládané nelegálně vytěžené kmeny stromů, aby se mohly lodí odvézt.

Loďka se houpe, poskakuje po vlnách a mně se tentokrát dělá špatně. Je to asi tím, že jsem se večer přecpala Sote. Přemítám, za jak dlouho asi dostanu mořskou nemoc. Jako vnitrozemec jsem přesvědčená o tom, že je to nevyhnutelné. Čím více na to myslím, tím intenzivněji se ozývá můj žaludek tupou bolestí, a tak se druhou půli cesty pro změnu snažím za každou cenu nemyslet na houpání a žaludek. Místo toho si všímám oblak na blankytné obloze, ptáků nalétávajících na hladinu, temných skvrn pod zčeřenou hladinou.

Pozoruji Dominica, jak soustředěně manévruje tak, abychom po vlnách klouzali, a zmírňuje pákou plynu jakékoli pokusy loďky o velký skok. Jsem mu za to vděčná, i když by samozřejmě řídil úplně stejně, kdybych tu nebyla. Ani mu neříkám o svých problémech, ale jsem přesvědčená, že je to na mně patrné na první pohled. Oni jsou přeci ostřílení mořští hoši a já suchozemská myš.

Konečně jsme na Derawanu. Čekají nás tu špatné zprávy. Starosta se rozhodl povolit tady stavbu hotelu. To úplně zničí zdejší prostředí. Ostrůvek je malý a bohužel krásný tak, že se sem turisté jen pohrnou. Prioritu získávají peníze. Zdá se, že si to všichni uvědomují, protože o tom vzrušeně debatují, včetně Ugikova dědečka pana Darwina. To jméno mu opravdu sedí, protože se mi zdá být velice uvážlivý.

Jako by toho bylo málo, v podvečer najdu na pláži mrtvou želvu. Leží tam, ohromující ve své velikosti, a vypadá, jako když jen spí. Podle pootevřené tlamičky ale hned poznám, že není něco v pořádku. Má všude po těle nádorovité výrůstky. Velké lodě a tankery znečišťují moře tak, že i želvy někdy onemocní rakovinou, nemoc je doslova proroste a zvíře v bolestech uhyne.

Uvědomila jsem si, že musím jednat rychle. Došla jsem za kluky a řekla jim: „Potřebuji, abychom pohřbili jednu želvu.“ Seděl tam Andi, Ugik a Taffi. Dominic šel něco zařídit. Popsala jsem jim, kde jsem ji našla i jak želva uhynula.

„Proč ji chceš pohřbít?“ divili se. „Jestli už nežije, nech ji, kde je.“

„Nechci, aby si místní všimli, že na pobřeží leží mrtvá želva. Bylo by to pro ně hned znamení toho, že když někdo jiný zabil želvu, oni určitě můžou taky.“

„Tys ale řekla, že byla nemocná.“

„Ano, to jim ale vysvětlovat nemůžu. Bude lepší, když tam ta želva prostě nebude.“

Chvíli ještě váhali.

„Já vás nechci přemlouvat. Kdybych to zvládla sama, tak to udělám.“

Zdálo se, že to pochopili. Vzali jsme tedy dvě malé lopatky a v písku pod kořeny mangrovníku vykopali velkou jámu. Museli jsme potom zavolat ještě Dominica, abychom dokázali to obrovské zvíře odtáhnout dvacet metrů z pláže pod strom do jámy. Trvalo nám to dobré tři hodiny. Místo kříže Dominic na místo namaloval srdíčko nohou do písku. Poplakali jsme si, ale když jsme odcházeli, smazala jsem i to srdíčko, aby nic na pláži nevypovídalo o tom, co se tu odehrávalo.

Snad proto, abych přišla na jiné myšlenky, vzali mě druhý den kluci na ostrov Kakaban. Má tvar jak náušnice. Takový drobný, neobydlený ostrůvek, který by nebyl vůbec zajímavý, kdyby se uprostřed něj nenacházelo velké jezero plné medúz, které díky absenci jakýchkoli predátorů ztratily svoji žahavou schopnost, takže se s nimi dá krásně plavat. Cizinec musí zaplatit vstupné na ostrov dvacet tisíc rupií a cizinců je tu opravdu hodně, hotové zástupy, všechny národy světa. K jezeru se prochází džunglí po dřevěné cestě. Většina návštěvníků se v jezeře cachtá v bezpečí u kraje a dále do středu jezera se neodváží. Snažím se nevidět turisty a užívat si koupel. Je to, jako kdybyste plavali mezi gumovými medvídky. Rozesmívá mě to. Medúz se tu kolem mě hemží tisíce a lechtají mě na nohou a rukou. Najednou jsem zahlédla namodralý stín, který se pohyboval pod hladinou. Byl to rejnok, který byl zřejmě zvědavý na neobvyklého návštěvníka. Kakaban je také domovem pro endemický druh ptáka zvaného Kakaban coucal, který se nachází pouze tady a nikde jinde ho nepotkáte.

Teprve pozdě odpoledne jsme motorovým člunem dospěli na náš ostrov Bilang-bilangan. Ano, už mu říkám důvěrně náš a považuji ho za svůj dočasný domov. Po devíti dnech civilizace jsem se na něj více než těšila. Rangeři sedí pod stromem a vzájemně si stříhají vlasy. Smějou se u toho jako blázni. Netrvá dlouho a zapadneme do navyklého rytmu jako nůž do másla.

Na ostrově se nikdo nesnaží se mnou konverzovat jen tak ze zdvořilosti. Buď spočíváme v tichu, nebo domlouváme pracovní věci, nebo sedíme a vyprávíme si. To na pevnině je to jiné. Každý chce vědět, odkud jsem, kam jdu, jak se jmenuju, co dělám a jak se mi v Indonésii líbí. Vzbuzuji neustálou pozornost. Jsem běloška a mám světlejší vlasy než místní. Naštěstí jsem menší postavy – kdybych kráčela po ulici vytáhlá jako stožár, bylo by to ještě horší.

Je pochopitelné, že když někdo tráví většinu svého času na opuštěném ostrově jen v přítomnosti želv a jednoho kamaráda, nebude to ze své povahy hovorný člověk. Někdy to dalo celkem práci, vymáčknout z rangerů kloudné slovo. A tento fakt byl také příčinou nejednoho nedorozumění. Jak například máte tušit, že se chystají na obchůzku, když vám to neřeknou? Takže chystáte jídlo, vyjdete ven před chatrč (takto láskyplně říkám našemu stavení) a nikde nikdo. Jídlo stydne v hrnci. Později pochopíte, že to nevadí. V teplém podnebí nikdo netouží po horkém pokrmu a každý si nandá svou porci, kdy se mu zlíbí a kdy má hlad.

Za obvyklé kakofonie zvuků se vydáváme podél pobřeží. Je už noc a parno opadlo. Jen ztemnělý odlesk moře nám pomáhá v orientaci. Voda má barvu kuchyňských příborů a písek zas čerstvě vylitého asfaltu. Sbírala jsem mušličky do ohybu své dlouhé černé sukně. Baví mě dýchat zhluboka. Po chvíli se mi z toho motá hlava. Spadla jsem do písku a pak jsem se zase hrabala na nohy a smála se u toho jako blázen. Jhon se ani nezeptal, čemu se směju, a chechtal se taky. To se mi na jejich povaze líbí – nemusíte nic zbytečně vysvětlovat.

Když rangerovi při odhrabávání písku vadí některé větve roztahovačných keřů, ohne je od sebe, zapíchne si tam svoji hůl, která větve drží, a pak klidně pracuje dál. Viděli jsme želvu, která si vybrala hrozně špatné místo pro kladení vajec. Příliv ji pravděpodobně odnesl hodně daleko od břehu, skoro do vnitrozemí ostrova, a pak – po té obrovské námaze při snůšce – se při cestě zpátky do moře při odlivu musela dostávat přes silné větve a velké ostré kameny. Přesouvala se sem a tam v kruhu marnosti. Její kalné oči se snažily najít cestu skrze hřebeny kamenů a spleť kořenů, a když jsem si představila sebe samu v její velikosti a postavení, ztrácela jsem se v neprostupné džungli. Uvědomila jsem si, jak jsou tyto želvy-matky vytrvalými bojovníky. Tvrdé ostré nehty na konci každé ploutve byly jejich jediným nástrojem, něco jako mačeta v rukou domorodce. 

Želvy jsou dobře vybaveny i pro pohyb na souši, což je zajímavé, protože mimo moře tráví setinu času svého života. Na konci předních ploutví, tam, kde by měl člověk dejme tomu palec, má tvrdý ostrý nehet, který malé želvičce slouží k tomu, aby se dostala ze skořápky. Viděla jsem, jak dospělá želva tímhle nehtem přešmikne klidně centimetrový kořen, když se plazí do moře. Ve vodě jí ten nehet tuším vůbec k ničemu neslouží. Á, ano, samci se jím drží samic u páření!

Snažili jsme se želvě pomoci. Aby měla cestu zpět trochu jednodušší, odtáhli jsme některé větve. Přes silné kořeny, které neměla šanci přešmiknout, jsme ji nadnášeli, s vypětím všech našich sil, protože vážila nejméně metrák. Musel to být pro ni zvláštní pocit, nebo jí naopak to létání připomínalo moře, kdy ji voda nadnáší, a myslela, že se už cachtá doma – kdo ví? Když jsme nakonec překonali poslední překážku a želva konečně dosáhla krajky pobřežních vod, vypadala jako královna, která se vrací do svého království. Její ploutve najednou získaly lehkost a rychlost, se kterou se pohybovala pod hladinou, byla tisícinásobná. 

Na druhé straně ostrova jsem se zastavila. „Co je to za světla, Jhone?“

Zahleděl se na obzor a chvíli mlčel. „To jsou rybářské lodě,“ řekl konečně.

„Je jich šest… nebo sedm vedle sebe… vůbec se nehýbou… a svítí opravdu hodně.“

„Jo, oni loví ryby na světlo. Spustí sítě, rozsvítí světla do vody, ryby to naláká a pak sítě vytáhnou.“

Bylo něco magického v tom, jak světlo prolínalo temnotou a přitahovalo pozornost všech tvorů kolem nás. Pohled na tyto rybářské lodě mě fascinoval. Vzpomněla jsem si, jak Jane Goodalová popisuje podobný způsob lovu ryb ve své knize o šimpanzích. V padesát let staré knize. Černoši na jezeře Tanganika mají ve svých kánoích dvě parafínové lampy, a když ryby přivábené světlem vyplouvají na povrch, nabírají je rybáři do svých sítí.

Když jsem nic neříkala, usoudil Jhon, že je načase pokračovat dál v obchůzce, ale mluvila jsem o tom později s Dominicem a ten se zachmuřil. Řekl, že takhle se loví jenom malé ryby – sardinky a tak podobně – vyloví jich opravdu hodně. Jenomže velké ryby jedí malé ryby a ty zase jedí řasy.

„Oni jich díky světlu vyloví opravdu tuny. Tímto způsobem lovu se narušuje přirozený koloběh.“

To mě opravdu nenapadlo, něco na tom je; nápad se světlem se mi líbil, je rozhodně méně destruktivní než lov dynamitem, ale to, co vyslovil Dominic, dávalo smysl. Všechno je otázka míry. Velké lodě, velké sítě, obrovské stroje nám daly prostředek k výraznému narušení přírodní rovnováhy. Práce se zjednodušila, ale zároveň se stala neohleduplnou. Navíc světlo láká i želvy a ty se zamotávají do sítí, nemohou se pak dostat nad hladinu, kde se potřebují nadechnout. Ta představa mě naplnila natolik, že jsem se až začala dusit a musela si jít hned najít nějakou činnost, která by mi vrátila rovnováhu.

Mravenci

Pip s Jhonem odjeli a všechno se zase zklidnilo. Koupila jsem na pevnině místní salko, slazené zahuštěné mléko susu kental, v naději, že klukům upeču nějakou sladkost. Také jsem si chtěla salko dávat do kafe, protože normální mléko tady nevydrží. Lednička běží jen pár hodin denně, když se nahodí generátor. Udělala jsem do plechovky dvě malé dírky a druhý den se mohlo rovnou vyhodit. Bylo totiž celé obalené malými černými mravenci, kterých je tady plno.

Když to viděl Dominic, ani se mi nesmál, ani mě nepoučoval, prostě šel a ukázal mi, jak se to dělá. Otevřel druhé salko, udělal mi s ním druhé kafe (v poměru, jak to miluju) a pak postavil tu plechovku do malé misky s vodou.

„Přes vodu se k němu nedostanou,“ usmál se.

Oblečení máchám a peru v podřepu na verandě. Vedle sebe mám kýbl se saponátem a kartáčem drhnu z oblečení špínu jako pradleny za starých časů. Občas se kalhoty nebo triko polijí vodou, aby zůstávaly pěkně mokré, protože tady v tom vedru všechno rychle usychá. Musíš si najít švih a rytmus pro máchání s prádlem, stejně jako ti sekáči s kosou, kteří připomínají tanečníky. Kdyby jejich pohyby nebyly ladné jako v taiči, brzy by se sedřeli. Prádlo se nakonec v kbelíku nechá ještě jednou odmočit a pak se za hodinu rozvěsí na šňůru. Ještě musím přijít na to, jak nejlépe drhnout sebe. Polévání nad záchodovou mísou není – jemně řečeno – můj šálek kávy.

Ale už vím, jak na to. Vzala jsem si kbelík s vodou a po setmění, což bylo tak v půl sedmé, sešla k moři. Převlékla jsem se do plavek, ponořila se do té mělké teplé laguny jak do vany a kompletně se vydrhla jemným pískem. Vždy jsem si nabrala hrst a pod vodou si sdírala špínu a starou kůži z těla. Pořádně jsem si vypláchla všechen písek a šla ke břehu omýt se sladkou vodou. Utřela jsem se ručníkem a oblékla do čistého prádla. Jak báječný pocit to byl. Večerní větřík mi lehce povíval a čechral vlasy – romantika.

Představa, že sedím v pražském bytě a Jirkovi nebo někomu jinému zašívám tričko, mi připadá děsivá. Cítila bych se jako něčí služka, otrokyně domácnosti. Ale tady se klidně sama nabídnu, vyspravím jim kalhoty nebo tričko a jsem za to ráda. Společně vytváříme dobře fungující komunitu ochranářů. No dobře – občas mě štve, jak vůbec neumí plánovat. Je to až takový mrtvolný stav, jako když se nad mršinou jen tetelí horký vzduch a jediný zvuk, který slyšíte, je bzučení much.

Mám pocit, že k aktivnímu životu potřebuji plánování, abych se měla na co těšit a k čemu upínat. Aby se věci hýbaly kupředu. Pokusila jsem se zorganizovat čištění našeho útočiště a jeho celkové zvelebení. Všechno je tu takové oprýskané, olezlé, plesnivějící a špinavé. A to nemluvím o propálené podlaze a o ulomených veřejích.

Něco navrhnout v Indonésii ale znamená, že se to možná zrealizuje, možná ne. Možná také za půl roku. Andi nedokončuje započaté věci. Začne třeba natírat dveře a nechá je v půlce rozmalované a jde umývat nádobí. Nádobí ještě není zcela hotové, a on už se jde projít po pláži, aby obhlédl, co je nového, protože předtím si pohověl v houpací síti s cigaretou a zapomněl na to nádobí i na dveře.

Soustředila jsem se tedy na celkové vymalování menšího pokoje, který doteď sloužil spíše jako skladiště, ale já v něm viděla svoji budoucí ložnici. Mohla jsem si ji vymalovat třeba na růžovo. Chvíli jsem o tom skutečně uvažovala, ale nakonec zvítězila světle modrá. Není to přeci můj dům a budou tu třeba přespávat i jiní lidé. Nejdříve jsem vše vysmýčila, což mi zabralo dva dny práce, a pak začalo natírání. Dominic se rozhodl mi s tím pomoci, takže to šlo celkem rychle. Asi v půlce malby jsme začali blbnout a místo souvislých nudných ploch jsme tvořili čtverce a kolečka a jiné obrazce. Nakonec jsem napsala na dveře od mé nové ložnice nápis Room a ze dvou óček jsem vytvořila želvy. Krunýř jsem jim načrtla ve tvaru srdce. Vyšlo to moc pěkně.

Pak jednoho dne, když jsem se dostatečně nabažila šnorchlování v moři a jen jsem se courala po pláži, padl mi pohled na tu nekonečnou řadu odpadků, které sem moře naplavilo. Ano, s tím by se rozhodně mělo začít. Došla jsem si do chajdy pro velký pytel a začala sbírat odpadky, které přináší moře – víčka a plastové krabičky, lahve nebo boty. Dlouhou dobu jsem měla pytel poloprázdný, ale na severní straně ostrova se to všechno hromadilo dvojnásobně. Najednou se ten pytel ani nedal utáhnout. V druhé ruce jsem ještě nesla napěchovanou starou dětskou aktovku a nějaké víko. Bylo toho opravdu dost, a to mi zbývala ještě třetina ostrova.

Rangeři mě se zájmem pozorovali a možná vyčkávali, co jim k tomu řeknu a jestli jim hodím nějakou výzvu. Ale já ne, jen chodím a uklízím. Třetí den už to Andi nevydržel a zeptal se: „Brigita, proč to děláš? Vždyť ty odpadky příliv každý den přináší znovu.“

„To je pravda, Andi, ale když to tady vysbírám, uvolním želvám průchod a ony si pak budou moci vybrat lepší místo ke kladení vajec. Nebudeme ho muset vybírat a přenášet dál od pobřeží, takže to na práci vyjde nastejno.“

Koukal na mě jako na zjevení a viditelně mu to šrotovalo v hlavě. Trvalo týden, než se Dominic také chopil pytle a šel sbírat se mnou. Druhý den se přidal i Andi. Ve třech se nám podařilo uklidit celý ostrov. A jak jsme se pak procházeli sem a tam a viděli, jak je pláž krásná, rangeři doslova zářili radostí. Přestali jsme nosit odpadky až za naši chajdu a místo toho se zhruba každých třicet metrů vytvořila hromada někde v závětří. Když byla už dost vysoká, kupu odpadků jsme zapálili. Ale nestáli jsme u ní s nostalgií táborníků, kouř byl pekelně štiplavý.

Posadili jsme se na padlý kmen o dvacet metrů dál. Stmívalo se a vzduchem se nesla svěžest večerní brízy. Zesílily zvuky zvířat z lesa. Moře v tuto chvíli ustoupilo na nejzazší mez.

„Hele,“ řekl Dominic a pozdvihl láhev, „tohle k nám doplavalo až z Austrálie.“

Andi se zazubil jako obyčejně, on se všemu zubí, a pak se zeptal: „Jak daleko je vlastně taková Austrálie? Kolik dní?“

A myslel asi, kolik dní motorovým člunem by to trvalo.

„No to nevím,“ odvětil Dominic, „ale je to dost daleko. Dál než Sumatra nebo Sulawesi. Mnohem dál.“

„Ale není to dál než Evropa,“ řekla jsem. „Možná stejně daleko jako Čína nebo Indie.“

„Páni,“ protáhnul Andi a chvíli mlčel a přemýšlel. „Takže jak vlastně cestuješ dlouho z Evropy?“

„Skoro tři dny. Do Tanjung Redeb jsem letěla čtyřma letadlama. Tím naším motorovým člunem bys tam jel možná měsíc.“

Andi pokyvoval hlavou. Něco ho však nepřestalo znepokojovat.

„Proč se běloši z Evropy zajímají o záchranu želv někde na druhém konci světa?“ zeptal se úplně stejně, jako se mě vyptávali profesoři na vejšce.

Úplně mě to rozesmálo, a nebylo jednoduché to klukům vysvětlit. Snažila jsem se najít správná slova. Teprve teď, sedíc s dajáckým a sulaweským klukem na malém opuštěném ostrůvku uprostřed Celebejského moře, jsem si byla ochotna připustit, že na té otázce něco je. Ano, proč se malá Evropanka ze země, která nemá ani moře, zajímá o jejich malý ostrůvek, který člověk obejde za necelou hodinu, a letí sem kvůli tomu tři dny letadlem? Vůbec se nedivím tomu, že to Andimu vrtalo hlavou.

„Na severním pólu naší planety je země celá pokrytá ledem,“ řekla jsem, jako kdybych začínala nějaké prastaré vyprávění, „je tam celý kontinent, který se jmenuje Antarktida. Nikomu nepatří a nikdo tam nežije, je tam věčná zima.“

„Jasně, Antarktida, tam bych nemohl žít,“ řekl Andi, který, když v zatažených dnech klesla teplota o dva stupně, posmrkával a pokašlával a oblékal si další dvě vrstvy navíc. Chodil pak po pláži v pletené čepici, nesundával ji, ani když bylo třicet stupňů celsia.

„Ale naše planeta se otepluje, a to docela rychle,“ pokračovala jsem, „a celé obrovské ledovce velké jako tenhle ostrov se odlamují a opouštějí Antarktidu, roztávají v teplém golfském proudu. Celý kontinent mizí a je to kvůli lidské činnosti. Mělo by nás to zajímat, protože počasí se mění všude na světě. A díky tomu, že roztává tolik ledu, zvedá se hladina moří.“

„Vážně?“ vydechl Andi.

„Jo, poslouchej dobře, mluví pravdu,“ řekl Dominic.

„Ty ostrovy, kde teď chráníme želvy, jednoho dne zmizí. Pohltí je oceán.“

Přestože bylo šero, pozorovala jsem, jak na mě Andi zírá s otevřenou pusou, takže jsem měla co dělat, abych se nezačala smát. Ale příběh byl natolik jiskřivě vážný, že jsem si to nedovolila, protože by si mohl myslet, že si vymýšlím. 

„Roztávání ledovců následně ovlivní ekosystémy, které jsou na nich závislé. Například může mít dopad na druhy, které se živí planktonem, což může mít důsledky pro celou potravní síť. A v té potravní síti jsme i my.“

“Jenže, co my s tím naděláme,” melancholie padla i na Dominica. Nezvykle.

„Kdyby každý z nás třeba zachránil jediný strom. Nebo jedinou velrybu. Věděli jste, že jedna jediná velryba dokáže zbavit atmosféry daleko více kysličníku uhličitého než desítky stromů, než celý les? Ona taky váží kolem sto tun!“

„Fakticky?“

„Jo.“

Byla to jedinečná chvíle, kdy těmto dvěma mužům z Indonésie mohu předat nějaký vyšší smysl všeho toho počínání. A to je podrží, i když už je jednoho dne třeba nebude bavit sbírat želví vajíčka a uklízet odpadky. Třeba si řeknou – raději bych byl obchodník nebo rybář než žít takhle osamoceně na ostrově. Ale jaké tedy bylo poselství mého vyprávění?

„Pomáhat můžeš kdekoliv, protože tvoje práce stejně ovlivňuje dění na celé planetě,“ řekla jsem v náhlém záchvatu inspirace. „Je to náš jeden společný svět. Je to jedna společná loď, na které plujeme vesmírem. Nenechejme si do ní dělat díry.“

Ta myšlenka, jakkoli obyčejná, zněla v tu chvíli moc pěkně. A kluci přitom koukali na hvězdy a představovali si, jak plujeme společně tím prostorem.

Rozpad

Čtvrt roku v cizí zemi vám uběhne hrozně rychle. V podstatě se jenom rozkoukáváte a učíte se, jak co chodí, kde je obchod, kde dobrá restaurace, kde kostel, park, úřady. Snažíte se v tom všem najít svoje vlastní místo a vybudovat si řád. Na stereotyp není čas, jste neustále zahlcováni novými zážitky a vjemy a v tomto příboji života ubíhá čas úplně jiným tempem.

Také na ostrovech ubíhá život poměrně rychle, i když se to třeba nezdá. Ráno vykonáte obchůzku po želvích snůškách, ale přes poledne je takové vedro, že se nedá nic dělat a všichni drží siestu. Někdo převařuje vodu, jiný trénuje box, shazuje kokosy nebo hraje na kytaru a pak už se začne stmívat. A i když večer pracujeme, zapisujeme data do velké knihy, nebo kluci třeba stloukají novou poličku, den už rychle končí. Stmívá se kolem sedmé. Ještě sice nejdeme spát a po jedenácté obcházíme kladiště želv, jenže je už noc a těšíme se, až zalehneme do postele.

Postupně se vztahy s kolegy, sousedy, známými a prodavači prohlubují a rozhovory již nejsou tolik plné frází. Člověk má o čem přemýšlet a vlastně ho všechno nutí neustále přehodnocovat svoje postoje a názory. Miluji tento stav. Dokud jsem mladá a bdělá, chci se učit, chci být otevřená všemu, co se děje na této planetě. Musím tomu všemu porozumět a dokázat se přitom povznést nad předsudky. Vnímat věci srdcem a beze strachu, který vytváří našeptávající mysl. Ano, při pobytu ve tmě jsem objevila opravdový mír a klid. Všechno se zdálo být tak v pořádku. A v těžkých chvílích jsem si tento stav připomínala.

Problémy na mě vyskakují jeden za druhým. Na ostrově Maratua se opravdu bude stavět hotel, je to už jisté a oficiálně zveřejněné. Zdá se, že místním je to jedno. Oni netuší, co to přinese. Naopak, vidí příslib blyštivých peněz od turistů. Chystají se rozšířit svoje stánky a vyrobit víc náramků a amuletů z želvích krunýřů. Ochranáři se rozhodli proti tomuto kroku protestovat, ale jediný výsledek byl, že jim starosta neprodloužil povolení pokračovat v ochranářské činnosti a Turtle My Life musela z ostrova odejít.

Já se také rozhodla k důležitému kroku. Dala jsem už dohromady dostatek informací k tomu, abych viděla, že Fisri Katurin podvádí organizaci. Z toho, co posílají donátoři z Německa, si odvádí pro vlastní potřeby polovinu peněz a rangery pak šidí na vybavení, kde může. Sepsala jsem podrobnou zprávu o této činnosti Stefanii Hees do Německa. Nevím vlastně, jakou jsem si představovala reakci z jejich strany, po pravdě řečeno vůbec jsem o tom neuvažovala, což byla chyba. Člověk by se měl zamyslet nad tím, jaký důsledek může mít jeho čin. Bylo by v pořádku, kdybych si něco představovala a ono to pak dopadlo jinak, ale já si nepředstavovala nic. Možná právě proto se stalo to nejhorší, co se stát mohlo.

Kdybych si totiž přála nějaké řešení, asi bych tu svoji představu nějakým způsobem zohlednila v textu zprávy. Takhle jsem jenom sesmolila strohé oznámení, že z podrobné analýzy hospodářské činnosti organizace vyplývá, že část peněz se ztrácí ve zboží, které není nikde dohledatelné, a jediným odpovědným člověkem za tento stav je Fisri Katurin. Pravděpodobně zboží využívá ke svým vlastním účelům. Nijak jsem s ním tento stav nekonzultovala a hodlám nejprve informovat donátory organizace a počkat na jejich vyjádření.

Žádného vyjádření jsem se ovšem nedočkala. Fisriho rovnou vyhodili. Když se to stalo, objevil se druhý den v kanceláři, měl nafouklé tváře prozrazující jeho nespokojenost a oči mu nervózně těkaly kolem. Ale dával si náramný pozor na své chování. Rozčílit se je pro Indonésana ponižující, dal by tím najevo svoji slabost. Každý muž se přeci musí umět ovládat.

„Co si vlastně myslíte?“ vmetl mi do tváře. “Co vůbec víte o Indonésii. Tohle je moje organizace, já ji vedu čtyři roky.“

Prominula jsem mu, že si jeden rok přidal. Byl to zjevně jeho styl, přidat si tu a onde.

„Přišla jste sem všechno předělat? Co si myslíte, že bude, když já odejdu? Jsem nepostradatelný.“

O jeho nepostradatelnosti jsem pochybovala, ale zjevně se rozhodl demonstrovat svoji moc a nepostradatelnost, protože si při svém odchodu s sebou vzal terénní auto i motorovou loď, která patřila organizaci Turtle my life, se slovy: „To patří mně. Je to moje organizace. Já ty věci nakoupil a teď si je vezmu. Tady to bez mého vedení stejně končí.“

Byla jsem v tu chvíli v kanceláři sama; co jsem měla dělat? Prát se s ním? Neudělal by to ani Indonésan. Oni jsou, ó bože, tak nekonfliktní! A tenhle pitomec mi teď před nosem ukradl auto a motorový člun. Cítila jsem ponížení, cítila jsem odpovědnost. Budou se mě ptát, proč jsem tomu nezabránila. To byla samozřejmě hloupost, nikdo mě z ničeho neobviňoval a kluci přijali stav věcí s pokrčením ramen. Svůj stres a smutek vyléčili cigaretou a šálkem sladkého kafe.

„Je to trochu problém,“ diskutovali mezi sebou, „jak teď budeme jezdit na ostrov?“

Prozatím se tedy do Lengga muselo taxíkem a dál pronajatou lodí. Odkudsi se jednoho dne objevili v kanceláři dva mladíci s tím, že nám jdou pomoci s vedením organizace.

„Jsme tu na příkaz Stefanie Hees,“ oznámili stroze.

Uf, polil mě pot, jen jsem je uviděla. Hned jsem poznala, že tihle dva živou želvu v životě neviděli. Doufala jsem, že se budou držet při zdi. Alespoň prozatím, než se rozkoukají a zorientují v činnosti neziskovky. Nováčci ale měli své představy. Nebo instrukce. Už druhý den v kanceláři všechno přestavěli k obrazu svému a pomalu mě nechtěli pustit ani k notebooku. Dominic se sice snažil jim domluvit. Líčil moje schopnosti v superlativech. Když je to nijak neoslovilo, pokrčil rameny. Věděla jsem, že je malý pán na to, aby je vyhodil. Mohli jsme ale uspořádat nějakou poradu a dát dohromady společnou strategii.

„Chceme této organizaci pomoct. Stefanie nám řekla, že tady nikdo nerozumí organizační činnosti a jednání s úřady. My jsme oba studovali na univerzitě.“ To byla jejich mantra. Studovaný člověk je v této zemi někdo. Titul vám tady stoupne do hlavy daleko víc než lidem u nás.

Dovedla jsem si představit, co na univerzitě studovali, znala jsem to ze Sumatry. V Indonésii je studium přírody spíše studium o přírodě, kdy o ní přemýšlíte hezky v teple a pohodlí města, pijete kávu a brouzdáte na internetu. Hlavně musíte umět matematiku, abyste si statisticky spočítali, jak se má ochrana přírody dělat. Pokoušíte se potom na všechno aplikovat vzorečky, což vypadá náramně sofistikovaně, ale s doopravdickou ochranou želv to nemá moc společného. Věděla jsem, že nechci plýtvat energii na to, abych chránila želvy a ještě tlumila nálady a výmysly obou vzdělanců.

Kdyby mě tak viděl Jirka. Já ho totiž vždycky štvala tím, jak jsem se snažila každého pochopit. Tady na Borneu jsem se změnila. Ty dva blbce jsem doslova nenáviděla. Byla to samozřejmě i moje chyba, protože jsem si z kanceláře udělala byt a oni mi to tam okupovali.

Vzpomněla jsem si na rozhovor, který jsem s Jirkou jednou vedla do dvou do noci.

„Smiř se s tím, že spousta lidí se chová jako malé děti,“ řekl mi. „I když je jim každý rok víc, duševně vůbec nedospěli. Někdy je jen tak pozoruju, když jdu po ulici, nebo když sedím v restauraci. Je to legrační.“

„Tobě to přijde legrační?“

„Chovají se legračně. Snažím se odmyslet si jejich výšku a tloušťku, víš? Představuju si, že jsou to malé děti, které chodí do školy, a sedí to. Jejich chování tomu odpovídá.“

Nad tím jsem popravdě nikdy takto nepřemýšlela. Ve dvě v noci jsme byli už docela unavení, pozorovala jsem ho mlžnýma očima, jestli si jenom ze mě nedělá legraci, ale zdálo se, že do toho byl doopravdy ponořený.

„Třeba vem si takovou vlastnost, jako je hrabivost, vždyť je to dětská vlastnost. Dítě nemá žádné peníze, žádné možnosti, jak nějakou věc získat, než si ji vzít nebo nátlakem vyprosit. Nedokáže odhadnout, co doopravdy potřebuje a co ne. Dospělý člověk by to přeci měl umět.“

Chvíli jsem vyčkávala, co doplní. „To sis někde přečetl?“

„Ani ne. Vlastně o tom přemýšlím už docela dlouho.“

„Ale proč to tak je? Proč dospělí nedospěli, jakou na to máš teorii?“ Trochu jsem si z něj tou větou utahovala, protože to byl celý Jirka Hybner, na všechno se snažil najít teorii.

„To nevím, ale vím tohle – teda tohle jsem si zrovna přečetl: lidem chybí přechodové rituály, které jim dřív jasně a bolestně oddělovaly dětství od dospělosti. Někdo tvrdí, že i vojna byla pro muže takový přechodový rituál, ale už ani na vojnu nechodíme. Už ani svatby nejsou to, co bývaly.“

„Nejsou?“

„Tak promiň… když se můžeš za týden bez problémů zase rozvést, k čemu to je? To je nějaký rituál?“

„Tak dobře,“ povzbudila jsem ho, protože to byla zajímavá debata, „jaké byly dřív rituály?“

„To nevím, nejsem žádný odborník na rituály. Ale mám kamaráda, tomu je třicet a bydlí pořád u maminky, není to divný?“

„Když mu to vyhovuje,“ vypadlo ze mě, ani nevím jak, a Jirku to dost naštvalo.

„Vyhovuje – jemu to nemá co vyhovovat, být dospělej znamená být samostatnej.“

„Třeba je nemocná, stará se o ni.“

„To určitě. Spíš naopak. Jo, já vim, ty se snažíš každýho pochopit, ale někteří lidi pochopení nepotřebujou, rozumíš? Nejvíc jim pomůže, když je někdo pořádně nakope do prdele. Potom se snad proberou.“

A dnes jsem uznávala, že měl úplnou pravdu.

„A vy si myslíte, že je to tady pro mě zábava?“ rozčiloval se jeden ze vzdělanců, když jsme jim vysvětlovali, že by měli více času věnovat samotné práci se želvami. „Pracovat na ostrově, kde nic není. I kdyby mi zaplatili jako prezidentovi, nebyl bych tam dýl jak měsíc.“

„No jo, to je ale těžká věc,“ odpověděl mu Dominic, „ještě jsem neviděl mořskou želvu v kanceláři. Pokud je chce někdo chránit, musí fungovat tam, kde žijou.“

„Od toho jste tady vy. My máme na starosti papíry.“

„Ale jak chcete přesvědčit úřady o naší skvělé činnosti, když o ní nic nevíte?“

Do toho všeho se mi stala nehoda. Když jsem byla na ostrově Bilang-bilangan, napadlo mě vylézt na útesy a podívat se shora do laguny, jestli uvidím plavat želvy, ale na jednom slizkém balvanu mi podklouzla noha a jak jsem se to snažila vyrovnat druhou nohou, o něco jsem zaškobrtla a zřítila se dolů na ostré kameny. Odnesla to naražená žebra – což šlo, jenom mi to zhoršovalo dýchání –, děsně odřený loket, natrhnuté stehno a zřejmě zlomený palec na noze. To bylo nejhorší.

Kluci mě museli odvézt do nemocnice. Bez rentgenu se nedalo zjistit, jak moc je to vážné. V nemocnici mi nohu dali do dlahy a musela jsem trávit dny v kanceláři s oběma chytrolíny. To byla pro mě poslední kapka. Byli opravdu nesnesitelní. Všechno věděli lépe než ostatní a dávali mi najevo, že mladá Evropanka jim nemá co mluvit do systému, jakým to dělají na Borneu.

Hůře se mi chodilo, ale nebylo to tak hrozné. Když už mě to donutilo trávit čas ve městě, soustředila jsem se na výuku ve školách. Pomalým tempem jsem si obešla – obkulhala – všechny školy i školky ve městě Tanjung Redeb. Školkové děti jsou moc fajn, vezmu jim plyšáka a poslouchají mě celou hodinu a jsem pro ně hodná paní, která jim přinesla hračku, ale puberťáci jsou horší. Snažím se vymýšlet nějaké hry, nebo je nějak zaujmout, vymýšlím napínavé příběhy, pouštím jim videa, a oni se stejně zeptají: „No jo, my to chápeme, je hezké chránit želvy, ale co máme říci tátovi, když přinese k večeři želví vajíčka?“

Přemýšlivé děti, měly pravdu. Sama jsem nevěděla, co jim odpovědět, a když se mě takto zeptaly poprvé, úplně mě polil pot.

A tak jsem reagovala otázkou: „Co byste udělaly vy, děti? Co byste tátovi řekly? Zkuste se o tom ve skupince poradit.“

Školáci mezi sebou diskutovali jak o život a pak se někdo přihlásil a přednesl s vážností mluvčího názor celé skupiny: „Řekli bychom mu, že ty vajíčka nechceme jíst.“

A to je pravda. Je to ta nejlepší odpověď. Můžeme mluvit jen za sebe. Na tomhle jsem se nejvíce naučila. Musím se ptát těch místních. Nebýt chytrá jak rádio, ale ptát se jich o radu, i kdyby mě samotnou napadalo tisíc nápadů. Co byste udělali? To je ten základní přístup. No a když si to sami vymyslí, tak to také pak budou chtít uskutečnit.

Takové, jaké to je

Brzy jsem si uvědomila důležitou věc: Dominic bere stav věcí takový, jaký je, a dělá svoji práci bez ohledu na to, jestli bude úspěšná nebo ne. Já si neustále kladla otázky, zda má moje práce smysl, jestli má cenu pokračovat, když máme nové vedení organizace. Jestli má smysl něco dělat, když se tu brzy budou stavět hotely. Jestli má význam učit děti, když jim večer rodiče stejně naservírují želví vajíčka. Dominic mě svým přístupem pomohl oprostit se od téhle brzdy, která bere hodně energie.

A zdálo se, že jsme se celkem sblížili. Zatímco ze začátku bylo obtížné, aby mi o sobě něco řekl, nyní sám od sebe ochotně vyprávěl, jak vyrostl ve vesnici v horách až u hranice s Malajsií. Jeho dědeček ho brával do lesa a říkával mu: „Dívej se v lese, co jedí opice, to můžeš jíst taky.“

„V Malajsii je to lepší,“ mínil Dominic, „mají svého krále a díky monarchii mají stabilní politiku. Není to jako v Indonésii. Všude v zemích, kde mají krále, to je lepší. Moje rodiče studovali v Malajsii, najdeš tam lepší školy.“

„Bral bys monarchii i tady?“

„Určitě. Král se stará o zemi, protože ji považuje za svou. Stará se o své území jak farmář o pole. Prezident ví, že ho za chvíli zase nahradí někdo jiný.“

Líbil se mi čím dál víc, ten mladý Daják. Tedy on nebyl zas tak mladý, bylo mu pětatřicet, ale působil velmi mladě. Měl vážné, poskakující obočí, ale nepotkala jsem nikoho vtipnějšího. Asi jsem se do něj pomalu zamilovávala. Měla jsem ho ráda za tu prudkost, kterou vložil do výrazu, když se pro něco nadchl. Bylo to v jasném protikladu k ležérnosti většiny rangerů, kteří o ničem nesnili a nikam nesměřovali. Dominic byl v tomhle jiný.

„Pověz mi, proč jsi odešel z uhelné společnosti?“

Zamyslel se a chvíli pozoroval strop. Nebyl zvyklý si přejíždět po bradě, jak to dělá většina mužů, obzvláště těch, kteří mají plnovous. On plnovous neměl. Místo toho se ale podobným způsobem probíral chloupky na rukou. Když je dostatečně uhladil, řekl: „Pracoval jsem tam v té společnosti rok. Vystudoval jsem inženýra, doufal jsem, že budu dělat dobře kvalifikovanou práci.“ Jeho oči náhle posmutněly, ztmavly natolik, až se staly zrcadlem a já v nich viděla samu sebe. „Vyrostl jsem v pralese, žil jsem do čtrnácti v naší vesnici, nemohl jsem se zkrátka dívat na to, jak těžbou rozrýváme tuhle zemi, až v ní jsou krátery jak na měsíci. Nechtěl jsem to podporovat.“ Podíval se na mě, jako by si chtěl ověřit, jestli rozumím slovu „podporovat“. Přikývla jsem. Ano, tohle byl jedinečný muž. Byl o mnoho dál než ostatní lidé, které jsem měla tu možnost poznat. Je pravda, že s ním a Andim jsem trávila nejvíce času, tak to mělo svůj vliv. Indonésané vám nedají tak snadno nahlédnout do svého soukromí – tedy do svých myšlenek a hlavně pocitů.

Dominic byl navíc Daják, pocházel z etnika, kterému kdysi tato zem patřila. Mnoho lidí sem bylo vládou posláno. Před dvaceti lety vymysleli program, jak ulevit přelidněné Jávě, a motivovali celé rodiny k tomu, aby se přestěhovaly na méně zalidněné ostrovy v Indonésii. Přistěhovalci neměli k místu žádný vztah. Teď jsme tady, zítra můžeme být zase jinde. Záleží na tom, kde to bude lepší. Zadarmo jsme dostali, vláda nám zase dá, když bude potřeba. A tito lidé obsazovali důležité úřednické posty.

„Co jsi dělal potom? Myslím po té práci pro uhelnou společnost?“

„No, ještě když jsem tam normálně pracoval,“ vysvětloval Dominic, „šel jsem se jednou učit potápět na ostrov Sangalaki. To byl můj sen – naučit se potápět. Dost se mi to líbilo, a tak jsem se rozhodl, že si udělám potápěčský kurz a budu třeba potápěčským instruktorem. Jenomže při větších sestupech jsem začal mít problémy. Trpěl jsem bolestmi v pravém uchu. Nedalo se s tím nic dělat, musel jsem zapomenout na potápěčského instruktora.“

„Já mám z potápění strach,“ přiznala jsem. Byl první člověk, kterému jsem to prozradila. Šnorchlování se mi líbilo, dokázala jsem obdivovat nádheru korálů, hemžení rybiček a ladnost želv celé hodiny, dokud jsem – už úplně ztuhlá – nemusela vylézt z vody. Ale potápění do hloubky s bombou a maskou, nebo jen s hlubokým nádechem a závažím, mě z nějakého důvodu děsilo. Měla jsem vždy pocit, že se propadám do neznáma, a zatmívalo se mi před očima. Bylo to jako závrať, když stojíte na střeše mrakodrapu.

„Jak ses dozvěděl o Turtle My Life?“

„Ti Němci, kteří nám posílají peníze, jsou potápěči.“

„Ano, to vím.“

„A také jezdili na Sangalaki. Když se dozvěděli, že želvám hrozí vyhynutí, rozhodli se založit neziskovou organizaci a domluvili se s Yohanesem a s Fisrim. Yohanes je také potápěč a můj kamarád, oslovili ho, když sháněli lidi, kteří by hlídali želví vajíčka. Fisri se jim sám nabídl. Řekl jim, že sežene povolení, koupí motorovou loď a další vybavení a bude všechno řídit, když tady nebudou.“

„A ukázalo se, že to umí řídit opravdu dobře. Hlavně pro sebe.“

„Ale to je v Indonésii normální,“ reagoval Dominic skoro vyčítavě, jako bych si na to už konečně měla zvyknout a přijmout tento fakt.

„U nás je taky korupce, ale snažíme se s tím něco dělat. Neříkáme si, že je to normální a tak to také má zůstat.“

„Hmm.“

„Co bylo dál?“

„Jakmile mi nabídli stálé peníze, odešel jsem od uhelné společnosti.“

„Ale nevadilo ti, že to je o hodně míň peněz?“

„Jenomže už jsem tam nechtěl zůstat. Potřebuju dělat něco, co mi dává smysl.“

„Jo, já taky.“

Láskyplně se na mě podíval a oči se mu zase rozsvítily, jako když se díváte na hladinu dvou malých jezírek a z oblohy odpluje mrak.

Snad jsme ho tím rozhovorem přivolali, jelikož se Fisri hned příští den zastavil na kafe. Klidně si jen tak bez okolků přišel poklábosit. Vůbec jsem to nechápala, ale kluci, jak se zdálo, na tom neviděli nic zvláštního. V tu dobu byl v kanceláři kromě Dominica i Andy a Toffi s Ugikem.

Všichni popíjeli pivo a zdálo se, že se dobře baví, ale po třetí plechovce začal být Fisri nepříjemný. Ukázal se pravý důvod jeho návštěvy – chtěl, abychom Němcům napsali, že šlo o nedorozumění, a on se mohl vrátit na své šéfovské místo. Taková drzost!

Dominic mu řekl, že nic psát nebudeme, a on se na něj zprudka otočil, máchal prstem ve vzduchu a chrčel: „Jestli to neuděláte, Dominicu, půjdeš do vězení, za to ti ručím. Já už najdu nějaký způsob, jak tě tam dostat. Ukradls mi moji práci!“

Byla jsem úplně v šoku a chtěla jsem ho nějak zarazit – to je dnes zase bláznivý den, pomyslela jsem si –, a než mi ta myšlenka proletěla hlavou, Dominic už mu mezitím řekl, ať to klidně udělá, že se rád podívá na to, jak vězení vypadá zevnitř. Moje sympatie k tomuhle Dajákovi ve mně den ode dne narůstaly.

Ale pan Fisri Katurin nedal pokoj a znovu se pustil do všech kluků. Já byla dožraná už tím, že si mě vůbec nevšímal, každému z nich něčím pohrozil a vypadal jako jejich otec, který se o ně o všechny musí starat a oni mu teď dělají těžkou hlavu. Ale oni se s ním jako s otcem odmítali přít, tak raději jeden po druhém pod nějakou výmluvou odcházeli pryč.

Když odešel Toffy a ještě než to napadlo Ugika, řekla jsem mu, že se mi vůbec nelíbí, co tady vykládá a proč sem vůbec přišel. „Tady v kanceláři už nemáte co dělat!“

Tohle prohlášení ho ještě více rozčílilo, tak se zaměřil na mě.

„Ty… ty…,“ třásl se mu výhružně prst i hlas, ale snažil se pořád vypadat jako šéf, kterého nemůže nic rozházet, protože všechno může zařídit, „už si moc dlouho nebudeš užívat prázdniny. Vyhostí tě ze země, to si můžeš být jistá.“

Vystihl moje slabé místo, toho jsem se docela polekala, protože s vízy to v Indonésii je vždycky komplikované, i když má člověk všechno v pořádku. Aby je dostal, musí mít zvací dopis. A dopis, který jsem měla já, podepsal pan Fisri. Mohl klidně prohlásit něco ve smyslu, že jsem jeho podpis zfalšovala. Možná mě také zavřou do vězení jako Dominica. To by byla velká nepříjemnost. V mém případě by to mohlo ovlivnit ochotu úřadů vpustit mě příště do země, i kdyby se nakrásně ukázala pravda, a Dominic by se třeba nemohl stát ředitelem nové neziskovky, kterou jsme plánovali. Co já vím, jakou důležitost tomu zde přikládají a kde všude je třeba výpis z trestního rejstříku.

Rangeři mi později vyčítali, že jsem se k Fisrimu chovala hrubě. 

„A co jsem měla dělat, když tam vykládal, že dostane Dominica do vězení?“

„Měla jsi odejít jako my. Tím mu naznačíš, že s ním nesouhlasíš.“

„Ano, ať si svoje řeči klidně vykládá sám do zdi,“ dodal Ugik.

„Aha, no to je bezvadný. To mě opravdu nenapadlo.“

To, co jsem udělala, pro ně bylo nevděčné, protože oni se tak hodně snažili s tím člověkem vyjít po dobrém. Já jim to vlastně celé zkazila. Pro indonéského muže je potupa, když se nechá dohnat k bouchnutí dveřmi. Je to odhalení jeho slabosti – jako kdyby tak nahlas, jako dveře prásknou, říkal: „Podívejte se, nejsem dostatečně silný na to, abych zadržel svoji vlastní ruku.“

Jenomže to jsem si v tu chvíli neuvědomila. Já pouze cítila nespravedlnost a tento boj – se vší nespravedlností světa – jsem bojovala už od mládí. Byla jsem na to zvyklá. Ostatní se mi kvůli tomu, že tak drze bojuji s nespravedlností i v situacích, kdy nelze ničeho dosáhnout, někdy dokonce posmívali, ale já si zkrátka nedokázala pomoci. Že jsem s tím neměla žádné úspěchy, mi nevadilo. Prostě nejsem diplomat.

Tahle záležitost jenom uspíšila moje rozhodnutí odjet pryč. A bude lepší, když to udělám dříve, než mě budou vyšetřovat kvůli vízům. Pracovní víza jsem totiž neměla. Ano, nastal čas loučení, ale takhle jsem si ho nepředstavovala. Odjížděla jsem mírně řečeno zdrcena. Toto měl být výsledek mé návštěvy, mé práce? Největším přínosem mého působení na Borneu byl rozpad organizace, která v ochraně želv fungovala celkem dobře. Rozhodně nejlépe, jak jsem zatím měla možnost poznat. Jsou peníze opravdu to nejdůležitější, na co jsem se měla zaměřit? Jistěže ne, o tom jsem už byla přesvědčena; vrátit se to však nedalo.

Dá si někdo popcorn?

Domů jsem se dostala akorát na Vánoce. Byt po babičce byl pronajatý, proto nebylo jiného zbytí než se nastěhovat k rodičům. Alespoň na nějaký čas, než něco vymyslím, nebo se domluvím s podnájemníkem, že se odstěhuje. Díky tomu jsem si ale poměrně rychle našla poloviční úvazek v Zoo Liberec, což od Mělníka není zase tak daleko.

Moji rodiče nikdy nedůvěřovali tomu, že bych mohla být povoláním bioložka nebo dokonce ekoložka. Za jejich mladosti to slovo ani neexistovalo. Taková práce jim prostě nedávala smysl a nevěřili, že by někdo byl ochoten mě v tomto oboru zaměstnat.

„Zajímalo by mě, co jsi celou tu dobu na tom Borneu dělala?“ zvolala maminka, a aniž čekala nějakou odpověď, pokračovala: „Proč jsi nezůstala v tom školství?!“ Jako kdyby si nevzpomínala, jakým způsobem náš projekt Zodiak skončil.

O to více jsem se jim vždy snažila dokázat, s křečovitou úporností, že mohu být úspěšná v tom, co jsem si zvolila.

Teď se ale ukazovalo, že čím více jsem se snažila jim to dokázat (jako na škole spolužákům a profesorům), tím méně jsem byla úspěšná. Mohla za to špatná motivace. Co kdybych se nesnažila nikomu nic dokazovat a prostě jen nechala věci běžet? Neznamená to samozřejmě opustit kvůli tomu svá přesvědčení. Vezmu první příležitost, abych se přiblížila mořským želvám. Budu pracovat pro zvýšení ekologického povědomí na této planetě. Ale nebudu už nikomu nic dokazovat. Dokonce ani sobě. Dokazování nikam nevede. Co kdybych zkrátka jen citlivě vnímala, co v které situaci mohu udělat nejlepšího, aniž bych chtěla při tom hned spasit svět?

Nějakou dobu jsem se vnitřně užírala tím, jak dopadlo moje působení na Borneu. Tohle se nemělo stát, tohle se nemělo stát! Pořád dokola. A ještě se mi do toho začala motat ta vize želvího dědečka z pobytu ve tmě. Bylo to naivní – želví dědeček – taková hloupost. Vize, nebo co to bylo, zkrátka nefungují. Nebo alespoň v mém životě. Snad jedině v románech. Koneckonců, nikdy jsem neměla pocit, že bych byla něčím výjimečná, že bych třeba měla prorocké sny, nebo silnou intuici, nebo tušení, že se za pět minut srazí autobus a ono se to opravdu stane. Žádná situace z mého života by se nedala považovat za zvláštní nebo vymykající se fyzikálním zákonům. Alespoň co si pamatuji. I pobyt ve tmě se dá jednoduše vysvětlit smyslovou deprivací, kdy vám před očima začnou naskakovat obrazy podobně, jako když spíte. Není na tom nic zvláštního.

Život u rodičů se stal až příliš pohodlným. Navíc se, z nějakého zvláštního důvodu, začali strachovat o to, kdy se vdám a založím si rodinu.

„Rádi bychom se někdy dočkali vnoučat, víš?“

Znělo mi to dost sobecky, jako kdyby to bylo něco, co potřebují na hraní.

„Není na to ještě moc brzy?“

„Vaše generace pořád všechno odkládá. Nechcete přijmout odpovědnost.“

Bylo potřeba se rozhodnout, jestli se vrátím zpátky do Prahy. Odtamtud bych mohla ještě pohodlněji dojíždět třikrát týdně do Liberce. Podnikla jsem tam několik výprav, abych osvěžila svá kamarádství a známosti. Při té příležitosti jsme si s Milenou Dostálovou vyrazily do kina. Chtěla jsem jít na Once, ale Milena mě umluvila, abychom šli na Volver. Byl to zajímavý film. O tom, jak se i zdánlivě nadpřirozené věci dají logicky vysvětlit.

Když jsme po představení seděli v kavárně, vzpomněla jsem si na její příspěvky na facebooku.

„Teď mě napadlo… mám pocit, že se ti někdo naboural do facebookového účtu, neustále se mi tam od tebe zobrazují takové zvláštní příspěvky…“

Nejdřív mě chvíli pozoruje, jako kdyby právě objevila poslední kousek ze svého ztraceného puzzle. „Jak zvláštní? Poslouchej, Brigito, já jsem docela nasraná, jak to tady ten stát vede… To, co tam sdílím, je pravda! Chci aby se tady něco změnilo. Oni nám tají spoustu věcí.“ Jeden mohl vidět, že ji to dost rozohnilo. Z ospalé pofilmové nálady se celkem rychle probrala.

„Já myslím, že to tady není tak špatné,“ řekla jsem opatrně. „Jsou země, kde je daleko větší korupce, chudoba, zdravotní systém tam nefunguje…“

„Kurva, já se přece nebudu srovnávat s ňákou Afrikou. Proč už na tom dávno nejsme tak jako v Německu nebo ve Francii? No… osmnáct let po revoluci. Říkám ti, že jestli to tady půjde takhle dál, tak budu žít třeba… v Itálii.“

„Ale některé ty články, které sdílíš, jsou jenom čistá manipulace. Třeba ten Aeronet nebo Parlamentní listy, vždyť se o tom ví.“

„O čem se jako ví? Nic se právě neví. V novinách nám lžou, v televizi nám lžou, je to horší než za komunistů.“

„To bych teda určitě neřekla.“

„Ty jsi prostě věčná idealistka. Vždycky jsi byla. Kdy už se z toho probudíš?“ Milena nade mnou mávla rukou a tvářila se, že jsem úplně odepsaná existence. Náhle se narovnala a zírala mi někam za záda. „Hele, Jirka.“

„Jaký Jirka?“ otočila jsem se a pátrala v prostoru zšeřelé haly. Tu mírně komíhavou chůzi a vlající ruce jsem poznala hned. Nikdo jiný než Jirka Hybner. Byl na nějakém filmu a teď odcházel pryč. Měla jsem radost, že si mě nevšiml, seděly jsme celkem stranou, ale Milena si stoupla, zamávala na něho a volala: „Jirko!“

Samozřejmě ho znala, za dobu našeho vztahu se mnou několikrát navštívil rodiče v Mělníku a s Milenou jsme se setkali i párkrát v Praze.

Přikvačil k nám a pronesl temně: „Ahoj!“ Stál s rukama v kapsách a zjevně se neodhodlal víc družit.

Povzdychla jsem si, ale koneckonců nemohla jsem se na něj mračit donekonečna. Možná vyvstala příležitost si říci alespoň nějaké smířlivé slovo.

„Pospícháš?“ zeptala jsem se.

„Ne,“ trhnul sebou, „vůbec ne.“

Konečně se tedy usadil a prozradil, že byl na filmu Once. Milena se zahihňala a pronesla: „Na tos chtěla jít.“

„Líbilo se ti to?“

„Ano, výborný film.“

„Ty chodíš do kina sám?“ zeptala se Milena.

Špulil ústa, krčil rameny, nevěděl, co by řekl: „No jo…“

„Že je Aeronet manipulativní web?“ obrátila jsem se na něho. „Ty to určitě budeš vědět.“

„Cože?“ Chvíli vypadal lehce zmatený. „Tak ono se neví, kdo za tím webem stojí, zatím to nikdo nevypátral. Jsou to prý nějací vlastenci, ale už to je dost podezřelé, když se tím tak ohánějí. Každopádně svoje tvrzení v těch článcích nemají nijak doložené a opravdu se mi z těch příspěvků, které někteří lidi dávají na facebook, až zvedá žaludek. Ale já nevím, nijak to nezkoumám.“ Pohlédl na mě, aby si ověřil, jestli mi svou odpovědí vyhověl.

Milena vzdorovitě pohodila hlavou: „To seš šťastná, že jsem ti ho zavolala?“

Čímž mě uvedla do trapné situace, protože to vypadalo, jako bych si to objednala.

„No, povídali jsme si zrovna o těch dezinformačních webech a Milena tě zahlédla, jak odcházíš z kina.“

Milena zřejmě chtěla změnit téma rozhovoru, protože upustila ze své naštvanosti, zabořila se do kavárenského křesílka a do toho řekla tu nejméně vhodnou otázku: „Proč vy dva jste se vlastně rozešli?“

Mně vyschlo v puse a Jirka se schoulil jako embryo. Neměli jsme se k odpovědi.

„Protože jsem dostala práci na Sumatře a myslela jsem si, že tam zůstanu dlouho,“ zalhala jsem, „tak jsme si dali svobodu.“

„Aha,“ zamumlala Milena a bylo cítit, že tomu nevěří.

„Jak to máš ty?“ zeptala jsem se.

„Skvěle. Randím s jedním Italem.“

„A učíš se italsky?“ zajímalo Jirku.

„Řekla jsem mu, ať se naučí česky, jestli o mě vážně stojí.“

„Jistě, chlapa si musíš hned od začátku vztahu vychovat, že jo?“ podotkl Jirka.

„Ty to znáš, viď?“

„Naštěstí ani ne.“

„A co? Já se taky učím italsky, nechci nic, co bych sama nedělala. Vztah musí mít svoje výzvy, jinak stojí za prd. Já mám hlad. Dáte si někdo něco?“ 

„Ani ne, díky.“

Milena se zvedla, uchopila svoji kabelku a odklapala na podpatkách, které se rozléhaly na vyleštěné podlaze, k pultu, kde se prodávaly lístky a mlsky do kina.

Chvíli bylo ticho, pak toho Jirka samozřejmě, jak jsem tušila, využil.

„Poslyš,“ naklonil se ke mně, „co se stalo, to se stalo, já chápu tvoje rozhodnutí, jenom… pořád mám velkou potřebu ti říct, jak to přesně bylo.“

„Dobře, tak mi to řekni,“ odvětila jsem rezignovaně. Když nebudu souhlasit, bude mě s tím otravovat pořád. Tou verzí mně ale docela vyrazil dech.

„Pamatuješ si na toho mého souseda?“

„Ten… homosexuál? Divnej… trochu?“

„Jo, divnej docela hodně, ale já ho mám rád. Tentokrát to ale dost přehnal. Vím, že jsi viděla ode mě odcházet holku, byl to dárek. Od něj. Nenapadlo ho nic lepšího než mi k narozeninám objednat prostitutku. Chápeš to?“

„Jo, já to chápu,“ potřásla jsem hlavou, což mi dodalo trochu odvahy o tom mluvit. „Byla jsem pryč, ty ses cítil osaměle…“

„Nechápeš. Vůbec jsem o to nestál. On má takovej potrhlej humor. K ničemu samozřejmě nedošlo. Byl to JEHO blbej nápad. Prostě zazvonila, řekla, že má pro mě od Kuby dárek, tak jsem ji pustil dovnitř a v obýváku se začala svlíkat.“

Dýchala jsem zhluboka a dávala si načas. Bohužel to vyprávěl tak barvitě, že jsem si celou situaci před očima přehrávala jako film. Uvažovala jsem horečnatě, co s tím teď. 

„No tak to je mi líto,“ řekla jsem tak, aby nebylo jasné, jestli toho opravdu lituji, nebo je to ironie.

Zdálo se, že mu to stačilo, protože se uklidnil. Měl opravdu velký přetlak zbavit se černé nálepky. Uvolnil se a doslova se roztekl v křesílku.

Milena dosedla hlučně na svoje místo a s sykotem otevřela Coca-colu. „Proč vlastně máš tak velkou touhu jezdit až někam na Filipíny kvůli ekologii, copak nemáme dost problémů u nás?“ 

Proč všechny tak moc trápí, že nesedím doma na zadku? „Těsně vedle, byla jsem na Borneu. A uvědomila jsem si tam, jak hodně souvisí stav oceánu s klimatem. Oceán je vlastně takový výměník tepla na naší planetě, a když se porouchá…“

„Tak zmrzneme,“ dodal Jirka.

„Spíš se přehřejeme, zvednou se vody oceánů a nastanou záplavy.“

„Takže přijde potopa,“ pozdvihla obočí Milena. „Já si to vždycky myslela. Všechno se opakuje. Dáte si někdo popcorn?“

Nové známosti

Ukázalo se, jak osudové místo je Zoo v Liberci. Tato zahrada se zapojuje do několika zajímavých zahraničních projektů, třeba ochrany divokých slonů v oblasti střední Afriky nebo výzkumu šimpanzů vypuštěných ze zajetí zpět do volné přírody. Pracovala jsem tam sotva měsíc a jednoho dne se tam ukázal vysoký břichatý muž v klobouku a zelené vestě. Potkali jsme se u venkovního kávového automatu, představil se mi rozverně jako Ota, Toulavá bota, a řekl, že se právě vrátil z Bornea.

„Jezdím tam kvůli nosáčům,“ rozpažil ruce, což bylo vtipné, neboť tím nevědomě napodobil udivenou opici. A upřímně, jeho nos byl jeden z těch větších. „Kahau nosatý, Nasalis larvatus, žijící pouze na Borneu.“ Neopomněl zdůraznit slovo Nasalis, což znamená nosáč.

„A já tam byla kvůli želvám,“ vypadlo ze mě. „Všichni se vždycky vyptávají, proč jezdím chránit přírodu tak daleko a jestli u nás nemáme dost práce. Taková otázka od tebe asi nehrozí, co?“

Široce se usmál: „To tedy opravdu ne. Ochrana přírody v Indonésii je více teoretická než praktická. Nejspíše hlavně propagandistická. Je neuvěřitelné, kolik mají svátků. Kromě toho, že mají Den Země, který známe i u nás, mají Den Vody, Den Biotopu, Den Mokřadů, Den Mangrovů, Den Lesnictví, Den Flory, Den Fauny, Den sázení stromů, Den dívání se na stromy a já nevím, co ještě.“

„Tak toho jsem si ani nevšimla. Ale já strávila polovinu času na maličkatém ostrově s dvěma dalšíma ochranářema. Ti nic neslavili. Naučila jsem je alespoň obcházet ostrov a sbírat odpadky, které moře každý den vyplavuje.“

„Jo, tohle je problém. V Indonésii není žádný systém likvidace odpadků, a to tam žije čtvrt miliardy lidí, je to šílený. A v moři skončí každou minutu šest tun odpadků, dokážeš si to představit? Každou minutu. Tedy ne že by za to mohla jenom Indonésie, protože Čína, Vietnam, to je stejný…“

Byla nám zima, a tak se Ota dal do pohybu a já ho následovala. Courali jsme se k hlavní budově a povídali si, jako dva staří známí nebo dva fandové, kteří se baví o fotbale. My jsme s laskavostí sobě vlastní probírali ekologické problémy největšího souostroví na světě.

„Naše ochrana vlastně supluje práci policie,“ nadhodila jsem.

„Je to tam jako na divokém západě, zákony se absolutně ignorují. Ne že by je neměli, ale oni je prostě nedodržujou. Nějaká firma přijde a zabere si klidně kus lesa, který vykácí na dřevo. Nebo nejnovější mor je pěstování palmy olejné. Navíc jim nestačí, že si někde vypálí kus pralesa, oni ji musí pěstovat i podél řek, naprosto jim nedochází, že tahle palma na březích brakických vod ani neroste dobře. Není schopná odolávat půdní erozi a řeka je totálně znečištěná. Pak jdeš na nějaké veřejné jednání a tam se jen tak mimochodem dozvíš, že ta půda byla ilegálně zabraná, tedy jinými slovy ukradená, místním rolníkům, kteří kvůli tomu ztratili svoji obživu. Nikdo se s nima nemazlí, nikdo to neřeší, nemají nikde dovolání, protože vítězí ten, kdo dá úředníkovi úplatek. Totální bezmoc.“

Prošli jsme kolem buvolů a lam a za tu dobu mi stačil tento bystrý a sdělný chlapík ještě povědět, že působí kolem řeky Mahakam, což je nejdelší bornejská řeka. Je také nejvýznamnější, protože se rozlévá do obrovské soustavy jezer a mokřadů a tam se samozřejmě daří mnoha druhům flóry a fauny. U klecí s exotickými ptáky mi s nadšením vyjmenoval množství ptáků, které lze v povodí Mahakamu spatřit, a když jsme došli k hlavní budově, završil to oznámením, že je to jediné místo na Borneu, kde žijí sladkovodní delfíni.

Protože jsme měli každý svou práci, domluvili jsme se na společném obědě. Při něm proud slov pokračoval, jako by se ani nebyl přerušil.

„Znám dokonce pár případů,“ naklonil se ke mně Ota důvěrně, zatímco si strkal do pusy hranolku, „kdy si firmy neváhaly najmout nějakého zabijáka, aby se zbavily nepohodlného šťourala. To už je opravdu jako z nějakého hodně divokého filmu.“

„Takže ten náš vedoucí kanceláře, který si pro sebe nechával třetinu peněz, je ještě docela hodný člověk,“ podotkla jsem ironicky.

„Hohó,“ zasmál se Ota, „tím bych se vůbec nezabýval, součást národní kultury. Tak jako to bylo dříve u nás za komunistů – kdo neokrádá stát, okrádá rodinu.“

„Neměla bych se mu omluvit?“ žertovala jsem.

„To zas ne, ale musíš pochopit, Brigito, že absolutně nerozumí tomu, proč jsi to udělala. On ty peníze od donátorů považuje za součást své výplaty, za část svého zisku, když to tak řeknu. Je to jako podnikání. A nechápe, proč to někdo z týmu, kdo ještě notabene stojí pod ním, psal až někam do Německa. Protože přeci – co oči nevidí, to srdce nebolí. A navíc – doteď to bezvadně fungovalo, tak proč to měnit. Možná by byl ještě ochoten dávat ti část z těch peněz, když už jsi na to přišla, ale takhle je nemá ani on, ani ty a to mu nejde na mozek.“

„Mluvíš tak zasvěceně, jako kdybys ho znal.“

„Jo, jako kdybych ho znal,“ mávl rukou chlapík, který vypadal jako malý medvěd, a zapřel se v židli. „Indonésie je plná takovejch vykuků. Mně nemusí nikdo nic vyprávět, já je znám všechny.“

Byl milý a jeho prohlášení se vůbec nedalo brát jako nafoukanost. Byl to zkrátka určitý způsob, jak se duševně vypořádat se stavem věcí. Musí ho to také hodně trápit, uvědomila jsem si. V jeho hlase však zněla spíše zanícenost než deprimovanost a to se mi líbilo.

„Ale co na to tvoje dobrodružství na Borneu? Bylo tam taky něco takového?“

Ota se zasmál. „No, nebylo. Mně osobně nikdo nevyhrožoval a největší problémy jsem měl s opicemi, co se mě pokoušely okrást o banány.“

„Ale to zní roztomile,“ usmála jsem se.

„Ano, ale naštěstí jsem si svoje plody práce stihl ukrýt do bezpečí,“ ujistil mě Ota a přitom si klepal na kapsu u bundy. „Takže teď už jen zbývá najít kupce, kteří jsou ochotni zaplatit za kvalitní banány z džungle.“

„Bezvadný, pokusím se ti pomoci,“ nabídla jsem se.

Sem tam mi přišel od Dominica email, v kterém mi popisoval, jak pokračuje situace v organizaci Turtle My Life. Nebylo to nic potěšujícího. Všechno spělo k jedinému řešení – ukončit činnost organizace. Šlo tedy jen o to, co bude dál. Dominic se nechtěl vzdát ochrany mořských želv jen tak. Toho jsem si na něm cenila. Dokázal se postavit za správnou věc. Stejně jako si při práci v uhelných dolech slíbil, že nebude přispívat k devastaci své země, a opustil kvůli tomu jistou a dobře placenou práci. Znovu dokázal, jak upřímně je ponořen do celé věci. Německé vedení chtělo předat povolení k ochraně želv jisté zavedené neziskovce působící na Borneu. Z toho nám naskakovala husí kůže. Jaký vztah bude mít tato velká celonárodní organizace k ochraně želv? Má příliš mnoho zájmů. A navíc přijde k hotovému, předáme jí výsledky celého našeho úsilí úhledně zabalené v balíčku i s ročním povolením působit na ostrovech Bilang-bilangan a Mataha.

Neměli jsme zatím dost peněz a dost ochranářů, abychom mohli pravidelně kontrolovat želví snůšky i na ostrově Mataha, který se nalézal na dohled od Bilang-bilanganu, ale povolení jsme měli. Kluci se tam občas zajížděli podívat, ale spíš jen proto, aby se vědělo, že se tam ochranáři pohybují, než že by tam něco reálně počítali, přenášeli a chránili.

Jak jsem tak nad tím po večerech uvažovala, uvědomila jsem si, že už se považuji za členku týmu. Bez ohledu na svoji momentální existenci v Čechách. A Dominic to zřejmě vnímal stejně, proto mi psal ty zprávy. Nebo to mělo ještě jiný důvod? Možná jsem se mu také líbila, jako se on líbil mně. Možná jsme spolu mohli mít vztah, kdybych tam zůstala. Co já vím o tom, jak Dajáci vyjadřují zamilovanost a lásku?

Tak jako tak, snažila jsem se ho co nejvíce povzbuzovat a podporovat v jeho rozhodnutích. Napsal mi, že už ho štvou ti dva chytrolíni a už i Němci pochopili, že víc škodí než pomáhají, a tak uvažuje o založení nové vlastní organizace. Kvitovala jsem to jako výborný nápad a snažila se všemožně posílit jeho důvěru v to, že zvládne jako nový šéf veškeré papírování a ostatní organizační záležitosti. Dokonce jsem mu slíbila, že jestliže to vyjde, vrátím se zpátky na Borneo. To by bylo fantastické, napsal mi zpět.

Přišlo jaro a už kolem desátého března se udělalo poměrně teplo. Lidé odhazovali kabáty a přestali tolik spěchat. O víkendu jsem si udělala čas, abych navštívila babičku. Vypadalo to, že jí v domově důchodců nic nechybí, ale přišla mi hodně sešlá. Tvář zhrubla vráskami. Když jsem se vracela, všimla jsem si v Mělníku plakátů upozorňující na jarní charitativní běh, který se měl konat příští týden v neděli. Akce se jmenovala Máme možnost. To se mi líbilo, řekla jsem si, že se půjdu podívat.

Ten víkend dorazil k rodičům i brácha a hučel do mě, abych se šla nejenom dívat, ale běhat. Stál v obýváku připraven celý ve sportovním.

„Nebuď líná jako želva, ségra,“ pošťuchoval mě. „Pojď si krapet potrápit tělo. Je to pro dobrou věc. Tři kilometry rodinná trasa, nebo jedenáct pro opravdový sportovce.“

Tím opravdovým sportovcem myslel sebe, protože přitom vypnul hruď, aby bylo jasno, jakou trasu si vybral on. Já se spokojila s rodinnou variantou.

Na náměstí, kde byl start, stálo malé pódium a asi dvě desítky stánků s různým občerstvením. Přihlášení běžci dostali jednotná oranžová trička s nápisem Máme možnost. Registrace stála dvě stovky, které šly na tu dobrou věc. Právě jsme se měli dozvědět, o co konkrétně jde. Na podium vylezli pořadatelé a začali představovat nejrůznější sponzory, potom přivítali starostku a jistou herečku, která se zde objevila z touhy pomáhat slabším. Nakonec před pódium přijeli na vozíku tři mladí lidé s postižením a dozvěděli jsme se, že jim sbíráme peníze na nové elektrické vozíky. Potom se ještě dlouho mluvilo, ale to už nevím co, protože jsem v davu zahlédla Elišku Pálovou. Přivítaly jsme se, srdečně se objaly a její nadšené vykládání přehlušilo vše. Jak se ukázalo, byla spoluorganizátorkou celé akce.

Po veselé písničce moderátor odstartoval běh a my natěšeně vyrazily. Nejprve jsme běžely spolu a užívaly si to, ale zhruba v polovině nás to přestalo bavit a přešly jsme do kroku. Můj brácha hned od počátku pádil pokořit čas, ale v průběhu udělal jednu malou změnu – přešel z jedenáctikilometrové trasy na rodinnou variantu.

„Já mám v Praze ten svůj obchůdek, ale tohle pořádá moje kamarádka, tak jí s tím tak trochu pomáhám,“ řekla mi Eliška.

„A podaří se vybrat dost peněz?“

„Jo, je to megaúspěšný, jenom se rozhlédni, kolik je tady lidí.“

„To vidím, ale celá ta organizace kolem musí být dost náročná a drahá.“

Eliška pohodila rameny: „To platí sponzoři. Tyhle výdaje musíš mít zajištěné už od začátku. Pak jenom ze startovného vybíráš peníze. Když přijde málo lidí, koupíš dva vozíky, když hodně, koupíš tři, tak co? Ale nám ještě zbude, o to strach nemám. Je pěkně, lidi jdou rádi něco podpořit a ukázat se.“

Ukázala na oranžové tričko s nápisem a zasmála se: „Můj nápad.“

„Ty jsi byla vždycky hodně nápaditá a šikovná,“ pochválila jsem ji. „A hlavně ses nebála do všeho vrhnout.“

Seděly jsme pak ještě dlouho venku u pódia na lavičce a Eliška se vyptávala na moje působení na Borneu. Nejvíce ji dojalo, když jsem jí líčila, jak domorodci získávají želvovinu nahříváním živé želvy nad ohněm.

„Přitom želvovina vypadá jako hnědožlutý plast, není na ní nic výjimečného a magického, klidně ji můžeme nahradit něčím jiným, třeba tím hnědožlutým plastem, nebo skořápkou z kokosu.“

„Tak proč se nenahradí tím kokosem?“

„Já přeci ty suvenýry nevyrábím,“ ušklíbla jsem se. „To bys to musela vysvětlit domorodcům. A i tak by tě asi neposlechli, protože je to pro ně tradice. A náramky ze želvoviny chrání děti před zlými duchy a obydlí chrání před ohněm a tak, znáš to.“

Eliška se usmála: „Lidi musíš inspirovat. Podívej se kolem sebe. Myslíš, že by si šli sami od sebe zaběhat? A jak jsou teď spokojení, že to dali.“

O několik dní později mi Dominic poslal email, kde líčil, jak Němci zarputile nesouhlasí s tím, aby vznikla nová organizace, a chtějí všechno předat jiné už existující a zavedené neziskovce. Všechno je v háji, psal zklamaně, protože bez financování nemá cenu zakládat svoji vlastní organizaci.

Celý večer jsem nad tím dumala a pak jsem odvážně odepsala: Běž do toho, Dominicu, pokud přemluvíš kluky, aby počkali pár měsíců a zůstali na ostrově zadarmo, seženu peníze z Čech. Můj plán byl začít se učit u Elišky Pálové, jak dělat úspěšný fundraising.

Ota mi řekl, že mi pomůže požádat o pár grantů, které by mohly pokrýt významnou část rozpočtu.

„Jsou to většinou menší granty a krátkodobé, tak na půl roku, ale taky dobré, nemám pravdu?“

„Jistěže máš, Oto. Budu ti moc vděčná, když mi ukážeš, jak na to.“

„Ale jo, želvy taky mají právo žít, nejenom Kahau nosatí.“

A já už věděla, že se té hlášce vnitřně hodně směje. Smíšek jeden… dobrák. Za tu krátkou dobu, co jsme se znali, jsme se velmi spřátelili.

Peníze

Nastala nejtěžší část mé práce – shánění peněz. Nikdy bych nevěřila jak to bude náročné. V ten den, kdy jsem optimisticky odepsala Dominicovi, ať se nevzdává a založí novou organizaci, jsem si ani z poloviny nedovedla představit, co mě čeká. Pořádání charitativního běhu je proti tomu procházka parkem se zmrzlinou v ruce. Žádný sponzor vám nedá peníze na pořádání běhu nebo čehokoliv jiného, když vaše organizace teprve vznikla, navíc někde na Borneu.

Největší ťafku pak dostanete, když se vás zeptají: „Na Borneu? A nežijou tam muslimové? To my si rozhodně nemůžeme dovolit, podporovat muslimy.“ A dívají se na vás jako na teroristu. No, už jsem si zvykla, že mě občas mají za blázna, mají mě za vyšinutou ekoložku, která by nejraději zakázala všechny plasty, ale za teroristku mě ještě nepovažovali.

A tak jsem největší úspěchy nezaznamenala chozením po firmách a přemlouváním ředitelů, ale díky besedám. Protože na besedách, kterých teď bylo naštěstí čím dál víc, lidé viděli výsledky naší ochranářské práce, spoustu fotek, které jsem si přivezla, a vnímali moji zapálenost pro věc. To se pak stávalo, že za mnou sami od sebe chodili a vyptávali se, jestli by nemohli nějak pomoci. Nejlepší způsob podpory byl samozřejmě skrze finanční příspěvek a pro ten účel jsem založila transparentní účet, ale ukázalo se, že stejně důležité jsou kontakty. Našlo se několik takových, kteří prohlásili, že znají toho a toho novináře, který, když se mu to správně podá, by jistě mohl o želvách napsat článek. A několikrát se to doopravdy povedlo, takže kromě Ekolistu a Slováckého deníku vyšlo několik stránek třeba v Respektu nebo víkendové příloze Lidovek. Můj šikovný bratříček mi vytvořil webovky, kam jsme nasázeli všechny potřebné informace a všechny fotky a začala jsem kvůli tomu psát blog. Prostě zápřah na celý úvazek.

Jeden z nejlepších nápadů ale měla Eliška Pálová.

„Pamatuješ se, jak jsi mi řekla, že tu želvovinu můžeme nahradit hnědým plastem nebo třeba kokosem?“

„Ano,“ potvrdila jsem jí, že jsem to skutečně řekla.

Rozpřáhla ruce jako Ježíš na obraze Poslední večeře: „No tak co kdybychom odtamtud dováželi výrobky z kokosu a prodávali je v Čechách? Ze zisku by se mohla financovat činnost organizace.“

Zamyslela jsem se: „To bychom to místní museli nejdříve naučit. Rangeři si občas něco z kokosu pižlají, ale domorodci na stáncích mají jenom želvovinu a nic jiného zajímavého nemají, co by se dalo vyvážet a prodávat.“

„Tak je to naučíme,“ prohlásila energicky Eliška. „Vyhlásíme designérskou soutěž pro mladé české designéry, kteří navrhnou, co se z toho kokosu může pěkného vyrábět. Vítěz získá cestu na Borneo.“

Úplně mi to vyrazilo dech. Tohle znělo opravdu dobře. Tohle znělo ještě lépe než charitativní běh. Několik mladých nadějných studentů bychom totiž mohli pro tuto myšlenku nadchnout. Materiál se dá získat bezpracně a zadarmo a ještě místním ukážeme alternativu ke krvavě získávané želvovině.

„Ty jsi geniální,“ polichotila jsem jí.

„Ale jdi, jenom takový nápad. Manžel se mi za to i někdy směje. Pořád něco vymýšlím, přesouvám nábytek sem a tam… organizuju, měním, ale jen v bezpečí svého domova, cestovat po světě jako on bych nemohla. To víš, jsem ve znamení panny.“

Některé z vlastností lidí narozených ve znamení panny jsou trpělivost, pracovitost a důkladnost, to se určitě hodilo. Navíc se známe už od dětství, nemusíme si nic dlouze vysvětlovat. Takže uběhly pouhé čtyři měsíce a Eliška Pálová vyhlašovala ve svém obchůdku výsledky designérské soutěže.

Role moderátorky jí náramně vyhovovala. Všechny přivítala, představila moji maličkost, několik hostů a zúčastněné designéry. Já zářila radostí, moje sny se postupně naplňovaly. Tohle byl zajisté ten nejpříjemnější způsob, kterým jsme mohli propagovat myšlenku našeho projektu a získat i nějaké peníze nejen dobrovolnými příspěvky, ale i prodejem předmětů. Z Liberce dokonce přijel i Ota, aby se podíval, jak se naší soutěži daří.

Slovo dostala Ivana Slámová, odbornice na design z Umprumky. Byla to milá mladá žena, kterou jsem osobně neznala, ale před zahájením akce jsme si podaly ruce a vyměnily si pár slov. Zdála se mi dost zamlklá, většinu času se držela někde v rohu, a teď, když byla přímo vyzvána, aby promluvila, začala tak, jak obvykle mnoho lidí začíná: „Nechci vás dlouho zdržovat…“

Sepnula ruce a pohlížela chvíli zálibně k výrobkům, které byly rozestaveny na skleněných nízkých stolcích vprostřed malého obchůdku, a vypadalo to, že vůbec neví, co rozumného by řekla na úvod tohoto setkání. Ukázalo se, že je velkou odbornicí na kokosy a najednou mluvila s ohromným zapálením.

„Myšlenka nebo název akce Kokos místo želvy mi přijde úžasná. Kokos jako materiál nalézáme na mnoha místech světa a v mnoha kulturách. Je také zajímavé, kolik nalezneme shodných prvků, když se ho pokusíme porovnat s želvovinou. Želva má velmi odolný krunýř a skořápka kokosu je také velmi odolná, takže umožňuje vnitřku kokosu překonávat bez újmy velké vzdálenosti po moři, než dospěje na nějaký opuštěný ostrov. Tam je vyvržen na břeh, ujme se v chudé půdě a vyroste z něj palma.

Mořské želvy také překonávají velké vzdálenosti. Také to dlouho trvá, než jsou připravené vylézt na břeh a naklást tam vajíčka. Jejich vajíčko je stejně bílé a kulaté jako vnitřek kokosu…“

A o kokosech a želvách vyprávěla ještě asi pětatřicet minut.

Můj zájem vystřídalo překvapení, jak zajímavě paní Ivana vypráví. Zmínila mnoho souvislostí, které mě předtím vůbec nenapadly a neměly tudíž žádnou roli, když jsme s Eliškou připravovaly soutěž. Spokojeně a zároveň napjatě jsem naslouchala a přitom sledovala diváky, jestli i je dokáže povídání o želvách a kokosech zaujmout. Chtěla jsem si všechno zapamatovat, abych mohla podobně zajímavým způsobem vyprávět na svých besedách a přednáškách.

Když domluvila, přišel čas na to, abych také já lidem sdělila něco o své práci. „Původně jsem si myslela, že se budu věnovat hlavně zvířatům,“ začala jsem. „Ochrana zvířat znamená se o ně starat. To mě baví nejvíc. Postupně jsem ale zjistila, že pokud chci želvám skutečně pomoci, musím se zabývat hlavně lidmi. Dělat pro ně přednášky, vysvětlovat, informovat, měnit zkrátka jejich pohled a jejich myšlení. Musím lidi motivovat ke konkrétnímu činu, aby nekupovali suvenýry ze želvoviny, aby nevyhazovali plasty do moře; musím i samu sebe motivovat, protože je to zdlouhavé a náročné. A poslední dobou také musím shánět peníze, protože bez nich to nejde. Jeden ze způsobů, který se mi zdá opravdu dobrý, jak nějaké peníze získat a zároveň nabídnout místním prodejcům želvoviny nějakou alternativu, jsou tyto výrobky z kokosových skořápek. Jsou moc krásné a jsem sama překvapena, co všechno se dá z kokosu vytvořit.“

Po úvodním zahájení proběhlo vyhlášení výsledků designérské soutěže a pak jsem si povídala s Otou. Stal se totiž mým novým učitelem v problematice indonéské ekologie.

„Díky Bohu je to diktatura,“ prohlásil Ota poměrně nahlas, takže získal pozornost i okolostojících lidí. „Tohle řekl před pěti lety o Indonésii kanadskému deníku Toronto Star jeden představitel nejmenované důlní společnosti. Naprosto otevřeně přiznal, že v demokratické zemi by projekt, který tam realizují, prosazovali jen s obtížemi. Poměry na Borneu jsou prostě šílený.“

„Dobře, a chceš tím říci, že náš nápad Kokos místo želvy je dobrý, nebo že absolutně nemá naději na úspěch?“

Zasmál se tomu. „Nápad je to skvělý. Opravdu. Myslím, že je určitá šance, aby se želvovina neprodávala v každém druhém stánku, ale…. v každém třetím.“

„Ok, i to je úspěch. A nemáš náhodou nějakou dobrou radu, jak omezit tamní pašeráky ve vykrádání želvích hnízd? Víš, máme povolení k ochraně ještě jednoho ostrova, kde ale nemůžeme dennodenně vartovat, na to už vůbec nejsou peníze a lidi.“

„Měla by se do toho víc zatáhnout policie, samozřejmě. Jasně že je na Borneu velká korupce, ale na druhou stranu, ve většině policejních nebo i vojenských jednotek se musí plnit určité roční cíle, chápeš? Taky musí vykazovat výsledky. Takže, když dostanou dobrý tip, chtějí si jednou za čas udělat čárku.“ 

„Aha, to je dobrý vědět. Díky.“

Zpět na ostrovech

Vítězem designové soutěže se stal Viktor Janský, který navrhl jednoduché a elegantní spony do vlasů pro dámy a motýlky na krk pro pány a krásně zdobené misky na různé drobnosti či sladkosti pro všechny. Jinak se v soutěži objevily propracované lampičky, stojánky na mobily, krabičky, zvířata všeho druhu, šperky a sošky. Všechno to byly cenné návrhy, s jejichž autory jsme uzavřeli dohodu o realizaci. V první fázi, kdy máme domorodce hlavně motivovat pro výrobu z kokosových skořápek, se ovšem tyto nápady jevily jako příliš komplikované.

Na cestu zpět na Borneo mi můj milý bratr dál krásný dárek – dron, kterým se mohu dívat na svět shora. „Hlavně mi ségra musíš čas od času poslat nějaký vydařený videjko,“ vyžádal si jako podmínku.

Ráda jsem mu to slíbila.

Přiletěli jsme s Viktorem na letiště v Balikpapanu a měli jsme šest hodin času, než nám poletí další letadlo. Řekl mi, že rád cestuje a inspiruje ho to. Jeho záměrem je navrhovat design z ekologických materiálů. Nejraději ze všeho pracoval se dřevem, kterému ponechával jeho přírodní tvar. Už realizoval dětské hřiště a nový hradní mobiliář.

„Baví mě, když se do realizace zapojí místní. To hřiště například pomáhaly dělat děti, které si tam budou hrát, a i několik rodičů.“

„To zní úžasně. Takový přístup se jen tak nevidí,“ odvětila jsem. „Proč si myslíš, že jiní designéři tak málo konzultují svoje nápady?“

„Je to dost časově náročné.“

Provedla jsem ho po stáncích na letišti a ukazovala mu, jak zde pyšně vystavují a prodávají zakázanou želvovinu. Obhlížel si zkušeně design těch výrobků a pak si dokonce čtrtal nějaké poznámky do notýsku. Cítila jsem, že táhnu na Borneo správného člověka.

Viktor byl sympatický muž, který právě oslavil dvacáté osmé narozeniny, takže jsme si byli věkově blízcí. Měl dlouhé vlasy svázané do culíku a mušketýrskou bradku. Často zamyšleně pohupoval hlavou a rád naslouchal, což mají ženy rády. Dokázal cestovat neuvěřitelně nalehko, a jak se ukázalo, vždy se vypořádal bez problémů a bez řečí se zdejším nepohodlím, bídou a špínou.

Neváhala jsem si všechny stánky se želvovinou vyfotografovat. Z kanceláře v Tanjung Redeb pak pošlu fotky i s emotivním dopisem na vedení letiště. Poradím se ještě s Dominicem, co jim tam mám přesně napsat. Nějak naivně jsem si pořád myslela, že tímto přístupem změním svět.

Svět zatím svým osobitým a nenápadným způsobem měnil mě. Už zřídkakdy jsem si pomyslela: tohle neumím a na tadyto nemám talent. Věděla jsem, že na cokoliv se člověk zaměří, to může dokázat, to se může naučit. Shánění peněz pro ochranáře bylo ohromně obtížné, ale zároveň mi dodalo potřebnou sebedůvěru.

Zbývala ještě spousta času do odletu. Vzali jsme si s Viktorem taxíka a svezli se podívat do města. Taxikář si to drandil po hlavní třídě způsobem brzda-plyn a snažil se předjíždět pomalejší vozidla, ale vždycky mu tam vjela nějaká motorka, která byla užší a mrštnější. Dorazili jsme na jakousi křižovatku, kde prohlásil, že se nalézá centrum města.

Procházeli jsme se Balikpapanem sem a tam, ale nedokázali jsme narazit na nic zajímavého. Únava nás zavedla do parku, kde prýštila voda z malé fontánky a po cestičkách pobíhaly děti. Hned se tam dal s námi do řeči nějaký postarší muž s bělavými vlasy, v rozhalené košili. Usmíval se široce a ukazoval nepravidelné zuby.

„Moc turistů sem nejezdí,“ vysvětloval svůj zájem o dva bělochy. „Co se vám dvěma tak líbí na Borneu?“

Dozvěděl se, kdo jsme a co děláme, a na oplátku nám svěřil, že pracuje na ropné plošině. Ani jsem nevěděla, že u Bornea jsou ropné plošiny.

„Ó, tak to je práce pro tvrdé chlapy, že?“

„To tedy ano. Na moři je velká zima, hodně fouká. Člověk je tam trochu osamělý. Ale my v Indonésii jsme zvyklí pracovat pryč od rodiny.“

Ano, to už jsem slyšela mockrát, muži často trávili celé měsíce pryč z domova a ženám posílali peníze. Ze sedmi osmi lidí v rodině pracuje jeden a živí celou famílii. Tyto obyčejné chudé rodiny tudíž moc necestují, nejezdí na dovolenou, žijí střídmě. Indonésie nemá žádné sociální pojištění. Když někdo nechodí do zaměstnání, neznamená to, že lenoší – z čeho by žil? Nikdo mu zadarmo nic nedá. Takže dělá, co může, obdělává políčko, rybaří, sbírá škeble a mušle, nebo alespoň sbírá staré železo, nechá se najmout na jakoukoli krátkodobou práci.

Pak, o něco později, jsem postřehla starší ženu, která stála na kraji rušné třídy, kde byl vyznačen přechod, a jejím úkolem bylo šíleným pískáním na píšťalku a zuřivým máváním jakýmsi barevným pendrekem zastavit dychtivou dopravu, pokud chtěl někdo z pěších na tom místě přejít. Většinou jí to trvalo dobrých pět minut, než se neposedné motorky a tlačivá auta rozhodly zastavit. Tak tuhle práci bych opravdu nikdy dělat nechtěla, pomyslela jsem si. Navíc v jejím věku?

Viktor to vyjádřil jasně: „Vždycky jsem tak nějak litoval ty policajty ve starých filmech, kteří museli stát celý den na křižovatce v tom smogu a řídit auta, ale tohle je ještě šílenější. Myslím, že by mě po půlhodině nesnesitelně bolela hlava. Stačí mi se na tu dopravu jenom dívat.“

Byla to pravda, já už to tak nevnímala, ale doprava v Indonésii, zde ve větších městech, je opravdu jako divoká řeka, zuřivá a bez pravidel, omezená jen břehy patníků. Každý jede pořád rychleji a snaží se nacpat mezi druhé, jen co zahlédne nějakou skulinu, takže se stírají rozdíly mezi silničními pruhy. Do toho skřípotu brzd a funění motorů se neustále ozývá pištivé troubení, kterým řidiči nenadávají na druhé jako u nás, hlavně tím upozorňují na sebe. Říkají: Pozor, jedu, tady jsem já! Nepřehlédněte mě! A je naivní si myslet, že auta mají nějaký katalyzátor nebo splňují určité emisní limity.

Už jsem se velmi těšila na setkání s Dominicem, s kterým jsem si celý rok jen dopisovala a desetkrát nebo jedenáctkrát telefonovala. Těšila jsem se na jeho poskakující obočí, na mírně udivený výraz, když se ho na něco ptám, na vůni jeho oběda. Kancelář nové neziskovky se samozřejmě nacházela na jiné adrese. Vypadala ještě o něco ubožeji než ta předchozí a já věděla, že bude mým úkolem ji trochu přestavět a vyzdobit, abych se zde cítila alespoň trochu dobře. Zdálo se, že Viktorovi to je jedno. Pohodil svůj batoh do kouta a šel si sednout ven před dveře, aby si užil ještě trochu sluníčka. V Čechách vládla v tu dobu zima.

Dominic neřekl nic o tom, že se těšil, až se zase uvidíme, tvářil se, jako bychom se rozloučili včera. Vypadal poněkud unaveně, ale nebylo to narušenou polední siestou, protože jsme dorazili v šest večer.

„Je všechno v pořádku, Dominicu?“ zeptala jsem se ho.

„V pořádku? Ano,“ odpověděl s udiveným výrazem, který jsem za jiných okolností považovala za roztomilý.

Nyní jsem cítila, jak je skutečně utahaný. Založit novou organizaci ho stálo mnoho sil a stresu.

„Omlouvám se, že vám nepřipravím večeři, musíte mít hlad,“ pokračoval. „Ale mám ještě nějakou práci. Ty si ale určitě poradíš sama, že ano? Jsou tam třeba nudle.“

„Určitě, nebudeme tě zdržovat, Dominicu. A co teď ještě děláš za práci?“

„Musím připravit nějaká data. Zítra mám schůzku na ministerstvu.“

„Opravdu? A kvůli čemu?“

„Chtějí vědět, jakým způsobem budeme pokračovat v ochranářské činnosti.“

„Jakým způsobem? Přeci stejným. Budeme skoro stejný tým, jenom bez Fisriho.“

„Já vím, ale oni to chtějí slyšet. A… posoudit.“

„Půjdu tam zítra s tebou,“ navrhla jsem, aby cítil podporu. Mělo to ale spíše opačný účinek. Skoro se vyděsil.

„Ne, to ne, půjdu tam sám.“

„Ale proč tam chceš jít sám, Dominicu?“

V tu chvíli vešel dovnitř Viktor a bylo na něm poznat, že má hlad jako vlk a jeho oči bedlivě zkoumají, co se zde děje a co se bude dít v příštích minutách.

„Ty nevíš, Brigito, jak to funguje na ministerstvu. To není jednoduché jednání.“

„Ty to taky nevíš, doteď to dělal Fisri.“

„Ale ano, já si dovedu představit, co mě tam čeká, věř mi. To nebude příjemné,“ opakoval významně.

„Dominicu,“ zaprosila jsem, „ale nic se nemůže zkazit, když tam půjdu s tebou. Nechám mluvit jenom tebe.“ A pak jsem si vzpomněla na jednání se starostou na Derawanu a dodala jsem: „Tentokrát doopravdy, i kdyby trakaře padaly z nebe.“

Dominic na to nic neřekl a sedl si ke stolu, kde si otevřel a zapnul notebook. Mávla jsem na Viktora, aby mi šel pomoci do kuchyně uklohnit něco k večeři.

Hned vycítil atmosféru, a tak se později polohlasně zeptal: „Je všechno v pořádku?“

„Snad ano. To víš, každý rozjezd je těžký.“

Jednání na ministerstvu

Ministerstvo sídlilo v krásné moderní budově postavené s prvky odkazujícími na tradiční architekturu. Kolem dokola celé budovy se rozkládala nádherná kvetoucí zahrada, která byla pečlivě udržovaná a rozmanitá, jako kdyby šlo o zahradu botanickou. Obdivovat tu krásu jste mohli přes nízkou zídku i z prašné ulice. Ohlásili jsme se u vrátného a ten nás nasměroval dál do budovy. V prázdných vykachličkovaných chodbách převládal příjemný chládek, stropy velkoryse vysoké, v pravidelných rozestupech tu stály květináče s různými květinami. Hned čelní stěnu naproti vchodu zdobila krásná mozaika karety obrovské.

Ve druhém patře v prosklené místnosti už na nás čekali. Několik úředníků sedělo nalevo. Byl tam starosta pro město, náměstek pro celou oblast a další tři úředníci. A vpravo naproti nim zástupci různých nadací a neziskových spolků. Popravdě řečeno, nečekala jsem takový zájem o naši záležitost. Vypadalo to, jako kdyby vyhlásili, že prostředkem města povede dálnice a lidé mají možnost se k tomu dnes vyjádřit.

Některé tváře úředníků odrážely mírnou povýšenost. Dosadili je sem z kulturně rozvinuté Jávy a jejich posláním bylo, zdá se, šířit vládní ostražitost a moc na všechny ostrovy v Indonésii. Někteří z nich za pár let budou přesazeni zase jinam a na místních lidech a poměrech jim příliš nezáleží. Svoji práci chápou jako odměnu za svoje abnormální schopnosti a inteligenci, a mají tak na všechno svůj neochvějný názor. I na věci přísně odborné. Třetinu z toho jsem věděla, třetinu tušila a zbytek mi vysvětlil Dominic po schůzce.

Na podlouhlém stole uprostřed (mezi jinými druhy občerstvení) stála mísa zdobená tradičními vzory, po okraj naplněná vařenými želvími vajíčky. Při pohledu na ně se mi udělalo špatně. Dominic oproti tomu nepohnul ani brvou a šel si sednout na jednu ze dvou volných židlí. Židle byly široké s jednoduchými opěradly a on se v ní pohodlně rozložil jako student, který čeká na zkoušku. Jako v mátohách jsem ho následovala a s pocitem nejistoty si sedla vedle.

Lidé byli oblečeni jednoduše, ale čistě a upraveně, nikdo si nedovolil neformální tón. Já evidentně představovala jedinou výjimku. Vůbec mě nenapadlo se zamyslet nad svým ustrojením, když jdu na jednání místního úřadu. Můj vztah k oblečení, jak už víte, je více než vágní.

Asi dvacet minut probíhala obvyklá neformální konverzace, při které se všichni ujistili, že se jim daří výborně, počasí je stálé a politická situace stabilní. Už při této výměně zdvořilostních frází se někteří probírali zprávou, kterou jim Dominic rozdal. Dali mu také možnost, aby promluvil a v podstatě to samé, co sesumíroval do zprávy, zopakoval ústně. Ani jsem to moc nevnímala, protože se mi motala hlava a ze všeho nejvíc jsem chtěla na čerstvý vzduch. Cítila jsem, jak prudce mi buší srdce. Ubíjela mě ta pokrytecká atmosféra. Dominic jim ve své řeči připomněl, že naše ochranářská činnost již běží pět let, a zmínil ostrovy Bilang-bilangan, Matahu i Derawan, přestože starostovi už se podařilo zhatit naši práci.

Pak Dominic představil mě: „Dokonce jsme si pozvali i českou bioložku Brigitu Kucera, která už působila na Sumatře a díky ní tam mají v plánu vybudovat vzorová centra pro ochranu želv. Myslím,“ řekl Dominic důrazně, „že bychom neměli zůstávat pozadu. Měli bychom využít toho, že je tady s námi, a zviditelnit celou oblast Berau. Slečna Kucera se totiž zabývá nejnovějšími vědeckými výzkumy.“

Já mu svůj pobyt na Sumatře samozřejmě vyprávěla a několikrát jsme se k němu vraceli, ale nikdy by mě nenapadlo, že si ho tímto stylem přizpůsobí. Co řeknu, až se zeptají na podrobnosti a možná je budou zajímat i jména? Už tak se mi dělalo mdlo z té mísy vajíček. Chvíli jsem ani nevnímala, co Dominic vykládá.

„Když se nám podaří oblast chránit, uchováme si velký potenciál pro něco, co je teď velmi populární a čemu se říká ekoturismus. Rád bych na tomto setkání připomněl, že populace želv se v naší oblasti v posledních padesáti letech snížila o devadesát pět procent. Je to alarmující.“

Pak jim ještě ukazoval nějaké grafy a výsledky naší práce. Měl připraveno i spoustu fotografií. Já už vnímala jenom hukot oceánu.

A najednou jsem zaslechla výkřik: „Vaše data jsou zkreslující! Vaše malá organizace nezohledňuje širší souvislosti.“ Nějaká postarší žena mu oponovala. Měla na hlavě šátek, silné naběhlé rty i vypouklé tváře, jak z nějaké karikatury. Svým tělem pohodlné široké křeslo perfektně vyplňovala. Její kolega jí podporoval souhlasným mručením.

Dominicovi poskočilo obočí. Chvíli nic neříkal a díval se do svých papírů. „Jestliže máte jiné výsledky výzkumů, tak je prosím doneste a můžeme se zde setkat znovu. Já jsem otevřený tomu si naše údaje upravit. Ale my jsme svoji práci na ostrovech Derawan a Bilang-bilangan dělali poctivě a také na ostrově Maratua, tam však ještě nemáme stálou základnu, takže jsou možné určité odchylky. Ano, já jsem ochotný uznat, že čísla odtamtud nejsou úplně přesná. Jestli máte nějaká přesnější, rád se s nimi seznámím.“

Připadalo mi, že si v tu chvíli počínal jako dokonalý profesionál. Vůbec se nerozčiloval, vůbec té ženě neodporoval, nehádal se s ní, prostě si stál za svými výsledky. Nátlaková energie té ženy viditelně polevila, což se projevilo i tím, jak se v židli zvrátila dozadu. Zůstalo jen nervózní poklepávání tužkou. I několik dalších účastníků jednání hned přispěchalo se svým názorem na celou věc. Hlavně se jim nelíbilo, že by povolení měla získat úplně nová neziskovka. Mně bylo čím dál hůř. Nemohla jsem odtrhnout oči od té mísy vajec na stole.

Vstala jsem a plížila se ke dveřím. Nejbližší muž mě zaregistroval a pohlédl na mě tázavým pohledem.

„Omluvte mě, jdu na toaletu,“ řekla jsem tiše.

Jednání pokračovalo. Slyšela jsem ještě, jak Dominic říká, že bude ochotně spolupracovat s každým, kdo přinese relevantní údaje a doplní tak náš výzkum. Zbytek celé záležitosti jsem strávila omýváním obličeje studenou vodou a postáváním na chodbě, jako školačka, která nechce pozdním příchodem narušovat vyučování.

Jednání konečně skončilo. Vyšli jsme ven a kráčeli k naší kanceláři. Bylo prašivé dusno, až jsem se zalykala. Nějakou dobu jsme nemluvili. Pak nastala chvíle, kdy jsem se prostě musela zeptat. „Proč tam na stůl vystavili želví vajíčka, Dominicu, když vědí, že my ta vejce chráníme? Bylo to hrozné, úplně jako provokace.“

„Ano, byla to svým způsobem provokace,“ pokýval hlavou. „Chtěli nám tím naznačit, že oni o všem rozhodují. Je to taková ukázka převahy.“

„Bylo to těžké, Dominicu, viděla jsem to,“ řekla jsem mu obdivně. „Jak se do tebe pustila ta ženská.“

„Jo, je to jen jedna hloupá žena z jiné neziskovky,“ odpověděl. „Prostě si jen hájí svoje zájmy. Působí tady více neziskovek, které by chtěly získat to povolení.“

„Díky,“ řekla jsem mu a pohladila ho po vlasech. Překvapeně se na mě podíval a potom se usmál.

„Potom to pokračovalo dobře, myslím, že nás začali brát vážně, tedy úředníci z vlády. Uvidíme, jaké udělají konkrétní kroky, jestli nás nějak podpoří.“

Zalil mě blažený pocit radosti a naděje za to, že se Dominic rozhodl pokračovat s ochranářskou činností a stal se ředitelem nové neziskovky. Přála jsem si, aby vláda udělala alespoň jeden pozitivní podpůrný krok, který by Dominicovi potvrdil, že dělá správnou a smysluplnou věc, jež má naději na přežití. Alespoň jeden krůček.

„Nic si z toho nedělej, Brigitko,“ utěšoval mě Dominic, a bylo proč, protože jsem plakala. „Nejde o to, přesvědčit tohohle politika, nebo jiného, na kterého zrovna narazíš, ale najít ty, které naše práce zajímá, rozumíš? Naše země je rozlehlá a pestrá jako množství ostrovů, z kterých se skládá. Určitě jsou tu i politici, kteří přemýšlí podobně jako ty nebo já.“

Byla jsem mu za taková slova nesmírně vděčná. Pořád jsem se nějak nedokázala vcítit do jejich mentality. Pochopit jejich náhled na věc. Připadali mi všichni stejní. Jako ten vysoký úředník na Sumatře, který něco slíbí a pak se jen usmívá. Najednou jsem si představila, jak by asi působilo, kdyby nějaký člověk přijel do Čech a začal nás přesvědčovat o tom, že slepičí vejce bychom neměli jíst, ale naopak více chránit ta ubohá zvířata. A důvody tu skutečně jsou, jelikož je chováme natěsnané jako sardinky. Jenomže ta setrvačnost v našem myšlení a chování by byla tak velká, že si dovedu představit, jak ho moje mamka prostoduše pohostí míchanými vajíčky, tak jak to dělávala o víkendu pro nás, když je ráno trochu více času.

Nastalo období dešťů, což znamenalo, že sem tam sprchlo pořádným lijákem; jinak zde na rovníku bylo teplo na tričko. Všimla jsem si ale, že si místní lidé, když je pod mrakem, berou košile s dlouhými rukávy a svetříky. Pokašlávají a smrkají.

„Taffi se rozhodl skončit, jakmile jsem klukům řekl, že nějakou dobu nebudou peníze,“ řekl mi Dominic, když jsme se chystali odjet na ostrovy. „Ale máme místo něj Norfiho.“

„Opravdu? On už nepracuje pro uhelné doly?“

„Společnost ho propustila.“

„A bude spolehlivým ochranářem?“

„Oni ho propustili, protože klesly ceny uhlí, a tak chtěli méně zaměstnanců, aby ušetřili. Norfi nedělal nic důležitého. Měl na starosti dopravní značky upravující rychlost jízdy. Norfi je spolehlivý, znám ho mnoho let.“

Přišel čas odjet na ostrovy, na což jsem se neskutečně těšila. Do Lengga jsme museli jet taxíkem, neboť Fisri si auto nechal a stejně tak i člun, takže i ten si budeme muset pronajmout. Náklady vzrůstají, ale nedá se nic dělat. Když kolem desáté dorazilo auto, řidič nám pomohl narvat naše věci do zavazadlového prostoru, který už byl dosti zaskládaný nějakým zbožím. Viktor otevřel dveře na pravé straně a chtěl nastoupit, neuvědomil si ale, že se zde řídí na druhé straně jako v Anglii, a málem si tak sedl řidičovi na klín. Vyvolal tím všeobecnou veselost. Norfi na něj ze zadní sedačky mával, aby si sedl na klín jemu.

Jízda s místním taxikářem měla být ještě větším zážitkem, než když řídil Dominic. Silnice zůstaly úplně stejně rozbité, ale řidič se snažil mezi výmoly kličkovat ještě zuřivěji a na rovných úsecích se řítil rychleji, jako kdyby mu někdo měřil čas. Do nepřehledných zatáček dával signál troubením a v autě si klidně desetkrát do hodiny zapálil cigaretu, aniž by k nám prohodil alespoň slovo. Pouze stáhl všechna okénka, aby mohl kouř unikat ven.

Všimla jsem si, jak přibyly úseky s palmovými plantážemi, anebo jsem se na ně jen více soustředila po rozhovoru s Otou, který mi vysvětlil všechny neduhy pěstování palmového oleje, které jsem ještě neznala. Teď jsem se o ty informace rozhodla podělit s Viktorem.

„Doktoři říkají, že palmový olej se rychle přepaluje a vůbec není zdravý.“

„Tak proč se tak houfně pěstuje?“

„Protože je levný. Pro výrobce je o polovinu levnější než třeba máslo. Takže dříve do sušenek dávali máslo, teď je tam palmový olej. Najdeš ho v každém třetím výrobku v Evropě a v Americe. A myslím, že úplně v každém tady v Asii. Dává se i do věcí, kde bys ho vůbec nečekal. Používá se třeba do krmiv pro zvířata nebo v kosmetice. Je skoro nemožné se mu vyhnout, i kdyby ses rozhodl ho nepodporovat. To bys musel sedět doma a péct si vlastní sušenky třeba.“

Viktor pokrčil rameny. „Na Vánoce si lidi pečou vlastní cukroví, tak by to mohli zvládnout i přes rok. Znám spoustu lidí, kteří si pečou vlastní chleba. Je to velký rozdíl mít domácí chleba.“

„Já nevím, takových lidí je málo. Ti to nezachrání.“

„A výrobci na to zareagovali,“ pokračoval, jako kdyby mě neposlouchal, „prodávají malé domácí pekárny, které ti těsto uhnětou a upečou. Všechno se může změnit.“

„Bylo by fajn, kdyby se nějak změnil ten globální masový konzum. Vždyť jíme samé náhražky a odpadky, nazdobené zboží z nejlevnějších surovin.“

„To si musí začít každý sám doma. A obchody na to budou reagovat, vždyť oni dělají jenom to, co je pro ně výhodné. Jsou to obchodníci. Co od nich čekat víc?“

V tom měl absolutně pravdu. Ale mělo to ještě širší význam. Všichni se v podstatě řídíme hlavně tím, co je pro nás výhodné. Hrajeme hru na přežití. A koupit výhodnou levnější věc je jedna ze strategií. Přitom před sebou tlačíme narvaný nákupní vozík jak křečci. V podobných úvahách jsme dorazili do Lengga. Dál na Derawan budeme pokračovat dřevěnou rybářskou loďkou, která už na nás čekala. Dominic ji asi domluvil dopředu telefonem. Zásoby čerstvých potravin jsme nakoupili ve vesnici jako vždycky.

Na Derawanu bylo naším cílem uspořádat workshop výroby suvenýrů z kokosových skořápek, ale Dominic se chtěl také znovu pokusit promluvit si se starostou. Vysvětlit mu, že jsme nová nezisková organizace, a nabídnout mu, že i v případě výstavby hotelu dokážeme na ostrově chránit želví snůšky, takže sem budoucí turisté budou za želvami jezdit. Jeho plány se tím nemusí nijak narušit. Pokud ovšem nepřizná, že jeho plánem je loupit a prodávat želví vajíčka.

Jeden z těch krásných barevných domečků na kůlech nám poskytl ubytování. Vyhradili tu dvě malé místnosti pro hosty. Jednu jsem obývala já a druhou kluci. Domek patřil dvěma starším manželům, jejichž děti už odešly z domu. Nicméně vnučky a vnuci se tady proháněli neustále, takže nuda tu nehrozila ani chviličku. Norfi se ubytoval u nějakého příbuzného. Před několika lety tu totiž bydlel.

Jeho tatínek, katolický pastor v dajácké vesnici vysoko v horách na Borneu, se po mnoha letech křesťanské služby zatoužil stát učitelem a požádal vládu, aby mu zařídila nějaké umístění. Oni mu nabídli místo učitele na Derawanu. Norfi zde dokončil základní školu a pak odjel na střední do Tanjung Redeb. Jeho tatínek jednoho dne onemocněl. Vytvořil se mu nádor v krku a nemohl mluvit, proto se celá rodina rozhodla vrátit do rodné vesnice. Po několika letech ale kamarádi přemluvili Norfiho, aby se vydali hledat štěstí do Balikpapanu, a většina se uchytila u té uhelné společnosti. Teď se Norfi po mnoha letech vrátil na Derawan. Byl to jistě jeden z důvodů, proč přijal práci ochranáře. Cítil se tady jako doma. Norfi si se mnou vykládal o všem zcela otevřeně a hned si získal moje sympatie.

Na pláži jsem potkala jednoho Američana, který se se mnou a Viktorem dal do řeči. Jmenoval se Gregory a tvrdil, že zde na Borneu zkoumá Dajáky. Opravdu použil slovo „zkoumá“, ačkoliv se ukázalo, že toho o nich moc neví. Podle vyprávění se dalo pochopit, že ho nějaká cestovka vzala na výlet do tří vesnic, kde mu ukázali lov divokých prasat, tradiční tance a nechali ho přespat v longhousu.

Nicméně se velice živě zajímal o moji práci.

„Takže, kolik tady v té oblasti žije druhů?“

„Šest druhů želv. V celé Indonésii.“

„A vy je dokážete rozpoznat?“

„To zase není tak těžké,“ vyloudil se mi úsměv na tváři. „Pro karety je charakteristický kostěný krunýř, naproti tomu kožatka má krunýř tvořený tenkou pevnou vrstvou elastické kůže, která je vyztužena tisíci malými kostěnými plátečky. Mají to kvůli tomu, aby se jim lépe potápělo. Kožatka velká je totiž nejhlouběji se potápějícím plazem.“

„Aha,“ přikyvoval. „Takový krunýř je určitě o dost lehčí. I see.

Viktor se také pozdvihl ze svého pololehu, v kterém chytal slunce, a pozorně poslouchal.

„Želvy se dokážou potopit i do hloubky přes tisíc metrů.“

Oh My God! Neuvěřitelné!“ vzkřikl Američan. „To je… víc jak půl míle, jestli se nemýlím. A proč to dělají?“

„Protože v té hloubce mohou lovit velká hejna medúz. Mělké vody jsou pro mladé želvy více nebezpečné než hluboké.“

„Zdá se, že toho o želvách opravdu hodně víte.“

„Tohle je ta největší odbornice na mořské želvy,“ řekl Viktor, „něco jako Jane Goodal v želvím podání.“

„To rozhodně ne,“ bránila jsem se a cítila, jak se celá červenám, „já se jenom snažím vládu přesvědčit, aby nechránili želvy tím, že je nastrkají do malého bazénku, kde želvy trpí a ztrácejí potřebné instinkty pro přežití.“

„A co na to vláda?“ pohodil Gregory hlavou s přehnaným gestem jako nějaký herec.

„Všechno jim dlouho trvá.“

„To ano, já bych mohl vypravovat, jak dlouho mi vyřizovali víza. Co všechno potřebují, a pak jim ještě musíte dát bakšiš. Člověk se cítí jak zločinec. Tak co nám ještě řeknete o želvách?“

„Co byste chtěl vědět?“

„Nějaké zvláštnosti.“

„Kožatka velká je opravdu zajímavá. Určitě se v některých zvířecích žebříčcích umisťuje na prvním místě. Rozhodně je největším žijícím druhem želvy. Předčí i známé suchozemské želvy obrovské a sloní, které možná znáte ze zoo. Její krunýř může dosáhnout délky přes dva metry, což je víc, než vy měříte. Neuvěřitelná je i hmotnost. Běžně dosahuje půl tuny, ale největší jedinci mohou vážit přes osm set kilo! Představte si to – téměř jednu tunu – to je jak náklaďák.“

„Ó můj bože,“ řekl zase ten Američan.

Uvědomila jsem si, že to ze sebe hrnu jak při obhajobě bakalářky, ale oba téměř nábožně naslouchali a sami mě povzbuzovali, abych ještě pokračovala.

„Kožatky jsou nejrychlejší želvy, umí vyvinout rychlost i třicet pět kilometrů za hodinu.“

„No, takže by odsud doplavala na pevninu za dvě hodiny,“ podotkl Viktor. „Tou rybářskou lodí jsme jeli čtyři hodiny.“

„Želva dokáže překonat opravdu velké vzdálenosti. My zatím nemáme dost podrobných informací, ale jsou důkazy, že jedna označená kožatka byla viděna na dvou místech, které jsou od sebe vzdálené skoro sedm tisíc kilometrů.“

„Jak daleko je to z Bornea třeba… do Japonska?“ zeptal se Viktor.

„To nevím,“ pokrčila jsem rameny.

Gregory si zapnul telefon a za chvíli hlásil, že to je čtyři tisíce šest set čtrnáct kilometrů.

„Tak to je ještě tak o polovinu cesty dál, kam ta želva doplavala. No a pak je taky zajímavý, že společně se želvou sloní má kožatka největší vejce. Jejich vejce má v průměru asi pět až šest centimetrů, takže to už jsou skoro větší než slepičí, protože slepičí jsou šišatá a tahle jsou kulatá jak tenisáky. To, co mě na nich ale zajímá momentálně nejvíc, je, že patří mezi nejohroženější druhy želv. To je bohužel taky jedno jejich prvenství.“

Na východním konci pláže se ukázal Dominic, kráčel pomalu a zamyšleně a kouřil cigaretu. Za chvíli dorazil až k nám.

„Jak to dopadlo?“

Věděla jsem, že měl to jednání se starostou.

Dominic neřekl nic a jen potřásl hlavou. Už jsem dokázala poznat, jak přemáhá smutek a zklamání, i když to dovedně skrýval. No nic, snadné cíle nás nelákají. Snad se zadaří časem. Procházím zde výcvikem trpělivosti. Ono nestačí toho o želvách hodně vědět.

Výchova dívek na Borneu

Když vidíte, jak malá holčička, vnučka našich domácích, sní křupky a chystá se obal vyhodit oknem ven do moře, rozhodně na ni nezůstanete jenom tak koukat. Šla jsem k ní, chytila ji za štíhlou ruku, pak jsem si dřepla na bobek, abych se jí dívala do očí a mohla se na ni mile usmát. Začala jsem vyprávět, jak ta krásná kareta, kterou vidíme v moři, připluje k pobřeží, aby se najedla, a omylem sní ten pytlík od křupek a pak ji moc bolí bříško. To bříško ji bolí čím dál víc, nemůže už nic jiného jíst, protože jí ten plast zalepil žaludek, a tak za několik dní umře hladem. Holčička se zarazila, mračila se jako čert, a odšourala se vyhodit pytlík do koše na chodbě. Měla jsem moc dobrý pocit z toho, že jedna mladá duše teď ví, jak mohou pytlíky želvám uškodit.

Třeba to naučí i ostatní děti tady na ostrově, určitě se to hned rozkřikne. Promítala jsem si v mysli film, jak sedí o školní přestávce na zápraží a vypráví jim o želvách, které omylem snědí igelitové pytlíky. Děti pokyvují hlavami a běží to povědět svým rodičům a rodiče si to říkají mezi sebou, krčí rameny a mumlají: „No jo, něco na tom bude. Nemusíme ty pytlíky přeci házet do moře.“

Ještě večer jsem o tom snila, seděla přitom s Viktorem a Dominicem na verandě a najednou jsem viděla, jak paní domácí vynesla všechny koše ven a jeden po druhém je vysypala do vln. Srdce se mi v tu chvíli zastavilo. Bylo to horší, než kdyby mě někdo klepnul do hlavy. Při záři zapadajícího slunce odehrávající se scéna působila tak neskutečným dojmem, že byste zapomněli i na svůj vlastní stín. Snad bylo přitom moje vnímání zpomalené jako ve filmu. Už jenom ta dramatická hudba tomu chyběla.

„A přitom, kdybyste věděli, jak ohromně inteligentní jsou třeba delfíni. Ti se na tohle všechno musí z vody koukat.“

„A říkají si, co nám to sem zase házejí do bytu za sajrajt,“ doplnil Dominic.

„Jo,“ vzpomněla jsem si na výzkumy Johna Lilliho, „delfín má mozek stejně velký a členitý jako člověk a má svoji komplikovanou řeč. Mimochodem, víte, že delfín nikdy neublíží člověku, ani když je na něj někdo vyloženě hrubý? Přitom by to bez problémů dokázal. Mohl by mu ukousnout ruku nebo nohu. Delfín dokáže bojovat i se žralokem a delfíni se poperou i mezi sebou v období říje. Ale delfíni lidi ochraňují, jsou zdokumentovány stovky případů. Nikdo nechápe proč.“

Chvíli jsme v zamyšlení seděli a pak Viktor řekl: „Delfíni jsou andělé, kteří si chtějí na chvíli odpočinout od svojí nebeské služby.“

„Teda, to jsem nevěděla, že jsi taková básnická duše.“

„No jo, mě napadaj nejrůznější nápady,“ zasmál se Viktor.

Další den jsem trénovala na pláži létání s dronem, který mi dal můj bratr. Jeden rybář, co tam spravoval sítě, mě chvíli pozoroval, pak nechal práce, přiblížil se a začal se vyptávat, kdo jsem a co dělám. Nebylo to nic neobvyklého, dal by se se mnou do řeči i bez dronu.

„Já jsem bioložka, chci tady tou létající věcí natáčet moře.“

„To je co – bioložka?“

„Zajímám se o zvířata.“

„Já se také zajímám o zvířata, vždyť jsem rybář,“ poplácal se po hrudníku a viditelně pookřál, protože právě našel spřízněnou duši. „Tady je mnoho zvířat. Jste na správném místě.“

Hned jsem využila příležitosti k výzvědnému úkolu. „A lovíte také želvy?“

„Ano, někdy.“

„A proč je lovíte?“

„Pro jejich maso, má velmi dobrou a výraznou chuť, ale teď už jíme želvy jen na Nový rok. Někdy ji chytíme kvůli želvovině,“ odvětil zcela bezelstně.

Musela jsem se držet, abych hned nezačala nadávat. Nebo ho poučovat. Dávat lidem přednášku, to bych uměla! Na to ovšem oni nejsou zvědaví. Ale musela jsem najít nějaký způsob, jak mu alespoň naznačit, co želva prožívá. Už jsem pochopila jednu věc – většina místních lidí neumí plavat. Oni si vůbec nedokážou představit, jak vypadá svět tam dole pod hladinou, jaká je to nádhera. Nikdy neviděli barevnost a rozmanitost korálových útesů, neznají majestátní ladnost želv, když plachtí nad lánem mořské louky. Zvíře znají už jenom chycené a ulovené, nehybné a pokořené, obrácené na záda na dnu své dřevěné loďky. A už vůbec jim nedochází, jak ta zvířata dole pod hladinou mizí. 

Chvíli jsme si povídali. Chtěla jsem, aby ke mně získal důvěru. O svém řemesle velmi ochotně vyprávěl a téměř neustále se usmíval jak nejšťastnější člověk na světě.

„Když ulovím želvu,“ řekl mi ten starý rybář s určitou pýchou, „vždy se jí zeptám, jestli jí nevadí, když si vezmu její želvovinu. Samotnou želvu nezabíjím, vrátím ji do moře.“

Už zase jsem se chytala za hlavu. On se zeptá želvy a to mu stačí. „Takže vy si myslíte, že když se želvy zeptáte, je najednou se svým osudem smířená? A myslíte si, že po dvou hodinách zahřívání nad ohněm, kdy má napůl upečené všechny orgány, může přežít? Když ji navíc hodíte do slaného moře bez její ochranné vrstvy na krunýři?“

Díval se na mě a s úsměvem přikyvoval. Ano, opravdu si to myslel. Vyčkával. Říkal si, jen ať se holka poučí něco o naší zemi.

„Ona ale po dvou dnech umře. To ji můžete rovnou zabít, alespoň by se méně trápila.“

„Třeba neumře,“ protáhl ležérně.

„Umře stoprocentně, ve velkých bolestech,“ přiostřila jsem. „Umře, protože jí nepomůže, že ji moře zchladí, když ji předtím dvě hodiny opékáte nad ohněm. Nebo už jste někdy viděl živou želvu bez želvoviny plavat v moři?“

Rybář se začal smát. „Moře je velké a široké… Všechny želvy, které jsem viděl, byly živé.“

„Nevěříte mi?“ zkusila jsem to.

„Ale jistě, paní, to je moc zajímavé, co říkáte, to je moc zajímavé.“

Taková je Indonésie!

Mezitím, co jsem si takto krátila čas na Derawanu, učil Viktor tři místní řemeslníky vyrábět předměty z kokosových ořechů. Nechali jsme vyhlásit po celém ostrově, že bílý cizinec, odborník na svoji práci, přijel na Derawan, aby zdarma naučil všechny zájemce vyrábět ozdobné předměty a suvenýry. Dorazili jenom tři chlapíci s neurčitou motivací. Viktor o nich tvrdil, že jsou milí a trpěliví.

„Jde jim to výborně,“ řekl nadšeně, aniž vysvětlil, proč po třech dnech výuky zbyli řemeslníci jenom dva.

Dobře jsem věděla, že na tomto ostrově, kde se všichni znají, by mohl stačit jeden, který v případě úspěchu ovlivní řemeslnou výrobu celé komunity. Ale o jeho výrobky musí být opravdu zájem. A to se nedalo předpovědět. Netušili jsme, jak naše nápady obstojí v konkurenci s želvovinou. Náramky často dávají dětem a tvrdí, že želvovina ochraňuje od zlých duchů. Od čeho bude ochraňovat kokos? Indonésané běžně věří na duchy. Mají je na obrázcích nebo namalované přímo na zdi. Věří, že ti dobří duchové jim hlídají majetek. Nosí svému duchovi obětiny a udobřují si ho. Jenže želvovina je vzácná, proto má pro ně magickou sílu, a kokos se válí všude na zemi.

Dominic nás tu nechal a odjel s Norfim nějakou rybářskou lodí na Bilang-bilangan. Seděla jsem na zápraží a sepisovala si poznámky pro svůj blog. Sousedce naší paní domácí přivezli velkou bednu. Už jsem si s ní několikrát povídala, protože si pamatovala na moje výukové hodiny pro děti ve zdejší škole. Teď mě zaujalo, co to ta rybářská loď přivezla. Bedna byla široká, dlouhá a velmi úzká.

„To je televize,“ odpověděla mi rozjařeně.

„Prosím tě,“ podivila jsem se, „ty nemáš doma záchod, nemáš pořádnou kuchyň, ale koupíš si takovou obrovskou televizi?“ Nějak jsem to nedokázala pochopit.

Rozhodila ruce: „To víš, Brigito, záchod, záchod, ten se nedá pořídit na splátky. A my jsme zvyklí.“ Pak se najednou zasnila. „Vy se v té Evropě máte tak dobře.“ Kývala hlavou a hleděla přitom na moře. Ten pohled už ji ale nemohl ničím překvapit.

„Nepovídej,“ nadhodila jsem a vlastně jsem si hodně přála, aby povídala, abych se dozvěděla, proč si to myslí.

„Dívali jsme se včera na televizi u mého bratra a uvědomila jsem si, že v Evropě máte všichni krásné bytelné domy, každý má auto, chodíte do práce, která vás baví, potom jdete do restaurace a do kina…“

Poslouchalo se to jako pohádka. Zasmála jsem se: „Dobře, ale to ses dívala na nějaký film, že jo?“

„Na film, ano, na film. A copak v těch filmech neukazují, jak to u vás chodí?“

„To ukazují, ale spousta věcí tam vidět není. Například to, že většina lidí má práci, která je nebaví. A do té práce musí chodit, musí tam být osm hodin. To není jako tady u vás, že když vypnou proud, tak jdete domů, i když je vypnutý třeba jenom deset minut. Nebo nejdete do práce vůbec, protože zaprší. Nebo si odjedete navštívit příbuzné a vrátíte se, když se vám to hodí. To by tě v Evropě z práce hned vyhodili. Kamenné domy máme proto, že bychom jinak v zimě umrzli. A jejich vytápění nás stojí docela dost peněz. Klidně bych bydlela v dřevěném domečku, kdyby bylo u nás teplo jako tady.“

Sousedka na mě koukala s pootevřenou pusou. Zdálo se, že o tom přemýšlí. Proto jsem naťukávala dál. „Ve filmech většinou všechno dobře dopadne, ale my u nás máme spoustu problémů stejně jako tady. Ve městech se tlačí auta, vůbec tam není čistý vzduch, jsou problémy s parkováním, je hodně nehod a diskutujeme třeba o tom, jestli tolik aut do měst vůbec pouštět.“

„No jo, ty seš hodně pro tu ochranu přírody, ale mně by se auto líbilo. A kamenný dům taky. A to krásné oblečení, které si každý může koupit…“

Strávila jsem v Indonésii už dost času na to, abych věděla, že nemá smysl pokračovat ve vysvětlování, jenomže mi to nedalo. „Lidi vůbec nepotřebují tolik oblečení, naopak, nakupují nesmyslně, jenom proto, že na ně obchody útočí se slevami a s novou módou; kdekdo se s tím zbytečně trápí a vyhodí za hadříky víc než může a pak přemýšlí o půjčce.“

„Vaše problémy bych chtěla mít,“ mínila sousedka s širokým úsměvem.

„Vy máte málo peněz, protože málo pracujete, u nás se pracuje desetkrát víc. Když potom zabijete želvu, tak si vyděláte tolik peněz jako v práci za půl měsíce, já to chápu, ale zároveň mi to vadí.“ Dostávala jsem se do pochmurné nálady a to jsem nechtěla.

V pohledu ženy bylo vidět, že vůbec nerozumí tomu, proč by měla pracovat víc, když ty peníze může získat za jednu želvu. Proč by si měla odepřít krásné hadříky, kdyby na ně měla díky té želvě peníze. Asi jim prostě chybí nějaké geny, které by jim pomohly představit si, jak to bude, až vymřou všechny želvy. A jestli ty geny nemají, tak se na ně ani nemohu zlobit. Ale tato myšlenka mě bohužel zcela neuklidnila. Žena viděla, jak jsem rozrušená, a pohladila mě po ruce.

„Tak se s tím tolik netrap, však ono to s těma želvama nějak dopadne.“

Chlácholila mě úplně stejně jako moje máma.

Propíchnuté nádrže

Někdy se stane, že se Pip probudí brzy, ve čtyři ráno, když je odliv nejvyšší, kdy je možné sesbírat mušle. Na těch si tady všichni pochutnáváme. Končí období dešťů a převládá klidné a stálé počasí. Na šňůře venku před domem se suší na provaze několik ryb, které jsme koupili od bajau – mořských cikánů. To je prapodivný národ, který se stále plaví na svých dřevěných bárkách. Téměř nikdy nevycházejí na pobřeží, a když ano, mají pak zvláštní kolísavou chůzi, jelikož na lodi jsou stále zvyklí se pohupovat s vlnami. Na lodi jedí, spí, koupou se, vychovávají děti, které neumí číst a psát. Na moři to nepotřebují.

„Já si vzpomínám, že probíhalo nějaké sčítání mořských cikánů,“ vyprávěl mi jednou Dominic, „a ten úředník po nich chtěl vidět oddací list. No, oni šli do podpalubí, tam ze schránky vytáhli nějaký papír, který jim zřejmě připadal hrozně důležitej, tak si ho pečlivě schovávali a domnívali se, že to bude asi ten oddací list.“

„No a co to bylo?“ zeptala jsem se netrpělivě.

„Byla to účtenka za nákup motoru do lodi.“

Mě by zajímalo, jak a kde rodí děti. Zřejmě taky na lodi. Pozvou si alespoň k tomu účelu nějakou porodní bábu?

Bajau se samozřejmě umějí výborně potápět, třeba i do hloubky sedmdesáti metrů, a vydrží pod vodou mnohem déle než normální smrtelník. Jejich způsob života je provedl speciálním evolučním vývojem, který jim podle vědců zvětšil slezinu až o padesát procent. Velkou slezinu mají také tučňáci, kteří se potápějí pod hladinu na dlouhé minuty. Slezinu mají výrazně větší i lidé, kteří se nikdy nepotápěli, ale geneticky patří mezi mořské cikány.

V dřívějších dobách bajau moře téměř neopouštěli, v poslední době se jich ale stále více stěhuje na malé ostrovy, kde žijí v komunitách. I náš Ugik pochází z rodu mořských kočovníků a jeho dědeček si na tento způsob života ještě pamatuje a vzpomíná na něj se zvláštní nostalgií.

Viktor se před týdnem vydal zpět na cestu do Prahy. Splnil svůj úkol. Nakonec mu sice skutečně zbyl jen jeden věrný žák, ale naučil ho vyrábět spony, hračky, misky, motýlky, náramky a přívěsky ve tvaru delfínů a želviček. A ten pracovitý muž, pokorný jako Job, si vystavil na stánku nové předměty. Tak uvidíme, jak půjdou na odbyt. Pak se Viktor jel podívat na Bilang-bilangan a strávil tu osm dní. Nejvíce se mu líbila veliká vybělená kostra vorvaně, na kterou jsme narazili na nejvzdálenějším konci ostrova. Její klenba ho inspirovala k nějakému architektonickému návrhu, který si hned načrtl do sešitku.

„Leží tady už půl roku,“ prohlásil Andi.

Další čtyři dny Viktorovi zabere cesta zpět. Odjel rybářskou lodí s Andim, který jel navštívit rodinu. Pip tu zůstal, protože nijak netoužil po civilizaci. Jeden den si Viktor vyhradil na to, aby si prošel Jakartu. Potom poletí domů s kufříkem napěchovaným kokosovými suvenýry, které za dobu pobytu stačili vyrobit. Ve svém butiku je bude prodávat Eliška Pálová.

Včera nám tu vybouchla elektřina. Tedy, ona nebouchla, jenom přestal fungovat generátor, takže jsme bez proudu. Je zvláštní, jak malé zásoby svíček tu máme, celkem jednu; proč na to nikdo nemyslel? Ale Norfi našel řešení. Nalil diesel do lahví, ve víčku udělal díru, tou prostrčil knot z tkaničky a jak ta lampa krásně hořela! Jenom navilý smrádek z ní byl trochu cítit. Jednu lampu jsme postavili na pracovní stůl, druhou do protějšího rohu na skříňku a dvě do kuchyně, aby bylo dobře vidět na vaření. Na záchodě nebo u barelů s vodou jsme si posvítili čelovkou.

Dominic seděl venku na lavičce a spravoval si botu. Jehlou a nití sešíval roztržené kožené pásky k sobě. Měl od té práce ruce už celé rozpíchané, ale usmál se na mě a řekl: „Daratan jauh, Anda harus menghadapinya sendiri.“ Což znamená: Pevnina je daleko, člověk si musí poradit sám.

Tohle se mi na klucích líbilo. Dovedou si skoro všechno opravit. Když praskne kbelík na vodu, roztaví se sandále vyplavená přílivem a díra se plastovou hmotou zamázne. Dnes existuje nepřeberné množství výrobků, máme tolik možností, tolik zboží, jaké dříve člověk nepotkal ani na tureckém trhu. Dříve si lidé koupili jedny boty a chodili v nich roky. Teď si koupíte boty, které se vám líbí, ale za půl roku vidíte nějaké hezčí a výrobce vám vnutí, že i modernější. Nové boty se vám za tři měsíce rozlepí, tak je zahodíte a jdete zvesela do obchodu obhlížet nějaké jiné. Je to pořád dokola, a když ve svém botníku vidíte, kolik různých bot máte, hřeje vás pýcha, že na to máte. Tohle konzumní plýtvání je mi protivné a někdy mě budí sny, v kterých se naše planeta zaplavuje odpadky, tunami vyhozených bot, kalhot, počítačů, mobilů, mixérů, rychlovarných konvic, dětských hraček a všeho, co se tak snadno rozbije nebo ztratí potřebný výkon.

Vzpomněla jsem si, jak jednou Pip konstatoval: „Zatejká nám do střechy.“

„No, tak mi napište seznam, co potřebujete na opravu, jaké mám koupit lepidlo…“ začala jsem aktivně organizovat, aby se na to nezapomnělo.

Kluci na mě chvíli koukali a pak řekli: „To nemusíš.“

„Co nemusím?“

„Jezdit kvůli tomu na pevninu.“

Co je tohle zase za řeči? Raději si nechají zatejkat do střechy a dají na to místo kbelík? Ono to čůrkem bude v tom místě protejkat a budit nás to ze spaní. Pak si určí hlídky, kdo kdy bude kbelík vylévat ven?

Ale to byly jen moje fantazie. Oni šli v poklidu druhý den na pláž, sesbírali tam všelijaký odpad, který zrovna vyvrhlo moře, hlavně kousky polystyrenu, rozehřáli to nad ohněm, pak do rozteklého plastu přidali trochu benzinu a vznikla z toho nádherně lepivá (a smradlavá) hmota. Jeden kluk vylezl na střechu, druhý mu podal lepidlo a za chvíli bylo hotovo.

„Nepotřebuješ ještě něco slepit?“ pokřikovali, když jim na dně kbelíku ještě trochu zbylo.

Před čtrnácti dny, když jsem s Viktorem přijela, došel olej na smažení, protože to kluci nenahlásili, tak jsme ho nekoupili a nepřivezli. Byl to docela průšvih, jelikož kluci všechno dělají goreng – smažené v pořádné porci oleje. Jenom rýže se uvaří v napařovačce, speciálním hrnci s děrovaným dnem, kam se nasype rýže, a pod tím je ještě dutina pro vodu. Zelenina se smaží, ryby se smaží, banány se smaží, vajíčka se smaží, prostě všechno.

„Poradíme si,“ zvážil Dominic a šel setřást ze stromu kokosové ořechy. Když jich měl asi čtrnáct nebo patnáct, všechny rozpůlil a zpod chaty vytáhl takovou zvláštní brusku. Byla na ní hlavice s tupými malými hroty jak od rašple. Dal pod přístroj lavor a vybrousil do něj ze všech kokosů bílou hmotu. Přidal vodu a hnětl to tak dlouho, dokud neudělal vláčné těstíčko.

„Teď to propasírujeme přes cedník,“ učil mě celý postup.

Do jiného lavoru tak přes cedník nasbíral jenom kokosové mléko. Znovu přidal vodu a zamíchal to. Lavor nechal zakrytý odstát a přes noc se v něm oddělila voda a olej. Olejová vrstva plavala na povrchu a naběračkou jsme ji sesbírali. V hrnci se to ještě opatrně převařilo, aby se odpařila všechna voda, takže z toho vznikla krásná žlutá tekutina, která voněla mile po kokosu. Když jsem viděla, jak byla vyrobena, neváhala jsem si s ní hned namazat nohy, ruce i obličej.

Dominic stále seděl na písku, propichoval tvrdé pásky kůže a zakřenil se, protože se píchl do prstu. Najednou vidím, jak se kousek od nás sune pískem malá, právě vylíhnutá karetka. Vyskočím a zavolám na kluky do domku, aby vzali kyblík a přiběhli sem. Dominic, který odhodil svoji botu, mezitím zjistil, že se právě líhnou dvě hnízda najednou. Za chvilku společně posbíráme více jak stovku karet do kbelíku. Láskyplně je pozoruji, jak se tam uvnitř hemží, společně šumí jako moře, a vybaví se mi rozhovor s Američanem na Derawanu. Mluvili jsme o tom, proč asi želvy neváhají překonávat mnohakilometrové vzdálenosti, i když zatím vůbec netušíme, k čemu je jim to dobré.

„Já mám takovou teorii…“ řekla jsem klukům.

„Teorii?“ zašklebil se Norfi a tím výrazem chtěl nejspíše říci: K čemu je to dobré, mít teorii?

„Jsem vědec a vytváříme si teorie o věcech, kterým zatím nerozumíme.“

„Aha, nemáte rádi ten pocit, že něčemu nerozumíte.“

„No možná,“ zasmála jsem se. „Myslím, že dříve země vypadala jinak a želvy neplavaly tak daleko. Dříve existovala Pangea.“

„Co je to Pangea?“

„Jeden velký kontinent. Dříve pevnina nebyla rozdělena na části a na ostrovy.“

„Vážně?“ Norfi tak vyvalil oči, až jsem se musela začít smát.

„Nesmíme zapomenout, že jejich vývoj trvá už sto deset milionů let. A já myslím, že želvy se vylíhly na nějakém příhodném místě, na teplé pláži, ale někde jinde byl pro ně dostatek potravy, tak plavaly tam. Ale postupně se začaly kontinenty od sebe oddělovat a ta vzdálenost se pro želvy zvětšovala. Jsou to přeci jen zvířata, chovají se podle svého zvyku. Takže dnes překonávají ohromné vzdálenosti.“

„A to jenom ze zvyku,“ podotkl Dominic.

Norfiho ale evidentně zajímalo něco jiného. „Takže my žijeme na plovoucích ostrovech?“

„Ten posun je hodně, hodně pomalý,“ vysvětlovala jsem mu a všimla jsem si, že pozorně poslouchá i Pip. „Je to spíše posun zemských desek, jde o několik milimetrů za rok, takže tomu nemůžeme říkat plovoucí ostrov nebo kontinent.“

Pip prohlásil, že jde dělat oběd, a Norfi si sedl na zápraží, kde něco vyřezával. Dominic dokončoval svoji botu. Šla jsem pomoci s přípravou oběda. Na zapálené plotně stál hrnec se studenou vodou a v něm nasbírané škeble.

„Proč ty škeble, Pipe, nehodíš rovnou do vroucí vody? Když jsou ve studený, tak trpí.“

„Jak by škeble mohly trpět?“

„Mně se zdá, že se tam tak různě kroutí…“

„Ale prosím tě… kroutí. Je to škeble, nemůže se kroutit ani nic cítit.“

„Tím si právě nejsem tak jistá.“

„Dobře, chápu, že rybu mám zabít hned, to si mě už naučila, ale škeble nemá mozek, dokonce ani hlavu.“

„Prosím, udělej to pro mě. Jestli netrpí ty mušle, tak já určitě.“

Pip se shovívavě usmál, sundal hrnec z plotny a dal tam jiný, aby nejdříve přivedl vodu do varu. Vyšla jsem na malou úzkou verandu, na které stály barely s vodou, abych umyla napařovačku na rýži.

Náhle jsem si všimla, že se k ostrovu blíží dvě rybářské lodě. Já je od vidění všechny neznala – rybáře, kteří sem pravidelně zajíždějí, aby prodali rybu, nebo na mělčině přečkali noc –, ale Dominic se zamračil. Stál s rukama v bok před domem a zkoumavým zrakem ty lodě pozoroval. Zkušeně se vyhnuly korálovým útesům a do pobřežních vod zarejdovaly od západu. Pomalu se šinuly podél pobřeží. Lodě se zastavily až přímo před ochranářským domkem, což bylo nezvyklé. Všimli jsme si, že na palubě stojí Fisri Katurin.

Několik mužů vyskákalo z paluby a brodili se na ostrov. Na pláži se rozdělili. Někteří se vydali podél pobřeží, jiní se rozvalili na břehu a kouřili cigarety. Fisri a pět dalších mužů zamířilo přímo k našemu domku.

„Zdravíčko,“ zahlaholil Fisri bodře na Pipa a Norfiho, kteří teď postávali ve dveřích. Já seděla s Dominicem venku u stolku, nás si nevšímali.

„Jak se vede?“ pokračoval Fisri. „Neloupí vám tady někdo želví vejce?“

„Zatím ne,“ odpověděl Norfi neurčitě.

„Přijeli jsme se na vás podívat,“ oznámil celkem zbytečně, bylo vidět, že k tomu hlavnímu se teprve dostane. „Jestli je všechno v pořádku.“

„Je všechno v pořádku,“ řekl Norfi.

„Jak tady vlastně žijete? Kdo vám dává peníze?“

Norfi zaváhal, pak odvětil: „Pracujeme zadarmo. Jídlo nakupuje Dominic a Brigita.“

„Ohó, to je láska k želvám,“ zasmál se Fisri a otočil se ke svým společníkům. „Co vy, taky by se vám líbilo tady bydlet a pracovat zadarmo?“

Chlapi se pošklebovali a pohazovali hlavou, ale přímou odpověď mu nechtěli dát. Fisri jim však nedal pokoj, dokud z jejich rtů nesplynulo mručivé: „To je jasný, že ne.“

„Je to úplně jasný,“ tlesknul Fisri, „to nikoho netěší. Vy nemáte rodinu, ale taky si budete chtít koupit třeba… motorku. Přestane vás to bavit. Vzdejte to, chlapi. Tady vás štěstí nečeká. Tahle organizace vůbec neměla existovat a možná ani nedostane povolení. Když jsem to tady řídil já, bylo všechno jinak, no řekněte? Měli jste se špatně? No tak… měli?“ A teď zase nutil odpověď od rangerů.

Byl zkrátka neodbytný a otravný a dělal jim přednášku v podobném duchu asi půl hodiny. Potom se zřejmě unavil, nebo mu došly nápady. Mávl rukou a šel se s rybáři courat po ostrově. Jenomže se vrátili a zkoušel to nanovo. Načerpal inspiraci. Mluvil o indonéské kultuře, mluvil o tradici, připomněl úspěchy. Bylo jasné, že pokud se něco nestane, bude ho to pořád žrát a neodjede. Nebo odjede, ale zase se vrátí. Kluci se ho rozhodli ignorovat a na jeho dotazy neodpovídali.

Fisri se znovu vzdálil a tak jsem se zvedla, abych kontrolovala, co dělá. Brodil se mořem a pak vlezl do lodě, vypadalo to, že odjíždí. Jenomže se tam chvíli hrabal ve věcech, po chvíli znovu vyskočil ven, došel až k domu a volal: „Tady to skončilo. Skončilo! Nemá to smysl, musíte odjet!“

A při těch slovech bodal něčím ostrým do obrovského žlutého kontejneru na vodu, až do něj prorazil několik děr, že voda začala stříkat ven. Všichni, i jeho vlastní lidé, na něj zírali a nikdo se ani nepohnul. On šel a to stejné provedl i s druhou nádrží. Když všechno zničil, byl spokojen. Zastrčil si šroubovák, nebo co to bylo, do kapsy a založil si ruce na prsou. Vyčkával několik sekund.

„Tak co je? Sbalte si věci. Tady nemůžete zůstat bez vody, umřete žízní. To snad víte, ne?“

Já zůstala bez dechu. Takovouhle akci jsem nečekala ani ve snu. Nejvíc mě překvapilo, že nikdo nic neudělal. Fisri ovšem nemá s sebou ty rybáře jen tak na okrasu, došlo mi; nejsou to rybáři, kteří by ho sem za pár stovek dovezli, jsou to jeho kumpáni, a kdyby nastaly problémy, určitě by se nás neštítili zpacifikovat. Ovšem Indonésané nemají rádi problémy, už vůbec ne ty násilné. Takže všechno proběhlo hladce podle Fisriho plánu. Kluci si sbalili věci a nasedli do jedné z rybářských lodí.

Já váhala. Pozorovala jsem Dominica, který zadumaně všechno kontroloval a zavíral, a chtěla jsem mu říci: „Co blázníme, Dominicu? Přeci s tím Fisrim nepojedeme na pevninu?“ Chtěla jsem to zakřičet, pořádně nahlas, aby to slyšel i náš bývalý šéf. Chtěla jsem mu to zakřičet do obličeje, ať si táhne i s tím svým podělaným šroubovákem. Jenomže jsem věděla, že má pravdu. Nemůžeme tu zůstat bez vody. Provedl proklatě chytrý tah. Telefonní signál tady není, abychom si zavolali jinou loď. Mohli by to snad pro nás udělat kluci, Pip a Norfi, kteří už byli v lodi, ale jaký to vlastně mělo smysl, aby oni s ním jeli a já s Dominicem ze vzdoru ne? Jen by na mě zase koukali jako na blázna. A také by se to řádně prodražilo.

Takže jsem pokorně nasedla do rybářské lodě Fisriho gangu a zamávala ostrovu Bilang-bilangan. Na přídi bylo dost místa, aby se tam všichni natáhli na palubu a opřeli se o zábradlí. Motor klapal v pomalém tempu a loď se sunula důstojně jak ledoborec. Bylo mi na umření. Všechno jsem viděla černě. Dominic odvážně založil novou organizaci, přesvědčil vládu, aby nám prodloužila povolení, stmelil tým, našel nového parťáka, každého umluvil, aby pracoval nějaký čas na dluh, a teď si přijede Fisri Katurin a všechno zničí. Jen tak, z nějaké své ješitnosti. O želvy mu vůbec nejde a nikdy ani nešlo. Tohle napíšu Stefanii Hees, ta bude koukat. Ale kdepak, po tom všem, jak s námi vyjebali, nemá cenu si s nimi ještě dopisovat. Ani ohledně takové události. Je to bezmoc.

Jak jsem tam tak nečinně stála pět hodin na palubě rybářské bárky, hlavou mi zurčely roztodivné myšlenky. Co bych mohla tomu Fisrimu provést? Jak mu uškodit? Nařezat mu kotevní lano… potrhat krycí plachtu… rozbít lampu… Byly to nesmyslné nápady a jedna část mé bytosti o nich nechtěla ani vědět, na to byla příliš spořádaná a slušná; ale ta druhá část měla nakročeno k tomu, aby se rozběhla a s prudkým nárazem shodila Fisriho Katurina přes palubu. Ať se pořádně vymáchá. Pomstychtivé myšlenky byly k nezastavení. Přemýšlela jsem, co s nimi, a rozhlížela se poděšeně, jestli je snad na mě někdo nepozoruje, ale všichni se zdáli být zaujatí hladinou moře a svým vlastním sněním.

A tak jsem se postupně vnitřně vyvztekala, pak to povolilo a já se vzdala osudu. Ke konci cesty už jsem málem spala, jak mě všechno unavilo a otupilo. Také jsem přemýšlela o tom, co odpověděl Norfi na Fisriho otázku, kdo jim dává peníze. Nebyla pravda, že pracují zadarmo. Něco málo jsem jim už přivezla. Ano, nebylo to mnoho, byla to část peněz, které se mi podařilo fundraisingem sehnat. Další díl peněz, které už byly na účtu, jsme potřebovali na nezbytné nákupy. A další peníze měly přijít.

Myslel to tedy Norfi tak, že jsem jim dala tak málo, že je to stejné, jako kdyby pracovali zadarmo? Nebo nechtěl Fisrimu předávat informace o našem fungování? Norfi seděl na palubě, zády opřený o pažení, a jako jediný vypadal zachmuřeně jak muréna. Na tvářích ostatních kluků se zračila spíše lhostejnost. Nemělo cenu k němu jít a zeptat se ho, a kdyby to byla ta první možnost, stejně by mi pravdu neřekl. Ne, dnes nemělo cenu vůbec nic řešit. Jsou dny, kdy se musíme vzdát veškerého chtění. Ach jo!

Slunce toho dne pařilo jako o život, byla jsem opravdu ráda, když se na obzoru objevily známé koruny stromů vyčnívajících z vody. Projeli jsme kolem nich a za necelou půlhodinku loď vplouvala do široké delty, která se postupně zužovala, až byl břeh nalevo i napravo vzdálen jen pár metrů. Ve větvích šlahounovitých stromů dováděla skupinka kahau nosatých, legračních opic, které se pohupovaly, smály se na nás, jen nám zamávat, a občas některá z nich skočila ladným obloukem do vody, což, jak jsem časem zjistila, dělají jen vzácně.

Vysazením nás čtyř na pevninu dokončil pan Katurin dílo zmaru ochranářské organizace na ostrově Bilang-bilangan. Nebo si to alespoň myslel. Nechal nás na břehu s bágly u nohou a už se o nás nestaral. Jak otec, který jede kamsi vyřídit nezbednost synátora, ale když je vše dokonáno a dorazí znaveně domů, odvrátí se od něj s pohledem říkající: už jsi dospělý, víc se o tebe nebudu starat.

Podívali jsme se na sebe a Dominic po dlouhé době promluvil. Řekl jednoduše a stručně, ale přitom s jasným a optimistickým tónem jako správný ředitel: „Musíme sehnat nové barely.“

Samarinda

Teď bylo nejdůležitější zatelefonovat z přístavu Andimu do kanceláře a vysvětlit mu, co se stalo. Domluvil nám po telefonu taxíka, který nás za dvě hodiny vyzvedl v restauraci. Vrátili jsme se do Tanjung Redeb. V kanceláři na stole vedle dveří leželo několik obálek, které se Andi nenamáhal otevřít. Možná by je ani nezvedl ze země, kde ležely poté, co je pošťák strčil do škvíry pode dveřmi, kdyby mu tam nepřekážely v chůzi. Zdálo se, že ani Dominic nemá chuť se do nich pustit. Asi oba byli chudáčci tolik umořeni úředničinou a papírováním, že jejich mozek přešel do úsporného režimu a oni ty obálky prostě neviděli.

Po vypořádání se s hromadou emailů jsem zjistila, že na Borneu je Ota, Toulavá bota, a chtěl by se se mnou sejít. Byla jsem moc ráda za jeho zájem mě vidět, tón jeho zprávy zněl dokonce dost naléhavě. Vzbuzoval určitou zvědavost. Že bych mu opravdu tolik chyběla, nebo je to součástí jeho euforické povahy?

Kluci se zřejmě chystali vyrazit si někam ven. Hodit na chvíli všechno za hlavu. Nápadným způsobem zušlechťovali svůj zevnějšek a řehonili se u toho.

„Kam máte namířeno?“

Podívali se po sobě a chvíli váhali, co odpovědět. „Do karaoke baru,“ řekl nakonec Andi.

„Tak já půjdu s vámi, přeci tady nezůstanu sedět sama.“

„To nejde, tam… to nejde.“

„Proč to nejde?“ Domnívala jsem se, že jsou snad na mě nějak naštvaní. Možná je to kvůli tomu, jak jsem jim rozdělila první výplatu nové organizace podle mých pravidel. Nesouhlasili s tím, že by měl ochranář dostávat peníze podle toho, jak dobře plní své úkoly, a ne podle počtu let, které už odpracoval; mysleli si své, ale nic nahlas neřekli. Ukázalo se ale, že se mýlím.

„Tam ženy nesměj,“ zavrtěl Andi hlavou tak roztomile, až jsem se rozesmála. Aha, to bude nějaký bordel podnik.

„A ty tam jdeš také, Dominicu?“

„Ano,“ odvětil bezelstně a tvářil se, jako by netušil, proč se ho ptám. Jistěže netušil, jak by mohl tušit. Měla jsem ho ráda a nebylo mým přáním, aby šel do baru, kde se nabízejí prostitutky. Ale o tom Dominic neměl ani páru. Nezbývalo než ho nechat jít.

Vyšla jsem si sama se projít v chladivý podvečerní čas. Jak by bývalo fajn, mít tady nějakou kamarádku. Nakupovala jsem u stánku ovoce a najednou na kraji silnice zastavilo auto, vyskákalo z něj pět slečen a obklopilo mě. Stále vlály kolem a smály se, že chvíli trvalo, než člověk pochopil, o co jim jde. Jedna z nich byla těhotná a chtěla si sáhnout na bělošku, protože věřily tomu, že pak na to dítě také přejde trocha bílé barvy a možná bude mít po mně i větší nos. Fotily se se mnou a dotýkaly se mojí kůže na odhaleném předloktí pro jistotu všechny. Koukala jsem na ně, jestli se náhodou nezbláznily, ale braly to úplně vážně. Ještě že se tady na kraji silnice neutvořila fronta ze všech přihlížejících a projíždějících a náhodných chodců. Uvědomila jsem si nicméně, jak se asi musí cítit slavné popstar, které zažívají podobné divadlo v kterémkoli městě a zemi, a navíc stokrát větší.

Druhý den zase chodili všichni kolem obálek nevšímavě a neomlouvalo je ani to, že za sebou měli pernou noc (dovedla jsem si to představit podle výrazů jejich tváří a rozcuchaných vlasů). Koneckonců vstávali až po jedenácté. Důrazně jsem tedy Dominica upozornila na jejich existenci. Ano, přiznávám, byl to určitý způsob buzerování a výuky, protože jsem je mohla otevřít sama. Ale co budou dělat, až tady nebudu?

Neochotně si obálky prohlédl, pak jednu rozlepil a vzdychl si.

„Musím do Samarindy na ministerstvo.“

S úřadováním to tady nebylo jenom tak. Zajímal se o vás úřad pro místní rozvoj, imigrační úřad, ekologie a úřad pro životní prostředí, státní správa a policie – každý měl nějaký důvod kontrolovat činnost kdejaké organizace. V Samarindě jsem ještě nikdy nebyla a taky se mi v hlavě líhl plán.

„Pojedu s tebou.“

Anda tahu, bagaimana perasaan Anda terakhir kali,“ upozornil mě. Víš, jak ses cítila minule.

„Možná… možná s tebou nepůjdu na ministerstvo. Tedy pokud nechceš. Projdu se po městě.“

Přikývl. „Zvládnu to sám.“

Povzbudivě jsem se na něj usmála.

O tři dny později jsme spolu odletěli do Samarindy, která je správním centrem Východního Kalimantanu. Má skoro milion obyvatel a je největším městem na Borneu. Rostou tady nové moderní budovy z betonu, ale většina je poslepovaná z toho, co zrovna bylo po ruce. Kus zdi je z cihly, další stěna z dřevěných prken, jsou tu domy z překližky se střechou z vlnitého plechu jako v indickém slumu. Všude je spousta špíny. Čím více lidí, tím více odpadků, to je logické, a mezi nimi se prohánějí obrovské a olysalé krysy. Mají se tu jako v ráji. Krásné pralesy toho ráje kolem zničily motorové pily a nahradily je banánovníky, olejné palmy a rýžová pole.

Po řece Mahakam líně proplouvají dvoupatrové parníky. Některé domky doslova vypadají, jako by také pluly na vodě. Povodí Mahakamu je nejrychleji se rozvíjející oblastí Kalimantanu a stále se sem stěhují noví lidé, staví si domy na nejroztodivnějších kouscích země i vody. Nejjednodušší je postavit z mohutných silných klád vor a na něm obyčejný dřevěný dům. Na palubě před domem se pere, myje nádobí, suší se ryby i opravují motorky. Jako záchod slouží malá boudička vzadu bez střechy. Ženy se myjí oblečené v řece. V té samé řece, do které odtékají záchody, vyhazují se odpadky, odkapávají oleje z lodí a hladina je ozdobena leklými rybami.

Tím hlavním důvodem mé návštěvy v Samarindě bylo setkání s Otou. Setkali jsme se v restauraci stranou od hlavních rušných ulic města. Vzadu za nízkou dřevěnou stavbou, která mi připomínala občerstvovny vodáků někde na Sázavě, se nacházel malý dvorek s venkovním posezením. Vzduch tu voněl kokosovým mlékem smíchaným s vůní zeleného kari –⁠ kurkuma, koriandr, kmín, štiplavé lákavé vůně. V rohu sedělo několik muslimů v tradičním oblečení, dlouhých volných košilích a okrouhlou čapkou. Dívali se na nás zamračeně. Obsluha kmitala za bílým pultem zahaleným párou.

„To je fajn se vidět tady na Borneu,“ začal Ota. „Působíš uvolněně a vesele jako domorodec.“

„No, ve skutečnosti jsem zažila přepadení,“ uvedla jsem situaci na pravou míru.

„Cože? Udělali ti něco? Sebrali ti peníze?“ Ota třeštil oči a dychtil po odpovědi.

„Ne, nic takového,“ mávala jsem rukou, a když jsme si objednali sup ikon, což je rybí specialita, vyprávěla jsem mu podrobnosti ohledně Fisriho návštěvy na ostrově.

„Věřím, že to zvládnete dát do pořádku,“ pokyvoval Ota hlavou. „A hlavně aby se to už neopakovalo.“

„Teď alespoň budeme vědět, co od něj očekávat. Můžeme si ho vyfotit a nahlásit jeho jednání na policii. I když se obávám, že je s nima jedna ruka.“

„Toho se obávám taky. Nicméně se nenechte zastrašit, to by byl nesmysl. No, já si s tebou dal schůzku, protože mám jistý plán, ale teď tě do toho nebudu zatahovat, když máte takové problémy.“

Přinesli nám jídlo. Vonělo báječně a já měla hlad. Servírka nám ještě donesla vodu a upravila věci na stole. Ota vypadal rozpačitě, asi kvůli tomu svému plánu.

„Určitě mi ho ale musíš alespoň říct, když už jsem kvůli tomu přiletěla až do Samarindy.“

„Tak dobře,“ povzdychl si, ale aby to oddálil, nebo si to promyslel, pustil se do ryby a dost dlouho jenom potichu přežvykoval.

Pak konečně začal: „Mám určité kontakty s námořní policií. Je to dlouhá historie, ale krátce řečeno, řešil jsem s nimi už několik případů nelegální těžby dřeva, které se odváží říční deltou a pak po moři. Také jsem je jednou volal, když jsem viděl, jak se převrátil motorový člun s nějakými turisty, a zkrátka po těch dvou letech, co je znám, jsou mi myslím celkem naklonění.“

Zatím jsem nerozuměla tomu, jak to souvisí se mnou, ale chápavě a snaživě jsem přikyvovala a do stejného rytmu žvýkala chutné jídlo.

„Vyprávělas mi o tom starostovi z Derawanu, který podporuje a nejspíš i řídí vybírání želvích vajec a jejich prodej. Napadl mě takový, ehm… nápad,“ zasmál se nervózně a rozhlédl se jako terorista, co kuje pikle, načež pokračoval: „Někdo jako on dělá věci ve velkém. Velký hotel, velké kšefty, mnoho vajec až někam do Číny. Tyhle akce se ale nedějí náhodně, že zrovna nikdo nehlídá. Mají nějaký řád a vždycky je to na objednávku.“

„To určitě,“ souhlasila jsem. „Dokud jedli vajíčka jen místní domorodci, tak to nevadilo. Ale po druhé světové válce se neuvěřitelně rozrostla doprava a obchodování. Přeprava je rychlá a vejce se nezkazí. Teď se týdně vyváží více jak šest tisíc vajíček jen do Číny, však si to představ! A další někam jinam. Jenomže na Derawanu my nic neuděláme, on je starosta…“

„Proto jsem mluvil o té námořní policii,“ skočil mi do řeči. „Netouží po ničem jiném než po fotce v novinách a oslavném článku. Sami od sebe tam ale nepojedou hlídkovat, to je moc práce, rozumíš? Musí být přivolaní už k probíhající akci.“

„Rozumím,“ řekla jsem a vzrušením mi svítily oči. Jestli jsem byla na něco nastavená, tak na konkrétní protitah proti lidem, kteří želvám soustavně škodí. Sice jsem vůbec nevěděla, jak něco podobného provést a co to obnáší, ale to mi v tu chvíli vůbec nevadilo. Vlastně jsem ani nevěděla, jak se na to budou tvářit rangeři. Měla jsem vážné obavy, že něco podobného rozhodně a pacifisticky odmítnou.

„Jestli byste do toho teda chtěli jít, musíte nějak nenápadně zjistit, kam vajíčka odnášejí a jakou používají loď. Případně, kdo všechno je do toho zapletený. Chce to určitou dobu věci jenom sledovat a o nic se nepokoušet. Průběžně mi zavoláš, jak se to vyvíjí. Já v pravou chvíli zalarmuju policii. Víc udělat nemohu, musím pracovat v Balikpapanu.“

„I to je víc než dost,“ ujistila jsem ho.

„Jenom nezapomeň, že je to riskantní, sami se do ničeho určitě nepouštějte. Nerad bych z toho pak měl těžký svědomí.“

„Samozřejmě. Já určitě nehodlám podnikat něco dobrodružného a kluci… ti nezakročili ani proti Katurinovi.“

Když Dominic skončil na ministerstvu, dorazil do restaurace, kde jsem ho seznámila s Otou, ale zatím bylo příliš brzy ho zasvětit do velkého plánu, který právě vznikal. A stále mi v určitém ohledu připadal nereálný. V noci jsme spali u Dominicovy sestry, která v Samarindě bydlela a pracovala jako sekretářka. Byla stejně bystrá a měla stejně úchvatné rysy tváře jako její bratr. Vlasy černé, lesklé a dlouhé, tělo štíhlé a na Indonésanku poměrně vysoké. Malovala si obočí a rty a působila jako herečka z bolywoodského filmu. Dominic nám u večeře vyprávěl, jak probíhala schůzka na ministerstvu. Prý po něm chtěli vizi do budoucna, jaký rozvoj organizace máme v plánu.

„Odpověděl jsem jí, že jsme tady kvůli želvám,“ rozhodil rukama Dominic a obočí mu poskočilo. „Želvy jsou staré mnoho milionů let a potřebují naši ochranu, aby tady ještě nějakou dobu zůstaly. Je potřeba hlídat na ostrovech, aby jejich vajíčka nevybírali pytláci; to je celé, není žádný rozvoj.“

„Jo, tos jim řekl správně,“ souhlasila jsem společně s jeho sestrou.

„Jenže v Indonésii je teď moderní mít vizi a usilovat o rozvoj. Je potřeba vytvářet změny za každou cenu.“

„Naší vizí je mít dvojnásobek ochranářů a hlídat nepřetržitě oba ostrovy,“ řekla jsem. „Případně, pokud nás v tom nějak podpoří, se vrátit i na Derawan.“

„Slíbil jsem jim poslat nějakou koncepci do příště.“

„Takže sem zase musíš letět?“

„Ano, to je nutné. Vždycky musíš přijít osobně.“

Když se sprchoval, tak mi jeho sestra svěřila něco, co by Dominic sám od sebe pravděpodobně neřekl. V době mého návratu do Čech přijal zakázku od nějaké ropné společnosti. Jeho úkolem byl monitoring zvířat. Vždy, když ropná společnost vytyčuje nějaké nové území a prozkoumává mořské dno, je třeba dle mezinárodních zákonů zajistit, aby se v oblasti nepohybovala žádná velká zvířata, jako jsou delfíni, velryby, žraloci či manty. Když těžké stroje provádějí sondy do písku mořského dna, vytvářejí destruktivní hluk pro tato zvířata. Hlídka dalekohledem a podmořským periskopem zkoumá okolí do vzdálenosti jednoho kilometru, a pokud se nějaký tvor objeví, společnost musí zastavit průzkum na dobu, než zase odplave.

„Ale proč jsi mi o tom nevyprávěl, Dominicu?“

Jenom pokrčil rameny. „Musel jsem nějak zajistit pro kluky peníze. Nemohli zůstat na ostrově celou dobu úplně bez rupie a bez jídla.“

To byla pravda. Vlastně jsem si vůbec neuvědomovala, co tady celou dobu dělali, jak se o sebe starali. Věděla jsem, že prodal motorku, aby měl nějaké peníze do začátku, jenže to nestačilo. Práce pro ropnou společnost byla pro Dominica do jisté míry schizofrenní, podporoval práci firem, které drancují naše nerostné bohatství. Ze stejného důvodu odešel od uhelných dolů. Jenomže práce zvířecí hlídky dávala smysl. A navíc asi dostal dobře zaplaceno. Alespoň tolik, aby to stačilo nejen pro něj, ale pro všechny ochranáře na Bilang-bilanganu. A tak jsem po prvotním překvapení a menším šoku pocítila něco jako hrdost. Obdiv k tomuto výjimečnému člověku, pro něhož dobro a zlo nejsou jen abstraktní pojmy, o kterých se dobře káže, ale jsou to živé konkrétní každodenní situace, kdy je potřeba činit důležitá rozhodnutí a nemyslet jenom na sebe. Umět se rozhodnout pro rozumný kompromis a nepelešit se v ideálech, které vypadají dobře na transparentech, ale želvu ani jiného tvora nezachrání.

Druhý den jsme se vrátili do Tanjung Redeb a chystali vše potřebné pro odjezd na ostrov Bilang-bilangan. Nakoupili se součástky na opravu generátoru a telefonem jsme v Batu Putih objednali nádrže na vodu. Dumala jsem usilovně nad tím, jak zrealizovat Otův nápad, a uvědomila jsem si zásadní věc – chybí nám náš vlastní člun. Ten, co si Fisri ponechal jakožto majetek své organizace. Bez člunu nejsme mobilní, nejsme flexibilní. Odkázáni jen na pronájem rybářské lodě toho mnoho nezmůžeme. Jak bychom mohli něco monitorovat jen z pláže? Kdyby se nám podařilo sehnat peníze na nákup menšího motorového plavidla, mohli bychom potom jezdit na Derawan a také zajistit stálou ochranu opuštěného ostrova Mataha. Otův plán byl tedy výhledový, nemělo cenu v tomto směru rozvíjet jakékoliv větší aktivity a zasvěcovat do nápadu kluky. A nerozepisovala jsem se o tom ani Elišce Pálové. Pouze (ještě než jsme odjeli) jsem jí v emailu vylíčila naší situaci a postěžovala si, jaké problémy nám Fisri celkově způsobil.

Toho dne se odjíždělo na ostrovy poměrně pozdě odpoledne. Rychle se stmívalo, v Indonésii padá tma tak kolem šesté hodiny. Měla jsem docela strach, jak bude Dominic na moři hledat malý ostrůvek. Připadalo mi to naprosto nemožné. Vždyť ani nemáme kompas. Jo, holka, povzdychla jsem si, v Indonésii nemůžeš dělat nic jiného než důvěřovat. A tak jsme vyjeli, aniž bych řekla slovo. Cesta mi tentokrát připadala opravdu nekonečná a zdálo se mi, že s lodí kličkujeme sem a tam. Modrý příkrov smazával všechny rozdíly mezi mořem, obzorem a nebem. Dodnes nevím, jestli to byl způsob, jak neminout náš cíl, nebo jenom Dominic najížděl kolmo na vlny, abychom se nepřevrátili. Když se na obzoru objevila bledá skvrna, která postupně získávala konkrétnější obrysy naše ostrova, velmi jsem si oddechla.

O ostrov víc

Čtvrt roku uběhlo v poklidném rytmu, aniž by někdo rušil naši práci nebo se stalo něco nečekaného. Lidé se mě později v Praze často ptali, jaké to je být celé dny na malém ostrůvku jen s dalšími dvěma nebo třemi lidmi, bez zábavy a rozptýlení. Pravidelný rytmus přírody, teplé slunce a úchvatná hladina moře, pod jehož hladinou tušíte nepřeberné hemžení a pestrý život, to vše vás po jisté době uchopí do své kolébavé náruče, v které vědomí času ubíhá jinak a není prostor pro nudu, protože se cítíte dobře. Vystačíte si sami se sebou a s tou idylickou nádherou ostrůvku.

A občas zažíváte chvilky propojení s planetou, nebo snad celým vesmírem. Jako když jdete divokou přírodou a náhle z nějakého neznámého důvodu na chvíli utichne veškeré to švitoření, bzukot a praskání větví. A vám se až zatají dech. Najednou neběží rozum na plné obrátky, to lidské klokotavé myšlení, snad i dech se zastaví a vy víte – něco důležitého vnímáte celým vaším tělem. Mráz vám běhá po zádech, každý chloupek na těle se chvěje jak tykadélka mravenců. Dýcháte póry duše. Jste v bublině zastaveného času.

Tak po drobounkých okamžicích přijetí přicházím k poznání sebe sama a snad i celé planety, tak jak jsem si to přála už od dětství. A neumím to nikomu předat, nikomu sdělit, je to jen v úsměvech, které si navzájem s rangery vyměňujeme. A když člověk cítí naplnění, nepotřebuje pravidelnou zábavu a rozptýlení. A s tím vším přichází vděčnost. To je opravdu nádherný pocit. Je to, jako kdyby vám proudila páteří horká čokoláda.

Pak, když jsem jednou přijela do kanceláře v Tanjug Redeb, jsem obdržela opravdu nečekanou zprávu od Elišky Pálové. Podařilo se jí získat peníze na nákup motorového člunu. Nic mi neřekla a rozjela na vlastní triko velikou kampaň na hithitu, kde velkými slovy a bohatými barvami popsala naše poslání a boj s místními pašeráky vajec. Solidarita a nadšení Čechů pro ochranu želv byla neuvěřitelná. Sešlo se dvakrát tolik peněz, než kolik jsme potřebovali. Tedy, asi by se za to dala pořídit nová loď, ale Philipus koupil od jednoho rybáře starší zachovalý člun za čtyřicet pět miliónů, přičemž nový stojí dvě stě miliónů rupií. Takže jsme konečně získali vlastní plavidlo!

Z nápisu na dveřích pokoje, kde jsem ze dvou óček slova room udělala dvě želvy a z jejich krunýřů dvě srdíčka, jsme vytvořili nové logo naší organizace – jednoduchý obrys želvy s krunýřem ve tvaru srdíčka. Hned jsem dala vyrobit spoustu samolepek a několika z nich jsme vyzdobili i naši kocábku, která dostala název Kecantikan – Kráska. A v našich očích to byla ta nejkrásnější loď na světě.

Začali jsme tedy s pravidelnou ochranou i sousedního a o pár kroků menšího ostrova Mataha. Bylo potřeba vzít do služeb dalšího rangera. Netrvalo dlouho a přihlásil se sám. Jedno čtvrteční odpoledne nakoukla do kanceláře rozčepýřená hlava: „Nejste náhodou ti z Bilang-bilanganu?“ 

Irvan byl starší, ale sympatický chlap s širokým nosem jako Belmondo, tvář měl místy podobně zvrásněnou. Vysoká silná postava naznačovala, že je pracovitý a umí se o věci postarat. Vyrostl v rodině rybáře v severní Sulawesi. Když dokončil základní školu, stal se také rybářem jako jeho otec a po několika letech to dotáhl tak daleko, že získal místo kapitána na jedné větší rybářské lodi, která jezdila lovit až k Borneu.

„Znáte to,“ vyprávěl nám Irvan, „rybáři ze Sulawesi jezdí k Borneu, protože si myslí, že je to lepší tam, rybáři z Bornea jezdí až k Sulawesi, protože jsou přesvědčeni, že u nás je více ryb.“ A zasmál se širokým úsměvem, který mu odhaloval mezírku mezi zuby.

Po nějakém čase Irvana omrzelo rybařit a chtěl zkusit něco jiného. Měl kreativní neposednou povahu. Dostal nabídku do tesařské společnosti, která stavěla domy. Ta společnost získala jednoho dne zakázku na domky ochránců na ostrovech Bilang-bilangan a Mataha, ještě v dobách, kdy zde začínala Turtle My Life.

„Když jsem se zeptal, pro koho jsou ty domy na tak opuštěném místě, řekli mi, že pro ochranáře želv,“ vyprávěl Irvan. „To mě zaujalo, chtěl jsem tenkrát taky zkusit být želví ochranář, protože tyhle ostrovy jsou fakt pěkné místo.“

Sám od sebe ale nic nepodnikl. Převládla touha mít ženu a rodinu, než bivakovat v samotě na romantickém ostrově. Našetřil si u tesařů peníze a pak se vrátil do Sulawesi, kde se oženil. Znali se s partnerkou už nějakou dobu a pocházela z jeho rodné vesnice. Přestěhovali se na Borneo, aby mohl dál pracovat u truhlářů. Trvalo to čtyři roky, než mu tesařská firma jednoho dne oznámila, že ho kvůli nedostatku práce musí propustit. Tak si pořídil malou dřevěnou loď a chytal ryby. Jenomže se mu nijak zvlášť nedařilo, což mělo asi vliv i na jeho rodinný život. Rozvedli se a manželka se vrátila i se synem na Sulawesi. Pak si Irvan teprve vzpomněl na ochranáře želv a šel vyzkoumat, jestli by nemohli potřebovat právě jeho.

„A vidíš, my na tebe zrovna čekali,“ smála jsem se. „Koupili jsme člun a ty budeš jeho kapitán.“

Na ta slova se Irvan hrdě narovnal a neviditelným pohybem si na hlavě urovnal čapku.

A tak jsme se stali pány Celebeského moře. Ó, jak jiný, nový pocit to byl, skákat po vlnách směrem k našim ostrovům ve vlastním plavidle. Fisri Katurin může třeba prasknout zlostí. Hlavní základna zůstala na Bilang-bilanganu, ale na Mataze se domek ochranářů dal pořádně dokupy pro stálou hlídku.

Poslala jsem Jhona na vedlejší ostrov, aby Dominicovi a Pipovi dovezl pláštěnku.

„A nazpátek vem prosím tě vajíčka a baterky do čelovek, už tady žádné nemáme.“

„Jo, jasně,“ kývl mi na pozdrav Jhon, když nastupoval do lodě.

Odvázali jsme kotevní šňůru, Irvan a Ugik odrazili loď od břehu, Jhon nastartoval motor a vyrazil pryč. Když se za čtyři hodiny vrátil, usmíval se od ucha k uchu. Byl rád, že si zpestřil den a udělal si fajnovou výpravu za kamarády. Neviděla jsem u něj ale žádné krabice.

„Kde máš vajíčka?“ obhlížela jsem dno lodě.

„Jé, ty jsem zapomněl,“ plácl se do čela.

„A dovezl jsi alespoň ty baterky?“

„Jé, baterky, ty taky nemám.“

„Aha, a dal jsi jim prosím tě alespoň pláštěnku?“

„No jo, dal,“ přikývl spokojeně Jhon, ale pak se přiznal, že na to taky málem zapomněl a pláštěnku vyndal až v momentě, kdy o ni zavadil nohou při nastupování do lodě.

„Paráda,“ vzkřikl Irvan, „a cos tam tedy celou dobu dělal?“

„No, co? Dal jsem si s klukama kávu, přeci. Pokouřili jsme cigaretku…“

„Proboha, Jhone,“ rozzlobila jsem se, „tohle je tvoje práce. Jel jsi tam kvůli nějakému úkolu a úplně ses na něj vykašlal.“

„Ne, nevykašlal, jenom jsem na něj zapomněl.“ Jhon se tvářil tak nevinně, že se tomu výrazu nedalo odolat. Rozesmála jsem se.

„Víš, co?“ prohlásila jsem. „Já ti to všechno příště napíšu na čelo a oni si to přečtou, až tam dojedeš. Pak se snad vrátíš s tím, co potřebujeme.“

Jhon se zatvářil trochu zmateně, nevěděl, jestli to myslím vážně, ale nic už neřekl. Snad ho to trochu poučí, pomyslela jsem si. Bylo ale velmi naivní v to doufat.

„Jste pořád jako malí kluci,“ řekla jsem později Dominicovi, když jsem se přepravila na druhý ostrov a zůstali jsme chvíli o samotě. „Jako byste nechtěli přijmout odpovědnost za to, co je potřeba udělat. Člověk přeci musí umět taky trochu plánovat, jinak se nikam nedostane.“

„Takhle to není,“ namítal Dominic a kýval se ze strany na stranu v poryvu úvah. „Jenom žijeme jiný styl života.“

„Copak to je normální, že Jhon nedokáže podržet myšlenku pár hodin? Jak je potom možné dělat něco s výhledem několika let?“

„Proto tady máme tebe.“

Řekl to tak laskavě a vděčně, že by si zasloužil obejmout, ale mě to jen zvedlo ze židle. „Mě tady nebudete mít věčně, musíte se to naučit sami, jinak se nic nezmění. Když tady nejsem, jste schopni vzít loď a dojet na pevninu, protože vám došla rýže.“

„Nemůžeme tady zůstat bez rýže.“

„Ale když načnu poslední pytel, tak to napíšu na seznam, přeci. A pak, když jedu na pevninu, vím, co všechno mám koupit, a na nic nezapomenu. Vezmu všechno najednou a nemusím kvůli rýži jezdit extra.“

„Jo, to by bylo lepší,“ přitakal Dominic.

„To by bylo lepší!“ zopakovala jsem ironicky. „Ušetří se tím spousta nafty.“ 

Jistě, že by to bylo lepší, ale vykládám to tady pořád dokola a nic se neděje. Kdyby alespoň řekl, že se budou snažit. Na tu naftu musím samozřejmě sehnat peníze já. Chvíli jsem uvažovala nad tím, že bych vymyslela nějaký systém, který by mohl fungovat i v těchto podmínkách, jako například psát jim lístečky, které by jim visely na krku, ale pak jsem to vzdala. Oni sami si je psát nebudou, až odjedu. Považovali by to jen za nutnou úlitbu bílému bohu. Nemůžu se k nim pořád chovat jako máma. Snad jedině udělat nějaký omezený rozpočet na nákup nafty a podobných věcí, aby je to donutilo nad tím přemýšlet, ale nevím. Třeba se potom někomu něco stane a oni jsou schopni ho lodí nedopravit do nemocnice a prohlásit, že v rozpočtu nebyly peníze.

Na druhou stranu, nikdy se nestalo, že by jeli na pevninu jen kvůli zapomenutému pytli rýže – to bych jim křivdila. Spíše se řídili heslem: když zapomenu dnes, udělám při příští příležitosti. Asi je to přeci jen jiný způsob života. To my na západě často plýtváme daleko více, protože si hromadíme zásoby jak křečci. Ach, jak já se opravdu snažím je pochopit!

Nejhorší den mého života

Líbil se mi tento kousek protáhlé země s písčitou výspou vybíhající do moře na západním konci. Na každém konci ostrova hlídá Matahu ledňáček, krásně modrý pták, kolem poledne přiletí a nehnutě zírá do vody. Je tady široká a mělká laguna, kde by se malé dítě mohlo koupat. V tomto klidném bazénku pokrytém jenom pískem není nic k vidění. Ke korálům a celému podmořskému divadlu je potřeba dokráčet po kamenitém dlouhém pásu plném ostrých výčnělků. Nejlépe když je slunce nejprudší, ale moře nejklidnější. Jsou tam totiž silné mořské proudy.

Na jednom stromě za chatou si kluci vytvořili pomocí kladky a starého kusu železa provizorní posilovací stroj na ruce. Když se setmí, vezme Pip do ruky rozladěnou kytaru, které drnčí struny, a s jistou elegancí, takže se to dá poslouchat, na ni hraje indonéské tahaniny.

Dům tu byl v ještě horším stavu, než když jsem poprvé přijela na Bilang-bilangan, nikdo ho tady roky neudržoval. Všechno bylo zbídačené, dokonce se pode mnou prolomilo prkno. Také pláž kolem dokola doslova zavalily odpadky. Ale jinak tu vládl klid a jistá spokojenost a i ta malá džungle uprostřed ostrova se mi zdála přívětivější než na sousedním bratříčkovi.

Nedaleko od břehu zakotvil rybář. Měl dlouhou úzkou loď, zelenou a bílou, záď u kormidla stínil jednoduchý přístřešek, snad něco jako kajuta bez oken. Rybáři sem zavítali častěji než na sousední ostrov, jelikož si zvykli, že je zde klid a samota, že je to tu opuštěné. Asi třicetiletý muž chvíli obzíral pobřeží a pak přecházel sem a tam po svém malém plavidle, nahnul se stokrát přes palubu, aby omyl všechno nádobí, opláchl nástroje, vypral věci, oblečení… Co já vím, jak takový rybář žije?

Vzala jsem si dalekohled, abych trochu více pronikla do jeho soukromí, a když jsem ho zaměřila, zrovna čural do nějakého kbelíku, co měl na palubě. Po chvíli se usadil na přídi, kde rozložil kuchyni, a připravoval si večeři na malém jednoplotýnkovém vařiči. Objevila se i druhá loď, připlula k té první a zakotvila. Silnější a starší muž přelezl k tomu hubeňourovi a vyměnili si pár slov. Pak se vrátil. Tak tu kotvily vedle sebe na mělčině dvě tiché bárky, kde se odpoledne, když je příliv, pasou na mořské trávě i želvy.

Pip si na lavičce pod stromem velikou mačetou ořezával malý klacík. Divila jsem se, proč to nedělá menším nožem, ale nijak ho to netrápilo. Pak k tomu klacíku, dlouhému jako tyčka od mávátka, připevnil vlasec a vyrobil stahující se očko.

„K čemu to je?“

„Na chytání humrů,“ odpověděl a chvíli se tím oháněl jak lakrosovou pálkou, kterou to trochu připomínalo.

„Aha,“ potěšila jsem se a chtěla se lovu zúčastnit. „Půjdeme teď?“

„Ne, teď je moc silný proud, půjdeme až k večeru.“

Po páté hodině už dvě rybářské lodě byly pryč, záliv osaměl. Kluci se vybavili potápěcími brýlemi a šnorchly, vzali nejenom chytačku na humry, ale také dvě tyče s ostrým bodcem na konci, takové dva oštěpy, a vydali se s touto loveckou výbavou na ryby. Tak jak byli oblečení skočili do vody a s tou tyčí v ruce se snažili něco ulovit. Občas se potopili hlouběji a oštěpem se pokoušeli vyhnat z korálů nějakou větší rybu.

Plavala jsem kolem nich a jen se rozhlížela pod vodou. Pokaždé člověk spatřil něco nového. Jednou se mi dokonce poštěstilo zahlédnout spící želvu. Želva spí krátce tak, že se nechá povívat v mělké vodě sem tam jako v kolébce s hlavou snivě vytrčenou vzhůru, a vypadá, jako kdyby něco hledala na hladině, ale oči má zavřené. Působí tak roztomile a bezbranně, jen ji vzít do náruče. Vydrží tak nadechnutá i několik hodin.

Po nějaké době – dosti dlouhé – mě potápění přestalo bavit, vylezla jsem na břeh a šla se osprchovat, tedy opatrně se polévat sladkou vodou z nádrže, aby se jí vycákalo co nejméně. Po další dosti dlouhé době přišli kluci a nesli jednu rybu, ne větší než třicet centimetrů, která ve vodě tak nádherně září žlutými a modrými pruhy, ale na suchu jsou její šupiny drsné a matné. Pyšně mi ji ukazovali. Pokývala jsem hlavou a řekla, že už se těším na večeři. Přípravy se ujal Pip a rozdělal vzadu za domem malý ohýnek, kde ji na orezlém roštu griloval.

Šla jsem sbírat odpadky a při té monotónní práci jsem si vybavila Norfiho, který má svůj originální způsob lovení ryb. Z kusu dřeva vyrobil jakousi lodičku, tedy spíše plovák, celkem velký, dlouhý asi dvacet centimetrů, přidělal mu stěžeň, za který uvázal vlasec, ten pokračoval pod plovák, kde byla na háčku návnada v podobě lesklého barevného střapce.

Norfi vyhodil plovák co nejdále do moře a pak běžel podél pobřeží a táhnul ho co nejprudčeji, asi tak, jako když se pokoušíme o vzlétnutí draka, a skutečně – plovák tím tahem mířil dále na moře. Když byl dost daleko, Norfi zastavil a posadil se na útes, vyčkávaje, až si ryby všimnou jeho návnady. Konečně po třičtvrtě hodině se stěžeň nahnul a Norfi věděl, že musí prudce trhnout vlascem, který samozřejmě udržoval stále natažený, namotaný na kusu dřeva. Trhnul tedy – byl to škub dlouhý asi dva metry – a pak navíjel vlasec a přitahoval plovák k sobě.

„Chytila se?“ zeptala jsem se nedočkavě.

Pokrčil rameny: „To nevím. Jestli ne, budu muset běžet znovu.“

A ukázal na pláž, která se táhla k lodi asi sto padesát metrů. Tentokrát měl ale štěstí a na háčku se mrskala malá stříbrná ryba, velká jako chodidlo. Oba jsme se radovali.

Takto jsem vzpomínala na Norfiho, který byl ale na druhém ostrově s Irvanem. Došla jsem ke grilu, kde se Pip s Dominicem něčemu pochechtávali, a když mě uviděli, probudilo je to a Pip obrátil rybu. Strana, která se doteď opékala, se černě leskla a Pip pokrčil čelo a naprázdno polkl. Nahlas ale nic neřekl a o dvacet minut později nám spálenou rybu naservíroval, jako by se nechumelilo. Sám ujídal jenom rýži se zeleninou. Tentokrát jsem absolutně nechápala, co to mělo znamenat.

Několik hodin po večeři jsme vyrazili s Dominicem na večerní obchůzku. Želvy kladou vejce po celý rok, ale v teplých měsících je jejich aktivita v tomto směru mnohem větší, takže jsme potkávali želvu nebo želví hnízdo co chvíli. Obešli jsme už nejzazší cíp ostrova a vraceli se, když se najednou Dominic zastavil. Dokonce tak prudce, až jsem do něj zezadu narazila.

„Au! Co je?“

Disana, cahaya,“ ukázal. Támhle, světlo.

Skutečně tam něco poblikávalo. Zhasli jsme čelovky a potichu se šourali blíž. Kluci mi říkali, že tu už několikrát narazili na zloděje vajec. Zvykli si sem chodit, protože ostrov býval opuštěný.

Na dálku se to nedalo dobře určit, ale vypadalo to jako oheň. Připadala jsem si jako Vinnetou a srdce mi divoce tlouklo. Šourali jsme se měkým pískem co nejopatrněji. Teprve když jsme dorazili k místu a obešli velký strom s rozložitými kořeny, bylo to jasné. V úkrytu těch rozvětvených kořenů hořel tichý skromný ohýnek, jaký by si asi rozdělal nějaký indián, aby ho nepřítel nespatřil. Chvíli jsme se dohadovali, kdo ho mohl rozdělat, a já jsem připomněla ty dvě rybářské lodě, které jsme dnes viděli kotvit na opačné straně, kde je laguna.

Také jsme se rozhlíželi po moři a naslouchali všem zvukům z lesa. Podivné bylo, že zde byla kamenitá pláž, u které by se dalo těžko s lodí přistát. A na opačné straně ostrova jsme rozhodně nikoho podezřelého neviděli a ani jsme nezaznamenali stopy nohou nebo vryp po člunu vytaženém na břeh. Písek jsme kvůli želvám obhlíželi velmi obezřetně.

Záhada zůstala nevyřešena. Vrátili jsme se do chaty, čas se jak zloděj proplížil kolem půlnoci, aby objal první ranní hodinu. Pip se převalil na posteli a něco si mumlal ze sna. Nemohla jsem dlouho usnout, jak jsem na tu záležitost stále myslela.

Druhý den dopoledne mě plně zaměstnal sepisováním motivačního dopisu pro dobrovolníky z Čech nebo jiných zemí, kteří by nám chtěli pomoci s ochranou na ostrovech. Pokud se nám sem podaří dostat pár nadšenců, nejenže nám pomohou s úklidem pláží a další činností, ale ještě povypráví doma o tom, co děláme, a informace se budou šířit dalšími cestami. A to je přesně to, co potřebujeme. Každý se rád pochlubí na sociálních sítích, kde byl a co dělal. Teď jim to jen v tom dopise dobře vylíčit.

Když si Dominic po obědě zapaloval cigaretu, plácl se najednou do čela. „Už to mám!“ prohlásil.

„Co máš?“ zeptala jsem se ho, protože už jsem dávno myslela na něco jiného.

„Ten ohýnek včera,“ řekl. „V tom místě jsem ho udělal předevčírem já. Pálil jsem tam odpadky. Večerní vítr musel rozfoukat uhlíky a zažehnout nový oheň.“

Chvíli jsme s Pipem na sebe koukali, jako kdyby nám bylo líto opustit tu myšlenku na nájezd nepřátel zvenčí, a možná jsme měli i chuť se s Dominicem začít hádat; ale pak jsme oba kývli, ano, to co říkal, znělo docela pravděpodobně.

Ale jako by ta událost měla být předzvěstí něčeho jiného. Něčeho mnohem horšího. Přesně o tři dny později, když už jsem si balila věci, že odjedu s Irvanem na Derawan prozkoumat možnosti, jak se dozvědět něco více o tamější mafiánské skupině zlodějů vajec, zakotvily za lagunou, tam mezi korálovými útesy, dvě rybářské lodě. Bylo to přes den a daleko od břehu, kde je hloubka. Asi chtějí rybařit, pomyslela jsem si, nevěnovala jim větší pozornost a šla do chaty.

Něco zavonělo, to se Philipus zase nasprejoval voňavkou. I tady na opuštěném ostrůvku o sebe dbá, jako by měl vyrazit na rande. Doufám jen, že to nedělá kvůli mně. Občas jsem si totiž připadala omotávaná jeho pozorností. Zaznamenávala jsem u stolu u okna data do sešitu a náhle přišla nutkavá myšlenka, abych vzala dalekohled a prohlédla si ty dvě nové lodě. Zdomácněla jsem tu už natolik, že jsem bárky, co pravidelně nocovaly v laguně, začala rozeznávat. Tyto dvě mi připadaly neznámé. Stoupla jsem si k oknu a přiložila dalekohled k očím, a ještě než jsem stačila cokoliv zaostřit, ozval se dunivý zvuk a u jedné z rybářských lodí se zvedla do výše velká sprška vody. Cože? Vyběhla jsem ven.

„Dominicu!“ křičela jsem jako smyslů zbavená a hned zase pádila zpátky, abych si vzala dalekohled, který jsem neuváženě odhodila na stůl. S Dominicem jsme se srazili ve dveřích, nechala jsem ho projít, uchopila dalekohled a pádila za ním na pobřeží. Za chvíli dorazil Pip, který sice neslyšel moje volání, protože měl na uších sluchátka, ale zpozoroval ruch a shon.

Zírala jsem dalekohledem k lodím a snažila se pochopit co nejvíce. Na palubě bylo více postav a hleděli do vody, z hlubiny se vynořil štíhlý kluk a házel na palubu ryby, v té chvíli skočil do moře druhý a potopil se pro další úlovek. Dominic žadonil, abych mu půjčila dalekohled, tak jsem mu ho podala.

Rybář z druhé lodě, která kotvila asi dvě stě metrů od té první, hodil do vody svůj balíček dynamitu, ozval se výbuch, zvedl se sloup vody a bylo zřetelně vidět, jak vzduchem létají ryby. Zatmělo se mi před očima a někdo – myslím, že to byl Pip – mě musel zachytit, abych neupadla. Bylo mi na zvracení tak, že jsem klekla do písku a dávila se. Dominic doběhl pro trochu vody.

„Hajzlové,“ ulevila jsem si česky.

Kluci nerozuměli, ale soucitně se na mě dívali.

„Pojďme!“ řekl Dominic. „Zavoláme do Tanjung Redeb.“

„Myslíš, že to bude k něčemu?“

„To nevím, ale alespoň to zkusíme.“

Náhle mě napadlo, že mám v batohu dron od bratra. Vyrazila jsem pro něj a za chvíli už jsem ho pilotovala a natáčela ze vzduchu počínání rybářů. Dominic se mezitím spojil vysílačkou s ostrovem Bilang-bilangan a nařídil jim, aby Irvan okamžitě vsednul do člunu a dojel za námi.

Mezitím si kluci uvařili v poklidu kafe. Já neměla stání. Patrolovala jsem na břehu a sledovala dalekohledem, jak rybáři stále vybírají z vody ryby. A možná i želvy, napadlo mě. A ty poničené, roztříštěné korály! Plachtění dronu nevnímali a bylo jim úplně jedno, jak tam trčím na pláži a zírám na ně. Trvalo dvě nebo tři hodiny, než Irvan přijel, protože čekal, až se více zvedne hladina moře. Byla jsem vynervovaná, vyčerpaná, znovu na omdlení a oni si beze spěchu dopili kafe, naházeli do člunu pár věcí a vyrazili jsme.

Věděli, že nemá cenu se nervovat, tím člověk ubližuje jenom sám sobě a hlavně to situaci nijak nevyřeší. Navykli si uchovat chladnou hlavu a počkat na vhodnou příležitost. Irvan, jako zkušený kapitán, by neriskoval vyjet s lodí, kdyby to nebylo bezpečné, ale to všechno mi v tu chvíli vůbec nedocházelo. Jako kdybych měla v hlavě elektrický zkrat, kolem spoje to všelijak jiskřilo a já ty odlesky zaznamenávala na oční sítnici. Vnímala jsem to jen jako jejich netečnost a lhostejnost.

Odjeli jsme na ostrov Balikukup, kde je rybářská vesnice, a když se poštěstí, chytíte tam telefonní signál. Odtamtud Dominic zavolal do kanceláře se zprávou, aby se událost nahlásila na policii, ochranu životního prostředí a další příslušné úřady. Čím víc, tím líp. Teprve na Balikukupu jsem si uvědomila, že jsem si mohla vzít všechny své věci, využít té cesty a pokračovat dál až do Lengga, protože jsem měla v plánu odjet do města, ale v tom rozrušení jsem si s sebou nic nevzala.

Takže jsme se vrátili na ostrov. Zbytek dne se mi nedařilo udržet v klidu, stále jsem chodila po pláži a sbírala odpadky, abych se zaměstnala nějakou činností, a co chvíli jsem zvedla hlavu, abych se podívala k obzoru, i když rybářské lodě už dávno odpluly. Ani v noci se mi nedařilo usnout. Zabrala jsem tuším až kolem čtvrté ráno a probudila se v sedm, když škvírami mezi prkny pronikaly dovnitř domu ostré šípy slunce. V hlavě mi tupě pulzovalo, klouby a svaly mě bolely a v krku asi někdo řádil se šmirglpapírem.

Horečka

Druhý den nebylo na odjezd pomyšlení, a ani třetí nebo čtvrtý den, neboť jsem z toho vypětí a nevyspání dostala horečku. Nevěděli, co se mnou, a chtěli mě hned odvézt do Lengga, ale já to odmítla s tím, že nemoc zvládnu.

„Je to jenom z vyčerpání,“ řekla jsem, „nic vážného.“

I když byly k snídani banánové a ananasové palačinky, moje oblíbené jídlo, já to nemohla pozřít. Všechno se ve mně převracelo. Najednou nezáleželo na ničem, ani na jídle, ani na krásném počasí, ani na lovcích dynamitem, svět se mi halil do mlhy a zůstávaly jen podivné rudé obrysy. Připadala jsem si jako nejzbytečnější člověk na světě, kterého je možno pohřbít zaživa hned za chatrčí a nikoho, ani policii, to nebude zajímat a tížit.

Dominic přinesl ze středu ostrova divokou papáju. Plody papáji jsou sladké a šťavnaté, jsou to velké bobule, které mají uvnitř silnou žlutooranžovou až červenou dužinu a stovky černých semen. Kvůli obsahu enzymů je míza z papáji v Indonésii využívána jako pomocný prostředek při trávicích potížích. Šťáva taky pomáhá při zmírnění infekcí a zánětů a působí jako mírné sedativum. S vděčností, která mi až vehnala slzy do očí, když jsem viděla, jak vřele a nadšeně se o mě stará, jsem to přijala a na velkou část dne usnula blouznivým spánkem.

Druhý den už mi bylo podstatně lépe, ale ještě jsem tak různě polehávala, posedávala, nebo si vyšla jenom kousek k moři, kde se moje zoufání a pocit marnosti proměnil v mořskou pěnu. V tom čase se mi v hlavě všechno převracelo znovu a znovu. A při tom přemítání mi došlo, že mi nevadí, jak špatně jsem všechno naplánovala, když jsem si v tom rozrušení nevzala na Balikukup věci a vrátila se zpět, protože nejvíce ze všeho chci odjet na Derawan a pokusit se zjistit, jestli je vůbec reálné vyzvědět něco více o gangu pana starosty a jestli je možné nějak monitorovat jeho aktivity. Bylo mi najednou lhostejné, jestli je taková sledovací akce reálná a bylo mi šumafuk, jestli mě u ní případně někdo přistihne. 

Derawan je rozhodně o dost blíž než celodenní cesta do Tanjung Redeb. Nebudu trávit čas v zaprášeném městě, ale raději na ostrově blízko civilizace, určitě mi tam bude líp. A kdyby se můj stav náhodou zhoršil, najde se tam někdo, kdo mi pomůže. O dva dny později jsem se tedy nechala Irvanem odvézt na Derawan a ubytovala se na stejném místě jako posledně, u pana a paní domácích a vedle sousedky s novou televizí, která se jmenovala Yanti Safitri. Její dcera ráda sedávala na zápraží a zpívala pro celou uličku písničky od Beyoncé. S Yanti jsme se celkem spřátelily, což mi pomohlo od ní začít nenápadně zjišťovat informace o místním starostovi.

Pokývala hlavou, když jsem jí vylíčila schůzku, při které nám odmítl prodloužit povolení k ochraně želvích kladišť, a pak pronesla: „Ano, a teď tu práci dělá Ugikův dědeček. Znáš ho?“

Nechápala jsem, o čem mluví. Jakou práci? Zmohla jsem se jen na přitakání, že Ugikova dědečka znám. Ukázalo se, že mezitím, co jsme nebyli na Derawanu, ujal se Ugikův dědeček úkolu chránit mořské želvy. Nedbal toho, že se mu někteří sousedi posmívali, a začal přenášet nalezené želví snůšky z otevřené pláže na bezpečnější místo – pod vyvýšenou podlahu svého domu. Na jeho pozemek se nikdo neodvážil vstoupit a krást. Dařilo se mu tak zachránit alespoň část toho, co zde želvy nakladly. Většinou zvládl ochránit jen kus pláže blízko svého domu.

Byla jsem nesmírně dojata a můžu říci, že jsem brečela jako želva. Pracoval samozřejmě dobrovolně a zadarmo. Byl zářným příkladem toho, jak je možné změnit přesvědčení starousedlíka. Dokázal vystoupit z přítomného času a nahlédnout do budoucnosti. Nebylo to kvůli Ugikovi a už vůbec ne kvůli mně, neboť jsme se takřka neznali.

Zašla jsem za ním vyjádřit mu svoji vděčnost a on mě hned mocnými gesty zatáhl do domu a nedal jinak, než že se musím připojit ke společné večeři. Měli rybu, jejíž ocas koukal z talíře, celá byla zalita omáčkou, zvláštně kořeněnou, s kousky zeleniny, a k tomu samozřejmě podávali rýži. Potom, jako kdyby se chlubil, mi šel starý pán ukázat, v kterých místech želvy nejčastěji kladou vajíčka a kam až sahá jeho „rajón“, který zvládne obstarat.

„Řeknu ti, proč to dělám,“ zastavil se nakonec na jednom obzvlášť pěkném místě, odkud jsme mohli pozorovat, jak se slunce sklonilo k obzoru a pomalu zbarvuje moře do růžova a červena, jako když se barvy na textil začnou rozpouštět ve vodě.

Podíval se mi do očí. „Je to práce, při které si trénuji dvě nejdůležitější věci pro život.“

To mě naplnilo zvědavostí, ale on nepokračoval a jen se díval na západ slunce. Možná vyčkával, jestli mě to zajímá.

„Které to jsou?“ vyzvala jsem ho.

„No,“ zašklebil se spokojeně, „když jsme žili jako Bajau stále na moři – a já si na tu dobu pamatuji –, byly pro nás ty dvě věci nejdůležitější, jenomže jsme o tom nevěděli. Bylo to pro nás přirozené. Ale postupem času jsem objevil, že nám ve všem našem konání pomáhala vděčnost a všímavost.“

Dost mě překvapilo, že o tom takto přemýšlí, a vzrušoval mě jeho způsob řeči. Ani jsem nevěděla, na co se dřív zeptat.

„Když člověk žije stále na moři, musí být vděčný za to, co mu příroda poskytuje, že ano?“ řekla jsem.

„Ano, ale nejen to. Když je člověk vděčný, je šťastný, a když je šťastný, daří se mu. Další den nalezne opět bohatý úlovek.“

„A když není šťastný, ryby utíkají?“

„Někdy ano, někdy ne, myslím, že je to všechno komplikovanější. Pochopil jsem to, až když se moje rodina usadila natrvalo na ostrově. Ztratil jsem na nějakou dobu ten pocit vděčnosti. Bylo to hrozné. Nebyl jsem spokojený s tím, že žijeme na ostrově. Všechny svoje neúspěchy a špatné pocity jsem přičítal tomu.“

To, co vyprávěl, se mi zdálo ohromně zajímavé a ta chvíle visela ve vzduchu jako krásný zářící lustr, u kterého tiše a nehnutě pozorujete duhové odlesky křišťálu.

„A kdy se to změnilo?“ chtěla jsem vědět.

„To ne hned. Postupně, po malých chvilkách. Zlost se vyčerpá, a když je člověk z toho unavený tak, že přestane bojovat, začne pozorovat a to už je jenom malý krůček od té druhé nejdůležitější věci.“

„Kterou je?“ naváděla jsem ho, aby zase neudělal nějakou odbočku.

„Je to všímavost,“ řekl a obočí mu poskočilo. Úplně jako Dominicovi. Člověk si toho musel všimnout!

„Ale jedna věc bez druhé není dostačující, protože se navzájem doplňují.“

Slunce zapadlo, zavanul chladný větřík a my se pomalu vraceli k jeho domu. Potřebovala jsem si to všechno ujasnit.

„Takže, můžete mi prosím říci, proč mám používat vděčnost a všímavost?“

„Ne používat,“ zasmál se, „pěstovat. To je to. Jako zeleninu, starat se o ni. Každý ty dvě věci má, jenom snad málo rozvinuté. Ale čím častěji pociťujeme vděčnost, tím více k nám přicházejí dobré věci, jako ryby na návnadu. V tu chvíli musíme zapojit všímavost, abychom si jich všimli. To je celé. Není to tak těžké,“ rozhodil ruce.

„No já nevím. Já se snažím být vděčná, jako třeba teď, když jsem se dozvěděla, jak přenášíte želví snůšky, ale častěji spíš řeším nějaké problémy.“

„Problémy budou vždycky,“ mávl rukou Ugikův dědeček. „Člověk může být vděčný za tolik věcí: za západ slunce, za dobrou večeři, za přátele, stačí být jenom všímavý.“

„To je ta druhá věc.“

„Ano, vidíš, jak to dobře chápeš. Můžeš být vděčná za všechno, co zrovna máš, ale i za všechno, co jsi kdy měla. Je tolik věcí. Můžeš být vděčná každou chvíli svého života, není žádná překážka.“

Tím uzavřel svoji řeč, protože už jsme dorazili až na zápraží. Tam s úsměvem zopakoval: „Dvě věci. Je to tak jednoduché a zároveň obtížné, protože je musíš stále pěstovat jako zeleninu, nikdy není hotovo.“

„Děkuji za to, co děláte.“

„Nestačí to dělat měsíc nebo dva a pak dělat něco jiného. Můžeš se spolehnout, že tady budou želvy alespoň trochu v bezpečí.“

Rozloučili jsme se. Později jsem si vzpomněla, jak mi Dominic popisoval způsob, jak se modlí a proč se modlí. Také mluvil o příjemném pocitu, o pocitu naplnění a klidu, který modlitba přináší. Co ti dva měli společného? Je možné, že jsme si v západní civilizaci spojili praktikování určité víry nebo filozofie s utrpením a ono je to přitom úplně naopak? Co já vlastně o těhle věcech vím?

Ten večer mi hlavou vířilo mnoho myšlenek, což mi znemožňovalo usnout. Nakonec jsem to vzdala a vyšla ven. Bezcílně jsem bloumala. A všímavá jsem určitě nebyla, kráčela jsem bezmyšlenkovitě, až mě najednou napadlo, že jsem si alespoň mohla vzít čelovku, protože už jsem se tak vzdálila od domu, že bych klidně mohla obejít celý ostrov a udělat kolečko.

Půjdu po pláži, napadlo mě, tam se nemůžu ztratit a u vody je vždy trochu matného světla, jak se ve vlnách násobí svit měsíce. Mohlo být tak jedenáct hodin. Většina obyvatel ostrova chodí spát brzy. Překvapilo mě, když jsem na pláži zahlédla dvě postavy. Tedy nejdříve to vypadalo jako jedna vzdouvající se hmota, něco jako vyvržený vorvaň, který stále ještě dýchá, ale pak ta jedna postava vstala z pokleku a jeden velký stín se rozdělil na dva.

Vyhrabávali želví snůšky, tím jsem si byla jistá. Co jsem mohla dělat? Chtít nějakým způsobem přerušit jejich práci? Pokusit se k nim být přátelská a rozmlouvat jim to? Přikrčit se za stromem a sledovat, kam svůj úlovek odnesou? To se koneckonců jevilo jako nejrozumnější. Nevěděla jsem to v tu chvíli, ale měli tu loď. Zakotvenou o něco dále. A když vybrali další tři snůšky (nevím, kolik jich bylo předtím), naskládali celý svůj úlovek do lodi. Ta čekala z nějakého důvodu hlouběji v moři, a když skončili, jeden z nich se k ní brodil vodou, přitáhl ji za lano až k pobřeží a pak všechno naložili dovnitř. Nasadili motor, který byl vytažený, spustili ho a brzy mi zmizeli v šedé tmě. Všimla jsem si pouze, že na boku motorového člunu je kresba jakéhosi modrého ptáka.

Po tomto nečekaném nočním zážitku jsem se cítila jako malá rybka v moři plném žraloků. Litovala jsem, že jsem odjela na Derawan sama a nemám tu sebou nikoho na pomoc, například Dominica, který si vždy dovedl poradit v každé situaci. Já si nebyla jista ani tím, jestli se s tou příhodou mám někomu svěřit nebo si ji nechat pro sebe, a nakonec jsem se rozhodla jen pro pasivní pozorování událostí. Zatím nebudu do ničeho zasahovat. Koneckonců tak mi to radil i Ota. Stanu se nenápadnou součástí prostředí, tak jak mě to v dětství učil můj chameleon Bertík.

Zvažovala jsem dokonce, jestli pomoci Ugikovu dědečkovi s přenášením želvích snůšek. Přeci jen s tím mohly být problémy. Já patřila k neziskovce, která se na ostrově ocitla v nemilosti a nebylo jí obnoveno povolení k ochranářské činnosti. Ugikův dědeček členem žádné oficiální organizace nebyl, měl statut starousedlíka a váženého člověka a mohl si dělat, co chtěl. Musela jsem se v rámci vyšších zájmů přinutit k tomu, nechat věci plynout.

O dva dny později mě má sousedka Yanti pozvala k sobě, dívat se na tu novou televizi, kterou si pořídila. Prý dávají pořad o Dajácích a mohl by mě zajímat. A měla pravdu. To jsem si skutečně nemohla nechat ujít. Seděli jsme na koberečku na zemi, jedli chipsy s krevetovou příchutí a sledovali dokumentární pořad. Pod námi se ozývalo pravidelné šplouchání vody.

Film byl už staršího data a ukazoval původní obyvatele Bornea ukryté v pralesních podrostech na březích životodárných řek; téměř nazí domorodci, jen kolem pasu bederní roušky úzké a dlouhé jako šála, tělo zhusta pokryté tetováním, ženy měly boltce vytahané až k ramenům, na nich mosazné kroužky. Smáli se do kamery, koupali se v řece, lovili divoká prasata a tančili v odlescích večerního ohně, přesně tak, jak to člověk v podobném snímku očekával. Ta doba voněla nostalgií a nevěřila jsem, že skutečně ještě dnes na Kalimantanu existují místa, kde lze něco podobného spatřit. Manžel Yanti mě však ujišťoval, že ano, třeba na řece Kapuas, která je nejdelší indonéskou řekou.

„Yes, madam, je to možné. Až tam nahoře, kde začíná řeka. Jsou tam velmi divoká místa. A divocí lidé.“

„Je tam rezervace?“

„To není rezervace, madam, všechno je opravdové. Jeďte se tam podívat.“

„Je možné domorodce navštívit?“

„Silnice tam nemají, ale dostanete se tam po řece.“

Po několika dnech pro mě přijela loď a já odjela s Irvanem a Dominicem do Tanjung Redeb, abych se v kanceláři věnovala fundraisingu, který spočíval zejména v rozesílání emailů různým organizacím, v psaní blogu a budování zajímavého facebookového kanálu, kde jsem se snažila motivovat drobné dárce, aby přispěli na náš provoz. Velmi mi v tom také pomáhal můj bratr z druhé strany drátu, tam z České republiky, a doplňoval a vylepšoval internetové stránky. Jenomže po cestě do Tanjung Redeb se přihodilo něco vpravdě strašidelného.

Přišlo suché období a lesy zachvátily požáry. Nad Borneem se vznášel šedý povlak jak zdrclá šlehačka a vzduch štípal do nosu. V oblasti, kudy projíždíme, už nehoří, ale ještě sem tam něco doutná nebo vyšlehnou plameny. Po půlhodině jízdy v taxíku mám pocit, že se udusím. Kouř je štiplavý jak čpavek. V horku rovníkového pásma se z něj stal plíživý démon, šála, která vás ovine a dusí, nutí ke kašli a oči k slzám. Z nádherných pralesů, které jsem tu po cestě tolikrát míjela, jsou jenom zbytky. Přitom plantáže olejnatých palem se zdají být nedotčené.

Já i kluci si přetáhneme přes nos tričko a dýcháme přes látku. Vůbec jsem nechápala, jak taxikář zvládá řídit, ale i on si po nějaké době přetáhl přes nos šátek a občas to v něm zachrčelo. Někdy se dokonce rukou ohnal, jako kdyby tu clonu chtěl rozhrnout, aby viděl lépe na cestu.

„Divím se, že ty plantáže nehoří,“ sděluji skřípavým šepotem Dominicovi.

„Ty požáry zakládají zemědělci a nebudou podpalovat vlastní plantáže. Nová plantáž se smí založit jen na vypálené půdě, není legální stromy vykácet, proto to tak dělají.“

„Tváří se, že se lesy vznítily samy?“

„Ano. Vždycky počkají na období sucha.“

„To je strašné!“

Jistě má pravdu a zdá se, že místní jsou na požáry zvyklí. Lidé nelení, na velké náklaďáky nakládají kmeny padlých stromů a odvážejí je pryč k dalšímu zpracování. Požár je pro ně obdobím sklizně a zakládání nových polí palem olejných. Jedním směrem uhánějí řvoucí náklaďáky s kmeny stromů, opačným směrem náklaďáky s nákladem plodů palmy, obrovské hnědokarmínové hrozny jsou naložené na korbě vrchovatě.

Po několika hodinách jízdy je moje mysl otupená. Mám pocit, že jsem v polovičních mdlobách nebo dočista zfetovaná tím smogem. Všechno vnímám přes mlžnou clonu. Nemohu uvěřit tomu, že tohle je moje milované Borneo. Připomíná spíše obraz zkázy a totálního šílenství, všude sloupy dýmu jak ve válce a dělá se mi ještě hůř, když si uvědomím, že si tuto spoušť lidé vyrábějí sami. Nechápou, jak si pod sebou podřezávají větev. A stále se usmívají…

Když jsme dorazili do města a vzpružil nás šálek kávy, dozvěděla jsem se ještě další špatnou zprávu. Rybáře, kteří u ostrovů lovili dynamitem, policie nezatkla. I když vypátrali podle našeho videa z dronu jednu z těch dvou lodí, posádce jenom promluvili do duše a nechali je být.

„Do telefonu mi řekli, že je ani zatknout nemohli,“ prozradil mi Dominic, „protože na té nahrávce nejsou dostatečně zřetelné jejich obličeje.“

„Aha, takže vypátrat je mohli a promluvit s nima také, ale zatknout je, to ne!“

„Mohli dostatečně identifikovat jenom loď. Video nemůže sloužit jako dostatečný důkaz, který by stačil u soudu,“ zdůraznil Dominic.

Moje nálada se propadla až na samé dno, zřejmě někam do pekla, protože jsem chtěla se vším praštit a odjet pryč a vykašlat se na všechno a zřejmě i na celý svůj život. Ráno přineslo nový den a s ním novou naději. V noci jsem měla sen o Jirkovi, o čem přesně byl mi už uniká, ale během rána, jak jsem na něj myslela, mi naskočilo jeho moudro: Snadné cíle nás nelákají. Je opravdu obdivuhodné, jak to člověka vzpruží. Koneckonců, my to nemůžeme vzdát. Vždyť co jsem jednou klukům vykládala na ostrově? Celý ekosystém je propojený. Není kam utéct. Jednoho dne nás to dostihne.

Kancelář teď poskytovala přístřeší mně, Dominicovi i Irvanovi, protože od té doby, co jsme se osamostatnili, jak jsem tomu vznešeně říkala, se šetřilo úplně na všem. A tak jsem klukům u snídaně, jak na mě s tím heslem sedla dobrá nálada, vyklopila úplně všechno, co se mi v noci přihodilo na Derawanu a co Ota navrhl ohledně starosty a plánovaného zátahu na jeho mafiánský gang. Dalo se předpokládat, že mě kluci od toho budou odrazovat nebo budou víceméně lhostejní, čímž Indonésan taktně vyjadřuje, že by se takovému nápadu neměla věnovat pozornost, ale je to pobavilo a poměrně rozjařeně ten úkol probírali ze všech stran.

„S tou námořní policií je to vážně dobrý nápad,“ řekl Dominic, „protože ti nebývají tak zkorumpovaní.“

„Opravdu? Jak to?“

„No, mají jiný výcvik, více jsou cvičení k poslušnosti. Jsou to vlastně vojáci.“

„Patří pod armádu?“

Přesně tak, patří pod armádu. A to je dobře.“

„Příště by s tebou měl jet Ugik,“ podotkl Irvan.

„Ano, to je pravda,“ souhlasil Dominic, „Ugik je přeci z Derawanu, všechno tam zná. Proč jsi nám vlastně nic neřekla?“

„Já… chtěla jsem si to nejdřív všechno promyslet. Netušila jsem, že hned narazím na ty zloděje.“

„Může být do toho zapletena polovina Derawanu. Je tam každý s každým nějak příbuzný. Není dobré o tom veřejně mluvit, dobře?“

„Ano, dobře.“

Vypadalo to, jako by měl o mně Dominic obavy. Působil teď jako nějaký dědeček, který domlouvá neopatrné vnučce. Prohlížel si mě a mnul si nervózně ruce. Jako kdyby zkoumal, kam až dokážu zajít ve svém vrhání se do nebezpečí a v boji za blaho želvího národa. Určitě jsem v jeho očích působila bláznivě a nerozvážně. Běloška, která se stále ještě neorientuje dostatečně ve zdejším nastavení společnosti. Dokázala jsem si představit, jak zmateně a cholericky jsem asi musela působit, když přijeli ti rybáři s dynamitem. Myslím, že jsem i omdlela, a určitě ho nepotěšilo, když jsem se z toho rozstonala. A teď podnikám na vlastní pěst průzkumnické akce na Derawanu. Všechno mu to došlo a prvotní úsměv mu zmizel z tváře, aby ho nahradil váhavý pohled a tichá touha po tom, abychom si lépe rozuměli. 

Ale Irvan, protřelý námořní kapitán, si s tím naštěstí nedělal velkou hlavu. Prohlásil, že jsem šikovná ženská, a dodal: „My máme velkou výhodu – oni si jsou tak jistí, že si nedávají pozor, a určitě nečekají, že by je někdo chtěl sledovat.“

To byla pravda a velmi mě to potěšilo. A ta radost přitáhla další radost. Dorazila totiž pošta, z které po rozlepení obálky vykoukla pozvánka na konferenci pořádanou na Sri Lance a věnovanou ochraně životního prostředí. Byla na moje jméno. Zdálo se tedy, že si vláda nějakým způsobem uvědomila, že chovat několik dní k potěše turistů želvičky ve kachličkovaných bazénkách a pak je vypouštět ve dne na horký písek není nejlepší nápad. Navíc asi chtěli mít na konferenci bělošku.

Jak se to k nim všechno dostalo, je pro mě velká záhada. Možná to nějak souvisí s mým působením na Sumatře. Nebo to je prostě jen díky tomu šílenému papírování, které je tady nutno provádět. O každém cizinci vlastně vědí skoro všechno. A až to bude pro ně technicky možné, budou sledovat i to, kde nasedal do autobusu, kde obědval a kam si došel na záchod. Takové úvahy ale nebyly zase tak důležité. Dostala jsem jedinečnou příležitost vystoupit z ulity naší malé organizace, kolísající na hraně své existence, a vypustit do světa pár moudrých myšlenek.

Do dajácké vesnice

Po obědě jsem vyprávěla klukům o dokumentu, který jsem viděla u Yanti. „Prý ještě existují vesnice, kde je možné vidět potetované Dajáky a ženy s vytahanýma ušima až na zem.“

Dominic zakroutil očima a řekl, že jeho babička je tradičně tetovaná a ušní boltce má po ramena, jestli mi to stačí. Jeho poznámka ve mně i v Irvanovi spustila vlnu smíchu. Byl to ten nepochopitelný, absurdní, přívalový smích, kdy se užuž uklidňujete, chcete něco odpovědět, když vtom vás znovu přemůže rozvibrovaná bránice a vyrážíte chlámavý smích tak dlouho, až vás bolí břicho a nejraději byste se sesunuli na zem a tam umřeli.

Jeho poznámka určitě nebyla nijak třeskutě humorná, ale nás pohltilo kouzlo okamžiku, a ve mně se v tu chvíli definitivně rozplynuly všechny nashromážděné chmury a obavy. Když jsme se znavili a uvařili si čaj, Dominic vyprávěl o své rodné vesnici. Pak dodal: „Jezdím tam málo, už jsem dva roky nebyl.“

„Proč, Dominicu?“

„Je to daleko, nevede tam žádná cesta, žádná silnice.“

„Proboha, ale jak se tam dostaneš?“

„Lodí.“

No jistě, uvědomila jsem si, že dajácké vesnice jsou vždy v blízkosti nějaké větší řeky, která tvoří životodárnou tepnu, obživu, dopravu, koupelnu, potěchu, prostě všechno.

„Chtěla bych to všechno vidět. Vezmeš mě příště s sebou?“

A Dominic mi to váhavě slíbil.

Ještě předtím jsme ale museli odjet pracovat na ostrovy a poprosili jsme při té příležitosti Ugika, aby jel domů na Derawan, pomáhal dědečkovi a zjistil co možná nejvíce informací ohledně naší partyzánské záležitosti. Ochotně souhlasil a prohlásil něco o speciálních dovednostech hrdinných průzkumníků. 

Ještě dvakrát (tam a zpět) jsem musela absolvovat cestu s vyhlídkou na ohořelé planiny, měsíční atmosféru, tuny popílku usazeného na všem a všude – a mezi tím jak vyleštěné zrcadlo nedotčené zelené plochy plantáží palem olejných, stejných a poslušně stojících jak vojáci v řadě, čekající na rozkaz, až je někdo sklidí. Pokud jsem do té doby měla k celé té věci jen vágní přístup, teď jsem se zařekla, že se už nikdy nechci dotknout žádných sušenek nebo kosmetiky obsahujících palmový olej, který je v nádobách sladce červený jak malinová šťáva, lákavý na pohled, ale pro tělo absolutně nezdravý. A pro přírodu devastující.

Na Mataze se často vyskytovali pytláci, protože byl ostrov dlouho nehlídaný. Přistoupili jsme tedy k výstavbě malé ohrady, kam bychom přenášeli želví snůšky. Ohradu jsme začali budovat přímo za domem. V jednom rohu směrem k moři jsme u země ponechali malý otvor, aby tudy mohly prolézt vylíhnuté želvičky, a správnou cestu jsme jim vytyčili několika prkny. Nemohlo se tak stát, že by bloudily, i kdyby tudy pochodovaly v jakoukoli hodinu.

Jhon nám hlásil další nepříjemnou záležitost, která se stala za dobu, co jsme tu nebyli. Nějací rybáři využili chvíle, kdy se ochranáři vydali na pochůzky, vnikli jim do chaty a vzali pár věcí, včetně plotýnkového vařiče, dalekohledu a foťáku. To bylo velmi trpké zjištění – možná bude do budoucna potřeba navýšit počet lidí, aby v chatě stále někdo zůstával. Nyní se každopádně musela chata začít zamykat.

Pak Jhon ještě stranou něco říkal Dominicovi. Nelíbilo se mi to. Proč dělá tajnosti? Když jsme odjížděli, Dominic prozradil, s čím se mu Jhon svěřil.

„Myslí si, že ti rybáři chatu vykradli schválně jako odplatu za to, že jsme dronem natočili ten lov dynamitem.“

„Opravdu? Podle čeho tak uvažuje?“ zajímalo mě.

„To víš, nikdo jiný nemůže mít dron než běloška, která se sem přistěhovala a chrání mořské želvy.“

„Jo. Není těžké si to spočítat. Dron musel být vidět i slyšet.“

„Rybáři mají dobré oči.“

„A Jhon je na mě naštvaný?“

„Kdepak,“ potřásl Dominic hlavou, ale znělo mi to nepřesvědčivě.

Začínal srpen, když jsme se vypravili do dajácké vesnice. Letěli jsme do Samarindy a pak nasedli na jeden z těch dvoupatrových dřevěných parníčků, které jsem tu minule pozorovala. Vzhůru po řece Mahakam! Kdo by si před časem pomyslil, jak brzy se stanu také jedním z pasažérů. Jak je to dlouho? Ano, půl roku. Ota už odcestoval zpět do Čech, ale za několik měsíců se zase vrátí.

Máme dřevěnou postel na horní kryté palubě, která poskytuje jakýs takýs komfort. Cesta ubíhá pomalu a líně. Koryto řeky se prohlubuje a místy se strmé hliněné břehy zdvíhají až osm deset metrů. Kdyby je nedržely rozvětvené kořeny mangrovníků, určitě by se už dávno zřítily dolů. Jsou tu však i patrné stopy po horečnaté těžbě dřeva. Po řece plují silné kmeny svázané do vorů, splavují se až do Samarindy. Naše loď je plná těžařů, kteří nahoru jedou pracovat. Shlukují se u zábradlí, hlučně se baví, kouří. Ze stromů rostoucích na břehu zbývají jen kokosové palmy, banánovníky a kakaovníky, které poskytují plody.

Cestu odměřuje pravidelné vrzání prkenné paluby. Na konečnou se došouráme za dva dny. Ale ani pak cesta nekončí, jenom přesedláme na menší loď, která nemá tak hluboký ponor. Je to úzká dřevěná kanoe s motorem. Dříve asi bývala krásně barevná a zdobená. Teď vypadá jak vybledlá freska. Vody v řece je v parném létě málo. Okolní les zpívá, motýli tančí před očima, ve větvích stromů chřestí opice. Po několika hodinách cesty dorazíme do jedné zátoky. Ke strmému břehu vedou schůdky vytesané z jednoho kmenu stromu. Udusaná hlína na břehu se zužuje do cestičky vedoucí do vesnice.

Když projdeme mezi stromy, moje očekávání dřevěných longhousů nebo třeba hliněných chýší bere za své. Přede mnou leží malebná vesnička v západním stylu. Všechny domky jsou si podobné. Prkenné typizované stavby s verandou a plechovou střechou. Jsou tady dokonce dva kostely. Na náměstí nás vítá veliká dřevěná socha zoborožce – ptáka s výrazným zobákem a zbarvením.

„Je to symbol pro většinu dajáckých kmenů,“ vysvětluje mi Dominic.

Zoborožci nejsou moc dobří letci, na zemi i po větvích se pohybují poskakováním. Stihl se už samozřejmě zapsat do seznamu ohrožených druhů. Podle Dajaků z Kalimantanu je dvojzoborožec nosorožčí posvátný pták, spojený s bojem a světem zemřelých. Jeho křik před započetím válečné výpravy byl chápán jako věštecké znamení.

Uprostřed vesnice stojí rozlehlá budova veliká jako montážní hala, v které se konají všechny ceremonie, festivaly, svatební a pohřební hostiny. Opodál je škola s ohrazeným dvorem, tak jak je to vidět ve městech. Nemíříme hned do domu Dominicovy babičky, protože prý musíme nejdříve pozdravit náčelníka. Vchod do domu mu hlídá veliký ozdobený totem. Náčelník má na sobě obnošené modré tričko a plátěné kalhoty. Vlasy mu už trochu plešatí. Obřadně se s námi vítá a hostí nás čajem. A zase obvyklé fráze, otázky, úsměvy.

„On je kepala adat,“ říká mi Dominic. „Ve vesnici je ještě kepala desa, který má na starosti úřední věci. Kepala adat je tradičnější funkce.“

Babičku jsme zastihli na verandě před domem. Na sobě měla tmavomodrý sarong s hnědými vzory. Vypadala úchvatně. Odhalené paže ukazují husté a propletené tetování. Má oblé tváře, vystrčenou bradu, široký nos a velké nadočnicové oblouky. V uších jí visí množství mosazných kroužků, které protáhly naříznuté boltce až po ramena. Plete ratanovou tašku, velkou a podlouhlou jako ruksak; také se nosí na zádech, má dva popruhy.

Její dům je žlutě malovaný s červenými a zelenými vzory. Na rezavé plechové střeše trůnila satelitní anténa, ale vypadala, jako by ji vyrobil vlastnoručně Dominic nebo nějaký jeho sourozenec z obrovského hliníkového hrnce. Uvnitř seděla mladá žena s třemi dětmi a dívaly se na televizi. Na holou prkennou podlahu si hodí pletený kobereček a na něj se natáhnou nebo sedí se zkříženýma nohama. Ona už má na sobě prošívanou blůzu a dlouhou sukni.

Byla jsem už celkem utrmácená a rozlámaná a nejraději bych si tam také lehla. Sedli jsme si však k babičce do stínu ságovníku a žena zevnitř nám donesla jakési tyčinky v bambusu na dřevěném talíři.

Pochválila jsem jejich dům: „Nevěděla jsem, že žijete v takové krásné vesnici. Všude samé pěkné domy.“

„Ó ano, tohle všechno je moc pěkné, moc nové,“ odvětila zpěvavým hlasem a pohupovala se dopředu a dozadu, jako kdyby jela na koni. „Je to dar.“

Nevěděla jsem, jak to myslela. Jestli chválí štěstí a hojnost jejího lidu.

„Celou tuhle vesnici nechala postavit vláda,“ vysvětlil Dominic.

„Aha, opravdu? Jako dar?“

„Ano, ano,“ pokyvovala babička hlavou.

„A kde jste bydleli předtím?“ Myslela jsem tím, jestli výše, nebo níže po proudu, ale ona mě překvapila svou odpovědí.

„Žili jsme v jeskyních,“ řekla a široce se usmála. Zpozorovala jsem, že jí vpředu chybí dva zuby. Pak pohodila rukou na západ: „Tam.“

„Ale…“ zapochybovala jsem, to asi už muselo být hodně dávno.

Oni žili v jeskyních jak pralidé. Ustrnuli v čase. Co je drží u jejich tradic? Jaký je jejich způsob uvažování? A teď mi přišlo, že se babička usmívá úsměvem, který říká: No tak nám dali ty domky, co máme dělat? Teď jsme holt tady. A sotva neznatelně u toho krčí rameny, o které chřestí kovové kroužky. Ona samozřejmě myslí na něco jiného, dál plete velkou tašku mechanickými, ale zručnými pohyby. Tak Dominic si přivedl nevěstu? Dívá se na mě a na něho a v očích jí běhají světýlka.

„A kdy to bylo?“

„Co?“

„Jak dlouho už nežijete v jeskyních?“ zeptala jsem se.

„Není to tak dlouho,“ protáhla svým zpěvavým hlasem a zamyslela se, ale nic z té hlavy nevydolovala; nedívá se na hodinky, nepoužívá kalendář. „To už jsem měla dvě děti,“ řekla nakonec.

„Kolik máte celkem dětí?“

„Sedm,“ řekla a pro jistotu to ukázala i na prstech a zvláštně při tom posmutněla. „Sedm dětí žije.“

Ráda bych věděla, kolik dětí musí žena porodit, aby se sedm dožilo dospělého věku, ale nezeptám se. Příliš se stydím mluvit o takovém tématu. Pak si ale uvědomím, že to je naše evropská vlastnost, nemluvit o smrti, vytěsnit ji. Rychle si odbýt pohřeb a vrátit se ke svým povinnostem. Zde je obřad smrti tím největším a nejdůležitějším obřadem. Vždyť trvá sedm dní.

Najednou se ke mně naklonila a zeptala se: „A ty žiješ kde?“

Trochu mě to vyvedlo z míry – asi si doopravdy myslí, že si mě přivedl Dominic jako svoji partnerku. Jaká je správná odpověď?

„Jsem z Evropy.“

„To nevím, kde je,“ vrtěla hlavou.

„No asi sedmnáct hodin cesty letadlem.“

Z výrazu její tváře bylo poznat, že vůbec netuší, co je to letadlo.

„Za kolika kopci bydlíš?“ zeptala se ještě jednou.

Musela jsem se smát; jak jí tohle vysvětlit? „To se ani nedá spočítat, je to daleko. Mnoho, mnoho kopců a pak moře a pak zase kopce.“

„Aha, tak proto máš tak divnou indonéštinu.“

„To ano, my v Evropě nemluvíme indonésky. Máme úplně jinou řeč.“

„Ano, ano, jinou řeč,“ opakuje a trhavými pohyby utahuje úvazy.

Pak se dostáváme k tomu, co mě zajímá nejvíce. Tetování a vytahané ušní boltce, zašpičatělé zuby a vůbec všechny ty domorodé zvláštnosti. Kolem pobíhaly děti, věděla jsem, že ty už se takhle zdobit nikdy nebudou. Líbí se jim všechno nové.

Stará paní ustala v práci a mírně roztáhla ruce, jako kdyby čarovala. „Most vedoucí do země předků smí překročit pouze duše tetovaných mužů a žen. A dlouhé uši považujeme za krásné, ale…“ Pohodila rukou a vrátila se k pletení, „… dnes už je jiná móda. Mladé dívky si uši neprotahují. Bojí se, že by se jim lidé mimo vesnici smáli. Prý už je dnes všechno jiné.“

„Ano, svět se hodně změnil. Ale hodně Dajáků je ještě schovaných tady v pralese. A to je dobře.“ Poslední větu jsem dodala rychle.

„Ani rýži jsme tehdy neznali. Jedlo se hlavně ságo.“

O chvíli později, když jsme si prohlíželi vesnici, mi Dominic vysvětloval, že oni nepoužívají označení „Daják“. To je evropský pojem, vymyšlený evropskými cestovateli a kolonisty, kteří tak začali nazývat domorodce, se kterými se na Borneu setkávali. Dajáci tím slovem sami sebe neradi označují.

Aha, tak snad jim to zní podobně, jako když my Romům říkáme „cikáni“. To není moc šťastné. Zastyděla jsem se.

„A jak na to slovo kolonisté přišli? Nezní moc